Malé životní dobrodružství 02 🇨🇿

Daniel se probudil do slunečného rána, slibujícího nádherný den. Věděl však, že den nebude zdaleka tak krásný, jak se mohlo zdát. Čekala ho spousta práce a zařizování, na které se vůbec netěšil. Věděl však, že od Alex nemůže očekávat nic dobrého a že ze všeho nejdříve musí zabezpečit svůj bankovní účet.
Trvalo mu celý den, než se mu podařilo různými manipulacemi o to postarat. Teprve když měl vše zajištěno, dostal se k tomu, aby se najedl. Domů se vrátil tak vyčerpán, že po osprchování téměř okamžitě podlehl únavě a ponořil se do říše snů.

Probudil se pozdě. Vlastně ho vyburcoval nepříjemně a nepřetržitě řinčící domovní zvonek.
„Kdo je?“ zeptal se nevrle do domácího telefonu.
„Pošta,“ ozval se ženský hlas, „mám pro vás dopis do vlastních rukou. Vemte si občanku,“ nařídil stroze.
„Aha. No, vzbudila jste mě a stojím tu skoro nahý. Mohla byste být tak laskavá a přinesla byste mě to nahoru? Druhé patro, prosím. Určitě to zabere méně času, než když na mě budete čekat, než se obléknu a sejdu dolů.“
Pošťačka sice brblala, ale jeho přání nakonec vyhověla a psaní přinesla až ke dveřím.

Dopis byl od soudu. Daniel jej chvíli nerozhodně převracel v rukou, ale nakonec pošťačce převzetí podepsal.
Otevřel obálku a vyndal list, který jej úředně vyzýval, aby se dostavil k rozvodovému stání v pondělí v deset hodin dopoledne.
Překvapilo ho to. Pak si vzpomněl, co mu vyprávěla Alča. Poslanci, soudci…
Rázem mu bylo všechno jasné. Jen nevěděl, jak do té doby najde ochotného a hlavně dobrého právníka. Byl totiž pátek a byl si vědom toho, že sám si do uvedeného termínu příslušné zákony nedokáže nastudovat. Nakonec to pustil z hlavy, usoudil, že to nějakým způsobem zvládne sám. To ovšem netušil, jak rychlý dostanou události spád.

V pondělí, v úředně stanovenou hodinu se dostavil k soudu. Stání začalo přesně. Předsedající soudce se s ničím nemazlil. První otázka zněla, jestli se opravdu chtějí rozvést, druhá pak, zda jeden vůči druhému vznášejí nějaké nároky.
Na první oba odpověděli ano, na druhou ne. To Daniela překvapilo. Očekával od Alex všelijaké požadavky, ale nestalo se. Bylo mu to navýsost podezřelé, komentáře se však zdržel.
Nato soudce prohlásil jejich manželství za rozvedené a požádal je o půlhodinové sečkání, aby jim mohly být předány rozsudky. Celé stání netrvalo více jak dvacet minut. Kontakty Alexiina amanta zapracovaly.
Daniela se najednou zmocnil jakýsi podvědomý, těžko definovatelný pocit nejistoty. Snadný a rychlý průběh rozvodu nevěstil nic dobrého. A také že ne.

O dva dny později se u něj objevil chlap v černém. Z kufříku vytáhl listinu se soudním příkazem k exekuci bytu a všeho vybavení.
„Vaše žena dluží dva miliony,“ oznámil suše chlapík.
„Ale ten byt je můj,“ oponoval Daniel.
Chlápek vytáhl další papír. Byl to výpis z katastru nemovitostí, ve kterém stálo, že byt byl převeden na jeho teď už bývalou ženu, a majitelem je nyní ona. Datum převodu bylo dva měsíce staré.
Daniel v duchu sprostě zaklel. To určitě vymyslela s tím svým mafiánem. Využila špatně napsané novely zákona o zjednodušení provádění změn v katastrech, která umožňuje komukoliv přijít a jednoduše předložit listinu s padělaným podpisem, oznámit změnu majitele a ta se provede. Původní majitel pak má 10 dní na odvolání změny, ale protože úřad nemá povinnost mu to dát na vědomí, po uplynutí lhůty se změna stává platnou a už s tím nejde nic dělat.

„Můžete si sbalit jen osobní věci a věci potřebné k výkonu povolání,“ pokračoval dál exekutor. „Pak mi odevzdáte všechny klíče a odejdete.“
„Ale počkejte, přece snad existuje něja…“ chtěl se Daniel bránit.
„Nic neexistuje,“ přerušil ho muž hrubě. „Budete-li se vzpírat, vyhodíme vás násilím.“
Tlesknul do dlaní a v bytě se objevili dva borci v černých kožených bundách. „Doufám, že nebudete dělat problémy,“ dodal a ukázal rukou na ty dvě gorily.
Daniel neměl jinou volbu. Pod ostřížím zrakem exekutora si sbalil věci, a když byl hotov, vešel se jeho veškerý majetek jen do velkého turistického batohu, kufru na kolečkách a rozměrné kabely. Ukázal na klíče visící na háčku v předsíni (na ty, co měl v kapse zapomněl), pobral si saky paky a dvě minuty nato byl před domem.

Postával před vchodem a přemýšlel, co dál. Všechny ty věci přece sebou pořád vláčet nemůže. Vzpoměl si na Jendu, svého nejlepšího kamaráda z mládí. Ale, bude to pořád ještě nejlepší kamarád?! Neviděli se už tři roky, a to je dlouhá doba.
Najednou se rozhodl. Zavolal si taxík a zadal adresu Jeníka, doufaje, že tam stále bydlí.
Bydlel. Zazvonil u dveří ve druhém patře činžovního domu a čekal, bude-li někdo doma.

Zakrátko cvakl zámek a ve dveřích se objevila Jendova manželka Madla.
„No né! Dane, jsi to ty?“ vykřikla, rozpřáhla ruce a s nefalšovanou srdečností Daniela objala.
„Je Jenda doma?“ zeptal se Daniel, když konečně popadl dech.
„Ještě nepřišel, ale bude tu co by dup. Pojď dál, přece nebudeš stát venku,“ s úsměvem zvala Daniela dovnitř. „Snad se nestěhuješ?“ zeptala se, když uviděla tu kupu zavazadel.
„No, dá se to tak skoro říct,“ odpověděl.
„Prosím tě, a kam?“
„O tom si popovídáme, až přijde Jenda. Abych to nemusel vyprávět dvakrát.“
„No dobře. Tak pojď do obýváku. A jak jinak? Jak se máš?“ nepřestala Madla vyzvídat.
Najednou zarachotil klíč v zámku.
„Á, Jenda je už tady.“ Vyskočila a běžela mu naproti. „Jendo, nebudeš věřit, koho máme na návštěvě. Dan přišel,“ hned mu zvěstovala.
„Dan? To jsou mi tedy věci. A já si myslel, že je nezvěstnej,“ ozvalo se z chodbičky. „Tak kdepak je ten náš ztracenec?“

Jenda vešel do pokoje a Daniel mu vyšel vstříc.
„Ahoj Jendo,“ řekl a napřáhl ruku ke stisknutí.
„Čau Dany,“ sevřel podávanou pravici Jenda. „Ty seš tak neuvěřitelný zjevení, že se tě musím zeptat, co tě k nám přivedlo,“ zeptal se bez obalu.
„Na to abychom se nejlépe posadili,“ odtušil Daniel.

Madla přistrčila ke gauči stolek, nachystala kávu a Dan se pustil do vyprávění svého příběhu. Madla s Jendou jen nevěřícně kroutili hlavou.
„No, a tak jsem se během hodiny stal bezdomovcem,“ ukončil Daniel své vyprávění.
„No jo, ale my tě do podnájmu nemůžeme vzít. Je to i pro nás hrozně maličký,“ starala se Madla.
„Ale to já po vás ani nechci. Úplně mě bude stačit, jestli bych si u vás mohl nechat věci, abych všechno nemusel tahat sebou. Tedy, bude-li kde.“
„Jo, to by šlo,“ přikývl Jenda.
Domluvili spolu ještě pár detailů, také jak spolu budou komunikovat telefonem, a pak už se Daniel jen s malým batůžkem chystal k odchodu. Madla ale nekompromisně trvala na tom, že tuhle noc přespí u nich. Nezbylo, než rezolutní Madlu uposlechnout.

Po několik dalších dní se Daniel snažil najít práci. Marně. Po asi dvacátém pohovoru pochopil, že se zřejmě ocitl na jakési černé listině. Kdo byl strůjcem tohoto podrazu mu došlo.
Také měl silnou potřebu najít místo, kde by mohl nerušeně a v jakéms takéms pohodlí přespávat, což ve velkoměstě nebylo vůbec jednoduché.
Zprvu to zkusil na nádraží, ale po prvním pokusu ho okrást, dospěl velice rychle k názoru, že v centru, kde se scházejí ty nejzkrachovalejší existence, nebude rozhodně mít jistotu sebemenšího bezpečí.

Napadla ho myšlenka, zkusit štěstí na periférii města. Každé ráno si vybral nějakou tramvajovou či trolejbusovou linku a nechal se dovézt na konečnou. Pak celý den chodil a díval se kolem sebe.
Jednoho dne objevil zahrádkářskou kolonii. Vlastně, spíš malou chatovou oblast, kde u každé chatky byla větší čí menší oplocená zahrádka.
Hned tam zamířil v naději, že se mu snad podaří najít nějakou zapomenutou a třeba i polorozpadlou kůlnu, kam by se mohl uchýlit.

„Hledáte někoho?“ ozvalo se znenadání za ním.
Otočil se a o kousek dál spatřil urostlého chlapíka tak kolem padesátky, jak stojí s rukama v bok a ne zrovna láskyplně si ho prohlíží.
„Nehledám,“ odpověděl Daniel, „jen tudy procházím a rozhlížím se po okolí.“
„Tak rozhlížíte, jo!“ Nasupené mužovo obočí vypadalo hrozivě. „Abyste to tady pak mohl vykrást. Tak to vás varuju!“ řekl a namířil si to přímo k Danielovi.
„Ne, tak to není,“ odvětil mírně Daniel, „jen jsem si řekl, že by bylo dobré poznat i okrajová místa města a tak chodím a dívám se.“
„Možná?“ pronesl muž již vstřícněji, „ale nezdá se mi to normální. To obyčejný lidi nedělají, snad jen takový, co maj příliš moc času. A vy máte zřejmě toho času moc. Proč?“

Otázka Daniela zaskočila. Chvíli přemýšlel a rozhodl se vsadit vše na jednu kartu.
„Povím vám svůj důvod. Můžeme si někde sednout? Jmenuji se Daniel Flock,“ představil se Daniel.
„Robert Brouček,“ řekl své jméno i jeho protějšek. „Sedneme si támhle,“ ukázal rukou na jednu z větších chatek s velkou zahradou.
„Věc se má tak, že jsem ne vlastní vinou přišel o střechu nad hlavou a téměř všechen můj majetek,“ začal Daniel a stručně odvyprávěl Robertu Broučkovi svůj příběh. „No, a tak teď se porozhlížím po nějaké, třeba i po rozpadlé kůlně, kde bych se mohl nerušeně vyspat. S těmi v centru nechci mít nic společného. Proto se vás zeptám přímo, jestli byste třeba o něčem nevěděl. Za tip vám tady třeba vypleju celou zahradu, nebo udělám nějakou jinou práci, i když jsem v životě nic takového nedělal. Ale když mi ukážete co a jak, učím se rychle.“

Brouček se na Daniela zkoumavě podíval, jako by odhadoval, zda vůbec něco takového jako je práce zvládne, a pak řekl:
„Pojďte se mnou.“
Popadl opodál stojící koš a zavedl Daniela do vzdálenějšího koutu zahrady ke čtyřem velkým záhonkům se zeleninou.
„Když to vyplejete, tak vám pak možná poradím. Bude záležet na vás, jak se s tím poperete,“ řekl stručně. Předvedl Danielovi, co a jak má udělat a zanechal ho osudu.
Přiblížila se pátá hodina odpoledne, když byl Daniel se svou prací konečně hotov. Zvedl se a zamířil za Broučkem. Uviděl ho sedět na lavičce s jakousi mladou ženou. Kdy se tam objevila, neměl ani potuchu, tak byl zabrán zvelebováním záhonků.

„Dobrý den,“ pozdravil Daniel nejprve ženu a teprve pak se obrátil k Broučkovi. „Tak jsem hotov, alespoň si myslím,“ oznámil mu.
„Tak se na to pudem kouknout,“ odtušil Brouček a vydal se s Danielem obhlédnout vykonané dílo.
Na místě samém pak v údivu pozdvihl obočí. „Nevykládejte mě, že jste to nikdy nedělal,“ řekl nevěřícně. „Takhle pečlivě bych to snad nezvládl ani já. No, poďte, dlužím vám tip.“
Uchopil Daniela v podpaží a vedl ho zpátky k chatce.
„Tohle je Monika, nebo Monča,“ představil Danielovi ženu sedící na lavičce.
„Dobrý den, jmenuji se Daniel Flock,“ řekl za Broučka Daniel sám.
„Proboha, proč tak upjatě?“ rozesmála se Monika. „Normálně řekni ahoj a ty a ty a dobrý. Já nejsem žádná namyšlená nána, abys mě musel vykat,“ dodala s jiskřičkami v očích.

Daniel přikývnul a usmál se. Brouček to ponechal bez komentáře a pokračoval dál.
„A teď ten můj tip, pane Flocku. Stojí před vámi,“ řekl a ukázal na chatu. „Když mě to tady s Monikou budete hlídat a sem tam něco i uděláte na zahradě, můžete tu přespávat, jak dlouho budete potřebovat.“
Daniel dvakrát polknul, a i tak překvapením ze sebe dostal jen několik slov.
„To myslíte vážně?“ vypravil ze sebe ztěžka. „Že když vám to… tady s… a sem tam to…“ zakoktal se a zmateně těkal pohledem z jednoho na druhého.
Z podívání na Daniela se oba rozesmáli.
„Jasně, že to myslí vážně,“ křenila se Monika. „Robert se mě nejdřív zeptal a já souhlasila. Budem dva a nebudem se vlka bát.“

Ještě chvíli se pochechtávali a bavili se Danielovými pochybnostmi o jejich dobrém úmyslu.
„Když já nevím, co na to říct,“ řekl nešťastně Daniel.
„Na to stačí jedno slovo – díky,“ zvážněl Robert Brouček a zvedl se z lavičky. „Už musím jít. Monika vás se vším seznámí. Jo, a přines sem kousek chleba a škvarkovou pomazánku, tak se nějak podělte.“
Sklonil se k Monice, líbnul ji na líce a vydal se na cestu domů.

Chata sama o sobě se uvnitř zdála větší než zvenku. Byla v ní zavedena elektřina, ale spotřebičů bylo pomálu, jen varná konvice a vařič. U jedné stěny stál malý stolek se dvěma proutěnými křesly, u druhé komoda a patrová postel. Vedle dveří pak vynikaly dvě starobylé skříně. Pod okny bylo něco, co by se dalo nazvat kuchyňskou linkou. Vybavení uzavíral normální jídelní stůl se židlemi umístěný doprostřed místnosti. Prostě strohé, ale účelné vybavení.

Zatímco se Daniel rozhlížel po místnosti, Monika namazala chleba škvarkovou pomazánkou a hned ho zvala ke stolu.
„Tak co, jak se ti tu líbí?“ zeptala se a zároveň rozsvítila lampu, protože se mezitím setmělo.
„Je to rozhodně lepší než křoví či špinavé, zastrčené kouty domů,“ pokýval hlavou Daniel. „Ani se mi nechce věřit, že se na mě usmálo takové štěstí.“
„No, klika to je, i když to není zase tak úplně zadarmo. Robert má představu, že…“ navázala Monika a začala Daniela seznamovat, jak to v jejím, a tedy i v jeho případě, chodí a bude chodit. „Ale je to jen taková jeho idea, rozhodně nic nevynucuje. Jen kdyby se mu zdálo, že ho zneužíváš, tak by tě vyrazil,“ zakončila svou úvodní řeč.
„Pokud odtud odejdu, tak z vlastní vůle,“ odtušil Daniel. „Zítra ale musím vypořádat vše, co jsem si naplánoval. Přijdu asi až navečer a pak se domluvíme, co a jak budeme dělat. A teď bych šel spát, protože jsem velmi unavený. Ty spáváš dole, že?“
„Ale klidně si tam lehni. Já to mám jinak radši, když sem nahoře,“ řekla potutelně Monika a dodala: „Když ty seš tak unavenej…“

Daniel po ní loupnul očima, vytáhl z batohu deku, a i s batohem ji hodil na horní pelest.
„Na to vylezení nahoru ještě sílu mám,“ řekl trochu nasupeně. „Jo, a čůrat se nejspíš chodí ven, že?“
„No to by ti Robert dal,“ rozesmála se Monika. „Na to tady máme záchod,“ informovala a hned nasměrovala Daniela do chodbičky, na jejímž konci byly dveře, dokonce i s označením, kterého si dříve nevšiml.

Když se Daniel ráno probudil, Monika už měla pro oba nachystanou snídani.
„Tak jak ses vyspal na čerstvým vzduchu?“ zeptala se se zájmem.
„Po dlouhé době jako mimino,“ odvětil Daniel upřímně. „A také příliš dlouho. Musím dnes vyřídit spoustu věcí a chci být do večera zpátky, abych zítra mohl udělat nějakou práci.“
Poděkoval Monice za snídani, rychle se převlékl do čistčího, vložil pár věcí do kufříku, a než se nadála, byl pryč.

Nejdůležitějším úkolem dne byl pohovor v jedné firmě, kde se ucházel o práci. Ještě, než tam dorazil, stačil zatelefonovat kamarádovi Jendovi, jestli by se (zcela vyjímečně, protože nebyla sobota) mohl u nich vykoupat. Telefon však zvedla Madla a bez jakýchkoliv problémů souhlasila s tím, že doma bude až ve dvě hodiny odpoledne. To Danielovi vyhovovalo.

Vydal se tedy do vyhlédnuté firmy. Pohovor trval dlouho. Když skončil, oznámil Danielovi pracovník pro lidské zdroje (česky kádrovák), že řediteli, který jediný o tom rozhoduje, doporučí, aby ho přijal. Odešel za „velkým šéfem“, ale když se vrátil, natěšenému Danielovi okamžitě zkazil náladu. Stručně oznámil, že šéf nemá zájem a bez okolků ukázal na dveře.

Daniela to vlastně ani nepřekvapilo. Dlouhé prsty mafiána Darmošlapa, jsou zřejmě delší, než si myslel. Protože měl hlad, zašel do restaurace na oběd a poté už zamířil ke kamarádovi Jeníkovi. Otevřela mu Madla.
„Já se moc omlouvám,“ spustil Daniel hned ve dveřích, „ale včera jsem se dost zpotil a opravdu se nutně potřebuji vykoupat.“
„Bože, ty s tím naděláš. Víš, že u nás máš dveře vždycky otevřený,“ odmítala jeho omluvu. „Tak už nestraš na chodbě a poď dál.“
„Díky,“ skoro zašeptal Daniel a vešel dovnitř. Odložil kufřík a hned se chystal do koupelny.

„Nebudeš chtít umejt záda?“ zeptala se Madla, sotva za sebou zavřel dveře.
„Hele, neprovokuj,“ ozvalo se z koupelny. Madla se uchichtla a krátce nato vkročila za Danielem – nahá.
„Umeju tě celýho. Ty by ses odbyl,“ řekla se smíchem, když spatřila Danielovy vykulené oči.
„Madlo!“ vyjekl vyděšeně. „To přeci nemohu Jeníkovi udělat! A co kdyby přišel?“
„Nepřijde. Je na třídenním školení v Krkonoších. A když sem s ním mluvila, řek, že ti mám udělat i co ti na očích neuvidím. A já sem poslušná ženuška,“ dodala s jiskřičkami v očích.

Vlezla si do vany, chopila se žínky s trochou sprchového gelu, otočila Daniela zády k sobě a hbitě se pustila do jeho očisty. Vzala to poctivě odshora až dolů a dávala si setsakramentsky záležet.
„Madlo, vždyť já se Jendovi ani nebudu moci podívat do očí,“ lamentoval Daniel, snažíce se přitom všelijak uhýbat. Madla se však nedala jen tak rozhodit.
„Ále, jen se neboj. Budeš. A mimochodem, potrkaly tě někdy kozy?“ zeptala se nevině.
„Ne,“ odpověděl nechápavě, proč se ho ptá na nějaká zvířata.
„No, tak teď tě tedy dvě trknou,“ řekla Madla, přitáhla si Daniela k sobě a přitiskla se ňadry na jeho záda. Současně ho začala omývat na prsou a postupovala dolů.
„Madlo ne,“ stydlivě zaprotestoval. „Vždyť se mi vzpříčí…“
„No a co,“ odbyla ho. „Když se ti vzpříčí, budu s ním tak dlouho verglovat, dokud nepovolí.“

A protože ke vzpříčení už došlo, chopila se namydlenou rukou tvrdého kolíku a s jemným sevřením poměřovat jeho délku.
Daniel zůstal jako solný sloup. Stál… a držel. Zmocnily se ho slastné pocity, jaké už dlouho neměl.
Madla si vedla tak zkušeně, že by si to snad ani sám nedělal líp. Prožíval každičký pohyb její ruky stále víc a víc stimulující a znásobující jeho vzrušení.
A pak to přišlo. Silná křeč v útrobách vystřelila bílý gejzír, který se rozprsknul po zdi za vanou. Další už byly slabší, i tak stály za to. Madlu to málem vyvedlo z míry, ale ve svém snažení nepolevila, dokud vzpříčený kolík nezvadnul.

„Dobrý, ne?“ řekla Madla a pustila sprchu, aby z Daniela spláchla mydliny i zbytky semene.
„To je slabé slovo,“ prohodil Daniel. „Víš, každý den si říkám, že se konečně dočkám překvapení v podobě nové práce. Ale takovéhle překvapení by mě ve snu nenapadlo.“
„No vidíš,“ uculila se Madla. „Teď ale bude nejlepší, když spolu zalezem do postele. Povíš mě, cos celou tu dobu dělal a pak mě oplatíš to potěšení.“
„Velice rád,“ odpověděl Daniel, už zcela oproštěn od stydlivosti či případným výčitkám svědomí.

Odvyprávěl Madle, co ho od chvíle kdy se naposledy rozloučili potkalo, patřičně se přitom věnujíc jejím kůzlatům i natěšené mezírce mezi stehny. Jakmile ucítil, že mu opět začíná stoupat tlak, roztáhl Madle nohy a vnořil hlavu do klína. Jeho mrštný jazyk se pustil do díla.
„Teda Daníčku! Tohle je to nejmilejší, co mě můžeš dělat,“ zavzdychala Madla a pustila se do mírného přirážení dráždivému jazýčku. Když však Daniel do svého vzrušování zapojil i prsty, Madla se najednou otočila a ze šuplíku nočního stolku vytáhla prezervativ.
„Bude lepší, když mi tam místo prstů zastrčíš něco patřičnějšího,“ řekla a hbitě navlékla gumu na vztyčené ocasisko.

Vzápětí se na posteli rozevřela jako květina, žádostivě se natahující po paprscích Slunce.
Daniel chvíli pozoroval její touhu, lačnost i nedočkavost, ale jen pár vteřin, pak do ní rozvážně vstoupil. Vláčnými pohyby ji přiváděl k pomalému šílenství. Jakýmsi šedesátým šestým smyslem cítil, že její vzrušení stoupá rychleji než jeho. To bylo jen dobře, protože si strašlivě přál ji uspokojit.
Najednou pocítil, jak se její jeskyňka počíná stále silněji chvět a třást, jako by se schylovalo k zemětřesení. Když propuklo a sevřelo ve stacatu jeho původce, během okamžiku se ocitl na vrcholu extáze, provázené výtryskem veškeré jeho síly.
„To bylo… to…“ Madla stáhla Daniela na sebe a pevně ho obejmula, jako kdyby ho už nikdy nechtěla pustit.