Jak jsem kupoval boty

Moje ženská byla odjakživa komandér. Možná proto, že komandovala partu kuchařinek v jedné velkovýkrmně člověčího stáda. Zvykl jsem si na to. Vždycky mě říkala ať všechno udělám jak chci, hlavně když bude po jejím. Držel jsem se toho. Vždy jsem si dělal co chci a jen málokdy bylo po jejím, což bylo častými rozbroji našeho jinak spokojeného manželství. Takovéto roztržky jsem vždycky ukecal postaveným ptákem, což vždy brala jako vstřícné gesto. Ostatně co se týče sexu, byla ke mně vždy vstřícnější, nežli já k ní. Snažil jsem se jí vyhovět, jak jen to šlo, ale když se mi opravdu nechtělo, stačilo říct, ať ho nechá jednou pořádně vyspat a ona to kupodivu respektovala.

Také neúnavně dohlížela na to, jak se oblékám. Zda mám na sobě čisté a panensky neposkvrněné oblečení a vůbec vypadám, jako idiot ze žurnálu. Moje oblíbené tepláky k smrti nenáviděla a mé sešmajdané tenisky dokázala vyhodit dřív, než mi samy spadly z nohou. Tuhle její mánii jsem strašlivě nesnášel a podřídil se jí, až když nebylo zbytí.
Jednou v létě o společné dovolené, jsme její první polovinu strávili na wellness pobytu v jakýchsi lázních, kde jsme jedli, pili, hodovali a sexu se věnovali. V té druhé polovině jsme prudili doma, a tehdy došlo k zajímavé události. Já se jednoho dne od rána plantal od ničeho k ničemu, až jsem se mimoděk doplantal do kuchyně, kde se žena zrovna chystala vařit oběd. Jen mě uviděla, hned spustila.
„Ty seš fakt děsnej nemlecht. Vobcházíš tady jak bludnej holanďan, ale aby tě napadlo něco kloudnýho, to ne. Nejlepší bude, když vypadneš ven a při tý příležitosti si konečně koupíš ty botasky. Už ti z nich lezou palce ven.“
Sáhla do příborníku a podala mi pětistovku.
„Ále prosimtě,“ začal jsem brblat, „ty eště vydržej, a když si vemu černý fusekle, tak to není ani poznat.“
„Neser mě a koukej mazat!“ rozčílila se.
Tak to už vypadalo zle. Jakmile řekla „neser mě“, bylo lepší poslechnout, než riskovat nákup nového nádobí.
„No jó, ale tohle na mý boty nestačí, tohle je tak pro Ťamany, a ten jejich aušus nechci,“ přešel jsem ke vstřícnějšímu tónu.
„A kolik teda potřebuješ?“
„Jeden a půl, možná dva litry.“
„Nóó, nejseš z lacinýho kraje,“ váhala mi poskytnout dotaci v naznačené výši.
„To jo, ale sou kvalitní a nejlíp se mě v nich chodí. Lepší sem na noze eště neměl,“ zdůvodňoval jsem svůj požadavek.
„No tak dobře,“ povzdechla si odevzdaně a k té pětistovce mi přiklepla rovnou dvoutisícovku. Platební kartu se mi totiž bála svěřit. Bylo to jedno, stejně se tou kartou nedalo všude platit.
Co mi zbývalo? Šel jsem se tedy obléct, protože jen v trenclích by mě ven určitě nepustila. Vybral jsem si bílou košili s krátkým rukávem, mající vpředu vlevo jakýsi umělecký vzor, a k ní si navlékl tmavě zelené bermudy kapsáče. Samozřejmě, že si mě musela zkontrolovat a teprve po jejím schválení, že vypadám dobře, jsem mohl jít.

Mírně znechucen uloženým úkolem jsem, obtěžkán finanční hotovostí, vyrazil do ulic. Za čtvrthodinku jsem došel na náměstí a začal hledat příslušné obchody. Pamatovat si, kde jaký obchod je, je totiž pod mojí úroveň. Ačkoliv je náměstí v naprosté rovině, lidi ho stejně dělili na Horní a Dolní. Poněkud nelogické, ale budiž.
Hledat jsem začal na horním konci, kde se náměstí dělilo do dvou ulic. Zašel jsem nejprve do ulice vlevo, ale žádný obchod s botami jsem tam nenašel. Až v té napravo jsem slavil úspěch. Nicméně, bylo to Pyrrhovo vítězství. Ačkoliv byl obchod opravdu velký, moji značku jsem v něm nenašel a co víc, prodavač ani nevěděl, že taková existuje. Byl to blb.
Postupně jsem se přesunul do dolní poloviny náměstí, kde jsem také našel jeden krám, kde bych mohl uspět. Byl sice menší, než ten první, ale nepořídil jsem ani zde. To už mě začalo dopalovat. Obešel jsem náměstí ještě po protilehlé straně, kde jsem objevil třetí obchod. Ale ani tady neměli, co jsem chtěl. To už mě začalo šíbat a tak jsem se rozhodl, že si pro spravení nálady zajdu na pivo.

Věděl jsem o jedné malé příjemné hospůdce a také jsem věděl, že když to vezmu zkratkou, budu tam do deseti minut. Zahnul jsem do takové zapadlé uličky a celý natěšený si to v ní rázoval k zamýšlenému cíli. Najednou jsem se zarazil a o pár kroků se vrátil zpátky. No ano. Přešel jsem malou prodejničku obuvi s názvem Botička. Vůbec jsem netušil, že by se mohla na tak zastrčeném místě nacházet. Řekl jsem si, že nebude na škodu do ní strčit hubu.

Vešel jsem dovnitř. Obchůdek byl opravdu maličký, ale na první pohled bylo vidět, že nabídku má pestrou. Nikdo jiný než já tam nebyl. Začal jsem si prohlížet vystavené zboží, ale tu svou značku jsem ani tady neobjevil.
„Copak hledáte? Můžu vám pomoct?“ ozval se za mnou příjemný ženský hlas.
„Ále, hledám boty značky Sprandi, ale ani u vás je nikde nevidím,“ odpověděl jsem, aniž bych se otočil a dál čučel do regálu.
„Momentálně jsem je doprodala, ale měli by je dovézt. Počkejte, zavolám tam a zeptám se kdy,“ informovala mě a odešla telefonovat. Já si dál prohlížel nabízené zboží.
„Tak je přivezou za čtrnáct dní a celou velikostní řadu, takže si určitě vyberete. Pokud ovšem navštívíte znovu moji Botičku,“ řekla celá rozradostněná, že mi může sdělit dobrou zprávu.
Otočil jsem se k ní – a rázem skoro doslova zkameněl. Byla asi o půl hlavy menší s rozcuchanými blond vlasy k ramenům, s příjemným, usměvavým obličejem a krásně kulaťoučkým tělem. Na sobě měla krátkou sukni a hodně přiléhavé tričko, velice hezky zdůrazňující její kulatá prsa s hroty bradavek. Navíc z ní sálala tak silná sexualita, že mě její mohutnost doslova ochromila.
„Přejete si ještě něco?“ usmála se na mne, ačkoliv jistě předpokládala, že jen poděkuju a odejdu. Já dál jen stál a civěl na ni jak jójo.
„Přejete si ještě něco?“ zopakovala otázku.
Konečně jsem se probral k životu.
„Já… já…,“ zakoktal jsem se. Pak se to najednou ze mě začalo řinout jako vodopád.
„Já, já vopravdu nejsem takovej, jak se vám to bude zdát. A taky sem ještě nikomu neřek to, co chci říct vám. Vy ste tak krásně kulaťoučká… nemyslím tlustá, jen celá nádherně vyplněná, až mě voči přecházej a jak se mě to strašně líbí. Navíc – navíc z vás přímo čiší neskutečná sexualita, že se jí prostě nemůžu ubránit. Šíleně mě přitahujete jak ňákej supermagnet, že si nemůžu pomoct a chci se s váma tento… tentononc…, však, však víte co… co…“
Slova „…tím myslím,“ jsem nedopověděl. V tu chvíli se stalo něco nedefinovatelného. Jiskra, výboj, prolnutí dvou magických sfér… já nevím. Prodavačka na mě fascinovaně zírala.
„No, víte…,“ řekla jako v transu, „já ale bohužel…“
„Ach, ano,“ přerušil jsem ji, „já… já chápu. Rozumím. Pro-promiňte mi, o-o-omlouvám se…“ Zakoktal jsem se a musel přitom být rudý až za ušima, ne-li ještě dál. Začal jsem couvat ke dveřím.
„Počkejte!“ zvolala. „Počkejte. Nenechal jste mě domluvit. Chtěla sem říct, že bohužel zavírám až za hodinu, ale jestli to do tý doby vydržíte…“
„Va… vážně?!“ vytřeštil jsem oči a nevěřil vlastním uším.
„Jo,“ potvrdila mi. „Takhle mě to ještě žádnej chlap neřek a já nevím, co se to se mnou najednou děje. Taky mě přitahujete jako ten… ten supermagnet a už se nemůžu dočkat, jak moc to chci.“ Na zlomek vteřiny se odmlčela. „Ale, co to tady breptám. Nač to vodkládat? Dyť sem si tady svou paní a můžu si zavřít krám kdy chci.“
S těmi slovy přeběhla k pultu, odkudsi vyhrábla klíče a utíkala zamknout dveře.
„Poď!“ zatykala mi, čapla mě za ruku a táhla za sebou. Proletěli jsme skrz závěs do místnosti velké asi jako prodejna, od podlahy ke stropu zastavěné regály s krabicemi bot. Po pravé straně uprostřed obrovnané stěny byly ještě jakési dveře a proti nám další závěs. Prolétli jsme jím stejně rychle jako tím prvním.

Ocitli jsme se v o dost menší místnosti. Jen letmo jsem stačil zaregistrovat další dveře (později se ukázalo, že za nimi je záchod), válendu, či spíše jen širší polstrovanou lavici zakrytou dekou, stůl, židli, varnou konvici, dózy s kávou a čajem, elektrický vařič, minimum nádobí a nakonec i umyvadlo, dokonce s tekoucí teplou vodou.
„Honem, honem,“ pobízela mně a sama si už přetahovala tričko přes hlavu. Následoval jsem jejího příkladu a během chvilky jsme proti sobě stáli nazí.
„Bože, to je nádhera,“ zašvitořila rozverně a hbitě se chopila obdivovaného předmětu. „Já sem Martina,“ dodala ještě.
„To je bezva,“ rozzářil jsem se spokojeně. „Moje stará má stejný jméno, tak až budu ze spaní volat- Martino, bude si myslet, že se mě zdá vo ní. No, já sem Benedikt, nebo jen Ben,“ představil jsem se i já a stejně hbitě jí sáhl mezi nohy.
„No to je ale krásná louka, po tý se to bude popojíždět,“ pochvaloval jsem si i já a rychle se přesunul o patro výš. „A ty pěkný balónky! Úchvatný, pro ty bych třeba i umřel,“ přeháněl jsem.
„Tak to ti zakazuju. A už poď!“ řekla netrpělivě. „Podrobně si všechno prohlídnem potom.“
Musel jsem jí dát zapravdu. Lehla si na lavici a hned zdvihla nohy. Vecpal jsem se mezi ně, ale jak jsem byl nadržený, nemohl jsem se strefit. Nezaváhala ani vteřinu. Popadla mě za péro a už jsem byl v ní.
„Jenom, prosím tě, né do mě. Až to na tebe začne jít, tak přestaň. Já tě dodělám,“ sdělila mi instrukce.
Kývnul jsem, že rozumím. V tu ránu začala divočina. Vrhli jsme se do toho jak pominutí a díky tomu se nám nedařilo sladit rytmus. Já trtkal jak králík, takže nestačila mému tempu. Ale nijak jí to zřejmě nevadilo, protože jen vzdychala jak je to príma a že tohle už dlouho neměla. Úplně jsem se vykulil, když se najednou roztřásla v orgasmu.
„Už to na mě de,“ vyheknul jsem po tom překvapení.
„Postav se!“ nařídila mi.
Učinil jsem žádané. Jakmile se tak stalo, posadila se a chopila se mého nadšence pusou. Co vám mám povídat. Byla to nádhera, jen trvala příliš krátkou dobu. Ani jsem ji nestačil říct, že budu,  už polykala  hustou smetanu. Slastí jsem přímo úpěl.
Otřela si pusu a něžně pohladila můj visící knot, na který se velmi zálibně dívala.
„To byla úplná senzace,“ zavzdychala blaženě, „a ještě lepší předkrm před vobědem, jakej sem si jen mohla přát.“
„Vážně sem ti tak chutnal?“ nechtělo se mi věřit.
„No jéjda, aby ne. Dyť seš přece můj cukroušek.“
Zachichotala se a zeptala, co jako budeme dělat dál, než si to rozdáme ještě jednou.
„Co se mě tejče, tak já si mezitím rád  pohraju s tvejma  kozičkama, který díky bradavkám vypadaj jak nafukovací balónky s čudlíkem, což doufám nejsou.“
Málem se urazila.
„No dovol! Pevnější než mám já abys pohledal,“ zatvářila se ukřivděně. Měla pravdu. Tak pevná a zároveň pružná koziska jsem snad ještě v rukách neměl. Dokonce ani moje stará, a že je má výstavní, je tak pružné nemá. Mačkal jsem je a masíroval, jak nejlépe jsem uměl. Zabrnkal jsem palcem o bradavku a ta se v mžiku zvětšila a ztvrdla vzrušením. Vzal jsem ji mezi rty a začal žmoulat. Martina byla rázem blahem bez sebe.
„Tak tohle přímo miluju a obzvlášť, když mně ji ještě saješ. To je skoro stejně vzrušující, jako když mě šoupeš.“
Mluvila tiše a téměř syčela potěšením. Zároveň se snažila rukou dosáhnout k mému vajglu, aby z něj udělala pořádný doutník.
Nedal jsem ji k tomu příležitost. Jak seděla, zatlačil jsem ji rameny ke zdi, aby se o ni zapřela, a obličej přemístil mezi kulaťoučká stehna.
„Chci tě na voplátku taky potěšit,“ řekl jsem a zajel jazykem do růžové škvíry. Jakmile jsem se pustil do lízání, vykřikla nadšením a přitiskla mi hlavu do klína, abych si to snad nerozmyslel. Ale rozmýšlet nebylo co. Líbilo se mi to možná stejně jako jí a usilovně jsem pracoval, abych ji co nejlépe uspokojil. Zapojil jsem do hrátek i prsty a to teprve pro ni bylo to pravé.
„Jéminkote, to je nádhera! Šukej mě, šukej, a jestli se ti už postavil, hned mi ho tam šoupni!“ vykřikovala a přitom sebou vrtěla jako holub na báni, takže jsem se v její mezinožce dokázal udržet jen pomocí prstů.
Zdvihl jsem hlavu a řekl:
„Tak si ho vem do parády a možná to bude coby dup.“
Nemusel jsem to opakovat dvakrát. Okamžitě se chopila díla. Mlela sice přitom páté přes deváté, ale její snaha nebyla marná a po chvíli masírování mne uschopnila.
„Poslyš, Bene, nevím, jestli sem ti to už řekla, ale víš, že to tvý ruchadlo naprosto přesně pasuje do mýho políčka? Takže teď mě ho pěkně zkypři a nejlíp zezadu!“ poručila si.
Na nic nečekala, překulila se po lavici a zaujala příslušnou polohu kleknutím na okraj lavice s vyšpulením pěkně zakulaceného pozadí.
„Tak jo,“ souhlasil jsem. Přistoupil jsem k ní a zvolna zajel do pole. Chtěl jsem si to užít, proto jsem nespěchal a jen pomalu a pečlivě „kypřil“. Jenže to se Martině nezamlouvalo.
„Prosím tě, Bene,“ zakňourala, „buď tak divokej jako předtím. Jedině to mě dokáže pořádně vzrušit, abych se udělala. Když mě to budeš dělat jako můj starej, tak z toho nebudu nic mít.“
No, proti gustu žádnej dišputát. Pořádně jsem přirazil a Martina zařvala bolestí, jak vrazila hlavou do zdi.
„Javajs! Vydrž moment, dám si pod hlavu polštářek.“
Když tak učinila, dodala: „Jo, to bylo vono! A můžeš i víc.“
Kdyby to šlo, rád bych jí vyhověl, ale každý má své hranice. I tak si to pochvalovala a neustále vykřikovala, že to je paráda, že si tak už hodně dlouho neužila atakdále, atakpodobně. Už mi to začínalo lézt krkem a tvrdého přirážení jsem už měl také dost, tak jsem přestal, zavrtěl zadkem a zamíchal v ní, jak vařečkou v rendlíku. Úplně zařičela rozkoší.
„To je vono! Ještě… ještě… ještěééé…“
No, co bych jí nevyhověl. Chvíli jsem to snést mohl. Když mi však začaly docházet síly a já začal přemýšlet, že přejdu zase na tam a zpátky, v tom okamžiku se udělala podruhé. Ani si nepamatuji, co všecko jsem od ní uslyšel. Zajedno proto, že jí občas ani nebylo rozumět, a zadruhé proto, že toho nadrmolila moc. A také proto, že po chvíli jsem ji přestal vnímat. Změnil jsem krouživý pohyb na přímočarý a pokračoval v tom až do okamžiku, kdy mi na tlakoměru začala blikat červená.
„Je řada na tobě,“ řekl jsem nelítostně a vyklouzl z ní ven.
Naštěstí už byla při smyslech, takže se briskně otočila, popadla dudlíka do pusy a dumlala a sála, dokud se Sunaru nedočkála.
No, měli jsme to za sebou, tak jsem odkráčel k umyvadlu dát se trochu do pucu a poté se začal oblékat.
„Snad už nechceš jít?“ zeptala se vylekaně Martina. „Já bych klidně nechala zavřený třeba celý vodpoledne,“ zasnila se v marné naději
„Jo, jenže mě ta moje semetrika i tak seřve, že du pozdě k vobědu. A to se ještě musím stavit na pivo,“ vysvětlil jsem, že je to nesplnitelné přání.
„A proč musíš na pivo?“
„Protože má čuch, že by mohla policajtům vyhledávat drogy. To pivo snad všecko přerazí, jinak by tě ze mě ucejtila a to by byl mazec.“
Pochopila to.
„Ale moh bys přijít zejtra,“ vyslovila svou další naději.
„Na to zapomeň. Hlídá si mě jak ostříž a málokdy mě nechá jít někam samotnýho. Tak až sem za čtrnáct dní přídu a bude se mnou baba nebo vůbec se v prodejně vobjeví ňáká baba, tak se neznáme,“ vobjasnil jsem Martině možné situace.
„No, je to bída,“ povzdechla si smutně. „Dám ti na mě aspoň telefon, abys mě moh zavolat, kdyby se náhodou poštěstilo ti přijít.“
S těmi slovy mi na papírek napsala číslo a podala mi ho. Pro jistotu jsem si ho hned zadal do telefonu. Papírky jsou nebezpečné.
Počkal jsem, až se Martina oblékne, aby mne mohla vyhodit. Než však tak učinila, musel jsem se ještě pomazlit s jejími úžasnými kozičkami a teprve potom jít.

Samozřejmě, jen jsem doma otevřel dveře, už to začalo.
„Kde si sakra byl?“ vřískla žena.
„Pro boty, kde jinde.“
„A máš je?“
„Nemám, prej až za čtrnáct dní.“
A to ti trvalo tak dlouho?“ ječela dál.
„Přepadla mě.“
„Přepadla mě? To jako ženská?“ zpozorněla.
„Ale né, jenom žízeň po tom maratónu, tak sem zašel na dvě,“ odpověděl jsem klidně.
„To sem si mohla myslet. Tak poď, ještě je to teplý,“ zvala mě už mírně k obědu.
Při jídle jsme zachovávali bobříka mlčení. Zato po obědě a po umytém nádobí mě nekompromisně vyzvala do postele.
„Ale dyť víš, že po pivu mě to moc nejde,“ bránil jsem se.
„Tak mě aspoň vylížeš,“ nedala mi na vybranou a už se hrnula do ložnice. Nakonec, lepší nápad jsem si nemohl přát.
Po úspěšné ližbě si spokojeně zdřímla. Využil jsem toho a vyzkoušel si, jestli se mi postaví, protože večer tomu šukání určitě neujdu. Pokus se zdařil, stejně jako večerní akce dopředu dozadu.

Po více než čtrnácti dnech, v pátek cestou z práce, jsem zavolal Martině, jestli ty boty už má. Řekla, že ano a že si pro ně mohu hned přijít. Zklamal jsem ji zprávou, že teď to nejde a že se stavím zítra, pokud má v sobotu otevřeno. Snažila se mě přemluvit, ať to neodkládám, že už to beze mě nemůže vydržet. Neukecala mě. Řekl jsem jí, že to opravdu nejde a ani zítra že ji nic negarantuju. Smutně se se mnou rozloučila a zavěsila.
Samozřejmě, že v sobotu jsem do obchodu vyrazil za doprovodu nejmodernější stíhačky, takže sexy radovánky byly v pytli. O čtyři dny později v krámě oxidoval její manžel a tedy zase nic. Pokusil jsem se o hrátky s Martinou víc jak desetkrát, ale vždycky se našlo něco nebo někdo, kdo nám to překazil. Pře vánoci jsem svou snahu zasek. Zavolal jsem Martině, abych jí řekl, že to dál už nemá cenu pokoušet. Odpověděla, že má také takový pocit.

„Víš,“ vysvětloval jsem dál, „já mám takový neblahý tušení, že nám osud naznačuje, že pokud si ještě někdy spolu štrejchnem, bude z toho globální katastrofa, díky níž mě ta moje tyranosauřice sežere zaživa. Strašně mě to štve, ale nebudu to pokoušet. Tak ti aspoň popřeju, aby se ten tvůj lenochod konečně probudil a projel tě jak tornádo.“
„Máš pravdu a dík. Já ti přeju, aby ta tvá exkluzívní rachomejtle na tebe byla hodnější. A – užívej si s ní, jak nejvíc můžeš,“ dodala a zavěsila.
Už nikdy jsem nešel kupovat boty sám.