Dívka v zeleném 02

Rok 1989 obrátil můj život naruby.
Podnik, ve kterém jsem pracoval celých dvacet let, začal skomírat. Mí dlouholetí spolupracovníci, kteří byli po celou dobu loajální, se najednou obrátili proti mně.
Netáhl jsem s nimi za jeden provaz a začal jsem být nepohodlný.

Rýsovací prkno začínalo být nevyužité. Lidé najednou nestáli o návrhy bytového zařízení, měli jiné starosti.
Nástupem otevřené konkurence ze zahraničí začaly mnohé podniky krachovat, odborníci vázaní na příslušnost do té doby jedné vedoucí straně, byli ze svých funkcí odvoláváni.

Ani velké firmy neměly o mou práci zájem. Revoluční přeměny a přechod na jiný druh podnikání se dostaly do popředí před nějakým zařizováním ředitelských kanceláří, společenských místností, knihoven, nebo podnikových rekreačních zařízení.

Podnik, ve kterém jsem pracoval, se sice pomalu, ale jistě hroutil k zániku a já doslova den ze dne zůstal na dlažbě. Na založení své vlastní firmy jsem v té chvíli neměl ani pomyšlení.
Nepohrdl jsem proto možností a přijal nabízené místo obchodního zástupce jedné firmy, zabývající se nabídkou průmyslového zboží.
S malou dodávkou jsem objížděl prodejny v okolí a nabízel zboží. V mnoha případech jsem byl neúspěšný a vracel jsem se domů se špatnou náladou.

Jednoho dne jsem jel do blízkého Kostelce kolem bývalého vojenského letiště. Říkám bývalého, protože na jeho ploše pomalu vyrůstala průmyslová zóna.
V tu chvíli jsem si vzpomněl na mladou, hezkou rotnou jménem Klárka, se kterou jsem prožil nezapomenutelné okamžiky v čekárně kosteleckého autobusového nádraží.

Kdepak asi skončila, napadlo mě, a jak asi dnes vypadá. Určitě se vdala, má dvě děti a žije si někde spokojený rodinný život, zatímco já se neúspěšně plahočím se skleničkami a hrnečky po kraji a snažím se je udat obchodníkům.

Nakonec jsem zastavil na kosteleckém náměstí. Zaparkoval jsem, vylezl z auta a nadýchl se čerstvého vzduchu. Tak trochu z profesionální deformace jsem přehlédl podloubí domů, jestli někde neobjevím prodejnu, kde bych udal náklad své dodávky.
Marně. Zato jsem zahlédl poutač malé hospůdky a kavárničky.
Byla tu již v dobách starého režimu a zřejmě stále přežívala tuto převratnou dobu.
Rozhodl jsem se ji navštívit a dát si kávičku na povzbuzení mysli.

Vešel jsem dovnitř a byl jsem mile překvapen. Od té doby, kdy jsem tu byl naposled, se zde nic nezměnilo. Příjemné, uzavřené boxíky dávaly možnost intimního posezení, a byly určitě častým místem návštěv mileneckých párů, které si při číši dobrého vína nebo vonící kávy, vyznávaly lásku.

Rozhodl jsem se, že se posadím do nejzazšího koutu, abych měl celou kavárnu na očích, ale zároveň byl trochu schovaný.

Když jsem procházel kokem jednoho boxu, zaujala mě žena, která tam seděla úplně sama nad sklenicí bílého vína. Štíhlá blondýna se zamaštěnými vlasy, v lehkých letních šatech, trochu pomačkaných a s nepřítomným pohledem kamsi do neznáma.

Přešel jsem box a zastavil se. „Odkud já jen ten obličej znám?“ proletělo mi myslí.
Udělal jsem dva kroky zpět a na ženu se zadíval pozorněji.
„Co koukáš?“ doslova se na mě obořila.
„Promiňte, ale někoho mi připomínáte.“

Pár modrých očí, tak trochu zakalených alkoholem, se na mě zpytavě podíval.
„To bych ráda věděla koho?“
I ten hlas mi byl nějak povědomý.
„Klára!“ svitlo mi. „Ty jsi přeci Klára!“ doslova jsem vykřikl, až se několik přítomných ohlédlo.
„No, jsem Klára, a co má být?“
„Ty mě nepoznáváš? Josef, architekt… co ti měl zařizovat knihovnu.“

„Já tě nepoznala, promiň,“ rozzářily se jí zakalené oči. „Sedni si,“ ukázala na místo proti sobě.
„Co tady děláš?“ zeptala se trochu udiveně. Začal jsem jí vyprávět svůj nezáviděníhodný osud.

„Dáte si?“ ozvala se nad námi usměvavá servírka. „Kávu. A co si dáš ty?“ obrátil jsem se na Kláru.
„Něco k jídlu,“ zašeptala skoro neslyšně.
„Okamžik, přinesu jídelní lístek,“ odpověděla servírka a sklonila se ke mně. „Slečna nebude mít zřejmě…“
„To je v pořádku, účet půjde na mě,“ ujistil jsem ji.

Když si Klára vybrala a servírka přinesla jídlo, Klára se do něho hltavě pustila. „Asi dlouho pořádně nejedla,“ napadalo mě.
„Tak vyprávěj, co ty?“ vybídl jsem Klárku.

Mezi sousty mi líčila svůj osud.
„Brzy po revoluci letiště zrušili. Piloty převeleli jinam, ale my a civilní zaměstnanci jsme zůstali bez práce. Mě sice měli převelet do Bechyně, ale nakonec z toho sešlo. Co já se svým vzděláním a hodností? Nic neumím, nikde mě nechtějí.“
„A co tedy děláš?“ zajímal jsem se.
„Jsem na podpoře,“ přiznala se kajícně.
„Kde bydlíš? Ještě ve Stančicích?“
„Ne, odtamtud jsem musela odejít. To byly vojenské byty. Teď jsem na ubytovně kousek od Kostelce. Ani tě tam nemůžu pozvat. Bydlím ještě s jednou holkou a ta se pořád válí ožralá doma.“
„To nevadí,“ snažil jsem se ji uklidnit a uchopil ji za ruku. Teprve teď jsem si všimnul jejích prstů. Pěstěné nehty byly ty tam, dokonce měla za nimi špínu.

V očích se jí objevily slzy.
„Chci už domů,“ zavzlykala.
Bylo mi jí v tu chvíli líto. Zavolal jsem servírku a požádal ji o účet.

„Odvezu tě,“ vedl jsem ji k dodávce.
Usadili jsme se v kabině. Kde je ta její omamná vůně. Teprve teď mi došlo, že se asi nemyla několik dní.
„Budu ti ukazovat,“ začala navigovat průjezd městem.

Vyjeli jsme z Kostelce a míjeli malý lesík u silnice.
„Zastav tady,“ zavelela.
Našel jsem vhodné místo v domnění, že potřebuje čůrat, ale zmýlil jsem se.
Sáhla si pod šaty a sundala si kalhotky.
„Pojď, za to, že jsi mi zaplatil útratu a že jsi se za mě nestyděl.“

Pro změnu zaslzely oči mně.
„Nezlob se Klárko, ale tentokrát ne.“ Jednak mi to bylo hloupé, vzít si ji jako odměnu, jednak jsem si uvědomil, že se zřejmě několik dní nemyla.
„Tak alespoň pusou,“ změnila nabídku.

Opilým ženám se nemá odmítat. Nikdy se nemůžete spoléhat na to, že se jejich chování nezmění na agresivitu.
Sedl jsem si do trávy a rezignovaně očekával na její reakci.
Klekla si u mě, obratně mi rozepnula kalhoty a osvobodila úd. Několika zručnými pohyby ho přivedla k dostatečné tvrdosti a pak si ho nechala zmizet v ústech.

Bylo zřejmé, že je v této činnosti zkušená. Netrvalo dlouho a já cítil, že budu brzy hotový. Snažil jsem se ho vytáhnout z jejích úst, ale marně. Přidržela si ho pevně rukou.
Pak už jen následovalo několik záškubů a já jí plnil ústa semenem. Spolykala je do poslední kapky.
Utřela si koutky úst a vstala. „Můžeme jet,“ řekla, jako by se nic nestalo.

„Můžeš zastavit,“ ukázala na odbočku silnice v nedaleké vesnici. „Tady bydlím.“
Před námi byla oprýskaná budova ubytovny. „Dál už se mnou nechoď.“

Vycouval jsem zpět na silnici a vyrazil ke Kostelci. Podíval jsem se do zpětného zrcátka.
Klára stála na krajnici a mávala mi, dokud jsem nezmizel za obzorem.