Labutí píseň

Starý Adam se na stará kolena pustil do zahrádkaření. Ne, že by po tom tak toužil, ale ukecal ho dlouholetý kamarád Franta, když byla po smrti majitele k mání zahrádka vedle té jeho.
„No co,“ řekl si Adam, „být na čerstvém vzduchu nemusí být zrovna k zahození,“ a zahrádku koupil. Od té doby se tam s Františkem docela pravidelně potkávali.

Oba kamarádi byli dost rozdílní. Zatímco Adam byl středně vysoký a štíhlý, o deset let mladší František byl spíše menší a kulatější. Adamovi odešla žena (kterou nesmírně miloval) na věčnost pár měsíců poté, kdy zjistili nemilou skutečnost, že už ji nikdy nepřehne přes stůl, aby jí protáhl trvale dychtivou pipinu.
František měl ženu Anežku. Byla o pět roků mladší, černovlasá, roztomile zakulacená a stále veselá. Bydleli na jednom patře a o víkendech se vzájemně navštěvovali, aby hlavně Adamovi nebylo smutno.

František byl zahrádkářský mazák. Hodně toho věděl, ale v poslední době se ho zmocnila lenost a tak, zatímco Adam se o zahrádce teprve učil a pilně na ní pracoval, on sám posedával na lavičce, zvolna popíjel donesené pivo střídané občasnou cigaretou. Na zahrádce udělal jen opravdu to nejnutnější a ještě s velkou nechutí.

Po nějaké době společného zahradničení přišel František za Adamem s tím, jestli by pro něj nevypěstoval jakési sazenice, že jemu se do toho nechce a on že by si alespoň vyzkoušel, co už umí. Adam souhlasil.
Trvalo sice nějaký čas, než sazenice vyrostly, o to větší měl pak Adam radost ze svého díla. Nebylo však ještě hotovo. Donesl si je domů, aby je měl pod dohledem a mohl o ně co nejlépe pečovat. Po několika dnech starostlivého opatrování se konečně mohl pochlubit.

A tak jedno sobotní dopoledne Adam vyrovnal koflíčky se sazenicemi na dřevěné plato a zazvonil u protějších dveří. K jeho překvapení se nikdo neozval. Že by nebyli doma, pomyslel si. Nikdy přece nikam nejezdili. Chvíli počkal a zazvonil znovu. Odpovědí mu bylo opět ticho. Až po malé chvilce zaslechl cosi jako zašramocení. Zmáčknul tlačítko potřetí.

„Nojo, už du,“ ozvalo se poněkud nabručeně zpoza dveří. Zarachotil zámek a dveře se otevřely. Za nimi se objevila paní Anežka, zabalená jen v osušce, přidržujíc ji jednou rukou na sobě.
„Jéminkote, paní Anežko, já se omlouvám,“ rozpačitě spustil Adam. „Netušil jsem…“
„To je dobrý, pane Adam. Co máte na srdíčku?“ Zpočátku nevrlá Anežčina tvář se rozjasnila.
„Ále, přines sem Františkovi nějaký sazenice. Je doma?“
„Není. Večer volal syn, že potřebuje pomoct na baráku, tak tam hned brzy ráno jel.“
„Aha. Tak se nezlobte, přinesu mu je jindy,“ konstatoval Adam a měl se k odchodu.
„Já je klidně vezmu za něj. Když mě poučíte, co s nima mám dělat, určitě to do tý doby vydržej,“ řekla Anežka a bezděčně vztáhla ruce po platu.
„Poďte dál, aspoň na kafe,“ zvala Adama dovnitř. Snad si ani neuvědomila, že osuška se uvolnila a plavným pohybem se sesula k zemi, takže před ním stála, jak ji pánbůh stvořil.
„Nó, copak vo to, je odtud pěknej pohled na přírodu, ale mám dneska hodně práce,“ řekl Adam přidušeně.
Anežka se na sebe podívala a pak prohodila: „Práce nikdy neuteče, tak už tam netrčte a zavřete za sebou dveře.“

Otočila se, nohou odsunula spadlou osušku z cesty a zamířila do kuchyně. Adam jen zakroutil hlavou, ale následoval ji.
Položila plato se sazenicemi na desku kuchyňské linky a obrátila se k Adamovi.
„Tak se pokochejte tou přírodou, když se vám tolik líbí,“ usměvavě ho vyzvala, aby si ji dosytnosti prohlédl. „Třeba vám to zvedne náladu.“
„No, paní Anežko,“ uchechtl se Adam, „mně už ta příroda nezvedne vůbec nic. I když je tak krásná a půvabná, jako ta vaše.“
„Lichotka dycinky potěší,“ rozzářila se, „ale netvrďte mně, že vám to nezvedne nic. Vám, takovýmu štramákovi? To se mi nechce věřit.“
„Propána, dyť je mě sedumdesát, to už jinak nemůže bejt,“ rozhodil rukama Adam.
„A proč by nemohlo?“ podivovala se Anežka.
„Protože naposledy to bylo před dvěma rokama, a to vám povím, byla to pořádná fuška, než se mi to povedlo. Vod tý doby ani ťuk. A eště se mi za ty dva roky jako za trest scvrknul, pišišvor jeden,“ rozhorleně gestikuloval Adam.
„Ale pokusit bych se mohla, ne?“
„Pokusit? Ale to přece nemůžeme Frantíkovi udělat,“ nejistě namítl Adam.
„Pane Adame, Franta mě před rokem řek, že má toho šukání za celej život už plný zuby a že se kvůli mýmu potěšení už nikdy dřít nebude. Prej jestli to tak potřebuju, tak ať si koupím ptáka na baterky. Nakonec sem to i udělala, a k mýmu překvapení, on mi k vánocům koupil dalšího, ale pro mě moc velkýho. Jenže… s tím to zkrátka není vono. Tak už chápete?“

Anežka stála rozkročená s rukama vbok a čekala, co Adam řekne. Ten na ni mohl oči nechat. Sice nevěděl, kolik jí je, hádal, že snad kolem padesátky, možná víc. Tělo však měla jako za mlada. Pěkně vysoustružené, pevná stehna, prsiska jen mírně prověšená a zahrádku mezi nohama měla jak pěstovaný anglický trávník, jenže černý. Úplně nevědomky se mu v hlavě začal vytvářet obraz, jak jí ho tam zasouvá.
„No, když je to takhle…“ začal opatrnicky, ale Anežka ho nenechala domluvit.
„Tak já se vo to pokusím, jo?“ řekla a aniž čekala na odpověď, přistoupila k Adamovi a vsunula mu ruku do kalhot.
Šmankote,“ vyjekla, „dyť vy ho máte jak přišlápnutou sazenici. To musí ven, na vzduch, aby měla prostor a mohla se rozvinout.“

Bez dlouhých cavyků Adamovi rozepnula kalhoty, stáhla je dolů i s trenkami a s dychtivým výrazem se chopila skrčeného výrůstku.
„Teď to bude vono,“ zatvářila se spokojeně. „Vy se zatím, pane Adame, rozhlídněte po mý přírodě. Vylezte na kopečky, projděte údolíčkem a jeho hebkou loukou, a myslete na to, jak do mý zahrádky vsadíte svou sazenici.“

Adam se už nenechal pobízet. Začal šmejdit po to přírodním úkazu kde se jen dalo. A ke svému údivu si to docela užíval.
Když se dopracoval k zarostlému údolí a protáhl se růžovým úvozem, začal mít pocit, že ho to docela vzrušuje. Aby také ne. Anežka se snažila, seč mohla a dělala hotové divy, jen aby ho vyburcovala k potřebnému výkonu, neboť Adamovy prsty v její zahrádce již vykonaly své a tak byla čím dál nadrženější a nedočkavější. O to víc, že i ona již zaregistrovala jeho vzrůstající mužnost.
„No vida, a pak že to nejde,“ poznamenala zvesela, cítíc v ruce tuhnoucí sval.
„Páni! Von se mně postavil!“ vyhrknul nevěřícně Adam. „To ale musíme hned, jinak si to rozmyslí…“
Rychle se s Anežkou otočil a vysadil ji na kuchyňský stůl.
„Zahrádka je připravená, jen zasadit,“ rozdychtěně kníkla a přiložila vzrostlou sazenici k ústí zahrádky. Adam okamžitě vnikl do nastavené díry.
„Áách, to je vono…“ vzdychla labužnicky Anežka. „Jen, prosím vás, pomalu, ať to trvá co nejdýl,“ zaprosila.
„Vám se to řekne, ale co mám dělat, když už to mám na krajíčku,“ zaúpěl Adam.
„Zkuste se nehejbat, to by mohlo pomoct,“ radila honem.

Zkusil to. Moc to ale nepomohlo. Sílící vibrace uvnitř její nadržené kundičky měly jen o něco menší účinek, než kdyby se pohyboval. Každou vteřinou rostlo jeho napětí a už věděl, že to neukočíruje.
„Ne. Néé!“ vykřikl v bláhové naději, že se mu podaří oddálit nastupující orgasmus.
Nepovedlo se. V okamžiku, kdy ho přemohla první křeč, nejprve ztrnul překvapením, ale vzápětí se pustil do divokého přirážení, aby si aspoň chvilku i on užil jejich nečekaného spojení.
Anežka k sobě Adama pevně tiskla, i když už dávno její zahrádku opustil.
„Bylo to krásný,“ zašeptala skoro zamilovaně.
„Tak leda krásná vostuda,“ zamumlal Adam. „Bylo to rychlý a bylo toho málo.“
„Ale vůbec ne. Dyť sem se málem udělala. Dokonce i pár kapiček bylo. Já sem moc, moc spokojená,“ pochvalovala si Anežka.
„Koneckonců, když se to tak vezme, tak můžu bejt taky spokojenej. Vždyť to vlastně byla taková moje labutí píseň,“ zamyslel se Adam.

A měl pravdu. Ještě několikrát se ve Františkově nepřítomnosti Anežka pokusila probudit jeho „sazenici“ k životu, ale už nikdy se jí to nepodařilo. Přesto se k ní i nadále Adam vracel a pro její, a ostatně i své potěšení, se mazlil s její dosud krásnou přírodou.