Jaro na Aljašce

Konečně nastalo jaro. Definitivně roztály poslední zbytky sněhu, příroda se zazelenala a slunce hřálo víc a víc. Zem změkla a pro mne, zlatokopa, nastala sezóna.
Na svém claimu jsem hledal a těžil zlato hlubinnou těžbou. Jámami, ne štolami. Zlato se tu vyskytovalo ve formě drobných nugetů. Něco se dalo vyrýžovat i v blízkém potoce, ale výnos byl menší, než vynaložená námaha k přesívání tun štěrku z potočního řečiště.

Byl jsem tu už druhý rok a začínal třetí. Za tu dobu jsem z přístřešku sloužícího jako nouzový úkryt před nepřízní počasí vybudoval solidní srub a vůbec si to tu kolem upravil ke svému pohodlí. Času jsem na to měl ažaž.

Nyní pomalu končím. Slíbil jsem své Mary, že se do tří let vrátím jako boháč a její otec svolí ke svatbě. To jsme stvrdili polibkem a Mary mi ještě odevzdala to nejcennější, co počestná dívka má, své panenství. Dodnes, když si honím péro, vzpomínám na její tiché sténání, horký dech, bolestný vzlyk, když jsem pronikl hluboko do ní… lekl jsem se, ale ona sama mě rukama chytla za zadek, tlačila na sebe a nepustila, ani když jsem stříkal.
Za dva roky se mi podařilo odeslat jí pět dopisů, odpověď přišla jedna jediná. Plná slov o horoucí lásce a čekání na návrat.

Teď tu sedím a koukám na pytel plný zlatých kamínků a dumám, kolik jich tam ještě přibude, než to tu definitivně zabalím. Jáma č. 8 vypadá slibně, ale musím jít ještě hlouběji.
I tak snad mám nastřádáno dost, abych obměkčil tatíka Mary ke svatbě.

***

„Prásk.“
Výstřel přišel nečekaně a hlavně zdálky, protože můj instinkt nezafungoval. Jinak jsem rozlišil kdejaký zvuk, kdyby zněl jinak.
Střela mě zasáhla do ramene levé ruky a srazila do jámy, odkud jsem právě vylezl.
„Desperáti,“ projelo mi hned hlavou, kdo to může být. Zlatokopové se nestřílí mezi sebou, zato podivných existencí je tu dost. Ve městě obzvlášť, ale loupežná chamraď slídí i po claimech.

Vytáhl jsem zbraň a překontroval nabití. Svůj šestiraňák mám vždy připravený v pouzdře u pasu. Pak už jsem jen čekal a naslouchal zvukům okolí. Cosi, nebo kdosi se opatrně blížil. Že by byl jen jeden? V lese se sice uměl pohybovat. ale ne tak tiše, abych ho neregistroval. Nevím co čekal, snad to, že mě zabil a jakmile se jeho hlava objevila v mém zorném poli, dostal ji přímo mezi oči. Čekal jsem chvíli, zda se neobjeví někdo další, ale všude bylo ticho.

Na zemi ležel mrtvola zarostlého chlapa v hadrech ozbrojeného až po uši. Puška, dva kolty a nábojové pásy přes prsa. Tenhle zoufalec nějak přežil zimu a teď se potřeboval někde napakovat, ale asi hlavně najíst. Šoupnul jsem ho do jámy šestky, byla už vytěžená a bude mu slušet. Tím to pro mě skončilo. Rána bolela a pálila, ale naštěstí to byl čistý průstřel. Už jsem tu utrpěl všelijaká nepříjemná zranění a hle… doposud žiju.

***

Abych nezapomněl, měl jsem tu i ženu. Indiánku, nebo spíš eskymačku? Kdo se v tom má vyznat. Spatřil jsem ji pod Modrým vodopádem (jak se mu říká), v marném boji s medvědem. Naštěstí ne s grizzlym.
Odpráskl jsem ho a ji dost zřízenou a zraněnou dopravil k sobě. Bála se mě, ale pak pochopila mé čestné úmysly a po ošetření ožila a snažili jsme se nějak dorozumět. Jmenovala se Kikaa a bylo to mladá žena, ale kde se tam vzala, jsem se nedozvěděl.
Jak se uzdravovala, ujmula se kuchyně a ukázala mi spoustu užitečných věcí. Ti lidé byli schopni zpracovat zvíře komplet. Do poslední kůstky. Všechno se dalo nějak použít a využít.

Když byla zdravá a plna sil, jednoho dne mi ukazovala rukama směr a z její pantomimy jsem pochopil, že chce jít domů ke svým. Naznačil jsem, že jí nebráním…. no a večer mi sama vlezla do postele, nahá, dychtivá a žhavá.

Pleť měla snědou, vlasy černé a její pružné tělo vyzařovalo neskutečnou energii a vášeň. Prsa měla krásně kulatá, pevná a plná. Líbala tak nějak zvláštně, ale naučil jsem ji po našem. Kouření neznala, ani lízání klína, ale když jsem se jí tam dostal jazykem, byla v sedmém nebi rozkoše. Vřískala a ječela a já se prodíral jejím hustým porostem chlupů až na kliťák. Stačila chvilka laskání, udělala se a vypustila proud šťáv jak vodotrysk.
Nato jsem na ni nastoupil, vrazil ho do ní až po kořen a pak ji hezky tvrdě hobloval až do výstřiku. Pannou nebyla, šla mi v přírazech naproti a při výronu mě držela za zadek, tlačila na sebe a něco křičela.
Šukali jsme až do rána, druhý den zase a třetího dne jsem se probudil a Kikaa byla pryč. Už jsem ji nikdy neviděl a ani jinýho indiána nepotkal…

***

Blížil se podzim a já se sbalil na trvalou cestu zpět do civilizace a za svou milovanou Mary.
Srub jsem pečlivě uzamkl a vydal se pustinou směr pobřeží.

Čtvrtý den jsem se přiblížil k usedlosti Alema Strausse. Byl to žid, žijící tu se svou Sárou a dětmi Samuelem a Ester. Jednou se mi pochlubil, že jeho příbuzný Levi podniká v oděvnictví, šije pevné odolné kalhoty pro dělníky i zlatokopy a má peněz jako šlupek.
„A proč ty tu dřeš bídu s nouzí?“ otázal jsem se. „Je příbuznej, tak tě třeba zaměstná?“
„Nepohodli jsme se,“ zabručel neochotně. „Kvůli Sáře. Chtěl ji a měl dostat on, jenže já byl rychlejší… Sára otěhotněla… no, a to je všechno. Sáru miluju nadevšecko a raději tu budu hospodařit, než se někde s Levim potkávat.“
To bylo naposled, co jsem ho viděl. Nyní, po dlouhých měsících, jsem se k němu zase dostal. Usedlost tvořila chatrč a pár přístřešků a nezdálo se, že by od poslední návštěvy to vylepšil. Koneckonců farmařit v takové divočině byl holý nesmysl.

Přivítalo mě podezřelé ticho a u domu čirá hrůza. Co se tu odehrálo? Dům byl prostřílen jak řešeto a uvnitř těla Alema a Samuela. Tedy… ehm… to, co z nich po té době, co tu leželi, zbylo. Zařízení bylo zpřeházeno a poničeno. Byl to nájezd lupičů.
Těla Sáry a Ester jsem nalezl v přístěnku na seně. Co se s nimi ti ničemové dělali… zbytky roztrhaných šatů, sukně vyhrnuté… prostě masakr.

Z plánované zastávky se stal úprk, déle bych to tu nevydržel. Sžírala mě myšlenka, jestli ten lupič u mne a přepad usedlosti neprovedli titíž lidé? Že by muži při obraně žádného lupiče nezabili, se mi zdálo absurdní. Měli jistě ztráty, ale těla si odvezli sebou. Pak pobrali, co unesli, zimu možná přežil jen jediný muž a ten mě přepadl, uvažoval jsem.

Vysvětlení jsem se dočkal o pár dní později už jen pár mil od města. Narazil jsem na skupinu důvěryhodně vypadajících mužů, z nichž se vyklubali lovci lidí, což byla jakási policie a vykonavatelé spravedlnosti v tomto drsném prostředí. Nebylo vše sice podle práva, ale desperáti z nich měli vítr a určitý pořádek tu udržovali.

Vyprávěl jsem jim, co se stalo a jejich velitel pokýval hlavou.
„Víme o tom a už jsme ty vrahy dopadli.“
„Pověsili jste je?“ zajímalo mě.
„To by byl malý trest,“ uchechtl se další muž. „Bylo jich pět a při zatýkání dva padli, ostatní se vzdali. Jednomu jsme v lese prostřelili obě kolena, druhého hodili do peřejí řeky a třetího pověsili s pomalu se utahující smyčkou.“
Opravdu spravedlivý trest pro takové vrahy, pomyslel jsem si spokojeně, rozloučil se s nimi a pokračoval. Už jsem se toužil vykoupat v lázni a hlavně se vyspat v pořádné posteli.

***

Město mě přivítalo davem lidí, hlavní ulicí plnou obchodů a saloonů.
Nebyl jsem tu poprvé, navštívil jsem banku a pak zamířil k „Žíznivému Samovi,“ což byl ten z lepších podniků, kde měli čisté pokoje a štětky na úrovni. Žádná spodina.

Podmračený barman rozjasnil tvář, když spatřil žlutý kamínek a nabídl mi „ten nejlepší pokoj.“ Nic jsem nenamítal, i když jsem věděl, že pokoje tu mají všechny stejné.
V poloprázdném lokále zívaly holky nudou a já je sjížděl očima. Do oka mi padla černovláska v šatech tak těsných, že každou chvíli hrozily prasknutím a ani kozy se jí tam pořádně nevešly a draly se ven.
„Jak se jmenuješ?“ oslovil jsem ji.
„Doris. Pozveš mě na drink?“ opáčila s profesionálním úsměvem.
„Ne. Nejdřív mě vykoupeš a až pak ti koupím drink, jestli ještě budeš mít sílu,“ odvětil jsem.
„Ty se nějak cejtíš, chlapáku,“ ušklíbla se. „Teď si přivandroval, seš unavenej, hubenej… s tou koupelí to máš za…“

Chytil jsem ji v pase, přitáhl k sobě a zašeptal.
„Neplatím penězi, ale žlutejma kamínkama. Tak drž jazyk za zuby, rozumíš!?“
„Rozumím,“ zablýsklo jí v očích. Už se těšila, jak mě o ně obere a netušila, že jich mám právě jen na poskytnutí jejích služeb a pár panáků u baru, nic víc.

***

Seděli jsme v kádi plné teplé vody. Doris mi nejdřív vydrhla tělo od mnohaměsíční špíny a nyní jsme se pod vodou vzájemně dráždili. Ona mi honila brko, já měl prsty zabořený v její kundě a druhou jí hnětl a promačkával kozy.
Voda vychládala, tak jsme se přesunuli do postele a pokračovali v mazlení a líbání.
Měla veliká a přitom pevná prsa, byla radost se jimi probírat. Na prostitutku mě líbala vášnivě a dychtivě. To nebylo obvyklé. Tohle nebyla služba, ale opravdové milování se vším všudy.

Ocas mi pomazlila ve své puse s profesionální zručností, polaskala všechna citlivá místa a nevynechala ani kulky.
Když jsem do ní vnikl, prudce mi pánví šla naproti, rychle jsme chytili souhru a bylo to báječné. Krásně mi ho svírala, sama hlasitě vzdychala blahem, opravdu jsme si to užívali. Ležel jsem na ní, rytmicky přirážel a pozvolna zrychloval.
„Ne… ne, prosím… já… nahoru,“ donutila mě ke změně polohy, pak si mě osedlala a sama si řídila svůj finiš. Nevadilo mi to, ptáka jsem měl tak jako tak hluboko v ní a její odsedy mi ho skvěle masírovaly.

„Úúúúúh… oooch… áááááh,“ sténala a nadskakovala na mně, až do svého vrcholu. Tělo se jí třáslo a silné stahy mi ptáka drtily… nešlo to déle vydržet, zdvihl jsem stavidla a semeno do ní proudilo v trhavých výstřicích. Byla to uvolňující slast.
Hned po sexu jsem pochopitelně usnul a Doris měla čas prohrabat mi věci. Našla jen to, co najít měla a s kletbami na rtech mě opustila.

Když jsem druhý den saloon opouštěl, nikde jsem ji neviděl. V bance jsem si vyzvedl svůj majetek a dál pokračoval v cestě do přístavu na loď do San Francisca.

***

Nebudu popisovat celou cestu z Aljašky do San Francisca. Cesta byla klidná, na pevnině i na moři.
V San Franciscu jsem se zdržel pár dní a vyřídil si spoustu věcí, než se dostavníkem přesunul do Meghenu, bydliště rodiny Daltonových a milované Mary.

„Dobrý den, pane. Dlouho jsme se neviděli,“ po ohlášení jsem stanul jsem před samotným panem Daltonem.
Poznal mě hned.
„Vítejte, pane Collinsi. Je to tak… tři roky, nemýlím-li se? Co vás k nám přivádí?“
Před užaslého muže jsem na stolek vysypal hromádku zlatých nugetů.
„A toto,“ z kapsy jsem vyjmul malou zlatou cihličku. „Přijměte jako doklad mé lásky k Mary, kterou tímto si dovoluji požádat o ruku.“
Pan Dalton zrozpačitěl.
„Mladý muži. Věřím, že toto jmění jste nabyl poctivě. Pokud jde o Mary… ehm… nebyl bych proti vašemu sňatku, kdyby ovšem… ee… již nebyla provdána.“

Zhroutil se mi svět. Mary je vdaná! Nepočkala na mě! Přes všechny sliby v dopise plném láskyplných vyznání…
„Jak je to dlouho?“ zeptal jsem se dutě.
„Už dva roky. Událo se mnoho věcí, víte… Mary otěhotněla. Tvrdošíjně tajila a dosud tají toho, kdo ji zneuctil. Ano, říkám zneuctil, ač tvrdí, že tak to nebylo. Aby neutrpěla čest naší rodiny, musela se vdát a dítě tak vzešlo z manželského lože. Pochopila to i ona. Je šťastně provdána za soudního radu Davise, má syna… zkrátka má svůj život.“
„Mohu ji vidět?“
„Nežije tady, ale mohu jí poslat zprávu. Vím, že jsem vašemu vztahu bránil a nevěřil, že byste se o ni dokázal postarat a zabezpečit rodinu. Neměl bych svolit k otevírání starých ran, ale pokud k tomu svolí, bránit setkání nebudu. Berte to jako takovou satisfakci“ řekl pan Dalton a pohledem zabloudil na hromádku zlata. „Máte více těch… kamínků?“
„Ano. Bezpečně uložené v sejfu největší banky v San Francisku.“
„Hm. Neuvažoval jste o investici, třeba do realit? Mám skvělé kontakty…“

Pan Dalton přešel od dcery k obchodu a bylo mi jasné, že by rád přemístil zlaté kameny ze stolku do svého trezoru. Shrábl jsem je zpět do sáčku.
„Vrátil jsem se nedávno a zatím jsem o ničem neuvažoval. Prosím, vraťme se zpět k Mary.“
Pan Dalton zmlkl a později se se mnou rozloučil poměrně chladně.

***

Odpověď od Mary mi přišla asi za dva dny.
Ubytoval jsem se u paní Newtonové v Meghenu, kde jsem si pronajal pokoj.
Paní domácí byla pohledná asi čtyřicetiletá žena, vdova po padlém důstojníkovi 7. kavalerie, která si ale na svůj úděl nestěžovala a volné pokoje v domě nabízela k pronájmu. Součástí nabídky byla i strava. Mně stačila snídaně, na obědy a večeře jsem chodil do místního saloonu, kde přece jen bylo o dost živěji… po všech stránkách.

Paní Newtonová totiž navzdory své fyzické přitažlivosti byla dost upjatá a odtažitá a nedařilo se mi s ní najít téma k hovoru. Zlatokopectví, život v divočině, plavba lodí z Aljašky do San Franciska, nic z toho ji nezajímalo.

Zpráva od Mary byla stručná. Určitě mě chce vidět. Udala adresu a den setkání s dovětkem těším se. Já taky.

***

Po třech letech jsem zase spatřil svoji Mary. Tedy už ne moji, patří jinému, ale přesto jsem se usmál, když jsem jí podal ruku. Ona se tvářila zaraženě, nervózně, ale náznak úsměvu tam byl.
„Pojď dál. Manžel je pryč. Nemusíš se obávat, že bych vás seznamovala. Chci ti ukázat svůj největší poklad.“
Její největší poklad jsem už získal, co víc mi může nabídnout?
„To je Robert,“ zavedla mě do pokoje, kde si na zemi hrál s kostkami asi dvouletý klučina. Opodál seděla na židli chůva, mladá dívka, která rozhodně můj pohled přitahovala víc.

„Máš hezkého syna,“ řekl jsem, co chtěla slyšet.
„Já vím,“ řekla tiše, pak vydala nějaké pokyny chůvě a skončili jsme v malém pokoji, který nazývala salonem.
„Tak povídej,“ vybídla mne k hovoru. Byla to už jiná Mary. Ne tak veselá, bezprostřední a hlavně svobodná. Dnes to je vdaná paní a chová se ke mě dost odměřeně. Aspoň jsem to tak cítil.

„Není moc co. Od doby, co jsem odešel, jsem od tebe dostal jeden jediný dopis. Znám ho nazpaměť a stále ho nosím u sebe. Je už špinavý, potrhaný, ale celou tu dobu mi pomáhal snášet tu samotu a námahu, protože jsem věřil, že na mne čekáš, tak jak jsme se dohodli. Psal jsem ti přece, že se mi daří a ty se tu zatím spřáhneš se starým dědkem a necháš si umotat dítě!“ byl jsem dost příkrý.
„Křivdíš mi,“ zalkala Mary a sklopila zrak. „Vdala jsem se na příkaz otce a ne z lásky, jak si myslíš. Důvod byl zcela prozaický. Čekala jsem dítě. Ne s Jamesem, ale… s tebou,“ dodala s jistým zaváháním.
„Musela jsem se vdát, abych neporodila bastarda. To pro naši rodinu bylo nepřijatelné. Ukazovala jsem otci dopisy od tebe, matka stála při mně, ale byl neoblomný. Dokud neuvidí to bohatství osobně, neuvěří pár řádkům napsaných někde v pustině. Zapomeň už na Collinse, hřímal a já plakala a plakala. Marně. S Jamesem žijeme, no… ehm… jaksi… rozděleně. K tobě můžu být upřímná. Když chce, vyhovím mu, ale jinak si žije svým životem, se svými přáteli, ve svém světě. Proto jsem, možná až moc upnutá na Roberta. James ho sice přijal za vlastního, ale nijak ho nezajímá ani on, ani já. Nejsem šťastná, Lewisi, opravdu ne…“ a Mary se dala do opravdového pláče.

Zpracovával jsem v hlavě informace, jimiž mě zahrnula, hlavně tu o mém synovi! Jedno jediné milování a co přineslo…
„No… ehm… to je… skvělé mít syna… ehm… a nějak se k němu přihlásit…“
„To nemá smysl. Robert je Jamesův syn. Tak je to zapsáno v matrice a Robert nese jeho jméno. To, že je tvé krve nic nezmění. A ani si nepřeji, aby se to někdy dozvěděl. Otec psal, že jsi opravdu zbohatl, to ti přeji, ale osud zasáhl jinak. Promiň,“ svěsila smutně hlavu, ale po chvilce ožila.
„Zdržíš se do zítřka? Přese všechno si máme o čem povídat… jsem často sama a nemám s kým si pohovořit otevřeně, rozumíš mi?“

Souhlasil jsem.

***

Den uběhl jako voda. U jídla se malý Robert dozvěděl, že jsem strýček Lewis, co přijel navštívit maminku. Chůva ho pak odvedla a my měli soukromí.
Hovor se stočil na minulost, na naše společné procházky a Mary byla samý smích, veselá, prostě úplně proměněná.
Jak jsme pili víno, hruď se jí dmula zrychleným dechem a oči se jí leskly, zvlášť když jsme se bavili dost otevřené o TOM večeru, kdy přišla o nevinnost a zároveň otěhotněla.

„Bylo to krásné,“ vzdychla. „Často na to vzpomínám. To když James… no… to sem nepatří.“
„Ale mě to zajímá,“ vyhrkl jsem s úsměvem.
Mary zrudla a dumala, nakolik může být upřímná. Pak vzdychla.
„Tak jo. James má už svůj věk. Nebaví ho nějaké něžnosti, hlazení a jde rovnou na věc. Jeho… ee… úd… nevydrží být dlouho pevný a proto rychle vykoná styk a tím je naše milování odbyto. Jistě chápeš, že já z toho nic nemám, nejsem ani připravená… prostě… můj milostný život neexistuje. Obětovala jsem se pro rodinu a nyní jsem na pochybách, zda ta oběť není příliš vysoká. Ty ses vrátil a kdybych počkala, dočkala bych se štěstí. Dokážeš mi odpustit?“ poposedla si blíž a nechala se rukou obejmout kolem pasu.

Odvážil jsem se jí odpovědět polibkem. Zprvu strnula, ale pak roztála a nabídla mi svůj jazyk… vášnivě a divoce jsem se začali líbat.
Od líbání nebylo daleko k ohmatávání a svlékání, ale to v salonu nebylo dost dobře možné. Nakonec jsem si ji vzal zezadu, že ohnutá se lokty opírala o stolek a rozkročena měla šaty vyhrnuté nad pas.

Byla mokrá, otevřená a přírazy se nesly mlaskavě po celé místnosti.
„Ano… udělej mi to tvrdě… nešetři mě… Bože… joooo… už… buduuuu,“ kvílela slastí a byla znát její vyhladovělost. Na kost tvrdým ocasem jsem jí plenil klín hlubokými přírazy a užíval si silné stahy a sevření poševních stěn.
„Božeeee… ááááách,“ projelo jí tělem vyvrcholení já přirážel stále rychleji a prudčeji a než ji orgasmus odezněl, vyprázdnil jsem se do ní i já.
„Jo… jooooo,“ zachrčel jsem a zůstal v ní zaražený až do změknutí ocasu.

Postavila se, shrnula si šaty a já si uklidil ptáka do kalhot.
„Tohle se nemělo stát,“ řekla tiše a provinile.
„Nemám ten dojem,“ odvětil jsem. „Tohle jsem si představoval celé ty roky…“
„Ano… i já. Jenže teď to bylo doopravdy a já na to nebudu moci zapomenout. Jak mám spát s manželem, když přitom až teď jsem zase zažila nádhernou rozkoš. Co jen mám dělat?“

Jedno řešení tu bylo. A jak to udělat? Na to jsme měli celou noc.

Pochopitelně jsme jen neplánovali budoucnost. Mary byla opravdu vyhladovělá a potřebovala se nasytit pořádným milováním. I když jsem odpočíval, laskala, hladila a líbala mě všude po těle. Vtiskávala polibky na jizvy zahojených zranění, na místa vzrušení, tedy hlavně již značně unavený ocásek, krk, uši, ústa… a sama dychtivě přijímala mé projevy lásky. Kroutila se a vzdychala slastí nad laskáním klína, plných prsou, krku a zadečku. Souložili jsme v mnoha polohách, laskali se vzájemně i obráceně na sobě!
Byla to krásná noc a a věřili jsme, že ne poslední.

***

EPILOG

Zima skončila a konečně nastalo jaro. Definitivně roztály poslední zbytky sněhu, příroda se zazelenala a slunce hřálo víc a víc. Pro mě, zlatokopa, nastala další sezóna.

Mary, v pokročilém těhotenství, se batolila po srubu, otevírala okna a dveře a vymetala ven všechnu tu havěť, co u nás přezimovávala.
Malý Robert objevuje přírodu a co chvíli se na něco ptá a všechno ho zajímá. Budu v něm mít skvělého pomocníka a nástupce, jen co trochu víc vyroste.
Mary nás žárlivě pozoruje a tvrdí, že pod srdcem nosí holku, aby měla také nějakého parťáka, když my chlapi tak držíme spolu.

Co netuší, že jakmile bude moci, zase na to vlítneme se vším všudy a naděláme si ještě kupu (nebo kopu?) dětí. Tak to v divočině chodí. Život je třeba si nejen užít, ale zabezpečit se na stáří, aby se měl o nás kdo starat, až budeme se svojí ženou na výminku.