Procházka
Další den bylo tak krásně, že se družina rozhodla zůstat u jezera ještě jeden den. Nebylo kam spěchat. Měli sice náklad dovézt bezpečně a bez zbytečného prodlení, ale cestovali polozapomenutou krajinou a po neudržované cestě, neměli žádný pevně daný termín. Jeden další den, shodli se jednomyslně, nemůže ničemu uškodit, naopak oni i koně si ještě lépe odpočinou a pojede se jim pak o to veseleji.
Postupně se rozcházeli každý věnovat tomu, co jim přišlo nejpřínosnější, a Rosalind to zase táhlo k jezeru, zatímco přemýšlela, jak to dnes pojme, pomalu kolem ní procházel Vinci s Jiskrou. Vinci, jak pro něj bylo obvyklé, zapáleně gestikuloval. “Ale já si pořád myslím, že by se to s holkama líbilo i tobě, nemusela bys to dělat jen pro mě. Pár věcí přece bylo a nikdy sis potom nestěžovala…”
Jiskra se nadechovala k odpovědi, ale Rosalind vstala a skočila jim do toho. “Copak, Vinci, přesvědčuješ svou holku, aby se vydala na dráhu lesby?” zeptala se s úsměvem.
“To ne, jen říkám – existuje snad nějaký chlap, kterému by se nelíbily muckající se ženské? Je to úžasnej pohled, pohled pro bohy, a já myslím, že bych si ho zasloužil taky, aspoň výjimečně. Ale Jiskra se vymlouvá, že neví a že tohle a že támhle, přitom v mládí…”
“Ale to nic nebylo…” snažila se protestovat elfka.
“Hm, takže existuje něco v čem ty nejsi zkušená?” zamnula si Ros bradu a zadívala se na neodolatelnou Jiskru. “Víš co, Vinci? Já ti ji zaučím!”
“Cože?” ohradila se Jiskra, zatímco Vincimu se rozšířily zorničky a nadšeně provolávaly souhlas.
“Jo,” přikývla Rosalind. “Ale bez tebe, ty prasáku,” zchladila Vinciho touhy. “Pojď, Jiskro, půjdeme se projít, obejdeme spolu jezero…” ruce jí sjely na opasek jejích nízko posazených kalhot, začala ho rozepínat… “a půjdeme jen tak, bez šatů!”
“Zbláznila ses?”
“Nekecat, svlíkat. Já tomu tady velím, tak dělej…” zahudrovala Ros v nadsázce, i když její pozice coby velitelky skupiny byla čistě neformální a nic jí nedávalo právo někomu kategoricky rozkazovat.
“No tak Jiskro, uvolni se trochu… prosím,” povzbuzoval ji Vinci, kterému se náramně zamlouvala už jenom ta představa, i když u toho neměl být. Natáhl se, aby jí pomohl rozepnout knoflík její košile, ona ho gestem odehnala a pak se začala svlékat sama.
Za tiché Vinciho podpory šly obě úplně donaha, Jiskra dokonce odložila i své šperky. Nazuly si akorát své cestovní boty a ukryly do nich malé dýky – pro jistotu. Rosalind pak vzala stále se velmi skepticky tvářící Jiskru za ruku a vedla ji k jezeru, po břehu jako včera. Vinci překonal touhu vydat se za nimi, a tak si aspoň do poslední chvíle vychutnával pohled na jejich kulaté zadky, jak se při každém kroku svůdně otřesou.
“…jenže jak mi čuměl na kozy a otáčel se, tak neudržel rovnováhu a z toho člunu vypad! V brnění! Jeho chlapi pak museli mít plné práce dostat ho ven, pokud teda nezahučel rovnou ke dnu jako kámen!” dokončila Rosalind už několikátou košilatou historku a obě se rozesmály. Bylo kolem poledne, slunce nádherně hřálo, až na pár nepatrných škrábanců od větviček jim nahota nedělala žádný problém. Nesly se vedle sebe jako dvě sebevědomé královny – holohlavá Ros a Jiskra, která nechala své krásné bílé vlasy na hraní větru, obě štíhlé, se svaly válečnic v mladých letech. Piercingy v Rosalindiných bradavkách se leskly ve slunci, zatímco pěkná prsa Jiskry byly ozdobou samy o sobě a stříbrný kov měla vetknutý v pupíku.
“Přiznám se, že tohle jsem nečekala…” nakousla po chvilce ticha Jiskra.
“Co?”
“Že mě opravdu vezmeš na procházku.”
“A co jsi čekala?”
“No… všichni víme, jaká jsi. Myslela bych, že mě odtáhneš pár metrů za tábor a tam mě opícháš klackem, nebo něco,” elfka odhalila v úsměvu dokonalé zoubky.
Rosalind se zastavila a otočila čelem k Jiskře. “To si o mně myslíš?”
“A co jiného bych si měla myslet? Tváříte se s Nyannou jako dvě bohyně temnot. Ty tvoje jizvy, ta holá hlava, ty piercingy… jako bys říkala světu, že zlomíš každého, kdo nezlomí tebe. A co ten tvůj krk od včera…” poukázala na modřiny, které Ros včera nedaleko od tohoto místa způsobil Zorn.
Chtěla ještě něco dodat, ale Rosalind jí položila prst na rty. “Pst. O tomhle teď nemluvme.” Objala elfku. Něžně, skoro opatrně, s respektem. Mlčely a dívaly se jedna druhé do očí. “Chci tě políbit. Můžu?” zeptala se nakonec Ros tiše. Jiskra na ni chvíli hleděla a pak přikývla. Její dokonale symetrický elfský obličej nedokázal skrýt pochybnosti, její mandlové oči se při doteků rtů nezavřely úplně, jako by tušila zradu. Jenže ta nepřišla. Ros nespěchala. Nemačkala elfce tělo, necpala jí jazyk do úst, právě naopak, políbila ji něžně, skoro letmo, jako se líbají dobré kamarádky nebo matky s dcerami. Proplétaly se jejich dechy, ne jazyky, a Jiskra pomalu tála… a když zavřela oči a pootevřela rty, Rosalind se pomalu odtáhla. Elfka pocítila, jak se chvěje, ale Ros beze slova ustoupila, vzala ji opět za ruku a vedla ji dál podél jezera.
Jiskra se nadechla, ale Ros ji přerušila, než stihla něco říct. “Vím, co se ti honí hlavou. Že neříkám pravdu, že na tebe číhám jako dravec a to, co si o mně myslíš, se nakonec přece jen projeví. Ne, nic takového se nestane. Věř mi konečně trochu…” pohladila Jiskru po tváři a tah bříšky prstů protáhla až na krk, cítila, jak Jiskra jednou polkla. Styděla se za své předsudky.
Šly dál a pod hřejícím sluncem začínaly roztávat i jejich duše. Rosalind vyprávěla o svém vztahu s Nyannou a o dalších ženách, které jí prošly životem nebo postelí, a že jich nebylo málo. Vysvětlovala, že se co se romantiky a sexu týče, nikdy nečinila mezi muži a ženami žádný rozdíl, i proto jí přišlo zcela přirozené chodit s neobyčejnou Kazimou. Jiskra se svěřila s několika nesmělými pokusy z mládí, s tím, že sex pro ni tak nějak samozřejmě zahrnuje jiného muže nebo více mužů a že všechny hrátky se ženami v poslední době brala jen jako provokaci chlapů, neinvestovala do nich city ani vzrušení.
Občas se zastavily hleděly si do očí, Rosalin si hrála s elfčinými bílými vlasy, pohladily si plochá břicha nebo žebra, ale ani jednou nezamířily na intimní místa. Nebylo to potřeba, naopak o to více vzrušující to bylo. V jednom tichém momentu si Jiskra uvědomila, že si od Ros už nechce držet odstup, ale že jsou jí paladinčiny doteky naopak příjemné a doufá, že zajde dál. Vzrušovala ji jiná žena, možná úplně poprvé.
Rosalind to cítila, jejich objetí byla těsnější, dlaně občas zajely na horní část zadku, jazyky se o sebe letmo otřely, došlo i k polibkům na krk, na klíční kosti. Mluvily, líbaly se, občas se jen natáhly na mech a nechaly si svá nahá těla prohřívat sluncem. Čas jako by zpomalil.
Slunce už překročilo poledne a dívky stanuly za ohybem jezera, někde na protějším břehu zanechaly své kumpány s vozy, ale bylo to tak daleko, že se nedal dohlédnout žádný detail.
“Pojď, trochu si odpočineme,” pokynula Rosalind k mohutnému stromu, jehož kořeny pokrýval mech a bujná koruna skýtala úkryt před stále ostřejším slunkem. Paladinka se posadila zády ke kmeni, nohy mírně roztažené. “Opři se o mně,” vyzvala elfku a ta bez váhání uposlechla. Jejich těla se k sobě dokonale přitiskla, Jiskra cítila kov vetknutý v Rosalindiných bradavkách na svých lopatkách. Rosalind jí začala jemně přejíždět po břiše, bocích, žebrech, kam až dosáhla. “Jsi neskutečně krásná…” zavrněla jí do ouška a přitom přehodila své nohy přes elfčiny, zaklesla je a doširoka roztáhla, až se rozevřely i elfčiny pysky a odhalily zarudlé, lesklé útroby jejího vzrušeného klína. Bylo to, jako by Rosalind předváděla kundu své kamarádky neviditelnému divákovi.
Ruce holohlavé dívky se začaly věnovat Jiskřiným prsům, vážily jejich tíhu, laskaly je; přejížděla jí přes bradavky dlaněmi, jednotlivými prsty, laskala je palci, mnula. Jiskra během chvíle hlasitě sténala, hlavu odevzdaně položila na Rosalindino rameno, ale její tělo sebou vzrušeně šilo, svaly na břiše se zatínaly a uvolňovaly, boky jí občas vystřelily vzhůru, jako by Rosalindě nabízela svou otevřenou kundu, ale ta ani na okamžik nepřestával dráždit její prsa. ”Bohové…” šeptala Jiskra, tulila se k druhé dívce, hladila ji po předloktích a kousala se do rtu – měla sto chutí se začít sama hladit dole, ale něha dosavadní procházka jí bránila podlehnout plnému chtíči.
Rosalind pracovala metodicky a její prsty byly neúnavné, střídavě brutálně něžné, střídavě neúprosně intenzivní. Jemně sténala Jiskře do ucha, jako by jí připomínala, že je to právě ona, žena, co jí působí takovou rozkoš; líbala ji do vlasů, což vyznělo skoro mateřsky. Nohy jí držela zaklesnuté, proti čemuž elfka bezděčně bojovala, a sladká vůně její hladké, roztažené kundy obě ještě víc dráždila.
Když Ros cítila, že elfku dostala tam, kam chtěla, pustila jí nohy. “Přitlač stehna k sobě…” zašeptala jí, aniž by byť na moment přerušila dráždění bradavek. Elfka pochopila, překřížila nohy do X a začala si tlakem stehen aspoň omezeně dráždit kundu. Fungovalo to. Prohnula se jako luk a zakousla se sama sobě do předloktí, aby ztlumila nával zvířecí rozkoše. Tak málo stačilo a prožila nejsilnější orgasmus za mnoho týdnů.
Do tábora se vrátily o pár hodin později. S bradami vztyčenými, nahé, bez výčitek, bez potřeby cokoli vysvětlovat…
