Emigrace

Emigrovat se dá různými způsoby. Legálně i nelegálně. Při nelegálním překonávání „čáry“ na hranicích člověka čekají nejedny překážky, mnohdy nepřekonatelné. Výjimky pak potvrzují pravidlo.

***

Příběh první

Píše se, řekněme, rok 1982. Honza byl mánička. V západním světě by byl normálním klukem, ale v uniformním světě socialismu byl ihned krajně podezřelým individuem.
I přes nepopiratelné nadání a chytrost byl vyloučen z gymnázia a musel jít na učební obor.
Profesi mechanik-seřizovač pak vystudoval s vyznamenáním a učitelé kroutili hlavou, proč ten kluk je tady a není někde na vejšce.

Doma s dlouhými vlasy neměl problémy. Matka jeho rebelství přijala mlčky a otec, řidič kamionové přepravy, tyto týpky znal ze Západu a neviděl v nich potencionální gaunery a nemakačenka jako zdejší režim, který vlasatce stíhal, jak jen mohl.
Měl na to téma se synem řeč, ale neuspěl a dál mu do toho nemluvil. Až pochopí, že v tomto státě nemá šanci, sám to háro shodí.

Po škole Honza nastoupil do fabriky a mezi spolupracovníky se nesetkával s odporem vůči své osobě. Vadil spíš jen výše postaveným funkcionářům a lidem, kteří měli rádi pořádek a klid a jakýkoliv výkyv z normálu je znervózňoval.
Občas mu nechtěli nalít v hospodě, nepustili ho na taneční zábavu a vrcholem bylo, že při jedné policejní razii na rockovém koncertě ho dva příslušníci VB odvlekli do holičství, kde byl potupně ostříhán.

Co se týče holek, ani s tím neměl Honza problém. Chodil s pohlednou blondýnkou Jitkou, ač ho její rodiče nesnášeli, včetně celého příbuzenstva a bral ho jen Jitčin brácha Zbyšek, o několik let starší a měl už po vojně. I on neměl vlasy zrovna „na míru“, ale nepřeháněl to.

„Hele, vole,“ řekl mu jednou u piva. „Hezky brousíš ségru, že je ji slyšet ječet po celým baráku, ale máš před vojnou, tak ji tu nenech něco na památku, chápeš, ne?“
„Vždyť se za dva roky vrátím,“ mínil Honza.
„Naivo,“ uchechtl se Zbyšek. „Myslíš, že bude sedět doma a myslet na tebe? Holka potřebuje prcat a když ji takhle rozválíš, vole, bude to brzo zas potřebovat… A já tu za tebe vlastní ségru šoustat nebudu! A ty? Na vojně najdeš nějakou šťavnatou kundu, zabouchneš se a Jitka ti bude ukradená. Vztahy před vojnou jsou většinou na hovno!“
„Kdes vůbec sloužil?“ otočil Honza list.
„U péésáků, rota 19 Slavonice. Ty se k nim nedostaneš, na to zapomeň,“ ušklíbl se Zbyšek.
„Nenapadlo tě někdy utýct?“ zajímalo Honzu.

Zbyšek se rozhlédl po hospodě a ztišil hlas.
„Ty vole, drž klapačku! Tohle někdo slyšet… to víš, že napadlo, ale je to nafurt a kdoví, jak to venku vypadá. Domů už se nikdy nevrátíš. Navíc nechodíš jen před drátama. Spíš podél signálky a za na ní jen občas na kontrolu a tak… Stál jsem u patníku a koukal tam, ale ani já, ani můj mladej jsme o útěku nikdy nemluvili.“
„A jak je daleko hranice od toho plotu?“

Zbyšek zmlkl a dal najevo, že tady to řešit nebudou.

***

Doma, když pochopil, že Honza to s útěkem myslí vážně, poctivě mu popsal vše, co o svém úseku věděl.
„Nejlepší je to z Václavic, tam žije babička. Je to ale v pásmu, tak si musíte sehnat povolení. Jitka ho sežene bez problémů, s tebou je to horší. Musíte si vymyslet logickej důvod, proč chcete babičku navštívit. Obyčejná zdvořilostní návštěva nepostačí.“

Jitka kývla a očima bratra vyhodila pryč, protože už ji kundička svrběla a Honza to tak krásně umí jazýčkem.

***

Tlustý, zpocený, funící příslušník útvaru MV ve věci udělování povolenek vstupu do hraničního pásma se na Jitku usmíval a byl sladký jak karamel.
„Tak za babičkou se chcete podívat…hmmm… svatbu chystáte… pěkné. Povolenku dostanete, ale váš přítel ne!“
„Proč?“ Jitka se podivila.
„Asi nevíte, jaký má kádrový posudek, že? Je to člověk s jasně antisocialistickým postojem a názory. Vám nevadí jeho dlouhé vlasy a vztah ke kultuře, jež u nás taktéž nemá místo a provozuje ji pouze závadná mládež v kapitalistické cizině? Jak se na vaši svatbu dívají rodiče?“

Jitka mlčela a přemítala, jak muže obměkčit. Asi nijak.
Netušila, že on už to rozhodl za ní. A po svém. Takových holčiček tu měl a všechny nakonec poslechly, aby dosáhly své žádosti..
„Tak podívejte se, slečno. Já budu shovívavý, ale totéž očekávám od vás, Buď mi tu poskytnete jisté… uvolnění, nebo tamhle jsou dveře, ano?“

Jitka ztuhla. Tohle nečekala. Má podržet tomu tlusťochovi? Oba chtějí zdrhnout a jiná možnost není.
„Tak jo,“ kývla nakonec. „Jak to chcete?“
Muž se odsunul i se židlí a z kalhot si uvolnil ptáka.
„Pěkně mi ho vyhul,“ zafuněl.

Jitka vzdychla, poklekla mu mezi nohy, rukou ho pohonila a cítila, jak se nalévá krví a mohutní. Stáhla předkožku, jazykem olízla žalud a pak ho vsála do úst a začala sát.
Muž spokojeně mručel, ocas se mu stavěl a Jitce začalo dělat problém pojmout ho až ke kořenu. Pomohla si tedy rukou, kterou si ho přidržovala a dál strojově kouřila.

„Až budu… hezky to spolykáš,“ zavzdychal muž a Jitka se začala cukat.
„Ghmm… fmmm… gllmm,“ chrčela, ale muž ji pevně držel hlavu a cítil, jak jí do úst stříká semeno. „Jo… kurvičko… jooooo.“

Jitka usilovně polykala celou dávku a škubala hlavou. Muž ji pustil, až když mu pták začal vadnout.
„He, he, hodná holka,“ zachechtal se spokojeně. „Můžete jet za babčou.“

***

O Několik dní později.

„Stoj… kurva,“ křikl svobodník a stiskl spoušť.
„Tatatata… tatata,“ krátkými dávkami ze samopalu se snažil trefit kličkující postavu.
„Pavol, zbadal si? Teraz ju chytil!“ křikl na vedle běžícího vojína.
Oba vojáci pokračovali v pronásledování, až vojín zastavil u červenobílého hraničního patníku 70/II. Stáli na státní hranici.
„Čo pozeráš? Musíme ďalej!“ plácl ho svobodník po rameni.
„Tam přece nemůžeme! Už je v Rakousku!“ hlesl vojín.
„Ale hovno, ja tu svini dostanem!“ sykl svobodník, překročil hranici a vojín ho váhavě následoval.

Před nimi leželo pole s velkými balíky slámy. Byla ještě noc, ale na obzoru již svítalo. Narušitel přerušil kontakt na ŽTZ ve 3.45h a hlídka ho začala pronásledovat pár minut poté. Na hranici to bylo asi kilometr, ale hranice se klikatila korytem potoka, takže někde to bylo i dál. Stín prchajícího muže zahlédli brzy poté a pálili po něm hned, bez předchozího varovného výstřelu do vzduchu. Hranici sice překročit nesměli, ale svobodník Laco Bezvodný byl rozhodnutý uprchlíka dopadnout stůj co stůj!

„To nedopadne dobře!“ mínil vojín Pavel Ztracený, nováček na rotě.
Náhle se před nimi něco pohnulo.
„Stůj!“ křikl Pavel a Laco hned začal střílet.
Tentokrát to narušitel dostal a skácel se jak podťatý.

„Ty vole! Tady nesmíme střílet! Jestli je mrtvej, máme průser!“ vykřikl zoufale Pavel.
„Tak ho odtiahnem spať cez hranicu… ahhh… čo je?“ hlesl svobodník, když třeskl výstřel a krvavá skrvna se mu rozlila na hrudi.
„Laco!“ vykřikl Pavel a vrhl se k němu.

Náhle se mezi balíky objevili dva civilové z puškami v rukou.
„Hande hoch! Um wen geht es?“ ukázal jeden na ležící postavu.
„Flu… flu… fluchtling,“ vzpomněl si Pavel na školní němčinu a dal ruce nahoru.
Věděl, že domů už se vracet nebude. Tohle je průser jak hrom.

Později se ukázalo, že muži z nedaleké vsi si vyšli brzy zrána na lov a stali se diváky honu pohraničníků na uprchlíka, kteří se zbraněmi v rukou narušili hranici a střelbou ho těžce zranili. Muži, obávajíce se o svůj život, použili zbraň a jednoho z vojáků zasáhli. Druhý se vzdal. Vypadalo to na pořádný mezinárodní incident.

Není bez zajímavosti, že o nějaký čas později se ve vsi objevila dívka, partnerka onoho zraněného uprchlíka. Prý utíkali spolu, ale rozdělili se. O osudu svého přítele nic nevěděla a policie ji nakonec odvezla za ním do nemocnice.

Oba uprchlíci pak dostali politický azyl a skončili v táboře „Flüchtlingslager Traiskirchen.“

***

Příběh druhý

„Tak konečně máme výjezdní doložku a devizový příslib,“ mával Marek před očima Ireny potvrzenými dokumenty.
„Ukaž,“ chtivě mu je vytrhla z ruky a studovala. Vážně! Povolení vycestovat na čtrnáct dnů do Francie tu bylo černé na bílém! Tak to přece jen vyšlo!
Tolik let se o to pokoušeli a nyní, necelý rok po narození Martínka, se nějaký úředník konečně smiloval.

Jenže byl zde zásadní problém, to věděli oba. Chtěli emigrovat, jenže měli dítě a to tu muselo zůstat. Režim si takto ponechával rukojmí a měl jistotu, že rodiče se zase vrátí do marasmu socialismu. Co s tím?

***

„Tolik jsem se na tebe těšil…“ drmolil Marek a chvatně se zbavoval přebytečných svršků.
„I já na tebe,“ děla mladá žena a sama již nahá, mu pomáhala.
V posteli se s ničím nepárali. Ona pokrčila a roztáhla nohy, on nasadil ocas na pysky, přirazil a po pár prudkých přírazech byl v ní zaražený až po kořen.

„Marku… uhh… Marečkuuu… užž… budůůů,“ vzpínala se žena proti jeho rytmickým přírazům.
„Drž… ještě… chvíli,“ funěl Marek a v dlaních jí mnul koláče prsou rozlité po hrudi.
Žena po chvíli zavyla v orgasmu a Marek rychlými přírazy se též dodělal, vystříkal ji semenem a odvalil se stranou.
„Teda… to bylo něco,“ vydýchávala se žena spokojeně.
„Hele, Zdeni, mám to tebe zprávu. Asi špatnou,“ řekl Marek a žena na něj znepokojeně pohlédla.
„Ségra na nás přišla? Nebo… už se mnou nechceš bejt?“
„Ne, uklidni se,“ odvětil Marek. „Konečně jsme dostali tu Francii. Chcem tam zůstat. Jenže Martínka tady musíme nechat. Mysleli jsme, že u tebe…“
„To jako navždycky? Vrznete mi svoje dítě? Ty mi nejseš schopnej dítě udělat a dáte mi Martina, abych vám ho vychovala? Ani náhodou…“
„Počkej… mysleli jsme na čas. Než ho dostaneme k sobě přes Červený kříž. Dělá se to tak, už jsem si to zjišťoval,“ vysvětloval Marek.

Náhle zjistil, že švagrová ho stejně neposlouchá a soustředěně mu kouří péro pro další kolo šukání. To je celá ona, problémy řeší až po vyprcání, proto ji tak miluje.

Když ji pak bral vkleče zezadu, nadával jí do děvek, ona mu odpovídala ve stejném duchu a v tom si rozuměli. Divoký, nespoutaný až živočišný sex jim naprosto vyhovoval a lišil se od něžného přístupu, který měla naopak ráda Irena. I ona se ráda milovala, ale jinak a Marek se s ní začal v posteli nudit. I kvůli tomu si začal s její rozvedenou sestrou Zdenou, která mu dala celkem ochotně a bez skrupulí, ale že z toho vznikne vztah, nečekal nikdo, ale stalo se.

Teď ji šukal poměrně často, vracel se domů vysílený a vysátý jak citron a ještě, že Irena na plnění manželských povinností tolik nelpěla, protože kde by Marek nabrat rychle tolik sexuální síly a chtíče na milování s manželkou, že?

***

„Tak co ségra?“ uvítala ho Irena mezi dveřmi.
„No, nejdřív se cukala, ale když to bude jen načas, tak proč ne,“ krčil rameny Marek.
„Stejně ho nedokážu opustit.“ dívala se Irena na spokojeně se vrnící mimino.
„A co když nám ho nevydají?“ ulekla se najednou.

Marek tohle věděl, jenže ženě to neřekl. Nechtěl ji stresovat a od emigrace odradit. Byl rozhodnutý venku zůstat za každou cenu a tohle byla jediná a jedinečná šance.
„Neboj. Tohle ten kříž určitě zvládne, Nejsme první ani poslední,“ chlácholil ji, ale stín pochybnosti se i jemu usadil na duši.

V noci manželku něžně pomiloval, aby jí zahnal chmury a smutek z hlavy, ale nebyl si jistý, že to bude mít dlouhodobý účinek.
„Už… uuuž… budu… ještě chvilku, lásko,“ sténala Irena nad pomalými a jemnými přírazy a pohyby.
Nohy měla doširoka roztažené, aby ho cítila hluboko v sobě a dosáhla tak orgasmu.

Marek se věnoval i jejím prsům, stále kupodivu docela pevným, ale to bylo tím, že byly menší, rozhodně míň než Zdeniny. Laskal tvrdé hroty bradavek, mnul je a mačkal a Irena se zalykala slastí a narůstající rozkoší.
Když pocítila cukání v pochvě a zrychlení přírazů, sama jim šla naproti a při proudu semene plnící dělohu, vyvrcholila.
„Anoo… užžž… božeeee,“ kroutila se a zvyšovala si do maxima dosaženou rozkoš.
„Miluju tě,“ tiše pak špitla a zjistila, že Marek tvrdě spí.

***

Den před odjezdem si Irena vymínila, že stráví noc u sestry, aby se, jistě ne nadlouho, rozloučila a užila si Martínka.
Druhého dne ji Marek vyzvedl, políbil syna i švagrovou a opustili město, aby se už nevrátili.

Na hranici je čekala zevrubná prohlídka, jako by ven něco pašovali a přežili i vlezlé dotazy, proč a za kým jedete atd.
Oddechli si až na německé straně, neboť Němci to moc neřešili. Orazítkovali jim pasy a popřáli „gute reise!“

Marek najel na dálnici směrem na Norimberk a dále na francouzsko-německou hranici.
Na prvním odpočívadle kde zastavili, aby si natáhli ztuhlá těla a nohy, Irena si sundala paruku a stírala falešné líčení.
„Konečně je to za námi,“ proměnila se ve Zdenu. „Tady máš dopis, přečti si ho a pochopíš.“

Konsternovaný Marek roztrhl obálku a měl pocit, že musí jít snad o blbý vtip.

Drahý Marku,
Vím, že mě asi budeš nenávidět, ale nedokážu se odloučit od našeho syna. Prohodily jsme se se Zdenou a já zůstávám doma. Jestliže tyto řádky čteš, prošlo vám to i na hranicích. Zdena ti bude dobrou ženou, slíbila, že se o tebe postará. Jelikož jdete do neznáma a možnost návratu je prakticky nulová, zapomeň na nás a žij svůj nový život. Ani já sama nezůstanu, určitě se najde někdo, kdo mě i Martínka bude mít rád.
Prosím, pochop moje rozhodnutí, ale nemohla jsem jinak. Zdena s tím souhlasila, ale na ni se nehněvej. Všechno to byl můj nápad.
Loučím se s tebou Irena

Marek dočetl a normálně nechlapsky se rozplakal. Náhle ucítil na rameni jemný dotek ruky.
„No tak… vzmuž se. Musíš to přijmout. Irena se tak rozhodla.“
„Jedem domů!“ rozhodl se impulzivně, ale hned ten nápad zavrhl.

Nakonec usedl na lavičku a jal se s tím vyrovnávat. Věděl, že žádná další možnost není. Irena se rozhodla oddat se dítěti a nejistota, že ho už nikdy neuvidí, by ji užírala a nedej Bože, kdyby jim ho nevydali. Manželství by zkrachovalo, Irena by se zbláznila, nebo se vrátila z Francie rovnou do vězení… Ne, musí to přijmout jako fakt, Fakt, FAKT !!!

Paradoxem je, že Zdena, která se o něj postará, je ve skutečnosti jeho milenkou a pokud to dobře dopadne i budoucí ženou a matkou jejich dětí.

Vůz pokračoval v cestě a francouzskou hranici přejeli u Štrasburku. Jeli až do Paříže, kde po týdnu prohlížení si města a památek požádali o politický azyl.

***

Jejich novým domovem se o pár měsíců později stala Austrálie.

To již Zdena byla těhotná a Marek zářil spokojeností. Zdena byla ženou dle jeho gusta a oba doufali, že je čeká krásný dlouhý život bez mráčků.
Nebylo to tak doslova, jak si vysnili, ale mohli si dovolit cestovat a vidět ze světa mnohem víc, než jen pár států socialistického tábora.

Zdena tajně se sestrou udržovala korespondenci, později i spojení přes internet a věděly o sobě všechno. Zato Marek o Ireně a Martínkovi už nikdy nepromluvil ani slovo, a tak se jejich děti nikdy nedozvěděly o nevlastním sourozenci žijícím kdesi v srdci Evropy.

Autor

4.2 32 votes
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
15 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Marťas

Opět super výlet do minulosti. Měl jsem kamaráda co byl na hranici. Pokud museli střílet, tak vždy tak aby dotyčný exnul. Jinak byl problém. Nevím zda je to pravda, ale skončil na psychiatrii, protože zastřelil emigranta. Dostal opušťák, ale nikdy se s tím nesmířil, že zabil mladého muže. Jsem rád, že tvé povídky nejsou pouze o sexu.

Laděk

Střílet bylo nařízeno tak, aby pokud už byl trefenej, tak aby nemluvil. To je poměrně přesná vzpomínka. Takže povídka fajn, ale za tu fotku by editor zasloužil za uši, protože na titulku umístil vysloveně nesmyslně naaranžovanou fotku v lese dřepícího kapitána (na náramenících jsou viditelně 4 hvězdy bez olemování!!!) a ještě k tomu v rozhalence s límcem košile přes límec stejnokrojní blůzy. Tohle by prošlo možná někde na dívadle, ale přes ústrojní předpis u „péesáků“ před rokem 1989 nikdy, tam se ve službě kravata nosila i do maskáčů. Rozhalenka byla povolená jedině v létě k „bundokošili“ vz.82, nikdy ne do… Číst vice »

Jouda

Obrázek je ilustrační k erotické povídce s k žádnému historickému románu. Je fajn na to upozornit, ale není fajn být agresivní a přát někomu fyzické napadeni.

Laděk

Ještě bys musel chápat pojem „dát někomu za uši“ respektive „dostat za uši“.
Nikdy to totiž neznamenalo přímej fyzickej kontakt, ale ústní pojeb od vedoucího.

jenda

Jouda to napsal správně a Tomáš taky. Kdyby tohle byl web o historii, dával by tvůj tón sdělení informace smysl. Příště to prostě napiš normálně a ne hned se povyšovat a shazovat někoho.

dedek.Jeff

Pokud se domníváš, že fyzické potrestání korektora je nezbytné, posluž si. Ten obrázek jsem tam vkládal já. Myslím si, že u ilustračního snímku je úplně jedno, zda byl dodržen ústrojovový řád a PS používala zrovna rasu psa, který je na fotografii. Většině čtenářů je to úplně jedno.

Já, jako absolvent ŠDZ na Učilišti vojsk MV, bych o tom mohl s tebou diskutovat. Vidím to ale jako zbytečné. Důležité je, že povídka je napsaná poutavě a děj je logický.

Laděk

Už jsem napsal, povídka je OK. Ale ta fotka je blbost, navozující úplně jiný dojmy, než by měla – určitě v těch, co uvedenou dobu zažili. Prostě ukazuje něco, k čemu v tu dobu jednoduše nemohlo dojít …

Tomáš

Je v pořádku napsat něco, aby se ostatní poučili. Tvůj komentář by byl v pořádku, kdybys ho prostě napsal jinak. Nejsme web, který se specializuje na historii, tak nám snad čtenáři odpustí, že náhledové obrázky nemusí úplně odpovídat přesně tomu, o čem povídka je. Samozřejmě ale rád zjistím nové skutečnosti o historii. Takže díky za info, ale přes uši, ani za uši, dedek.Jeff nedostane 😉 Snad to pochopíš.

Laděk

A ještě ke všemu ta fotka je „vykastrovaná“ – v tý „osmapadesátce“ naprosto zřetelně není nasazenej zásobník – jeho dolní konec by musel bejt vidět pod předloktím levý ruky „soudruha péesáka“ držící předpažbí … To už jsme fakt padli tak hluboko, že musíme zveřejňovat takovýhle fotky „aby to nikomu náhodou nevadilo“???

Laděk

Ještě edit – našel jsem po chvíli hledání původ tý fotky – článek na í-děsu, fotograf Slavomír Kubeš, skupina MAFRA:
https://www.idnes.cz/zpravy/archiv/pozor-narusitel-zelezna-opona-jako-atrakce.A080804_191316_kavarna_bos
Neboli přesně ten tyjátr, kterej jsem měl na mysli. Že jim tam u toho Lipna není hanba …

jouda

a jinak vše v pořádku? Proč tu adminům a korektorovi vyčítáš tohle? Tady jde o erotické povídky a jejich kvalita je výborná. Ilustrační obrázek…. zkus si zjistit, co znamená slovo Ilustrační…

Trysky

Tak jsem to přečetl. Dva navzájem nesouvisející příběhy o překonání socialistické hranice. Jen nějak nevím, co s tím. Moc mi to sem nesedí, nebýt té kuřby a trochy sexu. Chápu, že to nemusí být jen o sexu, ale i tak.

Harai

Klasická Shockovina, která neurazí. Diskuzi nechápu, obrázek naprosto odpovídá tématu povídky. Řešit tady uniformy je mimo mísu. Vím, že Ladek má v tomhle směru velký přehled, řešili jsme to u mé série z druhé vlastenecké války, ale přijde mi to zbytečné.

15
0
Would love your thoughts, please comment.x