Latifa 06

Toto je 6 díl z 6 v seriálu Latifa

„Už je z tebe vdaná paní?“
„Ano,víc než dva měsíce.“
„A…?“
„Zatím je to dobré, chová se ke mně s úctou, slušně a nehudruje nad každou maličkostí.“
„No tak vidíš, třeba to vyšlo na výbornou. Vypadáš spokojeně.“
Začala se trochu ošívat a měl jsem pocit, že mi něco chce říci a neví jak na to.
„Co se děje? Vyklop to a třeba ti pomohu.“
„Víš, on …jak bych to řekla, je tam dole trochu podměrečný a navíc se udělá za tři minuty, takže z toho nic nemám.“
„Tak mu to řekni nebo naznač.“
„To právě nemohu. Zapomínáš, že jsi v arabském světě. Tady je žena podřízená muži a naznačit manželovi, že sex stojí za starou belu se rovná téměř sebevraždě. Žádné mazlení, žádné city, jen mechanická, téměř strojová soulož. Vystříká se, odvalí a usne. Někdy se zmůže na opakování a pak si to trochu užiji, ovšem to je málokdy. Chce abych co nejdříve otěhotněla a byla s dětmi doma. “
„Určitě bys našla nějaký způsob, jak ho přimět o sexu alespoň komunikovat.“
„Nic mě nenapadá. No uvidím, třeba se vše časem dá dohromady. Ale už běž, jsi zde moc dlouho, ať to není někomu nápadné.“

U bazénu bylo celkem rušno, protože Mahmúd pozval vedoucí úseků stavby, aby oslavili dokončení stavební části.
„Pojďte za námi, Vladimíre. Seznámíme vás s tím, v jakém stavu stavba je.“
„Jen se osprchuji a převléknu.“
„Jistě, Zafira se vás ujme.“
Dotyčná, zabalená v „pytli na smetí“, se ujala mé osoby a doprovázela mě do pokoje. Osvěžen krátkou sprchou a v pohodlném oblečení, jsem usedl k obrovskému stolu, plnému všelijakých arabských dobrot, ryb a ovoce.
„V klidu se najezte, máme spoustu času. Pak vám vysvětlíme vše, co je potřeba.“
Žvýkal jsem sousta a pozoroval osoby kolem bazénu, Kurta nikde nebylo vidět.
„Pane Mahmúde, kde je Kurt?“
„Na cestě sem. Ubytoval techniky a už se vrací.“

Do pozdního večera se řešily podrobnosti, než hostitel „vyhnal“ hosty ven a já mohl jít do hajan.
Ráno, ještě před východem slunce, patřičně osvěžen spánkem a vydatnou snídaní jsem vyrazil s Kurtem na stavbu.
Jeho lidé už tam čekali a začalo rozdílení prací, které se mne ovšem netýkalo.
V řídícím centru, snad by se dalo říci velínu, stály bedny, které byly mnou odeslány s předstihem,spousta beden s přístroji a dva obrovské rozvaděče, zatím ještě prázdné.
Kurtovi chlapi se činili, takže během čtrnácti dnů byl jeden z rozvaděčů plný očíslovaných kabelů a přibývaly další a další „dráty“.
Opět se můj život smrskl na práci, jídlo, spánek a protože únava dělala své, tak jen sem tam sex se Zafirou. Zhruba za šest týdnů jsme se domluvili s montéry na týdenní pauze na odpočinek, protože se pracovalo s výjimkou nedělí velmi intenzivně a trochu „vysadit“ mělo svůj smysl. Samira se neozývala a já ji rozhodně nemínil vyhledávat, zejména z bezpečnostních důvodů.

Blížil se konec listopadu, chlapi opět makali jako soumaři a pod mýma rukama postupně ožívaly jednotlivé části systému. Datum předání se neúprosně blížilo.
„My jsme hotovi,“ hlásil mi Kurt. „Jen pár dodělávek na osvětlení a konečná.“
„Potřebuji ještě tři dny a pak začneme spouštět všechny linky a poladíme případné průsery. Vyhovuje?“
„Fajn“.

Kupodivu nám nic nestávkovalo, až na pár drobností a my mohli devátého prosince hlásit Mahmúdovi konec prací. Letenky zabukované na sedmnáctého, takže všem zbýval týden volna a tak se chlapi rozprskli s doprovodem ochranky po Jasku, nakoupit suvenýry a prohlédnout si historické jádro města, mimochodem velmi zajímavé. Ještě zajímavější byla částka, která byla poslána mě a Kurtovi na účet.

Válel jsem se s Kurtem u bazénu, když mi pípl mobil .
„Potřebuji s tebou mluvit. Uděláš si na mě čas? S.“
„Copak, že by návštěva v ordinaci?“ zašklebil se.
„Tak nějak.“
„Mám ti krýt záda? Můžeme to udělat stejným způsobem jako minule.“
„Asi to bude nutné. Zatím nevím o co jde.“
„O co by jí asi šlo?“
„Opravdu nevím, je vdaná a riskovat krk kvůli šoustu určitě nebude.“
Na mnou odeslanou smsku „kdy“, přišla blesková odpověď.
„Zítra ve čtyři odpoledne v ordinaci.“
„Takže jdeme zase nakupovat ?“ zašklebil se Kurt.
„Už to tak, vypadá“.

Vše proběhlo jako minule. Vrhla se na mne jako lvice. Rychlost, s jakou ze sebe shodila plášť a šaty byla obdivuhodná. I má maličkost rozhodně nelenila a i kladélko se pomocí zkušené ženské ruky dostávalo do formy.
Napíchla se sama a hoblovala mě na koníčka, až se mi tajil dech. Její zaskučení prozradilo dojezd do cílové stanice a mravenčení ve slabinách start spermoňů.
„Už budu!! Dolů a hned!“
Jako v transu se naopak přimkla, padla mi na hruď, micinou ještě víc přitiskla a stahující se pochva doslova zhltla celou nadílku.
„Proboha, vždyť jsme neměli…“.
Rukou mi zakryla ústa. S tepem na stoosmdesáti jsem rozdýchával akci a hladil záda, která se chvěla vzlyky.
„Nezlob se, já to tak chtěla. Ty za týden odjíždíš…napořád. Nikdy v životě se už zřejmě neuvidíme a jestli z toho něco bude … tak to prostě bude manželovo a hotovo. Čtyři měsíce to ve mně nechává a nic.“

Pomalu jsme se oblékli. Objala mě kolem krku, políbila .
„Sbohem. Byl jsi sluníčko v mém životě a budu na tebe vzpomínat zbytek života.
A teď už běž,“ vystrčila mě z ordinace se slzami v očích a prudce zavřela dveře.
Kurt čekal na smluveném místě v bazaru.
„Řidič nás čeká za rohem na parkovišti. Tak co, jak dopadla akce? To musela být rychlovka. Necelá hodinka,“ ušklíbl se.
„Kdo se moc ptá, moc se dozví, “ odsekl jsem.

Týden uběhl jako voda. Lenošili jsme, cpali dobrotami, zkrátka žůžo labůžo a předposlední den uspořádal Mahmúd recepci, aby se s námi mohli stavbyvedoucí a vyšší personál ze stavby rozloučit. Veřejně nám poděkoval za odvedenou práci, zdůraznil i rychlost montáže, zkrátka takové ty bla bla řeči .
Za dva dny osobně doprovodil na letiště celou naši partu, rozloučil se s Kurtem a se mnou chlapským objetím.

Cesta domů proběhla zcela v pohodě. Letadlo sedalo na ranvej ve Vídni a Kurt mne zval na Vánoce do Norimberku.
„Zůstanu doma, s vnoučkem si je užiji líp. A navíc, mám už toho cestování po všech čertech plné zuby. Drž se chlape a hodně štěstí. Jo a občas dej o sobě vědět.“
„Ty také. Krásné vánoční svátky.“

Kamarád už čekal na parkovišti u letiště a za dvě hodiny jsem otevíral dveře svého domu. Bylo devatenáctého prosince, čtyři hodiny odpoledne.
„Tulák se nám vrátil,“ hulákali chlapi v hospodě. „Platíš rundu. Všem.“
Obsah dvanácti panáků na tácku skončil v ústech štamgastů.
„Tak povídej a přeháněj. Sakra, nenech se nutit.“
Rozloučili jsme se o půlnoci.

Vánoce v kruhu rodin svých synů s vnoučkem jsem si opravdu užil a snachy se předháněly v mém vykrmování. Přehouply se velikonoce, pak najednou začaly prázdniny. Užíval jsem si rybaření na brněnské přehradě, s čundráky u táboráku a kytary, pohody.
Devatenáctého července večer, zrovna když jsem táhl z vody pěkného bolena, pípl mobil. Ryba skončila úspěšně ve vezírku a já mohl přečíst smsku.
„Máš dceru. 48 centimetrů, tři kila dvacet. Dala jsem jí jméno Latifa, to znamená v arabštině Hezká. Líbám tě, má nekonečná lásko, Samira. Sbohem.“
Nikdy už jsem se do arabského světa nevrátil, nikdy nedostal od Samiry jakoukoliv zprávu o dětech a také ani já nepátral, jak se jim daří.

Navigace v seriálu<< Latifa 05
5 8 votes
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
4 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Martin

Jedním slovem žasnu . Nádherný konec krásné série . Moc krásně a s citem napsané . 1*

lukas

Diky moc za krasnou serii. chtel bych se zeptat jestli bude pokracovani serie Nemesis ze stareho efenixu.

bigbiz

Teď jsem chtěl napsat to samé.

Junior

Skvělé zakončení série, jen je škoda že nikdy vlastně na živo své děti co má se Samirou nikdy neviděl. Ale to je holt život. Nezklamal jsi bylo to výborné počtení. Doufám, že ještě něco přidáš. 🙂

4
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x