Agent X

Věra už přetáhla věk padesáti let, ale vitalitou předčila kdejakou třicítku. Pracovala v jednom zdravotním středisku a jako zkušená zdravotnice ještě po pracovní době dobrovolně objížděla pacienty vzdálených vesnic a samot, kteří by jinak měli problém dostat se k lékaři a kdy přitom jeho přítomnost nebyla nezbytná. Určení diagnózy angíny, chřipky, píchnout injekci, udělat převaz, nebyl pro Věru žádný problém. Dá se říci, že byla pro svého zaměstnavatele nepostradatelná.
I možná proto měla k dispozici osobní automobil Škoda 1200, který sice už měl svá nejlepší léta za sebou, ale zatím ji ještě nikdy nezklamal a dovezl, kamkoli potřebovala.

Věra už dvacet let žila sama v malém domku na kraji vsi Krčice. Dcera, ledva dosáhla plnoletosti, se odstěhovala a Věra osiřela. Byla vdovou, manžel jí tragicky zemřel a nového už nehledala. Neměla na to čas ani chuť. Tehdy byla sice mladá, vitální, citově i fyzicky potřebná, ale nějak to v sobě potlačila. Zvykla si žít bez muže. Dcera ji navštěvovala párkrát do roka. Strávila s ní pár dní a zase odjela. Prožívala bouřlivé vztahy i rozchody a Věra si říkala, kdy konečně zakotví a obdaří ji nějakým vnoučetem. I když se do důchodu zdaleka nechystala, přece jen v ní pozvolna sílily „babičkovské pudy.“

***

Poklidný život jí narušila událost jednoho říjnového dne, kdy se vracela od pacienta z jedné odlehlé vísky ležící skoro u hranic, kam už potřebovala mít od PS (pohraniční stráž) vyřízené povolení Byl deštivý podvečer, jela tudíž pomalu, když vtom před sebou spatřila na silnici ležet cosi velkého. Nejdříve ji napadlo zvíře, ale jak přijela blíže, poznala, že jde o člověka. Pud záchranáře ji přiměl vyskočit z vozu a poskytnout první pomoc.

Jednalo se o muže, který měl za sebou náročnou cestu, soudě podle stavu oblečení a že nejde o turistu pochopila ze střelného zranění na nohách a na rameni. Muž byl v bezvědomí a Věře dalo velkou práci, dovléci ho do auta. Cestou se rozhodla, že ho odveze k sobě. Tušila, že muž by mohl zajímat i bezpečnostní orgány, ale jí šlo jen o jeho ošetření a zdraví.

***

Doma ho svlékla a jala se nejdřív ošetřit střelné poranění. Zásah do ramene bylo jen škrábnutí, v nohách měl dva průstřely, ale naštěstí čisté, bez zasažených kostí. Muž byl jinak v pořádku, jen značně vyčerpaný a měl horečku. Během ošetření se probral, cosi blábolil a zase upadl do bezvědomí. Věkem už nebyl žádný mladík. Věra mu odhadla třicítku. Nebyl svalnatý, spíš šlachovitý, ale sílu nepochybně měl. A dobrou kondici, vzhledem k tomu, co měl za sebou. U sebe neměl nic. Žádné doklady, peněženku, nic.
Když byla Věra hotova a myla si ruce, ozvalo se z postele tiché „děkuju,“ a pak muž poklidně usnul.

***

Ráno bylo všechno jinak.
Muž byl vzhůru a vypadal svěže. Znovu poděkoval za ošetření a představil se jako Vítězslav Vážka.
„Jmenuji se jako ten hmyz,“ pousmál se a dodal. „Pro někoho možná jsem dotěrnej a nepříjemnej, ale vy se mě bát nemusíte.“

Věra měla tisíc chutí se ho optat, jak přišel k tomu zranění, ale usoudila, že ho nechá to prozradit, až sám bude chtít.
„Musím jet do práce. Zvládnete to tady sám? Vstávat byste ještě neměl.“
„Stačí mi kus chleba a čaj tady na stolek,“ odvětil muž.
„Přijedu v pět. A nebojte se… nikomu nic neřeknu,“ dodala Věra na prahu a zachytila mužův vděčný úsměv. Ovšem bude tady, až se vrátí? Pokud je to nějaký uprchlík, což zjevně je, tak těžko.
Věra vzdychla, sedla do vozu a pak už ji plně pohltila práce.

***

Když dorazila domů, už se stmívalo, ale okna domku byla temná, ani z komína se nekouřilo. Tiše otevřela. Viděla rozestlanou prázdnou postel, všude ticho… muž byl pryč.

Pak klaply dveře od koupelny, ven se vyvalila pára a Vítězslav tam stál v županu po nebožtíku manželovi.
„Našel jsem ho ve skříni, když jsem hledal ručník.“ řekl omluvně, spatřivše Věřin úlek a údiv.
„Myslela jsem… žes odešel,“ vyhrkla Věra.
„A mám?“
„Jistěže ne… nejsi ještě zdráv a měl bys ležet, Vítězslave,“ probudila se v ní zdravotnice.
Tak to ani náhodou,“ řekl muž a usedl ke stolu. „A říkej mi, prosím, Víťa. Možná ti to zní dětinsky, nebo víc osobně, ale tamto je moc dlouhý.“

Věra zatopila a uvařila večeři. Celá pookřála a bylo na ní vidět, že jí chybí společnost na dlouhé podzimní a zimní večery. Většinou mluvila ona, Víťa jen poslouchal a přitakával. Na noc mu zkontrolovala obvazy a šlo se na kutě.

***

Víťa už byl prakticky zdráv, ale Věra stále tvrdila, že to ještě není ono. Zcela si na jeho přítomnost zvykla a cítila i zvláštní rozechvění, pokud se jí někdy zahleděl přímo do očí, pátravě a přitom s jistou něžností.

Trochu ji zaskočilo, že by ve svém věku ještě mohla něco takového pocítit. Byla ráda, že tu je a že se může o někoho starat. A Víťa, zdálo se, se k odchodu též neměl. Zima na krku. Že by se tu rozhodl přezimovat? Nikdo ve vsi neměl ani tušení, že Věra u sebe někoho ukrývá, takže s tím by problém nebyl. Rozhodnutí bylo na Víťovi samém.

***

Byl už pozdější večer, když Věra konečně dorazila domů a zastihla Viťu ve vaně. Sama si též ráda dopřávala teplou koupel, ale znamenalo to roztopit pod kotlem a čekat, až se ohřeje voda, což ji unavovalo. Co tu byl Víťa, mohla se koupat častěji, jenže přítomnost muže v domě jí u toho vadila. Ráda chodila pak bytem nahá, rozehřátá, uvolněná, prostě spokojená. Jenže to teď nešlo. Sama nechápala v sobě tu upjatost, když Víťa byl muž pohledný, ochotný, slušný a sám jí stále říkal komplimenty, jak jí to sluší….

A jednou se zcela otevřel, sdělil jí své tajemství a ona se tak dozvěděla, že neutíká ven, nýbrž přichází zvenčí jako agent cizí mocnosti. Při přechodu hraničních zátarasů spustil poplach a jen tak tak pronásledovatelům unikl, byť s dvěma průstřely v nohách. Že sám jednoho vojáka při přestřelce zasáhl, pomlčel.
Věra nijak nehorovala pro komunismus, ubezpečila ho, že u ní je bezpečí. Východ, Západ, kapitalismus, socialismus jsou jí šumafuk, ona si doma žije po svém a věří, že nad ní drží ochranou ruku sám Bůh.

„To jsi ty?“ ozvalo se z koupelny. „Zapomněl jsem si vzít ručník, můžeš mi ho přinést?“
Věra se probrala ze vzpomínek.
„Co? Totiž… ee… jo, přinesu,“ zamířila ke skříni.

No jo, ale to musí dovnitř, přece mu ho jen tak nehodí za dveře… a nebude mít zamčeno? dumala, zkusila kliku a bylo odemčeno.
Pootevřela dveře a…Víťa tam stál nahý, zubil se a natáhl ruku pro ručník.
„Děkuju,“ bavil se jejími rozpaky, když mu ho rychle podala a zmizela. Ani nevěděla, proč zrudla, když očima nezabloudila nikam jinam, než na jeho nataženou ruku.
„Bože! Na mě už snad jde přechod, nebo co!“ zoufala si. „Jsem úplně nemožná!“

Víťa vyšel ven a tentokrát nezamířil ke stolu, ale přistoupil k Věře, která stála u linky zády k němu a vyndávala z tašky nákup, objal ji kolem pasu a políbil zezadu na krk.
„Věruško… pšššš… už se pořád tak nestyď a neboj,“ šeptal něžně a Věra tála, vzdychala, zalilo ji vzrušení a vše se ocitlo v mlze a tak neví, jak se ocitla v ložnici, Víťa ji svléká sukni, stahuje kalhotky, ona uléhá na záda…

***

Její tělo vybuchlo v silném orgasmu po pár prudkých přírazech ocasu. Ještě ho snad v ní neměl ani po kořen, ale tělu neporučíš. Dlouhá doba bez sexu neznamená odvyknutí si, pouze to zůstane skryto uvnitř těla a jakmile přijde ten správný impuls, jde to ven. A to teď nastalo. Pochva jí rychle vlhla a uvolňovala proudy šťáv a ocas v ní klouzal snadněji a hlouběji.
Víťa jí jazykem rejdil po bochnících prsou a rozinkách tvrdých bradavek. Bylo to nádherné. Sotva se jí přitiskl na rty, hned mu vyjela vstříc jazykem, divoce a vášnivě se líbali, zatímco v klíně neustávalo rytmické přirážení.
Po jejím druhém orgasmu už to ani Víťa nevydržel, přirazil naposled a vyplnil ji dávkou semene a poševní stahy z něj vymačkaly vše do poslední kapky.

Když Věra procitla do reality, zastyděla se. Nad svou nahotou i nad tím, co právě udělali. Jenže nemůže teď vyskočit a utéct. Víťa byl v pohodě a usmíval se na ni. Vždyť nedělali nic divného?
Převalila se na bok k němu zády, jenže Víťa ji rukou objal a jemně jí sevřel měkké velké prso.
„Copak? Stydíš se? Nemáš za co. Seš tak krásná ženská… a máš nádherný prsa,“ ševelil.
Na to slyší většina žen. Věra se k němu otočila.
„Kdybys nekecal. Mohla bych být tvojí mámou.“
„Mohla, ale nejsi,“ připustil a dál pokračoval v milostném ataku.

Věra nakonec odhodila zbylé zábrany a poddala se jeho laskání, které bylo tak příjemné. Už se myšlenkově nezabývala nedostatky svého těla, Víťa ji líbal všude po celém těle a nic nekomentoval. Tvrdým ocasem jí protáhl kundičku a pak se mu v pokleku nastavila zezadu. Přimkl se k ní a hladce do ní vnikl. Věra nevnímala pleskání těla o její macatý zadek zato si užívala prohmat a hnětení visících prsou, které mu přetékaly přes mazlící dlaně a strojové přírazy a tření ptáka o přední stěny pochvy. To bylo obzvlášť slastné.

„Ah… ah… ty zvíře… já… asi… zase“, blaženě vzdychala a cítila blížící se vrchol.
Víťa zrychlil přírazy, přidal na důrazu a když vyvrcholila a začala hlasitě sténat, vyšplíchl do ní semeno.

Tu noc se z nich stali milenci a Věra si tak mohla o to více přát, aby u ní zůstal co nejdéle.

***

Bylo před Vánoci, když Věra přišla domů zasmušila a třímala v ruce pohled.
„Přečti si to,“ podala ho Víťovi a ten četl.
„Ahoj mami, přijedu na Vánoce. Moc se těším, Alena… To je?“
„Ano. Moje dcera. Vypadá to, že ji zase prasknul další vztah a potřebuje se u mě vybrečet. Nevadí mi to a jsem ráda, že ji tu mám, ale teď je to jiný. Co s tebou?“
„O se nestarej. Mám plán, ale tajný, taže ti víc neřeknu. Kdy přijede?“
„Počítám v pátek jednadvacátýho… ohhhh… ty už zase máš chuť?“ cítila Věra jeho chtivé ruce pod oblečením.

Nakonec skončila ohnutá břichem na stole s vyhrnutou sukni, s kalhotkami na stranu a ptákem zaraženým v kundě. A Víťa ji šukal opravdu tvrdě a nekompromisně.
Poprvé, když jí to udělal, přišlo jí to jako znásilnění. Ale vysvětlili si to, sdělili si svá přání a představy a ona to pak brala jako takovou jejich hru.

Milovali se skoro denně a jak Víťa, tak i ona se vzájemně ne a ne nabažit. Věra po těch letech v sobě znovu objevila energii a chuť na sex a Víťa? Jako každej chlap. Věra měla sice svůj věk, ale byla zachovalá a byla zkrátka pořádná ženská. A takový ženský většina chlapů vyhledává. Nejen milenky, ale i hospodyňky a pečovatelky. Tak to prostě bylo a je.

***

Den před příjezdem Aleny z něj Věra znovu tahala to tajemství, ale Víťa zatvrzele mlčel. Jí ale došlo, k čemu se schyluje a tentokrát se milovali celou noc. Hlavně Věra ho toužila cítit v sobě co nejdéle a ten slastný pocit rozkoše si tak zapamatovat. Víťa se překonal a zvládl se udělat šestkrát, než definitivně odpadl, neschopen erekce i výstřiku.

***

Když se Věra vrátila domů, byl dům prázdný a na stole ležel lístek spolu s desetidolarovou bankovkou.
„Děkuji ti za všechno, přeji ti šťastný dlouhý život a nikdy na tebe nezapomenu. Líbám tě, Aleš. To je mé pravé jméno. Více už ti o sobě prozradit nemohu.

Věra lístek spálila a bankovku uschovala a neukázala ani dceři. Nikdy.

***

Tu objevila Alena až po matčině smrti mezi jejími osobními věcmi. Kde se tam vzala, kde k ní přišla, se však nijak nedozvěděla a vlastně celý život netušila, že ji matka má. Její tajemství s ní odešlo do hrobu.

Deset dolarů s časem postupně měnilo svoji hodnotu. Alena ji nakonec směnila v pařížské bance na franky, když dostala, jako jedna z mála československých občanů, povolení vycestovat na západ. Vyjela tam s manželem v osmdesátých letech a doma u prarodičů nechali malou dcerku, režimem branou jako záruku, že neemigrují. Byla to hrozná doba.

A o tajemném Alešovi, agentu cizí zpravodajské služby, se neví vůbec nic…