Když nevíš, zeptej se 2 🇨🇿

Odřené a sešmatlané střevíce cvakaly po chodníku v rychlém rytmu. Jejich majitelka by možná dokázala přesněji rytmus popsat, zda byl ještě allegro nebo už presto, ale myslela na něco úplně jiného. Prostě jen svižně cupkala, v rukou svírala velké desky a oči za nemódními brýlemi měla sklopené k nově položené dlažbě.

Tak se stalo, že přehlédla vodítko, na jehož jednom konci bylo cosi podobné chlupaté přerostlé kryse a na konci druhém úhledná babička. Dívka se zamotala do lanka, sice se nenatáhla jak široká, tak dlouhá, ale moc k tomu nechybělo. Na poslední chvíli ještě dokázala přidržet i balancující babičku.

Paní se usmívala, už dlouho nepotkala tak slušnou mladou dívku. Čekala, že se na ni oboří, proč má toho čokla přes celý chodník a že se o něj málem přerazila. Ale dívka se jen omlouvala, sbírala ze země rozhozené desky a papíry, i oblečená byla hezky a spořádaně. Ta jistě myslí jen na učení, možná na romantické knížky nebo hudbu.

Paní s psíkem pomalu pokračovala dál a zmizela za rohem. V dívce se ale nemohla více mýlit.

Neměla v hlavě ani poezii, ani klasickou hudbu, teď dokonce ani učení. Nemyslela na půvabné Nezvalovy verše či trochu posmutnělé Seifertovy Pantoumy o lásce. Nic z toho.

Jak víme z minulého příběhu, jmenovala se Marie a pospíchala od své nejlepší kamarádky Pavly. Místo přípravy na maturitu zažila intenzivní zaškolení análního sexu, který byl završen velmi uspokojivým orgasmem. Ale ani to Marii netrápilo, naopak. Vadila jí jen jedna věc. Při odchodu se prořekla, že už poslala k vodě svého přítele. A přitom právě na něj se Pavle vymlouvala, že chce zkusit to a ono, jestli by jí kamarádka neporadila. A pak udělá takovou chybu.

Kousla se do rtu a pohodila rozčepýřenými vlasy. Ale co, nějak to vysvětlí, Pavla je fajn a nedělá si s ničím hlavu, především když to má něco společného se sexem. Co jí asi má říct? Že ho vykopla, protože po ní pořád chtěl anál, a ona nechtěla? Hmm, to by byla zajímavá a logická varianta. Anebo říct pravdu? Jenže jaká je pravda? A měla by se Pavly zeptat na to, co ji opravdu trápí? Ona přeci vždycky říká, ‚když nevíš, tak se zeptej‘, to má po mámě.

Jenže tohle je…, prostě divné. Tak divné, že se nechce ptát. Ale asi bude muset. Protože…

Marie přišla domů ze školy, srovnala střevíce do omláceného botníku a natáhla si papuče. Povzdychla si, tohle byla chvíle, které se každý den bála, nikdy nevěděla, jak mamku doma najde. Občas se jen dívala na televizi, občas u toho měla otevřenou flašku, občas byla ta flaška už skoro prázdná a občas ležela na podlaze. Ne, ta flaška ne. Teď ale slyšela jen kroky a šramocení. Vešla do kuchyně.

Mamka opravdu uklízela, z linky zmizely obvyklé talíře a skleničky, utěrkou přejížděla židle.
„Nekoukej, pomoz mi.“
„Co se děje?“
„Staví se tady pan doktor.“
„Jak dlouho jsi už u něj nebyla?“
„Ne, ten ne, to je pitomec. Pan doktor, u kterého jsem sloužila.“

Á, tak ten pan doktor. Marie si už vzpomněla, jasně, mamka o něm dřív mluvila často, snad do něj byla dokonce zakoukaná, ale to je už dávno. Pak šlo všechno do háje. No nic, rychle se převlékla a šla pomáhat. Mamka byla najednou úplně jiná, veselá, vyprávěla jednu příhodu za druhou, Marie se smála. Takhle kdyby to bylo vždycky. Dokonce stihly spolu ještě narychlo upéct nějaké jednoduché koláčky.

Pan doktor přišel přesně na čas, kolem sedmé. Marie mu šla otevřít, jemně se uklonil, když mu podala ruku. Ucítila závan staromódní kolínské, k tomu ty šedé vlasy a stříbrné brejličky.
„Vy musíte být, počkejte, Ma… Markétka?“
„Ne, Marie.“
„Ale samozřejmě, jak jsem to mohl poplést. Maruška.“ Pověsil si na věšák plášť a chtěl si zout boty. Dívka ho rychle zastavila a nasměrovala do kuchyně. Pan doktor se neméně dvorně přivítal s mamkou, položil na stůl bonboniéru, tuhle prý vždycky měla ráda, naštěstí se mu ji ještě podařilo kdesi koupit…

Marie se uklidila do pokoje, sice by chtěla být při rozhovoru, ale mamce by to možná bylo trapné. Ale asi za půlhodinku ji sama zavolala, aby prý uvařila kafíčko.

Byl to hezký večer, mamka se snažila, pan doktor byl velmi příjemný, vzpomínali na společné známé, na různé příhody, co se jim povedlo i občas nepovedlo. Ale nakonec se pan doktor podíval na zlaté hodinky a omluvně zvedl oči.

Marie ho zase vyprovázela, podala mu plášť.
„Jak je na tom mamka teď s pitím?“ zašeptal pan doktor spiklenecky.
„Špatně, hlavně, když ji bolí záda. No, a to je teď skoro pořád, nemůže někdy skoro ani sedět. Vlastně se jen dneska drží kvůli vám, ale počítám, že večer si to vynahradí… Promiňte, to jsem nechtěla.“
„To nic, jste hodná, že se o maminku staráte. Ale ohledně toho pití vám nic neporadím. To musí chtít sama. Ale pak už musí přestat úplně. Nula, abstinence. A když bude chtít něco koupit, prostě to nesmíte udělat. A ta záda, zkusím se zeptat jednoho kolegy, on měl tedy opravdu zvláštní metody, ale kupodivu často fungovaly.“
Marie přikývla. „To byste byl hrozně hodný.“

„Kam vlastně chcete jít po škole, teď maturujete, je to tak?“
„No jo, mám z toho strach, to víte.“
„Nebojte se, to pro vás nic nebude, co jsem slyšel. A co pak?“
„No, chtěla bych zkusit medicínu,“ sklopila dívka nesměle oči. „Ale jen zkusit, tam se stejně nedostanu.“
„A proč ne? Určitě se dobře učíte. Co latina a vůbec příprava na zkoušky, už jste něco zkoušela?“
„Mám teď v hlavě jen maturitu.“
„Moc času už nezbývá, ale něco by se ještě určitě dalo stihnout… Napadá mě, nechtěla byste nějakou přípravu? Snad bych vám mohl pomoci.“

Marie se rozzářila, ale hned zase rozpačitě pokrčila rameny.
„Opravdu nevím.“
„Ale prosím vás, co bych neudělal pro dceru své milé kolegyně. Navíc jsem v důchodu, mám spoustu času. Můžete v úterý večer? Asi tak v šest.“
„Jo, určitě, moc děkuju, pane doktore.“
„To nic, uvidíte, jestli to vůbec k něčemu bude.“

Bylo. Přesně v šest Marie studovala ozdobně gravírovanou jmenovku na vrátkách hezké vilky. Odvážné stiskla zvonek a z reproduktoru se ozval známý hlas. „Marie? Jistě, pojďte dál.“

Rozpačitě prošla starými dveřmi s vyřezávanými ozdobami. Předsíň byla tak elegantní, že by se nejraději zula už na zápraží, ale pan doktor ji s úsměvem doprovodil dál. „Nezouvejte se, je sucho, nikde nenašlapete,“ mávl rukou, když si chtěla nenápadně sundat svoje omšelé střevíce.
„To ne, víte, bylo by mi divně, chodit po tak pěkných kobercích v botách.“
„Jak chcete, jestli se budete cítit bez bot pohodlněji… Počkejte, kde jen máme ty pantofle, á, tady.“

Marie byla v přezůvkách hned spokojenější. Obdivovala hezké grafiky na chodbě. „Tohle je od Ludmily Jiřincové, vždycky se mí líbily ty jemné a měkké linie, to už dnes nikdo neumí. Počkejte, v pracovně mám i jednu barevnou. Vidíte, ta loďka.“

Pan doktor rozsvítil světlo, aby se dívka mohla podívat.
„To je krása, je to jako ze sna.“
„Máte pravdu, jmenuje se ‚Spící loď‘ nebo ‚Koráb snů‘. Počkejte, někde mám ještě další…“
Marie netrpělivě přešlápla.
„Promiňte, když začnu mluvit o grafikách, zapomenu na všechno ostatní. Tak se usaďte a uvidíme, jak na tom jste.“

Začali úplnými základy, pan doktor si psal poznámky, zkoušel ji z latiny a čas od času vytáhl z obrovské knihovny nějakou knížku. Dívka se pomalu uvolňovala a zapomínala na nezvyklé elegantní prostředí.  Asi nejvíc se jí líbila jemná vůně, těžko říct, co to mohlo být. Leštěnka na dřevo? Možná. Nebo spíše také stíny předků, kteří tu kdysi důležitě seděli, diskutovali se sklenkou koňaku a pokuřovali dlouhé doutníky. Úplně to viděla, muže s divnými kníry i ženy v krásných šatech vedle nich. Zatřásla hlavou a vrátila se zpět, pan doktor se na ní trochu vyčítavě usmíval.

Uslyšela šramot za dveřmi, cvakla klika. Do pokoje vjela žena na invalidním vozíku, z vyhublé tváře pod až nápadně upravenými vlasy zářily černé oči.
„Promiň, drahá, zapomněl jsem tě seznámit, to je Maruška, dcera jedné bývalé kolegyně z nemocnice. Chce studoval medicínu.“
Žena přívětivě ale prkenně přikývla. „Vítám vás u nás, manžel je určitě rád, že může někoho poučovat, to mu chybí.“
Zvláštní hlas, jemný, pečlivě vyslovovaná slova plynula z úst, jen někde v pozadí byla jistá skřípavost.
„To ne, jsem hrozně ráda, že mě bude doučovat. Teda snad,“ podívala se dívka rychle na muže, ale ten jen přikývl.
„Nabídni Marii aspoň čaj nebo vodu, drahý, sedí tady jen tak a určitě má žízeň.“
„Ne, ne, kdepak, nic mi nechybí,“ zamávala Marie hned rukou.

Chviličku se bavili, dívce připadalo, že jí ženiny oči zkoumají skrz naskrz, jako by to byly rentgenové paprsky. Ale možná si jen něco namlouvá, určitě tady nemají moc návštěv a paní si jen chce prohlédnout novou studentku. Usmála se a přívětivě na paní kývla. Ta pozdrav opětovala a pomalu na svém vozíku vyjela z pokoje. Zámek zase zaklapl.

Marie měla najednou potíž se soustředit. Doktorova cizí slova jí jen vířila kolem uší. Podívala se na staré kyvadlové hodiny na stěně. Jejich pravidelný tikot ji už skoro uspával.
„Promiňte, už jsem hrozně unavená, vůbec nedávám pozor.“
„No jistě, nějak jsem se do toho výkladu zabral,“ mrkl šedovlasý muž na své zlaté hodinky na levém zápěstí, „úplně jsem zapomněl, jak to tady s vámi utíká.“

Dívce připadalo, že v doktorově hlasu ucítila lehký odlišný tón. Svádivý? Že by po ní… Ale to je přeci nesmysl. Zvedla oči, ale přesně v tu chvíli to udělal i muž. Chviličku se jejich pohledy spojily, doktorovy překvapivě jasné modré oči ale byly jen klidné a vlídné.

Marie vstala, uhladila si sukni a omluvně roztáhla prsty.
„Už musím jít, napoprvé toho na mě bylo moc.“
„Jistě, pojďte prosím, a vezměte si tyhle tři knížky, nevím, možná je už doma máte.“ Doktor se otočil, prošel kolem dívky ke stolu, možná až zbytečně blízko, dlaní se skoro dotkl jejích boků… Vlastně ne skoro, dotkl se jich, úplně lehce, jen bezděky?

„Tady jsou, je to úplný základ, uvidíte, počkejte, mám tady nějakou tašku, á, tady.“

Marie pečlivě složila přezůvky do botníku, obula se a otočila se k doktorovi, aby se rozloučila. Zase jí připadalo, že pan doktor jí tiskl ruku trochu déle a díval se jí trochu upřeněji do očí, než bylo obvyklé. Ale snad se jí to jenom zdálo.

„Takže v pátek večer? Budu se těšit. A nezapomeňte si ty knížky.“

Marie kráčela jako ve snách, málem si nechala ujet tramvaj před nosem a na své zastávce naopak zapomněla vystoupit. Až když projížděli pod mostem, vzpamatovala se. Ale byla ráda, že může jít ten kousek potmě pěšky a srovnat si myšlenky. To přeci není možné, že by po ní pan doktor opravdu… vyjel…? To bylo to správné slovo, spolužačky ho často používaly, ale ona zatím nikdy.

V průchodu stály dvě postavy, asi nějací mladící, kapuce přes hlavu, jednu nohu v teniskách nonšalantně opřenou o zeď. Zahlédla ohníčky, asi měli v prstech cigaretu. Jako vždycky jí přeběhl mráz po zádech, skrčila se, v obou rukou držela doktorovu tašku. Cítila pohledy, jak ji sledují a možná hodnotí. Bála se, ale… Trochu jí to vzrušovalo, určitě, ty slídivé oči, pozorovaly její boky, nohy, odhadovaly ji. Co kdyby se ti dva vydali za ní, potichu by ji následovali a pak možná zatáhli do průjezdu…

Konečně zašla za roh, trochu prkenně, na chvíli se opřela o zeď a oddychovala. Pomalu se uklidňovala. Na co to pořád myslí, co je to za nápady, kolikrát tady už šla a ty chlapy tam možná taky už viděla. Zavrtěla hlavou, ještě párkrát se zhluboka nadechla a už klidně pokračovala domů. Nebylo to už daleko. Za další křižovatkou potkala jakousi babičku s malým legračním psíkem, vypadal spíš jako přerostlá krysa.

Napadlo ji, že se doma zeptá mamky, jaký je pan doktor, možná spolu budou mluvit a ona se jí jen tak mezi řečí zeptá na to další. Jo, to půjde. Jenže když přišla domů a uviděla na stole lahev, jen smutně pokrčila rameny.

Oddychla si, až když byla mamka umytá a bezpečně v posteli, tentokrát ani nenadávala, klidně se nechala odvést. Marie se pak sama rychle osprchovala. V jednu chvíli zase ucítila nezvyklý pocit, když si prsty přejela přes bradavku, ale už ten pohyb neopakovala, nechtěla, i když jí prst svrběl… Svrběl, hmm, další trefné slovo. Usušila se a zachumlala se pod peřinu. Ještě se ale rychle podívala, jestli je zapnutý budík. Všechno v pořádku, opatrně odložila brýle na stolek a ihned usnula.

Sen.

Seděla u doktora v křesle, v ruce nějakou knihu, on chodil kolem a mluvil, nerozuměla mu, byl to jen proud cizích slov. Zase ucítila onu starobylou vůni, ale k tomu slyšela i hudbu, úplně klasický valčík, snad z vedlejšího pokoje.
Doktor přecházel po pokoji, z jedné strany na druhou, zleva doprava a naopak. Zůstal stát přímo za ní, jeho řeč zpomalovala, naopak hudba sílila. Položil jí dlaně na ramena, jen tak, jako by chtěl, aby se probrala a dávala pozor. Jenže je tam nechal a prsty ramena lehce hladil.

Marie si najednou uvědomila, že v křesle sedí nahá, dlaně na područkách a nohy pohodlně opřené, hlavu zabořenou do měkkého opěradla. Prsty jí teď hladily krk, jemně a něžně, ještě víc zaklonila hlavu. Cítila, jak ji tuhnou bradavky, přehodila si nohu přes nohu, ale to nepomohlo, nemohla zastavit vzrušení. Vydechla, když se dlaně vydaly dolů, kousek po kousku, neskutečně pomalu, až se ale prsty dotkly hrotů prsů. Mazlily je, lehce a krásně, takhle to zatím ještě nikdo nedokázal, jen ona sama, když…

Vzbudila se, udýchaná a vzrušená, prsty si hladila bradavky, pálily jí pod tenkou košilí. Chtěla vstát, možná si opláchnout tvář a zase usnout. Místo toho se ale hladila dál, zprvu přes látku a pak si vyhrnula košili. Roztáhla kolena, vlnila boky. Cítila, jak jí roste vzrušení, trochu zpomalila. Nejdřív si představovala, jak leží na pláži se zavřenýma očima, slunce rudě září přes víčka, přítel jí hladí a dráždí. Nějaký přítel, nevěděla, kdo to je, hezký, s tmavými vlasy a pěkně upravenými vousy. Dráždil ji prsty bradavky.

Pomalu se měnil, ucítila vůni leštěnky a doutníků, valčík zesílil. Doktorovy prsty ji hladily mezi nohama, klidně a zkušeně, přesně, jako by si to dělala sama. Zvedla boky, když se jí blížil vrchol a přesným kmitáním konečků prstů se na chvíli ocitla v ráji.

Stáhla si košili, stočila pod deku a usnula. Spala až do rána, kdy ji nemilosrdně vzbudilo pípání malého červeného budíku na otlučeném nočním stolku.

V pátek večer byla Marie před doktorovou brankou ještě nervóznější. Nebylo s kým se mezitím poradit a koho se zeptat. Párkrát se už už chtěla svěřit Pavle, ale rozmyslela si to. Možná se jí to opravdu jen celé zdálo, něco si jen namlouvala. A bylo by jí pak nejspíš jen hloupě. Celé je to jen divný nesmysl.

Pan doktor otevřel vrátka, klidný a upravený, ve světlé košili a nažehlených kalhotách s páskem. Hned si zula boty a našla přezůvky tam, kam je minule uložila. Spokojeně si prohlížela obrázky a nadechla se známé vůně. Pohodlně se usadila na židli, začali s opakováním, pan doktor jí chválil, jak se svědomitě učila. To byla pravda, nechtěla, aby ji na něčem nachytal nebo si myslel, že je líná a nepřipravuje se.

Pak nová látka, docela složitá, ale dokázala se soustředit a zapisovat si poznámky. Na tohle se bude muset doma podívat, je toho prostě moc. Ale moc času není a pan doktor je hodný, že se jí věnuje.

Uslyšela hudbu, potichu za zdí.
„Manželka si pouští gramofon, miluje vážnou hudbu, hlavně klasiky, dříve jsme hodně chodili na koncerty, ale to víte, teď už to nejde. Jestli vás to ruší…“
Marie chtěla něco doplnit, účastnou poznámku, ale místo toho ztuhla. To není možné, přeci to nemůže být ten samý valčík, o kterém se jí zdálo. Poslouchala, začaly jí brnět kořínky vlasů, musí to být on.

„Copak je?“
„Nic,“ zavrtěla hlavou, „teď jsem si chvilku připadala jako ve snu. Ta hudba…“
„Ruší vás, viďte. Řeknu manželce, aby ji ztišila.“
„Ne, ne, omlouvám se, zdržuju, jste na mě moc hodný.“
„To nic, tak, pokračujeme, zkusíme pro změnu fyziku.“

To bylo pro Marii složitější, dělala si poznámky, snažila se přemýšlet a odpovídat, ale šlo to od devíti k pěti. Navíc pan doktor vstal a chodil kolem, občas se postavil přímo za ní a díval se na graf, který se pokoušela nakreslit. Určitě to bylo špatně, zdálo se jí, že hudba hraje stále hlasitěji, a i doktor je blíž, dost možná jí za chviličku položí ruce na ramena a…

Nepoložil, ale chtěl něco opravit v nákresu přesně v okamžik, kdy na papír položila ruku i Marie. Viděla to jako zpomalený obraz, svou rukou pokládala na sešit a nad ní byla doktorova dlaň. Blížila se, pomalinku, možná by ještě mohla stihnout svou rukou ucuknout, ale… Proč?

Trajektorie doktorovy dlaně se setkala s její přesně podle fyzikálních či spíše geometrických pravidel. Měla by ucuknout, možná čekala, že uhne on, ale nestalo se ani jedno ani druhé. Dívčí malá ruka ležela na sešitu a na ní větší, ale pozoruhodně štíhlá dlaň mužova. Další fyzikální veličina se skoro zastavila, čas. Šíření zvuku prostředím téměř ustalo, změnilo se jen v neurčitý šum.

Zvedala oči k doktorovi, jak dlouho to mohlo trvat? A jak dlouho se pak na sebe dívali? Čekala, kdy se zase všechno vrátí zpět, čas se rozeběhne, doktorova dlaň pustí její. Ale místo toho jí položil prsty druhé ruky na rameno, jen úplně lehce, jindy by o nich možná ani nevěděla.

Zavřela oči, čas se opět líně pohnul vpřed, šum se měnil v hudbu, ale z valčíku byl nanejvýš waltz.
„Promiňte, prosím, opravdu…“
Podívala se na něj tak, že zmlkl a položil ji na rameno i druhou dlaň. Lehounce ji hladil. Zaklonila hlavu, projížděl prsty dlouhé rozčepýřené vlasy.

Trochu třesoucí rukou si sundala brýle a položila je navyklým pohybem opatrně na stůl. Opřela se, položila dlaně na područky křesla. A zavřela oči. A pak ještě přeci jen zvedla pravou paži a rozepnula si knoflíček halenky.

Uvolnila se a soustředila jen na mužovy jemné prsty. Teď hladily obličej, čelo, pak tváře, usmála se, když jí to trochu zalechtalo.

Cvakl zámek u dveří a hudba hlasitě zazněla. Strnula a chtěla se napřímit, ale doktorovy ruce jí dál klidně držely za ramena. Otevřela oči, žena se na ně chvíli dívala, pak přijela až k nim a vzala Marii za ruku. Vzhlédla k manželovi a malinko přikývla. Dívka zase zavřela oči, ale srdce jí bušilo.

Teď to bylo úplně jiné, divné, nesprávné… a hrozně a děsivě vzrušující. Konečky doktorových prstů dívce hladily krk, důlek těsně nad klíčními kostmi, pak ještě kousek níž, vzdechla. Žena jí stiskla dlaň, někdo rozepnul další knoflík. Neměla podprsenku, až teď si to uvědomila. Stará jí byla najednou malá a novou si ještě nestihla koupit, takže… Ne, prostě si ji nechtěla vzít, měla radost z volnosti, když se bradavky při chůzi malinko otíraly o jemnou látku.

Hladil jí ňadra, hladila? Hladili? Na tom nezáleželo, vzdychala, v uších rytmus valčíku, bradavky vztyčené a v klíně vlhkost. Volnou rukou si rozepnula zip na sukni a zvedla boky. Někdo ji stáhl až ke kotníkům, usmála se a odkopla ji na koberec.

Halenku už měla rozepnutou celou. Na chvilku zvedla víčka. Ženě zářily oči a fascinovaně dívce hladila levé ňadro, mazlivě, rafinovaně a dráždivě. Marie měla na chvíli dojem, že je celý pokoj zase plný kníratých mužů v košilích a vestách, ale už nekouří a nedebatují a politice a obchodech. Sedí a sledují trojici. Teď by se ještě mohla objevit služebná…

Usmála se, scéna se jí vybavila do detailu, služebná by pokládala na stolek tác se sušenkami, někdo z mužů by ji pohladil zadeček. Hned by se narovnala a otočila, ale nenechavé ruce dalších mužů by hned sahaly tam i tam, zvedaly sukni, hladily hezké nohy čím dál tím výš…

Představa dívku ještě víc vzrušila. Ucítila něčí prst v klíně, hladil ji přes kalhotky. Rozevřela kolena, neodolala a otevřela na chvilku oči. Žena jí stáhla proužek látky z kundičky a fascinovaně sledovala manželovy prsty.

Marie zase zavřela oči, už se nemusela dívat. Jen zvedla boky. A úplně se oddala rozkoši, vlnila boky, vycházela vstříc prstům, vrtěla se, aby ji dráždily na dalších místech. Přicházelo to na ní, zaťala prsty do křesla a křečovitě se zvedla. Rozevřela široce oči, ale nic neviděla. Jen vířící jasné kruhy.

Nemohla tedy vidět, jak jí žena dvěma prsty odhalila poštěváček a muž kolem něj zkušeně kroužil prstem, dokud dívku neposlal kamsi do vyšší sféry.

Vracela se z ní pomalu, uvolněně a blaženě. Neměla žádné výčitky, kupodivu necítila ani stud. Bylo jí dobře. Oba manželé se drželi za ruce a usmívali se. Jak si později uvědomila, nebyl to úplně mírný nebo milý úsměv. Trochu jím prosvítala i žádost.

Doktor si rozepnul pásek a zip a svlékl si kalhoty, pečlivě je složil na opěradlo židle. Lehl si na pohovku, žena byla na svém kolečkovém křesle vedle něj, hladila mu penis, trochu rostl. Marie fascinovaně přišla k nim a klekla si na pohovku. Chvíli se jen dívala, ale pak začala muže hladit sama. Stáhly mu trenýrky.

Dívka zavřela oči a soustředila se jen na muže, na to, jak přejížděla dlaní po celé délce penisu nebo prsty dráždila citlivá místa. Líbilo se jí, jak jí v ruce tvrdne a zvětšuje se. Žena Marii rozevřela halenku, doktor vzrušeně sledoval, jak jí hladí prsa, tiskne je, zvedá, dráždí bradavky.

Marie zase ztratila pojem o čase, asi to všechno trvalo dlouho, ale přála si, aby to ještě neskončilo. Ale doktorův klacek jí v dlani ztvrdl a muž zavzdychal. Trochu přitlačila dlaní, doktor se snažil sám přirážet. Dívka otevřela oči, zahlédla ještě pár kapek spermatu, které skončily na čisté a nažehlené košili. Přišlo jí to v tu chvilku nepatřičné.

Ještě chvilku všichni tři čekali, pak se Marie zvedla a trochu kývla. Zvedla sukni a tázavě se podívala na ženu. Ukázala ji, kde je toaleta. Omyla se, trochu učesala.

Když se vrátila, byl doktor oblečený, měl jen jinou košili. Tvářil se… Těžko říct, malinko rozpačitě, spokojeně, vlídně.
„Já… Už půjdu, je pozdě.“
„Ano, jistě, omlouvám se, vlastně za celý večer, no…“
Marie jen zvedla oči a usmála se.

Obula se, doktor jí podržel kabát. Jak v mrákotách prošla brankou, slyšela, jak za ní zacvakla. Pomalu šla na zastávku, podivně jasně slyšela, jak střevíce cvakají o dlažbu. Byla trochu zima, zastrčila ruce do kapes. A nahmatala obálku. Prsty v kapse ji otevřela a přejela přes povědomé papírky.

Zdrceně si sedla na první lavičku, kterou uviděla. Vytáhla obálku a podívala se dovnitř. Kromě bankovek našla i bílý list papíru napůl popsaný krásně vykrouženými písmenky.

„Milá Marie, nedokázal jsem vám dát obálku přímo. Možná chápu, jak vám teď je, ale se ženou jsme se domluvili, že to přesto zkusíme.
A prosím, neurazte se. Studium na vysoké škole je nákladné a byli bychom rádi, kdybychom vám mohli takto vypomoci. Víte, jsme opravdu osamělí, kdybyste k nám přišla zase někdy jako dnes… Chápete.“

Marie chápala, ale měla vztek. Nejraději by vzala obálku a hodila jí do koše. Zatraceně, jak se teď má cítit? Všechno bylo pěkné a najednou tohle. Jenže…

Přejela špičkou prstu po bankovkách. Když před časem posílala přihlášku na První lékařskou fakultu, třásly se jí ruce. Musela zaplatit skoro tisícovku, pak pro jistotu ještě Brno. Prohlížela si seznamy knih, které by si musela koupit, Anatomie 1, 2 další a další. Všechno velké a tlusté bichle. A taky drahé. V jednu chvíli váhala, jestli má ty přihlášky vůbec posílat, jasně, byl to sen už od mala, mamka tehdy úplně zazářila, když jí o tom řekla. Ale dost možná jen sen. Jenže teď…

Vytáhla zase obálku z kapsy, spočítala bankovky a znovu přečetla dopis. ‚… zase někdy jako dnes’. Nebyla hloupá, věděla, co to znamená a že by to nebylo jen ‚jako dnes’. Představila si, jak sedí na doktorovi a nechává do sebe pomalinku pronikat jeho až nepřiměřeně tvrdý pyj. Žena by je vzrušeně sledovala, možná by ji hladila, prsa, zadek… Zašimralo ji v břiše, uff, jenže by to všechno bylo… byla by vlastně… Marie dobře znala všechna označení, ale ani jedno z nich nechtěla vyslovit.

Před očima znovu viděla onu krásnou grafiku, Koráb snů. Všechno je až nereálně krásné, zahalené v jemné mlze. Jenže z moře se každým okamžikem mohou vynořit podivní neznámí tvorové. Zase přepočítala peníze, podívala se na odpadkový koš vedle lavičky a stiskla obálku pevně v ruce. Křečovitě ji svírala v prstech a nakonec pomalu zasunula znovu do kapsy. Držela se oběma dlaněmi okraje lavičky se svěšenou hlavou. Měla dojem, že stojí na okraji obrovského víru. Může ji vynést někam nahoru, ale také srazit do hlubin.

Zvedla hlavu. Kousek od ní šla stará paní s malým psíkem vypadajícím jako přerostlá krysa. Podívala se na dívku, usmála se a kývla na pozdrav.
Marie byla zabraná do myšlenek a jen mimoděk zamávala prsty.

Uvědomila si, že by se potřebovala nutně s někým poradit, co má s tím vším dělat. Slyšela už cinkot tramvaje z vedlejší ulice, povzdechla si a zvedla se z lavičky. Když za půl hodiny ležela pod dekou a prsty se pomalu přiváděla k druhému dnešnímu orgasmu, došlo jí, že se prostě musí zeptat. A už asi věděla koho. Za malou chvilku ale už myslela na něco jiného. Na to, jak leží na pláži a dráždí ji ruce pěkného černovlasého mládence. Ale za chvíli ucítila staromódní kolínskou a uslyšela valčík.

Koráb snů se líně pohupoval v ospalých vlnách.