Bratranec Robert

Sychravý listopadový den nevěstil nic dobrého. Vracel jsem se z práce a celou cestu jsem se těšil jak se doma pohodlně usadím do křesla, udělám si dobrou kávu a budu ten nečas pozorovat za oknem.
Náhlý poryv větru zvedl spadané listí z trávníku v parku a vmetl mi ho do tváře.
„Kruci,“ zaklel jsem, když mi na hlavu dopadly první kapky podzimního deště, který se do toho všeho ještě nyní spustil.

Byl jsem docela rád, když se za mnou zabouchly vchodové dveře paneláku. Přivolal jsem si výtah, a mezitím jsem se podíval do otvorů poštovní schránky. Většinou byla prázdná, kdo by mi taky psal.
Nyní tam byla vhozená bílá obálka.
Kdo mi může psát v době mobilních telefonů, esemesek a WhatsAppu?
Leda, že by přišla zase nějaká složenka.
Zvědavě jsem otevřel schránku a vzal do ruky obálku. Na ní byla roztřesenou rukou napsaná moje adresa. Odesilatel nebyl uveden.

V předsíni jsem ze sebe shodil chvatně vlhkou bundu, dopis jsem ledabyle pohodil na konferenční stolek a běžel jsem do kuchyně, zapnout rychlovarnou konvici.
Venkovní prochladnutí se mnou lomcovalo a já už se viděl, jak si ruce zahřívám na hrnku s horoucí kávou.

Teprve nyní jsem si opět všiml obálky, kterou jsem pohodil na stolek. Položil jsem hrnek s kávou a opatrně jsem ji roztrhl a vyndal složený bílý papír.
Neblahé tušení, když jsem ho rozložil, se potvrdilo. Bylo to smuteční oznámení.
Rychle jsem přejel text očima a zastavil se u jména napsaného velkým černým tučným písmem.

Proboha, to ne, zastavil se mi na malou chvíli dech. Bratranec Robert. Jak je to možné, on zdravý chlap v nejlepších letech. Byli jsme stejně staří, nedávno jsme slavili padesátku.
Život se s námi zrovna moc nemazlil, rodiče nám oběma zemřeli v poměrně mladém věku.
Robert si našel ženu o deset let mladší. Štěstí jim kazilo jen to, že neměli spolu děti.

Bratranec byl vyučený zedník, velice šikovný. Vydělával poměrně slušné peníze a v malé jihočeské vesničce si postavil rodinný domek se zahrádkou, terasou a bazénem.
Moc si ho ale neužíval, byl celý týden v práci a tak snad jen v sobotu a neděli vysedával na terase u sklenice piva a pozoroval svou krásnou ženu, jak se cachtá v bazénu.
Občas jsem se za nimi přijel podívat. Byl jsem sám a tak návštěva u něho byla vždy příjemným povyražením.
Sedávali jsme společně v pohodlných křesílkách a užívali si teplých slunečních paprsků. Robert u této příležitosti vždy místo piva otevřel láhev vína a oba jsme obdivovali jeho manželku.
Čtyřicetiletá, bezdětná Dominika si byla vědoma své dokonalosti a ráda vystavovala své tělo v miniaturních plavkách nejen nám, ale i zvědavcům, jdoucím kolem plotu jejich domku.
Túje, které Robert vysadil kolem zahrady, byly ještě malé, a bylo přes ně vidět na bazén.

Proč vůbec zemřel? Tragickou smrtí, stálo v parte.
Poslední rozloučení 20. listopadu v obřadní síni krematoria v Bystřici.
Toto zjištění mě vytrhlo ze vzpomínek. Moc času nezbývá, jestli se chci obřadu zúčastnit.
Rychle zajistit kytici, sehnat tmavý oblek a to všechno stihnout do pozítří.

Překvapením pro mě bylo skoro prázdné parkoviště před obřadní síní. Očekával jsem větší účast při loučení s bratrancem.
I samotná obřadní síň byla skoro prázdná. Tu a tam posedávalo několik mužů a žen, zřejmě jeho kolegů z práce a pár povědomých tváří sousedů z vesnice.
V první řadě seděla oblečena v černém, s kyticí v ruce Dominika, úplně sama. Bylo mi jí v tu chvíli neskutečně líto.
Skoro ani nepostřehla, když jsem se vedle ní posadil.
„Upřímnou soustrast,“ řekl jsem potichu. Teprve teď ke mně otočila hlavu s očima plnýma slzí.
„Děkuju,“ odpověděla skoro nepřítomně.
Jako projev soucitu jsem svou ruku položil na její. Volnou ruku přiložila na mou a silně ji stiskla. Zřejmě v tu chvíli potřebovala oporu, alespoň v mé blízkostí.

Rozezněla se tesklivá melodie varhan. Obřad proběhl bez projevu ve vší skromnosti.
Rakev pomalu zajížděla za zatahující se černý závěs, doprovázena Dominičiným hlasitým pláčem. Melodie písně Už zní z hor, doprovázená zvukem skotských dud, nenechala jediné oko suché.
Přes slzy Dominika snad ani nevnímala projevy soustrasti přítomných.

Osaměli jsme, náhle jsme tam zůstali jen my dva. Stáli jsme na prázdném parkovišti, Dominika se ještě ohlédla na budovu obřadní síně a nepatrným pohybem prstů se rozloučila naposled se svým mužem.
„Doprovodíš mě k autobusu?“ poprosila.
„Jsem tu autem, odvezu tě domů, jestli chceš,“ nabídl jsem se. Nemohl jsem ji nechat v takovou chvíli samotnou.
„Jsi hodný, zrovna tak jako byl Robert,“ pohladila mě po tváři.
„To je v pořádku,“ řekl jsem a podržel jí otevřené dveře u spolujezdce.

Celou cestu do vesnice jsme nepromluvili ani slovo, i když jsem byl zvědavý na důvod bratrancovy smrti. Nebylo to v tu chvíli zrovna vhodné se ptát.
Konečně jsme zastavili před jejich domkem.
„Nepůjdeš na chvíli dál?“ podívala se mě Dominika stále zaslzeným pohledem.
„Není to hloupé?“
„Nechci být sama,“ znovu mi stiskla ruku. „Alespoň na chvíli,“ zaprosila.

Vstoupili jsme do ztichlého obývacího pokoje. Dominika ztěžka padla do měkkého polustrování pohovky, ruce rozhodila podél těla a nohy natáhla před sebe. Z výrazu jejího obličeje bylo znát, že je ráda, že se konečně zbavila dosavadního napětí, ale zároveň na ni padla tíha samoty.
„Udělám kávu,“ nabídl jsem se.
„Nic nedělej,“ přerušila mě. „Pojď si prosím, ke mně sednout.“
Opatrně jsem se vedle ní posadil a konečně se osmělil se zeptat.
„Co se Robertovi stalo?“
„Spadl z lešení a než dojeli do nemocnice, umřel!“

Stulila se ke mně, hlavu mi položila na ramena a naplno spustila stavidla pláče.
„Jen se vyplač, uleví se ti,“ konejšil jsem ji a hladil ji po vlasech.
Nakonec jsem ji objal kolem ramenou a přitiskl ji k sobě.
Mlčeli jsme, já se díval do okna a pozoroval projíždějící auta na nedaleké silnici.
Začalo se stmívat a Dominičin pláč pomalu ustával, zdálo se, že usíná.

Chtěl jsem se přesvědčit, že má opravdu zavřené oči a tak jsem se nad ni mírně naklonil a v té chvíli jsem si všiml jejích vzdouvajících se ňader v upjatých šatech.
Nikdy předtím jsem si Dominiku takhle zblízka neprohlížel.

Dodnes si nedokážu vysvětlit, co se v tu chvíli odehrávalo v mém mozku.
Posunul jsem ruku z jejího ramene níže a lehce ji položil na prso.
Očekával jsem negativní reakci, ale Dominika nereagovala. Naopak, dech se jí začal zrychlovat a prsa ještě více vzdouvat.
Vydržel bych tam mít ruku do nekonečna. Tvrdost ňadra mě začala silně vzrušovat.
A tehdy se stalo něco, co bych nikdy nečekal. Dominika mě znenadání objala kolem krku a rty přitiskla k mým. Krátký letmý polibek se po chvíli proměnil v kousání do rtů a divoké proplétání jazyků.
To už dávala Dominika nezakrytě najevo touhu po milování.
Říká se, že v takovýchto situacích je to normální. Člověk prý v okamžicích největšího smutku, zatouží po sexu.

Začal jsem jí rozepínat knoflíky šatů, abych se dostal k nahým ňadrům.
Chytila mi ruku a prosila: „Ne, tady ne.“

Vstala a vedla mě do ložnice.
Už cestou jsme se oba zbavovali nepohodlných svršků, a konečně jsme nazí padli do nerozestlaných přikrývek manželských postelí.
Jako smyslů zbavený jsem poséval Dominičino tělo polibky, nejprve na šíji, postupně jsem klesal níž a pomazlil se s bradavkami ňader, až jsem přes hladké bříško skončil na hrbolku jemně porostlém světlými chloupky.

Rozevřela do široka stehna a tlačila Venušin pahorek k mým rtům.
Ložnicí se rozléhaly hlasité vzdechy, pokaždé, kdy jsem se dotkl jazykem poštěváčku.
Dominika se doslova svíjela pod mým tělem a zatímco jednou rukou mě tlačila silně k sobě, druhou volnou, hledala mé přirození.
Netoužil jsem v okamžiku, kdy ho stiskla v ruce, po ničem jiném, než do ní proniknout.
Posunul jsem se, abych ji znovu políbil.
Ona, aniž by ho pustila z ruky, si ho navedla mezi mírně rozevřené pysky, a já současně s dalším polibkem přirazil.
Úd hladce zajel hluboko do jejího těla. Na chvíli jsem se nad ní nadzvedl a díval se jí do očí. Smutek z nich na okamžik zmizel a zračila se v nich živočišná vášeň.
Na penisu jsem cítil silné stahy vagíny.
Zprvu pomalé pohyby nabývaly na rychlosti, naše nahá a zpocená těla se na sebe lepila do chvíle, než se Dominika prohnula jako luk, silně vykřikla a pak se doslova zhroutila do peřin.
Úd z ní vyjel a v témže okamžiku prudké výstřiky semene skončily v bílých povlacích peřin.

Padl jsem vedle ní a vydýchával své vzrušení. Dominika se po chvíli ke mně stočila, položila mi hlavu na hruď a zřejmě na chvíli v euforii štěstí, usnula.
Alespoň na chvíli zapomněla na nejsmutnější den svého života.

Co ještě dodat na závěr. Tento případ skončil happyendem. Za Dominikou jsem jezdíval častěji, aby nebyla tak sama a pomáhal jí vyrovnávat se se ztrátou manžela. Občas jsem u ní zůstal až do rána, až jsem jednoho dne u ní zůstal natrvalo.