Když nevíš, zeptej se – začátky 01

Část první: Když nesmělost nesvazuje

Hrdinkou první části série byla maturantka Pavla, kterou poprosila o radu a drobné zaškolení kamarádka Maruška. Následující příběh se ale odehrává asi rok a půl před touto nenápadnou událostí.

Předchozí díly:
Když nevíš, zeptej se 1
Když nevíš, zeptej se 2

„Už se do těch šatů málem nevejdu,“ povzdechla si docela hezká blondýnka a zamyšleně mžourala do zrcadla. Pečlivě si uhlazovala společenské přiléhavé šaty, stahovala je ke kolenům. Natočila se sem a tam a odevzdaně pokrčila rameny.
„Musím prostě zhubnout.“
„Opovaž se,“ manžel jí nenápadně pohladil zadek, „víš, co se při hubnutí ztrácí nejdřív. A to by byla škoda.“
Žena se usmála a přejela si dlaněmi prsa. Už potřebovaly trošku větší oporu, ale s trochou krejčovského kouzlení vypadaly pod šaty moc pěkně, to musela sama uznat.
„Co naplat, táhne mi už na čtyřicet. A každý rok je kilo navíc.“
„Blbost, je ti šestatřicet.“
„No právě, už se to blíží.“
„Dej pokoj,“ políbil ji manžel na tvář a nadechl se příjemné vůně. Tahle se mu vždycky líbila, i po těch letech. Nenápadně ženě položil dlaň zezadu na stehno a jel nahoru…

„Můžu se zeptat, kam jedete?“ ozvala štíhlá dlouhonohá dívka, opírala se o futra a potměšile sledovala rodiče.
„Když nevíš, zeptej se,“ odrazila se v zrcadle oblíbená matčina hláška.
„Zase do divadla?“
„Jo jo, a pak se asi stavíme u známých, nečekej nás, Pavli.“
„To fakt nebudu,“ dívka se podrbala ve světlých vlasech a už už se chystala prohodit ironickou poznámku. Zachytila ale v zrcadle matčin spiklenecký pohled a jen se usmála. Přejela si nenápadně dlaněmi stehna. Žena před zrcadlem je přikývla a mrkla levým okem, dívka viděla pravé, ale význam byl jasný.
„Tak si to užijte, poznamenala, podařilo se jí dát do hlasu přesně ten náznak sarkasmu, jak plánovala. Byla spokojená sama se sebou.

„Máme něco s sebou?“ prohodil manžel, soustředil se na řízení, před chvilkou jen tak tak minul jednoho chodce na kraji silnice. Nějaký mladík s rukama v kapsách, naštěstí stál až za krajnicí a čekal, až projedou.
„Jako vždycky, něco k pití, sýrové tyčinky, a Pavla upekla ty skvělé minipizzy. Posledně se po nich jen zaprášilo.“
„Super,“ přikývl, neodolal a otočil se na manželku. „Už jsi ‚Jane‘?“
Žena zvedla vesele oči a trochu se začervenala. „Napůl, myslím, že za chvilku budu úplně, ‚Honzo‘.“
Muž se usmál a pohladil ‚Janě‘ hezké ženské stehno. Trošku výš, než by bylo běžné slušné.
„Budeme to muset Pavle jednou říct, jestli to teda bude dál pokračovat.“
‚Jane‘ mrkla na manžela a zamyslela se. Položila ruce na přístrojovou desku.
„Ona to už ví,“ odpověděla tiše.
„Počkej, všechno?“
„Jen to hlavní, není hloupá. A navíc…“
„Copak?“
„Poznal jsi toho mládence u cesty?“
„Vůbec, jsem rád, že jsem ho nepřejel.“
„To je Tomáš, její přítel. Kam myslíš, že teď asi jde.“
„Počkat, počkat, Pája přeci říkala, že za ní přijde Maruška a budou se dívat na filmy.“
„No, a z Marie je Tomáš. To je dneska hned, z holky je kluk, ani nemrkneš.“

Muž mlčel. Jen zvedl ruku a pohladil zase ženě nohu, ale teď trošku jinak. Měl na jazyku spoustu otázek, ale ona se na něj jen významně dívala. Došlo mu, že se časy mění a musí s tím smířit. Pavla je hezká holka, moc hezká, a… veselá. Připadalo mu, že se to stalo nějak moc rychle, ta změna z nesmělé hubené dívky s překvapivě konzervativními názory v otevřenou mladou ženu. Možná až moc otevřenou, pokaždé ho něčím překvapila. Začalo to v Chorvatsku, kde si s plavkami nedělala vůbec potíže, pokud to jen trochu šlo. Ostatně její matka měla na koupací úbor úplně stejný názor. Prý je to nezdravé, nehygienické a vůbec. Asi to musela vědět, koneckonců je zdravotní sestra. A snad mohla být i víc, jenže Pavla rozhodla jinak. Takže začali chodit všichni spolu na nudapláž nebo na oblíbená místa, kde byly plavky přebytečné a nikoho nahota nepobuřovala. Což bylo kupodivu skoro všude. Jen si musel zvyknout na mužské pohledy sledující jeho holčičku. A taky ženské, ty byly ale zábavné a někdy vzrušující. A pak to pokračovalo doma.

‚Honza‘ se usmál a pokrčil rameny.
‚Jane‘ na něj mrkla a klidně řekla. „Neboj, všechno jsem jí řekla, ale už to věděla. Má to ráda, no, a už nás taky párkrát při tom nachytala. Ale nevadí jí to.“
„Fakt?“
„Fakt, teda, říkala, že si musela všechno srovnat v hlavě. No, a pak objevila mou zásuvku…“
„Ccooo?“
„No jo.“
Muž si hrál s prsty na volantu a pak jen odevzdaně rozhodil dlaně. Zase položil ženě dlaň na stehno, ale teď je výš, hodně výš. Přejel prstem kolem okraje malinkých kalhotek. Hravě ho klepla přes ruku, nejraději by ale trošku roztáhla kolena, aby mohl i dál. Ale na to byl čas, spousta času… Hezké myšlenky uťal tón esemesky. Našla v kabelce mobil, přečetla zprávu a zklamaně pleskla do sedadla.
„Diana nepřijede.“
„Cože?“
„Ráno prý měla teplotu, myslela, že to bude v pohodě, ale teď už má přes osmatřicet. Tak to zabalila a leží v posteli s čajíkem.“
Muž zklamaně zavrtěl hlavou, do pytle, zrovna dnes, když se konečně chystali…
„Škoda, a to jsme plánovali, že to dneska konečně zkusíme…“ dodala žena.
Plánovali, představil si pěknou drobnou tmavovlásku se zajímavýma očima, které se uměly v pravou chvíli tak hezky podívat. I když ‚hezky‘ asi nebylo to pravé slovo. A dnes už možná…

„Víš, já si myslím,“ klepala žena zamyšleně mobilem do sedadla, „že v tom bude ten její. Podle mě začal žárlit a Diana radši všechno stopla. Už posledně se mi nějak nelíbil. Vzpomínáš? Dia byla v pohodě, fajn, jako vždycky, ale on se najednou tak divně díval.“
„Zeptáš se jí?“
Žena zamyšleně přejížděla displej prstem. „Ne, to je její věc. Možná mi to sama řekne, když bude chtít. Uvidíme.“
„Myslíš, že je to konec?“ poznamenal za chvíli muž.
„Mám tušení, že nejspíš jo, dokud se nic nezmění.“
Přikývl. Cítil jednak zklamání, ale taky trochu úlevu.
„Jedem zpátky?“
Žena se zamyslela, podívala se na muže. Bylo jí jasné, že ona s tím vším začala, přišla s nápadem a nechala manžela, aby ho jako bonbón klidně ocumlal ze všech stran a strávil. Ale hned věděla, že neodolá. Pokušení bylo moc silné.
„Zpátky nemůžeme, doma je Pavla s Tomášem. A podle mě se nedívají na televizi. Teda možná ano, ale na trochu jiné vysílání.“
„Hmmmm….“
„Jedině, že bychom se dívali spolu a pak… Taky spolu.“

Muž se zarazil a podíval se na manželku, ta se ale tvářila úplně nevinně. Už si zvykl, že v některých věcech je mnohem odvážnější, a popravdě se mu to vždycky líbilo, i když někdy byl ten suchar vzadu. Ale tohle? Dívat se spolu s dcerou a jejím přítelem na porno? Nebo dokonce…
„A přitom se ti to líbí, když si ve videu hraje matka s dcerou a tak podobně,“ poznamenala žena lehce výsměšně, ale pak se už neudržela a rozesmála se.
Muž si oddechl. „Uff, už jsem myslel, že jsi to myslela vážně.“ Podíval se na ženu, ale ta se zatvářila tak, že už zase nevěděl. A navíc mu tvrdl ocas. Samozřejmě to hned poznala a nenápadně ho pohladila.
„Soustřeď se na řízení a nemysli na nějaké čuňačinky.“
„Já ne… Hele, co teda budeme dělat, když tam Diana nebude?“
„Nevím, uvidíme. Vrátit se můžeme vždycky.“
„No, není to úplně nejblíž.“
„Ale ani daleko. Tak akorát. Fakt nevím.“
„Když nevíš, zeptej se.“
„Hele, to je moje hláška. Ale máš pravdu.“

‚Jane‘ hbitě naťukala pár řádek textu a odeslala zprávu. Položila si ruku s mobilem do klína a vzdychla. Chvíli bylo ticho rušené jen monotónním šustěním pneumatik. A za chvilku jasným tónem příchozí zprávy.
„Sára je rychlá.“
„Psala jsi přímo Sáře?“
„Komu jinému. Tak, co nám píše. O Dianě už vím, ale nevadí. Moc nás dnes nebude, jen jedni noví, no, a my. Sára. Hmm, nic moc. Těšila jsem se…“
„Já taky,“ poznamenal ‚Honza‘ a položil ženě dlaň na stehno. Nechá ji tam, dokud neodbočí z hlavní silnice. A to bude za dlouho. Přerušovaná čára se pomalu slila v jeden nekonečný pruh, ‚Jane‘ se pohodlně uvelebila a zavřela oči. Vnímala jen odněkud zdálky tiché bručení motoru, hluk pneumatik na novém asfaltu. A manželovu dlaň na stehně. Chvíli jí pálila a chvíli studila. Představila si, že by se posouvala pomalu výš a výš, kde všude by ji mohla pohladit a podrbat. A co kdyby to byly dvě dlaně, nebo dokonce tři, možná i čtyři. Hezké představy.

Jako vždycky zastavili na malém parkovišti, stála tam jen dvě auta, malý omlácený brouk a stříbrné Audi TT s brněnskou značkou. Vzali tašky, prošli temnou ulicí, ‚Jane‘ se snažila, aby podpatky necvakaly moc hlasitě. Branka u hezké vily byla pootevřená, proklouzli dovnitř a zacvakli zámek. Mezi živým plotem už klidně pokračovali ke dveřím a zaklepali, třikrát, pauza a pak dvakrát. To byl spíš jen vtip, ale proč ne.

„Pojďte dál,“ Sára otevřela dveře.
„Nejedeme pozdě?“
„Kdepak, ti noví přijeli před chviličkou. No, a mladí… Ti už tady chvíli jsou.“
Jane zvedla oči a podívala se pátravě na Sáru. Ta si ale jen nevinně upravovala stříbrné šaty. Vypadala moc hezky.
„Vypadáš nádherně.“
„Díky, moc díky, pojďte.“ Políbila Jane na tvář a nechala se od Honzy políbit po francouzsku na obě tváře. Pak se usmála, nechala se obejmout a políbit na ústa.
Pokoj, spíš salón, byl jako vždycky jen decentně osvětlený. Jane zahlédla neznámou dvojici, seděli vedle sebe na pohovce, nakrátko ostříhaný muž s výraznýma očima a žena… Hmmm, žádná extra krasavice, to určitě ne, ale zajímavý obličej. Hlavně vypadá nervózně. Napoprvé… No, uvidíme. Bavili se s dlouhovlasým mladíkem s tmavou bradkou a vilnýma očima.
„Dám pití do ledničky.“
„Jasně, běž dál, je tam Nikol.“

Jane jen mávla na ostatní a proběhla přes salónek, pak doprava do kuchyňky. Tam narazila na mladou výrazně nalíčenou černovlasou dívku v černých krátkých šatech.
„Ahoj Nikol.“
„Jane, skvělý, že jste tady,“ dívka ji objala a bez rozpaků políbila přímo na ústa. Pak se trochu odtáhla a klidně si ženu prohlížela.
„Nádhera, nezhubla jsi?“
„Jo, to určitě. A co ty, jak je?“
Nikol mávla rukou a přejela si dlaněmi přes boky.
„Bojuju, ale teď je to zrovna dobrý. Už zase hodně maluju, je mi fajn. Vlastně hodně fajn.“
„Maluješ? Co máš nového?“
„Jen takové představy, chci je zachytit, i když někdy jsou divný.“
„Máš něco tady?“
„Jasně, chtěla jsem to ukázat Sáře, mohlo by se jí to líbit. Počkej.“
Dívka odběhla. Jane se za ní dívala, na ten trošku větší zadek a silnější stehna. Ale pěkný zadek. Jenže vyprávějte to dvacetileté dívce, která se pohybuje v uměleckých kruzích a snaží se prorazit. A všude kolem jsou krásnější, talentovanější, průraznější. A je jich hodně.

Narovnala minipizzy na tác, otevřela ledničku a našla ještě kousek místa. Jedny chlebíčky vypadaly tak nádherně, že neodolala a jeden snědla. Do dveří zastrčila ještě dvě lahve prosecca. Rovnala sýrové tyčinky na talíř, ale Nikol už byla tady.
„Koukej.“
„Počkej, umyju si ruce, abych to nezamastila.“
Posadili se kousek stranou, dívka otevřela desky a položila na stolek opatrně první kresbu. Anděl s bílými křídly a velkým vzrušeným údem ovíjí paže kolem spící nahé dívky. Dívka leží na zádech, dlaň levé ruky v klíně.
„Zdá se jí něm?“
„Ne tak úplně, napadla mě myšlenka strážného anděla, který na tu dívku dává pozor, odmala, rozumíš. Jenže dívka roste, je čím dál hezčí, no, a dělá leccos. A anděl na ni musí dávat přitom i ‚při tom‘ pozor, jenže to pro něj není jednoduché.“

„To je výborný nápad. A tvář té dívky…“
Nikol se začervenala a pokrčila rameny. Pak mrkla na anděla a ukázala dlaní do salónku. Jasně, kdo by to byl asi jiný.
Další kresby byly spíš variace, více či méně odvážné. A na poslední ze série leží dívka na boku se skrčenými koleny, anděl ji objímá křídly, pyj napůl zabořený v rozevřeném vlhkém klíně.
Jane se na Nikol podívala a jemně naklonila hlavu. Dívka se pousmála a zastrčila si černé vlasy za ucho s třemi stříbrnými piercingy.
„Mám tady ještě něco, ale je to už takové odvážnější a možná drsnější. Chceš to vidět?“
„Tak ukaž, kdy jindy by na to byla chvíle.“

Dívka na obrázku leží na stole, má zakloněnou hlavu, rozevřené rty, oči zakryté páskou. Ruze svázané za zády, k nim má připoutaná i bosá chodidla. Kolem krku kožený obojek s napnutým řetízkem, za kterou si ji silná ruka přitahuje k prohnutému klacku s velkým žaludem.

Na dalším se dívka s roztaženýma nohama opírá o stůl, na sobě jen pár řemínků a kožené boty s vysokými podpatky. Za ní stojí přísně vyhlížející výrazně tvarovaná žena, celá v četné kůži. Drží dívku za cop a vyvrací jí hlavu dozadu. U pasu má upevněný obrovský umělý úd, který zaráží do dívčina holého roztaženého pohlaví.

Další obrázek, hezká nahá žena s velkými prsy, klečí s vyzývavě rozevřenými koleny. Z klína ji nečekaně trčí velký vzrušený penis.

Na dalším je opět nahá dívka nebo žena. Levé stehno má omotané provazy spolu s lýtkem, za provaz visí na háku hlavou dolů, dlouhé vlasy zakrývají obličej. Rukama se drží za kotníky. Všechny krásně načrtnuté svaly napnuté.

„Zajímavé, to by ji asi bolelo.“
Nikol se zadívala na obrázek a pak zvedla oči.
„Zkoušela jsi to někdy?“
Jane zavrtěla hlavou.
„A láká tě to, někdy to zkusit?“
„To nevím, asi už ne. Kdysi… Možná jednou, když jsme viděli nějaká videa. Ale tam to bylo trochu jiné, holka byla svázaná, a někdo druhý jí to dělal. Občas i takhle visela. Někdy to bylo hezký, fakt dráždivý. I Honzovi se to líbilo. Chtěli jsme aspoň něco z toho vyzkoušet, ale nakonec nám to připadalo moc divný. Ale… Člověk na to myslí. Někdy, chápeš.“

„Jo, chápu, ale to je trochu něco jiného. Poslouchej. Jednou večer nás vzal známej do jednoho privátního klubu, hodně privátního, normálně se tam nedostaneš, ani o něm nevíš. Šli jsme do po schodech do sklepa, ale nebyla tam zima, spíš čím dál tím větší teplo, zvláštní světla, jako kdybys sestupovala do pekla. Pak jsem se dozvěděla, že tomu i tak říkají. Peklo. Dole byla místnost, hodně temná, pár židlí, uprostřed byl stůl a nad ním hák. Jenom to bylo jasně osvětlené. Koupili jsme si u malého baru pití, posadili jsme se. Toho kámoše tam všichni znali, takže nás představil a začali jsme se bavit. Bylo to fajn. Ale pak už začala řeč váznout. Vstala jedna dívka, fajn kočka, dřív seděla mezi námi a bavila se, o muzice, divadle, výstavách. Postavila se do světla k tomu stolu. A začala se svlékat.“
Nikol se zamyslela a přikývla.

„Víš, jasně, párkrát jsem viděla striptýz, tomu se člověk v klubu nevyhne, ale je to o ničem. Jen koukám, jak vypadá, jak je upravená. Přijde, svlékne se a zmizí. A zapomeneš na ni. Tohle bylo jiné, prostě holka, se kterou se před chvilkou bavila.
Pomalu se svlékala, sukni, košili, podprsenku, kalhotky. Stála tam nahá a dívala se na nás, ironicky. Jako by se bavila tím, že na ni civíme. Lehla si na stůl a její přítel ji začal uvazovat provaz kolem nohy, přesně jak to je na tom obrázku. Byl o dost starší než ona, povědomá tvář, pak mi došlo, že je to jeden docela známej malíř. Uvázal ji provaz, trvalo to docela dlouho, ona jen ležela se zakloněnou hlavou a dívala se na nás.
Spustil hák a zachytil smyčku na provaze. Začal ji pomalu zvedat, úplně pomalu. Snažila se držet si prsa, ale pak to vzdala. Byla už nahoře, chvíli se točila, ale to se uklidnilo. Byla napjatá, vidělas snad každý sval. Ale začala se uvolňovat, chytla se rukama za kotníky, tak, jak je to nakreslený. Visela tam jako ten nekrásnější a nejpodivnější obraz, už klidně, nehýbala se, soustředěná jen sama na sebe.
Nevím, jak dlouho. Spustil ji dolů, protáhla se, oblékla, sedla si k nám. Přítel jí masíroval ramena a paže, vyprávěla nám, jak a proč to dělá, snaží se překonat bolest i stud a udělat z nich potěšení, a pak zapomenout na okolí, myslet jen sama na sebe a svoje tělo v té podivné poloze.

Jedna holka to chtěla taky zkusit, moc pěkná, menší, s rudými vlasy. Ten chlapík se na ni podíval, vzal kus papíru a načrtl pozici, úplně jinou. Ruce svázané za zády, provazy pod rameny a pod zadkem. Měl to za chviličku, maloval nádherně. Holka se postavila ke stolu, svlékla si černou košili a kalhoty. Vypadala dřív hrozně hubeně, ale teď byla moc krásná, jen v malinkém černém prádle. Stála tam a váhala. Nikdo nic neříkal, ani snad nedýchal, bylo ticho. A nakonec se svlékla úplně, stála tam ve světle, na sobě vůbec nic, bradavky jí trčely, rudé vlasy a bílé tělo. A v klitorisu lesklý piercing z bílého zlata.

Začal ji svazovat, jeden provaz vedle druhého, trvalo to dlouho. Když ji svázal ruce za záda, podívala se na nás. Oči jí zářily vzrušením. Pověsil ji a ještě upravoval, přivázal kotníky ke stehnům, někde povolil nebo přitáhl smyčku. A pak se posadil a nechal ji, ať se soustředí na sebe. A my jsme se na ni dívali, krásné bílé tělo s rudými vlasy visící ve světle. Jenom hladké čisté tělo, žádné tetování, dokonce ani šperky. Byla tam asi taková jediná, jen tak. Krása. Trochu ji roztočil, pomalu se otáčela, bílé tělo a rudé vlasy. A jednou za čas se v klíně jasně zablýskl piercing.
Ten muž se jí za chvíli zeptal, jestli chce vyfotit. Chtěla, ale aby nebyl vidět obličej. Udělal pár fotek, spustil ji dolů a rozvázal. Přišla a posadila se, pořád nahá, úplně na to zapomněla. Až za chvíli se oblékla. Ukázal jí fotky na displeji foťáku, asi tři si vybrala, zbytek smazal, tak, aby to viděla. A nechala si i ten náčrt, malíř ho ještě podepsal.

Nikdo jiný už neměl odvahu, ale… Víš, hrozně mě to lákalo, svléknout se, nechat se svázat a pak tam viset, snažit se překonat bolest a stud, vůbec na ně nemyslet. A přitom mít pořád v hlavě, že se na tebe všichni dívají. Jako na nějaký obraz. Víš, jak jsou někdy ta moderní díla, s nahými ženami a podobně. Tak asi tak. Seděla jsem tam, v jednu chvíli jsem už málem vstala, ale nakonec ne. Nechtěla jsem, aby koukali na můj velký zadek, stehna, prsa… Asi bych na to nedokázala zapomenout a uvolnit se. A pak jsme přišli s Arielem domů a tam jsme se úžasně milovali, nevím, kdy jsem naposledy byla tak vzrušená, a on taky ne. Byli jsme úplně hotoví. A tak vznikl ten poslední obrázek s andělem.“

Dívka zamyšleně seděla, probírala se obrázky. Pak zase zvedla hlavu a propletla prsty.
„Bavila jsem se pak s tou druhou holkou, říkala, že to zkusila už dřív, ale oblečená. Teď už to chtěla dotáhnout do úplně konce.
Zkusím to, taky nejdřív v prádle, vezmu si to hezké, co jsem měla tady minule. Vůbec nevím, jak mi bude, jestli to zvládnu. A co já vím, možná se v tom klubu svléknu úplně, překonám strach. Ale pak budu mít na těle stopy provazu, možná modřiny. Brzy zmizí, ale představ si, že by vydržely aspoň pár dní. Budu někde v plavkách u bazénu, tam si mě nikdo nevšímá, ale pak uvidí ty stopy. Bude přemýšlet, od čeho jsou, a třeba mu to i docvakne. A bude si představovat, jak visím zkroucená na háku, drží mě jen pár provazů. Jako ta rudovlasá holka, jen ne tak hezká.“

„Dej pokoj, moc ti to sluší, dneska vůbec úplně záříš.“
„Díky, hele, chtěli jsme něco zkusit tady dnes večer, úplně odvážného, jenže všechno je… Jinak.“
„Co je?“
Zavrtěla hlavou. „Uvidíš, dozvíš se, nemůžu o tom mluvit. Prosím, pojďme za ostatními.“
„Občas mě strašíš, Nikol. Jdeme.“

V hale ale seděl jen Honza s tím nových chlapíkem, výborně se bavili. Jane mrkla na manžela, ukázal jí očima nahoru. Jasně ta nová šla na záchod, kde je Sára s Arielem, no to je vcelku jasné. Podívala se na Nikol, ale ta se jen klidně usadila k mužům a navázala hovor.

Jane jim mávla a pokračovala po schodech. Trochu se jí chtělo, měla si dojít hned, jak přijeli. Nečekala, že se s Nikol tak zapovídá. Sama si připadala občas trochu ujetá, ale na tuhle holku neměla ani zdaleka. Natož na Sáru. Vzpomněla si na Pavlu, co asi dělá doma. Jestli bude chtít taky všechno zkoušet, jestli uvidí na jejím těle stopy po provazu, možná jednou přijde s tetováním nebo dokonce stříbrným piercingem v klitorisu. V klitorisu, brrrr…. Přeběhl jí mráz po zádech. Ještě se třásla, když odbočila na chodbu. Dveře od koupelny byly zavřené a před nimi nervózně přešlapovala ta nová žena.

„Ahoj, je zamčeno?“
„Ne, ale… No, kdosi tam je, víte…“
„Tady si tykáme, jsem Jane. Tedy, tady jsem Jane.“
„Aha, počkej,“ zvedla žena prst, „tak budu Viky.“
„Viky, super, hele pusu si dáme pak. Jinak se tady obě počůráme. Nebo si vezmeme nějaké kýble a ulevíme si dole před chlapci. Asi by se jim to líbilo.“
Žena vykulila oči.
„Dělám si legraci. Běž dál. Pravidlo číslo jedna, když není zamčeno nebo na klice nejsou kalhotky, můžeš jít dál. Ale nikdy nevíš, co tě tam čeká. V tom je to kouzlo, Viky. Běž dál.“

Viky se nadechla, zaťukala nesměle na dveře a vklouzla dovnitř. Klika za ní zacvakla.
Jane se usmála sama pro sebe, byla ráda, že Viky neřekla o druhé malé toaletě dole. Nebyla by taková legrace. Pak jí to nedalo a představila si tu scénu, kterou Viky navrhla. Přišly by do salónku, v rukou skleněné mísy. Ostatní by se na ně nechápavě dívali. Stáhly by si kalhotky ke kotníkům a vyhrnuly šaty. Dřeply by si nad mísy. Cítily by pohledy, jak je propalují. Musela by se asi soustředit, ale za chvíli by do mísy prýštil nažloutlý pramínek… No, na to neměla myslet, bude muset dolů. Ale dveře se otevřely, Viky se protáhla ven, zavřela a opřela se o stěnu. Tváře měla červené, oči se jí leskly, nohy malinko třásly. Pomalu oddychovala. Zrak se jí za chvilku zaostřil, uhladila si pečlivě zastřižené hnědorezavé mikádo, usmála se na Jane a ukázala na dveře.
„Můžeš dál. Je volno. Teda víceméně,“ mírně pokrčila rameny a nečekaně jí pohladila bok.
Jane na ni mrkla, asi brzy budou kamarádky. No jo, ale to jí bude muset říct, že se k ní to mikádo úplně nehodí, chtělo by to spíš… Zatraceně, kvůli účesu se snad počůrá. Ale nedalo jí to, a ještě se otočila, Viky už cupkala po schodech dolů. Má trošku větší zadek, takové spíš kostnaté boky, možná rychle zhubla. Ale docela hezké nohy, aspoň, co z nich zahlédla. A kdyby se ty tmavé krátké šaty trochu vyhrnuly…

V duchu mávla rukou, nadechla se, stiskla rozhodně kliku a vstoupila do dveří.

Konec první části.

Inspirováno Alimedinými obrázky