Divoký život 03 – Petra 🇨🇿

Vracíme se opět obývacího pokoje u Petry doma, kde právě proběhla její první nevěra s Davidem.

Vydýchával jsem se ležíc na jejím pocákaném těle a jediné co jsem teď vnímal, byly pohyby jejího těla v doznívající rozkoši.
Opatrně jsem uvolnil sevření jejích rukou, po tom jsem ucítil, jak mě pomalu jemně objala svýma dlouhýma nohama kolem pasu.
Její uvolněné ruce mi začaly pomalu jezdit po zádech, lehce mi je hladila polštářky prstů, nebo konci nehtů.
Chytil jsem Petru za ramena a oba nás přetočil. Teď jsem na zádech byl já a ona ležela na mně.
Zapřela se o předloktí, kousek se nadzvedla a dívala se mezi nás. Také jsem se podíval, oba jsme viděli to samé. Mé semeno na našich tělech. 

Trošku se ze mne svezla a lehla si na bok, částečně opřená o mě. Jednu nohu přehodila v místech pánve, přes mé tělo.
„Teda Davi, tak krásně jsem si to už dlouho neužila,“ prsty mi jezdila po hrudi.
Já najednou nevěděl, co říct. Vypadla že mě asi ta nejhloupější odpověď pro daný moment: „Já taky, Péťo.“
Její reakce byla nečekaná a vlastně i docela úžasná.
„Kdybys aspoň nekecal! Určitě sis užil s nějakou holkou na tom posledním srazu!“ lehce mne bouchla pěsti do hrudi a zadívala se do mého nechápavého výrazu. „No co? Ty jeden proutníku?“
„Hmmm…“ nevěděl jsem co jí na to mám přesně říct.
„No dobře, něco se seběhlo, ale to jsou už tři týdny,“ tiše jsem řekl.
Její ruka sjížděla k mému ochablému těšiteli, jemně po něm přejela nehty k váčku a zase zpět. „Stejně máš úžasný žampion.“ 
„Co, jaký žampion?“
„Přeci tady tohle!“
Očima sjela za svými prsty, které si hrály s tou žížalou. Začal jsem se smát. „Tak takový označení jsem ještě neslyšel.“
„No vidíš,“ usmála se a pokračovala: „Mě to napadlo když jsem ho pořádně viděla. Prostě když má hlavu ven z té skrýše, tak to na mě působí.“
Oba jsme se tomu začali smát. Tohle mi o mém penisu ještě žádná holka neřekla. 

Podíval jsem se na ni jak si hraje, zlehka jsem jí odstrčil ruku.
„Nezlob se, ale nutně potřebuju… no… víš kam.“
Trošku smutné se usmála. „Tak utíkej.“

Když jsem se vrátil, viděl jsem Petru, jak stojí, jen v kalhotkách u linky.
„Dáš si kafe?“  
„Jo, díky, moc rád… a mohl bych si k tomu zapálit?“
Věděl jsem, že Petra občas kouří.
„Jasně, ale ne tady. Jedině na terase.“
Ukázala na dveře z obýváku na terasu před zahradou.
„Mohla bych tě, prosím, o jednu obrat?“
Zrovna dovařila vodu a zalévala kávy. 
„No jasně, klidně i o dvě.“
Skočil jsem do předsíně, kde jsem měl svou kabelku s doklady a hlavně cigára a oheň. Vzal jsem potřebné a šel za ní.
Už seděla venku a na stůl, kromě kávy a cukru dala i popelník. Zapálili jsme si, já si osladil kávu a díval se směrem do zahrady.

„Proč nejsi Jarda?“ řekla najednou trochu zasněným hlasem.
To už na sobě měla nějaké lehké letní šaty.
„Co? Cože?“ zadíval jsem se na ni a pomalu vypustil oblak namodralého dýmu.
„No, slyšel jsi dobře, proč ty nemůžeš být Jarda?“ zopakovala otázku trochu jinak.
„Teď vůbec nevím, jak to Peti myslíš?“

 „No, jak, jak… přece tak, jako co jsme teď spolu dělali, s Jardou je to… šup sem, šup tam, pět minut a je po všem. Přitom, když jsme spolu začali, teda že by někdy byl takový divoch jako ty teď, ale přece jenom, byly to krásné hrátky.“
Celou tu dobu se mi dívala do očí a její hlas zněl malinko smutně a současně v něm bylo i trošku potěšení z toho, co se odehrálo.

Nevěděl jsem vůbec co na to říct. Chvíli jsem mlčel.
„Nevím, co na tohle říct. Jen, já být na jeho místě… tak…“ ani nevím proč, pokračování věty jsem spolkl.
„Tak co?“ šibalsky se na mě usmála.
„Dobrá tedy, tak bych s tebou tohle provozoval co bych byl doma… a možná ne jen tohle.“

Petra se začala smát, pak náhle smích utichl.
„Jsi strašnej chalupník, víš to? A abys věděl, mně se to líbí,“ řekla, pro mne nečekaně.
Fakt jsem tohle nečekal. A už vůbec jsem nečekal, že najednou řeknu něco, co bych normálně asi neřekl.
„Tak když budeš chtít, budu tvůj chlívák.“
Trochu jsem ztuhl když jsem si uvědomil, co ze mě vypadlo. O to víc mě překvapila její odpověď.
„A víš ty, že by se mi to líbilo!“

V hlavě mi to teď začalo pořádně šrotovat. Nejenom, že jsem právě nasadil parohy kamarádovi, ale jeho nádherné ženušce se to tak líbilo, že mi vlastně teď navrhuje milenecký poměr? No ty jo! Sakra, co s tím teď?
Petra se mi vždycky jako ženská moc líbila, o tom žádná, ale tohle?
Jenže na druhou stranu, Jarda je vždy tři a čtyři týdny někde v trapu, a doma pak je maximálně od čtvrtka do pondělka. Doprčic, tohle by už nebyl sem tam nějaký ten úlet…

Mé myšlenky přerušila sama Petra, vstala od stolu, vzala prázdné hrníčky od kávy.
„Je mi nějak chladno, jdu dovnitř, trochu se obleču.“
Díval jsem se za ní, do čeho se chce oblékat? Vždyť má na sobě ty šaty. Nechal jsem ji odejít a dokuřoval druhou cigaretu.
Když bylo dokonáno, a cigareta zahašena v popelníku, sbalil jsem krabičku, zapalovač a vydal se dovnitř.
Petra nikde nebyla.
Sedl jsem si zpátky na pohovku, nalil si vodu a pořádně se napil.
Najednou jsem uslyšel jak nahoře klapou podpatky o podlahu. Aha, uvědomil jsem si, nahoře mají ložnici, tedy, vlastně ložnici a další dva pokoje.
Na schodech se objevila ONA. Nestačil jsem zírat. Něco jako řemínkové lodičky, ty řemínky končily asi v půlce lýtek, celé černé. Jemně síťované černé samodržky, na sobě měla asi do půlky stehen dlouhý, rozepnutý županék, také černý, lehce průsvitný s krajkou na koncích.
Pod ním, jak pomalu kráčela dolů ze schodů, jsem zahlédl černé krajkové spodní prádlo a kolem krku měla černý kožený řemínek se stříbrným okem, na kterém visel přívěsek ve tvaru blesku.
Očima jsem po ní jezdil a nemohl se vynadívat. Sakra… jak to tak rychle všechno stihla? Ještě jsem si všiml, jak má decentně tmavě namalované oči a rty černou rtěnkou.

„Dobrý večer, vy musíte být David, přál jste si na dnešek dámskou společnost, je to tak?“ milým hlasem mi říkala, když sestoupila z posledního schodu a dál pokračovala mým směrem.
„Ano, asi jste čekal Denisu, ale ta už tady není, tak místo ní jsem vám plně k dispozici já, a myslím, že bychom si klidně mohli tykat, jsem Petra.“
To už stála přede mnou a podávala mi ruku.
Krátce jsem se usmál a vstal.
„Těší mě, ano, já jsem David.“
Rozhodl jsem se přistoupit na tuhle hru. Ukázal jí vedle sebe na pohovku: „Posaď se.“
Počkal jsem až si sedne, vzal jednu sklenku vína a podal jsem ji Petře. Vzal jsem si druhou, ťukl o její.
„Tak na to naše tykání.“
Trochu jsem se napil, sklonil se k ní a krátce jsme se políbili, až pak jsem si sedl zpět.
„Moc mě těší, Davide. Denisa mi toho stihla říct celkem dost, takže docela tuším, co vše se ti líbí.“
Krásně se na mě usmála a znovu se napila, postavila sklenku na stůl, naklonila se ke mně a začala mne líbat.

Napřed to bylo jemné krásně mazlivé, postupně to přecházelo do víc a víc vášnivého líbání. Vzájemně jsme se hladili.
Najednou přestala, vstala a chytla mě za ruku: „Pojď, půjdeme na pokoj.“
Bylo mi jasné co tím chce říct. Vstal jsem a nechal se odvést nahoru do ložnice.
Šel jsem jen kousek za ní, krásně při té chůzi vrtěla prdelkou.
Vešli jsme do ložnice. Svítily tam tlumeně dvě lampičky. Postel byla bez přikrývek, jen s polštáři.
Povalila mě jemné na postel, pomalými pohyby mi svlékla kalhoty. Těšitel byl zase pořádně v pozoru. Viděl jsem jak se na něj usmívá.
Klekla si nade mne a klínem mi začala dráždit žalud… pomalu, nahoru a dolů… do stran… já si začal hrát dlaněmi s jejíma kozičkami přes tu krásnou podprsenku, nechtělo se mi ji vůbec sundávat. Naklonila se rty k mým, lehce je políbila, pak tvář… krk… pomalu jela polibky až k uchu.
„Chci tě udělat Davi,“ zašeptala mi do ucha.

Její prsty jsem najednou cítil na penisu… ani jsem si nevšiml, že ta potvůrka si vzala kalhotky s výkrojem na lasturce. Ucítil jsem známé teplé vlhko a pomalu sklouzával do její studánky… začala sama na mně jezdit… občas pořádně dosedla a jen kroužila boky… prohýbal jsem proti ní… přirážela, chvílemi pomalu, pak rychle… oba jsme se řítili k dalšímu orgasmu… oči se nám vzájemně vsávaly do sebe.
„Davide, prosím, udělej se do mě!“ sykla najednou a já cítil jak na mně tuhne, jak mi její kundička svírá ocas. Nevydržel jsem to už déle a začal jí plnit mušličku semenem.
Jak odezníval její orgasmus, sesouvala se na mé tělo až na mně ležela celá a krátce rychle dýchala. Hlavu si položila na mé rameno, usmívala se a já ji při tom hladil jemně po zádech.

„Že nikam teď neodejdeš… prosím!“ slyšel jsem jak mi tohle tiše říká. Chvíli jsem přemýšlel, maskoval to úsměvem.
„Ne, neboj, zůstanu tady,“ spokojeně a uspokojeně jsem se jí díval do těch jejich krásných, šedozelených očí.