Kdo hlídá hlídače

Pokus o povídku ve stylu noir na deseti stránkách. Úplně to nevyšlo, ani délka, ani styl.

Vzbudil ho telefon.
„Ano?“ zahuhlal ospale, s obtížemi zaostřil oči na budík.
Deset hodin ráno. Ten, kdo mu volal, asi netušil, že do postele zalezl po noční směně s bídou před třemi hodinami.
„Slyšíš? Plán jedna!“
Poznal hlas a bohužel i kód. Hlas nečekal, to druhé… No, dalo se to čekat. Ale obsah sdělení byl tak i tak jasný. Vypadni. Hned. „Kolik mám času?“
„Asi patnáct minut.“
„Kdo?“
„Frost.“
Zavěsil.
„Díky, Mak,“ řekl si už pro sebe, když házel ještě pár věcí do batohu.
Vypnul mobil, vyloupl z něj simku, spláchl ji do záchodu, V batohu má dobře schovanou jinou, i paměťovou kartu s informacemi, bude dost času je použít. Rozhlédl se, podíval se na hodinky. Dobrý čas. Vyresetoval mobil, kdyby ho chytili, bude čistý. Ztráta času, ale měl svou Nokii N95 rád.
Oblékl se, obul, vyšel z bytu, zabouchl dveře, rychle seběhl po schodech, hodil dopis správci do schránky. Už s ním mluvil, co kdyby…
Prošel dveřmi, rozhlédl se. Zatím nic. Doprava, za roh, doleva. Neodolal, schoval se a čekal. Chyba, říkal si, ale byl zvědavý. Auto přejelo kolem vchodu, zastavilo až za rohem. Profíci, přikývl uznale. Mrkl na hodinky. 16 minut. Zmizel v ulicích.

Polsko, seděl v rychlíku směr východ. Rok 2007, zlatý Schengen. Dost času si všechno srovnat v hlavě. Tušil, proč musel zmizet, ale… Stálo to za to. Možná. Nevěděl, proč mu zavolala právě Mak, protože od ní by to nečekal, po tom všem.
Byl pátý rok u policie, přidělili mu ji jako nového parťáka. Blonďatá holka, o půl hlavy menší, vlasy na mikádo, docela pěkná, zvláštní oči. Neměl radost, ale David chtěl za rodinou do Mělníka, čekali dítě, nechtělo se mu dojíždět.
Velitel je přejel svým typickým cynickým pohledem.
„Super, to bude OK, vypadáte jako Dempsey a Makepeacová.“
Zbožňoval policejní seriály, v hospodě byl o nich ochoten vyprávět do nekonečna. Aspoň ostatním to připadalo jako nekonečno, možná i dvě. Znechuceně se na sebe s dívkou podívali, ale už jí to zůstalo, Mak.

Vyspali se spolu asi za půl roku, na něj až nečekaně dlouhá doba. To už věděl, že je Mak asi o dva roky starší, to ho nikdy nenapadlo, snad jen její oči byly někdy podivně temné.
Musela vědět, že po ní pokukuje, prohlíží si její poctivým cvičením vypracovanou postavu. Jednou spolu jen někde kecali, o volném čase, co dělají a tak.
„Máš někoho?“ zeptal se mezi řečí.
Mrkla po něm.
„Chceš mě sbalit?“
Usmál se a pokrčil rameny.
„Spíš, abych věděl, na čem jsem.“
Podívala se na něj, zkoumavě, zavrtěla hlavou.
„Ne, nemám. Teď ne.“
„Mám šanci?“
Usmála se, docela pěkně.
„Šance je vždycky, ale nechce se mi teď do vztahu, mám něco za sebou. Promiň.“
Prominul.

Asi za dva měsíce ho pozvala k sobě nahoru, přivezl ji tehdy domů. Šel za ní po schodech, díval se jí na zadek, kam jinam. Moc pěkný zadek.
Nevrhla se na něj, on spíše čekal, co z toho bude. Udělala něco k pití, ohřála jídlo z ledničky, podělili se.
„Nebudeš mít hlad?“
Zavrtěla vesele hlavou.
„To spíš ty, ale budeš si muset objednat pizzu.“
Rozhlížel se. Malinký byt, uklizený, možná až moc. Všimla si toho.
„Vždycky počítám s tím, že budu muset rychle vypadnout. Plán jedna.“
Povytáhl obočí.
„Člověk nikdy neví, doufej v nejlepší, počítej s nejhorším.“
Usmál se a přikývl, také se tím řídil. Pomalu k ní přiblížil tvář.
„Mám počítat s nejhorším nebo doufat?“
Neřekla nic, jen mu vyšla vstříc.

Mazlili se, dlouho, nespěchal na ni, pořád spíš vyčkával.
Podívala se mu do očí.
„Pojď už do sprchy.“
Svlékl ji v koupelně, neodolal, pomalinku, líbal jí, rty a krk. Rozepnul jí košili, knoflík po knoflíku. Jen do půlky. Poodstoupil a uznale se usmál.
Sukni si svlékla sama, stála tam jen v košili a kalhotkách, podívala se na něj, zvláštně smutně. Rozepnula mu kalhoty. Stáhl si je, už mu trochu stál. Vlastně nejen trochu.
Samozřejmě si toho hned všimla. Přitiskla se k němu.
„Tady někdo očekává nejlepší,“ řekla tiše.
„Doufá v nejlepší,“ opravil ji a pohladil blonďaté vlasy.
Dlaně mu sjely na její pevný zadeček, tak nějak samy.
„Pojď už do té sprchy…“
„Počkej ještě, víš ty, jak dlouho jsem na tohle těšil?“
Svlékl Mak košili, rozepnul sportovní podprsenku, stáhl kalhotky. Prohlédl si ji, dívala se něj trochu ironicky.
„Spokojen?“
„Ztratil jsem řeč, pojď už…“
Rychle se svlékl.

Do sprchy se vešli oba, naštěstí. Museli se tedy pravda tisknout k sobě. To bylo to poslední, na co by si stěžoval, Mak podle všeho také ne. Už teď se mu to s ní líbilo. Měl ještě před očima její pěkná malá ňadra, štíhlý pas, boky štíhlé možná o malinko víc, než byl jeho ideál, vyholená, úplně. Ale prdelka, hmm, tu raději vůbec nepustil z rukou. A kundičce bude muset věnovat mnohem více času než jen rychlý pohled. A nechtěl skončit jen pohledem.

Začal s tím, když Mak důkladně osušil měkkou osuškou, mnohem pečlivěji, než to bylo nutné. Ale některé věci je zbytečné odbývat. Jemně ji otíral a líbal, hladil citlivá místečka.
„Počkej, jsi pořád mokrý, takhle do postele nemůžeš,“ mrkla na něj.
Sama se omotala osuškou, pleskla ho rozverně přes ruku, když ji z ní chtěl stáhnout. Nechal se osušit. Tiše si hvízdala nějakou písničku, občas se dotkla správných míst. Zase se k němu přitiskla, podívala se mu do oči.
„A na konci… Víš, nic neberu,“ zašeptala mu do ucha.
Přikývl, bude si dávat pozor. Rozvázal jí osušku. Teď se už nebránila.
Postel měla malou, ale vešli se do ní. Vedle sebe ale ne, zkusil to, skončil na zemi.

Smála se, posadila se na něj. To měl vždycky rád.
Pomalu se mazlili, hladil jí záda, boky, štíhlá stehna. Lehounce se třela klínem o jeho tvrdý ocas.
„Vím, že bys už chtěl, ale počkej ještě chviličku, jen chvilku,“ šeptala tichounce, spíš sama pro sebe.
Vracel se prsty ze stehen, sklonila hlavu, tlačil jí do hebké kůže jen špičkami prstů, trochu silněji. Přejel zadeček, pak pomalu dál po zádech. Vzal jí obličej do dlaní, usmála se, oči někde v nekonečnu. Prsty hladil tváře, na ramena, pomalu dolů, blížil se k ňadrům, stále zpomaloval. Vyhnul se prsům, vzdychla, lehce pohladil bříško, zase se vracel.
Konečně jí špičkami prstů něžně masíroval malé pevné bochánky. Hřbety prstů brnknul o tvrdé bradavky, zaklonila hlavu blahem, prohnula se, sepjala ruce za hlavou. Jasná výzva, vzal její kopečky do dlaní, objížděl čudlíčky špičkami prstů.

Zase se k němu sehnula.
„Už…“
Trošku přizvedla boky, hladil jí mokrým žaludem štěrbinku. Podržel jí zadeček, nasměrovala si tuhý klacek do pelíšku. Hluboce vzdechla, trochu zakňučela, když do ní pronikl moc rychle.
Položila mu dlaně na ramena: „Počkej, já sama…“
Pomalinku se vrtěla, tam a zpátky, zasněně se usmívala. Udělala se trochu dřív, přitiskla se k němu. Raději se už dodělal sám rukou, moc mu nechybělo. Sperma jí pomalu stékalo mezi půlkami.

Usnuli až někdy po půlnoci, spíš nad sebou než vedle sebe.

„Ale nechci vážný vztah,“ řekla mu ráno. „Je to na mě ještě moc brzo.“
Pokrčil rameny.
„Co se dá dělat, i tak jsem rád.“
Usmála se. Ale mrzelo ho to, nikdy se mu to s žádnou holkou tak nelíbilo. Ani zdaleka ne.

Podělalo se to asi za tři měsíce, jednoduchá situace. Nechal ji u auta samotnou, odběhl si jen koupit něco k pití k Vietnamcovi do večerky. Znali se, prohodili pár slov. Kdyby se tam nezdržel… Ale to už bylo jedno.
Na chodníku ležela žena, té si zatím nevšímal. Mak držela za ruku nějakého muže, pěkný hmat. Muž na ni křičel cosi o děvkách, v tu chvíli šel obličejem k zemi. Kupodivu ještě sáhl do kapsy a vytáhl pepřák, ale to už byl u nich. Neměl šanci sprej použít, vůbec žádnou.

Ženě na zemi otékalo oko.
„Praštil ji, hajzl,“ odfrkla Mak vztekle.
Podíval se na ni, trochu užasle. Byla bledá zuřivostí. Nesjpíš mu něco zapomněla říct, i psychologům.

Pořád to ještě vypadalo dobře, muže i ženu odvezli na chirurgii, ženu zrentgenovali, dostala ale jen studený obklad, neměla nic zlomeného. Muž měl jen odřený obličej. Sepsali jsme protokol. Opatrně. Chlapík se na ně podivně podíval, nepodepsal ho. První náznak problémů.

Právník se objevil za pár týdnů, luxusní, uhlazený, suverénní, klidný. Na jeho kravatu by vydělával měsíc. Vytáhl z luxusní aktovky pár papírů, klepl na ně luxusním perem.
„Máme tu problém, bezdůvodné napadení, újma na zdraví, možná trvalé následky.“
„Bezdůvodné?“
„Ano, můj klient pan M. šel s manželkou po chodníku, manželka uklouzla, udeřila se bohužel do obličeje o odpadkový koš. Ano, tak to bylo. Policistka zaútočila na mého klienta, snažil se jí vše vysvětlit, ale srazila ho k zemi. Tak. Zkusil se před útokem bránit, ale druhý policista ho opět srazil k zemi a poranil mu obličej. U mého klienta se od té doby projevují psychické poruchy, pravděpodobně způsobené úderem do hlavy. Tady mám zprávu od psychiatra.“
Ukázal další tlustý spis. Sklapl desky, podíval se na policisty, přezíravě.
„Ale on ji udeřil do obličeje!“
„Udeřil? Hmm, to nevím, paní M. říká něco jiného. A jak jistě víte, nemusí svědčit proti osobě blízké.“
Vložil desky do aktovky, smetl ze saka nějaké pomyslné smítko. Na sako by vydělával půl roku. Minimálně.

Právník už odcházel, ve dveřích se otočil.
„Víte, nebylo chytré napadnout synovce pana Frosta.“
Velitel zbledl.
Právník spokojeně odešel, v duchu si přepočítával částky na svém kontě. Když asi za rok otočil klíčkem zapalování svého luxusního Mercedesu a spatřil ohnivou kouli, která ho za zlomek okamžiku připravila o dech a o dalších pár nekonečných okamžiků i o život, neměl nejspíš na výpočty čas. Kdo ví. Nepatrná část rovnováhy byla obnovena.

Zkusil kontaktovat paní M., zjistit adresu bylo jednoduché. Pěkné nové domky na periferii, jeden jako druhý.
Zazvonil u sousedů, u druhého měl štěstí. Hovorná paní ho pozvala dál. Opatrně se vyptával, ale sousedka měla radost, že může s někým mluvit.
„Paní je hrozně hodná, až moc. No, a ten její… Já nevím, jak to spolu mají, nekoukám jim do okna. Ale občas ji vidím s modřinou nebo nosí černé brýle, i když nesvítí slunce. Ale… Nezkoušejte s ní mluvit. Bylo by to jen horší.“

Jen horší. Za dva měsíce ležela paní M. na chirurgii a rovnali jí přeražený nos. Manžel jí uviděl, jak se baví s bývalým spolužákem, bohužel měl zrovna upito. Hodně upito. Měla smůlu, upadla na rám postele, jinak by to byla jen další modřina. Její chyba. Hledala v kabelce telefon na tu světlovlasou policistku, tehdy jí ho dala.
„Haló?“
Stála před jejich – jeho pěkným domkem, v ruce kufr. Dlouho. Nechala klíče v zámku zevnitř a zabouchla dveře. Pak se otočila a odešla.

Za pár týdnů po incidentu předával veliteli legitimaci a odznak a podepisoval dokumenty. Velitel se mu nepodíval do očí, jen poznamenal.
„Byla to podmínka, ty a Mak, pak všechno stáhnou. Mám také velitele a ti… Nevím, mám rodinu, snad ani nechci všechno vědět.“ Přikývl, přemýšlel, jestli mu má podat ruku. Nakonec to udělal. Nechtěl si nic vyčítat. Byl to dobrý chlap. Vděčně ji stiskl.

Frost, Petr Frost, v devadesátkách mafián, teď už vzorný kontroverzní podnikatel a lobbista. Moc jich nepřežilo, jen ti nejlepší, Frost byl mezi nimi. Dokázal klouzat přesně na hraně zákona nebo si ho přiohnout a upravit, věděl, kam může zavolat, zatáhnout za páky, odjistit západku, klepnout do dominové kostky. Ochránit ty, na kterých mu záleží a zbavit se těch ostatních. On s Mak se nějak připletli mezi ty poslední, smůla.

Plán jedna, musel se usmát, za okny rychlíku ubíhala jednotvárná polská krajina. To mu řekla Mak, když spolu naposledy mluvili, po vyhazovu.
„Říkala jsme ti už o plánu jedna, kdyby někdo zavolal. Přemýšlela jsem dlouho, kam bych vypadla, co si připravit. Dlouho. Mám všechno připravené. Možná bys měl taky.“
Dala mu obálku. „Ušetřím ti čas. Je dobré být připravený na nejhorší.“
Naposledy ho políbila a odešla. Nedíval se za ní, bylo by mu smutno.

Obálku prostudoval hned večer, spousta informací, rad, co sbalit, kam odjet, co si připravit. A hlavně komu kde zavolat. Musela tím být posedlá. Ale proč? Pokrčil rameny, vlastně o ní moc nevěděl, měla asi svá temná místa, tušil to už dřív. Teď už to bylo stejně jedno.

K policii nastoupil s ideály, myslel si, že dokáže aspoň trochu přispět k udržení rovnováhy, zločin, trest, dobro, zlo, zločin, chaos, řád. Věděl, že je to naivní, ale bylo to pro něj důležité. To se teď rozpadlo.
Naštěstí našel místo docela rychle, security služba ve velkém obchodním řetězci. Pořád někoho sháněli. Ani nezjišťovali, proč odešel od policie, osobní důvody jim stačily.
Začal úplně dole, ale rychle se vypracoval, za rok se už nedíval na obrazovky nebo neobcházel mezi regály, ale vymýšlel umístění kamer, řídil podřízené, plánoval jim směny a časy obchůzek, měl důležité slovo při náboru nových zaměstnanců, konzultovali s ním i nové zabezpečovací systémy. Docela ho to vlastně i bavilo, peněz měl víc. O dost víc. Mnohem. I holky byly, občas se na něj v obchodním centru podívala trochu déle. On na ni… Nebylo to moc často, ale tak akorát. Příjemné známosti, na noc, i na pár dnů. Věděl, že by někdy chtěly i víc a mrzelo ho, když vztah ukončoval vlastně ještě dřív, než by se o něčem takovém vůbec dalo mluvit. Ale myslel na obálku a plán jedna. Byl připraven zmizet, ale sám ještě nevěděl, proč. Jenže bez nich bylo v bytě prázdno. Začal trochu pít, aby lépe spal, někdy i trochu víc, když bylo smutno.

To ‚něco‘ se stalo asi za dva roky po vyhazovu.
Začalo to nenápadně. V jednom obchodním centru se jim začalo ztrácet drobné luxusní zboží, parfémy, dámské spodní prádlo, samo o sobě ne za velké částky, ale opakovalo se to, suma narůstala a s tím i pocit nerovnováhy v jeho hlavě. Byl rád, že se může soustředit konečně na něco zajímavého, přelstít a chytit škodnou. Prohlédl si protokoly případů, nechal zkontroloval záznamy kamer, sám si je projížděl, když měl čas. Začal si brát odpolední a večerní směny, aby měl víc času, domů ho stejně nic nelákalo. Snažil se zapamatovat si tváře zákazníků a zákaznic, ale ty se mu jen výsměšně míhaly za zavřenými víčky, když se snažil usnout.

Připadalo mu, že i pro zloděje je všechno jen sport, vzrušení z lovu, snaha vyzrát nad ochrankou. Začal mu říkat Chiméra. Zkontroloval umístění kamer, slepé úhly. Rozhodl se nenápadně přidat další. Zboží se začalo ztrácet i jinde, neměl šanci všechno pokrýt, musel spoléhat na chybu a náhodu. A na štěstí.
Věděl, že zloděje musí navíc chytit při činu, se zbožím v kapse nebo kabelce. Další komplikace, ale i výzva. Jako když rybář nahodí udici do vody a čeká, až ryba zabere. Také musí v pravou chvíli zaseknout háček.

Asi za měsíc měl štěstí, spíš mu v té chvíli tak připadalo. Vzal si večerní směnu, sám, kolega onemocněl, ale nepotřeboval ho. Sledoval vlastně už jen záznam z jedné nové kamery v oddělení parfumerie, jinde byl klid. Ukryli jí za mřížku klimatizace, měla dobrý úhel a solidní rozlišení. Udice.
Zákazníci nebo spíše zákaznice procházeli mezi regály, občas si prohlédli nějaký parfém, někdy i vyzkoušeli. Elegantně oblečená žena, dlouhé světlé vlasy, prošla až na konec a pak se vrátila. To ho trochu zaujalo, ale nebylo to nic neobvyklého. Vůbec ne. Ale začala se nenápadně rozhlížet nahoru, nikdy by si toho nevšiml, kdyby se na to nesoustředil. Opět se vrátila uličkou zpět, vzala do ruky jeden parfém, prohlížela si ho, vrátila ho zpět. Vzala si jiný, jenže spolu s ním nenápadně i ten první, schovala ho za paží. Druhý zase vrátila, první nejspíše ukryla pod rukáv.
Vyběhl ven z kanceláře, neměl to daleko.

Chvíli se rozhlížel, nikde dlouhé světlé vlasy. Divné. Poznal ale šaty, sundala si asi paruku, chytré, každý by si zapamatoval dlouhé světlé vlasy. Nikam neutíkala, pomalu, klidně a elegantně kráčela na vysokých podpatcích. To už ale byl vedle ní.
„Dobrý den, prosím, pojďte se mnou.“
Ošidná chvíle, měl je rád, tohle zaseknutí háčku. Ale ty další už většinou nenáviděl. Bylo mu trochu líto mladých holek, které něco ukradly kvůli sázce, chtěly se pochlubit kamarádkám nebo jen z prosté blbosti. Těch opravdových zlodějů nebo arogantních frajírků ne, ale nebylo jich tolik. Ale neměl na výběr, musel vyplnit protokol nebo zavolat policii, když byla škoda vyšší. Někdy některá holka plakala a prosila ho. Jednou za čas nějaká nabídla… protislužbu. Sám by jí dal pár na zadek a pustil, věděl, že tohle už nikdy nezopakuje. Když usínal, viděl někdy jejich slzy. Ale s tím nemohl nic dělat, i kdyby někdy chtěl.

Teď tušil, že to bude trochu jiné. Žena se k němu otočila, něco kolem čtyřicítky, možná i malinko víc, ale opravdu pěkná. Udržovaná, napadlo ho správné slovo, velmi udržovaná, nádherné zelené oči. Evidentně měla permanentku do fitka, vypadala na to. Středně dlouhé hnědé vlasy. Podívala se na něj, spíš ho přejela pohledem. Vzpomínal, ano, ten arogantní právník. Tohle bylo podobný pohled, trochu zvědavý, ale jednoznačně přezíravý. Už tady takových případů pár měl, krádeže z nudy, jen pro ten okamžik vzrušení. Pokrčila rameny, nesnažila se utéct, ani by neměla šanci. Posadili se v kanceláři, přehodila nohu přes nohu.

„Snažíme se vás chytit už dlouho,“ začal klidně a pomalu.
Lehce se usmál, snažil se získat převahu, i když teď to bude těžké. Tohle nebyla nějaká nešťastná holka. Přemýšlel o každém slově. „Říkáme vám Chiméra.“
Usmála se, jen očima.
„Kvůli tomu jednomu parfému?“ zajímavý hlas, alt, malinko chraptivý, jindy by se mu líbil.
„Oba víme, že nebyl jediný.“
Klepla prsty do stolu, ukázala prázdnou dlaň. Chápal, nic na ni nemají, jen teď, a škoda je navíc nepatrná. Nic neříkal, jen si ji prohlížel.
„Mohla bych všechno vyřešit jedním zavoláním.“
Pokrčil rameny, nejspíš měla pravdu.

„Jak jste mě chytili?“
Zajímavé, nečekaná otázka.
„Víte, nudím se. A připadám si jako rybář u řeky. Nebo spíš jako lovec, který číhá na škodnou.“
Pousmála se.
„Jsem ryba nebo škodná?“
Zase jen otočil dlaň.
„Škodná v revíru,“ pokračovala. „Znám vás, každá správná škodná sleduje svého lovce.“
Zase jen pokynul. Začalo to vypadat dobře. Podívala se na něj, pochopila jeho taktiku.
„Ten parfém máte v kabelce?“ pokračoval raději úředně, snažil se změnit rytmus hovoru.
Trochu se zamračila.
„Prosím, pojďte se vrátit k minulé otázce, jak jste mě chytil?“
Přijal její hru, líbila se mu, nejen tato hra. Bylo to jako když obdivoval u chodníku zaparkované Ferrari nebo Lamborghini. Krásné, ale úplně jiná kategorie. Přikývl.
„Dobrá, nemám po večerech co dělat, sedím tedy na posedu a líčím pasti.“
To se jí líbilo. Podívala se kolem, spíš nahoru.
„Ne, žádná kamera. Mimochodem, tohle vás prozradilo.“
„Ten pohled?“
Přikývl.
„Tohle skoro nikdo nedělá. Když to uvidím, mám se na pozoru.“
Opět klepla prsty do stolu, pěkné prsty, dlouhé, štíhlé.
„Přemísťujete kamery. To mě bavilo,“ přiznala nečekaně, „bylo to tím zábavnější, najít slepý úhel, přemýšlet, jak zakrýt ruku tělem.“

Přikývl, usmál se.
„Přidali jsme další kameru, skrytou,“ ukázal na jednu obrazovku. „To je ona.“
Přimhouřila oči, přemýšlela. Zase klepla prsty.
„Mám to, je tam taková mřížka. Byla určitě za ní. Chytré.“
Přehrál jí záznam, zastavil na přesném místě, pokynul dlaní. Seděli, dívali se na sebe a přemýšleli.
„Co s tím?“ nevydržela.
Vytáhl ze zásuvky desky, vyjmul z nich formulář. Zase se zamračila.
„Ale no tak, pane Kramáři.“
Škubl sebou, neměl nikde jmenovku, musela si ho prolustrovat jinak, jako škodná svého lovce. Chyba, získala převahu, věděla to, zase se usmála, ale teď už přezíravě. Už se mu tolik nelíbila.
„Můžu vám tady odvyprávět vaše cévéčko. Zpaměti. Není dlouhé.“
Nebylo, měla pravdu. Byl teď zahnaný do kouta.
„Vídáte se ještě s tou vaší kolegyní?“
Další úder, ale otřepal se. Kam míří? Že by ho jen provokovala? Zajímavé. Pookřál, klidně čekal dál, jako boxer s rukavicemi v dvojitém krytu. Všimla si toho, uznale přikývla.
„Nevím, mám vás už dorazit nebo s vámi ještě chvíli hrát? Popravdě mě to baví.“
Zamračil se, ukázal na kameru a na protokol, pokrčil rameny. Pochopila. Zamyslela se, otevřela kabelku, položila na stůl paruku a vedle ní parfém, vzala do ruky krásné pouzdro na doklady a podala mu občanku.
„Simona Frostová,“ užasle si průkaz prohlížel.
Držela v ruce mobil, LG Prada, přemýšlela, klepla na displej, ale pak stiskla tlačítko a hodila ho zpět do kabelky.
„Čekala jsem zajímavější reakci, právě od vás,“ dívala se mu do očí. Kupodivu ne výsměšně.
„Asi nemá smysl vyplňovat protokol,“ nadhodil.
„Nejspíš ne,“ potvrdila.
Počkal.
„Proč jste nezavolala právníkovi, chtěla jste, ne?“
Přikývla, nečekaně tiše odpověděla: „Nechci mu volat. Dohodneme se sami.“
Překvapil ho tón jejího hlasu, pochopil, ale nic neřekl. Nechtěla, aby se to dozvěděl její manžel, vlastně nikdo z firmy Frost. Měl ji v hrsti. Zvláštní pocit.

Podívala se mu do očí. Vstala, došla ke dveřím, významně otočila klíčem a zatáhla roletu. Pak se zase posadila.
„Chcete to tak?“
„To není můj styl.“
Přikývla, dívala se na svou občanku na stole.
„Vzdala jsem se bez boje, nechcete vědět proč?“
„Povídejte.“
„Hrál jste se mnou férovu hru, to se mi líbilo.“
„Snažím se.“
„Takže je i férové přiznat porážku.“
Divné, jako by si v tom libovala. Hrála si na pokornou oběť? Provokovala ho? Bezpochyby.
„Nejspíš jste si na tom elegantním mobilu zapnula nahrávání.“
Zavrtěla hlavou. Opět sáhla pro mobil, podržela tlačítko a klepla na vypnout. Pomalu a okázale. Hodila mobil zpět.
Pak vstala, posunula židli, opěradlem k němu, obkročmo se usadila, opřela si předloktí a o ně hlavu. Výsměšně se na něj zadívala. Výsměšně a provokativně. Bezesporu. I zblízka byla pěkná, možná ještě hezčí, zajímavé. Drobné vrásky kolem úžasných očí a úst.

Přemýšlel několik vteřin. Nic neriskoval. Proč by to měl ale udělat? Ale proč ne….
„Tak co se mnou uděláte?“
„Něco mě napadá, ale tělesné tresty jsme už bohužel zrušili.“
„Škoda. Neříkejte, že byste nějaké holce nechtěl raději místo protokolu naplácat na zadek.“
„Asi by to bylo mnohdy lepší než vyplňování protokolu. A účinnější.“
„A zábavnější,“ dodala, „možná pro obě strany.“
Nechtěl hrát její hru, ale nedalo mu to.
„Zajímavá myšlenka, navrhnu to vedení.“
Zadívala se na něj, v očích zvláštní ohníčky.

Jedna polovina mozku se hádala s druhou. Jako by měl dvoje myšlenky, chtíč a zábrany. Zase to poznala.
„Bojíte se?“
Zavrtěl hlavou, zamyslel se, ještě jednou. Opravdu se nebál.
Pochopil, že se zmýlil, ona vyhrávala, celou dobu. Ale nešlo s tím nic dělat. Koneckonců i pomsta může chutnat…
„Sladce, hořce, hořkokysele,“ poznamenal tiše.
Povytáhla obočí, pokrčila rameny, ale nejspíš pochopila. Olízla si rty, drze a lákavě. Vzdal se.

„Jaký by byl tělesný trest za jeden parfém?“ přimhouřila oči.
„Takový, aby to zloděj už nikdy neudělal.“
„A co když se to zloději nebo zlodějce líbí?“
„To by pak nebyl trest ale odměna.“
Protáhla se, nejspíše proto, aby mohl odhadnout obsah její podprsenky. Pokud nějakou měla.
„Máte to složité,“ povzdychla ironicky.
Postavil si svou židli proti ní. Byli blízko u sebe, cítil její parfém, zaručeně to nebyl onen kradený, zajímavá kořenitá vůně.
„Pro těžké případy tady mám ošatku s hrachem a popelem nebo sbírku matematických úloh.“
„A na co byste mě odhadl?“
Podíval se jí do očí a pomalu si vytáhl z kalhot opasek.

„Jak primitivní,“ povzdechla.
„Ale jak účinné,“ dokončil repliku. „Ale nebude to tak jednoduché. Napíšete na papír krasopisně pětadvacetkrát ‚už tady nikdy nebudu krást‘. Když přetáhnete linku, nebude se to počítat. A zbytek si jistě můžete domyslet.“
Přikývla, vytáhl linkovaný sešit a propisku, oboje položil na stůl. Pokynul jí.
Začala si rozepínat kalhoty, pěkné, kvalitní, velmi drahé a velmi tenké.
„S tím počkejte, ale dobrý nápad, každá chyba bude i jeden kus oblečení dolů. Ale až vám řeknu. Pište.“
Podívala se na něj se zábleskem v očích, ale nic neřekla. Ohnula se, opřela lokty o stůl, měla dlouhé nohy, vysoké podpatky, musela trochu vystrčit zadek.
Vzala do ruky propisku, pochybovačně na něj pohlédla a začala psát. Dopsala první větu, lehce jí přetáhl, jen cvičně. Nebylo kam spěchat. Nechal jí dopsat ještě pět řádků. Teď ji švihl víc, během psaní. Vyjekla, propiska ujela.
„Tak znovu, řekl klidně. A botu pryč.“

Začala se víc soustředit. Ještě do patnácti jí to šlo pěkně, udělala jen tři další chyby, druhá bota a ponožky.
„Zbývá deset,“ řekl klidně.
Už nebyla tak suverénní. Další větu se jí podařilo dopsat, sedmnáctou ale už ne.
„Tak ještě devět, kalhoty.“
Rozepnula knoflíky a stáhla si kalhoty. Vyhrnula si halenku a koketně se ohlédla. Neřekl nic, jen pokrčil rameny.
Znovu se opřela a začala psát. Měla pěkná tanga, tmavá se stříbrným vzorem. A pěkný vypracovaný zadek, velký tak akorát.
Opět ji nechal jednu větu dopsat a švihl, jen velmi lehce. Řemen kupodivu pěkně mlaskl. Sykla. Při další větě si počkal až na poslední písmena, hrál si s ní, několikrát naznačil švihnutí. Ale ‚krást‘ už nedopsala. Hrot propisky ujel o dva řádky, když řemen přistál v půvabné rýze pod oblinami zadečku.

Asi poprvé znervózněla.
„Pořád ještě osm, halenka“ řekl klidně.
Pomalu si rozepnula knoflíčky a svlékla si halenku. Za jiných okolností by teď musel obdivovat její hezké křivky ve spodním prádle, ale povinnost je povinnost.
„Sedm, šest, pět,“ byl na ni hodný, ale ne dlouho.
Řemen mlaskl hned při ‚nikdy‘.
Rozepnula si na zádech podprsenku a stáhla si ji, stále opřená o stůl.
„Ještě pět.“
Soustředila se, až moc, nohy se jí chvěly. Další dopsala, další také. Pak přistál řemen přesně na spodním kraji zadečku. Cukla sebou.
„Tak. Ještě tři.“
Otočila se k němu, ruce zkřížené na prsou.
„Omlouvám se,“ řekla potichu.
Podíval se na ni, schválně klepl řemenem o lýtko.
„Pravidla jsou pravidla.“
Přikývla, znovu se opřela o stůl a stáhla si kalhotky. Prohlížel si ženin zadeček, vyholený klín jí vykukoval dráždivě mezi stehny. Začala psát, ale věděla, že nemá šanci, ani ji nemusel švihnout nijak silně. Roztáhla trochu nohy. Další kupodivu zvládla, i když řemen pleskl pěkně o obě půlky.
„Dva.“
Otočila se, ruce opět zkřížené na ňadrech. Kývla hlavou.
„Vyhrál jste.“
Přikývl, přistoupil k ní.

Dostal facku, nijak zvlášť prudkou, ale sedla pěkně. Ale vztek z ní vyprchal. Teď se na něj dívala jednoznačně dychtivě, možná i trochu pokorně. Pomalu spustila ruce. Ňadra jí poklesla.
„Nemám už pěkná prsa. Ale nechci plastiky, abych měla v sobě nějaké kusy silikonu.“
Přemýšlel, proč to řekla, ale nakonec jenom pohladil ňadra, políbil bradavky, něžněji, než původně chtěl. Objala ho, hladil jí záda a boky, zadečku se raději vyhnul.
Usmála se: „Jak to vypadá?“
„Musím se podívat…“
Zase se opřela o stůl. Až přehnaně podrobně studoval půvabné oblinky. Nedopadla špatně.
„Asi dvě tři červené stopy, ale mělo by to do zítra zmizet.“
Pohladil ji a něžně pleskl. A ještě jednou.
„Pětadvacet.“
Pravidla se musí dodržovat.

Rozepnula mu kalhoty a košili, boxerky si svlékl sám. Pohladila mu úd, přejela přes něj několikrát dlaní. Uklidil věci se stolu, položila se na něj, roztáhla kolena, ruce si dala pod hlavu. Stoupl si k ní, hladil jí pyjem klín, líbal a dráždil ňadra, bradavky jí zvolna tvrdly. Vzdychla. Přejel palcem mušličku, jen lehounce. Políbil jí mezi ňadra, pak níž a níž. Cuchala mu vlasy. Chvíli si jí prohlížel, její dlouhou lákavou štěrbinku s dlouhými závojíčky. Políbil jí a ochutnal. Prohnula se v zádech. Lízal ji kolem puklinky a pak ji celou přelízl, pomalinku jel jazykem od spodního kraje až nahoru nad poštěváček. Dvěma prsty obnažila zduřelý střapeček, kroužil kolem něj špičkou jazyka, občas se ho dotkl. Přestal jí dráždit, když už byla těsně před vrcholem. Zklamaně fňukla a špičky prstů si začala prohánět poštěváček.

Vzal do ruky ocas a žaludem přejížděl štěrbinku. Přestala se hladit a prsty si směrovala klacek do svatyňky. Pomalinku ho do ní strčil, zvolna se prošukával dál. Zase se začala prsty dráždit, stále rychleji.
Udělala se za chvilku, odpadla, zašeptala: „Počkej, aspoň chvilku.“
Počkal, hrál si s jejími ňadry, usmála se, otočila se a klekla si jedním kolenem na stůl. Teď už do ní vjel lehounce a soustředil se jen sám na sebe, jednoduše jí jen mrdal, jak nejtvrději mohl, jako by se chtěl pomstít za ty krádeže, za manžela, sebe i Mak, představoval si, jak jí mrdá do zadku, tahal jí za vlasy, držel jí za prsa, propleskával zadek.
Vydržel kupodivu docela dlouho, než naplnil dychtivou kundičku spermatem.

Nahmátla kabelku, vyndala kapesníčky, utřela se, zvláštně mechanicky. Stejně se tak se i oblékla.
„Pamatujte, co jste psala,“ dodal naposledy.
Pokynula hlavou, otočila klíčem a vyšla z kanceláře. Ukradený parfém nechala na stole.

Oblékl se, přepnul kameru. Z garáže vyjíždělo světlé Porsche 911, krásný starší model.

Automaticky smazal kousek záznamu, kde žena krade parfém, kde jde vedle něho do kanceláře. Chyba, ale v tu chvíli mu to úplně nemyslelo. Mnohem větší chybou bylo, že si příliš věřil, nevěděl o pečlivě skryté kameře v kanceláři pod stropem. O hlídačích, kteří hlídají hlídače,

Pracovník firmy Frost Security s.r.o. našel na stole za dva dny příkaz. Zkontrolovat záznam kamery 160 v nákupním centru, odpoledne a večer. Opřel se spokojeně o opěradlo, narovnal si na hlavě kšiltovku s velkým písmenem F. Nalistoval v záznamech číslo kamery, připojit záznam z daného času.
Nějaký chlapík v kanceláři, hmm, toho zjistí. Mechanicky posunoval záznamy po deseti minutách, hmm, sedí v kanclu s nějakou ženskou, posun, posun. Strnul. Usmíval se a stiskl tlačítko přivolání vedoucího směny. Přišel za chvíli, jenže s ním i ta nová hlavní vedoucí, kolem třiceti, blonďaté mikádo, docela pěkná, zvláštní oči.
„Do prdele… co ta tady dělá tak brzo…“

Zírali na záznam kamery. Nahý chlapík tam zuřivě v kanceláři obdělával zezadu nahou paničku. Držel ji za vlasy, měla zakloněnou hlavu, otočila obličej do kamery.
„A do píči,“ vypravil ze sebe vedoucí, nečekaně výstižně.
Hlavní vedoucí nic neříkala, měla asi minutu času, zatvářila se, že se jí udělalo špatně, oba muži na ni výsměšně pohlédli, dál sledovali šukačku na obrazovce. Před záchodem odbočila doprava, do technické místnosti. Na zadní straně kotle měla přichycené pouzdro a mobilem, zapojeným do nabíječky. Pro všechny případy, říkala si vždycky. Mobil mít u sebe jinak nesměli. Automaticky vyťukala číslo.
„Ano?“ ozvalo se ospale. „Slyšíš? Plán jedna!“

Mezitím se muži u obrazovky konečně vzpamatovali. Nalezli záznamy o bezpečnostní službě, hledali, kdo měl toho dne večerní směnu. Jméno podtrhli tužkou a zvedli telefon. Nepamatovali se, kdy ho naposledy použili.

Estonsko, Tallin, rok 2007, otevřené hranice, koridor mezi východem a západem. Těsně pod oficiálním naleštěným povrchem tu živě bujel plevel prostituce, zločinu, drog, odtud se rozrůstal do Skandinávie. Ideální místo pro úkryt.
Kontakt z obálky si říkal Tonny, jeho firma pronajímala ochranku všem, bez rozdílu. Velmi demokratické, velmi kvalitní, velmi drahé. Domluvili se, Věděl, že musí zůstat pod radarem, dostal na starost výcvik, byl i při náboru nových adeptů, přicházeli sem ze všech koutů bývalé Sovětského svazu i východního bloku. Dobrá práce, peníze v hotovosti. Tonny mu i sehnal byt, byl o něco dražší, ale zůstal anonymní. Zatím to šlo.

Líbilo se mu tady, ráno běhal po nábřeží a dýchal ostrý mořský vzduch. Byly tady krásné holky, pokud někdo byl na blondýnky. Poslední sobotu v měsíci večer sedával v kavárně, kousek od moře. Protože… protože to bylo v obálce. Tam se možná sejdeme.
Za půl roku ji uviděl, seděl jako obvykle skoro v rohu, prošla dveřmi, rozhlédla se, spatřila ho, elegantně k němu kráčela. Ale neusmívala se. Divné. Pochopil, když na ramenou ucítil těžké ruce. Nemělo smysl nic zkoušet, rychle ho prohledali, vzali mu z kapsy karambit.

Vedli ho do salónku, zavřeli dveře, prošedivělý elegantní muž u stolku četl noviny, otočil se a široce se usmál. Petr Frost. Odhodil noviny, ukázal mu na volnou židli, Mak se posadila vedle Frosta. Položil jí dlaň na stehno, okázale, majetnicky.

„Pan Kramář, předpokládám.“
Přikývl. Vyčkával, prohlížel si muže se zájmem. Znal ho jen z novin, možná někdy z dálky. Měl nečekaně žoviální chování, na obličeji úsměv, jen oči se mu neusmívaly. Nečekal nic jiného. I Frost si ho prohlížel, s nemenším zájmem.
„Asi nemá smysl dlouho vysvětlovat, proč jsem se s vámi chtěl setkat.“
Pokrčil rameny.
Frost se zasmál. „Ale no tak. Víte, jak dlouho mi trvalo vás najít? Pomohla mi až Mak.“

Odtrhl pohled od jeho ruky hladící půvabné stehno.
„Opravdu jste mě hledal jen proto, že jsem vám jednou ošukal manželku?“
Zatvářil se odmítavě a rozhodil rukama.
„No, ošukal, pane Kramáři, tohle je dobrý podnik, jinak ale máte naprostou pravdu, ale jinak, než si myslíte,“ uvolněně se usadil, napil se vody. „Moje manželka je děvka, vlastně snad už můžu říct, bývalá manželka, doufám.“
Podíval se na Frosta s novým zájmem.
„Tak, jenže jedna věc je něco vědět a věc druhá to dokázat,“ klepl prsty do stolu. „Simona, budu jí tak říkat, je nejen velmi promiskuitní, ale i velmi chytrá. Víte, jedna věc je dát ženě jistou volnost a věc druhá je zjistit, že se… peleší, a vy jí to ještě financujete. Jenže, jak se říká, in flagranti jsem ji nikdy nechytil. Teď vás asi pobavím. Najal jsem si detektiva, dobrého, drahého. Asi za týden mi poslala fotku. Byl tam onen detektiv, nahý, připoutaný k železné posteli. Za další hodinu přišla adresa. Nijak jsme nespěchali, musím říct. Jak se ukázalo, Simona ho svedla, při hrátkách ho připoutala k posteli, osouložila a pak s prominutím počůrala.“
Frost s úsměvem vrtěl hlavou. Také se trochu musel usmát, vybavila se mu nečekaně chuť i vůně klína Simony Frostové. Pozoruhodně přesně. Velmi vzrušující.

„Víte, kam asi mířím.“ Zamyslel se, ale zavrtěl hlavou.
Obrátil se smíchem k Mak. „On to vlastně neví. Neví, že v jeho kanceláři byla kamera. Jedna navíc, naše kamera. Hlídáme hlídače, to je jeden náš obor. A pěkný slogan.“

Strnul. Došlo mu to. Frost pleskl do stolu.
„Takže jsem konečně měl důkaz, a jaký pěkný. Zvlášť ta první část, hmm…“ mrknul na Mak. „Něco ve vás je, mladý muži.“
„Takže jsem vlastně utíkal zbytečně?“
Muž se zamyslel. „Víte, jedna věc je důkaz nevěry a druhá nevěra sama. Vědělo o tom moc lidí, polovina z nich čekala, co udělám. Člověk si musí zachovat určité… renomé. Ne, nemyslím, že byste utíkal zbytečně. Ale to je už jedno.“
Povytáhl obočí.
„Jak jsem říkal, rozvod je na spadnutí, konečně. Už zbývá jen něco doladit, upřesnit a hlavně podepsat. Ale, víte, neodpustil jsem si jistý žertík.“
„Ano, žertík,“ smál se Frost, oči se mu blýskaly. „Naznačil jsem totiž Simoně, že jsem vás zaplatil, abyste mi důkaz sehnal. Jen naznačil, opakuji, ale možná to pochopila jinak. Kdo ví. Vypadala opravdu vztekle, opravdu.“
Poposedl.
„To jste mi přijel osobně sdělit?“
Frost ho pobaveně pozoroval.
„Mám tady jednání, důležité, jsou tady velké možnosti. A když mi Mak řekla, že vás tu možná najdu… Neodolal jsem, mám rád setkání se zajímavými lidmi. Bohužel, už půjdeme, nemusíte nás vyprovázet, ale můžete.“
Šel s nimi, za rohem stálo luxusní BMW. Frost se na něj znechuceně podíval.
„Nesnáším tahle auta, velká, bezpečná, kolem ochranka. Nejraději bych měl starý kabriolet, projíždět se s Mak někde silničkami, slunce, vítr ve vlasech.“
Zasnil se, na okamžik vypadal jinak, možná jako normální člověk. Pohladil ženě zadek.
„Ale co naděláte. Můžete jen snít. Tak se mějte pěkně, a dávejte na sebe pozor, pane Kramáři, dobrý pozor!“
Zamával mu, nasedl. Mak se na chvilku otočila, pokoušel se něco přečíst z jejich zvláštních očí. Viděl v nich ale jen smutek. Nasedla do auta. Osobní strážce mu vrátil nůž. Odjeli.

Rozhlédl se a rychle se vrátil do salónku. Číšník uklízel skleničky. Prohlížel si stolek, ze všech stran, hledal nějaký vzkaz, cokoliv. Přeci není možné, aby mu Mak nenechala nějakou zprávu, vysvětlení, cokoliv. Nikde nic. Uvažoval, Frostova manželka, živě viděl před očima její pěkný nahý zadeček s vykukujícím pohlavím. Bude se chtít mstít? A proč by vlastně nechtěla. Musel uznat, že z jejího hlediska by na to měla plné právo. Dostala na holou, a ještě to byla past. Mak, zvláštní, až teď on ní přemýšlel. Jak se proboha dostala k Frostovi? A proč vlastně? Proč ho přivedla k němu? Nic z toho mu nedávalo smysl, vůbec žádný.

Nechtěl zase utíkat, musel by nejspíš někam do bývalých svazových republik. Jenže nemluvil rusky, kontaktů měl málo. Nechal to osudu. Jen občas se v noci probudil a měl pocit, že u postele stojí štíhlá žena.
Jednou se mu dokonce zdálo, že je připoutaný k posteli stejně jako onen nešťastný detektiv. Kousek před sebou viděl něčí vyholený klín. Poznal ho, samozřejmě. Obličej mu zkropil nazlátlý proud moči. Probudil se, oddechl si. Kupodivu měl erekci. Zavrtěl hlavou. To je už trochu moc.

Asi za tři měsíce, poslední sobota v měsíci, kolem kavárny ale chodil už jen ze zvyku, místo i čas už byly prozrazené.
Prošel nejdříve jen kolem, zarazil se, v boční ulici uviděl zaparkované žluté starší Porsche 911 s českou značkou. Přemýšlel, upravil si košili a vešel dovnitř.
Seděla sama u „jeho“ stolu, skoro v rohu, měla přehled. Před sebou nějaký opaleskující koktejl. Zvolna přišel ke stolu. Pokynula mu rukou. Usadil se proti ní.
„Dobrý večer,“ pozdravil ji klidně. Pokývla hlavou, usmála se, jen koutkem úst. „Jsem ráda, že jste se ukázal, máme si mnoho co říct.“
Posmutněla, zcela jasně. „Vlastně já vám toho musím hodně říct.“

Přišel číšník, objednal si pivo, prohlížel si jí. Vypadala pořád skvěle, jen u úst možná přibyla jedna trpká vráska.
„Nevím, jestli máte poslední informace z Čech?“
Zavrtěl hlavou.
Otevřela tašku, položila na stůl noviny. Na titulní stránce uviděl známý obličej. „Tragická nehoda kontroverzního podnikatele P. F. v Alpách. Nalezl smrt ve svém sportovním automobilu. Pád nepřežila ani jeho přítelkyně M. A.“
Zkameněl. Přečetl si ještě jednou titulek. Pak celý článek. Dole byla fotografie krásného kabrioletu Jaguar E-type, Petr Frost stál u auta s typickým lehce arogantním úsměvem. Na sedadle spolujezdce seděla Mak. „P.F. spolu se svou přítelkyní na startu závodu historických sportovních vozidel.“

Zbytek už nepřečetl, poprvé v životě měl v očích slzy.
Když se znovu podíval na Simonu, neviděl kupodivu ani výsměch ani ironii, jen smutek.
„Jak se vlastně Mak dostala k Frostovi? To vůbec nechápu.“
Přikývla, napila se.
„Mak? Pěkné, to jsem nevěděla. Bude to trochu delší vyprávění, ale zkusím to. Co vlastně víte o její minulosti?“
Zamyslel se. „Nic moc, musím říct. Nikdy o ní nemluvila, měl jsem ale dojem, že na něco nerada vzpomíná, ale těžko říct.“
„Máte pravdu, i když ‚nerada vzpomíná‘, to je docela mírný výraz.“

V devadesátkách byla mladá studentka, rebelka, nějaká ta marjánka a tak. Měla tehdy přítele, Lukyho, ten bohužel zašel trochu dál, ne do drog, to ne, ale tehdy to vypadalo, že peníze leží na ulici. A on měl dojem, že se stačí sehnout. Dělal kurýra, někomu velkému. Markéta o Frostovi nevěděla nic, Luky asi tušil, kdo je šéf. No, a trochu ho obíral. A když mu to prošlo, vzal si víc. A to byla chyba, protože účetní kolonky začaly nesouhlasit. Markéta říkala, že jí bylo divné, odkud bere přítel tolik peněz, ale neptala se, užívali si. I k moři si zajeli, luxusní hotely, motorka… Jenže je chyba zkoušet Frosta okrást, a ještě větší na sebe upozornit.
Sebrali je jednou k ránu, dva bývalí estébáci, dělali pro Frosta černou práci, měli jisté návyky, které neměnili. Ale navíc už neměli zábrany.

Musím vám to říct tak, jak mi to vyprávěla Markéta, bude to ale dost drsné. Ale jinak to úplně nepochopíte… Zavezli je někam do skladu, měli zavázané oči, Lukyho přivázali k židli a trochu ho zmlátili, ale zatím ne moc. Zkoušel zapírat, dlouho mu to nevydrželo. Prozradil, že šéfa okrádal, jak to dělal, kolik to asi hodilo. Ale tvrdil, že všechny peníze utratil. To mu nevěřili. Jenom mu řekli, že si trochu pohrají s jeho kurvičkou, ať se rozmyslí.
Rozvázali mu oči a zavázali ústa, to už pochopil, že je hodně zle. Řekli Markétě, že když na ně bude hodná, budou hodní i oni na ně, možná je i pustí. Udělala to, protože… Vypadalo to jako nepatrná šance. Ale nebyla. Pro Lukyho. Ale udělali chybu, trochu se jí svezl šátek z očí, viděla je.

Kupodivu ji vyhodili ven živou, jeho ne. Částka prý přesáhla limit, slyšela. A pak už nechtěla slyšet nic. Schovala se ke známým do squatu, přežila.
Za nějakou dobu ji našel jistý Tomyš, Lukyho brácha. Vrátil se z mise, sháněl se po bratrovi. Řekla mu, co se stalo. Vzal ji k době do bytu, měl takový malinký byteček, museli mít na zemi matraci navíc. Asi za dva měsíce jí řekl, že ti dva estébáci to mají za sebou. Asi ne moc hezky. Válka gangů, stávalo se to. Ale nejdříve mu prozradili, pro koho pracovali, pro Frosta. Na něj si ale Tomyš už netroufl, zase zmizel, plán jedna, říkal. Ale nechal Markétě svůj malý byt, dal jí nějaké peníze, prý mu byly k ničemu. A obálku, kdyby potřebovala zmizet.“

„Pak to už dovedu odhadnout, ale pořád nevím, jak se dostala k Frostovi.“ Přikývla, zase se napila. „Frost security byla víceméně moje firma, i Markétu jsem přijala sama, když ji od policie vyhodili. Byla dobrá, mnohem lepší než ti obvyklí líní chlapi. Možná až moc. No, a pak jsme to vymysleli to s tou kamerou.“
„Cože?“ strnul.
„Plán byl Frosta trochu vykolejit a tohle byl můj nápad.“
„A proč já, stačil jiný záznam. S někým jiným.“
„Pravda, napadlo to ale Markétu, byl to takový zvláštní vtip, ona byla v té době už dost zvláštní, no, a mě se to docela líbilo.“
„Mohl vás chytit někdo jiný.“
„Pak bych mu ukázala jen občanku. Vyšlo to ale dobře, hodně dobře. Výborně jsem se… pobavila. A vy myslím taky.“
Mechanicky přikývl, usmála se, jen na chvilku. „Markéta si to myslela, nemohla vám ale nic říct předem.“
Souhlasil, to by nefungovalo.

„Věděla jsem, že Frosta nenávidí, to jsme měly společné. Ale netušila jsem, jak moc, až později. Záznam mu předala ona. Plán ale byl, že ho jen svede, já budu mít druhý záznam a ona svou pomstu.“
„Divné,“ poznamenal.
„Tak, byla to blbost. Dokonale nás převezl.“
„Frost?“
Přikývla.
„Nemyslím, že by nás prokoukl, ale jen to celé využil pro sebe. Z Markéty udělal oficiální přítelkyni, ale v soukromí… Vlastně s ní nikdy nic neměl, tedy v normálním slova smyslu. Ale měl pro ni divnou slabost. Občas jsem se před ním s ní milovala. On se díval. To se mu líbilo.“
„Cože?“
Pokrčila rameny.
„V té době to už začalo být celé nějaké úplně divné. Navíc jsem tím zdržovala rozvod, všelicos se mohlo stát. Ale ona začala být nějak posedlá, chtěla ho ovládnout, bylo jí vcelku jedno, jak. A pak ji to napadlo s tím autem.“
„To byl její nápad?“
„Frost má spoustu aut, sbírá je, ale jen toho Jaguára měl rád, možná úplně jediný objekt na světě. Kromě peněz a moci.“

Přesvědčila ho, aby si spolu vyjeli. Jeho to zaujalo, začal studovat různé trasy. A pak ho jeden známý pozval do Alp na rallye. Nejspíš to nebyla náhoda, ta havárie. Myslím si to.“
Přemýšlel. „Mohla to udělat úplně jinak.“
„Mohla, ale podle mě ji nějak fascinovalo, že Frost zemře spolu se svým milovaným autem. Měla různé plány, vyprávěla mi je, někam do auta schovat pistoli, to už měla vymyšlené do detailu. Zastavili by někde v lese, pistoli by vytáhla… Stačila by utéct a pak zmizet. Jenže…“
„Co?“
„Nevím, udělala to jinak. Opravdu nevím, proč.“

Dlouho tiše seděli, díval se na fotografii v novinách, smějící se Frost, blonďatá hlava Mak v autě. Kde byl její plán jedna, měla vůbec nějaký? Je škoda, že není vidět, co má v očích. To by ho zajímalo.
„Můžu si ty noviny nechat?“
Přikývla. Zamyslela se, uviděl záblesk plaménků v zelených očích.
„Jste teď volný člověk, víte to?“
„Pravda, až teď mě to napadlo.“
„Ve Frost Security je volné místo vedoucího, je to už moje firma, kdybyste chtěl… Rozvod jsme ještě nestihli podepsat. Tady máte telefon,“ podala mu elegantní navštívenku.“
Mechanicky přikývl a strčil si ji do kapsy.
„Teď vůbec nevím.“
Položila mu dlaň na ruku.
„Nespěchejte, je tady hezky, ale…“ Lehce ho škrábla nehtem. „Chiméra, hmm… A vůbec, používají tady tělesné tresty?“

Odešla, neotočil se za ní. Objednal si lehkou večeři a pokusil si vybavit všechno, co mu Simona Frostová řekla. Připadalo mu, že některé informace podivně nesedí. Tím víc, čím o nich déle přemýšlel. Co z toho mohla být pravda? Proč vlastně sama vyrobila důkaz své nevěry? Kreslil prstem na stole. Za chvíli si uvědomil, že to jsou jen samé otazníky. Smazal je dlaní.

Mohl to být plán Simony Frostové, jak se zbavit manžela i jeho milenky? Možnost, zajímavá. Pokusil si vybavit, co mu kdy Mak říkala, najít v tom aspoň nějakou spojitost se Simoninou historkou. Ale na nic si nevzpomněl. Buď jí bude muset věřit nebo ne. Může jí ale věřit? Znovu se díval na fotografii. Jediná fotografie, kterou s Mak měl. Nechtěla se fotit. Pokusil se vybavit si všechna milování s ní, dokázal to, nebylo jich tolik. Každé bylo trošku jiné, neměli čas zapadnout do rutiny. Usmíval se, když si vzpomněl na první.

A pak to poslední, byli na večeři, kousek od jeho bytu. Trochu se navzájem provokovali, jen trošku, když to šlo, pohladil ji, významně se na sebe dívali.
Když šli zpět, držel ji kolem pasu, občas mu sjela ruka trošku níž. Líbat se začali hned za domovními dveřmi.
„Pojď už nahoru…“  Zasmáli se, řekli to oba najednou.
Schody byly nekonečné, její podpatky rychle cvakaly.
Rychle odemkl, visela mi přitom kolem krku. Stačil tak tak zavřít dveře. Mak se kolem něj doslova ovinula, hladil jí zadní strany stehen, jel nahoru, dlaněmi tiskl pevný zadeček, vyhrnul šaty, prsty zajel za kalhotky, zezadu dráždil štěrbinku. Zasténala.
Ještě mu stihla zašeptat: „Dneska můžeš ve mně zůstat.“
Odstrčila ho, přešla k posteli, posadila se, podívala se na něj, svlékla si pomalu kalhotky, otočila se, klekla si, vyhrnula sukni a vystrčila zadeček. To už měl sundané kalhoty i boxerky. Chtěl do ní pomalu zajet, ale doslova se na něj sama napíchla. Chvíli ji nechal samotnou, kňučela a vrtěla boky. Začal jí vycházet vstříc, začala sténat a do konce už nepřestala. Vnutil jí svůj rytmus, pomalu zrychloval, Pak už nemyslel na nic, jen na ni a na sebe, na její rozdychtěnou studánku, krásný zadeček, štíhlý pás, na svůj tvrdý klacek, který do ní zajížděl.
Udělala se dřív, prohnula se v zádech, prsty na rukou se jí křečovitě propnuly. Ještě ji ale chvíli držel, dokud se nepřivedl k vrcholu. Přirážela spolu s ním, zvláště vzdychla, když ucítila, jak do ní stříká.

Oddychovali, rozepnul Mak šaty na zádech, nějak se jí podařilo se svléknout.
„Proč jsem se nesvlékla hned,“ mručela nespokojeně.
„Nějak nebyl čas.“
„Pravda, nebyl.“
Osprchovali se a zalezli do postýlky. Ani si moc nepovídali, jen spolu leželi a pomalu se mazlili. Věnoval se jejím malým ňadrům, zkoumal rty každý kousíček, lehounce dráždil bradavky. Podruhé byla nahoře ona, díval se jí do očí, většinou je při tom měla zavřené, ale tentokrát ne. Byla pohodlně opřená, pomalu Mak sám šukal, hladil, bavilo ho, jak se na něj ironicky usmívala, jako by mu chtěla říct: „Copak to zkoušíš?“
Díval se jí do očí a odhadoval, co si může dovolit. Začala sama vlnit boky, pomalu ho sjížděla. Zase se vystřídali, střídal jemné a tvrdé přírazy, pokaždé vzdychla. Převalil ji na záda a zrychloval, udělal se, tiskla ho k sobě. Ležel nad ní, začala si to sama dělat prsty, zase se dívali do očí. Až na konci se jí oči zamžily a zaklonila hlavu. Hladil ji, přemýšlel, jaké to bude asi příště, když teď to bylo tak skvělé.

Příště… Připadalo mu, jako by ho Frostova gorila praštila pěstí do břicha. Ale tohle bylo možná ještě horší. Žádné příště nebude, definitivně. Seděl s rukama na stole, prsty roztažené. Číšník se na něj nervózně podíval. „Jste v pořádku?“
Přikývl, ale nejraději by odpověděl: „Jak můžu být sakra v pořádku?“
Vzpamatoval se, zaplatil, vyšel ven.

Procházel se po pobřeží, ale tentokrát ho to neuklidnilo. Bylo zde příliš mnoho štíhlých blondýnek. Našel si osamělý koutek, díval se na moře. Na dálku se s Mak loučil. Usmál se, vzpomněl si, jak se snažila sundat si šaty. Nešlo jí to, byl stále v ní, nechtěla ho pustit. Nakonec to nějak zvládli, smáli se, jak se přitom oba kroutili. A teď … zvolila plán nula, definitivní odchod, nulová šance na návrat. Nebude příště.
Procházel se, ruce v kapsách, dýchal ostrý mořský vzduch. Pokrčil rameny. Našel v kapse navštívenku, vytáhl mobil. Nacvakal adresu, dlouho váhal, než zprávu odeslal.
Vrátil se do svého bytu, osprchoval se. Otevřel zásuvku nočního stolku. Pouta tam stále byla. Vytáhl si z kalhot řemen, pečlivě ho stočil a uložil k poutům. Jedním prstem pomalu zásuvku zavřel. Lehl si do postele. Chvíli po jedenácté uslyšel tiché klapnutí kliky.