Až do samého konce 01

Tak já nevím.
Ještě mi není třicet a počínám si pomalu myslet, zda nezačínám stárnout. Já, který od školních let nebyl nemocen, mám najednou problémy s křečemi v lýtkách.
V noci. Pouze v noci.
Když už to začalo být neúnosné, navštívil jsem zdravotnické zařízení. Mladičká a hezká paní doktorka, která vystřídala mého někdejšího obvodního lékaře, se na mne mile usmála a konstatovala, že je to záležitost jako vyšitá pro cévní ambulanci, a že tam zavolá, aby mne vzali hned, neboť jinak prý mají půlroční objednací lhůtu, a to bych asi nevydržel.
Jak řekla, tak i učinila. Po trošku vypjatější konverzaci mi sdělila, ať honem utíkám do nemocnice, kde ambulance sídlí, a až mne vyšetří, ať se vrátím zpět, že výsledky už bude mít.

Nemocnice nebyla daleko, a protože jsem vzal její slova doslova, doběhl jsem na ambulanci v pěti minutách. Celý zadýchaný jsem si stáhnul kalhoty a lehl si na připravený vyšetřovací ponk. Odbornice středního věku mne okamžitě začala prohlížet a prohmatávat lýtka i chodidla, a po ještě několika málo dalších vyšetřovacích úkonech mne odeslala na vyšetření ultrazvukem. Po absolvování ultrazvuku mi oznámila, že prohlídka skončila a můžu odejít.

Vrátil jsem se tedy ke své praktické lékařce. Kupodivu zprávu z cévní ambulance i dalšího vyšetření už k dispozici opravdu měla. Kroutíce hlavou mi sdělila, že cévy mám v naprostém pořádku.
„Mohlo by to být i nervového původu, jenže paní doktorka má dneska dovolenou, tak si tam zítra brnknětě a nějak se s ní domluvte. Ambulance je o patro výš,“ dodala.
Napsala mi telefonní číslo a žádanku, a s výzvou k opětovné návštěvě po vyšetření mne s úsměvem propustila.

Telefon mi zvedla sestřička. Vypověděl jsem jí své trápení a vyčkával jsem, co na to ona.
„Hmm,“ povzdechla si, „to byste asi chtěl brzy, nejlíp včera, co?“ řekla chápavě.
„No, skoro jo,“ přitakal jsem.
Na chvilku se odmlčela.
„No, mám to tady úplně plný na víc jak měsíc, ale když je to s váma takhle…“ opět udělala pauzu, „…tak se snad paní doktorka na mne nebude moc zlobit, když vás vecpu na pátek ve dvanáct hodin. To je za tři dny. Vydržíte to?“
„Budu muset,“ odpověděl jsem. „Já se jen bál, aby to nebylo za dva nebo tři měsíce.“
„To bych vám přece nemohla udělat, takovýmu sympaťákovi,“ zahihňala se. „Tak nezapomeňte včas přijít,“ rozloučila se a zavěsila.

V daný den a v danou hodinu jsem se dostavil před ordinaci. Nikde nikdo, tak jsem zaklepal na dveře. Otevřela mi hezká, odhadem tak čtyřicátnice, v modrobílém stejnokroji.
„Já jsem ten sympaťák, co vám před třemi dny volal že má křeče v nohách,“ objasnil jsem bez meškání svou přítomnost.
„Aha, tak pojďte dál,“ pokynula mi a zaplula dovnitř. Já za ní.
„Už jste u nás někdy byl?“ vypálila na mne otázku, zatímco jsem za sebou zavíral dveře.
„Ne, ještě nikdy.“
„No tak to si spolu pěkně popovídáme, ale nejdřív jděte za paní doktorkou, já si to tady zatím nachystám.“ Ukázala mi dveře kam se mám vydat.

Vešel jsem tedy do druhé místnosti, kde kralovala lékařka přes nervy. Sice nebyla tak hezká jako její sestřička, zato byla pěkně vyvinutá a byla asi tak stejné věkové skupiny jako sestra v předpokoji. Popsal jsem jí své potíže.
Moudře pokývala hlavou a požádala mě, abych se položil na vyšetřovací lůžko bez kalhot, bez bot a ponožek. Vyhověl jsem ji.
Jakmile jsem ulehl, odstartovala řadu mě nepochopitelných vyšetřovacích postupů. Po asi 10 minutách skončila a řekla, ať se obleču a pak posadím. Sama zamířila k počítači a začala bušit do klávesnice.

Ustrojil jsem se, usadil se na židli vedle jejího stolu a tiše čekal, až dopíše zprávu. Když skončila, popojela blíž a naklonila se důvěrně ke mně, jako kdyby mi chtěla sdělit nějaké státní tajemství.
„Pane Votroublíku,“ řekla tiše, div že mi to nezašeptala do ucha, „příčin vašich potíží může být víc. Proto vám v první řadě necháme změřit nohy a pak uvidíme. Sestřička vám řekne, co a jak.“ Povzbudivě se usmála a doprovodila mne za sestrou, které vydala příslušné pokyny. Pak zmizela ve svém království.

Sestřička byla veselá kopa. S úsměvem ze mne vydolovala všechny potřebné informace pro jejich kartotéku, a přitom dávala k dobru nějakou tu veselou příhodu z ordinace. Nakonec mi podala jakýsi papír a řekla:
„Tak, tady máte žádanku na vyšetření a příští pátek v deset hodin tam příjdete. Ordinace je hned naproti tý naší, to nemůžete splíst. A za tejden po vyšetření, taky v pátek a taky v deset hodin, se příjdete ukázat k nám. Tak vám přeju hezkej den a ráda vás zase uvidím.“
S úsměvem mi podala ruku na rozloučenou a já vypadl s hlavou zamotanou od toho, jak mile se ke mně chovala, že jsem jí málem zapomněl popřát to samé a říct na shledanou.

V pátek jsem se dostavil v přesně určenou dobu ke zmíněné ordinaci. Seděla tam již nějaká slečna. Zeptal jsem se jí, jestli tam jde také. Přitakala, že ano.
„Prej tam měřej nohy. Tak jsem jim je přišel ukázat. Jsem jen zvědavej, jakým metrem to budou dělat,“ plácl jsem jen tak do vzduchu.
Zasmála se. „Taky mě maj měřit nohy,“ řekla.
„Opravdu?“ projevil jsem zájem. „No jo, ale vy je máte hezčí.“
„Ale to ani né, to bych neřekla,“ oponovala mi.
„Jak to, že ne. Ženský maj vždycky hezčí nohy než chlapi. A nejenom je,“ pokračoval jsem v navázané konverzaci.
„Ano? A co ještě,“ zeptala se.
„To bych radši nerozebíral.“
„Proč ne?“
„Nechtěl bych, abyste si myslela, že jsem ňákej nestoudník.“
„Proč bych měla? Děláte, jako kdybyste si nevšim, že už jsem dospělá. Tak povídejte.“
„Ne, fakt radši ne,“ zavrtěl jsem hlavou.
„Ale no ták. Jsem děsně zvědavá.“
„Koukněte, je to jen z mýho pohledu, a to by se vám nemuselo líbit,“ vzdoroval jsem už jen naoko.
„Ale jen mi to řekněte,“ naléhala.
„No tak dobře, ale následky si přičtěte sama,“ varoval jsem ji.

„To máte tak. Vemte si takový prsa. Na mužským není ke koukání nic, leda tak ještě na chlupy, pokud tam rostou. To na ženský prsa je radost se podívat. Přímo volaj po mazlení, po dráždění a vůbec po tom, aby je chlap vzal do rukou a těšil se s nima. A pak je tady ještě střed těla. Vy tam máte krásnej černej trojúhelník, kterej přímo křičí po tom, aby ho člověk pohladil či podrbal a vůbec se s ním a jeho okolím obšťastnil. Naproti tomu my tam máme jen nevzhlednej přívěsek na kterej se vůbec nedá koukat.“ Skončil jsem projev a podíval se na ni.

Usmívala se.
„Pěkně jste mi to pověděl, pěkně. Ale proč vám budou měřit nohy,“ změnila náhle směr slibně se rozvíjejícího hovoru.
„Ále, v noci mám křeče v lejtkách,“ přiznal jsem popravdě.
„Na to je dobrý brát hořčík, magnesium,“ poznamenala.
„Ten beru už dva měsíce a nic,“ odvětil jsem.
„Taky je dobrý dát do jídelníčku špenát, fazole, čočku,“ informovala mě dál.
„Dejte pokoj. To by se roztrhnul,“ zatřepal jsem nesouhlasně hlavou.
„No, když mě dáte na sebe telefon, já se na to doma podívám a dám vám vědět, co by se s tím dalo dělat.“

V tom se otevřely dveře ordinace a sestra vybídla mou neznámou ať jde dál. Tak jsem musel počkat až ji změří, a když vyšla, vsunul jsem ji do ruky navštívenku.
„Fajn, dobrý,“ řekla. „Mějte se.“ Zamávala mi a já putoval do ordinace místo ní.

Musel jsem se zout a sundat si ponožky, a poté si lehnout na lehátko. Na chodidla, ruce a obličej mi sestra přisála jakési elektrody a pak do mě střídavě pouštěli elektřinu. Občas to bylo nepříjemné, ale usměvavá sestřička mě chlácholila, že to nebude trvat dlouho. A skutečně. Asi po deseti minutách bylo měření skončeno.
„Ani to nebolelo, co?“ ozval se doktor, příjemně vypadající asi čtyřicátník s vousy od ucha k uchu.
„Ale jo, docela to šlo,“ přitakal jsem mu.
Sestřička mohla být věkově asi tak se mnou, možná o něco starší. Byla docela hezká, hlavně když se smála. Byla pěkně zaoblená, zvláště poprsí, měla hnědé vlasy a stříbrně šedé oči. Jen tak z legrace jsem ji na odchodnou pošeptal:
„Kdybyste měla chuť na kafe nebo na sklenku vína, zavolejte mi. Telefon máte.“

Zašel jsem si na oběd a poté se ještě na chvíli vrátil do práce. O půl čtvrté jsem byl již doma a těšil se, že si konečně otevřu nedávno zakoupenou knížku. V pět hodin se nečekaně rozezvučel telefon. S nechutí jsem se na něj podíval a s ještě větší nechutí zaznamenal neznámé číslo. To zase budou určitě nějací šmejdi, pomyslel jsem si a ohlásil se stručným „Ano!“
„Tady je Prskavcová,“ ozvalo se v telefonu. „Měla bych chuť na tu sklenku vína, co jste mi nabídl.“
Málem jsem z toho oněměl.
„To je sice hezký, ale já nevím, kdo jste,“ řekl jsem opatrně.
„Ale víte. Já jsem ta sestřička, co vám dneska měřila nohy. Právě jsme doordinovali a já bych si s váma na tu sklenku ráda zašla.“
„Aha. No tak jo. Řekněte mi, kdy a kam.“
„Jestli můžete tak hned teď a počkala bych na vás U Soudku.“
Vypadalo to, že se vyzná. Vinárna U Soudku byla vyhlášená a taky přiměřeně nákladná. Zřejmě nastane menší průvan v peněžence.
„Dobře,“ souhlasil jsem. „Něco na sebe mrsknu a za chvíli jsem tam.

Seděla způsobné u upozaděného stolku v koutě vinárny. Když mě uviděla, zamávala abych si jí všiml. Přisedl jsem k ní.
„Tak přece jen jste přišel,“ spokojeně se usmála. „Já se tak trochu bála… ale ne, to nechme bejt. Co si dáte?“ zeptala se.
„To nechám na vás. Já vínu vůbec nerozumím.“
„No, to já taky ne,“ řekla rozpačitě.
„Můžem si nechat poradit od číšníka. Ale… slyšel jsem, že prej se dá pít červenej Cabernet Savignon. Že bysme ho zkusili?“
Horlivě přikývla hlavou.

Mávnul jsem na obsluhu a objednal dvakrát dvě deci Cabernetu. Servírka přikývla a odklusala do zákulisí. Než objednávku donesla – naštěstí jsme nečekali dlouho – seděli jsme v tichém zadumání.
Připili jsem si na bližší seznámení. Jak bližší, se ukázalo později. Odložili jsme sklínky – a nic. Patrně čekala, že konverzaci zahájím já. Jenomže jakou. Pár vteřin jsem mlčel a pak jsem se zeptal na tu nejblbější věc, která mně mohla napadnout.
„Skoro nevím, jak začít,“ spustil jsem, „ale docela by mně zajímalo, co vás vedlo k tomu, stát se zdravotní sestrou.“
Zeširoka se usmála. „Jó, to bylo jednoduchý. Od malička jsem si na ni hrála. Léčila jsem plyšovýho medvídka, pejska, a dokonce i houpacího koně, kterýho mě naši v nějakým divným rozpoložení koupili. Tak jsem šla na zdravku a potom na vejšku, takže jsem otitulovaná zdravotní sestra. No, na doktorku jsem si přece jenom netroufla. A co vy? Co děláte a jak jste k tomu přišel? A vůbec, co vás vedlo k tomu, že jste pozval na skleničku takovou tlustou ženskou jako jsem já.“

„To je taky jednoduchý. Zaprvé nejste tlustá, jen pěkně zaoblená, skoro bych řek voplácaná, a zadruhý se mi líbíte. A co jáá…“ protáhl jsem to „já“ jak nejvíc jsem uměl. „Já hniju v kanceláři a přišel jsem k tomu jako slepej k houslím. Mám sice průmku – strojárnu – ale je mi k ničemu. Není zájem. Tak jsem vzal první možnost, která se nabídla, a teď dělám referenta lidskejch zdrojů. Dřív se prej tomu říkalo kádrovák.“
„Ale to nemusí bejt špatná práce,“ poznamenala.
„Jak kdy. Jak kdy,“ zamumlal jsem a honem se na ni usmál, aby si nemyslela, že jsem nějaký mrzout.
„A co vás baví?“ zeptala se a tím se naše rozprávění pomalu ale jistě rozproudilo.

Po dvou dvoudeci vína a jednom kafi jsem si uvědomil, že nevím, jak se jmenuje. Tak jsem se zeptal.
„Jmenuju se Jarmila. Jarmila Prskavcová a můžete mi říkat Jarko. Ale nevím, jak mám říkat vám. Honzo? Nebo Jene, Jendo? Jak vám říkají?“
„Říkejte mi, jak vám to bude vyhovovat nejlíp,“ dal jsem jí na vybranou.
„Když vám budu říkat Honzo, nebude vám to vadit?“
„Určitě ne,“ ujistil jsem ji.
Tak dobře, Honzo. Ale koukám, že už je skoro půl osmý a měla bych jít domů,“ řekla omluvně.
„Jistě,“ přitakal jsem a mávnul na výběrčího, že chceme platit.

„Mohl byste mě doprovodit?“ zeptala se venku nesměle.
„Samozřejmě,“ přikývl jsem. Rychle se do mě zavěsila, abych si to náhodou nerozmyslel.
Vykročili jsme.

Asi za čtvrt hodiny jsme došli k činžáku. Zastavila se. „Tak tady bydlím,“ oznámila mi.
„Tak vám děkuju za příjemnej večer a kdybyste zas někdy měla chuť…“
„Hmm. A, Honzo, nechtělo by se vám zajít ještě na jednu sklenku ke mně?“ řekla tak tiše, že ji skoro nebylo slyšet. Jako by se bála toho, co řekla.
„No, Jarko, víte co se říká,“ odvětil jsem. „Říká se, že když někdo pozve osobu druhýho pohlaví k sobě dom, pak ta dotyčná osoba předpokládá, že skončej v posteli. A já bych nerad, aby došlo k nějakýmu nežádoucímu omylu.“
„Jo, já vím,“ usmála se. „Tak předpokládejte a už poďte.“

Odemkla vchodové dveře, vyjeli jsme výtahem do třetího patra a už jsme byli v jejím bytečku. Odložila si kabelku a povídá:
„A co kdybysme nejdřív předpokládali a skleničku si dali až potom?“ vybafla znenadání.
Zůstal jsem na ni koukat jak zjara. Sice jsem si myslel, že – možná – skončíme spolu v posteli, ale takovouhle rychlost jsem přece jenom nečekal.
„Musím říct, žes mě překvapila,“ vysoukal jsem ze sebe poněkud stísněným hlasem. Tykání začala jaksi samo od sebe, jako kdybychom se znali odjakživa.
„Víš, Honzíku,“ začala mi vysvětlovat, „jsem dva roky rozvedená a po celou dobu jsem neměla chlapa. A ty se mi moc líbíš a já doufám, že aspoň tuhle noc si zahraješ na mýho milence. A že mi to uděláš hezky něžně a pomalu, a…“ Schoulila se mi do náručí.
„Jarčo, Jarčo,“ povzdechl jsem si. „Dyť já ani netuším, jestli to budu umět:“ Vůbec jsem neměl zkušenost s ženskou v její situaci. Co ode mě očekává? Sice říkala, že to bude chtít pomalu, ale nebude z ní nakonec divoká tygřice, která bude chtít ještě a ještě a ještě?! Tiskl jsem ji k sobě a přemýšlel, co dál.

Další krok nakonec udělala ona. Přitáhla si moji hlavu a našla rty. Přisála se k nim s dychtivostí, jakou bych nečekal. Snažil jsem se jí oplácet stejným. Když se nabažila toho olizovacího spojení, tiše řekla: „No vidíš, jak ti to jde. Tak už něco dělej.“
Tak jsem tedy začal dělat. Pustil jsem se do knoflíčků její halenky, pomalu, tak jak si to přála. V konečné fázi mi pomohla, aby halenka lehce sklouzla na zem. Pod bílou podprsenkou se jí dmula naducaná ňadra, radost pohledět. Nevěděl jsem honem, jestli si ji mám otočit abych mohl podprsenku rozepnout, anebo to zkusit naslepo zepředu. Vyřešila to za mne. Sáhla si dozadu a podprsenka se plavně snesla k zemi.

„Páni,“ zvolal jsem v úžasu. „Takovýhle kozy jsem… ééé promiň… takovýhle prsa – jsem naživo ještě neviděl. To je nádhera,“ slintal jsem si na pomyslnou kravatu. Ruce mi vylétly nahoru a chopily se těch krásných melounů.
„Jsem ráda, že se ti líbí, ale ještě nemáš hotovo,“ upozornila mě jemně.
„Pravda,“ přitakal jsem. „Omlouvám se za svou nedočkavost.“
„To není třeba,“ zasmála se.

Spěšně jsem hledal, jak jí rozepnout sukni. Vcelku rychle se mi podařilo najít knoflíky a vymanit je z dírek. Sukně spadla na zem a zbyly jen kalhotky. Pomalu, milimetr po milimetru jsem se posunoval směrem dolů. To už nevydržela. Shýbla se, bleskově je stáhla a vystavila svůj klín v celé své úchvatnosti. Jen jsem do té krásy zabořil nos, pozdvihla mě a řekla: „Teď je řada na mně.“

Musím říct, že mé svlečení jí šlo podstatně rychleji. Zřejmě měla z předchozího manželství zkušenosti, než jsem se nadál, stál jsem před ní nahý.
Vzala mě za cancourek a stiskla. „Je krásnej,“ šeptla vzrušeně když ztvrdnul. Vzala mě za ruku a vedla do ložnice. Lehla si na postel, roztáhla nohy, vztáhla ke mně ruce a usmívala se.
„Tak už poď. Nenech mě čekat,“ vyslovila se netrpělivě.
Vklínil jsem se mezi nohy a začal ji nejprve líbat a zároveň hníst její bujná vemena. Přetrpěla to jen chvíli a už mě směřovala dolů. Nebyl jsem proti. Zabořil jsem nos mezi chloupky a jazykem protáhl mezírku. Její reakce byla nečekaná. Úplně sebou škubla, jako by se lekla.

„Jéminkote, Honzíku… tohle… tohle… tohle jsem neměla na mysli. Ale… ale… pokračuj… pokračuj. Je to, je to krásný…,“ zavrněla napůl udiveně a napůl spokojeně.
Když jsem zapojil do hrátek i prsty, vyjekla. Dělal jsem s nimi, co se jen dalo, a zároveň jsem jazykem dráždil panáčka slasti. Vzdychání zesílilo.
„Honzíku, Honzíku… to je… to je… och, och, óóóóch…“ Najednou se vzepjala a v momentě se roztřásla nebetyčným uspokojením. „Honem, honem mi ho tam dej a vezmi to hákem,“ zvolala jako smyslů zbavená.

Jejda, jejda, jejda. To jsou obraty, to jsou veletoče. Nejdřív to chce hodně pomalu, a najednou ať to vezmu hákem. Samozřejmě jsem se nenechal pobízet. Rukou jsem nasměroval dělníka a šup s ním do dílny. Nato jsem ji rafnul za kozy a tvrdě přirazil. Zaťala mi prsty do zad. Ještěže měla pěstěné nehty, jinak jsem měl na zádech výstavní škrábance, které by mi však později jistě odborně ošetřila.

Mohutný výstřik zakončil mé snažení. Jakmile v sobě ucítila tu záplavu, udělala se podruhé.
Páni, to byla ale síla.
Ležel jsem vedle Jarky a funěl. Natočila se ke mně a hladila mě po paži.

„Honzíku, víš, měla bych ještě jedno velký přání,“ šeptala mi do ucha. „Jestli bys mně to moh udělat ještě jednou. Tentokrát fakt pomalu.“
„To myslíš dovopravdy? Dyť by to bylo nejdřív za hodinu,“ vzpíral jsem se.
„To nevadí, ráda počkám. Zatím bych se šla trochu vomejt a pak bych udělala něco k zakousnutí, abys na to měl sílu. Kdypak se mně poštěstí tady mít takovýho šikovnýho milence,“ mazala mi med kolem huby.
Jen jsem si povzdychl a nechal ji dělat co chce.

K zakousnutí udělala sice jen obložené chleby, ale tak vyparáděné, že bylo skoro škoda je sníst. Avšak hlad zapůsobil a její kuchařské výtvarné dílo rychle vzalo za své.

Opět jsme si lehli do postele. Začala se zabývat mou chloubou, aby ji co nejdříve vzkřísila do provozuschopného stavu. Dokonce si ho vsunula do úst, což zřejmě nikdy nedělala, neboť u toho byla trochu nešikovná. Nicméně brzy přišla na ten správný grif a v poměrně krátké době bylo všechno, jak má být. S rozzářeným obličejem zdvihla hlavu.
„Bála jsem se, že to nedokážu,“ málem se omlouvala. „Ale teď už prosím, pěkně pomalu.“
Lehla si a roztáhla nohy ve slastném očekávání. Tak akorát místo pro mě. Zkontroloval jsem prsty připravenost k dílu a přisunul tvrdolína k místu konání. Zašel jsem až do extrému. Trvalo mi dobře minutu, ne-li dvě, než jsem dospěl až k samému dnu jejího kalicha. Zůstal jsem několik dlouhých vteřin v klidu, než jsem začal vykonávat řadu nekonečně pomalých kopulačních pohybů. Byla tiše, v klidu, jen její usmívající se tvář dávala tušit, že si to opravdu užívá. Po pár minutách začala tiše skučet.
„Můžeš… můžeš trochu přidat, ale ne moc,“ skoro neslyšitelně vydechla. Zavřela oči, avšak blažený úsměv se jí z tváře neztratil.

Lehce jsem tedy přidal. „Ano, ano. Takhle je to vono,“ zaševelila a vší silou mne k sobě přitiskla. Jenže na mne už to začínalo jít. Snažil jsem se to zadržet, ale nešlo to. Během dvou minut to ze mne vytrysklo. Jako by na to čekala. Celá se rozklepala pod náporem nečekaně silného vyvrcholení. Svírala mne jak v kleštích a snad by mě ani nepustila, kdybych z ní samovolně nevyklouzl. Teprve pak mne uvolnila a já se mohl překotit vedle ní.
Natočila se ke mně, položila mi hlavu na hruď a vůbec ji přitom nevadilo, že z ní vytéká přebytečné sémě na čisté prostěradlo. Hladila mne po prsou a tiše si cosi šeptala. Chvíli mi trvalo, než jsem z toho vyrozuměl něco jako „To byla nádhera, to byla nádhera.“ Pak najednou promluvila nahlas.
„Honzíku, ty seš… ty seš hotovej génius. V životě mě nikdo nepomiloval tak krásně jako ty. Já prostě nenacházím slov.“

„Však taky žádný nehledej, protože nejsem žádnej génius, jen jsem se ti snažil trochu vyhovět,“ přerušil jsem její vzletná slova.
„Hele, nepodceňuj se, jó,“ řekla vyčítavě. „Kdyby to šlo, mohla bych se s tebou milovat celou noc a celej den, zkrátka furt.“
„Jenomže to nejde, nakonec i proto…“ podíval jsem se na hodinky, „…že už je skoro půlnoc a já musím domů,“ řekl jsem nekompromisně.
„A já si dělala naději, že se mnou budeš vobšťastňovat až do rána,“ řekla smutně.
No, podívej,“ pustil jsem se do vysvětlování, zatímco jsem se oblékal, „Bylo to s tebou moc pěkný, fakt se mi to moc líbilo a vůbec bych neměl nic proti tomu bejt s tebou až do rána a třeba i ještě do večera, ale mám doma pejska,“ vymýšlel jsem si, „a přestože je dobře vychovanej, musím s ním aspoň jednou voběhnout činžák. To se prostě nedá nic dělat.“
„Jo, to chápu,“ přikývla rozumně. „Přídeš ještě někdy?“
„Možná. Poslyš, bude ještě dole votevříno?“
„Já myslím, že jo.“

Bylo.
Zabouchl jsem za sebou dveře a měl jsem nejasné tušení, jestli to nebylo naposledy.