Katovský příběh

„Otče, ty budeš zítra mučit tu služku?“ otázal se Jakub otce Bartoloměje, městského kata, neboli mistra ostrého meče, jak se mu uctivě říkalo.
„Neříká se mučit, ale vyslýchat právem útrpným,“ opravil ho otec. „Proč tě to zajímá?“
„Proč asi?“ prohodila s úšklebkem matka u ohniště, kde v kotlíku míchala polévku. „Nahá holka vřeští, pláče a přizná cokoli. A vy, chlípníci, ji očumujete. Tak to je.“

Bartoloměj mlčky uznal, že na tom něco bude. On to bral jako práci, ale je pravda, že na podobné výslechy přicházela div ne celá městská rada. Na výsleších jiných zločinců byl přítomen jen rychtář, purkmistr nebo konšel.

„Říkal si, abych se učit převzít řemeslo, tak že bych ti zítra dělal pomocníka,“ odpověděl Jakub.
„To nejde. Bude tam spousta pánů a pomocníka mi dělá Matěj Klika, to přece víš.“
„Vidíš?“ triumfovala matka. „Zase se, prasáci, budou dívat na ubohou holku. Je vůbec vinna?“
„To nevím,“ pokrčil Bartoloměj rameny. „O případu vím jen tolik, že zabila svého pána, ctihodného měšťana Ctibora Kashe, okradla ho a…“
„Včas neutekla, co?“ dodala žena. „Kdyby to udělala, už je dávno za horama.“
„Přistihla je manželka a podařilo se jí přemoci a uvrhnout do žaláře. Nepřiznala se a zítra bude vyslechnuta právem útrpným. Ale abyste neřekli, budu na ni mírný,“ ukončil Bartoloměj hovor, protože žena postavila doprostřed stolu kotlík s hustou polévkou, kde plavaly kusy masa. Kat si nežil nijak nuzně.

***

Bartoloměj opravdu nebyl od toho někoho soudit. Byl placen za svou práci a o nic jiného se nestaral. Prokázání viny měli na starosti jiní, i když vynucování přiznání právem útrpným, pravda, bylo dost zavádějící. Pálení boků, vykloubení údů, palečnice, to vzbuzovalo hrůzu už od představy a katovi se pak přizná každý, vinný či nevinný.

Bartoloměj byl městským katem už patnáct let a za tu dobu sprovodil ze světa už hezkou řádku zločinců. A to rozličnými způsoby, dle druhu spáchaného zločinu. Nejčastěji oběšením.
Nyní byl ve věku, kdy už musel myslet na nástupce a syn Jakub byl nejjednodušším řešením. Jako syn kata byl obyvateli města zařazen mezi osoby snížené na cti, takže jiné povolání nepřicházelo do úvahy a na stará kolena se stěhovat a předat katovnu jinému katovi, se Bartolomějovi také nezamlouvalo.

Jakuba zaučí, ale ne zítra, to bude v kobce opravdu plno pánů. Že by opravdu tak toužili po mladém těle? To nemají doma manželky (někteří i mladé), nebo nechodí do hampejzu, který tajně provozuje místní konvent Bratrů opatrovníků sv. Ignáce? Sám purkmistr je tam prý stálým zákazníkem. A že hampejz provozují samotní mniši? Inu, pod svícnem bývá tma a peníze nesmrdí i když se vydělávají hříšným způsobem.

Mladá, hezká služtička je asi holt něco jiného než prodejná zmalovaná konkubína.

***

Kristýna jedla podanou krmi bez chuti. Kaše byla dobrá, ale vyhlídky chmurné. Věděla, co ji zítra čeká, ale přece se nepřizná k činu, jež neudělala? Kdyby mohla, tak Metuzalémě zakroutí krkem. Copak za to může, že s pánem občas… to… špásovala? Když mu nepodrží samotná manželka, musí si pán ulevit jinde. Ctibor byl ale stydlivý navštívit hanbinec a když ji žádal o tuto službu, samozřejmě ne zadarmo, zrudly mu uši. A jí se ho zželelo. Ctiborovi bylo asi pětatřicet let a jako muž v plné síle má právo na plnění manželské povinnosti ze strany manželky, no a ta když lože s ním sdílet odmítá… je po ruce služebná. Naštěstí se jí pán líbil a jeho milostné umění také bylo hezké. Jen kdyby je ta babizna nepřistihla a nespustila celou tu lavinu událostí, které pravděpodobně skončí její popravou. A Kristýna se usedavě rozplakala.

Pak se náhle zjevil v cele sám rychtář Václav Žezlo od Černé brány, jak znělo celé jeho jméno. Byl to muž bohatý, ale vůbec ne nafoukaný, zato moudrý a uvážlivý, což bylo při vyšetřování zločinů důležité. Nadutí panáci z radnice ke služebným a chudým lidem obecně měli jen slova opovržení. O osudu Kristýny už měli jistě jasno. A rychtář jí přišel říci rozsudek, myslela si. Proč by za ní teď v noci chodil?

„O tvé vině není pochyb,“ začal tichým a klidným hlasem. „Myslím městskou radu. Já o tom zase tak přesvědčený nejsem. Proto potřebuji celou tu věc s tebou dopodrobna probrat a mít v ruce alespoň jeden jediný důkaz o tvé nevině. Nuže, pohovoříme si?“
Kristýna kývla a složila ruce do klína.
„Co chcete vědět?“
„Všechno,“ rychtář z tlumoku vytáhl pergamen, baňku inkoustu a naostřený brk.

***

Ponocný odtroubil již druhou hodinu ranní, když spícím městem chvátal rychtář s biřicem Jírou nesoucím lucernu. Mířil k domu konšela Witolda Schwanze, což byl Čech jako poleno, ale poněmčil si jméno. Byl to kupec, tak asi to provedl z obchodního hlediska, kdoví. Rychtář měl od Kristýny jistou informaci a tu si musel ověřit. Witold není doma, jen jeho žena Apolena a syn Vítek a za ním právě šel. Byla sice noc, ale tohle bylo důležité.

***

Apolena spala přitulená k tělu syna s rukou přehozenou přes jeho hruď. Byla nahá, ale celá přikrytá houněmi a navíc, bylo pozdní jaro a noci již nebyly tak chladné. I Vítek byl nahý. Před několika hodinami se naplno věnovali milostnému konání a nač by se oblékali, vždyť ráno se opět pomilují.

Hříšnému vztahu propadli před několika měsíci, kdy Witold zkroušeně přiznal, že v bavorském Řezně obtěžkal jednu vlivnou vdovu a jestli nechce skandál, musí jí vyplatit určitou částku a proto byl nucen sáhnout do rodinného jmění.
Apolena ztropila povyk, až nakonec smutně sledovala, jak Witold přesouvá váčky se stříbrňáky z okované truhlice do cestovního vaku.
Muži se neodporuje, neslo se jí v hlavě, ale kromě toho tam začal rašit i plán pomsty. On obtěžkal vdovu, ona taktéž poskytne útěchu jinému muži. A proč ne Vítkovi, nevlastnímu synovi z Witoldova prvního svazku? Je to jinoch sotva devatenáctiletý, zaučující se v otcově živnosti a Witold často nebývá doma. Nasadí mu parohy, že neprojde dveřma, kurevník jeden!

Vítka svedla poměrně snadno. Napomohl tomu věkový rozdíl sotva čtyř let a stačilo pár náznaků, džbánek vína a najednou byli v loži, ona na zádech s roztaženýma nohama, on na ni, kopulující do lůna a oba si to užívali. Líbali se, Vítek laskal její pevné prsy a vůbec ji hladil a dotýkal se po celém těle. Witold se již nevyznačoval velkou výdrží, zato Vítek měl síly na rozdávání a když ani po dvou výronech mu úd ani chuť neochabovaly, byla Apolena se svým nápadem spokojena a nabídla mu místo v loži vždy po dobu manželovy nepřítomnosti. A tak tomu bylo i v době nečekané rychtářovy návštěvy.

***

„Buch, buch!“ zadunělo na vrata.
„Kontrola počestného spaní!“ zahlaholil rychtář a i když sám to považoval za hloupost, nic jiného ho pohotově nenapadlo.
Probuzená dvojice zmateně hledala své svršky a pak se Apolena vyklonila z okénka své komory.
„Přejete si, rychtáři?“
„Je doma tvůj syn Vítek?“
„Jistě. Je ve své komoře. Promiňte, služebná má volno. Půjdu vám otevřít sama,“ zanořila se Apolena dovnitř a Vítek pádil k sobě, předstírat spánek.

Po vstupu do mázhauzu již rychtář spaní kontrolovat nechtěl a žádal o rozhovor s Vítkem. Ten se dostavil nedbale přioděn, rozcuchán a rozespale zíval.
„Znáš Kristýnu, služebnou ctihodného Ctibora Kashe, mědirytce a…“
„Znám. Od vidění. No a?“ podivil se Vítek a šeptem dodal. „Matinka na schodech poslouchá. Mohli bychom jít někam stranou?“
Rychtář pochopil a vyšli na malý dvorek, ke Vítek polohlasně pokračoval.
„Rodiče nemají a nesmí mít potuchy, že se s ní vídám. Chudá služka a já… ona… něco… poslala vás na mě? Proč?“
„Byla tu večer na svátek sv. Klotyldy? Ona tvrdí, že jste strávili spolu celou noc,“ děl rychtář.
„Tady jsme nebyli. Byli jsme v obchodním dvoře otce, nad stájemi je seník,“ bručel Vítek.

Kristýnu bral jen jako holku na špásování, nic víc, ale jestli ji obtěžkal, bude mít problém.
Momentálně měl dvě souložnice. Kristýnu a Apolenu. Každá měla své kouzlo, ale upřímně nemiloval žádnou.

„Jsi ochoten to odpřisáhnout u soudu? Kristýna je obviněna ze zločinu vraždy,“ řekl rychtář.
Vítek zavrtěl hlavou.
„To se nikdo nesmí dozvědět. Měl bych doma peklo. Už tak si musím vymyslet nějakou výmluvu o čem s vámi hovořím.“

Rychtář byl zdrcen přístupem bohatého amanta ke své chudé milence. Její život mu byl jedno, hlavně že on nebude mít problém.
„Jdeme!“ odplivl si znechuceně a kývl na Jíru.
U vrat se ještě otočil.
„Srovnej si se svým svědomím, až ji pozítří popraví,“ a hlasitě za sebou zabouchl.

Další rychtářovy kroky mířily do katovny. Je třeba informovat kata, že bude mučit nevinnou osobu.

***

Byl již jasný den, když Apolena s Vítkem stále dleli na loži a ona mu právě soustředěně kouřila ocas. Laskala ho, líbala, lízala, cumlala a sála. V tom se vyznala velmi dobře.
Vítek slastně vzdychal jako jindy, ale v hlavě měl stále ten rychtářův hlas o svědomí.
O čem to mluvil, jaká poprava? Kristýna něco provedla v době, kdy byla s ním? Asi ji někdo křivě udal, došlo mu.

Náhle se mu na ústa přisála Apolena. Dokončila mazlení ocasu a chtěla nyní své uspokojení. Jazykem mu vjela do úst a až po delší době se odtáhla.
„Co mám udělat?“ mazlivě mu žužlala boltec ucha.
„Buď má háravá fena,“ řekl Vítek.
„Anooo…“ zavzdychala slastně a nastavila se mu na všech čtyřech.
Ocas do ní zajel prudce až po kořen a ona jen hlasitě vyjekla a zasténala rozkoší.
„Oááách… jsi tak… pevný… silný… cítím tě celého v sobě.“
Vítek do ní rytmicky bušil a stále přemítal nad těmi slovy – srovnej si se svým svědomím, až jí pozítří popraví – ach ne, musí něco udělat.
„Ah… ah… aáááách,“ sténala Apolena ve svém vrcholu, on se rychle odbavil a vystříkal jí semenem na zadku cestičku.

„Přijdu až večer,“ popadl rychle šaty a než se Apolena vzpamatovala, byl pryč.

***

V podzemní kobce mučírny bylo opravdu plno. Rychtář, purkmistr, čtyři konšelé a v rohu u dveří dva zbrojnoši. Před nimi stály mučící nástroje, katův pacholek Matěj a sám kat Bartoloměj. Purkmistr předčítal obvinění Kristýny a žádal kata o vykonání výslechu právem útrpným.

Bartoloměj kývl a Matěj přivedl Kristýnu, hotový raneček neštěstí. Nikdo netušil, že kat s ní měl ráno promluvu a dívka nyní houkavě plakala, jako by bila její poslední hodinka. Přítomné to ale nijak neobměkčilo.
„Přiznej se a nic se ti nestane. Nemáme zájem mučit tvé tělo,“ řekl purkmistr, ale dívka byla ve svém odmítání zatvrzelá.
„Kate, konej!“ a Bartoloměj k ní přistoupil a prudkým škubem ji natrhl blůzku. Objevily se menší ale pevné prsy a dívka instinktivně překřížila ruce přes hruď. Matěj jí je násilím roztáhl, aby se muži mohli vynadívat, jak dívku pokládají na žebřík a uvazují jí ruce v zápěstí a nohy v kotnících.

„Měly by dát tý děvce roubík. Kdo to má poslouchat!“ naklonil se na purkmistra kožešník Šíma. „Strašně řve!“
Kristýna skutečně ječela vysokou fistulí a to se jí ještě moc nedělo. Tělo měla natažené, ale údy ještě nevykloubené.
„První stupeň! Vina zatím neprokázána! Nepřiznala se,“ hlásil Bartoloměj a purkmistr pokynul k pokračování.
Matěj pootočil kolem, tělo se napjalo jak struna a další příval bolestného křiku naplnil kobku.
„Druhý stupeň! Vina neprokázána! Stále se nepřiznala,“ zahlásil Bartoloměj a dodal. „Vzácní páni. Nyní již hrozí vykloubení až odtržení rukou. Mám pokračovat?“
„Zadrž!“ křikl purkmistr. „Zkusíme něco jiného. Nasaď jí španělskou botu!“
Nijak mu nevadilo, že bota se většinou používá u obviněných z čarodějnictví. Bartoloměj to věděl, ale jen mlčky pokrčil rameny.

Kristýna nijak neprotestovala, když ji zbavili i suknice a jen v roztržené košilce prakticky nahá seděla na špalku a kat jí nasazoval na holeň desku se šrouby a hroty. Muže zajímala jiná místa na dívčině těle, a tak nesledovali, že šrouby jsou nasazeny volně a postupným utahováním se desky stále nesvírají svou drtivou silou.

„Přiznej svou vinu!“ hromoval purkmistr, kterému se vývoj výslechu nelíbil.
Kristýna již ani nesténala a byla apatická, teprve když ocelové hroty se jí zakously do oblého lýtka a zepředu tlačily na holenní kost, vykřikla bolestí a omdlela.
„Čtvrtý stupeň tortury,“ řekl Bartoloměj lakonicky a rychle dívku zbavoval mučícího nástroje.

Rychtář vstal. Přece jen se v právu orientoval víc než městská rada.
„Pokud obviněný nepřizná svou vinu ani na čtvrtém stupni útrpného výslechu, je nevinný.“
Muži nesouhlasně zahučeli, že je to jistě čarodějnice a mělo by se pokračovat, ale do debaty vstoupil Bartoloměj.
„Obviněná je neschopná dalšího výslechu a musí se zotavit. Tak to nařizuje právo.“
Rychtář si pak něco špital s purkmistrem, který mu odpověděl.
„Dávám ti dva dny, rozumíš, dva dny. Jináč tu vražedkyni popravíme!“

***

„Děkuji ti,“ řekl později rychtář katovi, který ukládal Kristýnu na lože a přikládal na nohu hojivou mast.
„Neděkuj, dej mi dva stříbrňáky a jsme vyrovnáni. Je to má práce, ale tu nebohou holku jsem nemohl zohavit. Zvláště když máš ten nezpochybnitelný důkaz,“ řekl ironicky. „Proč jsi ho nevynesl před soudem?“
„Protože je to takové zašmodrchané. Nemohu ti říct víc. Ale mám dva dny to nějak zařídit. Tu máš peníze,“ podal katovi obnos a odebral se k domovu.

Na rychtě na něj čekal Vítek Schwanz.
„Jdeš pozdě,“ tvářil se rychtář přísně. „Čekal jsem tě u výslechu. Není ti té holky líto? Líhá s tebou a ty ji necháš popravit, i když je nevinná?“
„Proto jsem tady,“ kroutil se Vítek. „Budu před ctěnou městskou radou vypovídat v její prospěch.“
„Už se nebojíš klevet a rodičů?“ ušklíbl se rychtář, ale Vítek neodpověděl, poroučel se pryč a zapadl do nejbližšího šenku se napít. Potřeboval to.

***

Kristýna se zotavovala celkem rychle. Ačkoliv ji kat informoval, že bude mučení více předstírat, než konat, přece jen jistou bolest bude muset snést. Že ale bude taková, netušila. Žebřík ještě ušel, ale ta bota… omdlení z bolesti rozhodně nehrála. Kost naštěstí zůstala zachována a otlaky se brzy zahojí. Proč jen musí trpět, když je nevinná?

Když po poledni přišel Bartoloměj a přinesl jí džbánek piva a na talíři kus pečeně, smutně se na něj usmála.
„Proč ta péče? Stejně budu popravena.“
„Rychtář tvrdí, že ne, ale nic mi nechtěl říct. Musíš se zase dát do pořádku, Myslím, že již tu dlouho zavřená nebudeš. Ukaž… prohlédnu ti holeň.“

Doteky na nohou byly jemné a příjemné. Za jiných okolností by byly i vzrušivé a Kristýna cítila, že nějak musí projevit svoji vděčnost.
Natáhla ruku a vjela mu do nohavic. Nahmátla úd a jemně ho propnula v dlani.

„Oh… co děláš?“ zkoprněl Bartoloměj.
„Projevuju ti svůj vděk… nelíbí se ti to?“ vrněla Kristýna a cítila, jak ocas tuhne a nabývá na objemu.
„Já… ne… ano… ohh… je to… příjemné,“ pomalu si stáhl nohavice, aby mohla pokračovat v laskání.

Když už se mu postavil a trčel nahoru, Kristýna se na něj nasunula rty a začala sát. Bartoloměj toto neznal, žena se s ním milovala klasickým způsobem na zádech s roztaženýma nohama a netušil, že se dá dosáhnout rozkoše i jiným způsobem. Toto bylo velmi slastné, ale asi i velmi hříšné.
Na žaludu cítil mazlivé doteky jazyka i strojový pohyb sevřených rtů a pak už to z něj nezadržitelně šlo ven. Kristýna cítila záškuby a včas ho vyplivla a proud semene tak vytryskl stranou.

„Ah… ooooo,“ vzdychal Bartoloměj ve slastném uvolnění.
Pak si ocas zastrčil do nohavic a vypotácel se ven jako opilý. Tohle bude ještě dlouho vstřebávat.

***

Odpoledne Vítek pronesl pod přísahou na svatý kříž, že osudnou noc, kdy byl zavražděn Ctibor Kashe, strávil noc s Kristýnou ve stáji ve dvoře jeho otce Witolda Schwanze.
Proti svědectví bezúhonného mladíka a syna ctihodného měšťana nebylo námitek a purkmistr shledal Kristýnu nevinnou. Hned však rychtáři připomenul jeho povinnost najít skutečného vraha. Takto už ztratili spoustu času. Jako by za to mohl on.

***

Kristýna po propuštění musela opustit město, ale stihla si s Vítkem promluvit. Poděkovala mu a proběhlo ještě něco jako příslib budoucího shledání? Možná. Každopádně Vítek Kristýně předal měšec s penězi a vyprovodil ji až k městské bráně.

Rychtář zatím navštívil dům Ctibora Kashe, aby vdovu Metuzalému informoval o křivém svědectví vůči jejich služce.
„Budeš se zpovídat před městskou radou,“ řekl jí úředním tónem, ale její úšklebek znamenal, že k tomu určitě nedojde. Nevěděl, že žena mnohým konšelům slíbila i jinou než peněžní odměnu za vyřešení celého případu v její prospěch a tudíž je tak prakticky nepostižitelná. Dobrá, Kristýna přežila, ale odešla z města, takže nebude jejím plánům překážet.

Metuzaléma byla žena ještě poměrně mladá, ale chladná, vypočítavá, sobecká, lakomá a dalo by se tak pokračovat dál. Pohledná tvář byla její hlavní zbraň. Ovšem láska a milování jí nic neříkaly. S manželem Ctiborem uléhala velmi zřídka a jen pokud z toho něco měla. Třeba peníze na nové šaty. Nikdy ne jen tak, nebo snad z manželské povinnosti? Chachá. Stačilo naznačit nevolnost, nebo pravidelné obtíže a Ctibor to respektoval.

„Přistihla jsem je se kurvit! To nestačí? Svého drahého manžela jsem ale nezabila. To ona. Všechny peníze z truhly se našly v její komoře,“ byla žena rozhořčena, že snad rychtář podezírá ji. Hned však změnila taktiku, přešla do svůdného úsměvu.
„Jistě bych vám byla velmi vděčna, kdyby se ten případ již ukončil. Vlastně se nic nestalo. Ta dorota byla vykázána z města a peníze mi byly uchráněny… co říkáte?“

Rychtář tál nad svůdnou hezkou tvářičkou a cítil jak mu tuhne ocas a roste chtíč, ale opanoval se.
„Jistě. Případ již brzy uzavřu. Ale toho obvinění z křivého nařčení vás nezbavuji.“
Svůdná tvářička se změnila ve zlostnou masku.
„Uvidíme, slovutný rychtáři.“

***

Vítek se vrátil domů právě když Apolena dokončovala večeři.
„No konečně. Otec se dnes ještě nevrátí a ty někde trajdáš,“ plísnila ho. Ona věděla, jak trávit volný čas. Jenže na to musí být dva. Její touha po milování byla silnější než Vítkova.

Mlčky pojedli a když žena poklidila stůl, náhle ji Vítek popadl v pase, břichem přirazil ke stolu a jal se jí kasat suknici.
„Co děláš? Nech mě!“ bránila se Apolena, ale náhle pocítila prudký příraz a pronik tvrdého ocasu do klína.
„Oááách… Bože!“ bolestně zasténala, protože nebyla ještě dostatečně zvlhlá, ale Vítek začal přirážet jako smyslů zbavený.
„Proč… to… děláš… ohh… oh,“ vzdychala Apolena, která už se více uvolnila, ale stále nemohla pochopit to konání. Bere si ji tu jako nějakou konkubínu, jak ponižující.
„Chci tě, tady a teď!“ sykl Vítek a dral se jí přes košilku na prsa, která mnul a mačkal.
„Ano… Bože… ano… vezmi si mě… celou,“ sténala Apolena a začala vypouštět šťávy, jak ji to náhle začalo vzrušovat. Ta poddanost, náhle zmocnění se, její pokoření… ještě to nikdy nezažila.
Vítek ji sjížděl prudkými a hlubokými přírazy až do vlastního ukojení a vše tentokrát vypustil do ní.
„Tu… máš,“ hekal a cítil, jak jí stříká semeno do lůna.

Apolena měla prožívanou rozkoší mžitky před očima a pocit rozlití semene v sobě ji přivedly na samotný vrchol slasti. Nohy se jí podlomily a nechala se zvednout do náruče a odnést do komory, kde ulehli na lože, aby pokračovali v milování.

Ráno byl pryč nejen Vítek, ale i jeho věci a podstatná část rodinných peněz.

***

Čas plynul dál. Rychtář ale nezapomněl na Metuzalému. Věděl, že ona je tím vrahem, jenže nemohl jí to dokázat. Žena dostála slibů a poskytla konšelům své tělo a tím si pojistila svoji nedotknutelnost a ochrannou ruku. A brzy rozjela svůj podnik, totiž konkurenci podniku Bratrů opatrovníků sv. Ignáce. Klientelu tvořili ctihodní měšťané či vzácní návštěvníci z řad šlechty, jež zavítali do města a toužili po nějakém tom rozptýlení.

Tajný hampejz byl veřejně znám, stejně jako ten první, ale jelikož se vše konalo bez důkazů za zavřenými dveřmi, byl mlčky tolerován. Stížnosti zbožných žen a počestných měšťanek byly zametány pod koberec. Jakpak by ne, když řada konšelů v čele s purkmistrem byli jeho častými návštěvníky.
Pracovnicemi nebyly konkubíny z ulice, ale povětšinou mladé služky i počestné vdovy. Jedny potřebovaly peníze, jiné byly neukojené. A zákazníků byl dostatek. Jelikož ani mnišský nevěstinec neutrpěl zásadní odliv, neboť zde byla návštěvníky spíše ta chudší část obyvatel, fungovaly oba vedle sebe bez problémů.

Vdova Metuzaléma bohatla a pomýšlela na koupi nějakého dvorce za hradbami města, kam by se pak na stáří uchýlila.

***

Mladý Jakub, syn kata Bartoloměje, mu již pár měsíců byl platným pomocníkem a učil se rychle. Jak mučit, tak i uzdravovat. Lidé se sice kata stranili, ale když měly nějaký neduh, rádi za ním přišli, nechat se ošetřit.

Kdo se kata neštítil a ani se mu nevyhýbal, byl rychtář Žezlo, ras Klika, řemeslníci vyhnaní za hradby města (jircháři, koželuzi) a samozřejmě rybáři. Tato roztodivná směs lidí žila svým vlastním životem, vesměs nikým neobtěžováni. Buď pro svůj snížený původ, nebo silný zápach vycházející z jejich dílen.

O panictví Jakub přišel s rasovou dcerou Alenou. Byla starší, zkušenější a vedla ho tak, aby ho to naučila a sama z toho něco měla.
Stalo se tak ve vrbinách u řeky, když se nejprve vykoupali a nazí se pak k sobě přimkli, aby se zahřáli, políbili se a Alena převzala iniciativu.
Rukou mu ptáčka jarabáčka přivedla k životu, poté na něj usedla a pozvolnými odsedy si nejdříve sama udělala dobře a Jakub ji přitom hezky a nesměle laskal, mnul a hrál si s jejími plnými prsy, až nakonec ležela na zádech, on na ní a rytmickými přírazy se ukojil a vyvrcholil. Moc se mu to líbilo a s Alenou se scházel dál, než ho otec natolik zaměstnával, že už na ni neměl tolik času a Alena si našla někoho jiného. V tom neměla problém. Doma jich bylo šest, z toho čtyři bratři a jako rasovi synové, také bez naděje na slušnou dívku s odpovídajícím věnem… kde ti asi získají svou první zkušenost?

***

„Otče, jak to bylo tehdá s tou služkou zabitého Kashe?“ otázal se Jakub, když na popravišti odklízeli mrtvoly vystavené zde na výstrahu již několik týdnů, tak i „čerstvou“ ženu, jež zabila svého manžela. Pohled na nahé ženské tělo je nijak nevzrušovalo (natož mrtvé), ale Jakuba to přivedlo ke vzpomínce na onu nešťastnou dívčinu.

„Byla nevinná a vrahem nejspíš je jeho žena Metuzaléma. Říkal mi to rychtář v šenku. Jenže tahá za kratší konec lana. Vražda tak zůstane nepotrestána.“
„Ale to je nespravedlivé,“ horlil Jakub.
„Je. Tak to prostě na světě chodí… hele, co děláš… upadla ti ruka,“ koukl Bartoloměj na muže, jež byl lámán v kole a po několika měsících se již poněkud rozpadal a dodal.
„Vezmi si náš život. Jsme osoby snížené na cti a přesto nás všichni potřebují. A mohu já se jít projít po městě? Mohu, ale všichni mě obcházejí, vyhýbají se mi a před městskou radou musím stát na vlčí kůži. To je nějaká spravedlnost?“

Jakub mlčel, ale kul plán, jak té vražedkyni dokázat její čin. Náhle ho něco napadlo…

***

Utajený podnik vdovy Metuzalémy navštívil neznámý mladý muž. Podle oděvu se jednalo o zámožnou a tudíž váženou osobu a proto byl bez problémů vpuštěn dovnitř.
„Co vás ke mně přivádí, pane, pane… “ uvítala ho Metuzaléma ve své komnatě.
„Dovolte se mi představit. Jsem Aksamit, syn Arnošta Kashe ze Svojova. Jde o bratra vašeho manžela Ctibora Kashe a já jsem jeho synovec. Mohu si s vaším manželem promluvit?“

Metuzaléma se zarazila. V životě neslyšela, že by Ctibor měl nějakého bratra. Zaslechla cosi o vzdálených příbuzných, ale bratr je něco jiného. O tom by určitě něco věděla.
„Jde o omyl, můj manžel nemá žádného bratra,“ odvětila ostře.
„Ale jistěže má. Jen se nestýkali, neboť žijeme v Sedmihradsku a odtud se listy dost často nedostanou k adresátovi. Můj otec nedávno zemřel a zanechal závěť, kde zmiňuje i svého bratra Ctibor a já jsem zde, abych to ověřil a vše vyřídil. Já sám jsem svého strýce nikdy osobně neviděl, takže rád mu stanu tváří v tvář.“
„Setkání… ee… nebude možné. Neboť můj nebohý drahý manžel se stal obětí vraždy,“ vysoukala ze sebe Metuzaléma.
„Vraždy? Co se stalo?“ zděsil se mladík.
„Zabila ho služebná, když jsem nebyla doma. Ukradla peníze a přistihla jsem ji, když chtěla uprchnout… Nerada na to vzpomínám, je to ještě příliš čerstvé,“ Metuzaléma se rozplakala.
„To je… nemilé. V závěti se totiž jedná o velmi vysokou částku ve zlatých denárech,“ mnul si Aksamit bradu.

Metuzaléma ztuhla. Zlaté denáry? Ty musí mít! A nasadila svůdný pohled a úsměv.
„Lze odkaz přesunout na manželku zesnulého? Jsem stále jeho ženou…“
„Nejsem v právních věcech tak sběhlý, vzácní paní, ale… ehm… řekněme si na rovinu, něco za něco, že? A všechno jde,“ pousmál se Aksamit.
Paní Metuzaléma se mu líbila.
„Proto přijměte pohostinství pod mojí střechou,“ řekla. „Komnata v podkroví bude hnedle připravena a povečeříme spolu. Buďte mým milým hostem. Ráda se o manželově bratru i vás něco bližšího dozvím. Opravdu jsem doposud netušila, že nějakého měl.“

***

Večer se velmi vydařil. Aksamit byl vtipný a společenský člověk. Občas sice vyprávěl věci, nad nimiž jí studem zrudly líce, ale jinak to byl výborný společník. Metuzaléma cítila, že ho dostává na svoji stranu a bylo třeba učinit poslední krok.

A sotva ulehli, netrvalo dlouho a u Aksamita v komnatě se zjevila Metuzaléma oděná v průsvitné tunice, ukrutně drahé, dovezené z arabských zemí, usedla na pelest a ruku zajela pod pokrývku do správných míst, totiž na mladíkův klín.
„Pššš… přišla jsem tě potěšit. Jsi mladý, silný, krásný a jistě potřebný… v mých rukou budeš hýčkán,“ šeptala tiše.
Musela se hodně přemáhat, milování ji nic neříkalo, ale věděla a naučila se to přemoci, pokud to bylo potřebné. A to nyní bylo. Musí mladíka ovládnout pro svůj záměr zmocnění dědictví. Pak se ho zbaví, ale nyní bude ta nejlepší milenka na světě.

Aksamit se rád poddal jejím dotykům. Žena byla vskutku krásná a jistě bude ještě hezčí nahá.
Její tělo bylo hladké, pevné a horké roznícenou vášní. Její tvary a křivky byly dokonalé. Ocas mu tvrdě stál už jen při pohledu na ni, jak se mu odevzdává a ukazuje mu, kde všude má muž vzrušivá místa… nejen tam dole, ale i na zádech, zadku, krku, hrudi.
Divoce se líbali, výměna jazyků a proplétání bylo fantastické… a ta její prsa. Nádherně plná, kulatá, přímo zvoucí k polaskání a prohnětení. Tvrdé bradavky mnul mezi rty a žena hlasitě sténala prožívanou slastí. Když do ní vnikl, omotala mu nohy kolem boků a vzpínala se pánví proti jeho přírazům.
„Oooch… Svatá matko,“ hlasitý výkřik značil její vrchol a brzy i on vypustil svoji dávku do jejího lůna.

I poté žena neustala v laskání a poskytla mu slast svými smyslnými ústy a laskala mu a sála změklý ocas až po patřičné tvrdosti, kdy ji mohl sjíždět vkleče zezadu, na psí způsob.
Přirážel tělem o její skvostné pevné polokoule zadku, mnul jí visící bochánky prsou, až nakonec zase skončili v klasické poloze, jež jim umožnila se vzájemně líbat a mazlit. Po druhém výronu již Metuzaléma neměla o pokračování velký zájem, chvíli ještě s ním zůstala v objetí, ale pak vstala.
„Promiň, ale jsem zvyklá spát sama.“ řekla ve dveřích a poslala mu vzdušný polibek.

***

Druhý den Aksamit navštívil rychtáře Žezla. Měl s ním dlouhé jednání a rozešli se souhlasným podáním ruky. Mladík pak zašel ještě do židovské čtvrti, kde už se dlouho nezdržel a na oběd byl doma.
„Mám příznivé zprávy,“ řekl Metuzalémě. „Legale Pittonio nenalézá v závěti námitku, že by dědictví nemohla obdržeti manželka osoby, jež ono dědictví náleží a jež je zemřelá. Hle tedy, co tě čeká,“ sáhl pod kabátec a pohodil na stůl měšec se zlatými denáry.

Žena po nich chtivě sáhla, ale Aksamit byl rychlejší.
„Počkej, počkej. Ještě to není vydáno písemně. Toto ber jako závdavek, že mě zase poctíš večer svou návštěvou.“
Metuzaléma se zamračila. Včera toho bylo ažaž a nehodlala se přetvařovat dlouho. Jenže asi to bude muset ještě pár dní vydržet.

***

Do lože se odebrali brzy po večeři. Aksamit sebou měl i džbánky vína a nutil ženu pít. Ta se smála, byla i roztoužená, rozdováděná, ale po rychlém, skoro až odbytém pomilování, vytuhla a stala se jakousi živou figurínou.
„Pojď dál,“ vyzval Aksamit před vraty stojícího rychtáře s biřicem.
„No ta vypadá,“ konstatoval rychtář nad polonahou ženou, sedící strnule na loži. „Bude mluvit?“
„Klid. Ty byliny mají účinnou moc, ale chvíli trvá, než zaberou. Tak mi to otec vysvětlil,“ řekl Aksamit, jinak Jakub, syn kata Bartoloměje.

Po chvíli žena opravdu jakoby procitla a vyjekla.
„Co tu chcete, rychtáři? Aksamite, vysvětli mi…“
„Vysvětlovat budeš ty,“ odvětil Aksamit. „Zde před rychtářem vypovíš, jak to bylo s mým strýcem Ctiborem.“

A Metuzaléma pod vlivem omamných bylin začala dutě vypovídat.
„Byla jsem u přítelkyně. Slávka z Gothaje mě pozvala. Když jsem se vrátila, zastihla jsem Kristýnu, jak u sebe v komoře se přehrabuje v našich měšcích. Vrhla jsem se na ni a podařilo se mi zavřít do sklepa. Pak jsem vyběhla nahoru a našla mrtvého manžela v tratolišti krve. V truhle Kristýny jsem pak objevila zakrvácený nůž zabalený v bílé loktuši s modrým okrajem. To je důkaz, že ho zabila ona.“
„To je pěkný příběh, ale je tu spousta nesrovnalostí. Předně, ta loktuše je tvá, Kristýna není vdanou ženou, aby ji nosila. Chceš říci, že z tvých věcí ji vzala a předem připravila? Dále, aby služka zabila svého pána, s nímž líhá, pak z truhly, k níž mimochodem neměla klíč, vybrala měšce a ve své komoře se jimi přehrabovala a u sebe navíc uschovala vražedný nástroj, zní nelogicky. Každý zločinec po činu prchá. Ostatně Kristýna ten osudný večer doma nebyla, soudu to odpřisáhl Vítek Schwanz, takže byla si to ty, kdo úkladně zavraždil Ctibora Kashe!“ řekl rychtář.

Metuzaléma obrátila a začala křičet.
„Ten ničemník spal s tou courou! Viděla jsem je, jak se oblizují a pak kurví přímo na stole v síni! Jak já ho pak dlouho drhla louhem a přitom stále slyšela jejich milostné skřeky a výkřiky. Jak nechutné. On mě podvedl s obyčejnou cuchtou… Nemohla jsem dopustit, aby se dál slézali. Musela jsem ho zastavit, prosila ho, ale vysmál se mi, že mu nedávám, nač má jako manžel právo… popadla jsem nůž… více už nevím.“

Když rychtář ženu odvedl, Jakub si oddechl. Svoji misi splnil. Zapůjčené denáry vrátí zpět židovi Ábelovi a za svůj herecký výkon si z truhlice odebere pár naditých měšců. Když si hrál na Aksamita, nebál se, že ho Metuzaléma odhalí, neboť se nikdy nepotkali a jako osoba snížená na cti ji tak jako tak nezajímal.

***

Metuzaléma byla městskou radou shledána vinnou, ostatně sama se i doznala a byla odsouzena k trestu smrti oběšením. Otci u popravy asistoval Jakub, ale Metuzaléma mu nevěnovala jediný pohled. Tvářila se hrdě, až zpupně a odmítla i poslední slova kněze o Boží velikosti a laskavosti.
„Nezdržujte to, otče. Ničeho nelituji. Snad jen, že se nepotkám s Kristýnou a nevyřídím si to s ní na onom světe!“

Její popravy se zúčastnily davy lidí a hned po vykonání rozsudku Jakub tělo sejmul ze šibenice, aby nesloužilo k neslušného okukování omladinou pod suknici. I v Pánu žena vypadala krásně…

***

S Kristýnou se Jakub setkal o nějaký čas později.
Witold Schwanz zmizení, či spíše útěk syna Vítka, nenechal jen tak. Všemi směry vyslal posly, nešetřil penězi a brzy se dozvěděl, že v osadě Mariin Újezd v rodině sedláka Heinze žije čeledín nápadně připomínající hledanou osobu.
Witold se zhrozil. Jeho syn a čeledín? Nelenil, na místo vyrazil sám a skutečně se setkal se svým ztraceným synem, který mu představil i svou družku Kristýnu, toho času v očekávání.

„Co mi to děláš, synu? Pracovat a žít jako chudina. Jsem ochoten na všechno zapomenout, jen když se vrátíš domů i se svou… ee… vyvolenou,“ objal Witold syna a pokradmu pohlédl na Kristýnu, která mu byla povědomá. Jako by ji už někdy viděl.
Ta svou identitu dál tajila, až do návratu domů, kde jí Apolena podala ruku, pátravě se na ní zahleděla a hned řekla.
„Tys Kristýna, služka od Ctibora Kashe, že? Vrahem tvého pána byla jeho žena a už se nemusíš bát. Klatba nad tvým návratem do města tím byla zrušena.“

Kristýna se zapojila do chodu domácnosti a dělala vše, co jí rostoucí potomek v břiše dovolil.
Beze studu a štítivosti zašla i do katovny a podrobně si nechala vyprávět smutný osud své paní Metuzalémy. Ale netřeba ji litovat, i Kristýna si užila své. Bartoloměj ji dokonce znovu ohmatal holeň, zda je noha opravdu v pořádku a Jakub musel uznat, že opovrhované katovské řemeslo má něco do sebe, že když se mu dostane do rukou i takové hezké tělo, je přímo radost s ním „pracovat.“

***

Apolena si vzala Vítka na paškál a postavila ho před dilema. Buď s ní bude dál líhat, jako kdysi, nebo se postará o Kristýnin vyhazov, třebas i s děckem.
„A tentokrát zajistím, abys ji nikdy nenašel a hlavně ani nehledal,“ dodala ostře se skrytou vyhrůžkou.

Vítek přemýšlel jako chlap. Kristýna mu nyní příliš rozkoše nedává a Apolena je stále stejná, chtivá a nadržená, proč si s ní neužívat? Jedinou podmínkou bylo vše bezpečně utajit a své rozkoše odbývali již ne v loži, ale kdykoliv a kdekoliv se naskytla příležitost.
Na stole v sednici, ve sklepě mezi vinnými sudy, na lavici v mázhauzu. Byly to chvilky plné divoké vášně, kdy Apolena si jen vykasala suknici, maximálně povolila tkanice košilky, aby mu nabídla k rychlému polaskání prsa a Vítek do ní vnikal tvrdými a prudkými přírazy, aby ji naplnil slastí a rozkoší.
Není divu, že ne vždy se mu povedlo její lůno opustit včas, a tak jednoho dne mu Apolena sdělila novinu, že obtěžkala a může se těšit na svého syna a zároveň bratra. Že to bude chlapec nepochybovala. Otec Witold byl neméně nadšený a Vítek pak souložil svoji macechu co nejdéle to šlo.
Když Kristýna povila dcerku Aničku, Vítek zase mohl naplno spát s ní a tloustnoucí Apolena jen žárlivě poslouchala hlasité zvuky milování nesoucí se z jejich komory a rukou se sama uspokojovala třením citlivých míst v klíně.

***

Uběhlo pár let a Jakub byl na radnici ustanoven městským katem. Bartoloměj odešel na odpočinek a synu už jen vypomáhal svoji radou a letitými zkušenostmi.

Když jednou jeli navštívit jisté vzdálené příbuzné kdesi na pomezí Čech a Rakous, zastavili se v obci Weitra u místního kata na přespání. Muž mluvil česky jen špatně, ale nad sklenkou pálenky se nakonec dorozuměli velmi dobře.

Kat Helmut Strobinger měl dvě dcery, Adelheidu a Girke. Starší Girke Jakubovi padla do oka, on jí a ještě téže noci se ve dřevníku za domem pomiloval. Dívce bylo již dvacet let, byla zkušená a vzájemně si poskytli rozkoš. Po líbání a vzájemném laskání a hlazení těl mu ocas ústy sála až do vyvrcholení. Věděla, že pak bude dost síly na její obšťastnění a Jakub ji nezklamal. Vylízal jí klín a poté dlouho strojově přirážel v několika polohách a nakonec ji dovedl k vyvrcholení a vystříkal séměm.

Po strávené noci se dohodli, že není nač čekat a měli by se vzít, když jiného partnera těžko seženou. Otcové proti jejich návrhu nic nenamítali, a tak Jakub s Girke žili v míru a vzájemné lásce řadu let a z pěti dětí se nejstarší Johann po letech stal katem po otci. Rodinná tradice tak pokračovala dál.