Desátá múza 04 🇨🇿

Byl teplý letní večer, akademický malíř Přemysl Pasecký (66) maloval svou přítelkyni Radku (?). Seznámili se, když mu dělala modelku k jednomu trochu zvláštnímu obrazu. A teď tu byla vlastně také jako modelka. Když ji právě měl chuť malovat, což bylo často.
Ležela nahá na posteli, břichem dolů, přes zadek hozené prostěradlo tak, aby si divák mohl lámat hlavu, je-li napůl nahý nebo napůl zakrytý. Tvář obrácená k malíři, zabořená hluboko do měkkého polštáře, trochu klimbala.

Dnes zvolil akvarel, nepracoval s ním už spoustu let, ale k této scéně se lehké a průzračné barvy hodily skvěle. Opatrně nanášel vrstvy na papír, pomalu se rýsovalo nahé tělo. Maloval rychle, jednak se snažil zachytit atmosféru a jednak… Jednak se už těšil, až si k ženě lehne a pomilují se.
Hotovo, mohl by tam ještě doplnit okolí a všechno možné, ale proč, byla to prostě jen spící nahá žena, nic jiného nemělo smysl.

Vymyl štětce a uklidil barvy. Opláchl si ruce a obličej. Podíval se na sebe do zrcadla, pročísl prsty dlouhé šedé vlasy, urovnal bradku. Na tu si zvykal, Radku už jeho vousy nudily a vymyslela něco jiného. Překvapivě to vypadalo docela dobře. I vlasy mu vázala do různých roztodivných uzlů, prý je to teď moderní. Bylo mu to jedno. Úplně mu stačilo, když se spolu procházeli nočními pražskými uličkami, držel ji za ruku nebo v pase, slyšel rytmus jejich botek na staré dlažbě, o něco rychlejší než jeho vlastní dlouhé kroky. Měla to ráda, ale úplně nejraději byla u něj v ateliéru, uzavřená před nebezpečným okolním světem. Tady se úplně uvolnila, vlastně moc nemluvila, často si vybrala nějakou knihu z velké knihovny a usadila se s ní v křesle. Nechala ho v klidu pracovat, když získal nějakou zakázku. Nebyla u něj pořád, vůbec ne, měla svou práci, často zmizela i na pár dní, a pak se najednou zase objevila, vrátil se z procházky domů a našel ji stočenou v křesle, dívala se na svůj oblíbený obraz Zuzany v lázni nebo pospávala. Jednou se zkusil nenápadně zeptat, kde byla, ale jen se na něj významně podívala. Už to neudělal, říkal si, že když bude chtít, řekne mu to sama.

Začalo se mu dařit, zakázek bylo dost, menší grafiky i větší práce. Začalo ho znovu bavit tvořit, radovat se z toho, co dokáže přivést na svět svým štětcem, litografickou tužkou nebo jen uhlem či pastelem.

Ale nejraději kreslil Radku, zachycoval ji v úplně všedních chvílích, kdy ležela v posteli a protahovala se, seděla v křesle s knihou a jen se po něm vyčítavě dívala, v koupelně, když… Desky se plnily, každý z těch obrázků byl trochu jiný. Malíř si uvědomil, že se mění podle toho, jak se mění jeho vztah k ženě, od prvního oblouznění po něco hlubšího. Ale přitom si stále říkal, že to všechno může náhle skončit, stačilo málo. Měl dojem, že Radka to bere také podobně, i když o tom nemluvili.

Radovat se z přítomnosti, uvědomil si, to se znovu díky Radce naučil. Ušklíbl se sám na sebe, svlékl se, našel novou tmavou saténovou noční košili, kterou mu žena jednou vybrala. Trochu se navoněl prastarou kolínskou, která se Radce moc líbila… Uvědomil si, že dělá teď spoustu věcí, které s líbí Radce. Nevadilo mu to, protože ona mu nabízela věci, které se líbily jemu, moc líbily. Například teď.

Potichu přišel do pokoje, Radka jen trochu zamžourala, podrbala se na zádech a povytáhla si prostěradlo trochu výš. Sprchu už stihla, byla teplá, svůdná a voňavá. Lehl si k ní, chvíli se na ni jen díval, začal ji drbat na zádech, hladit špičkami prstů kolem páteře. Začal na krku, na něm pracoval jemně a něžně, pak ramena, velmi ženská, a přitom vytrénovaná nošením spousty půllitrů a talířů. Teď jen uvolnil napětí, zavřel oči, vnímal jen ženinu přítomnost, teplé tělo pod dlaní. Sjížděl níž, hladil správná místa, trochu se nahrbila a potichu vrněla. Odhrnoval prostěradlo, už byl pod štíhlým pasem, obnažil dva důlky nad boky. Malinko projel prsty až do žlábku mezi hebkými půlkami, vrátil se zpět a hladil záda otevřenou dlaní, zase kousek dolů.

Vrnění se změnilo v jemné vzdychání, zavrtěla boky, neodolal a pleskl ji trochu přes zadek, jen trochu, hravě, na tohle bylo hrozně citlivá. Raději ji zase začal mazlit prsty, hladil zadek, tady mohl klidně malinko přitlačit, obdivovat jeho hezký tvar, každou drobnou křivku.
Otočila k němu tvář.
„Se spaním je asi konec.“
„Jak budeš chtít.“
„Pššt. Co malování?“
„Šlo to, ale moc jsem vyšel ze cviku. Akvarel chce praxi. Uvidíš.“
„Už se těším, až se podívám.“

Protáhla se, vystrčila zadeček a trochu roztáhla kolena. Věděl, že teď může dělat všechno, co bude chtít, může ji dál hladit, prostě ji pomilovat, nebo…
Nebo ji dál mazlit a sám si to užívat. Přejel dlaní zadek, levou půlku, pravou, pěkně zmáčknout, zase projet žlábkem, ale teď až úplně dolů, přejet postupně pomalu všemi prsty přes zadní dírku, pokaždé malinko vzdechla.

Zastavil se těsně u začátku štěrbinky a dráždil prstem přesně ono jedno místo, žena se ještě sama zavrtěla a posunula tak, aby to bylo opravdu úplně přesně. Teď si to jen užívala s tváří zahrabanou do polštáře. Posunul se kousek vedle níž, trochu projel vlhou škvírkou, spokojeně zakňourala a zavlnila boky.

Zkušeně našel další oblíbený bod a kroužil kolem něj dvěma prsty. Radka vrtěla prdelkou a nechala si projíždět rozehřívající se pičku. Zvědavě se na něj podívala a zašátrala rukou.
„A co ty?“
„Nechám si to na potom.“
„Hmm… Mazlivě se usmála a přivřela oči, „myslíš, že bude nějaké ‚potom‘? Užívej okamžiku, malíři.“
Přitulil se k ní a políbil ji na nos a na rty.
„To právě dělám.“
„Kdepak,“ zajela mu dlaní pod košilí do klína, „počkej…“
Uvolnil jí místo a sám pokračoval v hlazení. Za chvilku spokojeně vzdychla, obrátila se k němu na bok s vystrčeným zadečkem, prohnula se v zádech.

Přejížděl jí žaludem orosenou svatyňku a pomalu vnikal dovnitř, levou dlaní ještě zajel mezi půlky a trochu je roztahoval, teď klouzal dovnitř úplně krásně. Hladil Radce záda, políbil ji na krk a vzal do dlaně levé ňadro, lehce ho mazlil, vztyčenou bradavku opatrně mezi prsty, občas hravě stiskl. Prohýbala se v zádech v jeho rytmu, ještě si sama trochu pomáhala dlaní. Za chvilku se sladili už dokonale, tuhý ocas jí přejížděl přes přední stranu vzrušené frndičky. Položil jí dlaň na bok, přikryla ji svou a proplétali si prsty.
Zrychlovali a zpomalovali, měnili pozice, jen o trošku, žádná gymnastika neměla smysl, tady šlo o něco jiného, užít si, že jsou spolu a dělají si dobře.

Stiskla mu dlaň, druhou ruku si vsunula do klína a dráždila se. Vzdychala a přirážela na kolík rozkoše. Dlouze zasténala a stiskla si obě dlaně stehny. Ještě se trochu hladila, ale to už bylo jen pro dovršení chvíle.
Otočila se na záda, s roztaženými koleny a ještě zamženýma očima. Zase stiskla malířovu dlaň. Prohlížel si její nahotu, kterou mu bezelstně nabízela, kapičku potu v důlku pod krkem, pootevřené hezké rty, ňadra ještě se zvedající hlubokým dechem, vzrušené pohlaví.

Posadila se, vstala a protáhla se. Omotala si boky prostěradlem. Nebyla nijak stydlivá, věděla jen, že takto to vypadá hezky. Sehnula se ještě k Přemyslovi a hravě mu podrbala ruku. Natočila si sklenici vody, upíjela a bloumala pokojem. Postavila se jednou nohou na židli, opřela si hlavu o dlaň a studovala nový akvarel.

„Počkej takhle…“
Usmála se, to už znala. Našel v zásuvce rudku a otevřel skicák. Svět se pro něj omezil jen na ženu studující kresbu na stole, prostěradlo splývalo z boků na zem, ruka jen lehce zakrývala nahé ňadro.
Hotovo, uvolnil se, vrátil se na zem.
„Ukaž…“

Radka se podívala na kresbu a oči se jí rozšířily údivem.
„To je prostě krása.“
„To souhlasím.“
„Dej pokoj, já to kazím, ale ta kresba je úžasná.“
„Nejstarší technika na světě, tak snad i lidé kdysi zdobili jeskyně.“
„A kreslili tam nahé ženy.“
„Přesně tak.“

Radka si držela hlavu v dlaních a projížděla vlasy prsty. Usmála se na malíře, dopila vodu a obešla stůl. Prohlížela si ex libris Paridův soud, které jí Přemysl kdysi věnoval. Teď bylo pečlivě zarámované za antireflexním sklem.
„Říkal jsi, že jedna je bývalá manželka, druhá známá.“
„Tak, známá.“
Přikývla a ohlédla se.
Šla pomalu k malíři, pečlivě kladla nohu před nohu jako modelky. Rozvazovala si prostěradlo, ještě ho přidržovala, hravě kousla malíře do ucha, nechala bílou látku sklouznout na podlahu. Stála před ním, líbal ji mezi prsy, hladila mu vlasy.
„Pojď do postele.“
Našli deku a přitulili se k sobě.
„Říkal jsi, že si vůbec nepamatuješ, jak se ta druhá jmenovala.“
„Nepamatuju. Ale budu ti vyprávět, co vím.“

Zamyslel se.

Opravdu si víc nepamatoval, snad Anna nebo Jana? A co když Dana? Nebo Hana? Bylo to krátké jméno. Jak ho mohl zapomenout? Seznámili se na nějakém večírku, docela divokém. Půlnoční představení, striptýz, v té době to bylo v módě. Držel v ruce skleničku a sledoval dívku vlnící se na stole. Rozepínala si dlouhý kabát.

‚Vám se tohle líbí?‘
Otočil se, nenápadná světlovlasá dívka s brýlemi, menší, ve volných usedlých šatech, nevybízely k žádným nemravným myšlenkám, na rozdíl od…
Striptérka byla asi v polovině dlouhé řady knoflíčků. Objevoval se černý korzet s velmi pěkně naditým výstřihem. Polkl.
‚Malujete modelky, ne?‘
‚Ano, jistě,‘ prohodil ze zdvořilosti. Malinko zpozorněl. Ten hlas vůbec nebyl ošklivý.
‚A tady vás zajímá jedna žena, která se svléká na stole?‘
‚Samozřejmě.‘
‚Inspiruje vás to?‘
To byla zajímavá otázka, ale s jednoduchou odpovědí.
‚Přijde na to, k čemu,‘ usmál se na dívku, ta pohled vyčítavě opětovala, ale trochu se usmála. Vida.

Striptérka konečně rozepla kabát, hrála si s ním, než ho za potlesku diváků odhodila. Po ním skrývala černé kožené minišaty, černé punčochy. Zalovila v brašně, musela se trochu ohnout, divákům za ní zaskočilo laciné šampaňské v krku. Nasadila si pilotky, policejní čepici, v ruce držela plácačku a mezi rty píšťalku.
‚Muže vzrušují uniformy?‘ zašeptala dívka, stála teď mnohem blíž.
Přemysl ukázal nenápadně na zářící oči kolem stolu a pokrčil rameny.
‚Lepší jsou učitelky,‘ dodal.
‚Áha,‘ ozvala se dívka za chvíli posměšně.

Striptérka na stole se kroutila na vysokých podpatcích, točila boky, přidřepla si a nasadila čepici na hlavu jednomu divákovi. Muž asi Přemyslova věku stál těsně u stolu a hltal ženu lačným pohledem.
‚Znáte ho?‘
‚Jistě, takový blbeček.‘
‚Ale?‘
‚Genadij Palcát, nová hvězda na poli abstraktní malby.‘
‚To je umělecké jméno?‘ zahihňala se dívka.
Jen se po ní podíval, usmíval se už víc. Dívka se mu začínala líbit.
‚Jen mě to zajímá,‘ řekla pomalu dívka, ‚víte, přišla jsem s ním.‘
‚Dobré vědět,‘ v duchu si uložil poznámku. Líbila se mu teď ještě víc.

Žena na stole si před Genadijem klekla a podala mu rty píšťalku, neobratně se ji snažil vzít do pusy. Konečně se mu to podařilo a radostně zapískal. Žena si na okamžik přitáhla Genadijovu hlavu mezi prsa a pak se zase postavila, rozverně mu pohrozila plácačkou. Zatančila na stole, podpatky klepaly staccato.
‚Je dobrá,‘ neudržel se Přemysl.
‚To jo,‘ doplnila tiše dívka. Malíř povytáhl obočí.
Klekla si zády k Palcátovi a zavrtěla boky. Muž třesoucí rukou našel jezdec zipu a pomalu ho táhl dolů, byl to hodně dlouhý zip, až do poloviny pevného oblého zadku, kde byla stříbrná přezka. Na Palcáta vykoukl kousek žlábku.
‚Čumí na ni jak zadek z křoví,‘ okomentovala událost dívka, Přemysl vyprskl.

Žena si přidržovala korzet na prsou, vrtěla smyslně boky. Rozhlédla se kolem, zvedla si brýle na čelo, pomalu oblízla plácačku od jednoho konce až na druhý. Měla moc hezký jazyk.
‚Palcát by chtěl být plácačkou,‘ zašeptala dívka.
‚Myslím, že nejen on.‘
Žena se zastavila, plácačku nad hlavou, stále si držela rukou korzet. Zavrtěla zadkem a ukázala Palcátovi na přezku. Pokoušel se ji rozepnout, ale třásly se mu ruce.
‚Na to byl vždycky levej,‘ doplnila dívka cennou informaci.
Striptérka hravě klepla Palcáta plácačkou a s prstem na rtech hledala kolem vhodného pomocníka. Zvolila nakonec jednu dámu, výběr schválil jásot rozjařených diváků.
‚Dobrá volba,‘ zašeptal Přemysl, ‚to je básnířka Poetica Lesbia. ‚Nesmějte se, píše krásné básně, opravdu, bez legrace, zvláště milostné. Jen orientované… trošku… jinak.‘
‚Nesměju se, já je znám, jsou opravdu nádherné, úplně je milu…‘
Dívka nedomluvila, diváci zavýskli radostí, Poetica právě dovedně rozepla stříbrnou přezku a stáhla zip úplně dolů. Korzet se rozevřel a odhalil nepatrné černé kalhotky sotva do půl zadku.

Žena na stole si držela šaty a vlnila se, stále pomaleji. Zastavila se a vztyčila plácačku.
‚To je signál Pozor,‘ zašeptala dívka Přemyslovi do ucha. Už stála těsně u něj, cítil její zajímavý parfém.
Měla pravdu, za chvíli žena rázně upažila, a odhodila šaty. Zůstala jen v krásném černém prádle, podprsence se dařilo držet velké prsy jen zázrakem, dmuly se přes krajkové okraje a hrozily překypěním. Nu, a kalhotky skrývaly opravdu jen to nejnutnější, spíš ještě méně. Tančila na stole, ňadra se jí svůdně vlnila. Začala plácačkou udávat tempo a klepat botou, diváci tleskali do rytmu. Většině mužů a slečně Poetice zářily oči.

‚Vás to nebere?‘ zeptala se dívka.
‚Bere, ale asi ne tolik.‘
‚Pročpak?‘
‚Nevím, něco tomu chybí. Asi jsem divný.‘
Ucítil, jak se dívka trochu dotkla jeho ruky, možná náhodou.

Potlesk zesílil, žena ukazovala plácačkou na muže kolem stolu, rytmus se změnil v rozpočítávání, napětí rostlo, i hudba tichla. Zvedla si zase brýle na čelo, v jednu chvíli se její pohled spojil přímo s Přemyslovým. Neucukla, jen trochu zamrkala. A pokračovala. Hudba ustala, žena ukázala plácačkou na vyvoleného a klekla si zády k němu, zavrtěla boky.
‚Špatná volba,‘ poznamenal tichounce Přemysl.
‚Je to jedno, ne?‘
‚No jo, jenže Richard je teplej.‘
‚Áha.‘

Richard si nevšímal úšklebků kolem a zručně rozepnul černou podprsenku. Žena se otočila na patě a klepla ho plácačkou do vlasů. Držela si druhou paži na prsou a smyslně se vlnila. Hudba opět hrála, ale pomaleji. Prohnula se v zádech, od krku až k zadku. Zase zvedla plácačku a odpočítávala rytmus. Všichni tleskali, Přemysl se přidal a šťouchl loktem do dívky.
‚Povzbuďte umělkyni.‘
‚Musím?‘
‚Představte si, že tam tančíte vy, také by se vám to líbilo.‘
Po očku se podíval na dívku, naklonila hlavu, olízla si rty.
‚Přestavujete si to, nepletu se?‘
Dívka se zamračila a zavrtěla hlavou.
‚A?‘
Zase zavrtěla hlavou. Trochu ji pohladil ruku. Byla příjemně teplá.

Žena odhodila plácačku, zvedla i druhou ruku a obnažila ňadra. Držela podprsenku nad hlavou a točila se kolem dokola. Prsy jí moc hezky poskakovaly. Krásné prsy, velké, pružné a určitě pravé.
‚Líbí se vám?‘
‚Popravdě líbí,‘ přiznal Přemysl.
‚Mám hezčí,‘ zašeptala za chvíli tichounce dívka.
Malíři až za chvíli došlo, co vlastně řekla, otočil se k ní, ale tvářila se úplně nevinně, jen se uculovala.
‚Můžu vás pak někam pozvat?‘
‚Počkejte, představení ještě neskončilo,‘ culila se trochu víc a ukázala bradou ke stolu.

Žena tančila s brýlemi na očích, v policejní čepici a s nahými prsy. Objížděla si okraje kalhotek, občas je trochu stáhla dolů a ukázala další kousek nahé kůže. Přemyslovu mysl ale ovládla neznámá dívka, musel po ní pokukovat, trochu se usmívala a vlnila se do rytmu hudby. Ta ale zase tichla, o to větší bylo napětí v místnosti. Většině hostů včetně Richarda i slečny Poetiky zářily oči a tajil se dech. Žena našla odhozený plášť a přehodila si ho přes sebe, zapnula na jeden knoflík, sjela si napjatými dlaněmi po stehnech nahoru a zarazila se, rozhlédla se kolem. Zase si objela palci s rudě nabarvenými nehty kalhotky a pak si je pomalu pod pláštěm stahovala dolů, vrtěla boky. Dlaně s kalhotkami klesaly dolů, žena je už držela v dřepu u kotníků. Pak rychle napjala nohy, vykročila z kalhotek a zase se narovnala.

‚To bylo hezké,‘ přiznala dívka.
‚Asi gymnastka,‘ podotkl Přemysl.
‚Zase tak složité to není, nedokážete položit dlaně na zem?‘
‚Zatím mě to nenapadlo.‘
‚Ale měl byste.‘
‚No, zatím se raději dívám, když to dělá někdo druhý. Tedy…‘
‚Tedy?‘
‚Tedy druhá.‘
Dívali se na sebe s přimhouřenýma očima. Ukázala skleničkou.
‚Ať nezmeškáte konec.‘

Žena tančila, občas zahlédli pod ledabyle zapnutým pláštěm i poslední skryté tajemství, i to ale mělo být odhaleno. Hudba už nehrála, jen hosté tleskali.
Klekla si před Genadije Palcáta, už už natahoval prsty k jedinému zapnutému knoflíku, ale slečna Poetica ho předešla a odstrčila jeho chvějící se prsty stranou. Obřadně rozepnula knoflík. Striptérka ji sledovala, sklonila k ní hlavu a pomalu políbila.
Pak vstala a pohrávala si s kabátem. Stahovala ho z ramen, obnažila ňadra, břicho, zarazila se, pohladila si stehna. Upustila kabát na zem a v klíně si držela dlaně. Střídala ruce, jednou se zakrývala a druhou vlnila nebo se hladila.
‚Kterou tou dlaní byste chtěl být?‘ zašeptala dívka.
‚Samozřejmě oběma, jak jinak,‘ pohladil jí prsty hřbet dlaně.

Hudba hrála finální motiv, žena se propnula na špičkách a všem ukazovala moc hezký vypracovaný zadek. Klesla na kolena se sklopenou hlavou, ruce vedle sebe. A pak se pomalu postavila, dlouhé nohy lehce od sebe, ukazovala všem vyholenou kundičku s malým střapečkem chloupků nahoře.
Potlesk byl dlouhý a zasloužený, žena se lehce ukláněla, našla v tašce župan a oblékla se, ostatní svršky pečlivě uklidila.
‚To bylo moc hezké,‘ zašeptal Přemysl upřímně.
‚Jo, bylo,‘ dodala dívka.
Otočil se k ní.
‚Půjdeme?‘
Vesele se na něj podívala.
‚Kam ten spěch?‘
‚No, aby mě neopustila inspirace.‘
‚K malování?‘
‚No jistě, jak jinak.‘
Usmála se, trochu zamyšleně, přikývla.
Nikomu už nechyběli, jen se naposledy rozhlédl. Tanečnice stála u baru s Poetikou, bavily se, básnířka nenápadně hladila ženin zadek.
‚Asi brzy můžeme čekat novou sbírku básní,‘ zašeptala dívka, Přemysl přikývl.

Snažili se prosmýknout ven, ale u šatny potkali Genadije Palcáta. Překvapeně zvedl obočí a přejížděl lehce rozostřeným zrakem z dívky na Přemysla.
‚Asi ses spletl, kolego.‘
‚Nemyslím.‘
‚Tahle dívka přišla se mnou.‘
‚A odejde se mnou, tak to chodí,‘ Přemysl vzal dívce z ruky kabát a dvorně ho podržel, aby se mohla obléknout.
Palcát upřel oči na dívku.
‚Fakt odejdeš s tímhle mazalem?‘
Pokrčila rameny a dívala se stranou. Zkusili se kolem žárlivce prosmýknout, ale chytil dívku za paži, dívka trochu vyjekla.
Přemysl se postavil před nadutého kolegu, měřil si ho pohledem.
‚Víš, Genadiji, ze zásady nemlátím ženy a opilce, ale že jsi to ty, udělám dnes výjimku.‘
Dívali se na sebe, pak Palcát stáhl ruku a vztekle odkráčel.

‚Víš, co děláš?‘ poznamenal v taxíku Přemysl, ‚je to perspektivní kádr, ambiciózní, dotáhne to daleko.‘
Jen mávla rukou a podívala se z okénka.
‚Prosím, zastavíme kousek dřív, chtěla bych se projít.‘
Procházeli se parkem a ulicemi, lehce ji držel, poslouchal klapot jejich podpatků. Vlastně vůbec nemluvili.
‚Tak tady bydlím, úplně nahoře,‘ ukázal na dveře.
Dívka se chvíli dívala a odhadovala výšku domu. Pak se usmála a sáhla na kliku.

Nakreslil nejdřív jen obličej v dlaních, dívala se rozpačitě a nejistě. Ukázal jí obrázek, kývla a pohladila mu ruku.
‚Moc krásné,‘ zvedla oči, ‚chtěl bys, abych se také svlékla jako ta holka?‘
Na chvilku si představil, jak se dívka pomalu svléká ze svých jednoduchých šatů, svůdně se na něj dívá. Bylo to lákavé, ale…
Svlékli se navzájem, nelhala, měla mnohem hezčí ňadra než ta striptérka, a hrozně se styděla.
Do rána ji dvakrát pomiloval a pětkrát nakreslil.

Vztah to byl intenzivní a krátký, tak to tenkrát bylo. Ona odešla za novým objevem, on zase našel jinou múzu. A zbyly jen…

Přemyslův pohled se zamyšleně svezl na skříň, určitě tam byly desky s jejími kresbami, něco jí dal, víc si nechal. Měl chuť je najít, rozvázat tkaničky, probrat se obrázky, možná by si vzpomněl, jak se jmenovala.
Ukázal ke skříni.
„Jsou tam myslím její obrázky. Když jsme se rozešli, všechno jsem sbalil a uklidil.“
„Už ses na ně nikdy nepodíval?“
„Ne, měl jsem strach, že si zase na něco vzpomenu, takhle je to uzavřené, konec. Zbyla jen ta krásná prsa, co pořád maluju.“
„Mhmm…? Zbyla po ní jen prsa? To je divný. Fakt jste se už nepotkali?“
„Jo, jasně, že jo. Ale jen jsme se tak pozdravili a usmáli na sebe. Bylo to fajn a bylo to pryč. A pak se myslím vdala někam do Německa a byl konec.“

Radka ho zamyšleně hladila.
„Zvláštní, líbila se ti?“
„Tenkrát moc.“
„A najdeš ty desky?“
„Najdu, ale podíváš se do nich sama.“
„Dobře.“
„A proč jsi to vyprávěl celé jako o někom?“
„Ve třetí osobě? Nevím, možná je to tak dávno, že mi ten starý Přemysl připadá jako úplně jiný člověk.“
„Jen proto?“
„No, hlavně se mi to nechtělo předělávat celé do ich formy. A mohl jsem si víc vymýšlet.“
Radka se začala potichu smát.

Když se dosmála, přitiskla se k němu. A pak mu zašeptala do ucha.
„Prosím ještě tu třetí.“
„Moji druhou manželku?“
„Ne, nemusím mít všechno. Navíc tak krásný zadek, to bych ještě žárlila.“
„No…“ přejel dlaní přes prdelkové obliny.
„Opovaž se porovnávat. Počkej ještě, ta třetí. Jak jsi to říkal? Učitelka?“
„Ne, profesorka matematiky z gymplu.“
„Pravda.“
Chvíli bylo ticho.
„Nechce se ti to vyprávět?“
„Není to úplně veselé.“
„To nevadí, život není jen veselý.“

Hladil Radčin zadek, sem a tam, občas přejel jinam, odfoukl tmavý pramen vlasů, který ho lechtal do nosu, a začal vyprávět.

„Učitelka matematiky. Nebylo jí zdaleka ani třicet. Štíhlá, docela pěkná, chladná, odměřená, strohá a celkem přísná. Až pak mi došlo, že se asi tak snažila maskovat nejistotu, ale stejně mi pak došlo i dost jiných věcí. To už bylo jedno.“
„Matika ti asi moc nešla? Umělcům skoro nikdy nejde.“
„No počkej, mně šla dobře, teda nebylo to na matfyz, ale nejhůř za dvě to bylo vždycky. Ale k příběhu. Jednou – bylo to asi na jaře, protože ve třídě bylo ještě měkké světlo, odráželo se od bílých stěn a rozptylovalo kolem, všechny stíny byly zvláštní, připadalo mi, že každou chvíli pohltí předměty a zůstanou jen samy, stíny bez svého majitele, osamělé a smutné.
Měl jsem prostě takovou melancholickou náladu, učitelka vykládala novou látku, nějaké rovnice, myslím. Už popsala skoro celou tabuli a musela si přidřepnout, aby dopsala dole poslední závorky a zlomky. Vypadalo to moc hezky, v modrém kostýmku s docela úzkou sukní kousek pod kolena. Krásně jí vyrýsovala boky a prdelku. Moc pěkně.“

Malíř si navinul neposlušný pramen vlasů na prst a položil Radce dlaň na bok.

„A pak vstala, sukně se jí na jedné noze asi za něco zachytila a nesklouzla dolů, možná za podvazek, nevím, o tom jsem takhle nepřemýšlel. Viděl jsem jen kousek krásného ženského stehna mezi sukní a okrajem punčochy, vlastně úplně malý kousek. Ale nádherný, jen malinkatý příslib, jak asi může vypadat zbytek.
Kdyby měla minisukni a celou nahou nohu, nebylo by to vůbec tak pěkné. Tohle prostě bylo naprosto přesné a bylo mi líto, že to bude hned pryč, uvědomí si, jak na ni civíme a stáhne si sukni zase pod kolena.

Vytáhl jsem z tašky čtvrtku a měkkou tužku. Vždycky jsem to nosil. Začal jsem rychle kreslit, ruka malovala sama, nemusel jsem vůbec o ničem přemýšlet, rychlý obrázek hezké ženy s ukazovátkem v ruce s dráždivě shrnutou sukní. Nemyslel jsem vůbec na nic, nijak mě nevyrušilo významné pochichtávání. Strčil do mě až kámoš Jarda, probral jsem se ze snu a rozhlédl se.

Profesorka stála nade mnou a dívala se přímo na obrázek. Prostě jsem ho schoval do desek, tužku do penálu, položil dlaně na lavici a čekal co bude dál.
Ale nebylo nic, profesorka šla klidně uličkou k tabuli a pokračovala ve výkladu. Ale cítil jsem, že se musí více soustředit, občas se na mě podívala.
Zazvonil zvonek, konec hodiny, hodil jsem všechno do tašky a loudal se ven ze třídy.

‚Můžete se u mě zastavit?‘ ozvala se za mnou. Jarda mě pleskl do zad, povzdychl jsem si, otočil se k profesorce.
Dívala se na mě zase zvláštně, asi přemýšlela, co se mnou. Pak si povzdechla.
‚Pojďte do kabinetu, tam to probereme,‘ rozhodla se.
Šla po chodbě docela svižně, podpatky hezky cvakaly po dlažbě. Šel jsem kousíček za ní, popravdě, abych mohl očumovat ten pěkný zadek po úzkou sukní, jak se při každém kroku napne a boky se zavlní.

Zavřel jsem v kabinetu dveře, posadila se a ukázala na druhou židli. Nervózně jsem se usadil, tašku na klíně. Přísně se podívala, naklonila se a klepla prstem do tašky. Vyndal jsem desky ven a položil na stůl.
Otevřela je a studovala můj výtvor. Oči se jí rozšiřovaly a trošku zčervenala. Sundala si brýle a povzdechla si.

‚Já… Omlouvám se, byla to taková inspirace, k tomu to světlo, chtěl jsem to nakreslit,‘ blábolil jsem.
‚Moc pěkně maluješ.‘
‚Tohle je jen taková rychlá čmáranice, kresbička.‘
Přejela prsty papír, jako by pohladila obrázek bříšky prstů. V tu chvíli jsem měl dojem, že hladí mě, všechno se v kabinetě začalo měnit, nebylo to skutečné.
‚Ne, je to moc krásné, jenom… no víš co.‘
‚Nebudu to nikde ukazovat, je to jen pro mě.‘
‚Nemohla bych si to nechat?‘
‚No, víte, je to jen…‘ zadrhl jsem se, když jsem se na ni podíval. Byla najednou hrozně hezká.
‚Zasloužila byste namalovat mnohem lépe, od někoho, kdo to opravdu umí,‘ vypadlo ze mě nečekaně.
‚Ty bys to neuměl?‘ trochu se usmála a zvedla obočí.
Podíval jsem se jí přímo do očí, tančily v nich zvláštní jiskřičky. Celý ten kabinet najednou zmizel, byla tam jen ona sedící proti mně. Chtěl jsem prostě zvednou dlaň a pohladit ji, jen lehounce, z přísně učesaných vlasů na tvář, na hezký krk a níž, na halenku, až možná na ňadro, ucítit ho v prstech.

V tu chvíli bych to klidně mohl udělat, ale to mi samozřejmě došlo až pozdě. Mohl bych udělat všechno, políbit ji na krk, na tvář, na ústa, položit jí dlaň na to osudné stehno pod sukni, požádat ji, abych ji mohl nakreslit, jak bude chtít. Nebo jak já budu chtít, oblečenou, polonahou nebo úplně nahou. Ale nijak vulgárně nahou, jen úplně krásně, se skloněnou hlavou.

Chvíli jsme se na sebe dívali, bylo to úplně úžasné, už už jsem chtěl zvednout ruku, ona nejspíš taky.

Ale samozřejmě se něco stalo, v pohádkách zakokrhá v poslední chvíli kohout. Tady převzal roli zlovolného opeřence školní zvonek a zahnal kouzlo někam do koutů za police. Bylo pryč. Jen jsem desky přistrčil k ní a přikývl.
‚Musím jít.‘
‚Já taky, učím ve kvartě.‘
Naposledy jsme se na sebe podívali, trochu se usmála, spíš ale smutně. Odešel jsem.
A to bylo všechno, už se to nikdy neopakovalo. Jen jsem měl někdy pocit, že se na mě trochu jinak dívá, ale těžko říct. Vycházeli jsme spolu dobře, ale jen, no, jako student s profesorkou.“

„Už jsi ji nikdy nenakreslil?“
„Ale nakreslil, samozřejmě, ale nebylo to nic moc. ‚Něco‘ tam chybělo, to, co bylo na úplně prvním obrázku, kouzlo okamžiku. Zkoušel jsem všechno možné, i opravdu hodně erotické obrázky, fakt hodně.“
„Hmm… A máš je někde?“
„Někde budou, kdybych hledal, najdu je. Jenže je nechci najít, nevím, jak by se mi teď líbily. A navíc…“
„Navíc?“
„No, to jsem ti nechtěl vyprávět, ale už musím.
Přišla na náš maturitní večírek, asi ji tam někdo pozval, nevím. Bylo tenkrát pěkně, objevila se ve dveřích, pověsila kabátek na věšák a prošla dál v hezkých modrých letních šatech. Trochu na mě mávla, ale pokračovala dál a usadila se ke stolu k holkám.

Všichni se dobře bavili, přísun alkoholu byl plynulý. Posadil jsem se do kouta, vytáhl papír a zkoušel jsem malovat rychlé podobizny. Ne karikatury, to mi nikdy nešlo, podobizny. Něco dopadlo dobře, něco hůř. Navíc jsem měl už zase splín, byl jsem naštvaný, že nedokážu nakreslit to, co mám v hlavě.

Najednou se posadila vedle mě a dívala se na kresbičku. To už jsem seděl v rohu sám, ostatní ovládli výčep a jeli další rundu. Takže jsme byli sami. Položil jsem papír na stůl a zvedl oči.
‚Mě nenakreslíš?‘
‚To už jsem jednou zkusil.‘
Trochu se začervenala. ‚A od té doby nic? Nepovídej.‘
‚No, to byste ale nechtěla vidět.‘
‚A pročpak?‘ Opřela si hlavu o složené ruce a usmívala se, ‚jsou nějak hanbaté?‘
‚No, některé… O to ale nejde, nejsou dobré.‘
‚Vida, takže mě maluješ nahou. To už se usmívala jinak, došlo mi, že asi dost vypila.
‚Taky, ale to nic neznamená.‘
‚Jak to? Obrázek nahé profesorky je nic?‘
‚Nebojte, nikomu jsem to neukázal, navíc tam není vidět obličej, vždycky je ukrytý ve vlasech nebo ve stínu.‘
„Mám ti věřit?“

Dívali jsme se na sebe, a už to tady zase bylo. Objevilo se to a obklopilo nás, uzavřelo před okolím.
‚Namaluj mě ještě jednou.‘
‚Jak?‘
‚Jak budeš chtít.‘
‚I nahou?‘
‚Dovoluješ si,‘ tváře jí malinko zčervenaly a přivřela oči.
‚Ne, chci víc,‘ vypadlo ze mě.
‚Víc než nahotu? Nepřeháníš to?‘

Vzal jsem do ruky papír a akvarelovou tužku. Pak jsem se jí zadíval do očí.
‚Chtěl bych vás nakreslit s rozpuštěnými vlasy, jak se jen tak díváte.‘
‚Jen tak?‘
Přikývl jsem.
Chvilku váhala, pak si pomalu uvolnila účes a setřepala vlasy kolem tváře. Chtěla si je upravit, ale zavrtěl jsem hlavou. Podívala se na mě trochu nechápavě, pak se zkoušela různě soustředit, ale to už bylo jedno.

Začal jsem kreslit a malovat, byla to chvíle, kdy ruka ožije a pohybuje se úplně sama, něco ji vede, nevím co. Sám jsem nechápal, kde se ten obrázek vzal, mladá žena s rozpuštěnými vlasy a zvláštním pohledem. Za rozhodnými rysy se skrývala vlídnost a nejistota, možná ještě víc, vnitřní smutek. Sám nevím, těžko se to popisuje, jak říkám, nevím, kdo to nakreslil.

Položil jsem obrázek před ní a otočil. Dlouho se na něj dívala.
‚Takhle mě vidíš?‘
‚Asi, nejspíš.‘
Vzala si ode mě desky, ještě chvíli s nakloněnou hlavou studovala mou kresbu a pak ji skryla do desek.
‚Moc děkuju.‘
‚Počkejte, ještě podpis.‘
‚Podepíšeš mi to, až budeš slavný malíř.‘
‚To se načekáte.‘
‚Určitě budeš, tohle je… Moc krásné. Dík.‘
Ještě jsme se na sebe dívali a pak mi dala pusu. Jen malinkou na tvář. Ale bylo to hezčí než nějaký francouzák.

„To je krása,“ zašeptala Radka, „a podepsal jsi jí někdy ten obrázek?“
Malíř posmutněl. Další část nechtěl vyprávět, ale musel.

„Druhý den odpoledne jsem potkal Jardu, víš, toho mého kamaráda, seděl se mnou v lavici. Hned se ke mně hnal, mával rukama, odtáhl mě někam k řece a tam začal.
‚Nebudeš mi věřit, co se včera stalo.‘
‚Ožral ses?‘
‚To taky, ale pak… No…‘
Rozhlédl se kolem a zašeptal.
‚Omrdal jsem matikářku.‘
Vypadal jsem asi dostatečně překvapeně, taky jsem to vůbec nemusel hrát. Začal chrlit další slova a věty. Jak se spolu bavili a připili si, jak jí nabídl, že se půjdou projít, aby si trochu vyčistili hlavy, jak došli až mezi stromy k řece…
Nechtěl jsem ho poslouchat, vůbec ne, raději někam utéct. Ale stejně jsem slyšel, jak ji zkusil políbit, že čekal facku, ale nic, pak se líbali víc, začal ji ohmatávat, jak se k němu tiskla, pak mu rozepnula kalhoty a hladila klacek, jak si sama sundala kalhotky a opřela se o strom…
‚A pak jsem ji fakt vošukal, chápeš to? Držel jsem ji za ty skvělý kozy a mrdal ji a mrdal.‘

Chtěl jsem mu dát facku nebo ho hodit do řeky a utopit. Nakonec jsem jen vstal a odešel. Přiblbě za mnou koukal.

Ten blbec zničil něco krásného, jako kdyby se třebas vychcal na slavný obraz. I když se všechno umyje, už to není ono. Cítíš z něj ty chcanky, jen tam jen ta hnusota a chtíč. Měl jsem v hlavě obrázek profesorky s vyhrnutými šaty, kalhotky shrnuté na pravém kotníku, před ní Jarda s nahým křečovitě přirážejícím zadkem. Drží ji za prsa a vrcholí do ní. Odstoupí a natahuje si kalhoty, ona stojí u stromu, semeno jí pomalu stéká po štíhlém stehně. Desky s mým obrázkem odhozené na zemi.

Tohle jsem nikdy nedostal z hlavy. Když jsem si na ni vzpomněl, viděl jsem jen tenhle obraz. Nic jiného.
S Jardou jsem už nikdy nepromluvil, nikdy, ani slovo.“

„A co ona?“ zeptala se Radka měkce.
„Nic, taky nic.“
„Takže jí dlužíš podpis?“
„Ano, dlužím, máš pravdu.“
Radka se zavrtěla a polechtala ho kadeřemi.
„A co když si to ten tvůj Jarda jen vymyslel?“ řekla pomalinku.
„Proč by to dělal?“
„Co já vím? Chtěl být zajímavej, nebo se jí možná chtěl pomstít. Jak na tom byl s matikou?“
„Blbě, sotva prolez. Vlastně jen díky ní. I u maturity ho podržela. Teda chtěl jsem říct mu ho podržela.“
„Dej pokoj, takže nevíš, jestli se to fakt stalo?“
„To by si Jarda nevymyslel.“
„Ale mohl by, ne?“

Malíř se zamyslel. Radka potichu pokračovala: „Viděl vás, jak ji maluješ a vůbec se chováte důvěrně, dala ti dokonce pusu. Začal žárlit, možná ji miloval, co já vím. A napadlo ho, jak ublíží jí i tobě jedním vrzem, perfektní plán. Co ty na to? Nemůže to být pravda?“
„Nevím, vlastně… Může. Co já vím.“ Malíř dlouho mlčel. „Takže jsem možná zatratil svou první lásku a úplně zbytečně.“

Radka se k němu přitiskla tak, že podráždila snad všechny smyslové receptory v kůži, které mu ještě fungovaly. Popravdě až do téhle chvíle netušil, že je vůbec má.
„To je právě to,“ dodala, „nevíš, jak to bylo. Možná je to se mnou stejné, věříš mi, ale možná jsem ti jen lhala. Proč ne.“
„Neříkej to.“
„Ale může to tak být, ne?“
Malíř se jí zadíval do očí a usoudil, že nebude opakovat starou chybu. Jemně ji políbil a pohladil dlaní kulatý zadeček.
„Nejsi Jarda.“
Zahihňala se.
„To doufám.“

Pomalu se obrátila na záda, rozevřela kolena a zavřela oči. Zavlnila prsty. Přetáhl si košili přes hlavu, za chvíli ucítil v klíně ženiny prsty. Pohladil prsa a sjížděl níž přes hezky ženské břicho do klína. Hladil ji, dokud neucítil na prstech vlhkost. Klekl si ženě mezi kolena a zvolna do ní pronikl. Prohnula se v zádech a podstrčila si pod boky polštář. Chvíli se milovali, hladil jí bradavky, líbal krk, rozevřené rty. Malinko přitvrdil, rozevřela rozkoší dlaně a zaklonila hlavu.

Otočili se, seděla na něm a pomalu se vlnila. Držel jí ňadra, zrychlovala a zpomalovala. Sjel dlaněmi na boky a sám začal přirážet. Zrychlovali, dívala se na něj, sama si dráždila bradavky, stiskl jí půlky k sobě, tlak se přenesl až na klacek projíždějící její svatyňku. Stříkal do ní.
Oddychoval, hladila ho, prostěradlo mezi stehny.

Začala se sama hladit, rád by jí pomohl, ale tohle bylo krásné a dělala to i pro něj. Dlaněmi si projížděla klín. Líbal ji a hladil prsa, cítil, jak se sama vzrušuje. Pokračovali až do jejího konce. Leželi vedle sebe a věděli, že by měli jít pod sprchu.
Ale místo toho usnuli.

Probudil se uprostřed noci, vstal a našel teplejší deky, pečlivě Radku přikryl. Oblékl si košili. Dlouho se na ženu díval.
Uvědomil si, že ji asi opravdu začíná milovat.