Fantazy dovolená II. 01/10

FANTAZY DOVOLENÁ II – 01/10

Poznámka autora: Před dávnými časy jsem zde publikoval povídku FANTASY DOVOLENÁ. Protože se mi nepodařilo vymyslet vhodnější název, použil jsem opětovně tento a přidal k němu římskou II, protože s dějem původní povídky nemá vůbec nic společného. Přeji všem hezké počtení.

Přešla zima, přešlo jaro, a já se cítil neobvykle unavený. Přitom jsem neměl nijak fyzicky namáhavou práci, spíše sedavou. Pracoval jsem jako knihovník v malé městské knihovně v ještě menším městečku na východě Čech. A že by právě tahle činnost byla příčinou mé zemdlenosti, jsem kategoricky vyloučil.

Celý víkend jsem doma coural po webu a prohlížel si nabídky různých wellness pobytů, tak lázeňských domů. Ale nějak jsem si nemohl vybrat. Mojí prioritou byl týdenní pobyt s maximálně jednou léčebnou procedurou, jednolůžkový pokoj a plná penze. Z toho, co jsem našel, to nesplňovala žádná nabídka. Nemohl jsem pochopit, proč tak jednoduché požadavky nemůže nebo nechce nikdo poskytnout. Totálně mě to otrávilo a tak jsem v pondělí přišel do práce v hodně mrzuté náladě. Pozdravil jsem všechny tak na půl huby, což okamžitě vyvolalo pozornost.

„Snad ses špatně nevyspal?“ projevila starost šéfová knihovny, Bedřiška Jašová, příjemná hnědovláska s poněkud obstarožním účesem, hnědýma očima, s krapet maminkovskými tvary a bohatým poprsím, tak kolem padesátky věku.
„Ale kdež. To ho určitě utahala nějaká ženská, kterou si na víkend nastěhoval,“ oponovala Dominika Vrzalová, zvaná Domča, štíhlá blondýnka s rovnými dlouhými vlasy až k lopatkám, hnědýma očima, trochu drzá a vyzývavá čtyřiadvacátnice.
„Já bych spíš řekla, že ho někdo pořádně naštval. Nebo něco,“ nesouhlasila s nimi Magdalena Manová, dvaadvacetiletá štíhlá černovláska s vlasy sestřiženými jen ke krku a s krásnou ofinou zdobící její čelo, s očima černějšíma než černá díra ve vesmíru, všude přiměřeně zaoblená s decentním sexappealem, slušně vychovaná a přestože byla veselá, příjemná a ráda kdykoliv s čímkoliv pomohla, nevědomky z ní vyzařovala určitá rezervovanost vůči okolí. Říkali jsme jí, vlastně spíše jen já, Majdalenko.
„Pravdu má Majdalenka,“ upřesnil jsem jejich dohady.
„A co sme ti tak strašnýho provedly?“ neudržela Domča jazyk za zuby.
„Vy?!“ Udiveně jsem se po všech podíval. „Vy přece nic, vy ste moje hodný holky. Já sem si jen vysnil, jak strávím dovolenou, protože jsem ty čtyři roky, co sem tady, vo dovolený tak akorát doma prděl do křesla a užíral se nudou. Tak sem si řek, že bych si moh jednou vyhodit z kopejtka, a tak sem celej víkend čuměl na internet a hledal a nic vyhovujícího sem nenašel,“ nastínil jsem jim dostatečně otráveným hlasem svou situaci.

„Že bys měl tak nesplnitelné požadavky?“ nechtěla věřit šéfová.
„Ale vůbec ne. Chci jen tejdenní pobyt, jednolůžkovej pokoj, plnou penzi a sem tam nějakou tu bylinkovou koupel nebo něco podobnýho, třeba i masáž a možná bych i přežil nějakej ten sport. Jo, a taky, abych měl kde bezpečně zaparkovat auto. Jenže buďto nemaj jedno, nebo druhý, nebo třetí, nebo maj haldu různejch kůr, kterejma by mě akorát tak zničili, anebo maj obsazeno. Do velkejch měst nechci a to je problém. Mně by se líbilo něco spíš bokem v přírodě, ale takovejch je minimum anebo se vo nich vůbec neví. Takže zase skejsnu doma.“

Všechny na mne koukaly jak zjara, neboť byly přesvědčené, že jsem domácí pecivál a tohle neodpovídalo jejich představě. Ono se tedy není co divit. Ne že bych nikam nechodil, to zase jo, ale vždycky jsem se snažil nepadnout přitom kterékoliv z nich do oka, nebo, nedej bože, do náručí. Proto jsem zásadně chodil na mejdany ke kamarádům, kde jsem na žádnou z nich nemohl narazit, a kde jsem naopak občas narazil na děvu, ochotnou se mnou strávit nějaké ty chvíle v intimním soukromí.
První se vzpamatovala Dominika.
„Já nevím, co si děláš takový blbý starosti. Prostě se mnou pojeď na chatu a je to. Koupel ti sice žádnou neposkytnu, ale nějakou tu masáž určitě zvládnu. A je to v přírodě daleko od lidí,“ vypíchla jeden z mých požadavků.
Kdybych ji neznal, asi bych naletěl na její zdánlivě nezištné pozvání. Jenže ona byla očividně dost chtivá a často se mne pokoušela zlákat k sobě domů. Leč já se pevně držel dědovy vážně míněné rady že, „co je v domě, není pro mě“, a důsledně jsem veškeré její návrhy odmítal. Stejně tak jsem odřekl i tuto poslední nabídku. Zatvářila se uraženě, když tu se do toho vložila šéfová.

„Já si myslím, že Theo chce být někde sám, aby si od nás odpočinul. Vždyť být celé dny se třemi ženskými mu už musí lézt na mozek. No, Theo,“ obrátila se ke mně, „možná bych o něčem věděla, jenom nevím, jestli se mi podaří je umluvit, aby pro tebe sehnali kousek místečka. Zítra snad budu vědět, tak se přestaň kabonit a potěš nás svým úsměvem.“
Šéfová na mne hleděla těma svýma maminkovskýma očima, pod kterýma jsem přímo jihnul a nastřádaný vztek mne rychle přecházel. Ona se vůbec o nás starala jako kvočna o kuřata.
„Teda, šéfová, jak vy to děláte, že dycinky trefíte hlavičku na hřebík?“ prohlásil jsem obdivně. „Jo, chci si tady vod toho vodpočinout, ale na druhou stranu bych si vás všechny nejradši vzal sebou, protože ste děsně príma ženský a za žádný jiný bych vás nevyměnil.“
„A to myslíš i mně?“ zeptala se udiveně Dominika, neboť v podvědomí správně tušila, že právě ji až tolik nemusím.
„No jasně, že jo,“ usmál jsem se. „I když mě občas piješ krev. Beru tě takovou, jaká seš. Prostě patříš do party.“
„No tedy…“ zalapala po dechu a možná se přitom v duchu dušovala, že na mne bude hodnější.

Hodili jsme moje starosti za hlavu a rozešli se po práci. Ono jí bylo jak kdy, to podle toho, kolik lidí si přišlo knihy vypůjčit či vrátit a také, kolik čtenářů si knihy zamluvilo po internetu. I jiných činností se našlo dost, jako je ukládání a třídění knih, vypisování upomínek na vrácení, úklid, vaření kafe a podobně. A zrovna dneska byl takový „frčák“, že když jsem odcházel domů, na své trable s dovolenou jsem si ani nevzdychl.

Když jsem na druhý den dorazil do práce, čekaly na mne kolegyně v kuchyňce a tvářily se jako tři sudičky.
„Co je? Děje se něco?“ zeptal jsem se poté, co jsem je, jak se sluší a patří, slušně pozdravil.
„Co by bylo, Theodóre, dyť vidíš. Pěkně se u nás posaď, já ti naleju kafe a uděláme si schůzi,“ pravila se smrtelně vážnou tváří Dominika. Jak to tak dokázala říct vůbec nechápu, zvláště když jí v očích tančili rarášci, z čehož jsem usoudil, že na mne asi šijí nějakou boudu. I přisedl jsem ke společnému stolu, do přinesené kávy vhodil dvě kostky cukru a pln zvědavosti vyčkával, co se bude dít.

„Tak už, paní Jašová, spusťte a nenapínejte nás,“ ozvala se Majdalenka a přenesla pohled ze mne na šéfovou. Ta sebou trochu zavrtěla, jakoby se jí do toho nechtělo, avšak bylo to jen klamání tělem.
„Vůbec nechápu, proč vás to tak zajímá, když se to týká jen Thea,“ obrátila se nejprve ke slečnám.
„Jasně, že nás to zajímá. Dyť sme tady jedna rodina, nebo snad né?“ odpověděla jí Domča s drzostí sobě vlastní. Úplně mě to vyrazilo dech. Šéfová si povzdechla a obrátila se ke mně.
„Tak, Theo, pobyt jsem ti domluvila. Musím ti k tomu ale nejdříve několik slov říct.“ Odmlčela se, jakoby nevěděla jak začít. „Ten penzion,“ pokračovala, „vlastní jedna moje známá a není zrovna ve všeobecným povědomí. To proto, že je poněkud extravagantní. Má stálou klientelu, kterou si vede jako VIP, a které je poskytováno maximum pohodlí a péče. Samozřejmě, že ubytovává náhodně i obyčejné lidi, pokud má volné místo. Těm ale poskytuje služby v menším rozsahu. Když jsem jí řekla pro koho to chci a trochu jí o tobě popovídala, ihned mi sdělila, že tě tedy zařadí do VIP a po chvilce nahlížení do seznamu hostí mi oznámila, že tě bude čekat za tři týdny. Protože je to hodně drahý pobyt, musím se tě nejdříve zeptat, jestli s tím budeš souhlasit.“
„A co mě tam jako čeká, když je to VIP?“ zeptal jsem se.
„No, to já vlastně ani nevím, můžu tě však ubezpečit, že to splňuje všechny tvoje podmínky a určitě nebudeš litovat.“
„A kolik to teda stojí?“
„No, třicet tisíc,“ šeptla bojácně.

Holky vykulily oči a mně vypadly z důlků, teda – málem. Třicet táců za týden! To mě tam snad budou nosit v náručí.
„To je tak pro milionáře,“ podotknul jsem, když jsem konečně popadnul dech.
„Skoro ano. A to jsem ti ještě vyjednala 25% slevu,“ dorazila mne šéfka.
„Fakt jo?“ řekl jsem užasle. „Ale stejně – já nevím. Sice bych to nějak dohromady dal…“ zavrtěl jsem nerozhodně hlavou. „Na obyčejnou dovolenou se mě to zdá trochu moc.“
„Jenže tohle asi nebude vobyčejná dovolená, a když si tak dlouho nikde nebyl, tak bys měl kejvnout. Abych pravdu řekla, na takovou luxusní dovolenou – já bych s tebou jela hned,“ přesvědčovala mne překvapivě Majdalenka. „A Domča určitě taky,“ dodala ještě a já se málem skácel, protože Dominika horlivě přikyvovala a navíc k tomu přidávala, že by se o mně staraly jak o vlastního. Sice nevím co vlastního, ale to už je fuk. Šéfová tomu chvíli pobaveně přihlížela a pak debatu rázně utnula.
„Tak už ho nechte na pokoji,“ napomenula obě rozjeté slečinky, „nebo nám odtud uteče a co bychom si pak bez něj počaly. Co ty tedy na to, Theo? Pojedeš?“
„No, netušil sem, že to pude takovým fofrem, ale…“ maličko jsem zaváhal, „…tak dobře. Ukecaly ste mě, pojedu.“
Holky začaly tleskat a šéfová spokojeně přikývla, že její námaha nevyšla nadarmo. Pak mi vysvětlila, že dostanu písemnou pozvánku s podrobnými informacemi i jak se tam dostanu, co si mám vzít sebou a co všecko budu mít k dispozici.
Tím to skončilo a hned jsme šupajdili do práce, neboť se objevil první dychtivý čtenář toho dne.

Týden před nástupem na dovolenou mi pošťačka doručila dopis s podrobnými informacemi co a jak a také s uvedením, kde vlastně ten penzion najdu. Dokonce mi napsali i zeměpisné souřadnice, takže jsem je mohl zadat do džípíesky a bylo po starostech.
Když jsem se poslední pracovní den před dovolenou loučil s kolegyněmi, svorně mi popřály krásný pobyt a na důkaz toho že to myslejí vážně mne Magdalena i Dominika objaly a skoro vroucně mne políbily. Šéfová se po chvilce rozpaků k nim přidala a objala a maminkovsky mě políbila také.

V neděli, ještě než jsem osedlal svou stařičkou škodovku stodvacítku, dopřál jsem ji přepychu plné nádrže. Pak jsem naložil kufr s náhradním oblečením a několika drobnostmi, zadal do navigace GPS souřadnice, a krátce po poledni vyrazil na cestu. Času jsem měl dost. Nástup byl ve čtyři a já se nechtěl nijak honit, neb nejsem žádný závodník.
Celou cestu jsem se přísně řídil instrukcemi neznámé, ale jistě pěkné slečny, pečlivě skryté v zázračné krabičce. Když mi oznámila, že do cíle zbývá jeden kilometr, zahnul jsem podle pokynu na poněkud užší cestu, lemovanou alejí mohutných stromů, na jejímž konci stála velká stará brána, jako od nějakého panského sídla, na jejímž bočním sloupu visela cedule

„SOUKROMÝ POZEMEK – VSTUP ZAKÁZÁN!“

„No co,“ řekl jsem si, „jestli jsem se spletl, snad mě nezastřelí,“ a šlápl jsem na plyn. Když jsem branou projel, samým údivem jsem zastavil.
Přede mnou se rozprostíral velikánský park plný košatých stromů skýtajících na lavičkách pod nimi toužebný stín v letních vedrech, protkaný pískovými cestičkami, občas lemovanými křovinami, a všude jinde pokrytý kobercem trávníku. V pozadí se vyjímala rozlehlá jednopatrová budova, pravděpodobně bývalý zámeček, a opodál stálo několik nízkých stavení, jejichž účel byl pro mne zatím tajemstvím. Ještě o něco dál se pak zdvíhal nízký lesnatý kopec, na jehož vrcholu se zdála být rozhledna.

Přestože jsem měl půlhodinu k dobru, přestal jsem se kochat, znovu nastartoval auto a zajel k hlavní budově, na které se skvěl nápis
                                 Penzion U Svatýho Dyndy
Hlavní vchod mi připomínal filmovou kulisu, neboť byl zastřešený až přes příjezdovou cestu a umožňoval tak suchý přesun v případě nepohody. Filmový portýr ovšem chyběl, takže dveře si každý už musel otevřít sám.
Vytáhl jsem z auta kufr a odhodlaně, vlekouce ho za sebou, jsem vstoupil dovnitř. Ocitl jsem se v jakési poměrně velké a moderní vstupní hale, obroubenou několika křesílky a stolky, u nichž posedávalo již několik hostů přišedší přede mnou. Proti dveřím byla umístěna malá recepce, ještě modernější než její okolí. V jejím středu posedávala (nebo postávala?) pohledná bruneta, k níž jsem zamířil.

„Dobrý den. Měl jsem se tady hlásit až ve čtyři, ale nějak se mi podařilo přijet dřív,“ oslovil jsem recepční.
„To přece vůbec nevadí,“ usmála se na mne. „Povězte mi, prosím, své jméno,“ otázala se.
„Bubelík. Theodor Bubelík, prosím.“
Zahleděla se do jakýchsi desek, a když mne tam našla, celá se rozzářila.
„Ó, vy jste náš vzácný host! A jak vidím, jste u nás poprvé. Moc ráda vás vítám v našem penzionu. Nepochybuji, že se vám u nás bude líbit,“ zacvrlikala a zmáčkla přitom jakési tlačítko. Vzápětí se vedle mne objevil svalovec.

„Jaroslave, buď tak laskav a zaveď pana Bubelíka do pokoje č. 11 a dones mu tam zavazadla,“ oslovila příchozího. „A potom ho zaveď k šéfové, chce se s ním přivítat.“
„Ještě bych potřeboval, kdybyste mi řekla, kde můžu zaparkovat auto,“ požádal jsem dříve, než se ubytuji.
„Dejte klíčky Jaroslavovi. On už to zařídí,“ odpověděla a opět se zářivě usmála.
Svěřil jsem se do péče hromotluka. Dovedl mne do pokoje, postavil kufr na zem a hned mne směroval do kanceláře za šéfovou.
„Pan Bubelík, madam,“ řekl a otevřenými dveřmi mne strčil dovnitř.

Kancelář nebyla velká, byla však střídmě a vkusně zařízená. Uprostřed stál velký stůl, za nímž trůnila sama vládkyně penzionu.
„Dobrý den,“ pozdravil jsem s určitou nejistotou v hlase. Vládkyně vstala. S úžasem jsem sledoval ženu, které bych se sice neodvážil odhadnout věk, zato jsem však s určitostí mohl konstatovat, že exkluzívnější ženu jsem ještě neviděl. Dlouhé, mahagonově zbarvené vlasy, bílá halenka s živůtkem, krátká minisukně, to vše zdobilo dokonale vyvážené proporce jejího těla. Kráčela ke mně na dlouhých štíhlých nohou jako gazela. Najednou jsem zjistil, že na ni civím s otevřenou pusou a honem ji zavřel. Nevšimla si toho, nebo – spíš na to byla zvyklá.
„Dobrý den, pane Bubelíku, Kateřina Skořepová,“ představila se a podávala mi ruku, jejíž stisk jsem ochotně opětoval. „Vítám vás ve svém království. Posaďte se, prosím,“ vyzvala mne a ukázala na křesílka, jichž jsem si prve nevšimnul.

Posadil jsem se, zatímco ona sáhla za sebe, otevřela bar a vyndala dvě skleničky spolu s láhví whisky.
„Tak, co vám o nás řekla Bedřiška?“ zeptala se, když nalila na dva prsty skotské a upili jsme trochu zlatavého moku.
„Vcelku nic. Jen to, že se tady o mě perfektně postaráte a že budu překvapenej.“
„To opravdu není mnoho, na to, že tady už jednou byla,“ usmála se. „Nicméně i tak budu stručná.“

Vstala, přešla ke stolu, něco z něj vzala a vrátila se. Položila přede mne desky a řekla:
„Tady máte napsáno, co všecko je vám k dispozici. Také je tam rozpis vašich procedur. Jedna na každý den od zítřka do pátku. Ta modrá kartička slouží jako klíč k vašemu pokoji, ke hlavnímu vchodu a opravňuje vás ke vstupu do všech VIP prostor. Jaroslav vás seznámí kde co je a jak to chodí. A mám pro vás ještě jednu informaci, kterou vám Bedřiška zjevně neřekla. Mám zde téměř stálou klientelu, která si během těch jedenácti let, co to tady provozuju, vytvořila určitý zvyklosti, kvůli kterým sem vlastně všichni jezdí. Je to především poněkud volnější – mno – řekněme, že chování. Takže, pokud vás některá žena požádá o schůzku, předpokládá se, že budete souhlasit. Totéž platí i obráceně. Prakticky je dovoleno vše, vyjma omezování osobní svobody, násilí a trestných činů. Kdybyste se něčeho takového dopustil, váš pobyt okamžitě bez náhrady končí.“
Zatvářila se přísně, a když zaznamenala, že jsem ani nehnul brvou a jen čekám, co mi řekne dál, pokračovala:
„No, nebudu vás unavovat dalším povídáním. Bude lepší, když všechno poznáte sám. Aspoň těch překvapení pro vás bude víc.“
Usmála se na mne takovým lišáckým úsměvem a dodala: „Jo, a večeře je přesně v šest.“
Pak vstala a zavolala Jaroslava, aby mne provedl po penzionu. Když přišel, rozloučil jsem se s královnou, dopil jsem whisky, vstal a šel s ním.

Ač by se to nezdálo, prohlídka trvala téměř hodinu. Ukázal mi kdejaký kout, a vždy to doprovázel více či méně vtipným komentářem. Také mi předal klíčky od auta a ukázal mi, kde ho mám zaparkované. Skončili jsme u dveří mého pokoje, kde mne opustil s přáním hezkého pobytu a já si poprvé vyzkoušel modrou kartičku. Fungovala a poslušně mne vpustila dovnitř. Nijak jsem se ale v pokoji nezdržel, protože byl akorát tak čas jít na večeři.