Lázeňský švihák 01 🇨🇿

Vystoupil jsem z vlaku na doslova vesnickém nádražíčku. Motorák zahoukal na pozdrav výpravčímu a rozjel se k další stanici.

Stál jsem sám na nástupišti a nezakrýval jsem prvotní zklamání.
Tohle má být nádraží známého lázeňského městečka? Tady mám trávit pomalu celý měsíc?
Rozhlížel jsem se kolem sebe zda neuvidím někde směrovku, která by mně ukázala správnou cestu k centru. Nikde nic.
„Dobrý den,“ pozdravil jsem nakonec výpravčího, který stál ještě na peronu a díval se za odjíždějícím vlakem.
„Prosím, jak se dostanu k lázním?“
Výpravčí si mě prohlédl zpytavým pohledem jako by se divil, kde jsem se tam najednou vzal, a pak ukázal rukou k nedalekému rozlehlému parku.
„Tam,“ zněla jeho strohá, leč přesně určující odpověď.
Raději jsem se ani nezeptal jak je to daleko, protože jsem tušil jeho vyčerpávající odpověď, která by zněla asi takto: „Blízko.“

Vydal jsem se dlážděnou ulicí k parku. Kufr na kolečkách drkotal po kamenných kostkách, ale ne daleko. Písčitý chodník mě svedl do udržovaného porostu statných dubů, které lemovaly cestu k hlavnímu lázeňskému domu. Řady bíle natřených laviček určovaly směr a tak trochu připomínaly kolonádu.
Už jen chyběly páry procházejících se lázeňských hostů v dobových kostýmech, s pítky minerální vody v ruce.
Čím déle jsem procházel parkem, tím více se mi přibližovala lázeňská atmosféra, snad jen rušená posedávajícími lidmi staršího věku, s holemi, nebo berlemi.
Co bych jiného mohl čekat. Byl jsem v lázních, kde se mimo jiné, léčilo i pohybové ústrojí.

V tom se přede mnou vylouplo na rozlehlém prostranství to, co jsem ve svých představách očekával. Velký, luxusní lázeňský dům, samozřejmě s bílo-okrovou fasádou, která je tak typická pro stavby tohoto typu.
Na boční straně lázeňského domu, na terase opatřené slunečníky, u stolků posedávali hosté tohoto hlavního lázeňského domu. Letmým pohledem jsem zjistil, že se tam nachází i několik žen mladšího, nebo pro mě přiměřeného věku.
„Tak zase tak zle tady nebude, Josefe,“ řekl jsem si pro sebe.

Vstoupil jsem do budovy a zahlásil svůj příchod na recepci. Pak už jen následovalo to, co patří k úvodnímu ceremoniálu. Ubytování, vstupní lékařská prohlídka, rozpis procedur.

„Přijel jste pozdě, oběd už nestihnete,“ upozornila mě milým úsměvem příjemná recepční.
„Ta by za to stála,“ promluvilo ve mně druhé já.
Není kam spěchat, ještě tu nejsem ani den.
„Na stravu se chodí tady vlevo do hlavní jídelny,“ seznamovala mě s prvními kroky po této budově. „Recepční v jídelně vám určí stůl.“

Vrátil jsem se zpět na svůj pokoj. Tam mě čekal můj spolubydlící, se kterým jsem se před tím minul.
„Doktor, Martin Doktor,“ představil se.
Stali jsme se dobrými přáteli, což se později vyplatilo. Dokázali jsme se spolu domluvit, abychom jeden druhému nepřekáželi.
Mělo to ovšem i jiné výhody.
„Mám tady vzkaz pro pana Doktora, můžete mu to vyřídit?“ poprosila mě jednou recepční, čímž jsem na sebe upoutal pozornost hostů, sedících v křesílkách ve vstupní hale.
Ale nebudu předbíhat.

Toho večera jsem se plně zapojil do víru lázeňského života. U stolu jsem měl určené místo, samozřejmě s kolegou Doktorem. Recepční ve snaze, abychom se nenudili, nám ke stolu přidělil dvě ženy a domníval se, že udělal to nejlepší pro to, aby nám ulehčil seznamování.
Neuvědomil si, že ani jeden z nás není zvědavý na věkovou kategorii, přibližující se našim létům.
A tak jsme s oběma dámami až do konce lázeňského pobytu udržovali zdvořilostní konverzaci, a to bylo taky všechno.

Mou pozornost upoutal ovšem úplně jiný objekt. Tím byla mladá, příjemná servírka, obsluhující náš stůl.
Nebudu se zde obšírně rozepisovat o tom, jaké to bylo rozkošné stvoření, a snad bych ani nedokázal přesvědčivě popsat to, co nás obsluhovalo.
Štíhlá, tmavovlasá, s neskutečně dokonalou postavou, dlouhýma nohama, s ňadry tak akorát do ruky, oblečena v přiléhavých černých šatech, zvýrazňujících všechny její vnady. Malá bílá zástěrka dokonalost jen zvýraznila.
Nebyl jsem sám, kdo se za ní ohlédl, když se se svým zadečkem vlnila mezi stoly. Mlsné pohledy starců ji ale nevyváděly z míry.

O to více mě překvapilo, když ke mně vyslala úsměv, prozářený bílými zoubky.
„Dobrý večer,“ zněl příjemný hlas a pozdrav určený jen pro mě. Mírně jsem se uklonil a usmál se na ni také.
Ten večer se ještě mnohokrát otočila k našemu stolu a usmála se.
„To by bylo něco,“ říkal jsem si sám pro sebe. „Ty takový stárnoucí seladon a ona mladá, voňavá kůstka, to nesmím promarnit.“

Večeře se pomalu chýlila ke konci, personál odnášel prázdné talíře, když náhle to překrásné stvoření přišlo k našemu stolu.
„Promiňte, že obtěžuji,“ začala nesměle. „Někoho mi připomínáte. Můžu se zeptat?“
„Prosím,“ snažil jsem se jí dodat odvahu mírným úsměvem.
„Nehrál jste v divadle v Kostelci?“
„Hrál.“
„Tak jsem vás poznala. Maminka mi ukazovala vaše fotografie. Byl jste její platonická láska.“
„To mě těší,“ zaculil jsem se.

„Markéto,“ slyšel jsem hlas a lusknutí prsty hlavního číšníka.
„Musím už jít,“ omluvila se Markéta.
„Počkejte ještě okamžik,“ zastavil jsem ji v půli kroku. „Nechtěla byste se večer projít?“

V tu chvíli, jako by se všechno zastavilo. Pomalu ke mně otočila hlavu.
Napjatě jsem očekával její odpověď. Už jsem se viděl, jak s touto krásnou mladou dívkou kráčím parkem po pískovém chodníku a jak se za námi všichni otáčí.

„Končím v osm. Čekejte kolem deváté u pramene v parku.“
„Juj,“ chtělo se mi zavýsknout jako malému klukovi.
Od té chvíle jsem byl jako utržený ze řetězu. Žádné zdržování, schody jsem bral po dvou. Osprchovat se, převléci se, navonět a rychle vyrazit.
Čas je neúprosný a nesmím propásnout tuto ojedinělou příležitost.

Bylo hodně před devátou, kdy jsem netrpělivě přešlapoval u místa dohodnutého setkání.
Kolem mě přešlo několik párů, které určitě mířily někam do přítmí odlehlých míst parku, kde by se mohly nerušeně věnovat jeden druhému.
Občas mě minuly i osamocené ženy, které se nezapomněly ohlédnout, a možná i podotknout: „Asi na někoho čeká, ale my to nejsme.“

Čas utíkal nekonečně pomalu a já začínal mít podezření, že se ze strany Markéty jednalo jen o vtip. Mátlo mě totiž, že u vchodu do budovy postává mladík s kyticí v ruce a vyhlíží někoho. Snad ne ji?
Chvílemi jsem pochyboval o účelu našeho setkání. Opravdu se jí líbím, nebo ji láká jen moje minulost a případná zvědavost z vyprávění její matky. Také to může být touha po seznámení se s někým, pro ni neobyčejným.


Již jsem to pomalu vzdával, když jsem ji najednou spatřil. Přicházela po cestě ozářené pouličními lampami a připadala mi jako bytost z jiného světa.
„Omlouvám se, že jdu pozdě, šéf ještě něco potřeboval.“
„Ne, to vůbec nevadí, i když jsem se obával toho, že mou nabídku nakonec odmítnete.“
„Proč, jsem ráda, že tu na mě čekáte.“
Chtěl jsem ji políbit, ale v poslední chvíli jsem si to rozmyslel. Raději ne, abych snad něco nepokazil.
„Kam půjdeme?“ zeptala se Markéta.
„Nevím, já to tady vůbec neznám. Snad někam, kde se tančí?“
„Dnes tady nic není, snad teď v jídelně je nějaký koncert. Tam bych ale nerada, to by bylo, jako bych byla v práci.“
„Tak se půjdeme jen tak projít,“ navrhl jsem nakonec.
„Dobře,“ souhlasila Markéta. „Můžeme jít třeba ke Starým lázním, tam je to takové romantické.“

Markéta se do mě zavěsila a já byl na vrcholu blaha. Příjemná vůně jejího mladého těla umocněná ještě navíc zřejmě luxusním parfémem, ve mně jen posilovala touhu ji obejmout a políbit.
„Maminka o vás často mluvila. Moc jste se jí líbil, ale bála se vás oslovit. Často prý chodívala do divadla a po představení čekávala u vrátnice, aby vás zahlédla.“
„Můžeme to napravit?“ zeptal jsem se, ve snaze odčinit starý dluh. „Rád bych vaši maminku pozdravil.“
„To nepůjde,“ odpověděla mi smutně dívka a podívala se na mě. „Maminka už nežije. Je to škoda, byla by určitě ráda, kdyby vás viděla.“

Zastavili jsme se na opuštěné cestě. Obrátil jsem si Markétu k sobě a dlouho jsme se dívali jeden druhému do očí.
„Můžu ten dávný rest odčinit alespoň přes její dceru? Můžu tě políbit?“
Markéta mlčela, jen mírně našpulila rty. Možná, že očekávala jen přátelský polibek, ale ve chvíli, kdy jsem se dotkl jejích vlhkých rtů, probudila se ve mně prudká vášeň dobyvatele ženských srdcí a já se snažil jazykem vniknout do jejích úst.
Nebránila se, naopak je otevřela a nechala ho vniknout dovnitř.

Naše jazyky se vášnivě proplétaly a mé nenechavé ruce bloudily po jejím těle. Stiskl jsem jí zadeček, který mě silně vzrušoval a zjistil jsem, že zřejmě nemá kalhotky.
„Ty nemáš kalhotky?“ zeptal jsem se zvědavě.
„Mám,“ zněla udivená odpověď.
„Že je necítím?“
„To jsou takové ty miniaturní,“ odvětila. „Já jim říkám titěrky.“
„Ukaž mi je,“ žadonil jsem.
„Tady ne, mohl by nás někdo vidět.“
Pro jistotu se rozhlédla kolem sebe, zda nikdo nejde. Vzala mě za ruku a rychle mě zatáhla do blízkého křoví.

Znovu jsme splynuli v dlouhém polibku. Tentokrát má ruka zamířila pod její krátké šaty, aby si ověřila tvrzení o přítomnosti kalhotek.
Nahmatal jsem úzký proužek látky, který se jí zařezával do zadečku a budil dojem, že je opravdu nemá.
„Vpředu jsou taky tak úzké?“ nedalo mi.
„Hm,“ hlesla Markéta, kterou asi mé osahávání i intimní dotazy začaly vzrušovat.
„To se ti ale musí zařezávat do té, víš co?“ stupňovala se moje zvědavost.
„Myslíš do kundičky?“ odpověděla nenuceně.

V první chvíli jsem jen polkl naprázdno. Dnešní dívky se s tím moc nepářou. To co bych já obšírně popisoval a hledal případné pojmenování, ona řekla přímo.
„Jo.“
„Někdy ano, to když si je víc povytáhnu,“ odpověděla s naprostou samozřejmostí, jako by se bavila se svou kamarádkou.
Líbila se mi ta její otevřenost. Bylo to roztomilé a zároveň mě to vzrušovalo.
„Můžu si sáhnout?“ osmělil jsem se.

Mlčky vzala mou ruku a položila ji na úzký proužek látky, kryjící to, po čem jsem tak nedočkavě toužil.
Přišlo druhé překvapení. V místech, kde jsem očekával minimálně chomáček chloupků, jsem nahmatal hladce vyholený klín.
Nenechavý prst hladil oblinky stydkých pysků a hledal štěrbinku mezi nimi.

Rozhlížel jsem se kolem sebe a hledal vhodné místo, kde bychom si mohli lehnout.
Určitě si toho všimla a na chvíli mě přestala líbat.
„Dělej mi to, to se mi moc líbí. Udělej mi to vestoje,“ žadonila a hledala zip na mých kalhotách.

Svět kolem nás mizel a my se propadali kamsi do hlubin. Byli jsme tu jen pro sebe. Já prst hluboko vražený do její vzrušením zmáčené studánky, ona zase svírala prsty vysvobozený úd.
V jednu chvíli se odtrhla od mých úst, políbila mě na hrudi a pomalu klesala do podřepu, aniž by pustila z ruky mé přirození.
Políbila mě na obnažený žalud a následně ho celý vzala do úst.
„Chci ti to oplatit,“ žadonil jsem a uchopil ji pod podpaždím a zvedl ji.
Tvářila se, jako bych jí vzal její nejoblíbenější hračku, ale jen na chvíli.

Tentokrát jsem byl v podřepu zase já. Poté, co jsem jí zvedl krátkou sukýnku a odhrnul nepatrný kousek látky, přisál jsem se k hladce oholené kundičce a jazykem jsem začal vylizovat všechna její skrytá zákoutí.
Držela mě pevně za vlasy, až to chvílemi bolelo, a tiskla mi k sobě hlavu.
„Už budu,“ začala dušeně vykřikovat.

V tu chvíli jsem opustil jazykem zkoumanou kundičku, prudce jsem vstal a v poslední chvíli jsem jí ho stačil vsunout do rozevřeného otvoru mezi stehny.
Neartikulované výkřiky a prudké stažení vagíny, byly neklamným znamením, že právě prodělala silný orgasmus.
Doslova na poslední chvíli jsem ho z ní stačil vytáhnout a několika výstřiky se vyprázdnil do trávy.
Pomalu jsme se vraceli zpět na zem.
Markéta si urovnala kalhotky a stáhla zpět krátkou sukni.

Zavěšeni jeden do druhého jsme se vraceli zpět do lázeňského komplexu.
Byl krásný teplý večer, měsíc spoře osvětloval cestu, a oběma nám bylo dobře.
Lázeňský pobyt mi teprve začínal.