Hospodská patálie 03

Když se Hanka odebrala k domovu a zanechala Petru s dědou, Ondřej ji napodobil. Bylo potřeba se na večer trochu přichystat, minimálně se dát trochu do pořádku a něco vzít s sebou. Kytka se ale do hospody moc nehodila, osazenstvo by z toho mělo akorát srandu a Ondra nechtěl Hance udělat nějaký trapas nebo ji zbytečně vystavit všetečným otázkám místních dědků. Dovedl si živě představit, jak by to probíhalo, kdyby tam přišel s kytkou. Při vzpomínce na frmol, který minule zavládl, mu přišlo jako o hodně lepší nápad, vzít něco k snědku. Ondra vůbec netušil, co by mohlo Hance chutnat, ale onehdy narazil na vynikající thajskou restauraci. Už se mu v hlavě i urodil plán, jak to všechno zrealizovat.

Nadešel večer, oholený, vymydlený, slušivě oblečený a navoněný mohl vyrazit na rande. Byl tak akorát čas vzít to kolem restaurace, objednat jídlo s sebou a podle propočtů by mohl dorazit na poslední pivo se štamgasty a snad před tou největší špičkou. U Thajců padla volba na tři různá jídla, ne že by měl takový hlad, ale Hanka si mohla vybrat a byla tak větší šance, že se jí trefí do chuti.

„Aaa, mladej přišel, to je dost, že se taky ukážeš,“ zaslechl Ondřej hlasy od stolu štamgastů.
„Zdravím pánové,“ odpověděl.
„Jen si pojď k nám hezky sednout,“ pozvali ho, „Haničko sluníčko, jednu desítku na žízeň pro mladýho…“
„Ahoj,“ pozdravil Hanku.
„Ahoj. Chceš tu desítku nebo něco jiného?“
„Jo, natoč mi jí.“ Ale v duchu si pomyslel, že by si mnohem raději dal ji samotnou.
„A co si to neseš v tašce?“ zeptal se jeden z dědků.
„Co by? Něco k jídlu…“
„Fakt? A že by ses podělil?“
„Myslel jsem, že vy máte o večeři postaráno.“
„To jo, ale nějakou chuťovkou k pivu nepohrdneme. Tak co si to neseš?“
„Zastavil jsem se v thajské restauraci. Takže to bude pikantní…“
„Jo? Tak to sem s tím, ať ochutnáme…“
„Ale to…“ zkusil nějak protestovat, ale při pohledu na slintající dědky se nedalo nic dělat než alespoň jednu krabičku vyndat.

„Takže pánové, tady máte vepřové maso na zeleném kari se smaženou rýží… jen příbor nemám, o ten musíte poprosit jinde…“
„Bože to je vůně… Haničko sluníčko, neměla bys tam nějaký příbory, nebo alespoň lžíce?“
„Samozřejmě, už to nesu…“ odpověděla a za chvíli o stůl zacinkalo několik lžic a přede mnou přistál korbel s pivem.
„Promiň, to mělo být pro tebe…“ špitl Ondra, když se k němu skláněla, „Mohla bys prosím vzít tu tašku, jsou tam ještě dvě porce, ať to taky nesežerou…“
Jen přikývla a vzala si tašku s jídlem za bar.
Než stihl vyzvat spolustolovníky k ochutnávce, už bylo slyšet cinkání lžic a pomlaskávání. Během pár sekund následovalo otevírání úst a mocné odfukování.
„Ty vole, to je jízda…“ ozval se jeden a mocně si lokl piva.
„To bude pálit ještě jednou, ale je to žrádlo…“ přizvukoval druhý.
„Sakra, kam se na to hrabou ty nemastný neslaný a nekořeněný blafy… tohle budeš muset nosit pokaždý…“ přidal se další.
Ondřej jen koukal, jak to do nich padá. Jídlo mizelo z misky snad rychleji než v Somálsku. I pivo použité k hašení vysychalo tak rychle, že Hanička nestíhala čepovat.

„Pánové, vy jste se dneska nějak rozjeli,“ komentovala jejich žízeň.
„Za to může mladej, kdyby nepřinesl to jídlo, nevypijeme toho tolik.“
„Ještě si stěžujte… to mně jste sežrali večeři…“ ohradil se.
„No jo, tak se nečerti, však si koupíš jinou…“
„To už asi nestihnu, za chvíli budou zavírat.“
„Tak aspoň víš, že máš příště myslet i na nás.“
„Fajn, příště se polepším.“
„V to doufáme. A neboj, nezůstaneme ti nic dlužní.“
„Tak fajn. Třeba příště zkusím něco vlastní výroby… teda když se toho nebudete bát…“
„Dobře. Hele ale dneska už musíme, nebo nic nedostaneme…“
„I když po tomhle si jen zkazíme chuť. No nic.“
„Tak se mějte pánové.
„Nazdar mladej a nezapomeň zase něco dovalit.“

Hanka sesbírala jejich půllitry, Ondra vzal ten svůj nedopitý a přesunul se k ní na bar. Vypadalo to, že bude mít chvilku volna, nebo alespoň ne tak napilno.
„Tak jsi přišel o večeři, co?“
„Co naděláš. Ale v tašce jsou ještě dvě porce, tak to snad nebude taková ztráta.“
„Aha. Ale vonělo to moc hezky.“
„Tak to vyndej a vyber si, stejně to mělo být pro tebe.“
„Pro mě?“
„Jo, nechtěl jsem jít na rande s prázdnýma rukama. Nosit kytku do hospody se mi moc nechtělo, dědkové by z toho měli akorát srandu.“
„Hmm, to je fakt.“
„A jít s čokoládou nebo bonboniérou do hospody? Navíc jsem si vzpomněl, jaký frmol jsi tu měla minule, tak mě napadlo, že jídlo by mohlo být nejvhodnější.“
„Na tom něco bude.“
„Tak to vyndej a otevři, dokud máš čas se najíst,“ vyzval ji, když uklidila sklo.
„Hmm, ale já nevím, co si dát? Obojí vypadá lákavě…“
„Tak si dej obojí.“
„A co ty?“
„Já si dám, co zbyde. Teda jestli něco zbyde.“
„Tak to dáme sem nahoru a budeme jíst společně.“
„To beru.“

Každý zvládl ujíst dvě nebo tři sousta, když se opět začali trousit lidi.
„Hmm, asi mi není přáno se najíst,“ konstatovala Hanka s plnou pusou a pro jistotu si ještě nabrala.
„Asi ne.“
Ondra zavřel krabičky s jídlem, aby zbytečně neprovokovaly, ani Hanku, ani hosty, a schoval je v tašce zpět za bar.
„Dneska budeš mít pomoc, nebo mám zase nastoupit já?“ zeptal se pro jistotu, když se Hanka vrátila od stolů a dala se do čepování piva.
„Pomoc bude, dneska Linda dorazí. Ale myslím, že bych to dneska zvládla i sama. Minule byly trhy, tak bylo víc narváno, ale dneska to bude víc v klidu.“
„Fajn. Ale stejně, kdybys náhodou potřebovala, tak stačí říct. Snad jsem to od minule nezapomněl.“
Večer plynul v celkem poklidném tempu, Hanka všechno zvládala sama, jen občas Ondra posbíral sklo, ale spíš, aby se nenudil než, že by Hanka potřebovala pomoc. I jídlo zvládala uzobávat. Ondřej tak měl možnost se kochat. Minule mu nějak nebylo dopřáno, vlastně ani večer po zavíračce toho nebylo moc vidět. Zrovna mu přišlo na mysl, jaké asi Hanka má kalhotky, když se předkláněla, aby utřela stůl, když jeho pozornost upoutala nová slečna na scéně, tedy v hospodě.
Přiřítila se jako tornádo a okamžitě zmizela za barem, aby se vzápětí objevila znovu. Tentokráte už ve slušivém úboru servírky. Opřela se rukama o bar a naklonila se, aby zkontrolovala obsah jeho korbelu.

„Dáte si něco, nebo tu budete sedět jako u Suchánků?“ vypálila otázku hned, jakmile zjistila, že se na dně válejí jen zbytky pěny.
Trochu Ondru vyvedla z míry, jak se nakláněla nad barem, volnější halenka se poněkud odtáhla od těla a on mohl zjistit, že nemá podprsenku. Kdyby náhodou byl ještě na pochybách, tak ostré světlo mířící na bar způsobilo průhlednost oné halenky. Pod bílou látkou byly zřetelně vidět tmavší dvorce i bradavky.
„Desítku,“ vyhrknul Ondra odpověď, jakmile se vzpamatoval.
Popadla korbel, vypláchla ho a začala zručně točit. Stejně jako předtím obdivoval Hanku, tak se teď díval na Lindu. Byla docela vysoká, tak skoro 180 centimetrů, krátké, černé, nagelované vlasy, pěkný zadeček, a hlavně hrozně dlouhé nohy. To, že neměla podprsenku, bylo pochopitelné, ta drobná ňadra ji ostatně ani nepotřebovala.
„Tak tady to je,“ postavila před něj pivo. „Ještě nějaké přání?“
„Ne, děkuju,“ zakoktal odpověď a soustředil pohled na pěnu.
„Když si to rozmyslíte, stačí říct, ráda vás čímkoli obsloužím,“ řekla s neskrývaným dvojsmyslem.

Během chvilky byla Hanka zpátky z placu. Linda šla roznášet a Hanka čepovat. Večer ubíhal příjemným tempem, aby také ne, když bylo co pít a ke kochání měl Ondra rovnou dvě slečny. Fantazie mu se stoupající hladinou alkoholu v krvi přihrávala jednu odvážnější scénu za druhou. Chvíli hrála prim jedna, pak druhá a pak obě najednou, až měl strach, že to na něm bude vidět. Linda tomu samozřejmě s radostí přidávala, jako by věděla, co se mu honí hlavou. Nakrucovala se přede ním, předváděla mu svou prdelku i nepříliš obdařený výstřih. Hanka se k tomu strhnout nenechala a věnovala se práci, ale o to víc ho bavilo ji pozorovat.
„Tak já už jdu,“ ozvala se najednou Linda.
„Jasně, tak zase zítra,“ odpověděla Hanka.
Ondřej zvedl hlavu a zjistil, že je čas se zvednout, otevírací doba skončila a přišel čas zavřít. Hanka se pustila do úklidu, posbírat poslední sklo a umýt ho a podobné věci.

„Jak jsi to zvládnul?“ zeptala se Hanka.
„Co myslíš?“
„No, Lindu.“
„Myslíš to, jak se tady přede mnou nakrucovala?“
„Jo, přesně.“
„Normálka, myslel jsem na tebe.“
„Kdybys tak nekecal.“
„Nohy má pěkný…“ maličko se Ondra zasnil, než pokračoval, „dlouhý až na zem… ale ani jí není pořádně za co chytnout… zadeček má sice pěkně tvarovanej, ale menší, a prsa taky skoro žádný…“
„Tak aspoň, že to přiznáš.“
„Proč to zapírat. Ty víš, jak to chodí, a já ti nehodlám lhát.“
„Fajn. To se mi líbí. A navíc ta večeře…“
„Chutnala ti?“
„Chutnala. I když by bylo lepší si to dát z pořádného talíře a v klidu.“
„A co kdybych tě na ni někdy pozval? Třeba i s malou, kdyby se jí chtělo s námi.“
„Hmm, uvidíme.“
„Tak alespoň něco.“
„Vydrž, raději zamknu a skočím se dozadu převléknout.“
„Klidně jdi.“

V prázdné hospodě osiřel Ondřej na baru. Nenápadně se snažil nakukovat do pootevřených dveří s cedulkou „Jen pro personál“.
„Promiň mi to minule,“ volala na něj Hanka z kumbálu.
„To je dobrý. Chápu to.“
„Ale mě to moc mrzí. Provokovala jsem tě a dráždila a pak… nemohla jsem… omlouvám se…“
Nebylo na to co odpovědět. V pootevřených dveřích občas zasvítila bělostná pokožka nohy či paže. Ondra měl dokonce pocit, že mu dovolila zahlédnout i zadeček.
„Jsi tam ještě? Nebo tam spíš?“
„Nespím a jsem tady, jen jsem přemýšlel.“
„A o čem?“
„O tobě. Myslím, že se nemáš za co omlouvat, vždyť to bylo moc pěkné.“
„To mě těší, ale…“
„Žádné ale, prostě to už neřeš. Líbíš se mi a něco takového jsem ani nečekal. Taková nádherná holka… že by po mě mohla toužit…“
„Kdybys aspoň nekecal…“ řekla Hanka, když už vycházela ze dveří. Ondra čekal něco trochu jiného, nebo v to alespoň doufal. Když jí to bylo tolik líto, tajně doufal, že by mohla přijít v něčem svůdném, třeba jen v nějakém prádélku, nebo tak něco, a dokončit to, co minule tak necitlivě přerušila. Místo toho měla jen tričko, kalhoty, vlasy sepnuté, a i tu trochu make-upu, co měla celý večer, měla najednou setřenou.
„Tak jsem nachystaná, můžeme,“ zavelela a Ondra se snažil nedat na sobě znát zklamání.
„Klidně. A můžu tě alespoň doprovodit?“
„Budu ráda.“

Naposledy vše zkontrolovala, odemkla a vyšli společně ven. Zamkla za nimi, Ondřej jí nabídl rámě a bok po boku vyrazili k jejímu domovu. Vychutnával si její blízkost i když toužil po ještě těsnějším kontaktu a doufal, že ona to má podobně. Najednou stáli u ní před domem a Hanka se jemně vymanila z jeho sevření. Popřála mu dobrou noc a zamířila ke vchodu. Zůstal stát a jen se za ní díval. Marně hledal slova, kterými by ji zastavil.
U dveří se otočila, usmála se na něj a položila naprosto nevinnou a zbytečnou otázku.
„Nechceš jít na chvíli nahoru? Petruška spí u dědy s babičkou…“

Její zvonivý smích se rozlehl nočním sídlištěm, když Ondra přiběhl jako poslušný pejsek. Vyjeli výtahem až do nejvyššího patra, kde odemkla byt a pustila ho dál. Usadila Ondru v obývacím pokoji.
„Počkej tady, jen si skočím do sprchy…“
Sotva to vypustila z úst, fantazie mu okamžitě přihrála představu jejího nahého těla pod proudy vody. Mýdlovou pěnu roztíranou po těle, po těch správných místech…
„… posloucháš mě? Jestli chceš, tak si něco nalej, skleničky jsou támhle a něco k pití najdeš tamhle v poličce. Buď tu jako doma, budu hned zpátky.“
Ondřej dostal okamžitý nápad. Zvedl se, objal Hanku a políbil ji.
„Počkej… co to…“ snažila se něco říct mezi polibky.
„Říkala si jako doma. Mít doma, takovou nádhernou holku, tak ji líbám od rána do večera.“
„A co od večera do rána?“
„Od večera do rána bych se s ní miloval.“
„Fajn. A necháš mě se alespoň vysprchovat?“
„Hmm, a vezmeš mě s sebou?“
„Nevezmu, jen tu na mě hezky počkej.“
„Tak dobře. Já teda počkám.“

Vymanila se z jeho objetí, políbila si prst a přitiskla mu ho na ústa, jako příslib věcí budoucích, a zmizela za dveřmi koupelny. Dál už bylo slyšet jen šumění vody. Jen tak sedět bylo nad Ondrovy síly. Vstal a rozhlížel se kolem sebe. Prstem přejížděl po hřbetech knížek na poličce až narazil na fotoalbum. Už ho skoro držel v ruce. Po chvíli váhání ho však vrátil zpátky, nechtěl ji poznat takhle. Cvakly dveře.
„Půjdeš za mnou?“ ozvalo se. Ondra šel za hlasem a během několika okamžiků za ní vcházel do ložnice. Už se natahoval po vypínači, protože svítila jen maličká lampička.
„Ne prosím, nerozsvěcuj…“
Spustil ruku dolů a udělal několik kroků k posteli. Ležela tam až po krk přikrytá dekou. Svlékl se a lehl si k ní.
„Buď opatrný, prosím, já s nikým nic ne to…“
Místo odpovědi se pokoušel ji hladit.
„…naposledy to bylo, když už jsem čekala Petrušku… a pak až ty v hospodě…“
„To je v pořádku,“ špitl a dál ji hladil.
„Dobře. A máš…?“
Chvíli nechápavě koukal, než mu došlo, co tím myslí.
„Ochranu?“
Jen přikývla a stále se stydlivě schovávala pod dekou.
„Tak počkej. Něco mám v kapse. Jen jsem kapsy nechal támhle na zemi.“

Usmála se a povolila křečovitě sevřenou deku. Rychle vyklouzl z postele a z kapsy v taštičce vyndal krabičku.
„Tak jakou by sis přála zkusit? Vroubkovanou, tenkou, s příchutí… vyber si…“
„Ty seš teda zásobenej. Neměla bych to brát náhodou osobně? Mohlo by se mě to dotknout… Buď takhle zásobenej chodíš pořád, pak budeš samá ženská, nebo sis to vzal kvůli mně, a pak si počítal s tím, že spolu skončíme v posteli. To bych se mohla urazit, že mě máš za takovou rajdu, co dá každýmu.“
„Ale… tak…to…tento…“ koktal.
Při jeho trapném pokusu o vysvětlení jí koutky úst cukaly v úsměvu. Už to nevydržela a rozesmála se a on samozřejmě s ní.
„Ty potvoro…“ vykřikl a vrhnul se na ni.
Během několika okamžiků je oba unášel vír vášně. Polibky nebraly konce a ruce nenechavě prozkoumávaly jejich těla. Chtěl ochutnat každý její kousek, ale jakmile se pokusil proniknout pod deku něčím jiným než rukama, okamžitě ho zarazila. Po pár pokusech to vzdal.
„Tak už si něco nasaď a pojď…“ pronesla tiše mezi polibky.

Natáhl se po krabičce, vyndal z ní jeden kousek rozbalil ho a nasadil. Pod dekou se po tmě vklínil mezi její roztažené nohy a zasunul. Pomalu se nořil do hloubi její studánky. Tiše vzdychala mezi hladovými polibky, zatímco on pronikal do jejího těla. Cítila, jak je v ní celý, když se vydal na zpáteční cestu. Znovu a znovu se vracel na dno jejího lůna a způsoboval jí tak dlouho nepoznanou rozkoš. Téměř už zapomněla, jak to může být nádherné s opravdovým mužem. Těch několik chvilek, které si pro sebe ukradla mezi hospodou, prací a Petrou, se s tímhle nedalo srovnat. Zatínala ruce vzrušením do prostěradla a z úst jí unikalo tiché sténání. Ondra si to také užíval, konečně se dočkal a měl Hanku jen pro sebe. Nikdy by nepoznal, že její kundička byla poznamenána průchodem dítěte, jak pevně ho svírala. I ta její stydlivost bylo něco, s čím se ještě nesetkal.
Pronikal do ní a ona mu vycházela vstříc. Jejich sténání se tiše neslo pokojem. V tom se Hanka najednou celá napjala a ztuhla, Ondra dál stejným tempem projížděl škebličkou a prodlužoval tak Hančinu rozkoš. I na něj už to šlo. Přes jeho veškerou snahu ještě o nějakou chvíli oddálit vyvrcholení, prodloužit jejich vzájemné spojení, cítil, že není daleko do výstřiku. V posledním prudkém výpadu zarazil své mužství hluboko do její dlouho nepoužívané štěrbinky a v záškubech začal plnit kondom.

Najednou bylo po všem. Ondra se odvalil vedle a z měknoucího údu stáhl použitou gumu. Hanka, objekt jeho touhy, nástroj jeho uspokojení, už zase vedle něj ležela přikrytá dekou až po bradu. Rychle se nadzvedávající hrudník prozrazoval prožité vzrušení a vynaloženou námahu.
Ondra se otočil čelem k ní.
„Myslíš, že má cenu se stále ještě zakrývat?“
„Já se stydím.“
„A proč?“
Hanka mlčela a neodpovídala.
„To proto, co jsme tady teď spolu dělali?“
Místo odpovědi jen zavrtěla hlavou.
„Tak proč? Nechápu, proč by se taková hezká holka měla stydět.“
„Promiň, nemůžu o tom mluvit, teď ještě ne…“
„Dobře.“
„Nebude ti vadit, když půjdeme spát?“
Ondra si jen povzdechl, doufal totiž ještě v nějaké pokračování.
„Nebude, dobrou noc.“
„Dobrou noc…“
Hanka se otočila na bok a během několika okamžiků usnula. Zato Ondrovi se hlavou honila spousta myšlenek. Trvalo mu hodnou chvíli než konečně usnul, ale o klidném spánku nemohla být řeč.