Lentilky 03

Sluneční paprsky ho nesměle probudily skrz pootevřené okno. Automaticky postavil na kafe, bez kterého nedokázal fungovat a prohrábl si rozcuchané vlasy.„Další bezesná noc, kterou jsem přežil,“ povzdechl si. V dáli kokrhal kohout, ke kterému se nesměle přidal zvuk cirkulárky. Vychutnával si obyčejné, venkovské ráno, které ho po letech strávených v cizině naplňovalo zvláštním klidem a přemýšlel, co asi dělá Lentilka. Přehrával si v paměti jemné rysy jejího dívčího obličeje, každou křivku mladého těla, které ho tak vzrušovalo.

„Nezapomněl jsi, že dneska obědváš u nás?“ objevila se mezi dveřmi jako na zavolanou. V letních šatech působila křehce, že měl téměř strach, aby jí neublížil, když ji obejmul. „Na tohle teď nemáme čas,“ vymanila se mu z objetí, když dlaní zkusmo sklouzl na její pevný zadeček. „Babička dělá svíčkovou, máme přijít na poledne. A předtím musíme na hřbitov, dlouho jsem tam nebyla,“ dirigovala ho.
„To máme ještě dost času,“ bránil se s úsměvem.
„Nemáme. Musíme tady uklidit a převlíct cejchy, v těchhle zatuchlých už spát nebudu,“ zpražila ho.

Vytáhla z tašky čisté povlečení a hodila mu ho na postel. Vlastně mu to nevadilo, celý život byl zvyklý poslouchat příkazy a tahle drobná holka měla jisté kouzlo, díky kterému by jí odpustil i mnohem více.

„Nevyzkoušíme je?“ zeptal se, když dlaní načechrávala převlečený polštář s dekou.
„Ani náhodou. Koukej natrhat kytky a jdeme,“ vyplázla na něj jazyk.

Celou cestu štěbetala, vychutnával si její blízkost a téměř neposlouchal, co říká. Jak se ale blížili k hřbitovu, zvážněla. Zrezavělá vrátka je přivítala skřípotem.
„Pojď,“ chytla ho za ruku a odvedla k prostému hrobu, který otřela hadříkem a vyměnila kytku ve váze. Nedokázal odtrhnout pohled od černobílé fotky, na které byla žena, kterou kdysi znal jako dívku.

„Doufám, že mi odpustíš, jestli nás vidíš,“ promluvil k ní v duchu. „Ani nevíš, jak moc mi tě připomíná. Máš krásnou dceru, povedla se ti,“ polkl nasucho, aby potlačil slzy. Zvláštní klid, který tam panoval, ho nutil ke vzpomínkám, které se tak dlouho snažil potlačit. „Ani nevíš, jak moc jsem na tebe myslel. Psal jsem ti dopis za dopisem, ale nikdy jsi neodpověděla. Teď už vím proč,“ otočil se k Adrianě, která vedle něho nehybně stála jako socha.
Všiml si slz na její tváři a pevně ji obejmul. Drobné tělo se otřásalo pláčem, s obličejem zabořeným do jejích vlasů se ji marně snažil utěšit.

„Půjdeme?“ otřela si hřbetem ruky slzy z tváře a zavěsila se do něho.

Čím víc se blížili po rozpálené silnici k domu, který si tak dobře pamatoval, tím víc se ho zmocňovala nervozita. „Tady jsem na ni čekával,“ poznal omšelá vrata. Nechtěně se mu vybavily vzpomínky na dychtivé polibky v ústraní doprovázené letmými doteky. „Už je to dávno,“ potřásl hlavou, aby je zahnal.

„Pojďte dál,“ přivítala je šedovlasá paní. „Zestárla, tak jako já. Tenkrát to ještě byla ženská k světu,“ prolétlo mu hlavou. Celý oběd se vyhýbali jakékoli zmínce o Adrianě. Seděl toporně vzpřímený jako svíčka a připadal si jako u výslechu. Konečně dojedli, chystal se k odchodu, když ho stará paní zastavila. „Pojď se mnou,“ kývla na něho, zatímco Lentilka omývala nádobí.

Poslušně ji následoval. Po schodech nahoru, první pokoj zprava, přesně věděl, kam jdou. „Kolikrát jsem tady byl?“ zamyslel se. „Z obyčejného kamarádství se postupně stávalo něco jiného. Kolik mi dalo přemlouvání, abych se odvážil ji poprvé políbit,“ vzpomněl si na první nesmělý polibek.

„Řekla mi, abych ti je vrátila, jestli se vrátíš,“ podala mu pečlivě převázaný svazek dopisů.
„Nikdy mi neodpověděla,“ polkl nasucho.
„Co ti měla napsat? Že se jí život nepovedl a čeká na každou řádku, kterou jí napíšeš? Ani nevíš, kolikrát ty dopisy četla, pořád dokola,“ zaslechl v jejím hlase jemnou výčitku. „Nechám tě tady, přijď potom za námi,“ nechala ho o samotě se vzpomínkami.

Posadil se na postel a namátkou otevřel jednu obálku.
„Zase ti píšu. Je půlnoc a vrátil jsem se z další hlídky, kdy se nic nedělo. Spousta času přemýšlet nad tím, co se stalo a nestalo. Už nejsem ten kluk, kterého jsi znala. Když se podívám do zrcadla, vidím tvář ošlehanou větrem a připadám si starý. Včera mi v náruči umřel malý kluk, kterého omylem trefila kulka.“

Odložil dopis stranou, aniž by ho dočetl. Znovu se mu vybavily předčasně dospělé oči, z kterých pomalu vyprchával život a srdce se mu sevřelo. „Je to tady zase,“lekl se. Zhluboka se nadýchl a snažil se ovládnout třes, který se ho zmocnil. „Tady ne, prosím,“ lapal po dechu.
Trvalo hodnou chvíli, než se vzpamatoval. Prohrábl si pomalu dorůstající vlasy a narovnal se. „Vždycky jsem myslel, že mám ramena, na kterých unesu celý svět. To jsem ještě nevěděl, že na něco prostě nestačím,“ mihl se mu tváří smutný úsměv.
Sešel dolů, aby se rozloučil. „Babička si šla lehnout, není jí dobře,“ přivinula se k němu Adriana. „A můžu spát u tebe,“ políbila ho.

Cestou s úsměvem poslouchal její bezstarostné štěbetání, které ho přivedlo na jiné myšlenky. Nevyvedla ho z míry ani parta výrostků, která je s pískáním výsměšně zdravila. „V jejich věku jsem nebyl jiný,“ pousmál se.

Přivítal je prázdný dům. Automaticky postavil na kafe, Adriana mezitím vytáhla z tašky bábovku a zmizela ve sprše. Poslouchal šumění a jen stěží odolával touze vklouznout za ní. Raději zmizel s kafem na zápraží. Vylovil z kapsy krabičku cigaret a bezmyšlenkovitě si zapálil. „Měl bych s tím přestat,“ pomyslel si. Už to několikrát dokázal, ale pokaždé se k tomu vrátil. „Pořád lepší než chlastat,“ vzpomněl si na kolegy, kteří zaháněli stres alkoholem.

„Můžu?“ překvapila ho Adriana. Sledoval, jak zkusmo popotáhla a vzápětí se zakuckala kouřem. „Nevím, co na tom máš,“ vrátila mu ji. Mokré vlasy jí spadaly na ramena, oblečená v jeho košili a kalhotkách se posadila vedle něho a zadumaně koukala před sebe. „Máš rád mě nebo ji?“ zeptala se tiše.
„Co ti mám odpovědět? Že sám nevím? Možná ti ubližuju, sám se v tom motám víc, než bych chtěl,“ váhal s odpovědí. Pokradmu na ni pohlédl a uviděl slzu, jak jí pomalu stéká po tváři. „Já tě mám ráda,“ zabořila s popotáhnutím obličej do jeho ramene. Zapomněl na výčitky a objal ji. Tiskla se k němu celým tělem, nedokázal se ovládnout a sevřel ji v náručí, aby ji odnesl do postele.

„Mně je jedno, jestli ji máš radši,“ vzlykala, když se svlékali. Beze slova se jí zmocnil. Najednou v ní byl celý, vnímal jen teplo vlhké kundičky a z posledních zbytků sil se vzpíral touze po výstřiku. Vyšla mu vstříc, pohybovali se v pomalém rytmu a svět se mu pomalu ztrácel v milostném opojení, ve kterém zapomněl na opatrnost a vyvrcholil do ní.
„Doufám, že to bude aspoň kluk, aby se netrápil jako já,“ zasmála se, když si otírala ze stehen zbytky vytékajícího semene. Překvapeně zjistil, že by mu nevadilo, kdyby měla pravdu.

Po dlouhé době spal bez nočních můr. Při usínání poslouchal její pravidelné oddechování a pomalu se nořil do hlubin spánku, když si uvědomil, že celou dobu nepomyslel na její mámu. „Promiň, ale mám rád tvoji dceru,“ omlouval se jí v duchu.

Tentokrát se probudila dřív než on. „Chrápeš,“ obvinila ho s úsměvem, když ztěžka otevřel zalepené oči. „Musím to vzít vyprat,“ povzdechla si při pohledu na zakrvácené prostěradlo. Kochal se pohledem na její nahé tělo, všimla si toho a s úsměvem ho odbyla, aby se osprchoval.

Vycházející slunce ho přistihlo na zápraží s nezbytnou cigaretou. „Měl bych s tím přestat,“ típnul ji o parapet. Vesnice se pomalu probouzela, zpovzdálí slyšel kokrhat kohouta, kolem domu přejelo první auto a obyčejné venkovské ráno ho znovu překvapilo svým klidem. „Miluju tě,“ přisedla si k němu Adriana.

Ukázalo se, že nakonec měla pravdu, když se jí po devíti měsících narodil syn, který se jmenoval po něm. Hrdě jezdil s kočárkem po vesnici a jen občas. když se stmívalo a svět ztrácel barvu, si vzpomněl na Adrianu. „Je to dávno,“ zahnal vzpomínky a vrátil se domů k Lentilce, která je nedočkavě vyhlížela.

Příběh, který jste právě dočetli, jsem psal několik let. Stál mě spoustu bezesných nocí, během kterých jsem přepisoval jednotlivé odstavce, aniž bych si byl jistý Vaším přijetím. Asi nepatří na stránky věnované erotice, ale slibuju, že Vám to v brzké době vynahradím. Adriana byla moje první velká, platonická láska. A to je jediné pravdivé na příběhu, který jste právě dočetli. Ale někde jinde, někdy jindy, to takhle mohlo být. Pokud ji potkáte, tak jí řekněte, že ten hubenej kluk, co jí miloval, už dávno dospěl, nepíše holkám básničky a prožil toho dost na několik životů, ale ve skrytu duše pořád doufá, že ji někdy zahlédne.