Rosalind a její putování – temná fantasy sága 03 🇨🇿

Další den naši cestovatelé opět urazili značnou vzdálenost, ale k večeru jim jeden z vozů zapadl do výmolu a snahy o jeho vyproštění je stály spoustu sil. Podařilo se, ale promeškali příležitost k lovu, a tak pojedli jen něco ze sušených zásob. Večer byl teplý a nebe bylo plné hvězd, tak se ani nezdržovali stavěním stanů a uvelebili se pod širákem, každý po svém, někdo na pohodlné části nákladu na voze, někdo na rohoži vedle. Hlídka u ohně padla na Vinciho a Rosalind. Dívka si občas promnula oči a doplňovala energii popíjením medoviny, Vinci vypadal svěže. Byl to hezký mladý chlap, s polodlouhými vlasy pod fešáckou čapkou, pěstěným knírem a určitou elegancí, díky které se ke své elfí partnerce Jiskře vlastně docela hodil.

“Proč ty vůbec chodíš s vyholenou hlavou, Rosalind? To se moc nevidí,” zeptal se Vinci se svou typickou přímočarostí.
“Pff, protože mě otravuje mýt si vlasy,” odpálila ho paladinka. Takovou otázku slýchala často a byla z ní otrávená. Pak si ale povzdechla, protože si uvědomila, že Vinci se neptal s úmyslem do ní rýpat, ale zkrátka ji chtěl jako vedoucí karavany a spolubojovnici trochu lépe poznat. “Ba ne. Občas si někdo myslí, že je to připomínka na klášter, ale tam jsme jako adeptky byly nakrátko, ne dohola. Nemá to žádný speciální důvod. Baví mě provokovat, líbí se mi mít něco, co se moc nevidí. Navíc je to praktický, když trávím život na cestách jako žoldnéřka.”

“Ale nemůže tě u sexu nikdo chytit za vlasy…” podotkl Vinci.
“Ha, no tak mě musí chytnout za něco jinýho…” usmála se Ros pobaveně.
“A ty jizvy, ty jsou z kláštera, ne?” vyptával se dál.
“Většina, jo,” přikývla.
“Nestydíš se za ně.” Ne otázka, konstatování. Pruh látky přes prsa opravdu skrýval jen to nejnutnější a zbytek odhalené kůže vypovídal jako otevřená kniha.
“Nemám důvod. Bylo to tam jako v pekle, ale přežila jsem. Udělalo to ze mě ženu, kterou jsem teď. Nemám důvod nic skrývat. Patří ke mně.”
“Chce se ti o tom mluvit? O všech těch kultech, řádech a církvích si myslím svoje, ale nikdy jsem se o ně víc nezajímal, nejsem zrovna pobožný člověk.”

“To ani já ne,” odpověděla Rosalind zpříma. “Navíc jsou to všechno pokrytci. Navrch bílé róby, svaté chorály, askeze a boj za dobrou věc, ale ve skutečnosti je to jen o podřízení se, ponížení a šikaně. Jo, naučili mě s mečem a postarat se o sebe, ale jinak tam byl život jen otročina a tresty. Nezlomili mě, ačkoli se o to usilovně snažili, ale změnili mě, dostali se do mě…” její hlas se ztišil a rysy zachmuřily.
“Co to znamená?”
“Naučila jsem se si to užívat…” pohlédla na něj a zatnula zuby, jako by s něčím bojovala. Její oči planuly. “Přestala jsem rozeznávat, ke končí bolest a začíná rozkoš. Naučila jsem se vychutnávat si věci, kterých se většina lidí děsí. Stalo se to součástí mé přirozenosti. Paladinové mě občas dostali až na okraj a ten pocit… občas ho potřebuju cítit znovu. Opovrhuješ tím?”
“Vůbec ne. To vás nejspíš spojuje s Nyannou. Pochopil jsem, že ona má podobné touhy…”
“Ano. Máme odlišnou historii a povahu, ale dělají nám dobře stejné věci. Obě milujeme ubližovat jiným a obě milujeme, když je nám ubližováno. Nebude to lehké na takhle dlouhé cestě…”

Vinci polkl. Rosalind se mu během několika chvil odhalila víc, než by kdy čekal, a hlavu mu zaplavila myriáda navazujících otázek a představ. Sám se považoval za jemného milence, kterému násilí nikdy nevonělo, a stisknout občas Jiskru lehce pod krkem byla asi nejtvrdší věc, co kdy udělal, přesto sedět vedle padlé paladinky s kůží poznamenanou biči a slyšet, jak jí takové věci dělají dobře, bylo silné. Fyzické. Až teď si uvědomil, že má celou dobu erekci, což naštěstí maskovaly jeho volné šaty i temnota noci – i když si byl jistý, že kdyby si toho Ros všimla, brala by to jako něco zcela přirozeného.
Chvíli mlčeli. Vinci by se rád o minulosti té zvláštní dívky dozvěděl víc, ale nechtěl na ni tlačit až moc. Místo toho se zaměřil na jiné téma. “Vy dvě to s věrností taky moc nepřeháníte, hm?”

Výraz Ros se zklidnil, všimla si, že Vinci hledá spojence pro svůj fetiš nevěry. “Představ si, že my tohle nikdy neřešily. Ani jedné nikdy nepřišlo na mysl, že bysme se měly nějak omezit nebo si vystačit jedna s druhou. Ani jedna nejsme jenom na holky, a i kdyby, život je moc krátkej na to, tahat se jen s jedním nebo jednou.” Atmosféru temnoty vystřídal pocit sblížení. “Navíc já se ráda podívám na ni s někým jiným a ona zase na mě. Je to hra. A pokud má následky, tak se s nima poperem,” dodala sebejistě. “Jak to vůbec máš ty? Taky máš i jiné, nebo jen Jiskra?”
Vinci se pousmál. “Tu a tam, ale moc ne. Jsem chlap a ženy mě přitahují, ale Jiskru miluju a doufám, že budu celý život jen s ní. Jen zkrátka nade všechno miluju dívat se, jak si užívá, nebo o tom aspoň slyšet. Jak jsi to řekla ty – nevidím důvod to skrývat nebo se za to stydět.”

Ros si ho prohlížela, říkala si, že chlap s jeho zálibou to asi nemá lehké, ale vlastně s ním soucítila. Vinci věděl, co chce, a šel si za tím, a to ona uměla ocenit. “Chtěl bys ji půjčit Zornovi? Kazimě?”
Vinci několikrát důrazně přikývl. “Moc rád. Snad to půjde. Nevím teda, jak s Kazimou, Jiskra není moc na holky, ale zrovna v jejím případě by mohla udělat výjimku.” Oba se vědoucně zasmáli.