SVAZEK II./3
Jednoho dne v doprovodu dvou jezdců vyrazila na vyjížďku. Na kraji vsi Kunov je zaskočila skupinka lapků. Muže nemilosrdně zabili, k Blance se ale chovali slušně.
„Paní Blanko. Pojďte s námi a nic se vám nestane. Vše se dozvíte na místě,“ řekl jí zarostlý vousáč se zkaženým chrupem.
Blanka s nimi pokorně šla do hloubi lesa a dumala, co s ní zamýšlí. Zneuctí ji a budu držet ve svém ležení jako konkubínu? Zabít ji asi nechtějí, tak budou chtít výkupné?
Prošli cípem lesa na opačnou stranu, kde ležela samota Hlína. Bylo tu jen pár chalup chudých rolníků. Skupinka zamířila do jedné z nich.
Tam v loži spatřila starého muže, zjevně umírajícího, který se na ni usmíval.
„Vítej, Blanko, na pokraji smrti tě konečně mohu zase spatřit.“
„My se známe?“
„Nemyslím si, že by ses na mě pamatovala, ale jsem tvůj děd Matyáš.“
„Nemám žádného děda. Pamatuji si jen matku, ale ta již zemřela před lety,“ opáčila Blanka, ale muž si stál na svém.
„Věř tomu nebo ne, ale je to tak. Hledal jsem tě dlouho a již jsem nedoufal, ale náhoda mi tě zase přivedla na stopu. Co víš o svém otci?“
„Matka o něm nikdy nemluvila. Vlastně nemluvila nikdy o minulosti. Žili jsme jen my dvě a když zemřela, živila jsem se, jak se dalo. Kdo tedy jste?“
Muž se s pomocí ostatních posadil a chystal k delšímu vyprávění.
„Tvoje zrození, pravda, nebylo zrovna dle křesťanské morálky. Tvá matka byla služebnou na jistém statku a šla na trh, když jsme ji zaskočili. Byla mladá, hezká… no… ehm… zůstala s námi jako hospodyně a když oznámila, že obtěžkala, přihlásil se můj syn Janek, že dítě uznává za své. On ji zbavil věnečku a naplnil séměm jako první.
Tvá matka s námi žila i po tvém narození, až jednoho dne zmizela a od té doby jsme vás nespatřili. Až před několika měsíci jsme přepadli vůz nějakého italského mazala, který neměl nic, než hromadu malovaných obrázků.“
„Zabili jste ho?!“ vykřikl Blanka zděšeně.
„Ne. Obrázky jsme si prohlídli a na jednom jsem spatřil tebe. Jsi tak podobná matce, že hned bylo jasné, žes to ty, má vnučka. Ten mazal přiznal, že maloval jistou paní Blanku sedící na Lhotce.“
To byla pravda. Maestro Marsini navštívil Lhotku a Blanku i Šárku na zakázku namaloval, ale zřejmě si část výtvorů ponechal a hodlal je zpeněžit jinde. Koneckonců, ženy byly hezké a jistě by se někde na trhu mohly zalíbit movitému měšťanu.
„Teď jen zbylo čekat na vhodnou příležitost. Není nás dost vzít tvrz útokem… A proč taky?“
„Zabili jste můj doprovod. Zbytečně,“ rozezlila se Blanka, ale muž se zachmuřil.
„To je naše řemeslo a pochop. Nejde jen o zdvořilou návštěvu. Mám pro tebe jistý úkol, díky naší přízni.“
„Zhanobili jste moji matku a hovoříte o přízni. Kdoví, kdo je můj skutečný otec. Kde je ten váš Janek?“ rozhlédla se Blanka po okolních mužích.
„Už nežije,“ děl muž pochmurně. „Je to už řádka let. Ale vraťme se k tvému úkolu. Vydáš nám Lhotku. Učiníme z ní naše ležení a odtud budeme podnikat výpravy. Kdo z tvých poddaných odmítne, může svobodně odejít. Tvého muže a děti necháme žít, ale nikdo se nám nesmí postavit. Ty budeš svobodnou paní na Lhotce a obdržíš i svůj díl dědictví, jež po mě zbude. To je má vůle.“
„A když odmítnu?“
„Neodmítneš… jsi přec z mé krve,“ řekl stařík a zezadu k Blance přikročil jeden z mužů, objal ji a rukama sevřel za prsa.
„Nebo budeš naší panenkou na hraní, he, he,“ zaskřehotal, ale hned ji zase pustil.
Blanku polil studený pot. Představa ležet s tolika ohyzdnými muži ji naplňovala děsem. Raději se podvolí a dál se uvidí.
„Zítra za svítání vyrazíte na cestu, otevřeš nám brány a muži už se postarají o zbytek. Neboj, nikomu nezkřivíme vlásek a ty budeš vládnout na Lhotce… eh… snad i já dožiju rána…“ zachrčel muž znaven dlouhým hovorem a zavřel oči.
***
SVAZEK I./4
Když se Blanka nevrátila z projížďky do setmění, Dalimil znervózněl. Poslal otci po poslu list a rozhodl se, že ráno zahájí pátrání. Protože se nevrátil nikdo, obával se nejhoršího – nehody, únosu i mordu.
***
„Hola héj,“ ozvalo se od brány za ranního oparu.
Strážný spatřil tři jezdce a dalo se předpokládat, že by to mohla být paní Blanka.
Postavy na koních nabývaly kontury a ano… uprostřed jela paní Blanka.
Brána se začala otevírat, jezdci vjeli dovnitř a vtom se strážný sesul na zem, jak ho jeden z jezdců probodl. Další jezdec sesedl a rychle skoncoval s druhým strážným.
K bráně se blížil Dalimil a když spatřil to krvavé divadlo, hned mu to došlo!
„Do zbraně! Jsme přepadeni!“ vykřikl.
Sám bezbranný se obrátil k útěku do paláce a koutkem oka spatřil matku, jak tryskem žene koně k čeledníku. Snad chce vzbudit čeleď proti lupičům…?
U brány přibylo útočníků. Zjevně číhali v záloze. Nikdo se jim ale zatím nepostavil.
Dalimil doslova vlétl do zbrojnice, popadl helmu, štít a meč a vyběhl zase ven. To již se ven rojila čeleď a chaoticky se chopila k obraně, ale proti rozdivočelým a zkušeným lapkům neměla moc šancí. Naštěstí lupiči podlehli kořistění a chtíči a nejeden si odnášel na zádech pryč zmítající a křičící děvečku, tím snižovali počet bojujících a síly se vyrovnaly.
Mrtvých a raněných ma obou stranách přibývalo a pak to přišlo!
Od brány se ozval lomoz a křik a pak dovnitř vtrhla skupina jezdců a mezi útočníky doslova spustila masakr. Byl to Prokopec se svými čeledíny, který neměl doma stání a opustil Widlákopf ještě za šera a dorazil právě včas.
Lupiči se snažili uprchnout, ale únikovou cestu měli zatarasenou jezdci a zpředu je kosili srdnatí obránci. Brzy tak bylo po boji.
Do zajetí se nebral nikdo a každý vzdávající se lapka byl nemilosrdně zabit.
Mezi mrtvými obránci ležel bohužel i Dalimil. Byl zbaběle zezadu probodnut oštěpem, zcela proti pravidlům rytířského boje.
Také Prokopec utrpěl ránu na paži, kterou mu teď jedna z děveček ovazovala cárem plátna z vlastní košilky. Že si tak odhalila hezká prsa v tuto chvíli neřešila.
Blanka Dalimila nechala odnést do kaple, Prokopec ji objal a společně oplakávali ztrátu syna. Z dětí jim zbýval jen syn Martin na Maštalci, doma dcera Šárka a dvě provdané dcery na okolních panstvích. Ostatní jejich potomci zemřeli. Tak to prostě chodilo.
„Co to mělo znamenat, tvé zmizení a to přepadení?“ zajímalo Prokopce a Blanka mu vše v pláči poctivě vypověděla.
Prokopec ale ženu z ničeho nevinil. Ona si přece sama nebyla vědoma odkud vzešla. Už tehdy v tom lese mu to řekla.
„Dobrá, věřím ti,“ kývl a pak vydal příkaz k vyvalení sudů a otevření spíže pro všechny na oslavu vítězství.
***
SVAZEK II./4 (samota Hlína)
Pankrác, Servác a Dutohlav byli jediní tři přeživší lapkové, Ti se hned zpočátku zmocnili nějaké dívky a rychle uprchli. Tušili, že Lhotka je tvrdým oříškem k rozlousknutí a nehodlali zbytečně zemřít.
Unesené holky se přestaly bránit a šly s nimi pokorně až na Hlínu, kde mužům posloužily k potěšení a ukojení chtíče a pak dostaly příkaz navařit hojnost jídla na oslavu života.
Matyáš cosi hudral z lůžka, ale muži mu nevěnovali pozornost. Měli své plány a umírající stařec je již nezajímal.
Po jídle Dutohlav popadl za ruku jednu z dívek a odvedl si ji do komory, odkud se za chvíli začaly ozýval bolestné steny a vzdechy.
„He, he, má ho jako kůň,“ poukázal Servác na výbavu Dutohlava a pak na Pankráce mrkl. „Tedy… bez něj?“
„Jak jsem řekl,“ vstal a společně došli k lůžku ležícího starce.
„Jdem se rozloučit, Matyáši. Lapkovské řemeslo už nás nebaví. Tys zločincem už dávno, ale já byl ještě předloni podruh. Chci zase žít poctivě a tady Servác taky. Vydej nám své zlato a my poklidně odejdem, jinak zemřeš ve strašlivých bolestech, to mi věř!“
Matyáš se chraptivě zasmál.
„Myslíš si, že mučením promluvím? Já zažil bolest větší než pekelná muka. Nic vám neřeknu. Jeden díl patří mé vnučce. Naši již jistě Lhotku obsadili i bez vás. Za chvíli pro mě přijedou a… oáááááh,“ zařval Matyáš bolestí, jak se mu ostří tesáku zanořilo do těla.
„Vidíš, nelžu,“ řekl Pankrác a pokynul Serváci, aby tesák vyňal z rány.
Matyáš si sténavě zakryl krvácející ránu a sípavě řekl.
„Jsem starý a brzy zavřu oči navěky. Budiž tedy po vašem. Truhla je ukryta v komoře pět kroků od stěny doprostřed. Zde kopejte.“
„Tam je lůžko.“
„Ano, správně, to je.“
Dutohlav, vyrušený křikem ze soulože, hned lůžko odvalil stranou a Servác donesl motyku a rýč a dali se hned do kopání. Hlína na podlaze byla vskutku měkká a brzy narazili na okovanou truhlu plnou naloupených cenností. Matyáš se zjevně nenechával ošidit a podíl z kořisti pečlivě hromadil celá léta.
Dutohlav se sklonil nad truhlou, ale hned zachroptěl a poklesl v kolenou, když se mu do zad pod žebra zabodla dýka. Dívky zděšeně vykřikly, ale Servác umírajícího Dutohlava jen odtáhl do sednice, aby nepřekážel. Tak to měli s Pankrácem domluveno.
Ze sednice se ozval Matyáš.
„He, he. Jen tak dál, pokračujte v zabíjení sebe navzájem. Ať vám ta loupež přinese jen neštěstí.“
Muži si cennostmi naplnili vaky a pak Servác řekl dívkám: „Necháme vás naživu pod podmínkou, že zaopatříte Matyáše do smrti. Nebude to trvat dlouho. Sbohem,“ a oba muži vyšli z chalupy ven.
***
Dívky osaměly a pátravě se zahleděly na Matyáše, který celý ožil.
„Tak která mi zahřejete lůžko? Potřebuji více tepla a nic není hřejivější než nahé dívčí tělo.“
„Myslíš, že se s tebou budem nějak párat, dědku?“ opovržlivě prohodila Bára.
„Ne… to si nemyslím,“ kývl Matyáš chápavě. „Ale nemíním to získat zadarmo. A vám by se přece hodilo pár stříbrňáků, ne?“
Mezi dívkama to zašumělo.
„Kolik nabízíš?“ zeptala se Týna, co ji před chvíli raboval svým kyjem Dutohlav.
Jako první usoudila, že s dědkem by neměl být větší problém.
„Hm… Za tvoji starostlivost nabízím celý měšec,“ pousmál se Matyáš.
Dívky málem omdlely. Měšec stříbrňáků bylo celé jmění! A začaly se hádat, která to bude.
„Tak dost, nehádat se! Každá dostane svoji odměnu. Ale až po vykonání, abychom si rozuměli. Slibuji, že vás neošálím a dle dohody vše obdržíte. První budeš ty,“ ukázal Matyáš na Týnu a pak kývl na mrtvolu Dutolava, „a vy mě zatím zbavte toho zmetka.“
Bára s Katuší vlekly mrtvolu ven, zatímco Týna se vysvlékla a přilehla ke starci pod pokrývku. Lože nebylo příliš čisté i muž zrovna nevoněl, ale za ty peníze to stálo.
„Jak se jmenuješ?“
„Týna. A jsem z mlýna. Bylo nás pět dětí, takže jsem odešla do služby na Lhotku. Co ode mě budeš chtít?“
„Co svedeš. Já se mnoho pohybovat nemohu, takže to nechám na tobě,“ řekl Matyáš a rukou jí začal mnout hezká pevná menší prsa.
Týna mu sáhla mezi nohy a měkký stonek ocasu začala hladit a jemně honit, že se začal nalévat krví, tuhnout a mohutnět.
„Ohh… děláš to… krásně,“ zasténal Matyáš a plně se poddal jejímu umění. „Joo… ještě.“
Týna mu zkušeně dál honila péro, až Matyáš vyjekl a řídké semeno jí vyteklo ze špičky na ruku. Matyáš zhluboka oddychoval a Týna si otřela ruku o pokrývku.
„Jsi spokojen?“
„Ještě u mě chvíli lež,“ zaprosil a když se k němu tělem přitiskla, za chvíli začal pravidelně oddychovat. Usnul.
Týna vstala, oblékla se a šla se svěřit kamarádkám, co je čeká.
***
Když podobným způsobem Matyáše oblažovala Bára, napadlo ji, vyzkoušet stojící ocas v sobě. Nasedla na něj a zavedla do sebe až po kořen. Jeho velikost jí dělala dobře, ovšem jen chvíli. Než se dostala do tempa, přestala ho cítit, ocas změknul a vypadl z dírky ven.
Matyáš se mlčky zatvářil omluvně a Bára svoji práci dokončila ručně.
„Už to nejde,“ konstatoval Matyáš později. „Rukou mě vztyčíš a oblažíš, ale v kundici už dlouho nevydržím. Jen zrak a ruce mi slouží,“ a hrál si s jejími prsy a žužlal rty tvrdé trčící bradavky. Prsty jí zasouval i do klína a mokré je pak olizoval, ať prý ví, jak chutná…
***
Katuše se odhodlala ho uspokojit ústně. Předtím ale zapáchajícího Matyáše omyla teplou vodou a dle možností vyčistila a vyměnila povlaky lože.
Ještě, že dívky byly znalé hospodaření, protože těch pár usedlíků na samotě bylo chudých právě proto, že nezvládaly péči o pole i zvířata.
Dívky to z tvrze měly v krvi a zpustlou usedlost patřičně pozvedly. K jejich škodě bohužel, protože Matyáš velmi pookřál a nevypadal na umření. Dokonce to došlo tak daleko, že vstal a šoural se po sednici od lůžka ke dveřím a zpět. Dívky věděly, že jim nemůže zabránit v odchodu, ale tak nějak cítily závazek, že mu poslouží až do hrobu. Kdy to bude, ale samy netušily.
***
Katuše byla sehnutá k jeho klínu a rytmickými pohyby mu kouřila vztyčený ocas. Sevřenými rty ho sála a pojmula ho do pusy skoro celého. Pusa ji bolela, ale Matyáš se držel. Vypomáhala si rukou a stále nic. Před chvíli ještě blahem sténal, pak chroptěl a chrčel a nyní byl zticha.
„Ach… ty máš ale výdrž,“ podotkla, pohlédla na něj a ulekla se.
Matyáš měl blažený výraz ve tváři, oči doširoka otevřené, ale zjevně byl… mrtvý. Ona tu saje úd mrtvole!
S ošklivostí vyskočila z lože a zírala na mrtvého Matyáše s trčícím ocasem, který bez stimulace pomalu začal ochabovat.
Katuše se oblékla a křikla na ostatní, ať jdou dovnitř. Společně se pak pomodlily za spásu jeho duše.
„Uložíme ho pod jabloní,“ rozhodla Bára a šla s Katuší vykopat hrob.
***
Když ho pohřbily a rozebíraly smrtelné lůžko, neboť bylo smůlou nechat ho v domě, pod slamníkem v rohu objevily váček s penězi – pravými stříbrňáky.
Nebyl to slíbený měšec, ale i tak. Byli to peníze, k jakým se chuďas jen těžko dostane.
„Myslíte, že nám o tom měšci lhal?“ řekla Bára.
„Lapkovi se nedá věřit. Šlo mu hlavně o sebe, a tak nám mohl říci cokoliv,“ mínila Týna.
„A nebo ten měšec tu někde je ukrytý, jen nám to nestihl říct,“ uvažovala Katuše.
Převracet uklizený dům se jim nechtělo a spokojily se s tím, co našly.
Druhý den opustily samotu a navrátily se na Lhotku, kde byly bouřlivě uvítány, neboť je považovaly za mrtvé.
***
SVAZEK I./5 (šenk za Widlákopfem)
Pankrác a Servác seděli nad džbánky piva a radili se. Šenkýř jim prozradil, že na tvrzi žije pan Prokopec s dcerou Šárkou a občas je navštěvuje paní Blanka ze Lhotky. On, šenkýř, je ale svobodným mužem, ne poddaným, takže nic dalšího neví a stará se jen o svoji živnost.
Jeho informace padli na úrodnou zem. Muži usoudili, že tady je to místo, kde je dobré udeřit se svojí pomstou. Pomstí své mrtvé druhy ze Lhotky, zabijí rytíře Prokopce i tu dcerušku, třeba i Blanku a pak zmizí z tohoto kraje.
Zatím co Servác byl pomsty plný, Pankrác váhal.
„Proč je máme zabíjet, když s tím co máme, pohodlně vyžijem? Nač pokoušet osud?“
„Pobili celou naši rotu. Já s nimi to táhnu již deset roků, tys nový… nevíš co to je spolu žít takovou dobu. Zažili jsme i věci veselé, to se nedá jen tak zapomenout. Dokonce se proslýchalo, že ten Prokopec býval taky lapkou. Své druhy zradil a přivedl do záhuby. Proto si zaslouží smrt.“
Pankrác pokrčil rameny. Servác má asi pravdu.
Ovšem, když se ráno Servác probudil, Pankrác byl pryč. I se svým podílem pokladu. Servác si tedy musí nějak poradit sám.
***
SVAZEK II./5 (tvrz Widlákopf)
Tvrz tonula ve tmě, byla bezměsíčná noc, ale v komnatě Prokopce planuly svíce. Na lůžku ležel Prokopec na zádech, na něm seděla Šárka a pomalými pohyby odsedávala, majíce v sobě zaražený jeho ocas hezky až po kořen.
„Aahh… oohhh… uuhh,“ sténala při každém pohybu, jak jí ocas krásně vyplňoval lůno a Prokopec se věnoval jejím kozičkám, mazlil se s nimi, drtil a mačkal je v dlaních.
Oba byli krásně sehraní ve svém spojení a když se Šárka blížila k vrcholu, zrychlila odsedy a dosedala s větším důrazem. Tím cítila jeho ocas velmi hluboko v sobě, což ji naplňovalo silnější rozkoší.
„Otče… již… již… ooáááááááh,“ zakvílela a cítila prudké výstřiky semene hluboko do těla.
Prokopec se do ní vyprázdnil se slastným vydechnutím a dcera se na něj bezvládně složila.
„Čekám tvé dítě,“ zašeptala mu přitom do ucha.
„Cože,“ vyděsil se Prokopec, ale Šárku ze sebe neshodil.
Nebyl totiž v nejlepší formě. Zranění ruky se zanítilo, nemohl s ní pohybovat a dost to bolelo. Byl takový poloviční lazar. Dcera se o něj starala s velkou pečlivostí a láskou a v loži si poradila s údem sama. Ústně či rukou si ho postavila a odbavila se v sedící pozici. Tak to bylo včera, dnes a bude i zítra.
„Už je to tak. Zastavil se mi cyklus… poradím se s kořenářkou, zda by nevyhnala plod z těla,“ řekla a otce políbila na nos. „Nech to na mně.“
***
Šárka o svém obtěžkání přestala mluvit, naopak Prokopec začal více stonat a trpět. Ruka mu napuchla a ranhojič mluvil o odnětí. To jako, že mu jí odeberou. Jak, to se raději ani neptal.
Také Blanka se na Widlákopfu objevovala stále častěji a snažila se ho rozptylovat v jeho bolesti. Velmi ji mrzelo, že to vlastně vše bylo kvůli ní a vinila sebe za smrt syna a zranění manžela.
***
„Zbav mě té bolesti! Přiveď ranhojiče, ať učiní co musí,“ sténal Prokopec a oči mu žhnuly horečkou, když mu Šárka otírala tvář vlhkým plátnem.
„Zítra, otče, tak učiním. Nyní se snaž usnout. Dám ti napít trochu odvaru z makovic. Půjdu pro něj,“ vyklouzla Šárka z komnaty a běžela do kuchyně.
V té chvíli se dole v chodbě zjevil Servác. Zdolat nevysokou a nestřeženou hradební zeď nebyla pro zkušeného lapku žádná překážka, stejně jako nepozorovaně proklouznout do paláce.
Hledaje panskou komnatu tiše našlapoval, až uslyšel rychlé cupitání po schodech z horního patra. Vtiskl se do výklenku a kolem proběhla dívka v panském šatu. Zřejmě to byla dcera pana Prokopce, uvědomil si Servác. Sevřel pevněji v ruce dýku a vyrazil nahoru.
Otevřel dveře a vpadl dovnitř. Místnost byla prosta vybavení. Jen dvě truhly, stůl s křeslem a lože, kde se v horečce zmítal sám pán tvrze, Prokopec ze Lhotky.
„Snadná práce,“ ušklíbl se Servác nad nemohoucností muže, když vtom uslyšel kroky. Rychle uskočil za dveře. Vstoupila Šárka a držela v ruce malý džbánek.
Udělala krok, když ji zezadu sevřely v pase silné ruce. Vykřikla úlekem, džbánek spadl na podlahu a roztříštil se.
„Hle, jaká panenka mě přišla potěšit, he, he,“ smýkl s ní Servác hrubě na zem a s potěšením hleděl na její pohlednou tvář.
Šárka se zuřivě zmítala, ale neměla šanci. Servác se rozhodl užít se její mladosti, než to tady s oběma definitivně skončí.
„Kdo jste… pomóóóć!“
„Jen si zakřič, koťátko, za chvíli poznáš slast a budeš vrnět blahem,“ smál se Servác, vyhrnoval jí šaty k pasu a uvolňoval si ocas z nohavic.
Šárka měla náhle násilím roztažené nohy, mezi nimi vklíněného muže a cítila, jak do ní drsně a bolestivě proniká.
„Ne… neee,“ vzpínala se proti němu rukama, ale Servác jí hravě ruce podržel a celou vahou na ni doléhal.
„Seš hezky úzká…“ chrochtal spokojeně.
Náhle se na lůžku Prokopec vzchopil. Ztěžka vstal a vytáhl meč z pochvy, jenž měl opřený u lože.
„Jsem rytíř,“ řekl si pevně, přikročil k hanobené dceři a sekl muže přes kopulující zadek.
Ten zaječel bolestí, odskočil z dívky, otočil se a do břicha se mu vzápětí zabodl meč. Jen vypoulil oči, zachrčel a byl mrtvý.
Šárka vstala, stáhla si suknici a třesoucí se postavu Prokopce zachytila a uložila do lože.
„Děkuji, otče, ale… musíš odpočívat… zajdu pro nový utišující odvar. A zavolám stráže.“
„Musel jsem… jsi má… jediná…“ztěžka se mu pohnuly rty a než přiběhla s novým džbánkem a v doprovodu ozbrojenců, byl Prokopec na pravdě boží.
Tak zemřel rytíř Prokopec ze Lhotky, pán na Widlákopfu, na následky zranění paže, utrpěné při přepadení Lhoty loupežníky. Ranhojič to označil slovem „Setticemia.“
***
Blanka po této události ztratila vůli žít. Když se jí ale Šárka přiznala, že obtěžkala po styku s náhodným milencem, matka ji pokárala za bezbožnost, ale pak dceři odpustila a těšila se na roli babičky. Děti Martina a starších dcer byly už dávno odrostlé.
Na Widlákopf Martin dosadil svého syna a Blanka se Šárkou se usadily ve Lhotce.
Blanka si vzpomněla na slova starého lapky, údajně svého dědy, na podíl dědictví a vyslala skupinu ozbrojenců do Hlíny, kde převrátili chalupu vzhůru nohama, ale nic nenašli.
Až slova Týny, Katuše a Báry Blanku přiměly celou chalupu třeba i rozbourat a teprve poté byla nalezena truhla naplněná měšci stříbrňáků, tak, jak Matyáš dívkám slíbil. Truhla byla ukrytá od podlahou blízko pece.
Blanka dala dívkám velkomyslně celý jeden měšec a ani u zbytku čeledě nešetřila. Byly to peníze nepoctivé a Blanka je nechtěla hromadit ve své truhle. I tak nebyla chudá a byla se svým životem spokojená. O vyšší postavení a vymanění se ze zemanského stavu nestála a veškeré úsilí v tomto směru převedla na syna Martina.
***
Šárka porodila dceru, pojmenovanou Blanka.
Několik let zůstala neprovdána, až jednou u bratra potkala jistého zemana Dana ze dvorce Trochnow. Zrovna pilným hospodářem nebyl, zato ji zaujal svou mužností a rytířským vystupováním, jež nabyl v mládí jako panoš na Královském dvoře a netrvalo dlouho a rozhodli se spojit své životy v posvátný manželský svazek.
Dan nebyl žádným mladíkem a žil poklidným životem. Šárku měl upřímně rád a malou Blanku byl ochoten prohlásit za svou. Co víc si Šárka mohla přát? Sama léty zmoudřela a nebyla tak odmítavá.
Když ulehli ve společném loži, nijak se před sebou nestyděli. Naopak dali volný průběh své rozkoši a slasti nijak nesešněrovanými řečmi prelátů, co se v loži smí a co ne.
Po dlouhém něžném líbání se jí Dan přesunul hlavou mezi nohy a začal vylizovat uvolňované šťávy mezi rozevírajícími se pysky jejího klína.
„Ano… ohhh,“ vzdychala Šárka nikdy nepoznanou rozkoší a pohazovala tělem v návalech slasti.
Dan si dával záležet a až po delší době se nad ní posunul, nasadil ocas na pysky a prudkým přírazem do ní pronikl. Šlo to hladce a po několika přírazech v ní byl zaražený v celé délce. Pochva se přizpůsobila jeho velikosti a Šárka sténala pod strojovými přírazy a užívala si slast ze silného sevření a tření.
„Ahhh… anooo… již… budu,“ vyvrcholení se valilo jejím tělem a Dan ji vzápětí prudkými výstřiky plnil semenem. Byla to nádherná chvíle plná rozkoše a slasti.
Oba ještě ale nebyli vzájemnou láskou nabaženi.
Šárka, po jeho vzoru, mu ho vzala do úst, sála a olizovala a jak mu nabýval na síle, přestala sát a svírala ho v ruce a honila.
„Můžeš si kleknout?“ zeptal se Dan tiše.
„Jako… zezadu? Ráda,“ usmála se Šárka a poslušně si klekla a vyšpulila zadek.
Tvrdý ocas zajel mezi půlky, žalud roztáhl pysky, pronikl dovnitř a Šárka bolestně vzdechla.
„Uhhh… je… velkej,“ ale po chvíli už sténala slastněji.
Dan jí zezadu mnul visící prsa, která měla nyní po dítěti velká a plná a strojovými přírazy jí plenil pochvu.
„Ohhh… já… já… oh… úúááá,“ Šárka opět vyvrcholila a sevřela v sobě ocas v orgasmické křeči.
Dan naposledy přirazil a vyplnil ji zbytkem zásob semene.
Poté se k sobě láskyplně přivinuli a zůstali tak spolu v loži celou noc.
Co netušili, že skoro celou jejich svatební noc byla za dveřmi přítomna Blanka, která s uspokojením i jistou závistí naslouchala jejich milostnému konání.
Když seznala, že vše je v pořádku, odebrala se do své komnaty, kde se oddala dotekům vlastních prstů na citlivých místech a též si udělala dobře. Byla spokojena i když mužská náruč by jí jistě přišla vhod nejlépe.
***
Manželství Šárky a Dana byla naplněno jejím obtěžkáním pět měsíců po svatbě.
Když se Šárka zaoblila natolik, že její plnění manželských povinností nebylo možné, zastavila Blanka jednou Dana a zcela otevřeně se mu nabídla. Rozhodovala se pro to dlouho, ale toto řešení jí přišlo jako nejvhodnější při jejím postavení.
Dan byl chlap a souhlasil. Vymínil si podmínky, že se to utají před Šárkou a půjde jen o vzájemnou rozkoš, nic jiného. A s tím Blanka ráda souhlasila.
***
K milostnému spojení došlo, když jela Šárka navštívit svou švakrovou na Maštalec. Měla před sebou sice již druhý porod, ale stejně se potřebovala znovu v lesčems poradit a ujistit.
Dan vstoupil do komnaty Blanky, která na něj čekala dychtivá a vzrušená.
Přes nahé tělo měla přehozený plášť, který odhodila a stála před ním nahá, beze studu a uzardění. Dan si tak mohl prohlédnout tělo zralé ženy, které již ztratilo mladickou pevnost, ale do těla stařeny mělo ještě hodně daleko. Větší prsa sice byla svěšena na vzdouvající se břicho a černý porost klína byl sevřen silnými stehny, ale přece jen byla to žena.
Dan se svlékl a jeho tělo prozradilo, nakolik ho vzrušuje. Ocas se mu sice napevno nepostavil, přesto se napřimoval a tuhnul.
Když se objali a začali líbat, Blanka mu sevřela ocas v ruce, pohonila a nato si dřepla, ocas obemkla rty a pomalu pohybovala hlavou.
„Ach… anooo,“ vydechl Dan a užíval si sevření a vlhkost rtů, cumlání žaludu, kmitání jazyka po uzdičce a další příjemné doteky a laskání.
„Už vstup do mě… prosím,“ Blanka vstala, ulehla, roztáhla nohy a sama mu pomohla zavést tvrdý ocas do sebe.
Dan cítil, jak proniká do pochvy a posouvá se dál, až po kořen. Byl to příjemný prožitek být v jiné ženě, která taktéž dává najevo prožívající rozkoš.
„Anoo… jsi… silný… pevný… ještě… víc… přitlač,“ vychutnávala si Blanka slast z pochvy zcela vyplněné pulsujícím ocasem.
Dan strojově přirážel a Blanka ho rukama za zadek tlačila na sebe, aby její rozkoš byla co nejsilnější.
„Oh… oh… dobrý Bože,“ projel Blančiným tělem silný orgasmus a Dan zrychlil přírazy, až přirazil naposledy a vypustil do ní dávku semene.
„Jsem šťastná a velmi vděčna za tvoji trpělivost se starou bábou,“ vydýchávala se Blanka ze slastného prožitku.
„Jak něco takového můžeš říct?“
„Je to pravda a nechci aby sis něco vymýšlel. Věk nezastavíš,“ stála si Blanka na svém a sáhla mu na pomalu zase povstávající ocas.
Toho dne se pomilovali čtyřikrát!
***
S Danem Blanka udržovala milostný poměr přes porod a Šárčino šestinedělí do doby, kdy se Šárka zase vrátila k plnění svých manželských povinností, jak se na vdanou a poslušnou ženu slušelo a očekávalo.
Blanka se stáhla do pozadí a přemítala, co s životem dál. Sice mohla žít po svém ještě řadu let, ale ona se rozhodla pro jiné řešení. Najala si „legale“ a vše poctivě sepsali na pergamen. Neopomenula nikoho.
***
„Ach, drahý Prokopče, brzy se zase setkáme…“ těšila se na manžela, jednoho večera si v kuchyni připravila nápoj a ráno ji služebná v loži našla mrtvou.
Ranhojič poznal samovraždu otravou, ale zamlčel to a nahlas prohlásil: „Ha avuto ictus cerebrale, zástava srdce,“ proti čemuž nikdo nic nenamítal.
Potomci s rodinami matku oplakaly a uložily k věčnému spánku k milovanému manželovi a tím se kronika rytíře Prokopce ze Lhotky a Widlákopfu uzavírá.
