Kočičí královna 🇨🇿

Petr sjel opatrně strmou uličkou na nábřeží. Ještě před dvěma týdny stály podél cesty řady aut, teď jich tady bylo asi patnáct. Čtyři omlácené a rezavé japonské pickupy, zbytek obvyklá omšelá a zaprášená místní směs, jen dvě zánovní bílé Suzuki z místní půjčovny. Odstavil skútr u rozpraskanému chodníku a pomalu procházel podél moře hlavní a vlastně jedinou ulicí letoviska. Taverny, cukrárny a bary už byly skoro všechny vyklizené, fungoval snad jeden poslední. Obchody na tom byly stejně, gyrosárna byla ještě kupodivu otevřená, krámek pana Georgia také, vedle i oblíbená malá zelenina. Staří manželé seděli venku na židličkách, mávli mu na pozdrav.

Loudal se dál, až na konec letoviska k velkým balvanům. Slunce už pomalu zapadalo za kopce, obloha se barvila roztodivnými barvami, moře se měnilo v olovo. Přidřepl na břehu a namočil si prsty do vody, otřel si čelo. Posadil se na kámen a užíval si večerního představení. Když se ho nabažil, seskočil z kamene a vracel se podél pláže zpět.

Jediná taverna ještě nezavřela, z reproduktoru tiše hrály řecké melodie. Na kraji směrem k moři stál už jen jeden velký stůl. Kolem seděli místní, už je znal, majitelé penziónků, lidé z hotelů, paní z půjčovny aut. Stavros stál za pultíkem a rozléval skleničky. Menší podsaditý chlapík v obyčejných kalhotách a košili, podle drsných rysů obličeje by ho člověk odhadl spíš na pasáka koz.

„Kalispéra, Stavros.“
Zvedl hlavu.
„Á, Peter, rád tě vidím. Poslední večer, přišel jsi.“
„Už to opravdu balíš?“
„Jasně, to už nemá smysl. Všechno uklidíme a jedeme domů na pevninu.“
„Hmm, doma to máš tady nebo tam.“

Ušklíbl se, otevřel skříňku a vytáhl baňatou lahvičku. Podíval se na ní proti světlu, naklonil ji sem a tam a pokrčil rameny. Vytáhl dvě skleničky a nalil štědrou dávku.
„Jamas!“
„Jamas, Stavros.“
Báječný skořicový likér oběma mužům jako vždycky hladce sklouzl do žaludku a pak se rozlil po celém těle.

Na ostrov Petr přiletěl koncem prázdnin, tuhle tavernu si vybral spíš náhodou, možná protože byl v rohu u pláže pod tamaryškem právě volný jeden stoleček. Majitel mu prostíral stůl papírovým ubrusem s obrysem ostrova a přitom mu vyjmenoval denní speciality. A za chvíli přistála na stole i první z pověstných skleniček s jantarovým nápojem.

Vystřídal různé taverny, občas jedl i nahoře v městečku, ale přímořská atmosféra ho vždycky přitáhla dolů do letoviska. Nakonec vždycky skončil u Stavrose. Ze začátku ho Řek bral jako dalšího turistu, ale asi za dva týdny zpozorněl. Ostatní kolem se už vyměnili, osmahlé turisty vystřídal nový bledý turnus. Dychtivě si procházeli pobřeží, listovali v nabídkách před restauracemi, dohadovali se, kam půjdou na večeři. Stavros je stoicky sledoval, ani ho nenapadlo jít je přesvědčovat, že jeho podnik je ten nejlepší, že má čerstvé ryby a jako jediný dokonce i točené pivo. Což byla mimochodem pravda.

Za tři týdny už neodolal, postavil na stůl dvě skleničky a posadil se k Petrovi. Ten mu řekl krátkou verzi, rozvod, musel si najít byt a víceméně náhodou mu známý řekl, že v Řecku by bydlel za polovic. Byl to takový nesmysl, že ho zaujal. Už před nějakou dobou si říkal, že je mu vlastně jedno, odkud pracuje. S kamarády si dělali legraci, že se na zimu přesunou do Thajska a pak zase někam dál. A pak mu přišla nabídka last minute letenek na tento ostrov. Podařilo se mu najít pěkný malý byt na kraji největšího městečka, nebyl u moře, takže i cena byla přiměřená. A hlavně tam prý byl docela rychlý internet.

No, a koncem srpna přistál s báglem na ostrově a zaprášeným taxíkem poprvé projížděl zatáčkami k městu. Na kopci taxikář zastavil a ukázal dolů na letovisko, moře se nádherně třpytilo. Byl v pasti.

„Kolik ti je?“ zeptal se klidně Stavros.
„Přes třicet. A jmenuju se Petr.“
„Pe… ter. A já Stavros. A je mi už dost přes čtyřicet.“ Slavnostně si připili na podivné anglické tykání.
Za další týden mu sehnal lepší a levnější ubytování, to už se večerní sklenička stala tradicí.

„Takže poslední večer? Co budu tady bez tebe jíst?“
„No jo, je po sezóně, zase za rok v červnu, teda snad. Byla to letos mizérie, asi se na to už vykašlu. Všechno je dražší, daně jdou nahoru, chtějí nás odřít z kůže. Ty tady zůstaneš přes zimu, Peter?“
„Mám to v plánu. “

Nasával blaženě vůni božského nápoje a díval se na přístav. Ukázal bradou.
„Nějaká nová jachta.“
„Jo, viděl jsem jen paničku, kupovala si ráno chleba a zeleninu, myslel jsem, že se staví na snídani, ale nic.“
„Hmm.“

Už byla skoro tma, spustil ruku dolů a za chviličku se o ní už otíralo chlupaté teplé tělíčko. Hned ho vystřídalo další.
„Je jich tady dnes spousta, potvor,“ prohodil Stavros, „jinde už zavřeli, tak se stáhly sem.“
„Asi, ale nějaké jsem tady snad ještě neviděl, koukej na támhletoho.“
Na zídce kousek stranou seděl velký kocour, barvu mohli jen odhadovat, ale bíle mu svítily velké tlapky a náprsenka. Díval se na moře.

„Nějaký nováček.“
„Asi, a že jich tady teď je,“ zamračil se Řek. Petr mu nechtěl připomínat, že jim každý večer za tavernou na dvorku vyškrabuje pekáče. Ale měl pravdu, bylo jich tady moc, měly se správně už stáhnout nahoru do města, kde budou vést tuhé bitky s tamními chlupatými tlupami.

Pak už se oba posadili k ostatním ke stolu, rozhovor přešel postupně do řečtiny, Petr nerozuměl ani slovo, ale prostě se s nimi smál. To fungovalo.

Druhý den líně otevřel dveře, slunce mu propálilo mozek. Podrbal se na zádech, vzal si plavky a ručník a svižně klesal k moři. Stavros už tam byl, uklízel tavernu a chystal ji na zimu.
„Chceš píchnout?“
„V pohodě.“
Petr se ušklíbl, hodil tašku s ručníkem na zídku a vzal dvě židle. Práce měli skoro až do večera. Koupili si gyros a posadili se na zídku. Stavros jen mlčky otevřel lahev.
„Tak ať se tady zase v červnu sejdeme.“
Rozloučili se, Stavros ještě vytáhl poslední lahvičku a strčil ji Petrovi do tašky.

Petr se unaveně vlekl ulicí k jedinému rozsvícenému baru. Kupodivu se odněkud vynořil velký kocour a šel v uctivé vzdálenosti za ním. Pod stromy se míhaly stíny jiných koček. Divné.

Vkročil do baru. Ženu uviděl hned, připomínala bývalou filmovou hvězdu, volné světlé kalhoty a blůza, hlava omotaná šátkem, půlku obličeje ji zakrývaly velké sluneční brýle, i když je určitě už nepotřebovala. Nohy měla pohodlně složené a vůbec vypadala spokojeně.
Neodolal, popošel až ke stolku a tázavě ukázal na křesílko. Žena malinko přikývla. Barman mu přinesl vychlazený Mythos, vždycky si ho tady dával. Žena se lehounce usmívala, vzala svou prázdnou skleničku a pokynula mu.

„Co pijete?“
„Baileys.“ Nijak extra pozoruhodný hlas, spíš hlubší, asi by dovedl být moc hezký. Ale teď nebyl.
Mávl na barmana a objednal jí další skleničku.
„Prý jste připlula včera?“ Přikývla.
„Jste sama?“ Zase přikývla, teď se už usmívala trochu víc. Sundala si brýle, byla určitě mladší, než si původně myslel. Kolik? Něco mezi třicítkou a čtyřicítkou, asi tak. Pěkný věk.

Pomalu se rozhlédla a přimhouřila oči. Měla dost ostrý profil, ale hezká celkem byla. Spíš ale zajímavá. Národnost…
„Jste z Řecka?“
Zavrtěla hlavou, čekal, že bude pokračovat, ale jen se zadívala se kamsi vedle něj, otočil se. Seděl tam velký kocour, teď už viděl, že je rezavý s bílými tlapkami a břichem.
Ženin pohled byl zaujatý, spokojeně si chlupáče prohlížela. Pak se rozhlédla kolem.
„Promiňte, nejsem moc hovorná.“
„To nic, stejně jsem utahaný, dopiju pivo a jdu spát. Bydlím kus nahoře pod městem.“
Prohlížela si ho. Nijak vyzývavě.
„Zítra bych se chtěla podívat kolem ostrova, bude ještě krásně. Nechtěl byste plout se mnou?“
„Ech, asi vám moc platný nebudu, jsem suchozemská krysa.“
Mávla rukou. „To nevadí. Jestli chcete, zítra po ránu, ale nijak extra brzy, ráda si přispím.
„Hmm, tak kolem půl desáté?“
„Ideální.“
„Jo, promiňte, jsem Petr.“
Spokojeně kývla, ale sama nic nedodala.

Petr se zvednul a odcházel, ještě se otočil. Kocour už vyskočil na křeslo k ženě a nechal se drbat. Barman jen smutně protočil oči.

Probudil se s čistou hlavou a vzpomněl si na ženu a její pozvání. Připadalo mu trochu jako z jiného světa, ostatně jako ona samotná. Zajel do města a v pekárně koupil chléb a něco na svačinku pro dva. Doma strčil všechno do tašky, přidal náhradní tričko a plavky a pak i lahvičku likéru od Stavrose.

Po deváté už kráčel po molu, jachta kotvila až skoro na konci. Žena seděla na lavičce a krmila kočky. Byla jich tu spousta, otrhaní pouliční rváči, vychrtlé kočky, odrostlá koťata, které bude čekat první zima, strakaté, mouraté, rezavé. Velký zrzavý kocour seděl vedle ženy a shovívavě přihlížel. Žena vzhlédla na Petra a vesele mu zamávala. Šátek se jí trochu svezl a ranní větřík rozevlál rezavé kadeře. Měly skoro stejnou barvu jako kocouří kožich.

 Nastoupili na loď a chystali se vyplout. Petr pomáhal, jak mohl, i když to žena očividně nepotřebovala. Sám měl zkušenosti jen z pár plaveb rybářskými loďkami, když ho místní někdy vzali s sebou. Kocour rozpačitě přešlapoval na molu a podle všeho odhadoval, jestli by dokázal skočit na palubu.
„Jen tam pěkně zůstaň, co tady s tebou.“
Žena zamávala chlupáčovi a odvázala lano. Nastartovala motory a jachta pomalinku vyplula na sever. Na volném moři rozvinuli hlavní plachtu a žena dovedně manévrovala v bočním větru. Petr seděl vedle ní, pevně se držel a užíval si. Žena se lehce usmívala, vedle úst měla hezkou malou vrásku. Šátek se jí už dávno svezl na krk a vlasy jí cuchal vítr.

Pluli kolem zátoky s dlouhou pláží s malou rybářskou vesnicí, Petr tam občas jezdil, měli tam skvělé ryby a byl tam většinou klid. Posadil se do kavárny u pláže, vytáhl z tašky notebook a pracoval. Když potřeboval pauzu, prostě skočil do vody a zaplaval si.

Z tohoto pohledu mu to připadalo neskutečné. Minuli molo, měl dojem, že na kraji sedí pár malých šelmiček a sledují je.
Před sebou nalevo už viděli maják na severním mysu. Ale ještě míjeli krásné skály, o které se tříštil příboj. O kus dá na cestě poskakovalo stádo hnědých koz. Blížili se k majáku, tady to bylo složitější, žena zapnula navigaci a hlídala si trasu, hloubku a mořské proudy. Petr chvilku snažil pomáhat, ale raději se zase usadil a kochal se.

Obepluli mys a přehodili plachtu, s větrem to bylo horší, jachta se pohybovala jen pomalinku, ale nebyl vůbec spěch. Vytáhl z tašky svou podrobnou mapu, východní pobřeží už prochodil důkladně, ale na západním moc cest nebylo, jen silničky z hlavní silnice do vesnic nebo zátok.
„Nezastavíme se někde vykoupat?“ klepla žena prstem do mapy.
„Jo, to je asi skvělé místo, na tu pláž ani nevede cesta, dostaneš se na ní jen z moře.“
„Vida, uvidíme.“

Obepluli ještě pár útesů a ukázal rukou. Mezi vysokými skalami svítily světlé oblázky a zeleň tamaryšků. Žena ale zklamaně vydechla.
„Hmm, ale je ve stínu.“
„To ti vadí?“
„Vadí. Mám ráda sluníčko.“
„Jasně, uvidíme, co další.“

Vytáhl z tašky lahev vody, napil se a nabídl ženě. S chutí se napila a poděkovala. Minuli trosky byzantské pevnosti, za ní bíle svítilo pár domků, trochu dál od pobřeží. Trochu se oteplovalo, ale větřík byl svěží. Zase si zahalila vlasy šátkem.

Na další útes se Petr těšil, ale neříkal nic. Kousíček po kousíčku se za ním objevoval bílá kaplička s modrobílou vlajkou a velkým zvonem. Stála přímo u moře, vedla k ní úzká prašná pěšinka.
„Jednou jsem tady čekal na západ slunce. Kousek dál je velký klášter, ale asi ho neuvidíme.“
Žena se tázavě pousmála.
„No, četl jsem o tomhle místě, když se prý na zvon zazvoní v pravou chvíli, sny se změní v realitu. Nevím proč, ale napadlo mě, že by to mohlo být přesně v okamžiku, když slunce zapadne. Takže počkám, zazvoním na ten zvon, a….“
„ A vyšlo to?“
„Ne, tedy možná ano, najednou byla tma jak v pytli a štrachal jsem se ke klášteru do kopce po rozbité cestě. A pak ještě pořádný kus domů potmě na skútru. Měl jsem si vzít karimatku a přespat tam.“
„Nebo si vzít kočičí očí,“ smála se a sundala si svoje velké brýle. Vlastně poprvé se jí díval do očí, podle barvy vlasů zatím jen odhadoval, ale velké jasné modrozelené duhovky ho trochu zaskočily
„Jo, asi tak. Kočičí oči.“
Ještě chvíli se na něj dívala a pak si zase nasadila brýle zpět. Bylo ticho, jen voda lehce šplouchala a občas pleskla plachta.  

 Po cestě ke kapličce sestupovaly dvě postavičky. Petr si zaclonil oči.
„Jo, to jsou Kate a Johnny, Australani.“
„Australani?“
„Tady je hodně Australanů. Teda spíš bylo v sezóně. Tyhle jsem potkal v taverně, fajn lidi, jen…“
„Co jen?“
„No, hmmm…“
Žena si zase sundala brýle, asi aby lépe viděl její trošku výsměšný pohled.
Polkl. „No, říkali, že chtějí na všechny nejvzdálenější body ostrova, sever, jih, východ, západ.“
„A?“
„A tam se pomilovat. Prý to dělají na každém ostrově.“

Zvedla trošku obočí a podívala se na mapu.
„Jo, tohle je nejzápadnější bod ostrova.“
„Mhm… Třebas si jen vymýšleli.“
„Asi ne. No, minimálně na severu už byli.“

Nevymýšleli, na sever k majáku šel s nimi. Cesta tam byla jednoduchá, krásný trek podél východního pobřeží. Ale zpátky by museli jít stejnou trasou. Petr znal jednu kozí stezku, na mapě nebyla, nebyla nijak náročná, ale moc hezká. A tu jim chtěl ukázat. Kráčeli, povídali si, občas musel obdivovat krásný dívčin zadeček. Pravda, měla pevné boty, ale kalhoty o to kratší.

„A když jsme přišli k majáku…“
Ženě se trochu rozšířily panenky, ale asi se mu to jen zdálo.
Když přišli k majáku, Kate a Johnny se na něj významně podívali, odkašlal si a ukázal ke kapličce dole nad pláží.
‚Tam na vás počkám.‘
Čekal, poslouchal příboj, popíjel vodu. A pak je uviděl, jak pospíchají dolů, běží přes pláž a skáčou do moře. Úplně nazí.

„Byli úplně nazí.“
Žena malinko otevřela ústa a olízla si rty. Hrozně lákavě.
Z pobřeží se ozval čistý zvuk zvonu. Obě postavy usilovně tahaly za provaz.
„Víš, z jachty člověk vidí leccos,“ poznamenala tiše žena, „například tohle,“ pokynula lehce dlaní.
Petr zvedl oči k pobřeží. Vyšší postavička už rozbalovala na malé pláži rohož, menší se už svlékala. Přestala, když jí zůstaly jen malé tmavé kalhotky. Zadívala se na jachtu, ruce složené pod ňadry. Rozhodla se a kalhotky si svlékla.

Žena šťouchla do Petra. „Stejně není nic vidět. A nemusíš se dívat.“
„To se lehko řekne. Nemůžeme odplout?“
„Plujeme pryč. Jen trochu pomalu.“
Petr zamrkal. Nebyla pravda, že by nebylo nic vidět. Před očima měl pořád dívčina pěkná kulatá ňadra a vyholený klín.

I větší postavička se už svlékla a skočila do vody. Chvíli se cachtali a hráli si. A pak šli zpět na břeh.“
„Divné, co? Víš, že by ses neměl dívat, ale stejně musíš. Nebo ne?“
„Neměli bychom.“
„Nesluší se to? Ale oni nás vidí a je jim to nejspíš jedno.“
Nejspíš jim to bylo jedno. Menší postavička si lehla na rohož a větší vedle ní. Za chvíli se přesunula níž. A za další chvíli si to vyměnili. A pak se menší postavička posadila na větší. Bylo to zvláštní, buď je proud unášel blíže pobřeží nebo slunce svítilo trochu jinak nebo si prostě jen zvykl, viděl úplně všechno.

Z dívky nemohl odtrhnout oči. Štíhlý pás, za který ji přítel držel, přecházel dráždivě v docela velký, opálený a velmi ženský zadek. Pohybovala se jen pomalu, vláčně a vlnivě, jako příboj kousek od nich, prohýbala se v zádech. Za chvilku se úplně zastavila, přítel si ji přitiskl k sobě, sjel dlaněmi přes boky na prdelku. Dívka se nehýbala, sám do ní vnikal, neviděli všechny detaily, jen stíny, ale bylo to tím dráždivější. Zrychlovali, dívka se zase prohnula v zádech, pak se překulili.
Za chvíli vběhla dvě nahá těla do vln.

Petr zatřepal hlavou. Žena si ho klidně prohlížela.
„Mohl jsi jít dolů nebo si zakrýt oči, ale stejně by sis jen představoval, co se tam děje,“ řekla skoro sama pro sebe.
Zhluboka se nadechl a přikývl. Našel lahev s vodou a napili se.

Kaplička a pláž pomalu mizely za útesem. Petrovi bylo divně. Vůbec nevěděl, co si má o ženě myslet. Před chvilkou se chovala zvláštně, ale nic mu nenabídla, aby šli spolu dolů, žádná výzva. Možná ji čekala od něj. Těžko říct.

Podíval se na mapu.
„Jestli si budeme chtít zaplavat, tady je ideální místo,“ ukázal. „Krásná zátoka, viděl jsem tam párkrát i jachty, takže se tam dá zajet. Snad tam nikdo nebude…“ Kousl se do jazyka, ale žena na něj jen mrkla. Zase se věnovala navigaci, zátoka se pomalu otevírala. Po krajích bylo pár domečků, okenice zavřené, nikde žádná auta. Vypadalo to dobře.

Skasali plachtu a zakotvili u bójek. „Asi by to šlo ještě dál, ale to je jedno. Je tady prý písečné dno.“
Hodil vodu do tašky a čekal, až žena odváže člun. Ta se ale jen posadila na záď a užívala si atmosféru. Jako by na něj úplně zapomněla. Až na hlasitý zpět cikád a jemné šplouchání moře bylo ticho.

Vstala, opatrně odložila brýle do koše u lavičky. Odmotala si šátek, složila ho v dlaních a uložila k brýlím. Pomalu si rozepínala halenku, ale ne pro vzrušení někoho jiného. Jen pro radost z nahoty a těšení se na koupel. Stáhla si jí, neměla podprsenku, otočila se a schovala oděv za šátkem a brýlemi. Blaženě se protáhla, předvedla Petrovi hezká ňadra, menší, trochu pihovatá s růžovými hroty. Ale nepodívala se na něj, opravdu asi zapomněla, že s ní na lodi je.
Rozvázala si tkalounek u kalhot, nechala je sjet ke kotníkům. Vystoupila z nich, zůstaly jí jen moc hezké světlé kalhotky. Postavila se na kraj lodi, prsty si přejížděla okraj gumičky. Rozhodla se, stáhla si kalhotky, nohou je odkopla za sebe a skočila do vody.

Petr zkoprněle seděl v křesílku. Něco tak hezkého už neviděl hrozně dlouho, jasně, pláže v létě byly plné pěkných holek nebo žen, pár si jich s opalováním nebo převlékáním nedělalo žádné velké starosti. Ještě měl v očích ženin obrys, větší zadek ale hezký pás, pěkné nohy, ne moc dlouhé, vlastně kratší, hmm, žádná modelka, ale prostě to celé dohromady bylo hrozně… sexy. Až teď si uvědomil, že mu stojí klacek.

Rozpačitě žmoulal v ruce plavky, ale hodil je zpátky do tašky, rychle se svlékl a skočil do vody. Nechtěl, aby ho tak viděla. Ale pak mu něco řeklo, že by jí to asi vůbec nevadilo.
Voda ho objala jako vždycky, tohle měl rád, zvlášť teď na podzim, kdy byla tak akorát teplá. Chvíli plaval pod vodou, protáhl si ruce a nohy. Pod vodou uviděl ženiny nohy, postavil se kus od ní.
„Ještě si musím zaplavat.“
Plaval až ke kraji zátoky, pak kolem břehu zpět. Zdálky viděl, jak žena vychází na břeh a otřepává se.  Na něco si vzpomněl. Za jedním domkem byl malý přístřešek. Kdysi si tam nechal jednu rohož, měl to tady hrozně rád a na skútru se mu špatně vozila. Jó, byla tam.

Žena seděla na pláži, pokrčené nohy, opřená o dlaně.
„Tady mám rohož, bude se ti líp sedět. Snad ji nepočůral nějaký čokl.“
Překvapeně otočila hlavu a zatřásla se. „Fuj, pes, ještě to.“
„Ne, byla schovaná, ber.“
Přikývla, bez rozpaků se postavila a ukázala mu zrzavými chloupky zarostlý klín. Ne moc, akorát, moc hezky. Vzít ho do dlaně… Zase se usadila, mrkla na Petra a posunula se.

Sedl si k ní a opřeli se zády. Byla už ohřátá, ale cítil spíš úplné mravenčení. Oba se opřeli rukama a mlčky seděli. Skoro se bál pohnout. Až za dlouho se zavrtěla.
„Půjdu si zaplavat,“ řekl rychle.

Dvakrát přeplaval zátoku, z jachty vzal lahev s vodou a vrátil se na břeh. Ženu našel stočenou na boku. Napadlo ho, aby se nespálila, ale asi si s tím nedělala starosti. Lehl si kousek od ní, oblázky mu nikdy nevadily.

Podíval se na ní přesně ve chvíli, kdy otevřela oči. Dívala se dlouze a klidně a… mazlivě. Napřáhla k němu ruku, vzal ji do své.
„Jak se vlastně jmenuješ?“
„Nevím, vždycky dostanu nějaké jméno,“ usmála se koutky úst.
Hlavou mu zavířily stovky myšlenek, ale pak se vytratily bez následku.
„Můžu tě pojmenovat, jak chci?“
„Tak to je.“
Lucka, napadlo ho jako první a hned to potlačil. A pak řekl to jediné, co ho napadlo.
„Sunny?“
„Hmm, pěkné, proč?“
Opatrně vztáhl ruku a pohladil jí vlasy. Byly ještě trochu vlhké. Vzala jeho dlaň do své a spokojeně dál odpočívala.

„Pojď se ke mně přitulit,“ zašeptala se zavřenýma očima.
„Je ti zima?“
„Mám dojem, že potřebuješ zahřát víc než já.“
Nějak si rozhodili rohož a lehli si k sobě, objal ji, ona jeho i nohou, prostě se k němu přitiskla. Voněla mořem, solí, pod tím neobvyklá vůně, nepoznal ji, ale líbila se mu. Hlavně tohle se mu líbilo. Vláčně se k němu tiskla nejzajímavější žena, kterou snad kdy poznal. Lucka tohle moc ráda neměla, milování ano, ale pak nějaké velké dlouhé objímání, to už ne.

Díval se jí do očí, na sluníčku měla duhovky ještě zelenější.
Tvrdnul mu klacek, chtěl se trochu odtáhnout.
„Nech to být,“ zašeptala.
Až za dlouho se otočila na záda.
„Potřebuju pohladit kožíšek,“ řekla rozpustile.
„Jen kožíšek?“
Rozverně se usmála. „Můžeš i něco dalšího. A pak kožíšek.“
Pohladil jí lehce tvář, vlasy, krk. Bylo mu zvláštně, na tohle nikdy nebyl, na rychlé známosti. I s Luckou se vyspali až asi za dva tři měsíce. A teď úplně neznámá žena, o které ani neví, jak se jmenuje…

„Sunny…“
„Sunny,“ zašeptala spokojeně.

Raději začal znovu, vlasy, obličej, krk, až pak obkroužil ňadra a vzal jedno lehce do dlaně. Nespěchal, obdivoval hmatem každý kousek krásné křivky, palcem pohladil bradavku. Trošku zaklonila hlavu a nahmátla jeho tuhý úd, ale jen ho držela v ruce.
Líbal pravé ňadro a levé držel v dlani, špičkou prstu obkroužil bradavku nebo ji něžně tiskl mezi prsty. Líbilo se mu to čím dál víc. Položil ženě dlaň na bříško a prsty čechral okraj chloupků.  Pohladil rezavý kožíšek a zase se věnoval ňadrům.

Zavrtěla se a vláčně rozevřela kolena, pravé si o něj pohodlně opřela. Využil toho a přejel z ňadra přes bříško, klín, stehno až ke kolenu. Pak se pomalinku vracel zpátky, nechal prsty kousek před klínem, jen malinko čechral chloupky, přímo nad kundičkou. Prohlížel si ji, měděný kožíšek dole řídl, odhaloval štěrbinku, dole už trošku vykukovaly vlhké lupínky.
Neodolal a pohladil je, jeden po druhém, prsty protáhl brázdičku. Konečně vzal celý klín do dlaně, na to se těšil hned od první chvíle, kdy mu ho žena ukázala. Vlnil prsty, kundička ho pálila do dlaně. Znovu ji projížděl prsty, ožívala, prsty mu zvlhly. Rty trochu víc stiskl bradavku. Zavzdychala a zavlnila boky.

Nespěchal, i když cítil ženino rostoucí vzrušení. Znovu pomnul lupínky, a přitom špičkami prstů trochu vnikl do štěrbinky. Vlhkými prsty obkroužil poštěváček. Pomalu jí vnikl prstem do pochvy, kroužil po okraji a rozevíral ji. Pak už se jen věnoval poštěváčku, zpomaloval a zrychloval, žena hlasitě vzdychala. Zvedla boky a prudce přirážela proti ruce, dlouze vydechla a stiskla mezi stehny Petrovu dlaň.

Objal ji jako na začátku. Oddychovala a odpočívala. Otevřela oči a mazlivě se na něj podívala.
„Jak bys to chtěl?“
„Uvidíme.“
„Hmm…“  Přetočila se na bok zády k němu a nahmátla jeho ocas. Spokojeně ho přejížděla prsty od kořenu až ke špičce žaludu. Roztáhl jí oblé polokoule a projel štěrbinku. Pomalu do ní vnikal, posouval se každým zavlněním o kousek hlouběji. Vzal do dlaně ňadro, zabořil tvář do měděných vlasů a pomalu projížděl horkou kundičku. Zpomaloval, tohle by bylo moc rychlé.

Otočil se na záda, posadila se na něj, lechtala ho rozpuštěnými vlasy. Dlouhými pohyby nechala ze sebe tvrdý klacek skoro až vyjet a pak si ho pomalinku pouštěla celý dovnitř. Nakonec ženu ještě otočil na záda, zadíval se do jejích lehce zamlžených očí. Rozevřela je ještě víc, když do ní s mlasknutím zajel celou délkou. Stáhla trochu kolena k sobě, aby si to víc užili. Zvolna přirážel a užíval si pohled na vlnící ňadra. Za chvíli si je vzala do dlaně, nejdřív je jen držela, ale začala se i různě hladit, tiskla je k sobě nebo se tahala za bradavky. Zrychloval, už skoro byl, držela ho za boky a mačkala k sobě. Posledních pár křečovitých přírazů a byl konec, všechno jí nastříkal dovnitř.

Plavali spolu, občas se objali nebo si hráli ve vodě. Ale už ukázala očima k jachtě. Chvíli se na ní ještě slunili, dokud úplně neuschli. Pokukoval po ženě, ale ta se zase tvářila úplně klidně. Oblékli se a opustili zátoku, Petr našel v tašce svačinu. Přišla jim vhod.
Pluli kolem nejrušnějšího jižního letoviska, na pláži ještě byly slunečníky, ale jen pár lidí. Nahoře na skále svítil bílý kostel. A pak už jižní zátoka se starým přístavem a poslední mys. Mrkla do mapy, přimhouřila oči a spustila kotvu.
„Copak je?“
„Jsme na nejjižnějším bodě ostrova.“
Dívali se jeden druhému chvíli do očí, vzali se za ruce a zmizeli dole v kajutě. Postel nebyla nijak extra velká, ale to bylo jedno. Mohla být klidně i poloviční.

Posadil se až u stěny a opřel se, klekla si k němu pěkně obkročmo na klín. Vůbec poprvé se políbili, jenom lehce, ale za chvilku už hledali co nejlepší pozici rtů a jazyků. Levou rukou ji držel v pase, pravou si odložil na zadeček.
Odtrhli od sebe tváře, trochu se zaklonila. Zkusmo jí rozepnul dva knoflíčky. Když odkládal ruku zpět, jakoby náhodou přejel prsty přes bradavku výbojně se rýsující pod měkkou látkou. Ochutnával rty odhalenou kůži, palci hladil tvrdé čudlíčky. Další knoflík už odhalil kousek ňader. Usoudil, že by to mohlo stačit, ještě pomazlil svůdné kopečky a položil ženě ruce na stehna.

Přitiskla se k němu trochu víc a malinko vrtěla boky, dráždila si klín o jeho. Pohrával si s tkalounkem letních kalhot, zkusmo za něj trochu zatáhl, milimetr po milimetru uvolňoval kličku. Sunny se svezla na záda a svlékla si kalhoty, objal ji, zase se přetočili. Byla teď nahoře, tohle se mu líbilo, mohl si pod košilí hrát s ňadry nebo prsty zajíždět po kalhotky. Trochu je stáhl, postupoval žlábkem dolů, zarazil se u zadní dírky a trochu jí hladil špičkou prstu. Až pak doputoval až k vlhké jeskyňce. Nabral si trochu šťávičky a významně si prst olízl. Znovu si trochu namočil ukazováček a přiložil ho ženě ke rtům. Přimhouřila oči a stiskla prst mezi rty.

Rychle se svlékl, stáhl ženě kalhotky a obrátil ji na všechny čtyři, klečela s vystrčeným zadečkem, přelizoval nabídnutou chlupatindu zezadu, projížděl jazykem od prdelky až k naběhlému poštěváčku. Prsty rozevíral dlouhou štěrbinku, aby se dostal co nejhlouběji. Pak do ní zezadu vnikl, možná až moc prudce. Hladil prohnutá záda a kulatý zadek nebo ňadra houpající se pod košilí. Vyklouzla z pod něj, sledovala ho vyzývavě zpod rozcuchaných vlasů a rozepínala si těch pár zbývajících knoflíčku. Klečela proti němu se široce rozevřenými koleny a rozepnuté halence. Konečně se úplně svlékla. Hned do ní znovu zajel, šukal ji a dráždil prstem poštěváček. Chtěl, aby se udělali spolu, ale byla o něco dřív. Zůstal v ní a zase se pomalu pohyboval v ještě překrvené a citlivé mokré kundičce. Kroutila se blahem, zrychloval, ale unikla mu a vzala si ho do pusy. Myslel, že bude hotový rychle, ale dokázala mu ještě rozkoš neuvěřitelně prodloužit, než jí vyvrcholil mezi rty.

Pomalu pustil měděné vlasy, které křečovitě svíral.
„To bylo něco.“
„To tedy. Úúúch.“

Skočili do vody, plavali kolem jachty. A pak si zdřímli přituleni k sobě.

Petr se probudil a opatrně se vymotal z objetí. Sunny spala s pokrčenou nohou, pod zadečkem jí dráždivě vykukovala kundička. Natáhl si kraťasy a potichu vyšel na palubu. Den už zlátl a dozrával. Uslyšel tiché kroky.
„Teď už se dny krátí. Jedeme dál.“

Do přístavu se vrátili už za šera.
„Nechceš zajít na ryby, kousek nahoře je jedna psarotaverna, chodí tam jen místní.“
„Ryby? No jasně, miluju ryby.“

Nasedli na skútr, projeli uličkou, zamávali starým manželům sedícím před krámky. Opatrně projel serpentýnami, lesem, rovinka kolem školy a přes náměstíčko trochu dolů.
U stolu sedělo pár místních a důležitě rozprávělo. Majitel spokojeně přikývl na otázku, jestli má čerstvé ryby.
Žena odmítla nabízené a sama zkušeně vybrala pár pěkných kousků. Řek se na ni uznale podíval.
Seděli u džbánku vína, nasávali vůni grilovaných ryb a dívali se na moře a oblohu se zanikajícími barvami. Stáhla si šátek, Petr jen zahlédl, jak místním zasvítily oči. Chlupaté kulaté hlavičky se objevily za malou chvíli, hubené šelmičky se obezřetně přibližovaly. Za chvilku už žena drbala dvě nebo tři kočky.

Pochutnávali si na rybách a domácím chlebu. Sunny odlupovala kousky masa a házela ho kočkám. Petr trochu zdvihl obočí, věděl, jak jsou ryby drahé, v moři jich už moc nezbylo.
„Taky mají hlad a čeká je zima.“
„Jsi úplná královna koček,“ prohodil.
Blýskla očima. „Královna koček ne, jsem kočičí královna.“
Usmál se na ni, ale tvářila se vážně a důležitě. Navíc všechny kočky k němu otočily jako na povel hlavy. Povzdechl si.
„Uznávám, kočičí královna.“ 

Ukázal na oblohu.
„Blíží se mraky.“
„Vím, bude bouřka a ochladí se.“
„Ale to bude jen na pár dní.“
Smutně zavrtěla hlavou. „Ne, právě, že ne. Je po sezóně.“

Rozloučil se s ní u lodi, spíš se jen rozešli, myslel, že ještě půjdou na jachtu a pomilují se, ale jen ho políbila na tvář. Nedaleko svítily velké zelené oči.

Byla ještě tma, když Petra vzbudilo škrábání na dveře. Povzdechl si a vstal, uslyšel i zamňoukání. Otevřel dveře. Podle očekávání tam seděl velký zlatý kocour. Sehnul se a chtěl ho pohladit. Ale ucuknul a ustoupil.
„Mňau.“
„Aha, no, co teď.“
Kocour se otočil, poodešel po cestě a zase se vrátil. A zase poodešel a otočil hlavu.
„Mňňáááu.“
„To snad ne.“
Už teď si připadal jak ve snu. Podrbal se, oblékl a vyšel ven. Kocour na něj trpělivě čekal. Hned se otočil a svižně běžel dolů po cestě. Pak naštěstí zpomalil, ale i tak musel jít Petr docela rychle. Konečně se trochu rozkoukal. Nad východním pobřežím by už měl vidět červánky, ale byla tam jen temnota občas projasněná jasným zábleskem. Hrom uslyšel až zadlouho.
Pokračovali dál po cestě, přibíhaly další kočky, z křoví nebo od vilek, přidávaly se ke zlatému kocourovi. Jindy by se praly nebo na sebe prskaly, ale teď se jim jen soustředěně míhaly tlapky, jen občas tiše mňoukly.

Už byli dole na hlavní ulici, podle očekávání doprava a pak na molo. Zastavili se až na konci u jachty v širokém půlkruhu. Petr přeskočil na loď.
Ženu našel v podpalubí, schoulenou pod dekou v koutku. Zvedla ruku a přitáhla si ho k sobě. Pod dekou byla nahá a horká.
„Promiň, nechtěla jsem tě už budit. Večer jsem si říkala, že prostě zmizím jen tak, budeš to tušit a pochopíš to. Ale pak mě to mrzelo.“
Objal ji stejně jako poprvé na pláži. Připadalo mu, že je ještě teplejší než jindy. Neodolal a sklouzl jí rukou na boky a zadeček.
„Chceš ještě pohladit kožíšek?“
Asi přikývla, ale v šeru to nebylo vidět. Zase ji pomalu hladil a laskal, teď potmě to bylo zase úplně jiné. Ale už věděl, co si má představovat.

Dlouho ženě mazlil ňadra, krk, obličej. Teprve zadlouho pohladil i kožíšek. Dráždil ji prsty i jazykem, nechal její vzrušení stoupat i klesat. Vyvrcholila, když měl dva prsty hluboko v kundičce a jazykem kmital kolem poštěváčku.

Když se probrala, dlouho si ho prohlížela, viděl, jak se jí třpytí oči. Pomalu a významně ho políbila na čelo.
„Za chvilku odjedu.“
„Kam?“
„Nevím, asi hledat dvířka do léta.“
„Dvířka do léta… Pěkné, taky bych nějaké potřeboval.“
„Možná je najdeš.“

Už se začalo rozednívat, našel svoje věci, oblékl se. Přehodila si přes sebe jen deku a doprovázela ho.
„Sejdeme se zase v červnu, kočičí královno?“
„V červnu, hmm… co já vím. Proč v červnu?“
„To mi říkal tady kamarád z taverny, než to tady zabalil a odjel. Kdy to vlastně bylo? Předevčírem.“
Neřekla nic, jen ho objala. A zašeptala: „Musím toho najít víc než jen kočičí dvířka.“
Pak ještě něco dodala, ale v rachotu hromu jí dobře nerozuměl. Skočil na břeh a mimo smečku koček se protáhl na molo. Zablesklo se, ještě se otočil.

Ve světle dalšího blesku viděl na okamžik zvláštní obraz. Žena stála na molu, deku už odhodila, byla nahá, hlavu zakloněnou a rozpažené ruce. Kočky seděly v kruhu kolem ní.
Zavrtěl hlavou, možná se mu to všechno jen zdálo, otočil se a kráčel na silnici. Až pak mu najednou došlo, co mu nakonec zašeptala.
„Musím najít dalších devět životů.“  

Pršelo už druhý den, Petr pracoval, doháněl zameškané a snažil se utřídit vzpomínky. Něco ho napadlo a zadal do vyhledávání tři slova. Za chvilku si už četl knížku, Robert A. Heinlein, Dveře do léta.

Byl jednou jeden kocour a ten neměl rád déšť. A sníh ho studil do tlapek. Ale choval pevné přesvědčení, že když se otevře dostatečný počet dveří, jedny přece musí vést do jasného letního dne…

Pršelo další den. Ráno si jen doběhl nahoru do městečka nakoupit. Večer uslyšel zaškrabání na dveře. Honem otevřel, byl tam onen velký zrzavý kocour jako tehdy v noci. Ale teď byl hubený a zmoklý a očividně zoufalý. Stál za prahem a díval se na Petra.
„Kde máš svou královnu, chlupáči?“
„Mňau.“
„Mám jít zase s tebou?“
„Mňau.“
„Nevypadáš na to. Asi se na tebe vykašlala, viď, jako na mě.“
Vyšel ven, pohladil kocoura. Oblohu halila šedá mračna.
„Ale já právě uvažuju, že to brzo zabalím, možný tak ještě měsíc deště vydržím, ale nevím.“
„Mňau.“
„Tak pojď.“

Otevřel dveře, našel v malé lednici nějaké jídlo, které by kočce snad nemuselo ublížit, a odměřil trochu na talířek. Kocour vtlapkal dovnitř a vylízal talíř do čista. Pak si našel pěkný koutek, dlouho pracoval na své očistě, zamotal se do klubíčka a usnul.

Další měsíc. Po odpolednách chodíval s domácími sklízet olivy, občas někomu vypomáhal s údržbou nebo jinde. Docela hezká pekařova dcera na něj dělala oči. Nejspíš, protože u něj měla záruku, že nebude nějaký její bratranec.

Konečně jeden pěkný večer. Chtěl si nalít víno, ale na něco si vzpomněl. Otevřel Stavrosovu láhev a nalil si do skleničky trošku likéru. Posadil se venku, díval se na moře, vychutnával vůni skořice. Za chvíli ucítil, jak se mu pod paži snaží protlačit velká kocouří hlava. Drbal kocoura a usrkával vzácný nápoj.
„Tak co, vydržíme to tady? Nebo tě sbalím do přenosky a zmizíme?“
„Mrrrou?“
Povzdechl si.
„Chceš pohladit kožíšek, Sunny?“
Kocour se k němu přitiskl, aby mu mohl prsty pročesávat měděné chlupy.

Seděl s kocourem vedle sebe a doufal, že i pro ně se někde najdou dveře do léta.

Věnováno Sunnymu, zlatému kocourovi, který prošel dvířky do věčného léta.