Faustův příběh

L.p.1540
V alchymistické laboratoři plné křivulí, baněk a sáčků s rozličným obsahem muž v zanícení mumlal tajemnou formuli, zapálil oheň, uvedl do varu tekutinu v jedné baňce až náhle…“.Prásk!“ následoval výbuch a místnost zahalil fialový kouř.

Když se rozplynul, z vybavení zbyly trosky a ve stropě zela díra. Muž zmizel.

„Odnesl ho čert,“ říkali si lidé.
Tajemný muž si o to říkal už dlouhou dobu. Stále něco zkoušel, vynalézal, snad hledal kámen mudrců, zkrátka paktoval se s ďáblem a to se mu vymstilo.

***

O několik století dříve

Bolestný křik se změnil v pláč, jak kat snímal palečnice z rukou vyslýchané dívky. Víc už prý nešly utáhnout, aby rozdrtily její štíhlé prsty a popravdě, kat se o to ani příliš nesnažil. Naopak utahování šroubů více předstíral a nebohá dívka tak torturu přežila bez rozdrcených kloubů, i když se jí z prstů řinula krev.

Protože ani nyní se vyslýchajícím nedostalo přiznání, purkmistr přikázal nasadit španělskou botu. Ta se sice obvykle nasazovala obviněným z čarodějnictví, ale purkmistr nerozuměl právu ani zbla a celý proces byl vůbec značně nestandardní.
Kat pokrčil rameny a dívce vyhrnul suknici vysoko na stehna. Samozřejmě vilným mužů poskytl i krátký pohled na její klín a začal si pomalu chystat mučící nástroj.
U výslechu právo zastupoval purkmistr namísto rychtáře, seděli tu i čtyři muži z městské rady a písař.

Obviněná byla Adéla Pohodná, služka v domácnosti konšela Vrátka. Dívka byla mladá, do služby nastoupila již ve čtrnácti letech a u Vrátků sloužila pět let. Nyní byla obviněna z okradení své paní, což byl zvlášť závažný zločin.
Tvrdošíjně však zapírala, odmítala se k něčemu takovému přiznat a purkmistr hned povolal kata a dívku mu vydal, aby z ní přiznání dostal za každou cenu.

To bylo tak. Manželka Jana Vrátka byla plnoštíhlá (mezi lidmi se jí říkalo tlustoprdelná Magdaléna) a starší o sedm let než muž. Dalo se tedy čekat, že s ní už příliš často neuléhá, pokud vůbec. No a pravdou bylo, že si svoje potřeby uspokojoval s mladou služkou. Ta neprotestovala a ráda si vydělala nějaký ten zlaťák bokem mimo skromný plat.
Jan proto nelibě nesl manželčino vznesení obvinění za krádež, bál se, aby nevyšly na světlo i další skutečnosti a požádal purkmistra, aby celou záležitost co nejrychleji smetl ze stolu.

A protože to nebylo zadarmo, purkmistr souhlasil. Vrátek byl živností kožešník a purkmistrova žena již dlouho toužila po teplém šálu z bobří kožešiny.

***

Adéla s hrůzou hleděla na dvě destičky, jež ji obepínaly nohu a hroty už nyní ji nepříjemně tlačily na holeň. Kat sice tiše mumlal, že bude opatrný, ale Adéla se rozhodla, že se za pár okamžiků přizná k čemukoli, hlavně aby už měla od toho trápení pokoj.

Vtom se otevřely dveře a do výslechové kobky vstoupil urostlý muž ve středním věku.
„Jmenuji se Johann Faust, sistema legale e difensore přítomné Adély Pohodné. Může mi někdo říct, co je to tu za tyátr?!“ rozkřikl se rozezleně.
„Kdo jste nás nezajímá! Jsme městská rada a řešíme případ okradení urozené manželky zde přítomného konšela a o žádného obhájce jsme nežádali,“ oponoval pohotově purkmistr.
„Vy ne, ale ctihodná Polka z Bogatyně ano. Je kmotřenkou zde týrané osoby a žádá spravedlivý proces ve jménu práva a ne vašeho rozmaru! Zde mám glejt s jejím podpisem,“ hřímal Faust a muži se po sobě rozpačitě dívali. Paní Polka byla váženou měšťankou a její vliv nebyl zanedbatelný. Jak se o tom všem dozvěděla a jak to, že nikdo neví, že je kmotřenkou obyčejné služky?

Purkmistr ještě začal o svévolném zasahování do městských práv, ale Faust spustil takový vodopád učených slov, že městská rada jen lapala po dechu.
„Chci si přečíst obvinění, jistě bylo sepsáno dle zákonných ustanovení. Mučení je nejvyšším stupněm, kdy je obviněný i pod tíhou důkazů zatvrzelý. O co tu vlastně jde? O pouhé nařčení z krádeže zdá se mi…“
„Zpochybňujete snad slova mé ženy?! To ona byla okradena! Ztratily se šperky, které jsem jí daroval k naší svatbě. Kdo jiný by je kradl?“ vyskočil z lavice konšel Vrátek.
„Chci především znát fakta. Pak mohu sdělit další kroky. Každopádně další mučení zakazuji. Té dívce poskytněte ošetření a dejte ji najíst. A rozhodně ji nezavírejte do té odporné podzemní kobky. Není to žádný vrah.“

Městská rada žádné obvinění pochopitelně sepsané neměla, což samo o sobě již bylo na žalobu o svévolném výkladu práva a urychleně spěchala se uradit, co dál. Případ se nečekaně zkomplikoval. A kdo vůbec je, ksakru, ten Faust a kde se tu vzal? I to bylo třeba vypátrat.

***

Když Johann Faust vstoupil do komory přímo ze dvora rychty, což bylo vězení pro méně závažné zločince, dívka plaše vzhlédla od teplé polévky, jíž jedla přímo hltavě.

„Kdo jste, urozený pane, a proč jste se mě ujal?“
„Nejdřív se najez. Mluvit budeš pak,“ pousmál se Faust a sedl si na volnou stoličku. „Kdo jsem… hm… dobrá otázka. Řekněme, že jsem někdo, kdo nemá rád do nebe volající nespravedlnost. Nejsem všemohoucí Bůh, abych napravoval veškeré zemské nepravosti, ale ocitl jsem se tu v době, kdy se udál tento případ a ten už od počátku je tak podivný, že mě zaujal. Tvá kmotra Polka mi podepsala žádost o spravedlivý proces a já se tohoto případu již nepustím a ze spárů těch hlupáků tě vyrvu.“

Adéla dojedla a vzdychla.
„Polka je opravdu mojí kmotrou, ale když otec zemřel a matka… promiňte, nechci o tom mluvit… zkrátka přerušila s námi styky a nesměla jsem se k ní hlásit i když si myslím, že tu službu mi také zařídila ona. U Vrátků jsem už pět let. Pán i paní jsou ke mně hodní a nikdy bych si nedovolila něco zcizit. Věříte mi, pane?“
„Věřím,“ souhlasil Johann. „Už proto, že po krádeži bys přece nezůstala dál ve službě a čekala, až tě biřici seberou. To nedává smysl. Co víš o těch špercích?“
„Vím jen, že paní je má v truhličce na dně truhlice, kde má složené šaty. Ano, jednou mi je ukazovala. Nenosí je, ale asi se s nimi chtěla potěšit a já mohla být u toho. Jsou to krásné náhrdelníky, prsteny, náramky, je toho spousta. Nikdy bych si ale nedovolila na ně byť jen sáhnout.“
„Jak říkám, věřím ve tvou nevinu. Nyní ale… ehm… případu se ujmu, ale jak víš, zadarmo si spravedlnost nekoupíš. Ty peníze nemáš, takže…“
„Chápu, pane,“ odvětila Adéla, otočila se k němu zády, poklekla na lavici, vyhrnula si suknici na záda a vyšpulila zadeček. Hezky kulatý a pevný s proužkem chloupků po stranách viditelné brány rozkoše.

Johann byl viditelně zaskočen, nehýbal se , ale dívka to pochopila jinak Takto se vždy odevzdala pánovi a když teď se nic nedělo, seskočila na zem a suknici si stáhla dolů.
„Nelíbím se vám?“ špitla posmutněla.
„Tak to není. Jen… ehm… jsem myslel… uspokojení ústy, víš?“ řekl Johann.
„To neumím. Jak to myslíte?“ byla Adéla zaskočena. O tom jaktěživ neslyšela a soustředěně a pozorně poslouchala jeho výklad co a jak má dělat…znělo to zajímavě a hříšně zároveň. A to ji lákalo.

Když se jí pak přímo před očima objevil obnažený ocas, konala, jak jí Johann radil.
Rukou přetáhla předkožku, popotahovala ho a nakonec vzala do pusy a neuměle sála a cumlala obnažený žalud. Úd mu začal tuhnout a mohutnět. Náhle ho měla plnou pusu! Snaživě ho sála a pouštěla do krku, kam až to šlo, aby se nezačala dávit.

Johann spokojeně funěl a vzdychal a hladil ji po vlasech. Mladá hezká dívka klečící na zemi s ocasem v puse mu zvedala ego a dávala pocit mužské nadřazenosti. Nu což, za tento úkon ji osvobodí a zbaví falešného obvinění, až se budou všichni divit.
Pak pocítil vyvrcholení a pevně ji drže hlavu, v trhavých záškubech se jí uvolňoval do úst.

Adéla vše polykala. Nemohla ani nic jiného dělat a myslela si, že tak to i má být. Chuť to nemělo žádnou, pachuť byla divná… no, vydržet se to dá a hlavně, že je pán spokojen.
Ano, byl. Nechal si vadnoucí péro ještě dočista olízat a pak ji pohladil po tváři.
„Ruce ti ošetří medikus, jídlo a pití máš zaopatřeno. Nikdo už na tebe nesáhne, buď bez obav.“

Dívka se pokusila o úsměv, ale již se ji únavou zavírala víčka. Po všech těch hrůzách se potřebovala vyspat.

***

„Co tu zase chceš?“ vyjela Polka z Bogatyně na Fausta, sotva se u ní druhého dne objevil. Tvářila se nevlídně a nepřístupně.

Jednoho dne Faust kde se vzal, tu se vzal, představil se jako doktorand práva, vedl sladké řečičky o spravedlnosti a uvrtal ji do podepsání žádosti o obhajobu Adély, jakmile zvěděl, že je její kmotrou. Kdo mu asi prozradil? Moc lidí ve městě o tom nevědělo. Že by sám farář mu to řekl? Proč ne, o zpovědní tajemství se v tomto případě nejednalo.
„Potřeboval bych si trochu více vyjasnit tvůj vztah s Adélou.“
„Seš snad kněz, abych se ti zpovídala?“ ušklíbla se, ale pak pousmála.
„No dobrá, pojď dál, ale zaplať podomkovi, ať přinese džbán rýnského od Koukola. On už bude vědět.“

Později u stolu nad vínem a sladkými koláčky od pekaře, se Polka rozpovídala.
„Pohodní sem přišli, když už Marie, matka Adély, byla krátce před porodem. Její muž Václav měl malou kožedělnou dílničku a byli to lidé skromní, nenápadní… A když jednou jsem Marii viděla na jarmarku, tu dychtivost v očích nad vyšívaným šátkem a jak pak smutně odchází pryč, protože obraceli každý groš, zželelo se mi ji, šátek jí zaplatila a slíbila jí, že půjdu za kmotru jejímu dítěti. Nijak dál jsem sice rodinu nepodporovala, ale Adélku jsem vždycky ráda viděla, tu a tam ji něco podstrčila… no co? Vlastní děti nemám.
Pak ale Václav zemřel a Marie se začala prodávat. Nevím, proč zvolila tuto možnost, nabízela jsem jí pomoc, ale nic. Když k tomu začala pít a dávala se komukoli za hlt pálenky, zlomila jsem nad ní hůl. Adélce jsem sehnala službu a Marie se do roka upila k smrti. No a dál už to znáš. Chápu, že jsem se nezachovala správně. Za Adélku bych dala ruku do ohně, ale jsem už holt stará zapšklá bába, abych se hádala s těmi hlupci na radnici. No tak teď to napravíš ty.“
„Zatím nevím jak,“ broukl Johann.
„Ten mnou podepsaný glejt městská rada nemůže jen tak hodit do koše. Neví, kam až mé známosti sahají. A krajského poprávce nepovolají, neboť Zdeněk z Poříčí je pedant na zákonné postupy při vyšetřování a nesnáší mučení stejně jako ty… taháš tedy za delší konec provazu,“ konstatovala Polka a jakoby mimochodem se dotkla rukou za šněrování šatů v dekoltu, to povolilo a výhled do žlábku mezi prsy byl více než úchvatný.

„Myslím, že už jsem ti řekla dost, Teď se zase čiň ty,“ řekla zastřeně, oba vstali od stolu a Johann ji prudce a pevně objal kolem pasu.
„Ano… zachovej se jak pravý muž,“ vzdechla Polka a nechala se uchopit do náruče.

***

O nějakou chvíli později již leželi na širokém loži.
„Ještě… ještě… oááách,“ sténala Polka s doširoka roztaženýma nohama a jeho hlavou v klíně. Ten hltavě vylizoval a sál potoky šťáv, které jí vytékaly mezi nalitými pysky a růžové rýhy v hustém, černými chloupky zarostlém porostu. Štěrbina se mu otevírala víc a víc a žena toužila po tvrdém mužském ocase, který v sobě neměla už kdovíjak dlouho. O stárnoucí vdovu nebyl ve městě valný zájem a taky musela dbát o svou dobrou pověst. S neznámým mužem urozeného původu (její domněnka), jež se tu tak náhle objevil, ale zahřešit může.

Když se Johann „nasytil“ jejím klínem, hladce do ní zajel až po koule a hned začal rytmicky přirážet. Polka vydávala hlasité steny, tedy spíše milostné skřeky a ve slastném rozpoložení mu zaťala prsty do zad a nehty mu tam tvořila krvavé šrámy.

Johann usilovně mrdal tu nenasytnou píču, cítil slastné tření a sevření poševních stěn a vůbec mu nevadila nedokonalost a zralost ženina těla. Tohle nevnímal. Líbal její rty, mazlil velká prsa a užíval si její dychtivost a uvolněnou nadrženost a živočišnost.
Polka vůbec netrpěla cudností a vše, co bylo považováno za hříšné, v loži vyžadovala i ovládala. Třeba polohu, kdy na něm obkročmo seděla, ocas zaražený v sobě až po kořen a sama si určovala rytmus spojení. Poskakovala a odsedávala na něm a nechala si mnout a mačkat nalitá koziska, což jí dělalo velmi dobře.
„Úhhh… júúúh… ty můj hřebečkuuuu… já cítím… oáááááhhh,“ náhle silně vykřikla a Johann cítil silné stahy kolem ocasu, jak Polka vyvrcholila.

Než se vzpamatovala, klečela na všech čtyřech a Johann ji šukal zezadu. I on už to měl na krajíčku. Při přirážení tělem pleskal o nakynutou zadnici a pak už z něj proudila životodárná míza do jejích útrob.

„Tys pravý milec,“ konstatovala Polka spokojeně, ležíc vedle sebe, ona s rukou na jeho povadlém údu, on svírající měkké prso. Jejich touha ještě nebyla naplněna, ale bylo třeba nabrat sil.
„Dnes ti už neuvařím. Nezajdeme někam do šenku? Zítra ti to vynahradím,“ pohladila ho Polka po tváři, něžně políbila a než stačil Johann něco říct, cítil slastné sevření a pohyby rtů na ocase…

Nastal čas na druhé kolo milování.

***

Konšel Vrátek se vrátil domů v pochmurné náladě.
Manželka, oproti němu usměvavá a spokojená, zatím kladla na stůl množství jídla.
„Co to má být?“ podivil se muž.
„No… ee… moje díky, že jste zdárně vyřešili tu krádež. Už se přiznala, kam ty šperky ukryla?“ švitořila Magdaléna.

Jan neodpověděl a zakousl se do masa. Magdaléna uměla vařit, to zase ano a ani Adélu k plotně nikdy nepustila.
„Tolik jídla je hříšným hýřením,“ podotkl muž, ale cpal se dál jako nezavřený a tlustá manželka mu zdatně sekundovala.

„Ale případ se poněkud zadrhl. Objevil se tu jakýsi doktorand Faust a celý ho rozmázl. Víš, že kmotrou Adély je Polka? Slouží u nás už pět let… tos nevěděla, ty náno?“ vyjel na manželku. „A k tomu ten Faust. Kdo to je, kde se tu vzal? Zřejmě se zná s Polkou,“ uvažoval.

Magdaléna ztuhla. O kmotře Adély skutečně nic netušila a Polka je nebezpečná osoba. Má kontakty kdovíkam a jestli do toho zasáhnou královské úřady i když se jedná o městskou záležitost… no, neví, není zběhlá v právu.

„Vůbec se mi to celé nezdá,“ pokračoval Jan. „Adéla ti ukradne jen pár kousků. Proč nevzala všechno? A dál dělá jakoby nic, není to divné? Zloděj přece hned uprchne…“
„Do truhly se dívám málokdy. Myslela si asi, že na to přijdu až za dlouho. Třeba si útěk teprve připravovala,“ měla hned odpověď Magdalena. V Janovi však již klíčilo strašlivé podezření.
„Ty mrcho! Že ty sis to vymyslela?! Adéla ti vadila? Proč?“ vyštěkl na ni a postavil se.

Magdaléna vstala též a podvědomě zaujala obranný postoj proti muži, který doufala, že snad jen náhodně, držel v ruce nůž.
„Sám za to můžeš! Pelešíš se s ní a ani se tím netajíš! Už ti nejsem dost dobrá? Taková cuchta nebude dělat, co přísluší jen manželce, to si pamatuj! Já jsem přinesla do tohohle domu majetek a jestli odejdu, skončíš jako žebrák!“

V Janovi se mísil vztek, bezmoc a i chtíč. Žena v něm vznítila touhu ji pokořit, ukázat jí, kde je její místo.
Popadl ji a náhle ohnutá v pase, ležela břichem na stole. Šaty měla vykasány během okamžiku a pak do ní tvrdě vnikl ocas.
Jen hekla nad hlubokým pronikem, začala sténat a Jan byl zaskočen snadností, jak byla žena vlhká. Čekal pláč a prosbu o slitování a ona si to snad užívá? Strojově ji projížděl, až ho napadlo ještě něco, co mu Adéla odpírala učinit.
Roztáhl jí macaté půlky od sebe, vyjel z ocasem ven a pak se snažil jím proniknout do jejího zadního otvoru!

„Probůh… to nééééé!“ uvědomila si žena, co činí. Stud, bolest, ponížení se v ní znásobily v obranný reflex, ale vše marno. Rozvášněný muž již dosáhl svého. Tvrdý úd pronikl svěračem a zanořil se jí hluboko do střev!
„Ach… Dobrý Bože… odpusť mu co činí,“ sténala Magdalena ochromena nepříjemnými pocity, ale prvotní bolest již pominula. Jan zažíval opak. Velkou slast ze silného sevření i její poddanosti.
Přítel Herman měl pravdu. I on takto se svou ženou líhal a dával jí patřičně najevo, kdo je doma pánem… Tím samým se nyní opájel i Jan.

Co však nečekal, že když se jí do zadnice vystříkal a zaražen v ní čekal, až mu ocas změkne, Magdaléna mu nejen poděkovala, ale řekla, že takto to chce dělat i nadále.
„Klidně na tomto stole se mě zase zmocníš a pokoříš mi obě dírky. Zažila jsem neskutečnou slast, Jene.“
Muž byl zaskočen, čekal pokoření a ne radost. Žena byla jak bečka, nelíbilo se mu s ní líhat doteď a nyní snad na stole a do zadnice?
„Zamysli se raději, co řeknu purkmistrovi o tvém obvinění, abych nevypadal jako hlupák,“ broukl rozmrzele.
„Tu děvku snad popravíte, ne? Ano, vymyslela jsem si tu krádež, ale nějaká služebná fuchtle nemá právo na obhajobu a kdoví co ještě. Okradla mě a basta!“ soptila Magdalena.
„Ani nevíš, jak se mýlíš, má drahá,“ soudil Jan, ale nahlas to nevyslovil. Magdalena měla vždy poslední slovo.

***

V komoře spoře svítila svíce, na stole stála miska s jáhlovou kaší a džbánek piva a na palandě se svíjela, vzdychala a sténala dvě těla. Na zádech s roztaženýma nohama Adéla a na ní zadkem přirážející kat Sebastian, který si přišel vybrat svoji odměnu.
Odměnu za to, že mučení bude více předstírat, aby utrpení oběti bylo co nejmenší. Zachránil jí prsty, drcení holeně bylo naštěstí zastaveno. Adéla to tak chápala a oddala se mu bez okolků. Kat byl sice obdařen více než je u mužů obvyklé, ale její klín se mu přizpůsobil a činil ji slastnou rozkoš.

„Ah… ah… ah,“ vzdychala Adéla, pod urostlým svalnatým tělem kata se skoro ztrácela a byly vidět jen pokrčené roztažené nohy. Kat byl pozvednutý na loktech, aby ji nezavalil a užíval si jejího úzkého klína. Potěšil se i pevnými prsy. Zkrátka mladá dívčina je něco jiného než již odkvetlá květina Madla, jeho žena, taktéž z katovského rodu. Mezi tkzv. „nečistými“ lidmi to ani nemohlo být jinak. Ještě, že prostý lid předsudky netrpěl a Adéla se styku s ním tak jako tak vyhnout nemohla… ale nečinila tak s odporem, ale ráda. Užila si to.

***

Když se Faust seznámil s veškerými narychlo sepsanými písemnostmi ohledně případu krádeže šperků, jen pokýval hlavou.
„Je zde mnoho napadnutelných chyb, ale vím, že nejste patřičně vzděláni v právu, tak to pominu. Jako obhájce mám právo vyslechnout žalující stranu a do té doby bude obviněná vedena jako podezřelá a to je rozdíl. Souhlasím ale, že zůstane zavřena tam, kde je a soudím, že i s ohledem na její zdraví. Při pohledu na vaše tváře, pánové, vidím touhu vidět ji visící na šibenici, jen aby ten nešťastný případ byl konečně uzavřen,“ píchal Faust prstem do vosího hnízda a činil tak schválně.

Purkmistr by Fausta nejraději defenestroval oknem na ulici, ale opanoval se.
„Vše, co říkáte má jistou logiku,“ připustil. „Ale stále jaksi nechápu váš nevšední zájem o tuto, řekněme, lapálií. Záležitost mezi měšťany a jejich služebníky se přeci neprojednává u panovnického dvora, ani mu to nepřísluší, nebo se snad mýlím?“
„A kdo tvrdí, že jsem z královské komory. Já snad?“
„A odkud tedy jste?“
„Jsem tu na žádost jisté osoby, jíž se váš soud zná poněkud unáhlený a na hony vzdálený pravidlům a platných nařízení samotného panovníka,“ odpověděl Faust sladce.
„Že by zas Polka?“ procedil purkmistr zlostně mezi zuby. No počkej!

***

Že tajemný legale Faust měšťanku Polku z Bogatyně navštěvuje podezřele často, se doneslo k purkmistrovu uchu rychle. A protože prohlídka jeho komůrky pronajmuté v šenku „U utopeného vodníka“ (samozřejmě bez jeho přítomnosti), také nic nepřinesla, bylo třeba jednat rychle.

Ctihodná vdova Polka z Bogatyně byla jata biřici a skončila ve společnosti Adély, jako spolupachatelka ohavného činu krádeže šperků paní Magdalény, ženy konšela Vrátka.
Tentokrát bylo jednáno v souladu s právem a zatčení a obvinění provedl sám rychtář Tůma. Na příkaz městské rady, pochopitelně.

„To je absurdní obvinění,“ bránila se Polka a rychtář pokýval hlavou.
„Purkmistr hledá stopy k odhalení toho Fausta. Vy prý ho kryjete a nikdo jiný ho nezná… chtějí ho zničit jako podvodníka.“
Polka nemusela přemýšlet dlouho.
„Když napíšu list, zařídíte jeho diskrétní a okamžité doručení?“ a nemusela dodat, že odměna bude odpovídající. Míněno v penězích pochopitelně a rychtář ochotně souhlasil. Byl na její straně.

***

Hrabě Archibald Mueller von Thurgaustein si přečetl, respektive nechal si přečíst, list od své sestřenice Polky z Bogatyně a hned přikázal sepsat odpověď.
Městské radě panovačným tónem sdělil, že přítomnost a činnost legale Fausta ve městě je na jeho příkaz a je tak pod jeho ochranou. Obvinění paní Polky z tak nízkého zločinu, jakým je krádež šperků obyčejné měšťanky, je neslýchaná drzost a nebude-li ihned zjednána náprava a omluva, bude mít městská rada co do činění s ním. Následoval podpis, pečeť a posel se mohl vydat na cestu.

„Víno!“ houkl hrabě na sloužící a za moment do komnaty přispěchala dívka s cínovým džbánkem se zdobným zobáčkem pro nalití do číší bez bryndání.
Nalila pánu víno a uctivě se postavila ke zdi.
„Hmm… mlask… dobré… ty vždycky víš, na jaké mám zrovna chuť, co?“ obrátil na dívku zrak. Ta zrudla, nebyla zvyklá, že by s ní panstvo mluvilo. Většinou jen přikazovalo.
„Ano, milosti. Znám vaše… potřeby… ee… chutě… dle nálady… ehm… opovažuji se ji vždy odhadnout,“ blekotala rozpačitě.
„Děláš to dobře,“ souhlasil hrabě. „Nyní mám skvělou náladu. Skvělá nálada, vynikající víno, ještě k tomu něco chybí… co myslíš?“

Dívka se zajíkla. Tušila, kam pán směřuje a bude-li chtít s ní souložit, musí uposlechnout. Nikdy s ní nespal, vlastně se sloužícími nikdy nespal, alespoň o tom neslyšela.

„Běž do kuchyně, ať mi kuchař pošle mísu preclíků. A hodně slaných. A ten džbán nech na stole. Můžeš jít,“ a s tím ji propustil. Dívka si oddechla. Přání pána je zcela přízemní, jde mu o jídlo.

Hrabě skutečně nemyslel na styk, ale vzpomínal na krásné chvíle s Polkou, když ještě byli mladí, svobodní a bezstarostní. Tenkrát při bouřce v parku se uchýlili do dřevěné besídky, kde ji připravil o panenství. Na střechu padaly těžké kapky lijáku a on ráznými přírazy plenil její panenské lůno, úzké a nedotčené žádným mužem. Oba při tom zažívali vlny slasti a omamné rozkoše. Škoda, že si ji tenkrát nevzal. Byla jeho vzdálenou sestřenicí a ani by nepotřeboval dispens, ale rodiče mu vybrali jinou nevěstu. Bohatší a vznešenější. Ovšem v loži zcela nevášnivou a nudnou.

***

Purkmistr se při čtení listu s hraběcí pečetí ulekl. Hrabě Mueller von Thurgaustein sice neměl nad městem žádnou pravomoc, tohle bylo svobodné královské město, ale stálo na jeho panství a to také něco znamenalo. U královského dvora rozhodně. A že si panstvo vzájemně půjde na ruku, je skoro jisté. I sám král se nechal slyšet, že měšťanský stav se velmi rozmáhá ve svých požadavcích a privilegiích a bude nutno jim přistřihnout křídla.

S velkou nechutí přikázal propustit paní Polku a přes rychtáře Tůmu se jí omluvil, že jde o politováníhodný omyl. Sám osobně se k tomu neodhodlal. I tak už v předsálí čekal rozezlený Faust a i s ním bude muset jednat v rukavičkách. Zatracená Magdaléna. Kvůli pár šperkům teď bude mít na krku královské úřady a kdoví co ještě.

***

Polku ve vězení vyzvedl sám Faust, sjednal kočár a dovezl ji až do domu. Polka ho pozvala dál a přes podomka objednala jídlo a podala mu měšec.
„Ať je jídla hodně. A víno od Koukola… však ty víš. Zbytek peněz předej rychtáři.“

A než podomek vše zařídil, odvyprávěla Johannovi celý příběh o sepsání a odeslání žádosti o pomoc.
„Hrabě Archibald je můj vzdálený bratranec. Máme na sebe z mládí ty nejlepší vzpomínky a rád to pro mě udělá. Koneckonců asi už udělal, jinak by mě tak rychle purkmistr nepropustil.
Chtěla jsem, aby napsal, že pracuješ pro hraběte. Nikdo tě tak nemůže zavřít bez jeho vědomí. A teď ještě jak očistit Adélu? Ve vězení jsme si pohovořily velmi otevřeně. Ona to opravdu neudělala a jejím jediným zločinem je, že cizoložila se svým pánem a Magdaléna se to asi dozvěděla a ty šperky schovala nebo prodala. Ale komu?“
Pak už se stůl plnil jídlem a pitím a oba se pustili do hodování.

Po jídle se dostavila únava a touha ulehnout na lůžko. Ne však spát. Po krátkém odpočinku se pustili do mazlivé něžné předehry přecházející ve vášnivé milování.
Johann si ji tentokrát vzal tvrdě až majetnicky, nalehl na ni a prudce do ní vrazil ptáka, ani si ho nenechal pokouřit.
„Ne tak rychle… oúúú… máš ho jako kůň!“ hekla Polka. Nebyla ještě tak mokrá a otevřená.
„A ty už si to dělala s koněm?“ zasmál se Johann drsně a znovu prudce přirazil.
„Ne.. e… ale už vím… ohh..jak se cítí klisna,“ zasténala Polka, a pozvolna si začínala uvolňovat. Dvojice pak přešla do milostné souhry a milování si velmi užili. Žena opět cítila rozkoš naplnění semenem a Johann slastné uvolnění.

Příjemně znaveni leželi vedle sebe a opět se vrátili k případu.
„Bylo by třeba se po městě pozeptat, zda někdo v poslední době neodkoupil nějaké šperky,“ soudil Johann a Polka se usmála.
„Buď bez obav, tohle je má práce.“
Jak to myslela, se ale Johann nedozvěděl.

***

Jak Polka řekla, tak to i zařídila a druhého dne se v šenku „U utopeného vodníka“ objevil starý muž a ptal se po Faustovi.
Ten naštěstí byl zrovna přítomen a hned muže uvedl do své pronajaté komory.
„Jsem Jakob ben Izmail,“ představil se stařík a položil na stůl plátěný balíček, rozvázal uzlík a objevily se krásné šperky. Náhrdelník, náušnice, medailonek, prsteny.
„To je ono?“ otázal se Faust a muž přisvědčil.
„Prodala mi to paní Magdaléna. Prý potřebuje nutně peníze. Nevyzvídám u zákazníků proč a nač. Byl to prostě normální obchod. Jenže pak se rozneslo to o té krádeži a já pochopil, jak se věci mají. No a po té výzvě paní Polky, které jediné ve městě věřím, jsem se přišel přihlásit.“
„Ten balíček je předmět doličný. Musím si ho od vás vzít. Ale buďte bez obav, zase se vám vrátí. Buď šperky, nebo nazpět peníze. Vy jste přece bez viny,“ řekl Johann spokojený, jak se případ hezky uzavřel, rozloučil se s mužem a vyrazil na rychtu za Adélou.

***

Ta v komoře cosi vyšívala, rychtářka ji tak zaměstnala, jinak se dívka ukrutně nudila a nyní celá ožila.
„Už jen pár dní a budeš volná,“ řekl jí Faust. „Ty znáš podrobně šperky paní Magdaleny? Uměla bys je popsat?“
„Viděla jsem je jen párkrát a bylo toho mnoho, ale zkusím to,“ a snaživě popisovala, na co si vzpomněla. Zhruba to odpovídalo obsahu balíčku od žida Jakoba. Byly to opravdu ty „ukradené“ šperky. Pak zamířil za konšelem Vrátkem.

***

Ten byl v dílně a cosi probíral s tovaryšem a byl Faustovou neohlášenou návštěvou překvapen, ale i spokojen. Žena zase propadla touze obcovat a jeho to velmi nebavilo. Tím se z toho pro dnešek vyvleče.

„Tak případ je vyřešen,“ nadhodil Faust.
„Ano? Adéla se přiznala?“ zeptal se Jan zvědavě.
„Šperky se našly. Ne však u Adély, ale byly prodány židovi Jakobovi. Hádejte kým?“
Jan zbrunátněl.
„Chcete snad naznačit… jak se opovažujete v mém domě!?“
„A dost!“ zařval Faust a ovládl situaci. „Vaše žena je pomstychtivá intrikářka. Celé to nastrojila a cíleně obvinila vaši služebnou z krádeže. Myslím, že oba tušíme proč. Šperky, předmět doličný, mám zde,“ vytáhl zpod pláště balíček. „A vy máte jen dvě možnosti. Šperky byly prodány. Buď vaše žena vrátí peníze a dostane je zpět, nebo zůstanou obchodníkovi. Adéle vyplatíte odškodné. Myslím, že váš způsob jednání se služebnictvem není zrovna uctivý.“

„Dělají to tak všichni,“ broukl tiše Jan. „Každý kdo má doma podobnou ježibabu jako já.“
„Možná,“ odtušil Johann. „Ale nevystavují je mučení po smyšleném obvinění. Na to jsou zákonné postupy! Nebudu soudit vás ani vaši ženu, kterou bych snadno mohl popohnat k soudu. Zařiďte si to na radnici a do večera bude ta dívka venku, srozuměno?“
„Děkuji , že nebudete ten případ dál rozmazávat. Co jste řekl, zařídím,“ odpověděl Jan a rozešli se stiskem ruky.

***

Večeře u paní Polky byla opulentní. Kromě Adély a Fausta, byli přítomni i rychtář Tůma s ženou Kateřinou. Byl pozván i kat Sebastian, ale ten vzkázal , že si pozvání cení, ale jako osoba snížená na cti nemůže svou přítomností „zneuctít“ dům ctihodné měšťanky. Společnost se dobře bavila a rozešla se až skoro o půlnoci. Johann poslal Adélu přespat do své komory v šenku a sám zůstal u Polky.

„Poslyšte, vy dva,“ řekl rychtář dobromyslně. „Něco s tím udělejte. Dostáváte se do řečí a nabíjíte prach purkmistrovi. Tohle ponížení vám nezapomene. Možná na jeho příkaz budu muset provést kontrolu počestného spaní. Dnes to ale nebude. Dobrou noc.“

***

„A máme to, drahý,“ řekla později Polka Johannovi na lůžku. „Opravdu to budeme muset nějak řešit.“
„Může si počestná vdova vzít neznámého chudého doktoranda, o němž vlastně vůbec nic neví?“ opáčil Johann naoko vážně.
„To je vlastně pravda,“ souhlasila Polka. „Vím jen, že jsi šikovný legale a milenec. A žes o hodně mladší. Možná mi tajíš vlastní rodinu a co ještě?“
„Nechme to zatím stranou, myslím, že se můžem věnovati příjemnější činnosti,“ Johann ji začal laskat po těle.
„To máš pravdu,“ Polka mu to začala něžně oplácet.

Nakonec to skončilo líbáním, pokouřením ocasu, lízáním v klíně a souloží v několika málo polohách.
Při obdělávání zezadu už měla Polka za sebou dva orgasmy a víceméně odevzdaně čekala, až se Johann uspokojí. Ten rytmicky pleskal tělem o její zadnici naplněn sílící slastí ke svému cíli. V rukou mnul její mléčné vaky a zaobíral se myšlenkami, zda by toto zralé tělo chtěl mít za manželku. Až do slastného uvolnění a vysemenění se do jejího lůna odpověď nenašel.

***

Druhého dne směřovaly jeho kroky do šenku „U utopeného vodníka.“
„Je skoro poledne,“ děl Faust, když vstoupil do komory a spatřil Adélu na loži až po bradu zakrytou přikrývkou.
„Čekám na vás,“ usmívala se dívka. „Musím vás přece nějak odměnit,“ a odhalila své nahé tělo.

Pevné tělo i prsa, štíhlá až hubená postava, nepříliš hustý porost v klíně… kdo by odolal?
I Johann, jsa znaven po nočním výkonu s Polkou, pocítil prudkou touhu.
„Chcete to zase… pusou?“ ozvala se Adéla, vida jeho nehybný postoj.
„Co? Ehm… ano… jistě,“ probral se Johann ze snění a jal se uvolnit z nohavic tuhnoucí ocas.
Ten zmizel ve vlhkých ústech dívčiny, která ho sála už o poznání lépe a dávala si záležet na jeho uspokojení.

Během slastného laskání dostal Johann chuť na její tělo, vymanil se z jejích úst, ulehli v objetí, líbali se a hladili. Její pevná prsa, to bylo něco jiného než velké měkké prsy Polky. Byla radost je mnout a mačkat a laskat tvrdé vzrušivé bradavky.
A co teprve vylizování nektaru neboli šťáv z klína. Adela zažívala krásné okamžiky, kdy Johann přesně věděl, kam jazykem zacílit, aby její rozkoš byla co nejsilnější. Někde tam, kde se štěrbina rozevírala, tam bylo zvlášť citlivé místo na polaskání. Na dotek prsty i pro jazyk.

Když do ní zajel tvrdým ocasem, nezažívala nic nového. Ale každý úd má svůj půvab, a tak si to užívala plnými doušky. Jeho rozměr jí dělal dobře. Byl tak „akorát,“ dorazy nebolely, ani nebyl nijak tlustý.
V sedící poloze hravě dosáhla vyvrcholení a zezadu to též bylo fantastické. A to nevěděla, jak její pevný zadek ho vzrušuje a fascinuje.

Dávka semene nebyla nijak silná a Johann sám nezažil tak slastné uvolnění jako před pár hodinami, ale i tak byl spokojen.
Adéle sdělil, že od svého bývalého pána za svoje utrpení dostane „odškodné“ a něco do začátku, než si najde jinou službu.
„A nemohla bych sloužit vám?“ optala se dívka tiše.
„Nemám domácnost a toulat se se mnou světem by nebylo vhodné. Ty patříš sem. Nicméně děkuji ti za tvou nabídku,“ usmál se Johann. Pochopil, že dívka by mu oddaně sloužila nejen v kuchyni, ale i v loži a uměl si ji i dost dobře představit jako matku svých dětí. On měl ale jiné plány.

„Najez se v šenku a pak se zastav u paní Polky. Jistě ti doporučí nějakou službu,“ dívku naposledy políbil a odešel.

***

V domě „U mola“, kde bydlel kožešník Vrátek, skončila další divoká manželská soulož.
Zpocený muž si zandaval scvrklý úd do nohavic, neukojitelná Magdaléna byla tvrdě vymrdána do obou otvorů a oba nyní zaháněli žízeň pivem, které jim do pohárů Jan naléval z velkého džbánu.
„Ty ses dnes překonal,“ uznale řekla Magdaléna.
„To ze samého vzteku z té tvé hry na zlodějku! Máš, cos chtěla! Adéla je pryč. Tak už mi konečně dáš pokoj, ne?!“ horlil Jan, jemuž manželčina vášeň v drsném styku přicházela až nenormální.
„Ano, už se s tou děvkou nebudeš zahazovat. Na to tu máš mne. Ale budeš poslouchat, jinak tě zničím, to snad víš. Ty šperky zpět od Izáka nepotřebuju. Koupím si jiné,“ řekla Magdalena a zavdala si mohutně piva ze džbánku. Spokojeně mlaskla, pivo bylo dnes obzvláště dobré a tak zvláště, ale příjemně hořké.

Vtom se jí ale nečekaně náhlou bolestí sevřely vnitřnosti, že nestačila ani vykřiknout, natož se nadechnout… nemohla nic a poslední pohled byl na netečného manžela.
Jan sledoval její smrtelnou křeč a záškuby bez emocí. To on nepozorovaně vhodil jed do jejího poháru. Pivo ve džbánu tak zůstalo čisté.

Hříšné a časté potřeby manželky ho již unavovaly. Žena ho tělesně nepřitahovala a neustále mu připomínala, kdo je v domě pánem. Kdyby vše zůstalo jak bylo, své potřeby by řešil s Adélou a měl by klid. Že sám pak uvede do chodu jakousi zasutou úchylku v manželčině těle ho nikdy nenapadlo. Musel se jí zbavit. U přítele lékárníka sehnal rychle účinný jed, jakýsi Cyankálius a ten se ukázal jako spolehlivý.

Kam půjde ještě neví, ale hodně daleko, aby ho nenašli. Za vraždu manželky je provaz.
Navečer byl už dům prázdný. Veškeré peníze a cennosti zmizely a Jan Vrátek zmizel kdesi ve světě.

***

Johann Faust se usadil ve městě. Prý jen dočasně. I přes stálý důvěrný styk s paní Polkou si pronajal malý domek u hradeb, kde se uzavíral před světem a cosi zde kutil. Místní vyprávěli o podivných světélkách a zvucích vycházející v noci z domku a nesla se šeptanda, že se Faust spolčil se samotným ďáblem.

Purkmistr se ovšem obával v tomto směru nějak zakročit a Faust sám o sobě tvrdil, že je neškodným magikem.
Jednoho dne však zmizel. V domku zanechal značný nepořádek a ve stropě zela díra.
„Odnesl ho čert“, říkali si lidé a přitom se křižovali a domek radnice dala zbourat. Pro jistotu.

***

Ať už Johann Faust – alchymista, astrolog, mág  – skutečně žil a cestoval časem, nebo je jen výplodem fantazie, jeho jméno je navždy vtisknuto do historie. A také do této povídky.