Dívka s medailonem

„Mordyje, ti na hradbách mají ale nervy!“ hromoval zarostlý voják v uniformě švédského pěšáka a kumpáni okolo přitakali. Snadná kořist se změnila v nesnadné dobývání. A to neměl nikdo rád.

Útok netvořili jen Švédi, ale pestrá směsice mužů různých národností, soustředěných nyní pod praporci švédské armády. Najatí žoldnéři, bývalí císařští vojáci i dobrodruzi z celé Evropy.
Bojovalo se už drahně let a nikdo snad už ani pořádně nevěděl proti komu. Voje táhly krajinou sem a tam, dobývaly města, hrady, pevnosti a jejich síly slábly a zmenšovaly se, až ve zdecimované soldatesky hladových krků, toužících hlavně se nasytit.

Jako tady, před branami jakéhosi městečka nedaleko soutoku řek Moldau a Elbe. Ta jména nikomu nic neříkala, místní lidé mluvili nesrozumitelnou řečí a převážně to byli katolíci, čili nepřátelé. Jako tady. Jenže město se jim nehodlalo vzdát a ač na hradbách stáli jen ozbrojení měšťané, bránili se velmi úporně.

Hejtman Ratolewski vše pozoroval z bezpečné vzdálenosti. Obránci se drželi, ale bylo znát, že jen oddalují nevyhnutelnou porážku. Proč takto zbytečně obětují životy? Pravda, první hodiny po pádu města patří vojákům, to je nepsané pravidlo a při rekvírování tu a tam někdo nevinný zemře, ženy ukojí vojákův chtíč, ale většina životů obyvatel bývá ušetřena… A tady se malé město tak zoufale brání. Je snad uvnitř něco cenného?
„Těžko,“ soudil nejen on, ale i švédští velitelé, pod které tato nevelká jednotka spadala.
Z kdysi mocné a velké armády zbyly po řadě srážek jen osamělé houfy, hledajíce se navzájem a hlavně chtivých po jídle a odpočinku. Kořist byla až na třetím místě.

Náhle na hradbách zatroubil jakýsi signál a obránci naráz zmizeli. Útočníci přirazili ke zdi žebříky a s bojových křikem se vrhli nahoru, kde nikdo nebyl, dostali se k bráně, otevřeli ji a město bylo jejich.
Uličky se zaplnily vojáky bažícími po jídle, pití, ženském těle, kořisti, každému dle jeho gusta. Všechny ale čekalo jedno velké překvapení. Město bylo zcela prázdné! Nikde ani živáčka.
„Kam se všichni vytratili, zpropadeně?“ vojáci se vrhali do opuštěných domů, kde nenacházeli nic cenného k ukořistění.

Hejtman Ratolewski pokyvoval hlavou. Srážka na hradbách byla jen kamufláží, aby se obyvatelstvo stihlo uchýlit do úkrytů. A kam? Do podzemí. Do spleti temných, úzkých chodeb a skrytých propadlišť, kam se nikdo neodváží, je-li mu život milý. Hejtman sám viděl takové chodby v Jihlavě, Znojmě a kdoví kde všude taková podzemní města jsou. Tam je vojenská přesila bezmocná. Ve tmě číhají obránci a muži nemohou postupovat jinak než jednotlivě za sebou… ne, ne… do takových šarvátek se nikdo dobrovolně nepustí. Ani na rozkaz.

***

Čtyři muži však v jednom domku poblíž hradeb přece jen objevili živého tvora – ženu. Nebyla mladá, ale ani ne tak stará, aby jim neposloužila k uspokojení chtíče.
Žena stála v síni, ruce za zády a drmolila Otčenáš.
„Ve jménu otce, syna a Ducha svatého, amen!“ náhle natáhla ruku,a ohlušující výstřel a kouř naplnil místnost. Žena třímala v ruce pistoli a střelila nejbližšího muže!
Ten se skácel k zemi, zatímco ostatní strnuli, zda-li nemá ještě další zbraň. Neměla. Pistoli upustila na zem a sklopila hlavu, odevzdávaje se osudu.

„Tak pojď, ty mrcho!“ muži ji povalili na stůl. Nejdříve jim poslouží a pak ji zabijí a pomstí tak smrt druha. Jeden ji kasal suknici, druhý roztrhl živůtek a hrubě omakával velká prsa, avšak k dalšímu násilí nedošlo. Jasný zvuk polnice zvěstoval nebezpečí a muži hned všeho zanechali a vyběhli ven.
„Co se děje? Co se děje?“ sbíhali se odevšad muži a chvátali za hlasem trubky.

Trubač nestál na hradbách náhodou. Svolával vojáky k boji, neboť k městu se rychle blížila silná jednotka císařských. Kde se tu vzala, nikdo netušil, ale že jde městu na pomoc bylo zcela zřejmé.
Dobyvatelé se stali obránci, ale mnoho nezmohli. Zejména dát se dohromady a zorganizovat obranu již bylo nemožné. Jednotky byly pomíchány, muži rozvášnění kořistěním najednou zase měli bojovat? Všechny brány již také nestihli uzavřít.
Císařští střelci zahájili palbu a ostatní poté rozsekali šavlemi vše, co jim přišlo do cesty.
Švédové se obrátili na útěk uličkami města na druhou stranu a pryč, jen pryč.
Císařská strana opanovala městečko velmi rychle a s nepatrnými ztrátami.
Generál Hans Mahler byl spokojen. Ze srážky u Klecan vyšli značně pocucháni, ale nyní zase jim vzroste sebevědomí. Zde si odpočinou a doplní zásoby.

Kam však zmizelo veškeré obyvatelstvo? Švédi je povraždili? Vojáci začali město prohledávat.

***

Když dva vojáci vtrhli do domku poblíž hradeb, v síni nejprve narazili na mrtvolu Švéda a v kuchyni pak na ženu zašívající si roztrženou košilku. Žena byla do půl těla nahá a velké prsy měla svěšené k pasu, ale vzhledem k jejímu věku byly to vnady ještě k světu, zvláště pro nadržené vojáky.
„Jestli chcete, vezměte si mě, nebudu se vám bránit,“ řekla žena tiše a nevzrušeně a ani nezvedla oči od práce.

Muži se na sebe podívali.
„No… ehm… ženo… my nejsme nepřátelé. Švédy jsme z města vyhnali. Nepřišli jsme kořistit,“ řekl jeden, ale oči nespouštěl z jejích prsů a cítil silnou erekci.
Další šmejdil u plotny.
„Máme hlad, co máš k snědku? A vůbec, kde jsou ostatní lidé?“
„Schovaní v podzemí,“ odvětila žena, ukousla niť, blůzku si oblékla a mužům skončilo kozí vyvenčení. Pak teprve na muže pohlédla.

„Opravdu máte jiné mundúry. Jste císařští?“
„Ano. Tak jak je to s těmi lidmi?“
„Podzemí je protkáno spletí sklepů a chodeb. U mě nic takového není. Lidé vylezou, až se přesvědčí, že je venku bezpečno.“
„A proč tam nejsi s ostatními?“
„Tohle je můj dům a majetek. Nenechám nikoho jen tak brát, co není jeho. A smrtí muže stejně můj život ztratil cenu,“ mluvila smutně a odevzdaně.

„Jdu to ohlásit veliteli,“ řekl ten první a odešel.
„A my půjdem do sklepa,“ řekla žena s pohledem na druhého. „Říkal si, že máš hlad, ne?“

***

Ve sklepě ukázala na velkou bečku nakládaného zelí.
„Odsuň to.“
Voják tak učinil a žena vzala do ruky kus plochého železa a zapáčila ve spáře mezi kameny.
Ten největší se pohnul a zvedal se. Stačilo ho odvalit stranou a objevila se temná díra.

„To je tajný sklípek, kde mám ukryté zbylé zásoby. Podělím se s vámi, protože vaším příchodem jste mi zachránili život. Jako samotná žena nemám ochranu manžela a jim bych se všanc jen tak nedala…“
„To tys zabila toho v síni?“
„Pistoli mi dal před časem jeden kyrysník, co tu byl na bytě. Naučil mě s ní zacházet. To bylo poprvé, co jsem ji použila,“ kývla hlavou a dodala. „Jak ti říkají, vojáku?“
„Jsem Řehoř a ty?“
„Magdaléna… A teď lez dolů, je tam žebřík a podej mi šrůtek slaniny a pytlík hrachu.“

Když Řehoř vylezl zpět a vrátili kámen zpět, vzal Magdalenu jemně kolem pasu a oba se na sebe usmáli.

***

„Júúh… úúúh… oooch,“ o pár minut později vzdychala Magdalena rozkoší, rozkročená a zapřená rukama o sud, suknici vykasanou nad pas a vychutnávala si pomalé přírazy, jak do ní Řehoř zezadu vnikal.
Takto hezky již dlouho nebyla milována. Zhanobena ano, ale na to se snažila zapomenout a vlastně to s tělesnou rozkoší nemělo nic společného. Byla jen kusem masa pro nadržené vojáky, ale Řehoř se choval nepovýšeně, jemně a něžně.
Objal ji, lehce políbil, pak odvážněji a vášnivěji, jemně jí prohnětl prsa… A náhle stála zády k němu, suknici vykasanou a tuhý úd jezdil v jejím vlhkém oudolíčku. Bylo to velmi příjemné.
Řehoř sám nikam nespěchal a užíval si těsnost spojení a ona si přála, aby to trvalo co nejdéle.
Jenže nadržený muž dlouho v ženě nevydrží, přírazy zrychlovaly a pak Řehoř zachroptěl a mízou jí plnil lůno… ohhh… bylo toho tolik, že i ji to přivedlo na vrchol blaha.
„Oáááách… svatá matko!“ vykřikla a uvolnila šťávy, které se mísily se séměm, jež z ní vytékalo a tvořilo jí na stehnech stružky.

Řehoř si povadlý pyj uklízel do nohavic, ona si cípem suknice otřela tu nadílku a oba se ze sklepa vrátili nahoru.

***

„To je dost!“ uvítal je ten první muž. „Ohlásil jsem to veliteli a prý sem přijde s dalšími pány důstojníky. Máš toho dost?“ ukázal na hrách a maso.
„Je tam jen toto,“ řekl Řehoř. „Ale místní prý vylezou, až jim nebude hrozit nebezpečí. Chceš to zkusit?“
„To jako sejít do chodeb a nechat se propíchnout? To určitě! Ať tam jde ona,“ ukázal prstem na Magdalénu.
„To nepůjde, pánové,“ promluvila rozhodně. „Nejsem ta, jíž by uvěřili. Oni se sami přesvědčí, nevím jak, ale dejte jim čas. Stejně musím vařit. “
Muži to uznali a tomu prvnímu neušlo, jak Řehoř ženu zálibně pohladil po zadnici. Ne po vojácku, ale něžně. Nekomentoval to a se sakrováním šel ven. Má to tak někdo štěstí.

***

Tři důstojníci – Vojtimír z Wysegradu, Falken Stein von Donauburg a Karel Ignác Valdštejn se sešli v domku vdovy Magdaleny, prozatím jediné obyvatelky města. Do podzemí byli vysláni parlamentáři, ale zatím nepochodili a hlouběji do chodeb se jít obávali.
Muži tedy vzali zavděk chudou stravou. Setník Rohan kdesi sehnal měch vína, které se podávalo ke hrachové kaši s osmaženými plátky slaniny.
Muži rozprávěli s Magdalenou o životě ve městě a zajímali je i přesuny nepřátelských armád.
Na to žena by sice ráda zapomněla, ale odpovídala poctivě a sdělila i strasti, jež postihly obyvatelstvo, které se ne vždy stačilo stáhnout do bezpečí podzemí. Zejména ženy hodně trpěly.
„To je holt válka,“ odvětil prostě Vojtimír. „Já nic jiného nezažil. Není mi ještě 30 let, ale celý život válčím. Otec sloužil pod generalissimem Valdštejnem a já od mládí cestoval s ním a připravoval se tak na svoje budoucí povolání. Nic než boj neznám. Vlastně jsem mír nikdy nepoznal.“

Rozlétly se vstupní dveře a dovnitř vpadl Rohan a pevně držel mladé děvče.
„Hleďte, jakou lasičku jsem objevil na půdě,“ chechtal se.
„Rozárko!“ hystericky vykřikla Magdalena. „Pusť ji, to je má dcera!“
Rohan uvolnil držení a dívka se vrhla matce do náruče.
„Maminko… on… on… mě našel… búúúú,“ rozplakala se.
„Ach ne… tolik jsem doufala… ale zde jsou dobří páni a nikdo ti neublíží, neboj se,“ konejšila ji žena, ale moc tomu nevěřila.
Muži jsou nadržení kanci a je jedno jestli jsou císařští nebo nepřátelští.

„Sedni si k nám a zavdej si vína a najez se kaše,“ pobídl ji Karel Ignác Valdštejn.
Dívka plaše usedla na nabídnutou stolici, z kotlíku si nandala misku kaše, hladově se pustila do jídla a po očku sledovala pány. Ti zase sledovali ji a byla to trochu trapná situace, až Magdalena řekla: „To je Rozárka. Jediná památka na mého manžela. Podruhé jsem se již nevdala i když nabídky jsem měla. Žijeme jedna pro druhou a nesnesla bych, kdyby na ní bylo konáno násilí. Proto jsem ji ukrývala na půdě. Slibte mi, vzácní páni, že se jí nedotknete.“
Muži cosi zamručeli na souhlas i když mladá dívka se jim líbila. Rozhodně víc než její matka, která by se tělesným radovánkám jistě nebránila. Rozárka bylo sice hubené děvče, ale přes malá prsa měla boky a zadek dle požadavků doby a její jemný, ještě dětský obličej, zkřivený prožívanou slastí při vniknutí… ohhh… mužům se samovolně stavěly ocasy tou představou. A je ještě panna, nedotčená mužem…

Náhle dovnitř vpadl posel.
„Nesu zprávu… obyvatelé města vyšli z podzemí… Městská rada už na vás čeká na radnici,“ udýchaně předával informaci.
„Nono… dali si na čas, tak my to snad dojíme, co říkáte, pánové?“ řekl Karel Ignác Valdštejn a ostatní přitakali. Kaše byla dobrá a pohled na mladou dívku také hezký.

***

Po jednání vojáků s představenými města se obyvatelé odvážili vyjít na ulici a zaplnili rynek a řemeslníci mohli otevřít své krámky. Ukázalo se, že ve městě přebývá více než mužů vdov a osamocených žen. Pro prosté vojáky to byla dobrá zpráva. Jen bylo třeba se umýt, zakrýt neotesanost v chování a stát se galantními. Ženy se pak nebránily jejich dvoření.

Vojtimír z Wysegradu se ubytoval u vdovy Magdaleny. Ta neměla výhrad, zvláště když v komůrce v přízemí se ubytoval voják Řehoř.

***

Panna Rozárka brzy odložila svoji cudnost a ostýchavost, zvláště když opadla ostražitost matky, která trávila noci v komoře v přízemí a užívala si slasti života.
Mladá dívka celkem snadno podléhala sladkým slůvkům zkušeného Vojtimíra, který s ní po večerech sedával a rozprávěl o vojáckém životě i o cizím zemích, jimiž prošel.

Rozárka, která se za celý život dostala jen pár mil od hradeb, byla jeho vyprávěním doslova unesena. Vojtimír se v jejích očím zhmotnil v rytíře bez bázně a hany, co prochází cizími zeměmi, všude se domluví, všechny nástrahy osudu přežije a nepřítele zažene na útěk. Alespoň tak jí to líčil a ona mu naivně věřila.
Vojtimír byl však především muž, jehož tělesné touhy nebyly pravidelně ukájeny a proto využíval každé příležitosti dostat se nějaké ženě pod suknici. Mohl si sice zaplatit nevěstku či markytánku, z nichž některé si též takto přivydělávaly, ale čistá městská dívka, to byla výzva.

Časem přišla řeč o dobývání měst a Rozárka přiznala, že při několika napadeních města ji matka ukrývala na půdě a děsila historkami o hrůzných skutcích krvelačných vojáků. Rozárka z řeči kamarádek věděla, jak to mezi muži a ženami je a jako nepolíbená panna se hrozila, kdyby si někdo vzal její nevinnost násilím. Zatím tomu unikla i když u nich doma se také již nepřítel objevil a zatímco obyvatelé se skryli v podzemí, ona strávila celý týden na půdě v dutině starého komína o suchém chlebu a džbánu vody.

„Nelíbí se mi to,“ dumala nahlas. „Řada přítelkyň již má dítě a já nic. Matka odhání každého nápadníka. Myslí si, že pro mě přijede princ na bílém koni. Franz, syn kováře, o mě stál a co myslíte? Díky matce jsme ani políbení si nedali, pak měl službu na hradbách a zabili ho. Zůstanu navěky na ocet, búúúú,“ a potichu se rozplakala.
Vojtimír ji něžně vzal kolem ramen a s potěšením seznal, že neucukla. Byla vážně potřebná poznat lásku a vše s tím spojené…

Rozárka se pokorně nechala odvést do Vojtimírovi komnaty, on za sebou zavřel dveře na závoru a pak dívku sevřel v náručí a začal líbat. Kupodivu mu vyšla vstříc a snaživě mu nabízela jazyk ke vzájemnému proplétání.
„Líbáš hezky,“ řekl Vojtimír a dívka zrudla.
„Zkoušela jsem to… s Madlou odvedle… ona… již… chlapce měla a vysvětlila mi… co… a… to. Mám se svléci, pane?“
Vojtimír přikývl a sám se obnažil, zatímco Rozárka se svlékla do spodní košilky a donaha šla až pod přikrývkou.

Když k ní přilehl, plaše se mu stulila do náručí.
„Mám strach.“
„Pššš… budu něžný,“ slíbil jí Vojtimír, ale sám si moc nevěřil. Kdy naposledy něžně pomiloval ženu a pannu k tomu? Ani si nepamatuje. O panictví přišel už před mnoha lety s děvečkou na statku, kde tehdá s otcem přenocoval. A ještě ho to stálo zlaťák.

U vojska se s ženami nezacházelo v rukavičkách. Dáš, nedáš? Stejně skončila někde na seně na zádech s nohama od sebe. Špinavé nevěstky, co táhnou s každým vojskem, ale stály peníze a Vojtimír jich využíval jen v nejnutnějších případech.
Nyní na něj Rozárka s důvěrou hleděla a věřila mu. Musí to dokázat.

Začali se líbat, rukou jí sjel na ňadro a stiskl ho. Měla ho malé, ale pevné, tak akorát do ruky. Prsa jí hladil, jemně mnul a laskal tvrdé bradavky a dívka sténala prožívanou blažeností.
Když jí sáhl mezi nohy, sama je dala od sebe, jak asi byla poučena. Chomáčem chlupů se dostal mezi pysky a pocítil jistou vlhkost. Dokonce prsty vnikl dovnitř, až vyjekla.
„Ach… au… ne… ano,“ špitla rozpačitě.

Vojtimír ustal v laskání klína a znovu se přesunul na prsa. Dívka se odvážila a sáhla mu na tvrdý ocas. Sevřela ho a neuměle popotahovala.
„Já… už chci,“ zašeptala.
Vojtimír se přesunul mezi její roztažené nohy, nasadil žalud na štěrbinu a zatlačil.
Rozárka stiskla rty, jak ocas do ní zajížděl, až pocítil překážku a dívka sykla bolestí.
Kousek ho vysunul a zase přirazil, tentokrát prudce.
„Bože, neeee!“ vykřikla Rozárka bolestí a snažila se ho ze sebe shodit, ale bylo již dokonáno a její nevinnost ta tam. Prvotní bolest pomalu odeznívala, ale i tak jí ten velký nástroj v klíně nedělal dobře. Cítila se jím vyplněná a rozpolcená.
„Už je po všem,“ konejšil ji Vojtimír a pomalu začal přirážet.
„Ah… ah… ah,“ vyrážela dívka bolestně, ale opravdu se cítila stále uvolněněji.
Do slasti to mělo daleko, ale po chvíli bolest už necítila žádnou. Zato on do ní bušil stále rychleji a hlouběji, až vyhekl, vyjel z ní a horké sémě jí vycákal na břicho.
Pohlédla dolů a spatřila krvavý ocas, bílé krůpěje semene mezi ochlupením a stehna měla též od krve.

Cítila se hrozně, ale Vojtimír se tvářil normálně. Prý při ztrátě panenství se běžně objeví krev. Pak už nikdy.
„Máš někde džber vody?“ zeptal se.
„Ano v kuchyni… ještě bude teplá.“
„Nic to není. Umeješ se a bude vše v pořádku,“ usmál se na ni a následoval ji, umýt si ptáka od krve.

Z dolní komory se zatím ozývaly hlasité vzdechy rozkoše a Magdaléna netušila, že její dcera již není tím nevinným kvítkem, jež chránila před svody světa.
A Rozárka právě řešila problém, při jaké příležitosti ji to oznámit?

***

Matka to na ní poznala, ani to nemusela říkat a v duchu uznala, že holka už má na to věk. Byla by ráda, kdyby si jí ten důstojník vzal, jenže voják je krev toulavá, nestálá a pokud není šlechticem, i chudá.
Vojtímír sice byl panského stavu, ale o ženitbě nepřemýšlel. Zatím. Ženský klín se k ukojení chtíče vždycky našel a navíc, na rodný zámek se kdoví kdy dostane a teprve pak snad začne hledat vhodnou nevěstu. Rozhodně však ne tuto chudou dívčinu.

Rozárka se do něj naopak zamilovala celým svým srdcem i tělem, a nutila ho k tělesným hrátkám, kdykoli to šlo. Tomu se rád poddal, ale věděl, že brzy zase potáhnou dál a Rozárku už nikdy neuvidí. Snažně se vyhýbal uvolnit ji sémě do lůna a u zlatníka jí nechal vyrobit stříbrný medailonek s vyrytým nápisem „per amore Rozárka, a.d.1646.“

Dívka neuměla číst, ale když řekl, že je to jeho důkaz lásky, stačilo jí to a v temném koutě nedaleko zlatníkova krámku si vyhrnula suknici, vyšpulila zadek a musel ji rychle pomilovat. Zarazil do ní ocas jen to mlasklo, jak byla mokrá a dychtivá a hned začal přirážet. Prudce a tvrdě.
„Ano… ano… Bože… to je nádheraaaa,“ vzdychala a sténala a drtila ocas poševními stahy, jakmile se udělala.
Vojtimír jí semenem udělal na zadku cestičku a mohli pokračovat v cestě.

„To je můj důkaz lásky zase tobě,“ usmívala se Rozárka a stále si sahala na krk, je-li medailon na svém místě.

***

Všechno jedno skončí a vojáci zase museli táhnout dál. Ve městě časem pravděpodobně přibude spousta dětí, jen Rozárka toho zůstala ušetřena. To Magdaléna zakoušela výrony semene do těla pravidelně, ale zde již žádné nebezpečí nehrozilo. Své ženské obtíže neměla už pár let.

***

Válečný čas stále nekončil a ani městu se nevyhnula další nevítaná návštěva nepřítele. Tentokráte se objevil nečekaně a město padlo takřka bez boje.

Rozárka odmítala se znovu ukrývat v komíně, a tak ji matka schovala do sklípku pod bečku zelí. Tam jídlo má a zimu překoná houněmi a vlněným oblečením a dala jí i svazek svíček, zcizených v kostele. Myslela zkrátka na vše.

***

Ke smůle Magdaleny mezi útočníky byli i muži, kteří s ní měli nevyřízený účet za zabití kamaráda. Ti na to stále pamatovali a jakmile město padlo, zamířili rovnou ke známému domku.

Magdalena opět odmítala se skrýt a vědoma si, že dcera je dobře schovaná, byla v celkovém uspokojení. Jenže muži, kteří k ní vtrhli, byli naplněni touhou zabíjet. Ona očekávala zhanobení, ale muži se s ní nezdržovali.
Ozval se bolestný výkřik, následoval dusot nohou po schodech a dům ztichl…

***

Uplynulo přes tři sta let.
Dům na předměstí měnil majitele i vzhled, ale stále si zachovával svůj středověký původ. Zejména sklepení bylo takřka nezměněné.
A to se nyní mělo změnit. Majitel se usmyslel, udělat ve sklepě stylovou vinárničku a pozval si odborníky, aby mu jeho záměr schválili a stavební úpravy vyřešili projektem.

Ing. arch. Věra Kopecká byla specialistkou na památkově chráněné domy a ing. Filip Moudrý byl statik a měl pár let po promoci na ČVUT.
S o pět let starší kolegyní Kopeckou se potkal už na fakultě, ale jejich cesty se protnuly až později, kdy nastoupil coby zaměstnanec do ateliéru, který si Věra založila se svým manželem Václavem, jejím někdejším profesorem z fakulty.
Ve škole patřila k předním krasavicím, čehož hojně využívala a staršího profesora dostala nejen do postele (kvůli zkouškám), ale i do chomoutu (kvůli hmotnému zajištění). Že manželství s o více jak třicet let starším mužem nemůže moc fungovat, v té době nepřemýšlela. Na Filipa si, na rozdíl od něj, z fakulty nijak nepamatovala. On si tenkrát na starší a vyhlášenou krásku stejně netroufal a šukal s méně hezkými, zato svolnými holkami z ročníku. Byly to krásné časy.

***

„Tak co tomu říkáš?“ ozvala se Věra, když ve sklepě osaměli.
„Stěny a klenby hezky drží. Je tu sucho, takže cementem se opraví spáry a nic víc to nepotřebuje,“ uvažoval Filip a očima shlížel štíhlé nohy kolegyně, která se do sklepa vypravila v úzké sukni nad kolena a teniskách. Na zákazníky uměla vždy zapůsobit. Zvláště při jednáních o ceně projektu.

„Koukáš mi na nohy, nebo na podlahu?“ houkla Věra pobaveně. „Tady je udusaná hlína, tamhle pískovcové desky… celý to budem muset nějak sjednotit. Snad vzhledově starou dlažbou, ještě nevím.“

Věra věděla, že je středem Filipova zájmu a těšilo ji to. Měla třicítku za sebou a s manželem se snažili o dítě, jenže nešlo to. Hlavně Václavovi už dávno nestál na povel. On už by ani dítě nechtěl, ale Věru chápal. A uvolil se zbytek života strávit v domě zaplněném vřískajícím dítětem, zapáchajícími plenami a ušmudlanou, nic nestíhající manželkou. Ty tam budou klidné večery u vínka a občasným, spíše mazlením než šukáním, strávené noci. Věra uloží do skříně to nádherné erotické prádélko a vystačí si už jen s legínami a vytahaným tričkem.
Takto uvažoval Václav.

Věra řešila praktickou stránku a to potřebnou hustotu a dopravu životadárného semene do dělohy v těch správných dnech, neboli v době ovulace. Jenže u Václava už se jednalo o řídké sperma, kde o kvalitě a počtu bičíkovců se již dalo pochybovat a ta jeho chabá erekce… Jen taktak do ní stačil vstoupit tuhým kolíkem, aby se zavlnil a už to z něj šlo. A druhé číslo bylo nemyslitelné. Věru vždy bolela pusa od kouření, prsa měla celá omakaná, jak se jimi Václav dlouho vzrušoval a vlastní zásun? Necítila skoro nic. Takhle se dítěte nedočká a biologické hodiny se brzy změní v orloj!

Od doby, co u nich Filip nastoupil, cítila, jak ji sjíždí očima, i když si pochopitelně nikdy nic nedovolil. A postupem času jí začal zapadat do plánů s otěhotněním a i když tu myšlenku ještě nepřijala za uskutečnitelnou, z hlavy ji už nevytěsnila.
Nyní tu stál, očima fixoval její nohy a Věra krokem manekýny jakoby nevšímavě rázovala sklepem a polohlasem a spíše pro sebe navrhovala úpravy a změny. Náhle se zarazila.

„Filipe, koukni na tu podlahu,“ ukázala prstem.
Ten si dřepnul a zkoumal velký placák, který byl na jedné straně odřený, jak ho někdo často páčil ven. Spára tu byla dost široká na vložení nějakého páčidla.

Chvilku hledali kolem až našli kus železa, jímž to šlo. Jakmile se kámen nadzvedl, vrazil tam Filip prsty a kámen se mu podařilo odvalil stranou.
Oba zírali na tmavý otvor, z nějž vanul chlad.
„Nějaký další sklep, nebo vchod do podzemí?“ otázal se Filip, Věra pokrčila rameny a na mobilu zapla baterku.
Její svit odhalil žebřík, ale prostor byl hlubší a širší než dosah světla.

„Ten žebřík bych raději nezkoušela,“ varovala Věra Filipa, který nohou užuž dosahoval na první šprycli. „Je určitě shnilej.“
Filip tedy zašel za majitelem, který mu půjčil žebřík hliníkový, aniž se zajímal, na co ho potřebují. Měl nahoře nějakou práci.
Žebřík na dno dosahoval tak akorát a první se dolů opovážila slézt Věra.
„Je tady zima a takovej puch,“ znělo z hlubiny, až náhle následoval výkřik hrůzy.
„Ááááá… je tady mrtvola!“

Filip sjel dolů jako blesk a pak spatřil kostru ležící ve zkroucené pozici v rohu místnosti. Věra zhluboka dýchala a třesoucí se rukou sjížděla interiér nevelké místnosti. V rohu bylo malinké okénko a u zdi cosi jako lůžko pokryté houněmi a kůžemi. Tedy… ehm… jejich zbytky.
Byl to prostě nějaký tajný sklípek. A v něm kostra ženy, jak odhadli ze zbytků šatů.
„Hele, na krku má nějakej medailonek,“ hlesla Věra a odvážně pro něj natáhla ruku.
„Per… amore… Rozárka… a.d.1646,“ slabikovala, když ho očistila od letitého nánosu prachu. „Rozumíš tomu?“
„Jo. Z lásky Rozárce roku 1646, nebo tak nějak,“ řekl Filip. „Ale teď bychom to měli ohlásit. “
„To měli,“ souhlasila Věra a medailonek zase vrátila ke kostře.

***

Policie a další instituce se k nemalé radosti majitele domu vrhli na průzkum a Filip s Věrou mohli jít domů.
„Počkej,“ chytila ho Věra za ruku. „Jsme celý špinaví z tý díry. Pojď k nám a osprchuješ se. A taky si dáme panáka. Neboj, Václav není doma…“

Filip sice mohl namítnout, že doma mají taky sprchu, ale mlčel. Koneckonců ten zážitek s kostlivcem taky potřeboval zapít.
Věra ho do koupelny pustila jako prvního a dala mu župan, že to jeho oblečení hodí do pračky.

Když byl Filip hotov, Věra ho vystřídala a sdělila mu, kde najde domácí bar, ať jim něco naleje. Filip věděl, že Věra má ráda bourbon a taky ho tam našel. „Four Roses“ bylo psáno na vinětě. V lednici objevil led a ten se ještě nerozpustil, když sprcha umlkla a Věra vyšla ven též v županu a s mokrými splihlými vlasy. Kupodivu ji to tak slušelo ještě víc.

„Tak na dnešek, ať tu zakázku dokončíme,“ zdvihl Filip sklenku.
„Na nás,“ dodala Věra a obrátila ji do sebe ex.
„A teď si sedni,“ ukázala na křeslo a sama se usadila naproti.
„Nebudu nijak chodit okolo. Vím, že se ti líbím. Těší mě to, lichotí, protože jsem starší, ale jsem vdaná a tudíž nedostupná. Navíc, nevím, zda máš holku a začínat si nějaký románek zaměstnance se šéfovou je taky už dost ohrané.“
„Ale… já,“ ošil se Filip
„Mluv, až budeš tázán! Přesto je tu něco… co nás dva… tak nějak… ehm… spojuje… nebo… spojí… teď nevím, jak to říct. Prostě, chci dítě a Václav už toho není schopen… přemýšlela jsem, že bys mi ho mohl udělat ty,“ Věra si skoro vydechla, jak to z ní vyšlo.

Filip ztuhl a nevěděl, jak má reagovat. Takovou nabídku nikdy nedostal. Hlavou mu vířilo tisíc otázek…
„Vím, co si asi myslíš. Já tě využiju ke svýmu oplodnění a dítě nikdy neuvidíš… No, mám to srovnaný asi takhle. Ano, dítě bude Václavovo. Jenže, uvažuj se mnou, Václav tu na věky nebude a až odejde, můžeš se se svým děckem vídat a hlásit se k němu. Nevím, kolik mu v tý době bude let, ale nechci ti k němu uzavřít cestu.“
„A ty… a já?“ zeptal se Filip.
„Myslíš, jestli se dáme dohromady? O tom jsem nijak nepřemýšlela. Vzít se jen kvůli dítěti… já nevím… sice spolu budeme spát, ale já tě nemiluju, promiň, nevím co bude za x let. Líbíš se mi, proto s tebou chci otěhotnět, ale…“ kroutila se Věra.

Filip pochopil, že to ve svých úvahách překombinovala. On jí má prostě jen udělat dítě. A až Václav zaklepe bačkorama, nechá ho milostivě si s ním, jako hodný strýček, pohrát. Že by se vzali a žili jako rodina, to ne. Nemiluje ho, chce jeho semeno. Nic víc, nic míň. A je jen na něm, jak se rozhodne. Ale ona za to stojí. Je to přece jen krásná ženská.

***

Věra nečekala takovou reakci, když se na ní vrhl, doslova z ní serval župan a povalil přímo v pokoji na koberec, ale nebránila se.
Dokonce ochotně rozhodila nohy od sebe, zatímco on v divokých polibcích jí jel od hlavy přes prsa a břicho do klína. Tam se náhle zarazil a zíral na chomáč černých chlupů.
„Promiň. Václav je staromilec a nesnese, abych se tam holila. Prej by si připadal jak pedofil,“ vysvětlila Věra omluvně svůj zarostlý klín a pak jen slastně vzdechla, jak se tam Filip zabořil obličejem a jazyk si už našel cestu k tekoucí štěrbince.
„Áááh… áhhh… ty… mě… uděláš… Bože, ještě… přitlač,“ sténala Věra zalitá slastnými pocity jako už dlouho ne a zmítala sebou jak ryba na suchu. Jeho jazyk nacházel všechna místa nejvyšší rozkoše a ona tekla jak Amazonka a mířila na vrchol.
„Oááááááách… už… už… uuuužžž,“ vykřikla a sevřela mu na chvíli hlavu stehny jak do svěráku.
Tělem jí projela slast orgasmu, silného a úžasného… A než se z oblak vrátila zpět na zem, Filip do ní prudce vnikl ocasem, jen to mlasklo a rozjel přírazy.
Pochva se mu ochotně přizpůsobila a tření bylo silné a díky vlhkosti pro oba slastné.
Jeho pták nepatřil mezi nějaké obry, ale byl tvrdý a rytmicky ji projížděl bez potřeby stříkat a Věra si ho přitáhla za hlavu a vjela mu jazykem do pusy. Tohle přesně potřebovala.

Filip ji strojovými přírazy přerýval zahrádku a Věra hekala a sténala.
„Jooo… už… zase… budu… udělej mi to… zmrdej mě… vystříkej mě… och… ooooááááách,“ vykřikla a Filip přirazil naposled a plnil jí stahující se pochvu semenem.
Věra cítila proud semene a to jí přineslo další pocit blaha, že snad se její plán vydaří.

Pak leželi přituleni k sobě, mazlili se, hladili a líbali.
„Nepůjdeme do postýlky?“ navrhla Věra, které koberec na milování nevyhovoval.
Nečekala, že jí Filip zvedne do náruče, ale stalo se a jako královna byla odnesena a jemně položena na postel a královsky podruhé pomilována.

***

Dny a týdny plynuly a Věra prošla proměnou, kterou sama neplánovala. Nově prožívanou vášní a rozkoší v sobě zase probudila šelmu a uvědomila si, že je ještě mladá na to, aby se proměnila v usedlou manželku. Začala se líčit a oblékat ještě odvážněji než dosud, celá omládla a změnila se v ženu vamp. Jistou negativitou bylo, že se stala závislou na Filipově ocasu. Kdekoli a kdykoliv to šlo, kouřila mu ho, miliskovala se s ním, nebo i rychle pomilovala na stole mezi rozloženými projekty. Zkrátka musela to mít.

Filipovi se to zpočátku i líbilo, jenže ani po půl roce se těhotenství nedostavovalo, že i Věra už začala být nervní.
Taky Václav cítil, že s ní něco není v pořádku a vyřešil to rázně chlapsky, leč poněkud nečekaně. Hodil si mašli.
V dopise na rozloučenou jí napsal, že jí tímto dává volnost a chápe, že ve svém věku nemůže komukoli mladšímu konkurovat a děkuje ji za krásný podzim života, jenž nyní z výše uvedených důvodů ukončuje… sám a dobrovolně.

***

Mladá vdova svůj smutek a energii přesunula na práci, zejména na dokončení projektu vinárny ve sklepení domu, kde tehdy objevili kostru neznámé ženy.
Z novin vyčetla, že se jednalo o mladou dívku věku asi dvaceti let, jež zemřela pravděpodobně hladem a žízní. Proč nevylezla ven, nebo ji nikdo neosvobodil, zůstalo nevyřešeno, stejně jako po stovky let neobjevení této tajemné komory. Zůstalo i otázkou, zda tam byla schována, nebo zavřena. Medailonek ovšem mluvil o velké lásce kterou prožila v době temna našich dějin – třicetileté válce.

***

Pod dojmem příběhu nešťastné lásky z minulosti si Věra zoufala a absolvovala vyšetření, zda problém s otěhotněním není v ní. Nebyl.
S Filipem sice dál šukala, ale tušila, že problém bude v něm.

A tak jednoho dne, kdy ho v kanceláři kouřila vkleče, kdy on seděl rozvalen na židli a začal hekat, že už bude, stiskla silou rty, zrychlila kuřbu a nechala si pusu vystříkat semenem.
„Ne… já… už… joooo,“ vzdychal Filip a pumpoval jí sperma do krku mocnými výstřiky.
Věra vše spolykala. Udělala to prvně a asi i naposled, neboť jí to nijak nechutnalo.
„To byla odměna za mou prosbu k tobě. Chci, aby sis nechal udělat spermiogram. Chyba s otěhotněním není ve mně. Uděláš to?“ zvedla oči k Filipovi, který pod dojmem prožité rozkoše by jí teď slíbil cokoli.

***

A Filip vyšetření skutečně absolvoval. Hezká sestra mu podala kelímek a ponechala v místnosti spolu s pornočasopisy, aby ejakuloval vlastní pomocí.
„S tvojí pomocí bych ejakuloval snadněji,“ pomyslel si při pohledu na její sličnou tvář a dumal, proč zrovna zde musí být tak hezké sestry. Dívka byla asi zvyklá na ledacos, a tak nevzrušeně řekla, že pokud by měl nějaký problém a že to spolu vyřeší… injekcí. A ušklíbla se. Filip se otřásl tou hrůznou představou a péro si vyhonil sám.

Sestra kelímek opatřila nálepkou a bylo hotovo. Výsledky mu prý přijdou poštou.

***

Výsledná zpráva byla ale šokující. Filip je neplodný! To oba milence zdrtilo.
Mohli spolu sice dál spát, ale účel jejich sexu zůstane nenaplněn. Věra se zrovna do Filipa začala zamilovávat, aspoň to tak cítila a teď nic.
Filip byl zdrcen ještě víc. Není chlap, je eunuch, nikdy nebude mít vlastní dítě a nejspíš ani ženu a rodinu. Která ženská by nechtěla dítě? Jen nějaká stará, rozvedená škatule…
Krásná ženská mu prošla rukama (i ocasem), ale to teď končí. Je jí k ničemu.
I když mu to Věra neřekla, věděl to a vyřešil to výpovědí a odstěhováním se z města.

***

Věra zůstala sama, zapíjela svůj žal ve vinárně „U Rozárky,“ kde majitel dolní sklep nazval hladomornou, otvor překryl bezpečnostním sklem a naaranžoval tam nasvícenou figurínu nějakého odsouzence. Zjevný historický nesmysl ho netížil a hosty asi také ne.

Věra měla teď čas přemýšlet, co se svým životem dál a jala se pátrat v historických knihách po oné Rozárce.
Uspěla i jistého Karla Probošta, historika, který byl její návštěvou potěšen. Byl to muž v letech a trochu jí připomínal Václava.

„Ano, ano, četl jsem to v novinách, ale to víte, novináři napíšou kdejaký nesmysl. Hlavně, že se ten jejich plátek prodá,“ usmíval se. „Nejedná se pochopitelně o žádnou hladomornu, ale chladný sklípek vyražený ve skalním podloží, něco jako dnešní lednice. A taky jako skrýš v horších časech.“

„A jako úkryt, když se tam našlo to lože,“ mínila Věra a muž přitakal.
„Ano, tak to nejspíš bylo. Z časů třicetileté vály se u nás nedochovalo nic, ale co je doložitelný fakt, že v roce 1646 bylo naše město v rukou císařských vojsk pod velením generála Mahlera, aby po jejich odchodu bylo zase na čas obsazeno Švédy. Nic moc se tady asi nedělo, lidé se schovali do podzemí s celým svým majetkem a nepřítel časem zase odtáhl. Zde sklep propojen s ostatními není, a tak se dívka schovala sem, nebo spíše ji někdo ukryl. Snad někdo z rodiny, těžko říct.“
„Proč ale sama nevylezla ven?“
„To vám nikdo neřekne. Zkrátka zůstala tu nejspíše uvězněná a když snědla vše co mohla, zemřela hlady žízní. Je to smutný příběh.“

***

Roky ubíhaly, Věře přibývaly léta, a takřka v „hodině dvanácté“ se na Vysokém Hradě, tak se obec i místní hrad jmenovaly, seznámila s kastelánem Vojtěchem Prášilem.
Byl to muž kolem čtyřicítky, svobodný a bezdětný. Že prý s ním nikdo nechce na hradě žít.
I když Vojtěch byl tak trochu morous, Věra s ním strávila mnoho času příjemným povídáním, zvláště vyprávěním o jeho předcích, neboť (údajně) pochází z rodu dřívějších majitelů hradu. Doklady na to neměl, a tak se ke svému šlechtickému původu veřejně nehlásil, ale jí se pochlubil, že jeden z předků, jistý Vojtimír, to za časů třicetileté války dotáhl až na plukovníka.

Postupem času (Věra měla na hradě velkou zakázku) se začali více sbližovat a po jednom večeru spolu skončili v posteli. Místnost prý kdysi bývala hradní mučírnou, ale Věra zde zažívala muka slasti a rozkoše a… otěhotněla tu.

Že tento vztah skončil svatbou a přestěhováním Věry na hrad již není třeba se více zmiňovat.