Latifa 02

Toto je 2 díl z 6 v seriálu Latifa

Latifa II.

V pokoji tiše šuměla klimatizace a vzduch byl provoněn nějakou velmi příjemnou, hutnou esencí. Jinak ticho jako v hrobě a Zafira nikde.
„Nu což, asi má jiné povinnosti,“ pomyslel jsem si a zalezl nahý pod pokrývku.
Oči padaly únavou a v polospánku mne začaly hladit jemné ženské ruce na velmi exponovaném místě, čili na koulích a ohonu, který se, jak jinak, vzbudil daleko rychleji, než já.
Horký dech ovíval pytel a sokolíka pohltilo úžasné teploučko Zafiřiných úst. Dávala si záležet, protože během chvilky už ho do sebe v podřepu cpala na kost tvrdého.
„Ách,“ zaševelila,“to jsem potřebovala.“
Nadržená jako stepní koza mi rejdila v klíně s razancí sbíječky a díky jejímu orgastickému skučení mi rychle stoupal tlak a brnělo v tříslech, když se spermáci vydávali na honbu za vajíčkem, které jim samozřejmě nemohla poskytnout. Křeč mi zatnula hýždě a cákance semene vcucla hladová micina, jako pěnu z piva.
„Nádhera,“ hlesla, svalila se mi na hrudník se záškuby v kundičce a vrtěním zadečku ždímala mé poslední zbytky v pytlíku.
„Málem bych zapomněla…Máš se zítra i s panem Kurtem před odjezdem na staveniště stavit v kanceláři u sekretáře.“
V polospánku ze mne vyšlo jen jakési zabručení na znamení souhlasu.

Telefon zapípal o půl šesté a vyháněl spánek z pod víček. Po nezbytné hygieně, oblečen do lehkých pracovních kalhot a košile s krátkým rukávem, jsem se s Kurtem srazil ve dveřích vedoucích do zahrady. Zafira i druhá dívčina kolem nás poletovaly, na stole k několika táckům s typicky arabskými šmakuládami přibývaly další a další talířky. Dali jsme se do jídla a mezi sousty mi Kurt sděloval své dojmy ze včerejšího večera. Nešetřil chválou nad výkonností jemu přidělené odsemeňovačky a popisoval vše s jeho typickým humorem.
„Ty vole, měls včera pravdu. Ta by ušukala k smrti i Alibabu s jeho čtyřiceti loupežníky. Sotva chodím.“
„Hm, ale na ní není vidět, že by chodila s nohama od sebe. Doufám, žes Evropanům neuřízl ostudu,“ rýpl jsem si.
„No tak to hochu pozor. Neznáš Kurta, když se rozjede. Dostala co proto.“

U sekretáře nás obdařili plastovými kartičkami s fotem našich ksichtů a poznámkou, že po návratu se musíme stavit u firemního lékaře s tím, že přidělený řidič nás tam zaveze. Staveniště, vzdálené necelých dvacet kilometrů, přivítalo mne i Kurta mumrajem a zmatkem, jaký jsem do té doby neviděl. Snad každých padesát metrů stál chlap v maskáčích a s kalašnikovem. Mahmúd v doprovodu nějakého důstojníka nás přivítal a představil. Stisk rukou, zasalutování a vyrazili jsme na čumendu do míst, kde rostly budovy budoucí fabriky. V klimatizované kukani velikosti většího obýváku nám byly předloženy plány s tím, že dostaneme s sebou jednu celou složku, abychom si vše mohli v klidu Mahmúdovy rezidence prostudovat.
Asi po třech hodinách nás řidič vysadil u moderní budovy s honosným názvem HOSPITAL a předal ostraze budovy. Zřejmě vše bylo zařízeno, jak bylo u Mahmúda zvykem, předem a precizně.
Uvedeni do moderní ordinace, nad kterou by slintali mnozí lékaři nemocnic u nás, jsme čekali co se bude dít. A dělo se.
Přivítala nás… Samira. Přivítala bylo slabé slovo, vrhla se mi kolem krku a Kurt nekurt, přisála se jako klíště. Líbala mne se slzami v očích.
„Tak teď už jsem z toho jelen,“ prohlásil Kurt. „Není to ta ženská ze Sýrie? Víš, ta uklizečka, co po tobě furt čučela?“
„Je.“
„No tě Bůh. Že tys ji tam píchal? Tys to fakt riskl, magore? No já nemám slov. Člověk suší tlamu, musí vzít za vděk děvkami v bordelu a pán si užívá s takovými krásnými ženskými. Ty snad máš nějaký talisman, který ti cpe baby do postele! No já se fakt poseru. V Mexiku šuká šéfovu dceru, v Sýrii hned dvě ženské a aby to pánovi nebylo málo, tak v Iránu má zas dvě ,“ zakončil svou litanii v němčině.
Samira, už klidná, nám sdělila, proč nás pozvala. Bylo to kvůli očkování na nějaké nemoci. Oba dva jsme samozřejmě měli mezinárodní očkovací průkazy a také i v sobě dost různých injekcí, ovšem ona nekompromisně kontrolovala všechny záznamy.
„Hmm, takže dnes žádné očkování nebude. Všechno máte v pořádku,“ dodala profesionálním tónem.
„Objevila se zde cholera a tyfus. Zřejmě to přinesli dělníci z chudých oblastí, najatí na stavbu, takže všichni musí projít očkováním. Bez rozdílu. A také jsem tě chtěla vidět,“ otočila se k mé maličkosti.
„Pane Kurte, vás prozatím propustím do čekárny, Vladimíra si zde chvíli ponechám,“ dodala.
Zaklaply dveře a ona sáhla do stolku a vytáhla velkou fotografii dvou kluků. Poznával jsem na ní u obou dětí některé rysy svého obličeje, ale většinově byli kluci celá máma.
„Tak co říkáš, povedli se ti?“

Navigace v seriálu<< Latifa 01Latifa 03 >>
5 6 votes
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
5 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Martin

Moc hezky napsané pokračování . I to setkání se Samirou . Život má spoustu kliček a občas se některé propojí .

Fred

Někomu se sice jednotlivé příběhy tohoto seriálu mohou zdát být krátké, ale vzhledem k tomu, že autor dodává pokračování dost rychle, myslím, že mu to čtenáři rádi odpustí. Ono se říká: Málo je někdy více.

zlato

pěkně napsané, ale trošku v tom tápu a ztrácím se mezi množstvím postav.

Fred

To bude tím, že se jedná o volné pokračování „cestopisů“ zahraničního montéra Trampa a mnohé postavy se objevují v předchozích částech.

Junior

Výborně napsané pokračování. Opět se setkal se Samirou a konečně viděl své kluky, které jí udělal. Už se těším co bude dál.

5
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x