Cesta ke spravedlnosti 01 🇨🇿

Matěj z Podpalce byl božím bojovníkem. Tak si všichni bojovníci strany kalicha říkali. Nepřátelé je posměšně nazývali husity, ale to bylo jediné, na co se zmohli, jinak prohrávali jednu bitvu po druhé.

Od doby, co opustil rodnou tvrz a přidal se na stranu boží pravdy, uběhlo skoro deset let. Tolik let neviděl rodiče a sourozence. Za tu dobu ale vyspěl a stal se pravým mužem připraveným převzít rodový majetek.

Teď stál na břehu vypuštěného rybníka a na zvýšeném ostrohu namísto tvrze našel jen mrtvé spáleniště. Také z vesnice zbyla jen ohořelá torza chalup. Bylo znát, že zničující požár tu prošel už před lety, protože nikde tu neležela mrtvá těla. Matěj nepochyboval, že došlo k přepadu nepřáteli kalicha, kteří obyvatele povraždili a vše pak zapálili. Tak to chodilo. Sám se účastnil podobných tažení, zejména když byl hlad. A to bývalo často. Těmto výjezdům říkali rejsy a často po nich zůstala jen mrtvá vesnice, bez obilí, zvířat, lidí…

Jako jeden z mála Čechů dokonce spatřil moře. Nedozírnou plochu slané vody. Prý tam za vodou jsou další království, ale pro ně tu cesta končila. Otočili se a domů se vrátili s bohatou kořistí.

Po rozpadu polních vojsk na tábority a sirotky, to začalo jít všechno tak nějak úpadkem. Málokoho zajímala boží pravda a spíše se kořistilo než válčilo s křižáky. I v místech, kde vyznávali lidé podobojí, se bral majetek, zmocňovalo se mladých dívek… není nač dobrého vzpomínat.

Bitvy u vesnice Lipany se naštěstí nezúčastnil. Při jedné bezvýznamné srážce s oddílem katolíků byl zraněn a ponechán na vyléčení ve vsi Kutivaly, která byla kališnická a ujala se několika zraněných bojovníků. U jednoho sedláka pak strávil pár týdnů, kde ho ošetřovala a posléze do něj zamilovala jeho dcera Marjánka. Tím se vyhnul osudové bitvě a usoudil, že válčení má už po krk a vrátí se domů. A Marjánka se souhlasem rodičů šla s ním. Věřili totiž, že ve svazku s mladým rytířem a vlastně urozeným mužem na tvrzi dosáhne většího štěstí než v chudé chalupě s dalšími pěti mladšími sourozenci.

***

„Co se tu stalo?“ ozvala se Marjánka zajíkavě. Ze zbytků ohořelých zčernalých trámů všude okolo na ni padala tíseň.
Kde se vzal, tu se vzal, ke tvrzi se přibelhal starý muž.
Matěj měl pocit, že ho zná, ale deset let je dlouhá doba a ani muž nedal najevo, že by se kdy viděli.

„Koho hledáte, pane?“ optal se.
„Co se tu stalo? A kam všichni zmizeli?“ zajímal se Matěj.
„Stalo se to asi před sedmi lety. Oddíl vojáků pána z Hardeka a cizí žoldnéři sem nečekaně vtrhli. Byla jich přesila a nikdo se ani nehotovil k obraně, když zaútočili. Ve vsi řádili nejvíce ti cizáci. Muže pobili, ženy zatáhli do stodol, do čeledníku, tam je… ehm… a pak taky zabili… bylo to strašné. Tvrz odolávala o něco déle, ale jakmile byla brána proražena, stihl všechny stejný osud. Živý nevyvázl nikdo,“ děl ponuře stařec.
„Ani rytíř Jan, jeho žena, dcera?“ vyhrkl Matěj.
„Nebyl jsem u toho, vzácný pane. Ale co jsem viděl pak, nepovím, nechci děsit tady mladou panenku,“ pohlédl stařík na Marjánku. „Všechny jsme křesťansky pohřbili na louce u potoka.“
„Kdo to řádění přežil?“
„Jen muži, co jsme byli zrovna v lese nebo na poli… ti zplozenci pekla to tu sice zapálili, ale nehořelo to ještě naplno, když jsme se tu objevili, jenže v chalupách byly jen mrtvoly, ženy s vykasanými suknicemi… hrůza, hrůza,“ lomil stařík rukama nad vzpomínkami. „A pak už vše pohltil oheň. Tvrz už nikdy nepovstane ke slávě.“
„Proč myslíš?“ otázal se Matěj.
„Pán zahynul. Jeho syn před lety odešel. Panství připadne jako odúmrť králi,“ mínil stařík.
„Tomu lotru Zikmundovi, lišce ryšavé?“ div si Matěj neodplivl.
Stařík se spokojeně usmál.
„Vidím, že se držíš pravé víry… kdo vlastně jsi?“

Matěj se rozhodl neodhalovat svou identitu. Rozhodně ne tomuto muži. Nejdříve musí navštívit zemský archív na královském dvoře.
„Jdu se poklonit otci a matce, pomodlit se za spásu jejich duší,“ zamířil na louku u potoka a Marjánka ho poslušně následovala.

***

Ve skriptoriu zemského archívu se Matěje ujal písař Fabián a tvářil se upjatě.
„To by mohl říct každý, že je rytíř a chce přihlásit svůj majetek. V této neklidné době se tak děje takřka denně. Ty máš sice meč a vyhlížíš jako urozený člověk, ale nikdo tě nezná, nemáš žádnou listinu, nic. A tak dívka s tebou, co je zač? Nevypadá na urozenou pannu,“ a zadíval se na Marjánku tak pronikavě, až zrudla.
„To je moje… moje chráněnka,“ řekl Matěj přísně. „To sem nepatří! Jde o má práva!“
Fabián si povzdechl.
„Koneckonců jsem jenom písař. Vše rozhodne můj pán. Navečer přijde, můžete tu na něj počkat. První, co řekne, že jsem přes den udělal málo práce.“

***

Venku se smrákalo, když se na chodbě ozvaly rázné kroky, dveře se otevřely a ozval se sytý hlas.
„Fabiáne, jak vidím, opět jsi přes den udělal málo práce. Pohleď, co nesu nového k vyřízení,“ pokročil muž k pulpitu s hromádkou pergamenových svitků v náruči.

Protože muž mluvil dobromyslným tónem, Matěj pochopil, že písaře nekárá, ale jde o jejich každodenní rituál.
Muž položil pergameny na pulpit a otočil se na návštěvníky.
Byl to urostlý muž s pěstěným vousem, již ne mladý, ale zjevně plný síly. Netvářil se přísně, ale ani se neusmíval. V závěru dne vypadal spíše unaveně.

„Jsem rytíř Matthias von Daumendorf, urozený pane,“ představil se Matěj německy a Marjánka se uctivě uklonila.
Muž se pousmál a promluvil naopak česky.
„Jsme v českém království, proto k vám hovořím rodným jazykem. Jsem Vilibald Pádlo, kancléř jeho Milosti císaře a člen Královské rady. V čem vám mohu být nápomocen?“
„Chci se domoci svého práva na majetek. V době mé nepřítomnosti rodná tvrz byla přepadena, moji ctění rodiče zabiti. Na místě se nyní nachází spáleniště,“ řekl Matěj.
„Jistě, jistě,“ mnul si kancléř bradu. „A vám jde o to spáleniště?“
„Patří k němu pár vsí, korce půdy, les… jde o celé rodové panství rytíře Jana z Podpalce.“ nedal se Matěj. „Potřebuji vědět, jak to stojí v zemských deskách…“
„Zemské desky se ztratily během válečných let. Řádila tu kdejaká cháska… ukradeno bylo téměř vše,“ bručel kancléř. „Je těžké něco ověřovat. Ty ale vypadáš důvěryhodně,“ a pokračoval, dívaje se na Marjánku. „Snad by se s tím dalo něco dělat. Přijď zítra v tuto dobu, ano? A nyní prosím nás nechte pracovat,“ pokynul ke dveřím, aby opustili skriptorium.

***

Marjánka se mu pak venku svěřila.
„Všiml sis, jak mě oba okukovali? Copak vypadám jak nějaká helmbrechtnice? Jsem slušně oblečená a…“
„Protože ti to moc sluší, prohlíželi si tě,“ usmál se Matěj a v duchu přemítal, co ho to bude stát a kde ty peníze vezme. Celý svůj skrovný majetek má v měšci. A ten není rozhodně naditý.

„Kam půjdem?“ ozvala se Marjánka starostlivě.
„Někam se ubytovat a taky najíst,“ odvětil Matěj a vedl ji z rynku do křivolakých uliček. Sice se v Praze nevyznal, ale věděl, že čím dále od náměstí, tím levnější šenk najde. A našel.
Zvenku nevypadal příliš vábně. Jmenoval se „U hladové tlamy,“ ale uvnitř bylo čisto a osazenstvo tvořili vesměs tovaryši, kupci a pár potulných studentů. Z chudiny tu nebyl nikdo.

Usedli ke stolu a hned se k nim přikolébal tlustý šenkýř, čím může posloužit.
„Komoru na přespání a něco k jídlu,“ řekl Matěj pánovitě.
Šenkýř pohledem ocenil jeho oděv, zaregistroval meč a odpověděl.
„Přespaní je za čtyři stříbrňáky, jídlo za dva. A peníze předem,“ nastavil dlaň.
Bylo to nehorázně drahé, ale Matěj nesmlouval. Zaplatil a za chvíli měli před sebou džbánek vína, pečeni a v ošatce chlebové placky.

Po dlouhé době se dosyta najedli, že ztěžka vylezli do podkrovní komůrky, kde za sebou pečlivě zavřeli na závoru.
Matěj sotva stihl zapálit na stolku svíčku, když se na něj Marjánka vrhla a začala divoce a vášnivě líbat. V rychlosti se svlékli a padli do lůžka dost širokého pro oba a pokračovali v líbání, mazlení a laskání.

Marjánka měla drobnější postavu, zato objemná prsa, která žádného muže nenechávala chladným. Zejména chlípným pohledům nemohla uniknout, na což si dosud nedokázala zvyknout. Matěj je měl odhalená jen pro sebe a své potěšení. Mnul, mačkal a hladil ty plné pevné mléčné vaky s trčícími tvrdými bradavkami a dívka vzdychala, jak jí to dělalo dobře a cítila jak v klíně vlhne. Pannou nebyla už když se spolu poprvé milovali, ale poprvé s ním zažila neuvěřitelnou rozkoš, kdy chvíli nevěděla o světě. A při každém milování se to opakovalo. Doufala, že i teď se tak stane a rukou uchopila jeho tuhý stonek, aby si ho sama nasadila mezi roztažené nohy.

Matěj se nad ní narovnal, přirazil a cítil, jak do ní hladce vniká až po kořen a hned začal přirážet.
„Ach… ach… Matějii,“ sténala Marjánka zmámená stupňující se slastí, jak neúnavnými přírazy do ní bušil svým nástrojem.
Brzy opět dosáhla nebeské rozkoše a za jejího hlasitého slastného úpění do ní Matěj vyprazdňoval nahromaděné sémě. Že dívka může obtěžkat, věděli oba, ale to přece určuje Bůh. Ne každému je dítě dopřáno. Marjánka měla zatím cyklus pravidelný, takže Božím záměrem bylo neotěhotnět.

Sotva z ní vyjel změklým ocáskem, sfoukl svíčku, natáhl přes oba přikrývku a oba skoro ihned usnuli tvrdým spánkem.

***

Když se druhého dne Matěj objevil ve skriptoriu, kancléř tam ještě nebyl. Marjánka trávila den ve městě a byla okouzlena velikým trhem a vybavena několika stříbrňáky, prohlížela si, co by si mohla koupit. Bylo toho tolik…

„Myslíš, že mi kancléř vyhoví?“ zeptal se Matěj písaře.
„Záleží na to, co mu nabídneš,“ odvětil Fabián.
„Peníze? Žádné nemám…“zesmutněl Matěj, ale Fabián zavrtěl hlavou.
„Našeho pána nezajímají peníze. Je zámožný dost. To spíš ta křepelička, co tu včera byla s tebou…“
„Marjánka? Myslíš… aby s ní… obcoval?“ zajíkl se Matěj.
„Ano. Tohle, myslím, bude nabídkou k obchodu. Ona mu vyhoví, on zase tobě. Tak to tu chodí už léta. Pán má sice mladou manželku, už třetí, ale také má rád dívky, jež patří někomu jinému,“ vysvětlil mu Fabián klidným hlasem.
„Ale jak to vysvětlím Marjánce?“
„To je tvoje věc,“ pokrčil rameny písař. „A ticho, myslím, že už pán jde.“

A skutečně. Do skriptoria vstoupil sám kancléř, srdečně se s Matějem pozdravil a písaře pokáral, že udělal za den málo práce.
Pak šli vedle do pracovny, kde Vilibald nalil víno do číší ze zeleného skla a přednesl svoji nabídku. Fabián se nemýlil, kancléř chtěl strávit noc s Marjánkou.
„Proč?“ otázal se Matěj.
Vilibald se napil vína, díval se z okna a řekl: „Nemusím se ti s ničím svěřovat. Ty mi nedokážeš doložit svůj původ, já nemám důvod zkracovat panovníka o odúmrť. Ovšem v jistých situacích platí něco za něco. Jestli ti tvá záležitost za to stojí, pak tu dívku přiveď dnes o osmé hodině do mého domu. Ráno ti Fabián předá vyhotovenou listinu. Můžeš jít.“

Jak se Matěj dostal ven, sám nevěděl. Teď ho čekalo velké dilema, co má pro něj větší význam. Majetek nebo Marjánka?

***

Dívka musela Matěje velmi milovat, když svolila, že odevzdá své tělo chlípnému kancléři, aby se Matěj domohl svého majetku.
Zprvu se sice zatvářila pohoršeně, ale jak byla zvyklá na život chudých poddaných, nijak se nezpěčovala. Chápala, že nic není zadarmo… a ta její prsa… určitě je to kvůli nim!

***

Věžní hodiny odbíjely osmou hodinu, když stanuli před domem kancléře. Byl to solidní kamenný dům „U zlatého parohu“ jak hlásal nápis a rozložité jelení paroží ve štítě. Matějovi projela hlavou myšlenka o paroháči, jímž se nyní stane, ale jiná možnost řešení tu nebyla.
Otevřela jím služebná, která je odvedla do patra, kde stanuli tváří v tvář kancléři.

„Tak přeci…“uvítal je s úsměvem Vilibald.
Služka se vytratila a kancléř všem nalil ze džbánu sladké víno.
„Nu, nebudeme to zbytečně protahovat. Splnil si svůj slib. Teď půjdem,“ vzal Marjánku za ruku a pohlédl na Matěje. „Ty si dopij celý džbán a ráno přijď.“

Marjánka se ve dveřích na něj otočila, pokusila se o úsměv, Matěj ho opětoval, ale bylo mu stydno a smutno. Sedl ke stolu a pln černých myšlenek popíjel víno. Pak klaply dveře.
„Jejda,“ ulekla se služka. „Myslela jsem, že tu uklidím… přijdu později,“ otočila se k odchodu.
„Počkej. Sedni si a něco mi o svém pánu řekni. Určitě víš, proč tu jsme,“ Matěj ji zastavil.
Dívka plaše přikývla a sedla si na lavici u krbu.
„Co vám mám říci? Pán s paní jsou hodní. Jen spolu žijí… ehm… každý po svém. Paní Ofélie je doma, ale odchází do své komnaty krátce po setmění, pán ještě někdy večer řeší úřední záležitosti, přijímá hosty a někdy… si přivede na noc… jako dnes…“ zajíkla se.
„Ty taky… jsi mu musela… být po vůli?“
„Ano… to je úděl každé služebné v tomto domě,“ pípla smutně.
„A co paní? Té to nevadí?“ podivil se Matěj.
„Nevím. S paní řeším jen kuchyni a úklid a o jiných věcech se spolu nebavíme. Prosím, nechte mě odejít, ráno brzo vstávám,“ dívka vstala a s úklonou odešla.

Matěj dál popíjel víno a přemítal o tomto podivném manželství. Kancléř si vodí na noc cizí dívky a žena mu to trpí? Písař přece tvrdil, že má manželku mladou a ta má svou čest, hrdost… a jistě i milostnou touhu.

Dopil a vstal. Už v tomto domě nebude ani chvilku. Vyšel na chodbu ke schodišti a vpravo byly dvoje dveře. Z jedněch slyšel jakési tlumené zasténání. To ale nebyl Vilibald s Marjánkou. Ti šli někam do podstřeší. Že by paní domu také s někým…?
Zvědavost mu nedala a snažil se co nejtišeji otevřít dveře a nakouknout dovnitř.
V komnatě svítila ve svícnu usazená silná voskovice. Paní Ofélie ležela na loži, noční úbor vyhrnutý nad pas, nohy pokrčené a rozevřené a rukou si do klína zasouvala svíci, stejnou, jaká hořela ve svícnu. Rukou ji držela na konci, jak ji rytmickými pohyby zasouvala a vysouvala ven. Růžové pysky v černém porostu klína byly roztažené… svíce nebyla úzká a žena tlumeně sténala prožívanou rozkoší, ve tváři se jí zračila slast a oči měla přivřené.

Matěj se rozhodl rychle.
Třemi skoky byl u lože a ženě, jež právě vytřeštěně otevřela oči, zakryl ústa, aby nekřičela.
„Buď zticha, vzácná paní! Nechci ti ublížit. Nech mě vše vysvětlit. Pustím tě, ale pod podmínkou, že nebudeš křičet! Ano?“
„Mmmm… mmm… mm,“ žena se zmítala, ale pomalu uklidňovala. Kdyby ten muž chtěl, už ji dávno zardousí nebo probodne nožem. Zakývala hlavou, že souhlasí.

„Uff“ vydechla uvolněně, a hned si shrnula přes klín vyhrnutou plátěnou košili. Zrudlá se pak stulila pod přikrývku s pohledem na neznámého návštěvníka.
„Jmenuju se Matěj. S tvým ctěným manželem jsem uzavřel jistou dohodu a… proto jsem tady.“
„Jak ses opovážil vniknout do komnaty dámy?!“
„Zaslechl jsem zasténání. Obával jsem se, jestli vás někdo neohrožuje. Jsem rytíř,“ odvětil Matěj.

Žena by se studem nejraději propadla. Nebylo třeba nic vysvětlovat. Nikdo ji neohrožoval, naopak, bylo jí velmi příjemně.
„Tak ses přesvědčil a nyní odejdi. Kde je vůbec můj manžel?“
„Tvůj muž právě tráví chvíle s mojí snoubenkou. Co o tom víš, paní?“ zaskočil ji otázkou.
„Nevím nic,“ zavrčela žena nevlídně. „Kuběny mého muže mě nezajímají. Jakou to má spojitost s tebou?“
„Má snoubenka není kuběna!“ řekl Matěj ostře. „Tou musí být, aby tvůj manžel vyřídil mou záležitost s rodovým majetkem. Stává se tak prý často!“
„Ano, vím o tom,“ kapitulovala žena. „Celé noci trávím o samotě a zatímco manžel si užívá, jeho manželka trpí. Mé lože navštěvuje jen zřídka. Nevím, čím jsem se mu zošklivila, ale nemohu s tím nic dělat. Nepřinesla jsem do manželství velké věno. Může mě klidně vyhodit a nic se mu nestane. Všechny uplatí, zastraší… nechci domýšlet dál.“
„Proč si vypomáháš tím… ehm… nástrojem, když ke slasti slouží jiný prostředek. Silný, pevný, horký… prostě živý úd,“ pronesl Matěj a přisedl si na lůžko.
„Nemám žádnou možnost… jsem vdaná žena a přece neporuším svoji ctnost a neodevzdám se nějakému tovaryši či podomkovi,“ žena tála a neuhnula, když ji lehce pohladil po tváři.
„A co odevzdání se rytíři?“ šeptl Matěj.

Žena mlčky pomalu ulehla na záda a odhrnula přikrývku a pak tiše špitla.
„Ano.“

***

V podstřešní komoře bylo teplo a bylo to zde hezky zařízeno. Velká postel, dvě truhlice, stůl, vyřezávaná křesla, na stěnách tapisérie a okno s výhledem na rynek.
„To je má pracovna,“ řekl Vilibald a jak si odkládat šaty.
Ani Marjánka si s nahotou nic nedělala. Nahá ulehla do lože a když Vilibald přilehl k ní, rukou mu sjela mezi nohy, kde nahmátla tuhnoucí kolík. Zdál se jí stejný jako Matějův.

Vilibald se pochopitelně zajímal a byl doslova nadšen jejími prsy. Velká a přitom pevná, která z žen se jimi může pyšnit? Kojné a starší ženy je mají vytahané a svěšené až k pasu, ale tohle je boží dar, kterého je třeba si co nejvíce a nejdéle užít. A tak se činil. Olizoval je, mnul, laskal, cumlal… naštěstí se to Marjánce docela líbilo. Vzdychala a sténala a cítila, jak v klíně vlhne, tak jako vždycky.
Když se Vilibald nabažil prsou, líbali se s výměnou jazyků a vzájemným kmitáním v ústech a pak se na ni převalil, Marjánka roztáhla nohy a rukou mu pomohla s nasazením ocasu na pysky…
„Ach… aaah,“ vyjekla rozkoší, jak do ní hladce zajel. Jeho velikost jí vyhovovala. Tření bylo silné a slastné..

Vilibald soustředěně přirážel na vzepřeným pažích a vnímal vlastní blížící se vrchol. A ten jediný ho zajímal.
„Ah… ah… ano,“ sténala Marjánka v sílící slasti, jenže Vilibald byl rychlejší a s táhlým zachrčením se do ní vysemenil a odvalil se stranou. O dívčino uspokojení se nestaral.

Po vydýchání ji požádal, aby se sama snažila ho vzmužit, když u něj v loži bude trávit celou noc, a tak se Marjánka pustila do laskání, hlazení a líbání…

***

Matěj se zatím věnoval citově vyhladovělé kancléřově manželce Ofélii. Miloval se s krásnou zralou ženou, která ovládala zcela jiné milostné techniky než mladá děvčata.

Matěj poprvé zažil, když mu jeho vztyčený úd laskala a sála ústy! Když po dlouhém líbání a mazlení jejích rozkošných prsou, zcela opačných než ty objemné Marjánčiny, se mu Ofélie svezla hlavou do klína, ulekl se. Na ocase ucítil její ruku, posléze vlhké rty, teplý dech a dotek jazyka! Sevřené ocasu ústy však bylo úžasně slastné a co teprve pohyby hlavou. Pevně sevřené rty masírovaly tvrdý úd a přispívaly tak k vyvrcholení.
„Gulp… gulp,“ zněly zvuky sání a to mu ještě žena rukou mnula chlupaté koupe a dlaní mu masírovala rýhu od koulí k zadku. Byla to skvostná masáž a Matěj cítil, že se nezadržitelně blíží jeho vrchol.
„Já… já… už…“ zafuněl a Ofélie přestala sát a nasměrovala si ocas na svoji hruď. Z pulzujícího ocasu vytrysklo semeno v několika mocných dávkách a stékalo jí na břicho.

Matěj zhluboka oddechoval a zíral na povadající klacek a potřísněnou ženu, která se ale usmívala a sémě si roztírala po pokožce.
„Potěšíš mě také tak?“ otázala se a rukou se výmluvně třela v chomáči tmavých chlupů v klíně. Nato roztáhla nohy a uvelebila se na zádech.

Matěj s hlavou mezi jejími stehny jazykem zamířil na rozevřenou štěrbinu, ale neužíval si to jako ona. Zatímco žena vřískala rozkoší, on si nijak neužíval výrony milostných šťáv a vůbec ne vzhled, vůni a chuť ženského klína. Cítil jen povinnost odvděčit se jí za sání ocasu, ale ne, že by s jakoukoli jinou ženou to dělal také.
Ofélie ho při lízání tlačila za hlavu, rejdila mu rukama ve vlasech a hlasitě projevovala svou rozkoš.

„Ach svatá pannooo… oooh,“ náhle vykřikla a mocný proud šťávy vytryskl Matěji do obličeje. Žena právě vyvrcholila. Pysky měla nalité krví, rozevřené a Matěj s tvrdým pérem toho hned využil a zasunul jí ho tam.
„Oh Bože,“ vzdechla žena, jež ještě prožívala doznívající rozkoš a už nastávala další.

Matěj ji projížděl tvrdě a bezohledně, ale nezdálo se, že by jí to vadilo.
„Ach… ano… tys dokonalý… já… jsem tvá dorota… konkubína… vezmi si mě… jak jen si přeješ… oááách… jsi hlubokoooo… och,“ dostala se žena do extáze a pohazovala tělem v návalech slasti.
Matěj se ve zmáčeném lůně cítil trochu ztracený, jak hladký a mlaskavý byl průběh soulože, ale přece jen dosáhl svého, přirazil naposled a vše co v něm zbylo, do ní vypustil.

Znaveni láskou pak leželi čelem k sobě a špitali si sladká slůvka a přísliby, jež stejně nemohly být naplněny. Ona byla vdaná žena a on prostý rytíř bez majetku.

Zatímco v podstřeší již se spalo, u Ofélie v lůžku se doháněly týdny a měsíce bez manželského styku.

Matěj neměl s pevností ocasu problém, a tak si na něj žena obkročmo nasedla, jako do sedla. Ocas zmizel v její kundici až po kořen, ona se mu zapřela rukama o ramena a nadzvedávala se dle potřeby. Tím mu umožnila laskal jí prsa, což Matěj rád činil a přinesl jí další vlnu slasti. Ofélie měla prsa velká tak akorát, aby se mu vešla do dlaně, hezky kulatá a pevná, nepostižená porodem a kojením (urozené dámy děti nekojily).
Matěj měl velkou výdrž a když se žena odbavila a odpadla, vzal si ji na psí způsob, ač se tomu bránila.

„Ne… to je hříšné… jak zvířata… ne… nesmíš,“ ale nepomohla si a náhle ho měla v sobě zaraženého zezadu!
K jejímu nezměrnému překvapení jí pohyby a tření v jiném směru přišly plné nepoznané rozkoše, že začala hlasitě sténat a vzdychat slastí, zvláště když Matěj jí k tomu začal mnout a mačkat visící prsa. Náhle ji tato poloha už nepřišla tolik hříšná a začala si ji užívat. Trvalo to docela dlouho, než v sobě pocítila záškuby a výron semene. Byl to opravdu jen zbytek, Matěj z ní vyjel a byl hotový, stejně jako ona. Chtělo se mu spát, ale věděl, že musí odejít.

„Nikdy na tebe nezapomenu,“ políbila ho vroucně na ústa.
„Ani já ne. Jsi skvělá, krásná žena co zaslouží milovat každý den,“ řekl Matěj, pak vyklouzl ven, těch pár hodin se prospat v pronajaté komůrce v šenku „U hladové tlamy.“