Dívka v zeleném 01

V dnešní terminologii by se mé povolání označovalo jako „interierový designer“.
V době, kdy se tento příběh odehrál, působil jsem u jedné firmy, zabývající se prodejem nábytku a bytových doplňků, jako bytový architekt.
Měl jsem malou útulnou kancelář, jejíž dominantou bylo rýsovací prkno na kovovém stojanu, hned u okna.
Zbytek kanceláře tvořil psací stůl, několik skříněk, plných papírů a svinutých pauzáků, sedací souprava s konferenčním stolkem, popelník plný cigaretových nedopalků a neskutečný nepořádek.
Dalo by se říci, takové bohémské doupě.
Úplným opakem vedle mé kanceláře byla velká výstavní plocha, zaplněná nábytkem, vždy v absolutním pořádku, upravena, nazdobená tak, aby lákala koupěchtivé zákazníky.

Spousta z nich šla do prodejny s jasným cílem konkrétního nákupu, ale našli se i tací, kteří potřebovali poradit s výběrem nejen nábytku, ale i se zařízením místnosti, nebo celého bytu.
Mezi ně patřila i smetánka, která si zakládala na tom, že jí byt zařizoval architekt, nebo si prostě jen nevěděli rady. Bravurně dokázali provést složitou operaci, ale s vkusným zařízením bytu si nedokázali poradit.

A tak se u mě v pohovce střídali zelináři, řezníci, hospodští, ale i lékaři, ředitelé podniků, sportovci a spousta dalších vlivných obyvatel města a okolí.
O práci jsem neměl nouzi a o zájem krásných žen také ne. Zřejmě se brzy rozkřiklo, že kromě vytváření příjemných interierů, dokážu i jiné věci.

Občas jsem opustil své zakouřené doupě, abych přišel na jiné myšlenky. Procházel jsem se po výstavní ploše, zkoumal ženy, prohlížející si vystavené zboží, u některých se zastavil a nabídl jim odbornou radu.
Často to končívalo tím, že jsem je po krátké chvíli usadil do pohovky ve svém atelieru a kreslil jim návrhy zařízení jejich bytů. Zároveň jsem jedním okem pozoroval, jak se snaží v prosezelé pohovce udržet kolena u sebe, nebo jak si neustále stahují sukni, aby mi neumožnily prozkoumat jejich krásné nohy více.
Věřte, že jsem se tím mnohdy dobře bavil.

Některé ženy jsem možná přitahoval i svým vzhledem. Ošoupané džíny, vytahaný svetr, delší vlasy a trochu zanedbávané vousy, říkalo se jim bíbr.
Často jsem se dostával do situací, kdy potencionální zákaznice přišla s neuměle nakresleným plánkem místnosti a přáním, zařídit ho jako ložnici, dětský pokoj, nebo obývák.
Mnohdy neměly místnost ani změřenou, neuvedeny dveře ani okna. Podle takového plánku se jen těžko něco vytváří.
„Potřebuji hlavně rozměry,“ upozorňoval jsem, „ale přesné, ne krejčovským metrem.“

Reakce byly téměř u všech žen stejné, jako podle kopíráku.
„Když já ale jiný doma nemám,“ bývala častá výmluva.
„Dřevěným, nebo kovovým,“ radíval jsem. „Nejlépe, kdyby vám to změřil manžel.“
„Ten, ten neumí zatlouct ani hřebík,“ dostalo se mi i odpovědi od jedné z krasavic.

Po milém úsměvu mi položila otázku: „Co kdyby jste si to změřil sám, pane architekte?“
„Není problém. Potřebuju ale vědět, kdy budete doma?“
Chvíli hlasitě přemýšlela: „Zítra to nepůjde. To je manžel po noční a bude spát. Pak má den volna. Co je dnes za den?“
„Pondělí.“
„Ve čtvrtek má ranní. Hodilo by se vám to ve čtvrtek?“ zajásala.
„Už si to píšu, milostivá,“ udělal jsem si poznámku na kraj pauzáku, napnutého na rýsovacím prkně. „V kolik hodin?“
„Co nejdříve,“ spiklenecky na mě mrkla. „Ať máme co nejvíc času se tomu věnovat.“

Konce takových příběhů byly také, jako podle kopíráku. Dokonce měly i svá ustálená pravidla.
Nejprve změření místnosti, nebo bytu.
Pak pozvání na šálek kávy, případně něčeho ostřejšího. Někdy následovala kritika manželovy neschopnosti.
Zprvu nesmělé poposedávání na pohovce.
Následoval pokus o políbení s očekáváním odmítnutí, nebo facky.
V nejednom případě to končilo mazlením, nebo milováním v ložnici.

Okraj rýsovacího prkna se plnil adresami a různými šifrovanými poznámkami, kterým jsem rozuměl jen já.
Například: O, nebo OP. Jen já věděl, že se jedná o kouření, nebo kouření s polykáním.

Mezi zákazníky bylo i řada významných mužů, primáři z místní nemocnice, hokejisté, a dokonce jeden známý důstojník z nedalekého letiště.
Velice příjemný, skromný člověk, kterému jsem zařizoval knihovnu v jeho bytě. Byl velice inteligentní, sečtělý a dokonce psal i knihu o své práci, kterou mi později věnoval i s vlastnoručním podpisem.

A tento důstojník jednoho dne opět zaklepal na dveře mého atelieru a nepřišel sám.
Jeho doprovodem byla krásná, mladá žena v celkem slušivé uniformě, s nárameníky s hodností rotný.
„Dnes jsem přišel s úplně jiným problémem,“ rozpovídal se podplukovník. „Přivedl jsem kolegyni, a potřeboval bych s něčím pomoci.“

Představil mi ji jako Kláru Luckou. Podali jsme ruce a v tom stisku bylo něco zvláštního, něco, co bylo náznakem jakéhosi přeskočení jiskry.
Nedokázal jsem si to v té chvíli vysvětlit. Od toho okamžiku jsem se nesoustředil na nic jiného, než na ni.
Blondýnka, s vlasy stočenými do drdůlku, schovanými pod čepicí s malým štítkem.
Když se posadila a přehodila si nohu přes nohu, sjel jsem pohledem na její štíhlé nohy a už se nedokázal dívat jinam.

„Podařilo se nám na útvaru prosadit takovou menší knihovnu s čítárnou. A tady rotná Klára, tomu bude velet,“ rozpovídal se podplukovník. „Vás jsem chtěl požádat, jestli byste jí neporadil se zařízením. Zkušenost s tím máte. Dokonce jsme vám přinesli plánky místností,“ vytáhl z aktovky nákresy a rozložil je na stolku.
Sklonil jsem se nad nákresy, ale stále jedním okem pokukoval po Klářiných nohách.

„Nebudu vás rušit,“ přerušil podplukovník naše úvahy nad plánky. „Jestli vám to nebude vadit, podívám se, co pěkného máte vystaveného v obchodě.“
Jakmile se za ním zavřely dveře, moje a Klářiny oči se setkaly. Doslova jsem se v nich topil. Tak neuvěřitelně modré oči jsem už dlouho neviděl.

„Můžu vám říkat Kláro?“ zeptal jsem se nesměle.
Její úsměv již předem avizoval souhlas a mírné přikývnutí hlavy to jen potvrdilo.
„Mohli bychom se někdy sejít sami?“ vylétlo ze mě.
„Mohli. Problém je kde.“ Pak již jen nahlas uvažovala: „U letiště to nepůjde, tam by nás bylo široko daleko vidět. Na ubytovně taky ne, tam se to nehodí a byli bychom všem na očích. Navrhněte něco vy.“
Tak rychlou reakci jsem nepředpokládal a byl jsem popravdě trochu zaskočen.
„Nic mě nenapadá,“ přiznal jsem se zkroušeně.

„Už to mám,“ doslova vítězoslavně vykřikla. „Což takhle v Kostelci. Oba to tam máme blízko. Sejdeme se na autobusáku a pak uvidíme, jak se to vyvine.“ Bylo vidět na spokojeném úsměvu, jak dobře to vyřešila. No a pro mě to nebyl žádný problém.
Ještě chvíli jsme skloněni nad plánky řešili problém knihovny. Já nasával vůni jejího těla a těšil se na setkání v termínu, na kterém jsme se domluvili.

***

Od té chvíle jsem se nemohl dočkat čtvrtka. Našel jsem si výmluvu proč právě tento den musím zajet do okresního města.
Přijel jsem o něco dříve a tak jsem netrpělivě přecházel v prostoru příjezdů autobusů a vyhlížel z kterého vystoupí. Bylo krásné slunné červencové dopoledne, modrá obloha, zkrátka den jako stvořený, pro takováto setkání.

Skutečnost předčila všechny mé představy. Od autobusu, který před okamžikem přijel, kráčela ke mně. Tentokrát ne v uniformě, ale lehkých letních šatech, jež jí sahaly vysoko nad kolena a zdůrazňovaly tak dokonalost štíhlých nohou na vysokých podpatcích. Světlé delší vlasy měla volně spuštěné na ramena.
Došla až ke mně a políbila mě, jako bychom se znali už dlouho.
„Ahoj.“
„Ahoj.“

Hleděli jsme si dlouhou dobu do očí, a nemohli se nabažit jeden druhého.
Pak ale řekla něco, co mi na chvíli pokazilo krásný okamžik setkání.
„Nemůžu se dlouho zdržet. Chtěla jsem ti zavolat, ale znáš to. Z kasáren je to problém a neměla jsem čas zajít do civilní budky. Zkrátka, budu se muset co nejdříve vrátit, mám odpoledne službu.“

Všechny mé plány, že si půjdeme někam sednout na kávu a pak se projít kolem řeky, vzaly za své.
Nezbývalo, než si sednout na lavičku a povídat si tady, na autobusovém nádraží.

V tom jsme dostali spásný nápad. Pohled do oken prázdné čekárny v budově nádraží, nám vnukl oběma stejnou myšlenku.
Vzhledem ke krásnému letnímu počasí byla čekárna prázdná, všichni seděli venku na lavičkách a užívali si slunečních paprsků.

Klára mě vzala za ruku a vtáhla mě dovnitř. V čekárně bylo příjemněji, než venku. Bylo zde trochu chladněji a otevřenými okny proudil do místnosti čerstvý vzduch.
Sedli jsme si do jednoho z rohů čekárny a moc jsme toho nenamluvili. Kláře i mně se zalíbilo vášnivé líbání. Chtěli jsme co nejvíce využít té krátké doby našeho setkání.
Ruce mi bloudily po dívčině těle, občas stiskly její malé, ale tvrdé prsy, občas pohladily hebkou pokožku jejích stehen.
I přesto byla Klára mírně nervózní a občas se podívala otevřeným oknem na nástupiště. Zřejmě hlídala autobus, kterým se potřebovala vrátit na letiště, a měla strach, aby ho nepropásla.

A pak se stalo něco, co bych ani v těch nejdivočejších představách neočekával.
Klára vstala, vyhrnula si šaty a rozkročmo si na mě sedla. Uchopila mě oběma rukama za hlavu a políbila mě. Tentokrát tak vášnivě, až jsem měl problém s dýcháním.
Její ruka mi pomalu sjížděla po hrudi dolů, dotkla se zipu kalhot a rozepnula ho.
Podíval jsem se tímto směrem, ale vzhledem k rozprostřeným šatům, jsem nic neviděl.
Cítil jsem jen její ruku na svém údu. Několikrát po něm přejela sevřenou dlaní.
Pak se mírně nadzvedla a já na žaludu ucítil chloupky jejího pohlaví. Pevně ho uchopila a zavedla si ho mezi vlhké pysky a začala dosedat zpět.
Maximálně vzrušený jsem jen vnímal, jak v ní hluboko mizí.
Začal divoký tanec. Klára se na něm zmítala, silně vzdychala a nabízela mi prsa k mazlení.

Už, už jsem se blížil k vrcholu, když se nade mnou prudce vztyčila a vykřikla: „Už mi k nástupišti přijíždí autobus. Musím běžet, aby mi neujel.“
Rychle si stáhla šaty a ještě se ke mně mezi dveřmi naposled obrátila.
„Nezlob se, já opravdu musím. Jak budu moci, hned ti zavolám.“

To bylo naposled, kdy jsem ji viděl. Už nezavolala.

***

Seděl jsem v atelieru a tupě civěl na rýsovací prkno, když se ozvalo zaťukání na dveře.
„Vstupte,“ řekl jsem doslova nezúčastněně.
Otevřely se dveře, a mezi nimi stál podplukovník z kosteleckého letiště.

„Dobrý den, pane architekte. Měl jsem cestu kolem a tak jsem se rozhodl, že se u vás zastavím na kus řeči. Taky jsem vám chtěl říci, že ta útvarová knihovna padá. Klárku nám nečekaně odveleli a nikdo jiný to nechce dělat.
Přinesl jsem vám telefonní číslo na útvar do Bechyně, kdybyste jí chtěl někdy zavolat,“ a podal mi malý lístek vytržený z poznámkového bloku.