Hospodská patálie 05

Po pár týdnech vztahu, kdy Hanka pustila Ondru k sobě domů, jen když byla Petra u prarodičů, a jen občas se s ním, jako by náhodou, potkaly na hřišti, bylo na čase na nějaké oficiality.

„Petruško,“ začala opatrně Hanka, „musím ti něco říct.“
„Ano mami,“ odpověděla.
„Víš, já si našla nového kamaráda a mám ho ráda.“
Petruška se na Hanku zamračeně podívala.
„Co je? Proč se mračíš?“
„Protože máš nového kamaráda…“
„Ty nechceš, abych měla nového kamaráda?“
„Ne, nechci,“ řekla naštvaně a uraženě, „nechci, abys měla někoho nového, mně stačí Ondra. Nebo tobě už se nelíbí? Ty už ho nemáš ráda?“
Hanka se rozesmála.
„Ty truhlíku, já přeci myslím Ondru…“
„Tak to přece není nový kamarád, ale starý.“
„Aha. Tak promiň. A nevadilo by ti, kdybych si ho někdy přivedla domů?“
„To jako k nám? Že by tu byl s námi? Že by si mohl se mnou hrát i doma?“

„Spíš jsem myslela, že by si pohrál se mnou,“ pomyslela si vzduchu, ale nahlas řekla něco jiného.

„Jo, a třeba by tu někdy mohl zůstat i do rána, co ty na to?“
„Jasně… a kdy? A bude spát se mnou v pokojíku?“
„To nevím, to se domluvíme. Spíš jsem myslela, že by spal třeba tady na gauči.“
„Ale děda říkal, že na našem gauči se špatně spí…“
„Aha. A co s tím?“
„No…“ zamyslela se Petra, „mohla bych si lehnout k tobě a Ondra by si lehnul do mé postýlky.“
„A tobě by to nevadilo? Vždyť bys neměla svoje plyšáky, navíc by se Ondra do tvé postele asi ani nevešel.“
„Hmm, ale já ho tu chci…“
To já taky.

„A co kdyby spal s tebou v posteli? Ty jí máš přece velkou, tam se vejdete…“ vykřikla vítězoslavně Petruška.
„No tak dobře. Tak když si to takhle vymyslela, tak já se teda uskromním a pustím Ondru k sobě do postele.“

Po domluvě s Petrou zbývalo už jen se domluvit s Ondrou, kdy přijde na přespání. Ten se s vidinou toho, že se nebude muset schovávat, samozřejmě nenechal dlouho přemlouvat. Domluvili se na čtvrtek, že se sejdou odpoledne na hřišti a pak půjdou společně domů. Ondra nelenil a pro jistotu si na pátek vzal v práci volno.

„Jééé, ahoj strejdooo,“ vítala Petra Ondru, když ho zahlédla na hřišti. Rozběhla se k němu a napřahovala k němu ruce, aby se s ním objala.
„Ahoj,“ odpověděl Ondra na pozdrav a přidřepl si, aby na něj Petruška dosáhla.
„Co to máš? Zase kytka pro mamku?“ spustila příval otázek.
„No jo, zase kytka, ale tentokrát pro tebe.“
„Jééé, fakt pro mě? Děkuju,“ chňapla po kytce a rozběhla se za mamkou. „Mamííí, mamííí, koukej, co jsem dostala…“ s plnýma rukama klopýtala, div nezakopla.

„Dávej pozor, ať si jí nezničíš. Zakopneš a hned se zlomí, musíš opatrně,“ upozorňovala ji Hanka.
„Ahoj,“ pozdravil Ondra Hanku, když k nim došel. Nečekal ani na odpověď a rovnou ji políbil a nenechavá ručka se jí svezla po zadku.
„Ahoj,“ vydechla Hanka po tom intenzivním polibku.
„Vy se máte rádi, co?“ vykřikla Petra, která to celé pozorně sledovala.
„Jasně. Kdybych tvou mamku neměl rád, tak jí nedávám pusu a ani bych tu asi nebyl.“
„A mě máš taky rád?“
„Určitě. Když mám rád tvou mamku, tak musím přece mít rád i tebe.“
„Hmm. A dostanu taky takovou pusu?“
„Peťule…“ snažila se Hanka všechno nějak zachránit a korigovat.
„Na takovou pusu si budeš muset ještě počkat. Ale jestli chceš, tak může být menší…“
„Tak jo.“

Ondra se tedy sklonil a dal pusu i Petrušce. Když se znovu narovnal, Petra jen stála a přemýšlela.
„Hmm, to bylo… “ začala a nevěděla jak dál, chyběla jí správná slova.
„Jaký to bylo?“ zeptala se Hanka.
„Divný.“
„Divný? Jak divný?“
„No úplně jiný než od tebe nebo dědy a babičky…“
Hanka se na Ondru podívala a ten pokrčil rameny.
„Budu tu pusu muset vyzkoušet ve školce…“
Hanka se jen zhrozila, co bude zase vyvádět, ale než stihla cokoli říct, Petra si běžela hrát.

„Tak to bude ještě zajímavý…“ konstatovala Hanka.
„To teda, je docela číslo.“
„To je. A hlavně takovej rozumbrada… všechno hned zkoumá, všechno chce vědět a vyzkoušet…“
„To jsem si všiml. A není v tom k zastavení, viď.“
„Právě. Pak stačí odpoledne s dědou a já se zase děsím, s čím přijde. Jako minule.“

„Myslíš to, jak chtěla, abych jí taky udělal dobře?“
„Jo. A pak to plácne ve školce a já musím naklusat a vysvětlovat. Naštěstí tam jsou docela chápaví a zvyklí na ledacos. A zítra jdeš od nás do práce?“ změnila Hanka téma.
„Ne, vzal jsem si volno.“
„Tak fajn. V tom případě odvedeme Petrušku do školky a pak máme dopoledne pro sebe.“
„To zní slibně.“

Petra Ondru zatáhla do svých her na hřišti, musel tedy absolvovat obvyklé kolečko dětských radovánek, od houpaček, přes prolézačky až po pískoviště.
„Strejdo, pomůžeš mi?“ žadonila Petra u prolézačky.
„A s čím, vždyť si tam před chvílí vylezla sama.“
„No jo, ale teď to nejde…“
„Dobře, tak pojď, pomůžu ti.“
Petra absolvovala pár koleček na prolézačce. Ondra ji musel dvakrát chytat, aby nespadla. Skoro to vypadalo, že ji ruce a nohy nějak nechtějí poslouchat.
„Strejdo?“ spustila smutně.
„Copak?“
„Budu asi blinkat…“
Ondra popadnul Petru do náruče a rychle ji donesl za nejbližším křoví. Hanka se lekla a hned vystartovala za nimi. Dorazila ve chvíli, kdy Ondra držel Petřiny vlásky stranou, zatímco ona zvracela.

„Tak to asi dneska zrušíme…“ pronesla Hanka nad plačící Petrou.
„Ne, mamíí, nééé, já chci Ondru doma…“ žadonila, „prosím…“
„Ale vždyť ti není dobře…“
„Strejdo? Půjdeš s námi domů?“
Ondra se podíval na Hanku, ta jen pokrčila rameny, že rozhodnutí nechá na něm.
„To víš, že jo. Půjdu s vámi.“
Bylo rozhodnuto, Petra šťastná, že si vede Ondru domů, ale smutná, z toho, že je nemocná.
„Posbíráš prosím ty věci? Já vezmu Petru.“
„Víš co? Jdi si to posbírat, já ji ponesu.“
„Vážně mě strejdo odneseš domů?“ vmísila se jim do hovoru.
„Jasně,“ odpověděl a pohladil ji po vlasech.
„A co když bude zase…“
„Neřeš, jdi to posbírat, nezapomeň na tu kytku, a já budu zatím Petru chovat.“
„Fajn, dík.“

Ondra odnesl malátnou Petru domů, pomohl Hance ji svléknout a uložit do postele. Oba u ní seděli, když usínala.
„Promiň, že to takhle dopadlo,“ omlouvala se Hanka, když odcházeli z Petřina pokoje.
„Za to nemůžeš, to je v pohodě.“
„Snad z toho nic nebude, jen nám ani to zítřejší dopoledne nevyjde. Bude muset zůstat doma.“
„To neřeš.“

„Mamíí, napít…“ ozvalo se z pokojíku, sotva se usadili v obýváku.
„Takhle to bude asi celou noc…“ povzdechla si Hanka a zvedla se.
„Můžu nějak pomoct?“
„Už pomáháš,“ usmála se na něj trochu smutně, „děkuju, že jsi tady…“
„Jdi jí udělat čaj a já si k ní půjdu zatím sednout.“
Ondra se zvedl a šel za Petrou do pokoje.
„Tys opravdu neodešel,“ hlesla tiše Petra.
„Ne,“ odpověděl a pohladil ji, „slíbil jsem, že tu přespím.“
„To je dobře. Ale pití si mi nedonesl.“
„Neboj, mamka ti dělá čaj, jen musíš chvilku vydržet.“
„Já mám žízeň…“ posteskla si a začala natahovat.
„Chceš pochovat?“ zeptal se Ondra.
„Hmm, asi jo…“ řekla mezi vzlyky.
„To bude dobrý,“ konejšil ji Ondra, „mamka za chvíli přijde s čajem a napiješ se… Co kdybys mi řekla, koho máš tady v posteli?“
Petra se jen podívala na Ondru a pak mu začala ukazovat plyšáky, vyprávěla, od koho je dostala, jak se který jmenuje a Ondra jen přikyvoval.

„A co takhle si přečíst nějakou pohádku?“ zeptal se, když skončila s představováním.
„Ty umíš číst pohádky?“
„No jasně. A máš nějakou knížku?“
„Tam,“ řekla a ukázala na stolek.

Ondra se zvedl, vzal knížku do ruky, pro sebe si povzdechl, když uviděl duhu a jednorožce, ale zase se s úsměvem vrátil zpátky k posteli. Usadil se a začal číst.
Po pár řádcích se ve dveřích objevila Hanka. S úsměvem a hrnečkem čaje.

Chvíli stála a jen tiše poslouchala, dokud si jí Ondra nevšiml.
„Hele, mamka je tady, i s čajem.“
To Petru trochu probralo, hned se sápala po hrnečku.
„Pomalu, musíš po troškách, aby ti zase nebylo špatně,“ snažila se ji Hanka trochu brzdit.
„A budeš ještě číst?“ zeptala se Petra, když zahnala žízeň.
„A co když budu číst já?“ zkusila to Hanka.
„Ne, já chci od strejdy,“ prohlásila nekompromisně.
„A můžu aspoň poslouchat?“
„Hmm, asi jo,“ pronesla po chvíli přemýšlení.
Hanka si sedla vedle Ondry na zem a opřela se o něj.
„Aspoň se máš o koho opřít,“ řekl tiše, než začal číst.

Hanka jen seděla, chvílemi koukala na Petru a pak na Ondru. Hlavou se jí rezonovala Ondrova poznámka – aspoň se máš o koho opřít… užívala si jeho blízkost a podivovala se, jak si k sobě ti dva našli tak rychle cestu. Jen doufala, že se Ondra nepřetvařuje, jen aby ji dostal do postele. Na druhou stranu se mohl jednoduše vymluvit, mohl říct, že s nimi domů nepůjde…

Najednou Ondra ztichl. Hanka si uvědomila, že pohádka skončila a Petra spí. Potichu se tedy znovu odebrali do obýváku na pohovku.
„Vzal jsem s sebou nějaké víno, ale to teď asi padá, co?“ řekl Ondra a postavil láhev na stůl.
„Neboj, počkáme ještě chvilku, jestli se náhodou Peťa nevzbudí a pak si třeba dáme.“
Ondra se pousmál nad tím dvojsmyslem.
„Nemáš hlad?“ zeptala se Hanka, když si uvědomila, že neměli žádnou večeři.
„No, něco bych si dal.“
„Tak se půjdeme podívat do ledničky, nebo si chceš něco objednat?“
„Lednička stačí.“
„Tak tu máme salám, sýr, nějakou zeleninu… pomazánku… Když hezký večer, co si takhle udělat pár chlebíčků?“
„Proč ne? A můžu nějak pomoct?“
„Nakrájej zeleninu, já budu mazat a zdobit.“
Společnými silami za chvíli vykouzlili plný talíř chlebíčků.

„Na, vezmi tam i tohle,“ řekla Hanka a podala Ondrovi otvírák a skleničky na víno.
Seděli spolu na gauči opřeni jeden o druhého, uzobávali chlebíčky, upíjeli víno a jako kulisu měli zapnutou televizi. Ondrovi občas nenápadně ujela ruka a hladil Hanku, kde se jen dalo. Ani ona nezůstávala pozadu a za chvíli skončili ve vzájemném objetí a záplavě polibků.

„Nepřesuneme se do ložnice?“ navrhla Hanka po jednom obzvlášť vydařeném polibku. Na odpověď nečekala, vypnula televizi, vzala Ondru za ruku a táhla ho za sebou. Sotva se ocitli v ložnici, začalo vzájemné svlékání. Během pár okamžiků padli nazí do postele. Sama cítila, jak je vlhká, i Ondrovi už pěkně stál, stačilo jen málo a…
„Mamííí, já se bojíííím…“ ozvalo se odvedle z pokoje.
„Promiň,“ řekla Hanka a s nelibostí se vymanila z Ondrova objetí. Hodila na sebe triko, ve kterém obvykle spala a šla za Péťou do pokoje.
„Co se děje zlatíčko?“
„Já se bojím…budeš tu chvíli se mnou?“
„To víš, že jo.“
Ondra mezitím na sebe natáhl trenky a šel se podívat, co se děje.

„Může tu být i Ondra, prosím?“
„Tak mě musíš pustit, abych se ho došla zeptat…“
„Já nechci, já se bojím…“
„Copak je? Mám si k tobě taky sednout? Nebo snad se mám podívat po bubákách a vyhnat je?“ ozval se Ondra mezi dveřmi.
„Hmm. Asi jo.“
„A řekneš mi, kde by mohli být? Abych se po nich podíval?“
„Tam,“ ukázala za dveře. „A tam taky,“ teď to byla skříň. „A v hračkách? Strejdo prosím, podívej se do hraček, nechci, aby mi je bubáci odnesli.“ Ondra trpělivě obešel každý kout a ze všech míst vyháněl bubáky. „Ještě pod postelí…“
„Tak fajn, tak ještě pod postelí,“ souhlasil. Klekl si na všechny čtyři, aby se mohl podívat pod postel, Hanka ho u toho zálibně sledovala. Chvíli přemýšlel, jestli nemá zahrát divadlo, že se pere s bubákem, ale raději to zavrhl, když Petře nebylo dobře. Nechtěl ji vyděsit ještě víc, protože stále doufal, že by si mohl s Hankou trochu užít.

„Tak hotovo, nikde nic není.“
„A co když zase přijdou?“
„Tak jim řekni, že jestli na tebe budou něco zkoušet, tak zavoláš mě a já si to s nimi vyřídím,“ prohlásil rozhodně Ondra a kdo ví proč si vzpomněl na Zuzanu, vnučku Smrtě ze Zeměplochy, jak bojovala s bubáky.

Konečně se mohli s Hankou přesunout zpět do ložnice. Ondra chtěl navázat, tam kde přestali, a začal Hanku znovu líbat.
„Promiň, já nemůžu,“ zastavila ho, „dneska prosím ne… bojím se o Petrušku…“
Ondra se snažil nedat zklamání moc najevo.

„Tak víš co? Tak půjdeme ještě do obýváku, je tam to víno, pustíme si televizi a uděláme si hezký zbytek večera. Aspoň budeš moct v klidu chodit kontrolovat Petru.“
„Děkuju, jsi poklad.“
„Já vím, zavřít do truhly a zahrabat. Nebo snad utratit? To se tak obvykle s poklady dělává.“
„Nech toho, to se neříká ani z legrace… vždyť víš, že tě miluju…“

Oba se najednou zarazili, bylo to poprvé, co to někdo z nich vyslovil nahlas.

„Teď už to vím,“ prohlásil Ondra, „vždyť já tebe taky…“
To už skončili na gauči u televize ve vzájemném objetí. Oba je pohltil vír vášně. Oblečení, které na sebe hodili, když šli za Petrou do pokoje skončilo na zemi. Ty tam byli počáteční stydlivé doteky, Hanka honila Ondrův nalitý ocas, on zase na oplátku prsty obšťastňoval její klín.

„Máš to?“ procedila mezi polibky Hanka.
Ondra se rychle rozhlédl, aby zjistil, kde skončila jeho taška nebo alespoň kalhoty. Vstal, zašátral v kapse a nasadil nutnou ochranu. Hanička ležela na gauči s široce roztaženýma nohama. Ondřej se rychlým krokem vrátil k ní a jedním pohybem se vnořil do jejího těla. Hanka vyhekla slastí a povzbuzovala Ondru k rychlému mrdu. Po tom všem chtěla být uspokojená co nejdřív. Ten nelenil a s náruživostí sobě vlastní prznil nabídnutou pičku až to mlaskalo a pleskalo. Vrážel ho do ní tak divoce, až si Hanka musela přidržovat poskakující ňadra. To, jak si je mačkala a dráždila, ho ještě víc vzrušilo.

„Aaaahhh…“ hlasitě vykřikl s posledním přírazem. Z ptáka se hrnulo množství bílé tekutiny, kterou, jak oba doufali, zachytí guma. I Hanka hlasitě ryčela orgasmem.
Ondra se po chvíli odvalil. Šprcka vypadala docela plně. Když si ji sundával, pomyslel Ondřej na to, jaké by to asi bylo, kdyby tohle všechno vytékalo z Hanky. Podobná myšlenka se prohnala hlavou i Hance a ta si usmyslela, že bude muset ochranu vyřešit jinak, přeci jen to přerušení hrátek nebylo dvakrát příjemné.
Vypnuli televizi a tiše se přesunuli do ložnice. Další milostné zápolení se nekonalo, ale i tak si jejich nenechavé ruce a hříšná těla užily jiných slastí.