Lakedaimonský 03 🇨🇿

Mladý spartský bojovník Dienekes zažil osudné noční setkání s heilótskou dívkou Alkipé. Sice se mu podařilo odhalit, kdo zabil jejího přítele, ale to mu nebude nic platné. V pozdějším souboji byl jeho spolubojovník Eurotos zabit a Dienekes se rozhodl vzít všechnu vinu na sebe.

Za úsvitu vedli velitel a jeho zástupce, outragos Štír, Dieneka k místu trestu nad agorou. Ostatní mladíci stáli spořádaně v pečlivě vyrovnaném tvaru kolem. Většina měla neproniknutelný výraz, několik účastný. Kolem prostranství se vznášel i šum početných hlasů obyvatel města. Událost se rozkřikla až příliš rychle.
Velitel počkal, až dopadnou na malý pahorek první sluneční paprsky.

„Váš druh Dienekes tajně opustil jednotku a zabil v souboji Lakedaimonského druha Eurota. Jeho tělo je někde na dně rokle. Dienekes se dvakrát provinil, bude teď pomalu ubičován k smrti. Tak praví zákon nepřemožitelné Sparty a tak rozhodli Starší.“

Mladík pomalu kráčel ke kůlu se sehnutou hlavou. Štír ho doprovázel, mlčky a pochmurně. Až když ho přivazoval, řekl mu potichu:
„Je mi to líto, můj prvorozený. Doufal jsem, že budeme jednou spolu bojovat a možná i spolu zemřeme, bok po boku. Dopadlo to úplně jinak. Byl jsem na tebe možná přísnější než na ostatní, doufal jsem, že to pochopíš. Nedej teď prosím navenek zbabělost a slabost. Snad se tam někde setkáš se svou sestrou.“
Dienekes užasle sledoval, jak nelítostnému Poslednímu tečou po tváři slzy. Jen nechápavě přikývl a nechal se spoutat. Štír mu roztrhl košili. Zkusil se připravit. Ale nevěděl, jak se má připravit na to, co ho teď čeká. Na pomalou bolestivou smrt.

Odkudsi z dálky uslyšel velitelův hlas, klidně a zřetelně vyčísloval Dienekova provinění. Musel s nimi souhlasit. Ale někde úplně v koutku duše byl šťastný, ochrání dívku i její rodinu, možná celou osadu. Snad jeho oběť uklidní i ducha mrtvého a nebude dívku pronásledovat. Zkusil si vybavit její tvář, podařilo se mu to. Zavřel oči a čekal na trest.

„A z těchto závažných přečinů proti nařízením se váš druh Dienekes odsuzuje k trestu smrti. Budiž to pro vás ostatní výstrahou, i pro všechny ostatní členy polis. Závažné provinění ohrožuje celou obec, jedině kázeň a dodržování moudrých pravidel učinily ze Sparty nejmocnější stát na světě.“ dokončil pomalu velitel. Štír si teď asi pomalu bere do ruky bič, jaké to asi pro něj bude, zabít vlastního syna. Co je mu vlastně po tom, to už není jeho věc. On jen prostě zemře, na výstrahu ostatním.

Uslyšel hlomoz a volání, otevřel oči. K velitelovi dobíhal udýchaný posel a předával mu pouzdro s příkazy. Svalil se bezvládně u cesty a polykal vodu ze džbánu.
Velitel zvedl ruku, rozpečetil pouzdro a vyjmul tenký řemínek. Z kapsy pláště vytáhl zvláštní pečlivě opracovaný dřevěný kolík a navinul na něj řemínek. Písmena začala dávat smysl. Pomalu a pečlivě pročítal příkazy. Rozhlédl se a uschoval skytalé zpět do pláště.

„Zítra za úsvitu naše jednotka opouští cvičiště a míří do boje,“ rozbil velitelův ostrý hlas napjaté ticho, „perské jednotky překročily naše hranice, je třeba je zahnat a zničit. Tak praví rozkaz. Nic nepřekoná Spartského, nic ho nepřemůže. Sparta!“

„Sparta!“ ozval se křik všech mladíků i ostatních kolem. Velitel zvedl hlavu a počkal, až křik utichne.
„Naše jednotka musí mít plný počet bojovníků, jedno prázdné místo ve falanze může být zrodem jejího zániku. Po smrti Eurotově nemáme jiného druha. Proto uděluji Dienekovi milost. Své provinění nechť si odčiní v poctivém boji,“ vyslovil pomalu a zřetelně, přísně přejel pohledem spoutaného mladíka i jeho otce. Pak se zadíval starému spolubojovníkovi do očí a oba lehce přikývli. Dávný dluh byl splacen.

Štírův obličej byl zalitý slzami, když mladíkovi rozvazoval pouta.
„Bohové tě musí milovat, a mě také. Bojuj, aby na tebe byli hrdí, budeme spolu, jeden vedle druhého.“
Dienekes tupě přikývl, otec ho k sobě pevně přitiskl.
„Navíc je ti dnes dvacet let, víš to vůbec? Máš opravdu velké štěstí, nevím, jaký záměr s tebou bohové mají. Musíš si vybrat manželku. Mrzí mě jen, že to nevyšlo na ženské slavnosti. Je krásné sledovat skoro nahé dívky tančící kolem ohně a vybírat si tu svou. Zítra ale odcházíme, znáš naše zvyklosti, připrav se na večer, půjdeš s Maronem.“

Den nebyl ničím zvláštní, připravovali se na odchod, Dienekes neměl čas myslet na večer, jen ostatní po něm občas vesele pokukovali, ale nikdo s ním nemluvil. Večeřeli všichni společně, podávali si amforu ředěného vína. Zábava pomalu utichala.
Podíval se na Marona, tmavý mládenec přikývl. „Musíme se jít ven protáhnout,“ poznamenal klidně. Ostatní jen tiše přitakali, u vchodu ho Štír pleskl přes rameno, ale nic neřekl.

Pomalu kráčeli k osadě, světla rychle ubývalo, kolem zněl jen hlasitý zpěv cikád. Pod chodidly jim praskaly suché lístky a větvičky. Dienekes nemluvil, občas zahlédl, že se Maronova tvář k němu obrátila, vždy se ale jen otočila mlčky zpět.
„Dieneku?“
Oslovený mladík mlčel, sklopenou hlavu, oči upřené do cesty.
„Dieneku, prosím.“
Konečně zvedl oči a obrátil obličej k druhovi, nic neřekl, jen trochu kývl.
„Dieneku, prosím, dej mi první volbu.“
„Proč bych měl?“
„Proč… Už jsme se dávno s Teis domluvili, chodil jsem za ní po nocích. Prosím.“
Dienekes se zamyslel, Marona neměl rád, ale vzpomněl si na otcův příběh. Jaké to asi pro druha musí být, když ho dokonce prosí, to ještě nikdy neslyšel.
„Budeš mít svou volbu, Marone.“
Druh jen přikývl, ještě zvedl hlavu, ale nakonec jen poděkoval gestem ruky.

U vchodu do temného domu čekaly dvě slavnostně oděné ženy, svlékly je a podaly jim čisté košile, přetáhli si je přes hlavu. Vzaly je za ruce a zavedly dovnitř před poslední dveře. Spolu je otevřely, Dienekes a Maron vstoupili dovnitř. Slyšeli, jak se za ním dveře zase uzavřely.

Neviděl nic, vůbec nic. Slyšel lehký šramot a tichounké chichotání, cítil hezkou vůni. Připomnělo mu to nedávnou zkušenost, byl najednou smutný. Věděl, že tady Alkipé nebude. Divné, měl by být vzrušený, těšit se na další chvíle, ale vůbec se mu to nedařilo. Zavřel oči, uvolnil se. Neměl připravenou žádnou taktiku, přitom si o této chvíli s druhy mnohokrát vyprávěli, plánovali, co budou dělat, jak vybrat tu správnou. Ale to bylo kdysi dávno. Trochu roztáhl ruce a šel dál, ucítil lehký dotyk, zase se někdo zachichotal.

„Kde jste?“ zašeptal hlasitěji.
„Musíš nás najít a chytit. Tak to chodí.“
„A kolik vás tady vlastně je?“
„Až moc, ty jsi jen sám?“
„Já jsem tady,“ ozval se Maron. „A já tady“ dodal Dienekes.
„Takže dva, hmm…“ ozval se zase dívčí hlas.

Dienekes byl trochu překvapený, že jeho druh je zatím tak klidný.
„A kolik je vás, ozvěte se.“
„Tady jsem“, „a já tady“.
„Takže jste taky jen dvě?“
„Co jste mysleli, že si budete vybírat jak králové z mísy plné oliv?“
Maron se tiše rozběhl, Dienekes ho sotva slyšel. Za chvíli uslyšel dívčí zavýsknutí a smích.

„Už jsme jen sami,“ ozvala se tiše druhá dívka, „pojď ke mně.“
Pomalu šel za hlasem, dotkli se ve tmě jednou dlaní, tiše se zasmála. Pak si pomalu navzájem hledali druhé dlaně, usmívali se, když lehce nahmatávali něco jiného. V jednu chvíli položil dívce dlaň na ňadro, chtěl ucuknout, ale jen si sama jeho dlaň přitiskla víc. Zase cítil dlaní rychle tlukoucí dívčí srdce, ale teď už snad ne strachem, aspoň tedy doufal. A i víc, ten dotyk byl hrozně vzrušující, krásný oblý kousek dívčího těla v jeho ruce. Sám byl vzrušený, dívčina dlaň mu pomalu přejela přes klín, jen ho pohladila prsty, jako by chtěla říct: ‚Vím o tom a je to tak dobře‘. Ve tmě se usmál, po dlouhé době byl zase klidný a šťastný.

„Jak se jmenuješ?“
„Pelagia, a ty?“
„Dienekes.“
Měla hezký hlas, možná jen malinko drsný, ale hezky se poslouchal. Vzal ji za ramena, nebyla tak vysoká jako tajemná heilótská dívka, ale ani ne malá. Pohladil jí vlasy, dlouhé kadeře až pod lopatky. Tiše mu rozvázala uzel vlasů. Znovu vzal dívku za ramena a přejel dlaněmi dolů, držel ji lehce za boky.

Poslouchali, slyšeli vedle šustění šatů a tiché dívčí vzdechy. Za chviličku vzdechy zesílily, zvuky se proměnily, slyšeli doteky dvou těl, dlaní na nahé kůži. Co se tam asi dělo? Hladil Maron jen dívku pod košilí? Nebo se už oba svlékli? A co když se rovnou chystají pomilovat?
Přitiskli se k sobě, bylo to moc příjemné objetí, položila mu hlavu na rameno, znovu jí pohladil záda a položil ruku na boky.

„Znám tě, bojovníku, jsi zvláštní. Nemysli, dívali jsme se na vás a představovali si, na koho nám osud ukáže. A co ty, pamatuješ si mě?“
Dienekes se usmál sám pro sebe, dívku už dávno poznal. Ale položil ji dlaně na hlavu a hladil dlouhé vlasy, pak prsty jemně přejížděl obrysy tváře. Sjel na ramena a zvolna níž, zase jí položil dlaně na boky. Opět k němu přitiskla tvář.

„I já si tě dobře pamatuji z paléstry, díval jsem se na tebe a doufal, že se jednou tady setkáme.“
„Tak co, Dieneku, odejdeme spolu?“ zeptala se tiše.
„Ale zítra jdeme do boje, nevím ani kam, možná se už neuvidíme. Rozmysli si to.“
„Pořád někde bojujete. Proto potřebujete dobré ženy, válečníci.“
Dienekes měl dojem, že ucítil na rameni dívčiny slzy. Pohladil ji vlasy. Usmál se.
„Co myslíš, že dělají ti dva vedle nás?“
Dívka se malinko odtáhla, nejspíš poslouchala.
„No, nejspíš se seznamují jeden s druhým. Trošku víc. Teď už… no, hodně víc.“
Pak se zase přitiskla. Ještě pevněji.
„Chtěl bys to také tak?“
Pohladil jí hezký pevný zadeček.
„To víš, že bych chtěl, ale rád počkám. Uděláme to správně. Poslední slovo, můžeš si to ještě rozmyslet. Půjdeme spolu ven?“

Dívka na okamžik ztichla. Odtáhla se, drželi se obřadně za ruce.
„Půjdeme spolu, Dieneku. A budu tě provázet už napořád.“
„A já tebe, Pelagie.“

Zaklepali na dveře a vyšli ven z temné místnosti. Na chodbě bylo trochu světleji, ale jen tak, aby je dvě ženy uviděly a dovedly je ke dveřím další místnosti.
„Počkej tady, bojovníku.“
Místnost byla úplně temná. Dienekes zavřel na chvíli oči a pak je zase otevřel. Viděl je trošku víc. Ze zvyku prozkoumal místnost, kromě jednoduchého lůžka tam nebylo vůbec nic. Zapamatoval si, kde jsou dveře. Na protější zdi nahmatal obrysy zavřeného okna. Posadil se na postel a čekal.
Dveře se zase otevřely, za nimi byla trochu světla. Ženy dívku převlékly do dlouhého pláště s krásným pásem, vlasy jí ostříhaly, ruce spoutaly. Dienekes vstal a podal dívce ruce, ženy obřadně zavřely dveře.

„Tak, a je to,“ poznamenala klidně Pelagia.
Přitiskl ji zase k sobě. Měla teplé a pevné tělo, zase ji držel za boky, ale teď přejel pomalu na zadek. Držel ho v dlaních, laskal pevné kulaté dívčí půlky. Vzrušovalo ho to, Pelagia vzdychla, když ji tvrdnoucí falus začal tlačit do břicha. Konečně dívce rozvázal ruce.

Zase se vzali za ruce a odešli k lůžku. Rozepnul jí sponu dlouhých šatů, měkce zašustily, když se svezly na zem. Svlékla mu košili a položila se na lůžko.
Dienekes byl podruhé s dívkou a zase nic neviděl. Chvíli si představoval, že před ním leží Alkipé, ale hned tuto myšlenku zapudil. Tady ležela jeho žena a čekala, až dovrší poslední krok. Lehl si k ní, ucítil, jak se trochu zachvěla.
„Bojíš se mě?“
„Bojím, skoro tě neznám, teď jsi můj pán. Je to pro mě zvláštní. Bojím se.“
Mladík nic neřekl, vytušil, že tahle chvíle bude úplně jiná. Bude na něm, aby přijal svou roli. Vzpomněl si na Štírovo – otcovo vyprávění. Co mají dívky rády. Proč by měl zase spěchat a jen rychle dovršit sňatek?

„Mrzí mě, že je tma, chtěl bych tě konečně vidět.“
„Hmm… Počkej, svítil přeci měsíc.“
„Támhle je okno.“
Rychle vstala, slyšel, jak ohmatává zeď a něco si pobrukuje. Konečně tiše zavýskla a otevřela okno. Dovnitř vniklo nečekaně jasné modrobílé světlo.
Díval se na dívku, vlastně na svou ženu. Viděl jen obrys jejího těla, ale za chvíli si zvykl na světlo. Dívali se na sebe a pak jen zvedl ruku. Klidně přišla k lůžku, podal mu dlaň a lehla si vedle něj. Teď ji už konečně viděl, hezkou tvář s velkýma očima, odhodlanou křivku brady, útlý pás pozvolna přecházející do krásné křivky boků, klín zarostlý tmavými chloupky. A krásná ňadra, nijak zvlášť velká, ale pevná a dráždivě oblá. Hned na jedno položil dlaň.

Hladil ji prsty, zase si sama držela jeho dlaň na ňadru. Pak zaklonila hlavu a pomalu rozevřela stehna. Chtěl se už posunout do lákavě nabízeného klína, ale odolal, tuhle chvíli zažijí jen jednou. Místo toho tam položil jen dlaň, lehounce dívku hladil, asi nijak obratně, ale snad se jí to líbilo, sama se třela jeho dlaní. Prstem zvolna projížděl brázdičku, cítil teplo, vlhkost, dívka tichounce vzdychala. Zkusil jí políbit ňadro, nechal si bradavku mezi rty, laskal ji jazykem. Pelagia se usmívala, pak ho ale už vzala za ramena a podívala se mu do významně do očí.

Posunul se mezi dívčina rozevřená kolena, chvíli hledali neobratně nejlepší polohu a úhel. Zadíval se na ní a naklonil hlavu v otázce. Přikývla, vzala do dlaně jeho tvrdý úd, byl už kousek v ní. Zavřela oči, položila mi dlaně na zadek a přitiskla. Pomalu do ní pronikl, jenom malinko pohnula hlavou, když ucítila bolest. Dlouze vydechla. Nemohl si pomoci a zrychloval, jen se usmívala se široce rozevřenýma očima. Ještě pár pohybů a stříkal do ní, zase ho držela za zadek a tiskla. Zůstali u sebe, snad bezděčně mu hladila záda.

„Pojď, půjdeme domů. Musím si promluvit s matkou,“ řekl za chvíli.
Přikývla. „Jdeme.“
Neřekl nic, jen jí políbil levé a pak pravé ňadro. Oblékli se. Ušklíbla se, když jí zase svázal ruce. Už naposledy.
Zase šli nocí bez slov, Dienekovi bylo krásně, dívka také vypadala spokojeně. Došli k domu, podívali se na sebe a mladík zaklepal na dveře. Matka otevřela skoro hned, oblečená ve slavnostní plášť. Oba se poklonili, matka Pelagii rozvázala ruce a dovedla ji dovnitř.
Sňatek byl dovršen.

Dienekes chvilku sledoval, jak si dívka prohlíží pokoj. Zítra si sem donese všechny věci. Pak vstal a ukázal omluvně očima na dveře. Dívka přikývla.

Matka si už svlékla plášť a seděla u stolu jen v košili. V prostém měsidle připravovala víno. Opatrně nalila oběma do pohárků. Mladík mlčel a prohlížel si matčin obličej, po Štírově vyprávění ho viděl jinak. Zavrtěl hlavou. Jak málo času uběhlo a co se všechno událo. Kleoniké se na něj konečně usmála. Pořád byla hezká, Dienekes si vzpomněl na otcovo vyprávění, najednou ji uviděl jako on tehdy, mladou, krásnou, vysokou a štíhlou. A nahou. Zvláštní pocit.
„Měl jsi ji vzít s sebou.“
„Vezmu, ale chtěl jsem si promluvit. Jak se ti líbí?“
„Pelagia? Znám ji moc dobře, i její rodinu. Máš velké štěstí, je to skvělá dívka. Vlastně…“
Umlkla, jen se zvláštně dívala.
„Ráno to vypadalo, že nebudu mít už ani syna. Teď mám syna a dceru. Nevím, kterému bohu mám teď obětovat dřív.“

Omluvně kývl hlavou. Chtěl jí všechno vyprávět, ale vlastně… Vlastně to už nebylo vůbec důležité.
„Ráno odcházíme, prosím, naučíš ji všechno? Jak se postarat o domácnost, o můj majetek? Nebudu mít na to čas.“
Přikývla. „Těším se na to, už dlouho. Konečně mám dceru, se kterou můžu dělat všechno společně.“
Dienekes se zavrtěl a zvedl oči.
„Proto jsem tady sám. Jak to bylo tehdy s mou sestrou?“

Kleoniké se zarazila zadívala se na syna. Ten ale seděl klidně, napil se ze džbánku.
„Nevěděla jsem, že si něco vůbec pamatuješ. Možná jsi jen něco od někoho slyšel.“
Napila se, dolila si víno a vyprázdnila nádobu. Položila obě dlaně na stůl. Tón hlasu se změnil, mluvila rychle a trochu trhaně.
„Chtěla jsem dceru. Nejspíš, protože muži pořád odcházejí a jen jsem se vždycky bála, co se kde přihodí. S dcerou bychom čekali dvě. Otec říkal, že dcery neumí, vím, že má dost jiných dětí, tak to chodí. Bylo to až zvláštní, ale měl jen syny. Tak… Tak jsem našla někoho jiného.“

Dienekes překvapeně vzhlédl, ale matka pokračovala.
„Otěhotněla jsem, porod byl strašný. Ale pak se narodila, krásná dívenka. Těšila jsem se, že pověsím na dveře kousek vlněné látky na znamení, že máme děvče a že si ho necháme, vezmu ji do náručí a oběhnu s ní krb. Ale otec ji vzal a odnesl ke Starším, aby si ji prohlédli a rozhodli. A ti prohlásili…“
Kleoniké se zase napila. Ruce se jí trochu třásly.
„Pak se vrátil, vůbec se mi nepodíval do očí. Že prý si ji nemůžeme nechat.“

Matka vstala a přecházela po místnosti. Pak si prudce sedla a uhodila dlaní do stolu.
„Chápeš to? Nemůžeme nechat! Máme ji hodit do propasti! Dva dny jsem se trápila v hrozných bolestech, těšila jsem se, až vyvěsíme látku na dveře, až budu mít svou dceru. A najednou… Nic, vezmou ji a zabijí. Krásné zdravé děvče. Jen kvůli tomu, že má na tváři malé znaménko.“
Dienekes ztuhl, ale matka si ničeho nevšimla, kreslila prstem na stůl malý obrázek.

„Pak už si nic nepamatuju. Ráno byla pryč. A otec taky. Dlouho jsem ho neviděla, ale vrátil se. Usmířili jsme se, pořád mi vysvětloval, že to tak musel udělat, že to je pravidlo, že musí poslouchat, že zájmy obce jsou důležitější.“
Kleoniké chvíli smutně seděla.
„Neblahé znaménko na tváři, myslíš, že může nějaké znaménko na tváři přinést všem neštěstí?“
„Ne, nemyslím.“
Matka se užasle podívala na smrtelně bledého syna. Pomalu ji vzal za ruce a začal vyprávět.

Pelagia čekala, těžko říct, jak dlouho. Uvědomila si, že to bude její úděl. Čekat, až se muž vrátí. Dokud mu nebude třicet let a nedokončí agoge, bude k ní chodit jen potají v noci. A kdo ví, jestli se toho věku vůbec dožije. Konečně byl u ní, tvářil se ale divně. Položil se vedle, chvíli jen tak ležel, ale pak zavrtěl hlavou a pevně objal svou ženu.
„Máme ještě spoustu času, pojď ke mně.“

Usmála se, hladila mu úd, cítila, jak se pod jejími dotyky zase probouzí k životu, dráždila ten zvláštní mužský nástroj, dokud nebyl úplně tvrdý. Svlékla si košili a posadila se na mladíka. Nechala ho do sebe vniknout, zaklonila hlavu a vzdychla, když do ní hluboko zajel, rozkoší se jí roztřásly nohy. Podívala se na manžela, ale ten se díval zvláštně, nepřítomně, jako by myslel na něco jiného. Trochu se jí to dotklo, ale nespíš myslí na odchod, na zítřek.

Zavřela oči a soustředila se jen na svou rozkoš. Konečně ucítila na ňadrech jeho dlaně, hladil ji a jemně mačkal, prsty dráždil bradavky. Vrtěla se, aby jí ten tvrdý kolík dráždil na nejcitlivějších místech. Dienekes jí malinko víc stiskl, dívce se blahem protočily panenky. Ještě se chviličku projížděla na oři rozkoše, než odpadla. Spokojeně oddychovala.

Odpočívali a trochu se mazlili, nemluvili. Položila mu hlavu na prsa, přivřela oči a vzala jeho úd do dlaně. Novomanžel spokojeně ležel, užíval si dráždění a na oplátku dvěma prsty hladil ženě bradavku. Malinko se posunula a vystrčila zadeček. Hladil ji záda a sjížděl pořád níž. Polaskal pevné půlky a projel mezi nimi prsty až ke štěrbince, lehce ji hladil. Začala se pod jeho doteky rozevírat, vsunul dovnitř špičku prstu a kmital uvnitř, v té teplé kotlince.

Pelagia se pomalu a dráždivě přetočila na všechny čtyři, vystrčila boky, kolena široce rozevřené. Dlaněmi jí hladil zadek, už neodolal, roztáhl dívce půlky a k rozevřené štěrbince přitlačil tvrdý ocas. Vycházeli si pohyby vstříc, byl v ní už celý, byla mnohem uvolněnější, už se nebála, chtěla jen působit rozkoš jemu i sobě. Chvíli ji držel za prsa, chvíli hladil prsty štíhlá záda, střídal rychlé a pomalé přírazy. Tentokrát to bylo daleko lepší, nesrovnatelně, užívala si rozkoš, když do ní pronikal tvrdý falus a dráždil ji až k nesnesení, za nekonečnou dobu konečně ucítila, jak do ní stříká manželovo životodárné sperma. Byla to nádhera, jenže podle všeho na dlouhou dobu i naposledy.

„Musím už jít.“
Přikývla.
„Vím. Ráno se uvidíme, hlavně se mi prosím vrať. A díky, že jsi se mnou byl tak dlouho.“

Pohladil dívce tvář, oblékl si košili a odešel. Svižně sestupoval k táboru, ale na rozcestí se zarazil. Něco ho táhlo na sever, k heilótskému hospodářství a hlavně k Alkipé. Aspoň se s ní rozloučit a všechno jí vysvětlit. Zůstal ale stát, za chvíli položil ruce na rozcestní kámen, dlouho tak zůstal. Povzdechl si a pomalu šel dál. Tiše vešel do baráku k ostatním, našel svou rohož a okamžitě usnul. Ani si nevšiml, jestli je Maron už také zpátky.

Pelagia seděla nahá na posteli, mezi stehny si tiskla košili, hlavu opřenou o kolena, prsty pročesávala svoje čerstvě na krátko ostřihané vlasy. Ani si nevšimla Kleoniké, která tiše vešla do místnosti. Až když se posadila k ní na lůžko, zvedla obličej. Kleoniké ji pomalu objala, dívka chvíli váhala, ale pak jí zabořila tvář do ramene. Žena ji tiskla k sobě, hladila ostříhanou hlavu. Den plný zázraků, ráno měla ztratit syna, teď ho má zpět a navíc i dvě dcery.

Ráno bylo slunečné, svěží, rušné a příliš krátké. Snad všichni lidé z polis se přišli rozloučit s mladou jednotkou. Mladící viděli kolem cesty muže i ženy s přitisknutou pěstí na prsou, ozývaly se výkřiky a pozdravy.
Dienekes sejmul přilbu a našel v zástupu matku s Pelagií. U Kleoniké stál Štír a obřadně se loučil. Mladík vzal za ruku svou mladou manželku a popošli aspoň kousek stranou. V dlouhém plášti vdané ženy a se zakrytými vlasy vypadala zvláštně, jako by to už nebyla ta mladá dívka z včerejší noci. Jen ji pohladil tvář, usmál se a uklonil se.

„Vrať se mi,“ opakovala Pelagia větu z noci. Pak ale hrdě zvedla hlavu a statečně pronesla tradiční loučení.
„Vrať se se štítem nebo na štítě, bojuj i za nás, za svou rodinu a svou polis, nezklam nás. Budeme na tebe myslet.“ Přitiskla si směle pěst na prsa, ale z očí jí tekly slzy.

Dienekes přikývl a pozdravil svou ženu předepsaným gestem.
Pak se rozloučil s matkou, rychle a formálně, všechno si řekli už v noci. Vedle viděl Marona, loučil se s hezkou menší dívkou s drzým nosíkem a smutnýma očima.
„Jednotko, seřadit, odcházíme!“ velitelův rozkaz přerušil šum hlasů.
„Všichni ke mně, zelenáči. Ať nejsme v bitvě poslední a zbude na nás aspoň nějaký kozí ksicht,“ zaburácel hluboký chraptivý Štírův hlas.

Oba mladí bojovníci se na sebe podívali, pokrčili rameny, naposledy se pozdravili s manželkami a rychle seběhli na cvičiště. Rychle se seřadili a bez dlouhých okolků se vydali na cestu. Následovali je heilóti se zásobami.

Dienekes se naposledy zahleděl na dvě ženské postavy u cesty. Bylo mu divně, opouštět je právě v takové chvíli. Napadlo ho, že to už jiné nebude, kdo ví, jak dlouhé budou přestávky v bojích, kdy bude moci být doma. Pokud se tedy vůbec vrátí. Vybavil si chvíle s Pelagií a musel se usmát.

Ještě nebylo horko, pochodovali svižným nacvičeným tempem, slunce po pravé straně, osvěžoval je mírný vítr.
Velitel začal zpívat starou slavnou píseň spartských bojovníků, všichni se k němu přidali.

Ať k noze přirazí nohu a štít zase ke štítu srazí,
chochol s chocholem také, s přilbou přilbici zas,
pevně na hrudi hruď ať s nepřítelem se utká,
dlouhé uchopí kopí anebo za jílec meč.

Už měli za sebou pár mil, Dienekes uviděl vlevo kousek od cesty dvě postavy, chvátaly z olivového sadu. Dlouhovlasý vousatý muž s ovázanou hlavou se opíral o hůl a zdravil je. Vysoká dívka přejížděla pohledem z jednoho bojovníka na druhého, rozevláté vlasy jí zakrývaly tvář.

„To je přece náš starý statečný spolubojovník, chlapci, pozdravte ho, zaslouží si to,“ vykřikl vzadu Štír. Zvedli kopí a otočili hlavy a udeřili dlaní do štítu. Muž radostí poskočil a pravicí jim všem přál úspěch v boji a šťastný návrat.

Dienekes sledoval jen dívku. Neodolal a zvedl ruku. Uviděla ho a mávala mu. Pak si přitiskla pěst na prsa a uklonila se. Mladík se usmíval. Tohle gesto ho nejspíš bude stát večer pár ran bičem, ale nevadilo mu to. Za chvilku mu opravdu dopadla na rameno těžká ruka. Štír se ale pod přilbou jen šklebil.
„To je ona?“
„Kdo?“
„Přeci ta dívka, za kterou jsi v noci chodil. Hned jsem si říkal, že nějaká musí být. Teď je mi to už konečně jasný,“ pleskl ho dlaní do zad. Dodal ještě tiše.
„Dvě srdce budou na tebe myslet, za ta dvě srdce musíš bojovat. To je hlavní pravidlo. Poslouchej, já taky nemyslím na nějakou polis nebo slavnou Spartu, ale na svou ženu a naše ostatní krásky, ke kterým se chci vrátit. Bojuj, abys je ochránil a abys zvítězil a mohl se za nimi hrdě vrátit. Popravdě, bez těch všech patetických keců kolem, je to hlavně mnohem lepší než ‚na štítě‘, ušklíbl se a vrátil se na svoje místo Posledního. Za chvíli se ozval jeho zpěv.

Jeho krásná růže
s větví myrty
Byla tak šťastná.
Stínové vlasy
padly jí na ramena
a na štíhlá záda.

A teď mám místo dívky
chléb svůj míchaný ostrým kopím,
a s oštěpem dostávám víno.
Piju, opírám se o kopí.

Všichni chvíli zamyšleně mlčeli, Dienekes cítil, jak mu duši svírají temné chmury. Ale pak se zase ozval velitel.

Vzejde sláva obci i národu
Když muž pevně v řadě stojí a na útěk nepomyslí
V oběť krev i duši svou hotov dát
Pak svou odvahou i druha svého plní
Takový muž je jména Sparty hoden

A pak už všichni hlasitě vykřikli poslední slova.

Kupředu, synové otců občanů,
Muži slavné Sparty!
Nikdo nás nezlomí, nikdo nepřemůže, hrdě zvítězíme!

K jednotce se postupně na křižovatkách přidávaly další, zmizela ve velkém proudu bojovníků, stala se z ní jen drobná část velkého celku.

‚Dvě na srdce na mě myslí, za dvě srdce musím bojovat. Vlastně za tři, i za mého nešťastného přítele,‘ pomyslel si pro sebe Dienekes, a kdo ví proč z něj spadl smutek. Konečně přijal svou roli, i on se v duchu stal malou částí celku, obce, státu, kamenem ve zdi, o který se opírají další. Stejným, jako desítky a stovky jeho druhů.

Slunce už bylo vysoko, po prašné silnici pochodovaly zástupy mužů, jeden vedle druhého.

Nikdo nás nezlomí, nikdo neporazí, hrdě zvítězíme!
Nic nepřekoná Spartského, nic ho nepřemůže. Sparta!“

Konec

použité písně: Tyrtaeues a Archilochus

Skytalé: Spartský šifrovací systém. Na dřevěný váleček přesného průměru byl navíjen tenký řemínek s písmeny.

Vlněná látka na dveřích: Pokud Rada starších rozhodla, že si rodiče mohou novorozeně nechat, označili dveře kouskem vlněné látky (pro děvče) nebo olivovou snítkou (pro chlapce). S tím souvisí…

Házení novorozenců do propasti  Apothet v pohoří Taygétos: Podle všeho legenda, kterou jako jediný popisuje Plutarchos o 600 let později, nicméně tak proslulá, že je i v povídce. Nespíš byli novorození, které Rada starších neuznala za dostatečně silné, předáni heilótům nebo dáni k adopci po prostém antickém způsobu – v hliněném hrnci (aby dítě nesežraly krysy) postaveném u chrámu nebo na agoře. A kdo dítě chtěl, ten si ho vzal. Viz druhý díl. Výběr se nejspíše týkal jen chlapců, v povídce ale i děvčete, aby vynikla výjimečnost a následně i matčino zděšení.
Celkově je to ale také záhada, dost možná byli „nezpůsobilí“ jen bojové služby, ale pracovali v úřadech a jinde, kde jim nějaká tělesná neduživost nevadila.

Agoge: Proslulý spartský tvrdý bojový výcvik trvající od sedmi do dvaceti let, kdy končil jakousi „vojenskou maturitou“. Až do třiceti let ale ještě bojovník žil v kasárnách, což se dá připodobnit současné vojenské aktivní službě, v době volna mohl navštěvovat rodinu. Teprve ve třiceti Lakedaimonský odešel „do zálohy“ a mohl žít s rodinou a stát se plnoprávným občanem. Podle některých prozaických verzí se rovněž až ve třiceti mohl oženit a založit rodinu, jak to bylo obvyklé v jiných částech antického Řecka. Což by ale bylo zvláštní, protože ve Spartě nebyly nevěstince ani prostitutky a heilóti i perioikové si svoje ženy a dívky chránili. Vojenská povinnost končila v šedesáti letech, jak už víme z prvního dílu.

Ještě k věku svatebčanů a vůbec tamním zvykům. Nevěstám bylo opravdu kolem osmnácti až dvaceti, což byla absolutní výjimka. Nedostávaly věno, takže opravdu byly svazky rovné a dokonce možná i z lásky. Opět v antice naprosto neobvyklé. Rovněž pak významné postavení žen, které popisuje v prvním díle Štír, je pravdivé a výjimečné.
Mohl se Lakedaimonský oženit s heilótskou nebo perioickou dívkou? Nemám ponětí, spíš ne. Naopak pravděpodobnější je, že bylo v pozdějších letech běžné mnohoženství, když mužů stále ubývalo. Pozoruhodná je samozřejmě také tamní praktická polyamorie nebo spíše polyandrie, jejíž typický příklad byl popsán v prvním díle.

Se štítem nebo na štítě: Štít měl pro Spartského v boji zásadní význam, chránil nejen jeho samotného, ale i druha po levici. Proto toto rčení. Nicméně právě básník a voják Archilochus je znám pragmatickou glosou po prohrané bitvě, ze které prchl bez této zásadní části výzbroje: „Mne však nestihl smrtící los! A se štítem k ďasu! Nebudeť horší ten, který si opatřím dnes.“

Jednotka by ve skutečnosti neodešla do boje tak rychle, přípravy, shromažďování zásob a hlavně oběti bohům by trvaly dlouhé dny. Ani odvážný Lakedaimonský by neodešel do bitvy, aniž by si byl jistý přízní božstev.

Závěrečná poznámka: Starověká Sparta byla jedním z prvních národů, který se důsledně věnovala sebepropagaci a šíření pověstí o svém věhlasu, slávě a neporazitelnosti svých bojovníků. Takže víme o proslulé bitvě statečné Třístovky Lakedaimonských u Thermopyl, ale už méně, že Řeků tam bylo celkem kolem 7000, z toho i 900 heilótů (jednoho Spartského doprovázeli do bitvy tři heilóti). Je tedy otázkou, co je pravda a co není.
Ale proč dovolit pravdě kazit krásnou legendu…