Hračka zvaná robertek

Zvuk bytového zvonku mě vytrhl z mírného pospávání u televizní obrazovky.
Kdo to může zvonit? Nebyl jsem zvyklý v tuto dobu očekávat návštěvy. Ostatně mimo poštovní doručovatelky, která ovšem chodila dopoledne, mohl potřebovat něco někdo ze sousedů.
Vstal jsem, v předsíni jsem si rukou před zrcadlem trochu přičísl vlasy, upravil si župan a otevřel jsem dveře.

K mému překvapení za dveřmi stála sousedka z třetího patra, jen tak lehce oblečena, jak je zvyklá chodit doma po bytě. Jednu ruku měla za tělem, jako by v ní něco skrývala.
„Dobrý večer?“ pozdravil jsem ji. „Stalo se něco?“ zeptal jsem se opatrně.

Neviděl jsem ji dlouho, domníval jsem se, že jsou s manželem pryč. Nebylo to nic neobvyklého, bývali na chatě celé léto. Zmátlo mě to, že jim před domem stálo delší dobu auto.
„Je snad něco s manželem?“ lekl jsem se v první chvíli.
„To taky,“ odpověděla. „Můžu dál?“
„Promiňte, samozřejmě,“ omlouval jsem se. „Nebudeme se přece bavit na chodbě.“

Vstoupila do obývacího pokoje a zvědavě se rozhlížela. „Máte to tu pěkné,“ pochválila uspořádání nábytku a pohodlnou velkou pohovku.
„Na to, že jste tu sám, máte i naklizeno.“
„Moc ne,“ omluvil jsem se a povalující se tričko na sedačce jsem rychle ukryl pod polštářek.

„Posaďte se,“ vybídl jsem ji. „Dáte si něco k pití, kávu, nebo něco jiného?“
Teprve nyní ukázala, co měla schované za zády.
„Děkuju. Přinesla jsem láhev vína, jestli se neurazíte.“
„Neurazím, okamžik, dojdu pro skleničky,“ odpověděl jsem a na chvíli zmizel v kuchyni.

Sedl jsem si naproti sousedce a nalil nám oběma zřejmě dobře vychlazené víno, neboť láhev se za tu chvíli, co stála na stole, pěkně orosila.
„Co manžel?“ zeptal jsem se zdvořilostně.
„Leží už třetí týden v nemocnici.“
„Co s ním je?“ zeptal jsem se znepokojivě.
„Už je to lepší. Je na urologii. Má nějaké problémy s močovým měchýřem a taky možná s prostatou. Snad už ho brzy pustí,“ rozpovídala se. „Proto jsem ale nepřišla. Chtěla jsem vás o něco požádat, ale nevím, jak to říci,“ mírně se začervenala.
„Tak se raději napijeme,“ vybídl jsem ji. „Možná se vám pak bude lépe mluvit.“
Uchopila skleničku. „Na zdraví.“
Ťukli jsme sklem o sebe. Ještě než se napila, usmála se a řekla: „Jana.“
„Josef.“

Obrátila do sebe obsah skoro na jediný lok. „Omlouvám se, měla jsem hroznou žízeň,“ vysvětlovala své počínání.
„To vzájemné představení znělo jako nabídka na tykání,“ osmělil jsem se. „Alespoň se ti bude lépe mluvit.“
„Tak mi ještě nalej,“ přijala nabídku a přistrčila mi prázdnou sklenici.
Druhé napití nebylo sice tak rychlé, jako to první, přesto v ní další obsah zmizel docela rychle. Já ještě nestačil dopít svou první.

Jako správný gentleman jsem se snažil dolít prázdný pohár. Položila na něj ruku a dodala: „Ne tak rychle, takhle mě opiješ. Už teď mi to stoupá do hlavy. Nejsem zvyklá takhle rychle pít.“
„Víš, chtěla jsem tě o něco požádat,“ začala pomalu a opět se napila vína. „Už jsem doma sama pomalu tři týdny.“
Snad nebude po mně chtít sex, napadlo mě v tu chvíli. Přecejen tři týdny jsou dlouhá doba, a Jana zase není tak stará, aby to vydržela.

Dopila sklenici vína a nesměle pokračovala dál. „Víš, Fanda si vzal sebou do nemocnice holicí strojek.“
To jsem nechápal. Co s tím má holicí strojek co společného.
„Já hloupá jsem si koupila takovou hračku. Myslela jsem si, že to je na baterie, ale zmýlila jsem se. Ono je to nabíjecí. Jenže se to vybilo a já nemůžu tu zatracenou nabíječku najít. No a tu od holicího strojku má Fanda.“

Co to může být za hračku, přemýšlel jsem chvíli, ale nenapadlo mě ni jiného než robertek.
Zachoval jsem chladnou tvář: „Na jaký konektor to je?“
„Jaký konektor, co to je? Je to takový kulatý čudlík na konci kabelu s dírkou uprostřed?“ zeptala se.
„Nebylo by lepší, kdybys ten robertek přinesla, abychom to tady vyzkoušeli. Nějakou tu nabíječku bych určitě doma měl.“
„Jak víš, že je to robertek,“ vyhrkla a zrudla úplně.
„Jen mě to tak napadlo. Co by se ti asi jinak mohlo vybít?“

Vstala, rozhodnuta, že pro onu hračku dojde. Ovšem jak vstala, trochu se jí zamotala hlava a ona opět padla, tentokrát na pohovku.
„Nikam nechoď,“ položil jsem svou ruku na její. „Vymyslíme něco jiného.“
„Co?“ vytřeštila na mě lesklé oči. Bylo vidět, že jí alkohol evidentně stoupá do hlavy.

Nalil jsem nám oběma poslední zbytek vína. „Věděl bych o něčem jiném,“ spřádal jsem plány, ale nejdřív jsem upil vína a pozoroval Janu, jak se snaží nezaostávat.

Jak tak seděla vedle mě na pohovce, patřičně otupená alkoholem, nevšimla si ani toho, že má nedbale vyhrnuté šaty a ukazuje mi tak své nohy pomalu do půli stehen.
Položil jsem jí dlaň na obnažené stehno.
„Co to děláš?“ cukla sebou, ale ruku nechala ležet na své noze. „To přece nemůžeš?“ řekla chabě na svou obranu.
„Když nemáš sebou toho robertka,“ vysoukal jsem ze sebe chraplavým hlasem. V kalhotách jsem ucítil tlak a ztuhlý úd už viditelně napínal látku.

Ruka se mi sunula po nahém stehně a po chvíli jsem na prstech ucítil látku jejích kalhotek.
Viděl jsem jak Jana rozevírá nohy. „Co chceš dělat?“ zeptala se a její dech se evidentně zrychloval.
Odhrnul jsem jí kalhotky a nahmatal již notně vlhké pysky jejího pohlaví.
„Když nemáme robertka, udělám tě rukou,“ zašeptal jsem jí do ucha a dvěma prsty rozevřel, nyní už doslova tekoucí kundičku. Zatím co jsem jí palcem mnul poštěváček, další dva prsty jsem vnořil hluboko do vagíny.

Nejprve pomalu jsem do ní vnikl dvěma prsty, nakonec jsem stočil tři prsty do kornoutku a zrychlil pohyby. Jana se svíjela rozkoší, roztahovala nohy, co mohla nejvíce, prudce při tom dýchala. Uchopila mou ruku a vší silou si ji tlačila mezi stehna.
Nakonec jsem přidal i poslední prst, tak ji měla rozevřenou, že se do ní lehce vešly čtyři.
Pak už jen následoval neartikulovaný výkřik, prudké stažení poševních stěn a já na prstech ucítil doslova tekoucí proud šťáv.
Jana ještě naposled vykřikla v extázi a zhroutila se na pohovku.
Seděli jsme ještě chvíli, já s prsty zaraženými v Janině kundičce.

Po chvíli se vrátila zpět do reality. Uchopila mou ruku, vytáhla si ji z vagíny a přitiskla k sobě nohy.
„Musím se umýt,“ prohlásila. „Kde tady máš koupelnu?“
Ruku si přitiskla mezi stehna. „Abych ti to tady nezašpinila,“ omlouvala se, „já hrozně teču.“
Pak už se z koupelny ozval jen zvuk tekoucí vody a Janin hlas: „Ještě jsme neskončili.“