Mrška 09

Otec: 
Seděli jsme v autě a jeli domů. Už jsem se docela uklidnil, ale pořád jsem přemýšlel nad tím, proč to udělala. Seděla vedle na sedačce stále nahá s oblečením položeném v klíně. Řekl jsem jí, ať se konečně oblékne. Podívala se na mě a pak na sebe, zřejmě si teprve teď uvědomila, že je pořád nahá. 

Dcera: 
Seděla jsem v autě a dívala se z okna ven. Nechtěla jsem se na tátu ani podívat. Ne že bych byla na něj naštvaná, ale bála jsem se, že on je naštvaný na mě. Zase jsem to pokazila, zřejmě asi vážně někdy nejdřív jednám, než nad tím popřemýšlím. Po nějaké době mi řekl, ať se konečně obléknu. Podívala jsem se na něj a pak na sebe. Vůbec mi nedošlo, že jsem pořád nahá. Oblečení mi leželo v klíně, a tak jsem se do něj začala soukat.

Během oblékání jsem přemýšlela nad tím, co mi Jana pošeptala, když mě vedla za otcem. Pošeptala mi: „Ano, líbí se mi! Je to pěkný chlap ale neříkej mu to!“ Podívala jsem se na ní a ona se na mě usmívala. Nevím, co si mám o tom myslet. Je ale teď jasné, že se jí můj táta líbí a evidentně i ona jemu. Ale co s tím, co když se dají dohromady a ona mi ho sebere? Nevím, jestli jsem na to už připravená. Je ale fakt, že je sympatická a docela milá a přátelská. Nedivím se, že se mu líbí. 

Otec: 
Po příjezdu domů mi řekla, že bude ještě venku. Sice jsem se už zklidnil, ale tak snadné to mít nebude. „Ještě jsem s tebou, holčičko neskončil! Budeš doma a přemýšlet o tom, jak se máš chovat!“ Opět se na mě podívala tím pohledem, ze kterého by i pes stáhl ocas a utekl by před ní. Zamračila se na mě s přimhouřenýma očima a vydala se k domu. 

Dcera: 
Když už jsme byli doma, chtěla jsem ještě zůstat venku. Jít za Luckou a o všem tom si sní popovídat. Řekla jsem tátovi, že budu ještě venku. Odpověděl mi, že se mnou ještě neskončil a že budu doma přemýšlet o svém chování. Podívala jsem se na něj nasupeně, otočila jsem se a šla rovnou domů. Doma jsem si to namířila rovnou do ložnice. Sedla jsem si na postel a přemýšlela, co budu dělat. 

Když jsem zaregistrovala jeho příchod, zavolala jsem na něj, jestli bych si sem nemohla pozvat Lucku, jestli už je teda doma. Jeho odpověď byla stroze zamítavá, až mě to i překvapilo. Prý musím o tom, jak se mám chovat, přemýšlet sama. No super, to jsem tomu zase dala. Ještě jsem na něj zavolala: „Vždyť jsem se jí omluvila!“ Žádná odpověď. Chvilku jsem čekala, ale pořád nic. A tak jsem znovu zavolala: „Říkám, že jsem se jí omluvila! Tak bych také očekávala nějakou shovívavost.“ 
„To se ještě uvidí!“ odpověděl přece jen nakonec.

Otec: 
Po návratu domů na mě hned dcerka z ložnice zavolala, jestli by si sem nemohla pozvat Lucku. Má rychlá reakce překvapila snad více mě než ji. Po chvilce na mě ještě zavolala, že se jí přece omluvila, tak proč z toho dělám takovou vědu. Nic jsem na to neodpověděl, tak snadný to mít nebude. Po další chvilce opět zavolala, že říká, že se jí omluvila a že by také očekávala nějakou shovívavost, pche. Vůbec neví, co udělala. Přesto jsem jí nakonec odpověděl něco v duchu, že se ještě uvidí a vydal jsem se do obýváku pustit si nějaký sport. 

Dcera: 
Prý „TO SE JEŠTĚ UVIDÍ“. Nechápu, co se jako uvidí. Sedím si tu sama a přemýšlím, přesně jak chtěl, ale to asi těžko uvidí. Jasně, časem se uvidí. Vstala jsem a i to málo, co jsem na sobě měla jsem si sundala, bylo mi strašné horko a přitom si uvědomila, že jsem se tam teď mohla koupat ve vodě. Holt mi bude muset postačit naše vana. Šla jsem si do koupelny napustit příjemnou vlažnou vodu. Vlezla jsem si do vody zchladit své rozpálené tělo a ponořila jsem se tam celá, jen hlavu jsem si opřela o kraj vany. Zavřela jsem oči a přemýšlela jsem.

Přemýšlela jsem, proč to celé vlastně dělám. Opravdu mi jde o to, aby mi nepřivedl nějakou macechu? Nebo nechci, aby s někým byl? To druhé by bylo docela hrozné, to zní, jako bych žárlila. Pane Bože, to snad NE! 

Otec: 
Nebavilo mě to, musel jsem někam vypadnou a přijít na jiné myšlenky. Šel jsem dcerce říct, že půjdu ven. Našel jsem jí v koupelně. Nevšimla si mě, ležela si ve vaně se zavřenýma očima. Chvilku jsem ji od dveří pozoroval, zdálo se, že opravdu nad něčím přemýšlí. Nakonec jsem na ni promluvil a sdělil svůj záměr jít ven, aby mě pak nehledala. „Fajn, já si tu klidně budu sama,“ odpověděla mi se stále se zavřenýma očima.
Ještě než jsem odešel, jsem jí řekl: „Dobrá, pozvi si ji, ale budeš doma!“ 

Dcera: 
Myšlenka, že bych žárlila na nějakou ženu, mě docela vyděsila. Tohle není správné! Já mám Lucku a on by si už zajisté také zasloužil nějakou lásku. A ona se zdála být milá, sympatická a přátelská. Navíc jí evidentně nedělá nahota žádný problém. Dobrá, tedy uvidíme, co se z toho vyvine. 

Když jsem si tak se zavřenýma očima ležela ve vaně, slyším, jak mi táta od dveří oznamuje, že půjde ven, abych ho pak nehledala. Z mé reakce musel poznat, že se mi zdálo nefér, že musím v tom horku zůstat doma a táta si jde ven. Možná ho to trochu obměkčilo, protože mi dovolil sem pozvat Lucku. Jeho podmínka, abych ale zůstala doma mi už vůbec nevadila. Vylezla jsem z vany a rovnou si to namířila jí zavolat. Zpět doma by prý měli být zhruba za hodinku, takže do dvou hodin by mohla být u mě… super.

Asi po hodině a půl přišla, ještě ve dveřích jsem ji objala a políbila. Ona se hned začala vyptávat co se děje, že proč nejsme na té nudapláži. Vtáhla jsem ji dovnitř a řekla, že jí to hned všechno povím. 

Se vším jsem se jí svěřila, co se stalo a i to, že jsem na tu Janu prostě asi žárlila. 
„Je to hrozné, žárlila jsem na cizí ženskou, které se líbí můj táta.“ 
„Není to hrozné, já bych asi taky žárlila.“ 

Docela mě to, co řekla, překvapilo. 
„Ty? Proč bys ty měla žárlit?“ 
Sklopila zrak a bylo na ni znát, jako by ji něco trápilo. Něco, co by mi chtěla zřejmě říct. „Tak ven s tím…“
„Víš, já nevím, jak ti to říct.“ 
„A co?“

Stále měla sklopený zrak a odhodlávala se mi to říct. 

„Tak jo já ti to teda povím. Od té doby, co jsme to tady s tvým tátou dělaly, tak se mi o tom už dvakrát zdálo a pořád na to myslím.“ 
„Zdálo a myslíš na to? A co, však to je normální. Za sny přeci nemůžeš.“ 
„No jo, ale já si představuju, že to s ním dělám úplně!“ 
„Jak úplně?! Jakože s ním pícháš?“ 

Chvilku nic neříkala, jen se začala červenat, ale přesto řekla: „Jo! Promiň.“ 
„Chceš tím říct, že bys chtěla mého tátu? Že bys s ním chtěla píchat?“ 
„Nevykládej si to špatně, miluju jenom tebe!“ 
„A jak si to mám vykládat?“ 
„Ty jsi ještě s žádným klukem nespala, tak nevíš jaké to je! Tvůj táta je už starší, zkušenější a je to opravdu pěknej chlap.“ 
„No ty se mi snad jenom zdáš!“ 
„Promiň! Ale po tom všem, co se odehrálo, to tak nějak mám,“ začala se omlouvat a nebyla si jistá, jestli nezašla se svým svěřováním už moc daleko.
„Takže další, co jede po mém tátovi…“ 
„To zase tak ne! Říkám ti, že miluju jenom tebe. Ale přece víš, že jsem jako ty i na kluky.“ 
„A proto bys chtěla píchat i s mým tátou?“ 
„Fakt promiň, ale od té doby na to pořád myslím.“ 
„No fajn, tak si s ním zapíchej, zřejmě to oba potřebujete! Ale předem ti říkám, že nevím, jestli to on udělá.“ 
„Proč ne?“ 
„Myslím si, že není na tak mladý holky. To že to dělá, dělá spíše kvůli mně.“ 
„Ale dělá to, tak by třeba zašel i dál,“ dodávala Lucka zamyšleně. 
„Když ho k tomu nějak přiměješ. Ale říkám ti, že v tomto není nijak iniciativní. 
„Takže by ti to nevadilo?“ dodala a bylo znát, že trochu pookřála. 
„Co mám s tebou dělat, nebudu ti v tom bránit. Sama začínám být zvědavá, jestli do toho půjde. Obzvlášť teď, když to vypadá, že se mu líbí ta Jana…“ 
„A co s ní hodláš dál dělat? S tou Janou myslím.“ 
„Nic. Jestli se do ní táta zamiluje, musím mu to dopřát.“ 
„Vážně?“ skoro to znělo, jako by nevěřila tomu, co slyší.
„Jo, má taky právo na lásku, nebude přeci pořád sám.“ 
„To máš pravdu, každý potřebuje lásku.“

Pak se ke mně přiblížila a začala mě líbat. Povalila mě na postel a dál mě líbala a hladila. Také jsem ji hladila a pomalinku začala svlékat. Obě jsme vzrušením hluboce oddechovaly. Povalila jsem ji na záda a svlékla z ní zbytek, co ještě na sobě měla. Přitiskla jsem se k ní a začala ji zase líbat. Rukou jsem hladila její krásné kozičky. Bradavky už tuhly. Sklonila jsem se a začala jsem je líbat a dráždit jazykem. S rukou jsem sjížděla k její mušličce. Když jsem se jí dotkla, roztáhla svá stehna a já zvolna vklouzla mezi ně. Pomalounku jsem jí dráždila poštěváček a sjížděla až k její jeskyňce. Už vlhla a toužila po mém laskání. 

Jedním prstem jsem do ní vklouzla a zašeptala do ucha: „Tak ty bys chtěla opíchat?“ A přirazila jsem ještě hlouběji. Měla jsem v ní celý prst. Pomalu jsem ho vytáhla a přiložila k němu ještě jeden a znovu jsem do ní pronikla. Opět jsem jí zašeptala do ucha: „Však já ti ji opíchám!“ Přirážela jsem do její vlhké jeskyňky co nejhlouběji. Lucka jen s přivřenýma očima sténala a mezi vzdechy potichu vyslovovala: „Ano … ano! … ANO, OPÍCHEJ MI JI!“ 

Pomalounku se pod mými přírazy začala svíjet. Nepřestávala jsem a vnikala do ní. Přirážela mušličkou proti mým prstům, které do ní pomalounku zajížděly. Nepřestávala vzdychat a svíjet se. Jednou rukou si začala dráždit poštěváček a zmítat sebou ještě víc. Sklonila jsem se k ní a začala ji líbat. Také mě ten pocit, jak do ní prsty pronikám, vzrušoval. Bylo to krásné a vzrušující, nemohla jsem s tím přestat. 

Otec: 
Když jsem přišel domů s pár whisoury v sobě, byl jsem už docela v dobré náladě. Dveře do ložnice byly otevřené, a tak jsem tam nahlédl. To, co jsem tam uviděl mě ani nepřekvapilo. Chvilku jsem je sledoval, ale alkohol utlumil zábrany, a tak jsem jen pronesl: „Tak to je mi krásné…“ Obě se polekaly, všeho nechaly a podívaly se na mě.
„Nejen to, co tady vidím, ale také to, že má dcera si tady užívá se svou láskou, zatímco žárlí na ženu, která se líbí mně!“ 

Dcerka se na mě podívala a řekla: „Tati, já se ti moc omlouvám, už se to fakt nestane!“ 
„Tomu bych opravdu rád věřil!“ 
„Už jsem si to uvědomila, že to nebylo správné!“ 
„V to doufám!“ 

V tom se také ozvala i Lucka: „Já se také omlouvám, ale asi už půjdu.“ 
Podíval jsem se na ni a řekl jí: „Zlatíčko, ty se přeci nemáš za co omlouvat. A klidně dál zůstaň, nebudu vás už více rušit.“ 
Přesto vstala a začala se oblékat. Znovu jsem jí řekl, že může klidně dál zůstat. 
V tom se ozvala i Janča: „Luci, prosím, zůstaň ještě…“ 
„Ne ne, už je docela pozdě a už opravdu musím.“ 

Oblékla se, podívala se na dcerku a se slovy: „Ahoj, napíšeme si jo?“ se kolem mě protáhla. Přitom se mi podívala tak zvláštně do očí a po: „Naschle, já ven trefím,“ odešla.

Jana za ní ještě také zavolala na rozloučenou a už zmizela za dveřmi. Pak se otočila ke mně: „Tak a teď jsme na tom stejně.“ 
„Omlouvám se, to jsem opravdu nechtěl.“ 

Podívala se na mě, otočila se a lehla si na druhý bok. Znovu jsem se jí omluvil a odešel jsem. Vydal jsem do koupelny osprchovat a pak hned zpět do ložnice. Dcerka stále ležela obrácená na druhém boku. Přilehl jsem a otočil se k ní. Pohladil jsem ji po ramenu a znovu se omluvil, že mě to mrzí. Řekla mi, že se nezlobí, akorát ji mrzí, že odešla. 

Přitulil jsem se k ní zezadu blíž: „Já vím, ale máme ještě jeden druhého.“ 
Pohladil jsem ji po vlasech a objal. Ruka mi vklouzla k jejím prsům. Začal jsem je pomalu hladit a přitom se optal: „Copak jste to tady vyváděly?“ A dál jí hladil její kůzlátka. „Coby, však jsi viděl…“ 
„No moc jsem toho neviděl.“ 
„Tak jsi nás neměl vyrušit a měl ses jen potichu dívat!“
„Jo, to jsem asi měl.“ 

S rukou jsem pokračoval k jejímu klínu a začal ji líbat na jejím rameni. Když jsem se dotkl broskvičky, už jsem pociťoval své vzrušení. Hladil jsem holou broskvičku a přitiskl se mým pomalu tuhnoucím ptákem k jejímu zadečku. Také se k němu zadečkem přitiskla a rozevřela svá stehna. Vklouzl jsem rukou k její mušličce a pomalu projel vlhnoucí štěrbinku. 

Pták mi stále vzrušením stoupal a sílil. Třel jsem si ho o její půlky a stále víc mě to vzrušovalo. Bylo znát, že i ji to vzrušuje, mušlička dál vlhla pod mými dotyky. Stále přirážela zadečkem k mému, už tvrdému ptákovi. Trochu jsem jí nadzvedl stehno, trčícího ptáka přisadil k vlhké mušličce a mezi její stehna. Podívala se na mě, jen jsem ji políbil a dodal „Neboj,“ jako by se měla něčeho bát.

Nepronikl jsem do ní, ale třel jsem si ho mezi jejími stehny o její vlhkou mušličku. Cítil jsem na ptákovi vlhkost a teplo jejího klína a vzrušení ve mně jen stoupalo. Také se snažila ke mně přirážet a bylo znát, že ji to také vzrušuje. 

Dcera: 
Táta se ke mně přitiskl a po chvilce hlazení prsou se přesunul k mé pipince. Líbal mě na rameni a já ucítila u zadečku jeho tuhnoucí penis. Také jsem se k němu co nejvíc přitiskla. Rozevřela jsem svá stehna a on vklouzl rukou k mé mušličce. Čím dál víc mě to vzrušovalo a víc a víc se k němu tiskla. Jeho Obřík stále sílil a třel se o můj zadeček. Cítila jsem už jeho tvrdost, a že by chtěl proniknout tam, kam ještě žádný ptáček nepronikl. 

Pak mi nadzvedl stehno a jeho kolík pronikl mezi má stehna k mé mušličce. Podívala jsem se na něj, jen mě políbil a řekl mi: „Neboj.“ Nebála jsem se, vím, že by mi nijak neublížil. Nepronikl do mě, to by zřejmě své dceři neudělal. Cítila jsem ho na mušličce, jak se o ní tře. Stále víc mě to vzrušovalo a také jsem se k němu snažila přirážet. Po chvilce jsem poznala, že už to dlouho nevydrží a také že ne. Cítila jsem, jak v něm zacukalo a posléze ztuhnul. Také jsem zastavila své pohyby a už jen vnímala jeho prudké výstřiky mezi mými stehny. 

Uvolnila jsem se a vnímala, jak mezi mými stehny pomalu uvadá. V tom mi zazvonil mobil. Nechtěla jsem ho zvedat, jen se podívat, co kdyby to byla Lucka. Nebyla to ona, ale její máma. 

„Dobrý den, tady Janča, děje se něco? … Ne, Lucka už tady není… V kolik hodin? No tak něco před půl hodinou… Aha, to je divné… A telefon taky nezvedá? … Mně říkala, že půjde rovnou domů … Rozumím. A prosím, dejte mi pak vědět, že je v pořádku doma… Jojo, děkuji a vám taky,“ a zavěsila.

Najednou jsem pocítila strach, že se jí určitě něco stalo. Otočila jsem se k tátovi a řekla mu, co už musel ze zachyceného rozhovoru pochopit, Lucka se ještě nevrátila domů. Snažil se mě uklidnit a ať neblázním, že se určitě jen někde zdržela. 

„Nenene, to by neudělala, že by ani rodičům nezvedala telefon.“ Vytočila jsem její číslo a netrpělivě čekala. Nic. Nezvedala to. Cítila jsem, jak se mi stahuje hrdlo i žaludek a oči se mi zaplavují slzami.

Mezitím…

Lucka: 
Vyrazila jsem na ulici a zamířila si to rovnou domů. Naštěstí to bylo jen o pár ulic. Když jsem došla asi o dvě ulice dál, přibrzdilo u mě na silnici auto. Zvědavě jsem se podívala a z okýnka na mě kouká on. Ano, byl to on, ten blbec jeden! Seděl tam s nějakým kamarádem a hned na mě začal volat, ať jdu blíž. „Nech mě být a jeďte si dál,“ křikla jsem a přidala do kroku. Zrychlila jsem krok po chodníku, ale oni se stále pomalu táhli za mnou. Znovu na mě promluvil, že si prý jen chce popovídat. „Jasně, tomu tak uvěřím,“ pomyslela jsem si a ignorovala ho. 

Ještě víc jsem přidala do kroku. On ale nepolevil a nepřestával mluvit. Pak na mě vybalil: „Slyšel jsem, že ses teď dala na holky.“ Nevím proč, ale vypálila jsem na něj, že mu do toho nic není.

Došla jsem k přechodu. Tam mě předjeli, zablokovali mi cestu a prudce zastavili. Chtěla jsem je obejít, ale on vystoupil a zastavil mě. Chytil mě za ruku. „Nech mě být!“ zopakovala jsem mu ostrým hlasem. Najednou otevřel zadní dveře, a v tom jsem se mu vysmekla. Vteřina, kdy povolil během otevírání zadních dveří stisk, byla má jediná šance. S trhnutím, které mi málem vykloubilo rameno, jsem se mu vysmekla z područí. 

Nohy, které předtím odmítaly poslušnost, najednou chytily závratnou rychlost. Cíl? Blízký městský park, zelená oáza plná cizích očí, kde jsem doufala splynout s davy. Věděla jsem, že je to risk, ale neměla jsem na výběr. Byla to ale strašlivá chyba. Možná mi k úniku stačilo pár desítek metrů, než mu došlo, kam mířím. 

Cítila jsem jeho horký dech za krkem, pak jen surový stisk, který mě zastavil uprostřed kroku. Pevně mě sevřel za paži s takovou silou, že jsem ucítila, jak se mi do kůže zařezávají prsty. V zoufalém pokusu o poslední vzdor jsem se prudce otočila, v očích jen jediný cíl… kopnout ho tam dole a získat aspoň další minutu. 

Nestihla jsem to. Byl rychlejší. Než se má noha odlepila od země, jeho pěst narazila do mého spánku s ohlušující silou. Svět se zakymácel a vzápětí přišla druhá drtivá bolest, tentokrát na temeni hlavy. Tělo se mi sesunulo a já už jen cítila ostrou hranu lavičky, která se stala poslední věcí, kterou jsem vnímala. Zrak se mi zatměl a vědomí se rozplynulo v černé prázdnotě. 

Dcera: 
Už bylo docela dost pozdě a stále jsem nevěděla, co s Luckou je. Nemohla jsem skoro ani dýchat, jak se mi stahovalo hrdlo. Táta znovu zavolal jejím rodičům, ti mu řekli, že stále ještě nepřišla domů. Doporučil jim zajít na Policii. „Půjdu se podívat ven, bydlí přece kousek,“ oznámil mi, když zavěsil. Chtěla jsem jít s ním a hledat ji taky. „Ne, zůstaň raději tady, třeba by se z nějakého důvodu vrátila sem, tak ať tady někdo je,“ řekl mi jako vysvětlení, proč jsem měla zůstat doma. Než odešel, řekl mi, že mi zavolá, až ji najdou. 

Nevěděla jsem, co mám dělat, měla jsem sto chutí jít ven a hledat spolu s ním. Ale lehla jsem si na postel, mobil si dala vedle a útrpně čekala, až mi zavolá. Brečela jsem, modlila se, prosila jsem, ať už konečně zavolá, ale stále nic. Nakonec jsem z toho usnula. 

Probudila jsem se nad ránem a viděla tátu, sedícího vedle mě na posteli. Jen tam tak seděl a díval se jakoby do prázdna. Hned jsem se zvedla a vhrkla na něj: „Už jste ji našli? Proč jsi mi nezavolal?“ Smutně se na mě podíval a odpověděl mi: „Ano našli jsme ji. A nemohl jsem ti zavolat.“ Hned jsem vstala a myslela přitom na nejhorší. „Kde je? Co se jí stalo?“ Znovu se na mě smutně podíval a já svou otázku zopakovala, ještě víc zoufalá, jak předtím.

„Sedni si ke mně, vše ti řeknu.“ Tak jsem si k němu sedla a čekala, co mi řekne. Otočil se ke mně a chytil mě za ruce. „Našli jsme ji v parku, ležela tam schoulená v bezvědomí u lavičky,“ pak mi stiskl ruce ještě víc, „nevypadá to s ní moc dobře.“ 

Ztuhla jsem a srdce se mi zastavilo a nemohla jsem se ani nadechnout. Oči se mi zalily slzami a snažila jsem se to rozdýchat. Táta mě objal a přitiskl si mě k sobě. „Neboj, už to bude dobrý…“ 
„Kde je?“ podívala jsem se na něj. „A kdo jí to mohl, udělal?“ Smutně mi řekl, že je teď v nemocnici a že neví, kdo jí to udělal ale, že to budou vyšetřovat. 

„Musím jít za ní,“ vstala jsem a hrnula se do skříně pro oblečení.
„Teď za ní nemůžeš, je v péči lékařů a je stejně v bezvědomí.“
„To je mi jedno, budu tam u ní, dokud se neprobudí.“

Vstal, znovu mě objal a řekl mi: „Holčičko moje, musíme počkat, až se probere a bude jí o trochu líp! Slibuju ti, až to bude možné, že tě za ní odvezu.“ 

Otec: 
Celý den dcerka ležela v posteli a jen plakala. Bylo mi jí strašně líto a i já jsem měl co dělat, abych se udržel. Nejen kvůli ní, ale i kvůli Lucce. Taková milá hodná holka a někdo ji zřejmě přepadl, až skončila v bezvědomí. Pořád jsem měl před očima, jak jsme ji tam našli. V tu chvíli se mi zastavilo srdce, když jsem si pomyslel, že je snad mrtvá. 

Nakonec se mi podařilo nahmatat puls, takže žila, v tu chvíli to byla ohromná úleva. „Zatraceně,“ chtělo se mi řvát, chytnout tu svini a podat si ho, aby na to do smrti nezapomněl. Po chvilce přijela kriminálka a vše si převzali. Ji odvezli a já se rozhodoval, jestli pojedu za ní, nebo domů za dcerkou. 

Musel jsem ale nejdřív zavolat jejím rodičům. Něco takového se opravu neříká lehce, ale někdo jim to říct musel. Nakonec jsem jel domů a přemýšlel, jak jí to vysvětlím. Doma jsem zjistil, že Jana ještě spí, s očima od pláče. Sedl jsem si vedle ní na postel a nechal ji dál v klidu spát. Ani jsem si k ránu nevšiml, že se probudila, pořád jsem na to musel myslet. Vyrušilo mě, když najednou Janča vyhrkla „Už jste ji našli? Proč jsi mi nezavolal?“ 

Nebylo to lehké, jí to všechno říct, ale věděl jsem, že je silná a že to snad zvládne. Snažila se to zvládnout, ale nakonec se zhroutila. Položil jsem ji do postele a od té doby tam jen leží a pláče. Večer jsem si k ní přisedl a pohladil ji.

„Všechno je to moje vina, tati!“ řekla mi po chvilce.
„Prosím tě, holčičko moje, proč by to byla tvoje vina?“ 
„Kdybych ji sem nezavolala. Nebo kdybychom ji nikam nepustili!“ 
„Zlatíčko, to jsi přeci nemohla vědět, že by se pak mohlo něco takového stát.“ 
„Ale tati, kdyby…“ 
„Holčičko, tohle si nemůžeš vyčítat.“ 
„Musím jít za ní,“ znovu se rozplakala.
„Ještě k ní nikoho nepustí, jenom její rodiče jsou u ní. Mluvil jsem s nimi a říkali mi, že už se probrala, ale jenom leží a s nikým nechce mluvit.“ 
„Jak že nechce s nikým mluvit?“ vyhrkla na mě.
„Zřejmě je pořád v šoku. Chce to čas.“ 
„Ach tati, já to asi nevydržím…“ 
„Je mi to také strašně líto. Slibuju ti, že až toho hajzla najdeme, že na to do smrti nezapomene.“