Latifa 05

Toto je 5 díl z 6 v seriálu Latifa

Latifa 5.

Týdny běžely, uplynuly tři měsíce od našeho odletu z Iránu a žádný e-mail od Mahmúdova sekretáře, oznamující připravenost stavby, nepřicházel. Jen Kurt sem tam poslal dotaz, zda se něco děje a že má dvanáct chlapů v bojové pohotovosti a nechce brát žádnou větší zakázku. Začal totiž podnikat na vlastní triko. Přeposlal jsem mu email na Mahmúda, ať si zařídí sám pro své chlapy ubytování.

A tak, užívaje si léta, rybaření, plavání v brněnské přehradě a s partou čundráků u ohně s kytarou, plynuly dny absolutní pohody. Jen sex chyběl a i když by příležitost byla, nestál jsem o nějaký venerický „suvenýr“.

Koncem července se ozval osobně e-mailem Mahmúd s tím, že stavba má skluz téměř dva měsíce, což by nikoho, kdo znal arabský přístup k práci, nemohlo udivit.

Předpokládaný nástup na montáž odhadl na druhého až pátého září, dokončeno a zprovozněno musí být vše do půlky prosince. Ihned jsem přeposlal informaci Kurtovi a domluvili se na letu s tím, že letenky zařídí a zaplatí on a mou přepošle na můj mail.

Za tři dny se objevila v mailové poště letenka s mým jménem plus číslo účtu, kam mu mám poslat prašule za ni. Tak jsem vyrazil do Brna nakoupit potřebné měřící přístroje od osciloskopů, analýzérů až po multimetry, nářadí a kufry na ně, včetně spousty drobností, bižuterie, jak se tomu v elektro hantecu říkalo, které už byly na montážích standardem. Kamarád truhlář zhotovil dvě uzamykatelné okované dřevěné bytelné bedny, do kterých se vše zabalilo do bublinkové fólie, obložilo polystyrenem a pak hybaj na celní úřad proclít a odeslat na fingovanou adresu v Sýrii. Irán byl v mezinárodním embargu a nesmělo se tam nic posílat. Vše klaplo bez potíží. Celním úřadem zapečetěné bedny převzalo dopravní oddělení na letišti v Tuřanech, po zaplacení tučné ceny za váhu a leteckou dopravu.

Ještě večer dostal Mahmúd ode mne oskenovanou kopii dopravního listu mailem a už bylo na něm, jak si vše zařídí. První den v září přikvačil jako ponny expres a v deset večer jsem se na Ruzyni pakoval do letadla společnosti KLM směr Teherán.

„Tak tě vítám na cestě do pekla, kamikadze,“ stiskl mi v letadle pravačku Kurt s patřičným úšklebkem. „Těšíš se?“
„Ty jsi vůl jak anděl. Netěším. Mám toho harcování po světě plné kecky. Polovinu života po všech čertech a ďáblech… Ještěže mi jakž takž slouží zdraví, otázkou je jak ještě dlouho bude. A ať ti nevypadne fajfka z huby, šklíbo. Mimochodem, nějak se ti ten kamikadze zalíbil, což?“
„Vždyť ta přezdívka na tebe pasuje jak ulitá. Ale vážně, takový kšeft by snad ani odmítnout nešel. Tolik prachů za pár týdnů nikde na světě nevyděláme. A víš, jak mi to pomůže do začátku?“
„Já už na prachy seru, mám dost. Jdu do toho jen kvůli Mahmúdovi a tobě.“
„Víš, že se ti ani nedivím? Jak dlouho vlastně takhle rajtuješ po světě?“
„Dvaadvacet let.“
„No tě bůh,“ poznamenal s respektem.

Ze sedadel za námi mne zdravili čtyři chlapi, kteří pracovali se mnou v Mexiku a dva, co mě znali ze Sýrie. Zbytek jsem neznal, ale všem jsem podal ruku.

„Berou tě jako šéfa, protože ty jsi takový královský kšeft zařídil.“
„Synku, za své lidi si ručíš vlastními koulemi sám! Tak zněla dohoda.“
„Pane posaďte se a zapněte si pásy, budeme startovat,“ napomenula mne letuška. Motory zavyly a A 380 se vznesl nad ruzyňskou ranvej. Pravidelný hukot mne uspal jako nemluvně.

Jemné zatřesení za rameno uvedlo mou maličkost do reálu.

„Podáváme večeři, pane.“

Pohled na hodinky… hmm, už dvě hodiny letíme.

Miska s nějakým holandským mletým blafem nevalné chuti měla hodně daleko k tomu, abych nad jídlem jásal. Zkrátka nic moc. Spravila to dvojitá whisky a káva, samozřejmě bez cigárka. V hlavě mi běžel film, kterak a zda to všechno zvládneme,

Samira a „naše děti“… Probudil mě Kurt.

„Chrníš jako nemluvně, tak se koukej probrat. Přistáváme.“
„Už?“ Zdálo se mi to jako chvilka.

Po celní kontrole celá naše parta přešla k odletové hale pro vnitrostátní lety a se sklenicí vychlazeného džusu. V oblacích tabákového kouře Kurtovi montéři živě diskutovali nad dalším osudem naší výpravy a nováčci nad tím co je čeká.

„Koukám, že jsi Siemensu vykradl techniky.“
„Šli sami. Siemens nás začal ojebávat na penězích, tak jsme odešli. Sice pochopili, že to posrali a odejdou jim nejspolehlivější chlapi a lákali nás zpět, ale pozdě bycha honit.“
„Koukám, že polovina z tvých chlapů, ti co je neznám, jsou z toho mumraje tady vyplašení, jako prvničky před první mrdačkou.“
„Nikde ve světě ještě nebyli. Však oni se otrkají, neboj. Mám to v rukách.“

Sluníčko se vyhouplo nad obzor, zalilo letiště zatím chladnými paprsky a letadlo s námi vzlétalo směr Jask.

Na letišti nás čekaly dvě dodávky a zavezly celou partu do Mahmúdova domu, kde nás osobně vřele přivítal.

Kurt už významně mrkal na svou kozatou ramlici, která ho už zdálky zdravila úsměvem, Zafiru nebylo nikde vidět.

„Pane Kurte, vaši montéři budou ubytováni jinde a vy dva zde, jako minule. Nejdříve se ale všichni dejte hygienicky do pořádku a pak vaši muži projdou vyšetřením a případným očkováním u lékařky, paní Samiry. Pokud máte hlad či žízeň, hostesky se o vás všechny postarají. Nemám čas se vám věnovat, mám ještě nějaké povinnosti na stavbě. Uvidíme se zítra. Vy,“ otočil se ke mně, „máte k dispozici mé auto i se šoférem. Umí částečně anglicky, takže se určitě dorozumíte. Je vám plně k službám a zároveň i jako váš osobní strážce. Občas se tady začalo stávat, že je běloch okraden a zbit. Myslím,že to má na svědomí ta přivandrovalá lůza na stavbě. Do té doby zde byl klid a pořádek. Zatím nashledanou.“

Dodávky nás vyklopily u nám dvěma známého špitálu a nebyl by to Kurt, aby si nerýpl.

„Tak co, máš nastřádáno? Tuším, že nás všechny vyžene a tebe si tam pak nechá na pozorování,“ dodal s důrazem na poslední slovo.
„O tom silně pochybuji, není sebevrah a asi už je znova vdaná.“

Vyvalil oči.

„No říkala mi že se bude vdávat už při našem minulém setkání.“

Prohlídka proběhla v pohodě, všichni měli očkování v pořádku a tak Kurta s jeho lidmi odvezly k ubytování dodávky. Na mne čekal Mahmúdův osobní řidič, chlap jak hora s jizvou na tváři, s pistolí ráže snad protitankového kanónu u pasu a maskáčích.

Seděl jsem se Samirou v ordinaci, objímala mě a líbala se slzami v očích.

„Ani netušíš, jak ráda tě vidím, lásko moje,“ třásla se jí ramena vzlyky.

Navigace v seriálu<< Latifa 04Latifa 06 >>
5 5 votes
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
3 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Martin

Jak to čtu , tak mi to přijde jako takový životní příběh . A věřím , že to bude se šťastným koncem . Klenot se musí hlídat , proto ta limuzína a osobní strážce . To uslzené přijetí od Samirou asi značí , že v novém vztahu není šťastná . Krásný příběh a těším se jak bude pokračovat .

Junior

Jo taky mi to přijde jako ze života. Možná by mohl napsat něco o montážích před Sýrií. Přece jen dvacet let cestování po světě by mohlo hodit nějaké další příběhy.

Tramp

BUDOU….SNAD.

3
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x