Uplynuly dva roky.
Blanka porodila holčičku Juliánu a svatbu stihli vykonat ještě před porodem, takže dítě pocházelo z manželského lože a nyní byla Blanka opět obtěžkána. Rodina žila v dostatku, ale Prokopcovi se nelíbilo, že celé jeho panství bylo v rukou Háty. Tak sice zněla dohoda, jenže Prokopec se cítil nevyužitý, odsunutý a to jako rytíř těžce nesl. Občasné návštěvy tloustnoucí a stále náladovější Háty ho také přestávaly bavit a jejich milostné hrátky ztrácely na radosti a prožitcích rozkoše.
Zkusil na to jednou zavést řeč.
„Můj milý, dohoda zněla jasně a já se toho nevzdám, dokud budu živa. Majetek jednou dostane Blanka, ale do té doby je vše pod mým osobním řízením. Máš něčeho snad nedostatek? Stačí říci a dám naložit vůz…“ Háta se netvářila zrovna přívětivě.
„Všeho máme dost, ale… cítím se nevyužitý. Jsem rytíř,“ děl Prokopec.
„Ani rytíř neřídí chod hospodářství, ale dobrá… mám pro tebe něco. Projedeš všechny vesnice i ty nejzapadlejší samoty s mým písařem a provedeš soupis obyvatel. S mým glejtem budeš moci rozhodnout i nějaké pře a řešit spory. Stále se něco děje. Rychtáři ti budou k ruce. Souhlasíš?“ nabídla mu úkol a Prokopec ho přijal.
***
A tak Prokopec, písař Walter a jeden ozbrojenec jménem Ondřej, křižovali panstvím. Nic moc se nedělo, vesničané měli svých starostí dost a spory řešili po svém a rozhodně ne s pomocí vrchnosti.
Projížděli krajem, až si Prokopec náhle uvědomil, že jsou poblíž místa, kde tehdy s Petrem přepadli onoho uhlíře, kterého Petr zbytečně zabil, zneuctil jeho ženu a on jeho dceru Veroniku. Zda-li ještě žije?
Na mýtině, kde tenkrát stály milíře, našli jen zbytky chatrče a stranou na kraji lesa tři navršené hroby a z větví zhotovené kříže. Vše bylo zarostlé a opuštěné, již zjevně dlouho.
Ve vsi se pak na to zeptal rychtáře.
„Co já pamatuji, tak po smrti uhlíře Ignáce tam žila jeho žena a dcera s děckem. On totiž uhlíře někdo zabil, víte? Kromě něj tam ještě leželo tělo neznámého pobudy s uťatou hlavou! Ženy tam ale žily dál a když stará zemřela, dcera s děckem odešla kamsi pryč. Ale kam, to nevím ani nikdo ze vsi, vzácný pane. Ony se nám vyhýbaly… žily jen v lese a kdoví, zda to nebyly divoženky!“ ještě se rychtář pokřižoval.
„No to jistě,“ zašklebil se Walter a Prokopec ho napodobil. Oba na podobné pohádkové postavy nevěřili. Touha spatřit Veroniku tak u Prokopce zůstala nenaplněna.
***
Když Blanka porodila chlapce Martina, trávil Prokopec více času u Háty. Žena teď veškerý čas věnovala malému a Prokopec tam nechtěl překážet. Navíc, kde jinde by ukojil svůj chtíč, než zde? Aby někde klátil na seně špinavou děvečku, na to již neměl chuť ani věk.
Háta ho zahrnovala pozorností a téměř každodenními postelovými radovánkami, což Prokopec v zásadě neodmítal, ale nijak ho to nenaplňovalo. Spíše si jen ulevil od semene.
Háta dál zatvrzele odmítla podílet se s ním na chodu panství a Prokopec se rozhodl, že nádoba jeho trpělivosti přetekla.
***
Byl pěkný letní den, když Hátu pozval na projížďku. Dělali to docela často a většinou se někde na klidném místě i pomilovali a Háta předpokládala, že tomu bude i tentokrát.
Prokopec zajel pod Hadí stráň. Ta byla kamenitá a známá hojným výskytem zmijí.
„Tady s tebou ale neulehnu,“ poukázala Háta na stráň.
„Bojíš se hadů?“ otázal se Prokopec.
„Ne. Spíše štítím a také… jsou jedovatí. Stačí prý jedno kousnutí,“ ošila se Háta a bedlivě se dívala pod nohy, aby na nějakého nešlápla.
Vtom jí zezadu Prokopec přehodil šátek kolem krku a silou utahoval. Přitom s ní spadl na zem, ale ve škrcení neustával. Háta bojovala zuřivě a zoufale o život, ale boj nakonec prohrála. Když se přestala zmítat, Prokopec pohlédl do jejích doširoka otevřených očí.
„Promiň, ale muselo to být,“ řekl tiše a jakoby omluvně.
Pak šel ke stráni a opatrně chytil vyhřívající se zmiji za ocas a přenesl ji na mrtvé tělo.
Učinil tak ještě se dvěma hady, ale ti se k uštknutí neměli a co nejrychleji hleděli zmizet v trávě. Prokopec tedy Hátě na noze udělal dva vpichy přiostřeným klacíkem, zabil jednu zmiji, pohodil vedle a pak vsedl na koně a rozjel se pro pomoc, která pochopitelně dorazila pozdě.
Háta byla prohlášena za mrtvou uštknutím jedovatým hadem a uložena do hrobu se všemi poctami náležející jejímu panskému stavu.
Jedinou dědičkou panství byla ustanovena Blanka, jak bylo uvedeno v pergamenu uloženém v archívu Královského dvora, kde ho vyzvedl písař Walter spolu s dalšími svědky při dědickém řízení. Spolu s Blankou se panství ujal i Prokopec, který konečně převzal kontrolu i nad panstvím svém.
***
Přešlo dvacet let.
Tvrz Maštalec obýval nejstarší syn Martin, který od otce převzal veškerou správu majetku a počínal si dobře jako správný hospodář. Na Lhotce žili Blanka s Prokopcem, již ve zralém věku, ale stále se milující manželé s ostatními dětmi, které ještě neopustily rodnou tvrz. Dívky byly vesměs provdány a chlapci se nějak museli podělit o Lhotku, až půjde otec na odpočinek. Ten za rodinný poklad (v úkrytu za kvádrem D4) zakoupil ves Widlákopf a místní zanedbaný dvorec pozvedl v malou útulnou tvrz, kam se hodlal na stáří s manželkou uchýlit. Zatím tam dosadil správce a syny sám učil ve vedení Lhoteckého panství.
Brzy si všiml, že syn Jakub často vyráží na obhlídky panství směrem na Dřewoklády a hlavně na místní vodní mlýn. Proslýchalo se, že mlynář má pěknou dceru a došlo mu, co tam Jakuba vábí. Jenže panský synek a mlynářova dcera se mu moc nezamlouvalo. Kdysi snad ano, ale nyní, když byla rodina dost bohatá a Prokopec pomýšlel na vyšší šlechtický titul to nepřicházelo v úvahu. Vyrazil proto jednou tajně za synem.
***
„Ohhh… ooohhh… Jakoubkůůů,“ sténalo děvče s roztaženýma nohama a na ní ležící přirážející postava jen tlumeně funěla.
„Už… to… budeeee… jooooh,“ přirazil naposled a pumpoval do lůna dívky své sémě.
To vše viděl Prokopec dírou po vypadlém suku ve stěně mlýnice. Opravdu. Jakub tu obhospodařoval dceru mlynáře.
Když z ní vstal, dívka si urovnala vyhrnutou suknici, něco si tiše říkali, pak Jakub vyšel ven, vyšvihl se na koně a odcválal.
V tu chvíli vešel do mlýnice Prokopec.
Dívka se strašně ulekla, když poznala samotného pána ze Lhotky a pak ještě více, když jí řekl, co všechno spatřil.
„Jak ti vlastně říkají?“
„Kateřina… Prosím… vzácný pane, já… já… za nic nemohu… to… “
„Jak nemůžeš, když líháš s mým synem?!“
„Ale ne vlastní vůlí… já… musím… otec přikázal,“ začala dívka štkát.
„Proč přikázal?“
„Uzavřeli spolu jakousi dohodu. Otec dluží nějaké peníze a a Jakub se zavázal je uhradit za to, že mu budu po vůli. Vždy otci předá obnos a já mu posloužím tady.“
„Kdy má být dluh splacen?“
„Již je, ale Jakub sem jezdí dál… za mnou, ale tak… aby o tom nikdo nevěděl… máme se rádi,“ přiznala se nakonec Katka.
„Tak poslouchej. Jsi jen mlynářská coura, která poslouží svému pánu, když zatouží po úlevě, jako teď já. Koukej se ohnout táhle o to zábradlí!“
Dívka rychle učinila, vyhrnula si suknici k pasu a odhalila pevné bělostné polokoule zadečku.
„Hmm… vidím, že víš co a jak!“ zamručel Prokopec a uvolnil si z nohavic tuhý klacek.
„Ano, pane… ztrestejte mě… hříšnici,“ vyhrkla dívka.
„Oáááááh… jste velkýýý!“ vykřikla, když do ní náhle prudce vnikl tvrdý tlustý ocas.
„A ty zase úzká… jooooo,“ liboval si Prokopec a rukama jí hmátl zepředu po prsou.
Podařilo se mu uvolnit tkanice košilky a brzy prohmátl nahá prsa, pevná, a tak akorát do dlaně.
„Ah… ah… ah… bože… už nemohu,“ sténala Katka, pod neustávajícími prudkými a hlubokými přírazy, dokud se Prokopec neupokojil a nevystříkal jí lůno jako nedlouho předtím Jakub.
Pokud dívka obtěžká, bude mít dítě tak jako tak s někým ze Lhotky, he, he.
„Posloužila jsi mi dobře, jakož i mému synovi. Už ho ale neuvidíš. Pokud se pokusíš ho spatřit, pošlu sem biřice, ale ten se nebude mazlit s vámi jako já. A věz, že má moudí jako kyj!“
Když odjel, dala se dívka do pláče. Chudák to má v životě vždycky těžké a štěstí se nikdy nedočká.
***
Hromobití doma se nekonalo. Jakub hned otci slíbil, že na mlýn a Katku zapomene a své potřeby si bude ventilovat s děvečkami na tvrzi. A za peníz jsou ochotny jít na lože s pánem všechny.
„Hlavně je všechny neobtěžkej,“ smál se Prokopec, až ho Blanka musela krotit.
„No, no… hlavně, že ty ses dodnes nějak krotil,“ poukázala na svých osmero dětí, ale nahlas již nedodala: „Kdybych se nepostarala, kdoví kolik by jim dnes bylo.“
***
Život na tvrzi by byl býval plynul v klidu dál, kdyby se Prokopec jednoho dne neprořekl, jak to bylo s Hátou.
Stalo se tak při milování, kdy ležel na zádech a žena mu láskyplně honila ocas pro pokračování. Ač už jednou stříkal, po této masáži byl zase brzy pevný a tvrdý, ale ona věděla, jak je to pro něj příjemné, a jenom ho jemnými pohyby udržovala v tuhosti a přetahovala předkožku přes žalud a zase zpátky. Občas se sklonila a jemně mu ho olízla.
„Ohhhh… jsi skvělá,“ mručel Prokopec spokojeně a jakoby v nějakém snění pokračoval. „Asi jsem Hátu neměl zabíjet… je mi to moc líto… hmmm… oooooch,“ a dávka semene vyšplíchla z údu ven.
„Saprlot,“ Blanka nedokázala odhadnout jeho výdrž. Navíc nevěřícně strnula nad těmi slovy.
„Probůh, co to říkáš?“ vykřikla zděšeně.
„Co… cože?“ procitl Prokopec do reality.
„Cos to říkal o Hátě?“
„Já?“
„Ano, žes ji zabil… je to pravda? Jak… jak jsi to udělal?!“
„Je to už spoustu let. Nech to spát!“ byl Prokopec rozmrzelý, že se nevědomky prořekl. „Anebo budiž. Ať ulevím svědomí. Nechtěla mi předat řízení panství. Byla zatvrzelá a panovačná. Prostě jsem to nevydržel, vzal ji na Hadí stráň, kde ji uštkl had.“
„Opravdu se to tak stalo?“ byla Blanka podezřívavá.
„Ano. Šli jsme mezi kameny. Věděl jsem kudy jít a ji postrčil, kde se zrovna had vyhříval. Šlápla na něj a bylo to. Zemřela hned.“
Blanka mlčela. Přijala tu verzi, ale stejně měla na Prokopce zlost, neboť Hátu považovala za svou matku. Samozřejmě náhradní za zemřelou, na kterou už ale neměla vůbec žádné vzpomínky.
***
Byl podzimní čas honů, když při jednom z nich Jakub tragicky zemřel. Při štvanici nešťastně spadl z koně přímo na pařez a rozrazil si hlavu. Budoucí vladyka Lhotky byl mrtev.
Naštěstí měli ještě jednoho syna, Dalimila. Ten se však o hospodářství nezajímal, byl to takový nemluva, uzavřený do sebe a nejraději četl, studoval a sepisoval. Prý nějakou kroniku, či co.
„Čas na změnu, synu,“ vstoupila jednou po ránu Blanka do jeho komnaty a strnula.
Na posteli seděla její dcera Šárka, měla šaty vykasané nad pas, roztažené nohy a naproti ní seděl na zemi Dalimil, honil si ocas a zíral na sestřin klín porostlý tmavě hnědými chloupky.
„Co to tu děláte?!“ křikla přísně, ale Šárka se jen ušklíbla.
Byla to drzá holka. Měla už být dávno vdaná, jenže kvůli své povaze, kdy každého nápadníka označila za hlupáka, všechny zájemce tak odradila od pokusů o námluvy. Vdavky ji pranic nezajímaly.
„Co by, matko?“ opáčila klidně a shrnula si šaty dolů. „Dalimil je ještě panic a nikdy neviděl nahou ženu. Jen mu pomáhám.“
„Takto?!“
„No a? Mě neubude, přece s ním neuléhám. Kdybys přišla déle, viděl by i prsa.“
„Svatá matko, vidíš to?“ zalomila Blanka rukama a dceru vyprovodila ven. Pak zavřela dveře na závoru a otočila se k Dalimilovi, který si povadlý úd strkal do nohavic.
„Zadrž!“ zastavila ho. „Co všechno jste tu dělali?“
„Povídali si a ona, jestli už jsem ji viděl nahou a… a… sama si začala kasat šaty a já abych si přitom ulevil…“ soukal ze sebe zrudlý Dalimil.
„Děláš… to… si… sám… často?“
„Hm,“ broukl.
„Tak to je v pořádku,“ jakoby si Blanka oddechla. „Není to nic špatného. Mladí chlapci mají takovéto potřeby často… A tys ještě neměl ženu? Myslím… se vším všudy?“
„Ne… e… matko, neptej se, je mi stydno,“ prosil Dalimil, jenže Blanka k němu přidřepla, sama mu rukou uvolnila ocas ven a začala honit.
„Ale… co to… děláš?“
„Nestihl ses uspokojit a já vím, co chlapci potřebují,“ a Blanka neustávala v dráždění a jeho ocas tuhnul, mohutně a stavěl se.
Dalimil se již nebránil a při sevření a honění ocasu ženskou rukou zažíval chvíli opojení, až do slastného výstřiku.
„Oh… ooh,“ zacukalo mu v údu a proud semene vystříkl vysoko ven a další stékal Blance na ruku, která stálými pohyby z něj vymačkávala sémě do poslední kapky.
„Tak… pamatuj. Na tyto věci jsem tu já. O tvé panictví se postarám. A na nějaké další věci se Šárkou zapomeň. Ještě si s ní promluvím… a nyní se odeber k otci, chce s tebou hovořit o tvé budoucnosti.“
„Já… asi kvůli Jakubovi, viď?“ zvedl na ní Dalimil oči.
„Ano. Martin má Maštalec, ty zdědíš Lhotku…“ děla Blanka a pohladila syna po tváři, jež hořela uspokojením z prožité slasti.
***
„Tak synu, je načase naučit se hospodařit,“ uvítal Prokopec Dalimila a podal mu pohár medoviny.
„Proč to, máme přece správce,“ odvětil Dalimil, ale otce tím jen popudil.
„Jestli se spolehneš jen na něho, brzy zhyneš hladem! Poddaní jsou od toho, aby svého pána okrádali a když mu to umožníš, špatně skončíš! Klidně si tu zemři, ale až tu nebudu! Chci se přestěhovat na Widlákopf a tam v klidu dožít, ale jako správný otec, předám majetek svým dětem. Tvé sestry jsou vdány a zaopatřeny, kromě Šárky, no a Martin vládne na Maštalci. Zbýváš jen ty a Lhotka.“
„Otče, ctím tě a budu se snažit poctivě udržet rodinný majetek, ale… nejde mi to a nebaví.“
„Musí tě to bavit!“ vybuchl Prokopec. „Takový je náš život! Mám dobré zprávy z Královského dvora ohledně povýšení do vyššího stavu. Už pro slávu našeho jména je třeba rozhojňovat majetek, koupením či uloupením, nebude-li jiná možnost. Tak to bylo za našich dědů a je to tak i dnes. Zklamal jsi mě, synu, no běž… zítra vyrazíme na cestu. Seznámíš se se svými poddanými pastýři.“
***
Dalimil se šoural pryč, pln temných myšlenek, když za dveřmi ucítil u tváře teplý dech a povědomou vůni. Byla to Šárka. Doširoka se usmívala.
„Tvá velká chvíle se blíží. Matka mluvila s Radomilou.“
Radomila byla hezká, dobře stavěná služebná, co vypomáhala v kuchyni. Bylo o ní známo, že zaučuje mladé muže v milostných věcech a rozhodně prý to není špatná učitelka. Mnoho mladíků by ji rádo piglovalo ještě dlouho po zaučení, ale Radomila na sebe nepustila každého. Udělala svou práci a milence si pečlivě vybírala. Pochopitelně, aby z toho i ona něco měla. Nyní dostala „zakázku“ na Dalimila. Sama by si na mladého pána netroufla a ani on ji nikdy neoslovil. Teď však šlo o žádost paní Blanky a tomu musela uposlechnout.
***
V Dalimilově komnatě tiše vrzly dveře, když Radomila vstoupila dovnitř. Žena se svlékla donaha a vklouzla k němu do lože. Dalimil se ulekl, když u sebe pocítil cizí tělo.
„Pššš… to jsem já… Radomila. Přišla jsem vás potěšit… vaše matka přikázala,“ vysvětlovala svoji přítomnost.
Dalimil pochopil, oč jde a její přítomnost mu náhle nebyla nepříjemná. Dokonce pocítil i v klíně tlak, a tak se k ní přitiskl a začal líbat.
Moc mu to nešlo, ale Radomila mu ukázala, jak je to správně, on se dychtivě přizpůsobil a dlouze se líbali, než na ni nalehl a snažil se do ní proniknout.
„Oh… pomaleji,“ sáhla mu mezi nohy a tvrdý ocas si sama nasadila mezi roztažené nohy.
Jak do ní ocas zajel, zaplavily ji příjemnější pocity.
Dalimil byl též v opojení v proniknutí do ženy, vnímal sevření v lůně, vlhko a teplo a podvědomě začal s pohyby. Vzepřel se na loktech a pomalými přírazy ji strojově projížděl.
Radomila jen tiše vzdychala a trpělivě čekala, až se mladý pán uspokojí. Napoprvé to nebylo nic moc. Cítila v sobě přírazy, ale takové opatrné a nerytmické a rozhodně jí nepřinášely tu správnou rozkoš.
Dalimil ji líbal a pohrával si s jejími velkými prsy až pocítil blížící se zakončení, naposledy prudce přirazil a s úlevnou slastí do ní vypustil dávku semene. To byla úplně jiná slast než vyhonění si ptáka rukou, jak činil doposud.
„Oáhhhh,“ vyjekla Radomila v ukázkovém vyvrcholení, ale ve skutečnosti žádnou velkou slast necítila. Ale od toho tu nebyla.
Po vydýchání pokračovali ve „výuce“. Líbání tentokrát bylo ještě vášnivější. Radomila ho naučila vzájemně si kmitat v ústech jazyky a Dalimil tím byl zcela okouzlen.
Pak na něj vyšpulila zadek pro psí způsob.
„Je to hříšné, ale pro ženu velmi slastné,“ vysvětila a Dalimil se za ní nějak rovnal.
Vniknutí se mu podařilo a hned začal s rytmickými přírazy.
„Ááhhh… oohh,“ vzdychala Radomila rozkoší a vnímala, jak ji drží v pase a ona je mu tak vydána po vůli. Ano, muži mají mít nad ženou navrch.
„Ach… dobrý bože… oooáááh,“ sama se podvědomě nabodávala na přirážející ocas, až vybuchla v silném orgasmu a Dalimil se do ní trhavými výstřiky vyprazdňoval.
Radomila, chvějící se prožitou rozkoší jen s námahou vstala a odpotácela se do své komůrky, kde okamžitě usnula. Měla toho dost. Práce od rána v kuchyni a večer v loži, kdo by tohle vydržel? Poddaný ale musí.
***
Od toho dne líhal Dalimil s Radomilou často a zdokonaloval se v milostném umění. Žena ho odmítnout nemohla, jen ve svých nečistých dnech si mohla vydechnout. Matka Blanka mohla být spokojena, leč nebyla.
Prokopec začal více času trávit na tvrzi Widlákopf, kam se odstěhovala i Šárka, kterou tak Blanka oddělila od bratra.
„Zařizuji poslední věci, pak se přestěhuješ i ty. S Dalimilem jsem spokojený. Bude to dobrý správce Lhotky, věřím mu,“ mírnil Prokopec hádku, kterou vyvolala Blanka při jedné z jeho řídkých návštěv.
„Tak málo času spolu trávíme a ty mě ani nenavštívíš v komnatě… kde je tvá mužnost? Snad ještě nejsi tak stár,“ durdila se Blanka.
Prokopec mlčel. Nemohl jí přiznat, že spí s vlastní dcerou, ale nemohl si pomoci.
To bylo tak…
Jednoho dne Prokopec absolvoval koupel a součástí byla i masáž od šikovné mladičké lazebnice Korduly. Že ta se nevěnovala jen masírování, bylo skoro jisto, ale kdo by si rád nevydělal nějaký ten stříbrňák navíc.
Kordula se převlékala do lehké plátěné košilky, když do místnosti vešla Šárka a dala si prst před ústa. Rukou ukázala na dveře a když Kordula odešla, sama se svlékla donaha a zamířila do vedlejší místnosti.
Tam ležel Prokopec na břiše a skoro dřímal. Náhle mu někdo obkročmo usedl na zadek a hbité prstíky se mu rozeběhly od krku po páteři dolů.
„Oooch,“ vydechl slastně a plně se oddal slastné masáži.
Po chvíli se ozvalo tiché: „Otočte se na záda, pane.“
Prokopec ztuhl. Tohle nebyla Kordula. Otočil se a zíral na nahou dceru.
„Co tu děláš?!“
„Co by. Masíruji tě. Vadí ti to moc?“
„Ne… ale kde je Kordula?“
„Nech tu chudinku na pokoji. Je ještě mladá a úzká pro tvůj nástroj. Jen já ji mohu nahradit… neboj se,,“ a sklonila se mu ke klínu a vsála ocas do úst.
Laskala ho jazykem, pohrávala si s žaludem i uzdičkou a jakmile pevně ztuhl, pevně ho obemkla rty a začala sát.
„Šárko… to… jest… nemůžeme… ohhh… to… nejde…“ drmolil Prokopec v zajetí rozkoše a nevěděl, co konat. Shodit ji, nechat se laskat?
Šárka zatím rytmicky pohybovala hlavou a při nádechu ho rukou svírala u kořene a pomalými tahy honila.
„Poddej se tomu, otče… nic nedělej,“ nabádala ho dcera ke klidu a tvrdého ptáka si osedlala a odsedávala na něm podle svých potřeb.
„Máš… ho… hluboko… ve… mně… oooh,“ sténala a dosedala až na kořen, aby byl v ní co nejhlouběji.
Mezi roztaženými pysky a ocasem vytékala šťáva, až měla klín celý zmáčený. Prsa se jí pohupovala, Prokopec je mnul a dráždil a Šárka, zapřená o jeho ramena, si to užívala.
Pak změnili polohu, kdy doširoka roztáhla nohy a umožnila mu hluboký pronik.
„Dobrý Božeee..áááh…“ sténala a zmítala se pod jeho přírazy.
Prokopec už zapomněl, že píchá dceru. Nyní měl ocas zaražený v pičce ženy, která mu ho krásně svírala poševními svaly a plně se poddávala jeho divokým přírazům.
Šárka se zalykala rozkoší a měla už několikátý vrchol, jak jí otec plenil klín prudkými a hlubokými přírazy.
Během přírazů jí rozséval polibky na prsa, taky na krku a u uší byla Šárka citlivá a slastně vzdychala, když ji tam líbal. Otec si s ní hrál, jak chtěl. Otočil ji na bok, zarazil ho do ní zezadu, pozvedl za stehno a Šárka jen zasténala a cítila blížící se další vrchol.
„Ah… ah… ááááh,“ vykřikla na vlnách vrcholné rozkoše. „Jsi… veliký… docela… to… bolí… uuuh,“ a Prokopec zatínal zuby a pak už to z něj šlo.
Výron semene jí plnil dělohu a on v ní zůstal zaražený až do ochabnutí.
„Provedli jsme velký hřích,“ řekl Prokopec, vědom si překročení jistého tabu
„Ale,otče. Preláti nemají o tomto ani ponětí a kážou bludy,“ usmívala se Šárka, která žádné předsudky neměla.
Brala život z té radostnější stránky a když to na ní přišlo, vyhrnula suknici prakticky komukoliv. Nyní svedla vlastního otce a doufala, že to s ní ještě nějaký čas vydrží. Aspoň do doby, než se sem nastěhuje matka.
***
Blanka volný čas trávila projížďkami po panství, navštěvovala Martina v Maštalci i Šárku ve Widlákopfu a byla ráda za návštěvy manžela, který vyplňovali povídáním a občasným milováním, kdy Prokopcovi už táhlo na padesátku.
To mnohem mladší Blanka rozkvetla v krásnou zralou ženu a ráda by dala muži ještě dítě, ale Prokopec si dával pozor a vždy její
lůno před výstřikem opustil.
A tak mlčela.
