Hospodská patálie 10

„Peťule, co kdybychom si udělali v sobotu výlet?“ navrhl nenápadně Ondra.
„To jako sami? Nebo vezmeme i mamku?“
„Já myslel, že bychom jeli všichni, ty, já i mamka. Co ty na to?“
„Hmm, tak jo. A kam pojedeme? Třeba do ZOO, nebo někam na hřiště?“
„Víš co? To nech na mě. Můj nápad, moje plány…“
„Ach jo,“ povzdechla si.
„Ty mi snad nevěříš, že bych dokázal vymyslet něco zajímavého?“
„To jo, když já bych chtěla někam na zvířátka…“
„Podívej, to se klidně můžeme domluvit. Pojedeme spolu sami a mamka si bude moct odpočinout doma. Co myslíš? Šlo by to?“
„Asi jo. A kdy?“
„Nevím, až bude správný čas a bude zase trochu hezky.“
„Tak jo,“ souhlasila nakonec.
„Mamííí, mamííí, Ondra nás v sobotu vezme na výlet…“ křičela Petra, sotva se mamka objevila mezi dveřmi pokoje.
„Jo? A kam to bude?“
„To já právě nevím. Ale taky mi slíbil, že mě vezme na zvířátka…“
„A pojedu s vámi?“
„Hmmm, prý ne. Na zvířátka pojedeme bez tebe.“
„Aha.“
„No prý aby sis odpočinula.“
„Tak to jo. A teď v sobotu mě vezmete s sebou?“
„To asi jo, prý pojedeme všichni. Jen nevím kam.“
„Tak to bude asi překvapení, ty máš přeci ráda, nebo ne?“
„Joooo, hurááá, překvapení,“ výskala nadšením.
„A jak pojedeme?“ zeptala se Hanka Ondry.
„To je jedno, můžeme autem nebo vlakem. Jak se vám bude chtít,“ odpověděl.
„Vlakem!!!“ zavelela Petruška.
„Takže je rozhodnuto,“ konstatovala Hanka.

Nadešla sobota ráno, Petra vstávala jako první už v půl sedmé a vtrhla do ložnice k Ondrovi a Hance.
„Vstávejte, jedeme na výlet!“ křičela a budila je.
„Peťule,“ zavrčela Hanka a přitáhla si deku ke krku, aby zakryla svou nahotu, „nech toho a jdi si lehnout, ještě je brzo.“
„Ale já už chci jet,“ trvala na svém Petra.
„Nech toho poskakování, najdi si batůžek a nachystej si, co budeš chtít s sebou do vlaku,“ zavelel Ondra z polospánku.
„Tak jo,“ souhlasila, „mamí, kde mám batůžek?“
„Kdes ho nechala. Nejspíš v pokojíku pod postelí. Jen dej pozor, abys tam neměla zapomenutou nějakou sváču z minula. Už by byla nejspíš pěkně zelená.“
„Bleee…“ otřásla se znechuceně Petra a odešla k sobě do pokoje. „Vy se tady teď zase budete mít rádi, že jo,“ pronesla mezi dveřmi.
„Peťule…“ napomenula ji Hanka.
„No jo, tak já vás nechám a jdu si sbalit.“

Sotva se za sebou zavřela dveře, Hanka s Ondrou se rozesmáli.
„A to jsem si myslel, že se máme rádi pořád,“ okomentoval to Ondra.
„Jak vidíš, tak jen občas. No mohla to říct i jinak,“ řekla Hanka.
„Jo. Vždycky, když ji hlídá děda, tak přijde s něčím novým. Trochu se bojím, jak to dneska u našich dopadne.“
„Taky se děsím, co kde zase prokecne.“
„A co? Budeme se mít rádi?“ zkusil to Ondra a rukou se vecpal pod Hančinu deku, aby ji alespoň hladil.
„Nejsem proti, ale znáš ji, za chvíli jsem zase vtrhne, buď kvůli té zapomenuté sváče, nebo že už má sbaleno.“
Schválně se k němu otočila a lehce roztáhla nožky.
„No dobře, takže ani jedna rychlovka?“ ujišťoval se a na potvrzení svých slov zajel prsty do již vlhké štěrbinky.
„Dobře víš, že zatím se nám každá rychlovka pěkně protáhla.“

Se zavřenýma očima si však vychutnávala Ondrovo laskání a hlazení.
„Pravda.“
„A netoužím po tom, aby nás zase nachytala.“
„Jo, teď už bychom to asi neokecali.“
„To ne. Takže vstávat a oblíkat,“ zavelela Hanka.
„Já už stojím,“ řekl Ondra a odhrnul deku ukrývající naběhlé péro.

V tom se mezi dveřmi objevila Petruška a s vyvalenýma očima zírala Ondrovi mezi nohy.
„Nebolí tě to?“ strachovala se o Ondru.
„No, občas jo,“ odpověděl a Hanka po něm vrhla vražedný pohled, „ale od toho mám mamku, aby mi s tím pomohla.“
„A můžu taky pomáhat?“
„Ne,“ prohlásila rezolutně Hanka, „tohle není práce pro malé holčičky.“
„Hmm,“ zahučela posmutněla Petra, „Hele, ono se to zmenšuje? Počkej, jak to že tam máš něco jiného než já a mamka?“
„Tys tomu dal,“ pronesla tiše Hanka směrem k Ondrovi.
„To, protože jsem kluk a ty a mamka jste holky,“ zachraňoval to Ondřej, „To jste s Honzíkem neřešili?“
Hanka nenápadně Ondru bouchla.
„Mamí? Ty Ondru biješ?“ všimla si toho Petra.
„Jo. Zlobí, tak musí dostat na zadek, ale když si na něm sedí, tak to nejde.“
„Aha. Takže až mi budeš chtít dát na zadek, tak si taky sednu.“
„Jenže já tě unesu, takže tě zvednu a nebude to žádný problém. Ale Ondru neunesu.“
„Fakt? V noci to tak docela nevypadalo…“ šeptal jí Ondra.
„Hmm, tak to mám blbý.“
„To teda, holt nesmíš zlobit.“

Hanka se v duchu radovala, jak se jim povedlo z toho vybruslit.
„Takže batůžek máš nachystaný? Žádná stará sváča tam není?“ zeptal se Ondra.
„Mám všechno. A ty máš taky sbaleno?“
„Ne, ani si nás nenechala vylézt z postele.“
„Tak já zase jdu. A postarej se o Ondru, ať ho to nebolí.“
Petra se otočila a zase zmizela do pokoje.

Hanka s Ondřejem se na sebe podívali a jen si povzdechli.
„Tak co? Postaráš se o to, aby mě to nebolelo?“ nadhodil Ondra.
„Myslíš taky na něco jinýho?“
„Jo, občas na jídlo a na pití. Však to znáš, chlapi mají jen dvě priority, jídlo a sex. A ty se pravidelně střídají. No a já zrovna teď hlad nemám. A navíc jsi slyšela Petrušku, máš se o mě postarat.“
„Ach jo, koho jsem si to dotáhla do postele. Spikne se proti mně s moji vlastní dcerou, která mě nabádá k sexu.“
Ondřej se na Hanku podíval.
„No a ne snad? Moc koukej a vstávej,“ vyzvala ho Hanka, když viděla, že si sahá mezi nohy hned dodala, „Myslím z postele.“

Nakonec přeci jen vylezli a začali se chystat na výlet k Ondrovým rodičům. Petra byla připravená u dveří jako první i se svým batůžkem s oblíbenými plyšáky a hračkami. Hanka s Ondrou tak musel krotit její nadšení, aby nemuseli moc dlouho čekat na nádraží.
„Konečně ve vlaku,“ oddechl si Ondra, který doufal, že tím skončí příval otázek, když se konečně pojede.
Hanka se na něj jen vědoucně pousmála.
Chvíli bylo ticho a pak Petra spustila nový příděl otázek. Kdy už tam bude? Jak dlouho ještě pojedeme? Jak pro ni svět za okny vlaku ubíhal, každou chvíli se ptala na to, co kde zahlédla. Ondřejovi z toho přívalu otázek šla hlava kolem.
„To máš takhle pokaždé, když někam jedete?“ zeptal Ondřej Hanky.
„Většinou jo.“
„Ještě, že nejedeme autem, u toho by se nedalo řídit.“
„Jo, občas je to hodně náročný.“
„A kam teda vůbec jedeme?“ skočila jim do řeči Petra.
„Za dědou a za babičkou,“ odpověděl Ondřej.
„A proč? Vždyť děda s babičkou bydlí kousek od nás.“
„To jo, ale tohle jsou Ondrovi rodiče, takže druhá babička a druhý děda,“ vysvětlovala Hanka.
„Aha, takže budu mít dvě babičky a dva dědy?“
„Vypadá to tak.“
„Hurá!!! To bude víc dárků k narozkám,“ radovala se Petra.
„No Peťule, ty snad dostáváš málo dárků?“ zeptala se Hanka.
„Jo, dárků není nikdy dost,“ odpověděla.
„Hele Peťule, nevymýšlej si, nebo nebudou žádný dárky.“
„Hmm. Tak nic.“
Vlak začal zpomalovat a Ondra sbíral věci.
„Tak jsme tady, vystupujeme.“
Petra popadla batůžek a už se hnala ke dveřím. Hanka ji musela zadržet, protože vlak ještě nezastavil.
„Počkej, nesmíš být tak splašená.“
„Ale já už chci babičku a dědu…“
„Já bych toho chtěl…“ povzdechl si tiše Ondra.
„Jo? A co třeba?“ chytla se toho Petruška.
„Třeba motorku.“
Hanka se po něm tázavě podívala.
„A co by si s ní dělal?“ vyptávala se Petra.
„Co se s motorkou dělá?“
„No hraješ si s ní. Děláš dráhu a pak s ní jezdíš.“
„Já bych třeba vzal mamku a někam bych si jí odvezl.“
„A co já? Mě by si vzal taky?“
„No to nevím. To by se vidělo. Hlavně bys musela být starší.“
„Hmm, tak já si teda počkám.“

Vlak mezitím zastavil a cestující začali vystupovat, s nimi i Ondra s Hankou a Petrou.
„Tos myslel vážně?“ zeptala se Hanka zavěšená do Ondry.
„Co myslíš? Tu motorku?“
„Jo, tu motorku.“
„Vlastně jo, je to takový můj sen,“ přiznal Ondra, „Počkej Péťo, musíme tady přejít silnici.“
Petra se poslušně zastavila a čekala až ji oba dva dojdou, aby mohli přejít přes silnici.
„Je to ještě daleko?“ vyzvídala malá.
„Už jenom kousek. Koukej, jsem sem chodil do školy. Za rohem bude školka, pak ještě jednou přes silnici a jsme tam.“
„Aha,“ řekla Petra a dál poskakovala všude kolem.
„To jsem zvědavá, co se o tobě dneska ještě dozvím,“ pronesla tiše Hanka.
„To poznáš. Třeba se dozvím něco zajímavého já o tobě…“
„Jak to myslíš?“
„No až se Peťule zase někde prokecne.“
„Tak to je dost možný. Spíš hooodně pravděpodobný.“

Mezitím došli před panelák a Ondřej lovil klíče v tašce. Mezitím se Petra rozhlížela kolem.
„To si neříkal, že je tady hřiště,“ ozvala jako by jí zatajil to největší tajemství světa, „jsou tu jiný prolízky než u nás. Ani ve školce takové nemáme. Můžu tam jít?“
„Teď ne,“ zamítla její nápad Hanka, „babička a děda čekají. Copak nejsi zvědavá?“
„Hmm, jsem. Ale to hřiště se mi líbí.“
„Nech toho Peťule. Navíc na to není počasí. Musíš počkat do jara, vždyť bys tady za chvíli zmrzla. Teď půjdeme nahoru.“
„No jo,“ souhlasila nakonec a zvedla hlavu, „To půjdeme až nahoru? A pěšky?“
„Je tam výtah a doufám, že jezdí. Nechce se mi do toho desátého patra šlapat pěšky.“
„Takže až nahoru,“ potvrdila si Hanka.
„Snad netrpíš závratí? Nebo snad strachem z výšek?“
„To zase ne… nebo aspoň ne tak docela…“
„Neboj, prádlo z okna věšet nemusíš a ani okna umývat nemusíš.“
„Děkuju.“
„Fajn, tak dámy račte vstoupit,“ řekl a konečně otevřel vchodové dveře.

Vešli dovnitř, zamířili k výtahu a vyjeli až nahoru. Jakmile vystoupili z výtahu, Petra se chvíli zvědavě rozhlížela a pak popoběhla k oknu.
„To je výhled!“ vykřikla Petra a opírala se rukama i obličejem o sklo. Hanka se k ní lehce nervózním krokem vydala.
„Tady,“ přerušil jejich vyhlídku Ondra.
Holky došly k němu a Ondra zazvonil. Za dveřmi se ozval šramot a Petra se schovala za Hanku, jakmile se otevřely dveře zvědavě vykukovala.
„Ahoj tati,“ pozdravil Ondřej, „tak jsme tady.“
„Ahoj. Proč zvoníš? Vždyť máš klíče,“ přivítal Ondru, „Tak pojďte dál.“ Ustoupil ze dveří a nechal je vejít.
Vyzuli si boty a Ondřej je odvedl do kuchyně.
„Ahoj mami,“ přivítal se Ondra objetím i s mamkou.
„Ahoj, jsem ráda, že jste tady.“
„Takže tohle je Hanka a ta malá je Petra, když zlobí tak Peťule, viď,“ představil je Ondřej, A tohle je moje mamka Eva a táta Karel.“
Petra si je zvědavě prohlížela, těkala pohledem z jednoho na druhého, jako by se nemohla rozhodnout, kdo se jí líbí víc. Najednou ji všechen stud přešel.
„Takže ty seš můj děda?“ zeptala se zvědavě.
„Měl bych něco vědět?“ otázal se Karel Ondřeje.
„O ničem nevím.“
„Takže žádná tajná svatba, žádné roky utajené dítě?“ ujišťovala se Eva.
„Nic takového, přísahám.“
„Fajn. Tak v tom případě asi děda být nemůžu.“
„Hmm. To nevadí, tak od teď seš můj děda a hotovo,“ rozhodla to Petra. „Tak pojď, ukážu ti svoje hračky.“ Vzala ho za ruku a táhla do dalšího pokoje, kde hrála televize.
„Babííí, pojď za náma, musím ti něco ukázat,“ volala Petra z obýváku.
Eva jako by ji neslyšela. Po chvíli se Petra objevila v kuchyni a tahala Evu za nohavici.
„Babííí, babííí, tys mě neslyšela? Pojď, já ti musím něco ukázat.“
„To je ale číslo,“ konstatovala Eva, zakroutila hlavou a šla s ní.
„To je normální, že si takhle ochočí každého a že s každým hned kamarádí?“ zeptal jsem se Hanky.
„Vůbec. Stydlivá není, ale tohle jsem u ní zažila snad jen jednou.“
„Jo?“
„Jo, s tebou.“
„Aha. Geny se asi nezapřou.“
„Vypadá to tak. A to jsem měla strach, jak to bude probíhat.“
„Evidentně v pohodě.“

Opatrně jsme nahlíželi do obýváku, kde se na zemi konala valná hromada. Ondrovi rodiče seděli naproti sobě a mezi nimi Petra s hromadou plyšáků a něco vykládala. Najednou se na ně Eva zděšeně otočila a Karel se hlasitě rozesmál.
Po chvíli se Eva zvedla a šla za Hankou a Ondrou.
„Já vím, že mi do toho nic není, ale nemá na tohle ještě čas?“
„O co jde? Co vám ukazovala?“ vyzvídal Ondra.
„Co myslíš? Ukazovala nám, jak se mají plyšáci rádi.“
„Jako sex?“
„Jo.“
Hanku polila červeň, jak se zastyděla.
„No co, ty toho naděláš,“ ozval se Karel, „Co se v mládí naučí…“
„A co ses naučil ty dědo? A co naučíš mě?“ chytla se toho malá Petruška.
„To záleží, co by ses chtěla naučit.“
Petra se rukou chytla za bradičku a nasadila přemýšlivý výraz. Všichni dospělí z toho málem vyprskli smíchy.
„Něco, co bych mohla ukázat Honzíkovi ve školce a co on neumí,“ prohlásila.
„A jak mám vědět, co Honzík umí a co neumí?“
„Tak mě něco nauč,“ rozhodla nakonec.
Děda Karel přemýšlel a výraz měl skoro stejný jako Petruška.
„Hmm, šachy ne, to ti nepůjde, tohle taky ne… na to je venku zima… A co karty? To asi taky ne… Ale jo… Už vím, já tě naučím Záchod.“
„Záchod?“
„Jo, Záchod.“
„Ale tam já už dávno chodím.“
„Ale já nemyslel tenhle záchod. Zahrajeme si karty.“
„Tak jo,“ řekla trochu zklamaně Petra.
„Kam jsem to jen dal… Evi, nevíš, kde máme karty?“
„Jak já to mám vědět. Nejsou náhodou u tebe v šuplíku?“ odpověděla a otočila se k Hance, „To ti dělá Ondra taky? Že se ptá, kam si mu uklidila jeho věci, když je uklidí sám?“
„Zatím ne,“ odpověděla.

Z obýváku k nim doléhal tlumený hovor, jak děda malé vysvětloval, jak hrát. Mezitím Eva podrobovala Hanku přátelskému výslechu.
„Jééé, děda smrdí, spadnul do záchodu!!!“ zakřičela Petruška. „Honem, ještě hrajeme,“ popoháněla dědu.
„Ondro, pojď si s námi zahrát?“ žadonila malá Petruška po dalších několika hrách, „Děda pořád padá do záchodu.“
„Tak fajn, ale musíš mě to naučit, jo?“
„Jasně. Tak už pojď.“

Zatímco Ondra hrál karty, Eva dodělávala oběd a Hanka jí pomáhala. A u toho byla podrobená výslechu.
Oběd, u kterého proběhl nezbytný přípitek na tykání. Pak ještě chvíle dovádění s novou babičkou a dědou a najednou byl čas jet domů. Už i na Petrušce byla únava znát, začínala být protivná.
Nasedli do vlaku a sotva se rozjel, Petře začaly padat víčka a během chvilky spala.
„Hmm, tak to si asi moc neužijeme,“ konstatoval Ondra.
„Proč myslíš?“ zeptala se Hanka.
„Když se teď malá vyspí, tak bude ponocovat.“
„A to vadí?“
„Asi ne.“
„A nechceš si sednout vedle mě?“ vyzvala Hanka Ondru, ten rád změnil místo. Hanka se o něj opřela.
„Děkuju,“ špitla.
„Za co?“
„Za seznámení s rodiči. Aspoň vím, že to bereš vážně.“
„Tos do teď nevěděla?“
„Ale jo. Jen… jistota je jistota.“
„No jasně, důvěřuj, ale prověřuj.“
„Tak nějak,“ souhlasila a hladila Ondru po stehně. „Hele, a už si to dělal ve vlaku?“
„Ještě ne,“ odpověděl, „ale stejně to teď neprojde, když se malá o tebe opírá…“
„To asi ne, ale co tohle?“

Ruka se po stehně posunula výš a začala masírovat rozkrok. Ondrův nabiják postupně nabíral na síle a velikosti.
„Ohhh…“ sténal tiše se zavřenýma očima Ondřej. Maličko se posunul, aby Hance usnadnil přístup. Ta nelenila, nahmátla knoflík a zkušeně ho rozepnula, následoval zip. Ruka vklouzla pod rozepnuté kalhoty. Ondra cítil její horkou ruku, jak mu přes látku trenýrek masíruje vztyčený ocas. Hladila ho pomalými pohyby, nebo ho pevně ho svírala v dlani, až měl pocit, že každou chvíli musí explodovat. Najednou Hančina ruka zajela pod trenýrky. Dotkla se citlivého žaludu a rozmazávala po něm kapky lásky, které ronil. Moc dobře věděla, co se Ondrovi líbí. Dráždila ho pomalými pohyby, občas prsty prohnala plné koule.
„Víš, jak ráda bych ho teď cítila v sobě?“ šeptala mu něžně, „Nebo ti ho aspoň vykouřila? Jazýčkem ti ho olízla, pak ho zkusila celý spolknout, cítil bys jak tě saju, mé rty, jak po něm kloužou… ale stejně není nad to, když tě mám v sobě. Jak mě pěkně roztahuješ a vyplňuješ…“

Ondrovi se rozkoší kroutily i palce u nohou. Hekal a sténal, přemáhal se, aby ještě chvíli vydržel. Už to víc nešlo, v hlavě mu hučelo, klacek nalitý k prasknutí a ten svůdný šeptající hlas, který vyvolával ty nejkrásnější představy.
„Aaahhh…“ vykřikl. Nejen ocas, ale celé jeho tělo se otřásalo, jak chrlil bílou lepkavou záplavu do Hančiny dlaně.
Chvíli mu trvalo, než se vzpamatoval z toho, co právě prožil.
Když se konečně sebral, kalhoty měl zapnuté, v rozkroku ho začínalo studit a Hanka měla čistou ruku. Ondra se několik okamžiků zmítal v nevědomosti, jestli to byl sen, nebo skutečnost. V hlavě mu běžely další nemravné představy, jak by Haničce zdvihl nohy do vzduchu, trochu jí stáhnul kalhoty, tak aby obnažil zadek a kundičku a vrazil do ní tvrdé péro až po koule.

„Lístky prosím,“ vytrhla ho z představ průvodčí.
„Moment,“ odpověděl rozhozený Ondra a hledal telefon, kde měl lístek.
Když průvodčí odešla, přitulil se k Hance a políbil ji.
„Aspoň víš, jaké to je,“ pronesla tiše Hanka.
„Co myslíš?“ nechápavě odpověděl Ondra otázkou.
„No mít mokré spodní prádlo,“ řekla se smíchem, „Nemysli si, že nevím o tvých představách, že bys mě nejraději ošukal a nechal mi u toho kalhotky, do kterých by to pak vytékalo.“
„Hmmm, to je představa,“ zasnil se Ondra.
„Ach jo… co jsem si to pustila k sobě…“
„Co by? Neukojeného nadržence, co by tě neustále jen sexuálně zneužíval…“
„Aspoň, že to přiznáš.“
„Já se za to nestydím. A navíc, ty nevypadáš, že by ti to vadilo…“

Další konverzaci přerušila Petruška, která se začala vrtět a budit, a navíc se vlak pomalu blížil do své cílové stanice.