Mnich 01

Mlynář Picza měl čtyři syny. Nejmladší Toník byl určen pro duchovní dráhu, třetí nejstarší Petr šel do učení na řemeslo a pak zmizel kdesi ve světě a první dva synové, Josef a Albert spolu hospodařili. Rozhodl tak otec, že jeden syn práci nezvládne. K mlýnu totiž patřily i nějaké polnosti, kus lesa a také domácí zvířectvo.

Nejstarší Josef to nesl nelibě a uvažoval, až otec odejde na věčnost, že bratru nandá tolik práce a povinností, až sám a dobrovolně mlýn opustí. Otec se ale zatím umřít nechystal a bratři tak hospodařili ve zdánlivé pospolitosti.
Ve volných chvílích se rodina scházela u stolu v sednici, kde je otec učil číst a psát, neboť byl osvíceným mužem a tuto vědomost považoval za důležitou i praktickou.

***

Josef se oženil s Johanou, dcerou formana Třezálka. Dívka přinesla do domácnosti slušné věno, ale to bylo tak všechno. Bylo to děvče líné, hašteřivé a hlavně s úplně mylnou představou života ve mlýně.
Očekávala na všechno služebné i to, že jí manžel bude zahrnovat šperky a zlatem.
Když se ukázalo, že mlynář je sice dobrá partie, ale i od paní domu se očekává práce a tchán byl vůči ní velmi nesmlouvavý, stáhla se do sebe a kula pomstu všem, včetně rodičů, že ji do sňatku uvrtali. Místo služky má v ruce smeták nebo měchačku, případně hrábě… čert aby to spral!

***

Uprostřed léta se stalo neštěstí. Toník se utopil v rybníce. Chlapec, který plavat neuměl a vodu používal snad jenom k pití, byl nalezen rybářem. Tělo bylo nahé a jeho šaty byly objeveny složené na hromádce u vrbiček, jako by se opravdu šel koupat…
Podivné, leč jiné vysvětlení se nenašlo.

Otce ta událost ranila natolik, že byl stižen srdeční slabostí a zemřel na počátku zimy.

***

Vládu v mlýně převzal Josef a na mladšího bratra nebral moc ohled. Albert byl mírný, nekonfliktní mladík a nijak proti bratrovi nevystupoval.
Na jeho povahu spoléhala i Johana, která kolem něj začala splétat svůj plán. Rozhodla se totiž ho svést a oddat se mu za nějaký ten šperk, kterým by ji obdaroval.

Brzy zjistila, že Albert je ještě ženou nepolíbený a tudíž by mělo být ještě snadnější mu odhalit ženské půvaby a slast z láskyplné náruče.
Nepochodila. Albert byl sice panic, ale ještě navíc plachý a po náruči ženy nebažící. Vnadnou švagrovou sice registroval, ale její erotické signály přehlížel.
Johana, zvyklá, že vždy je po jejím, se rozzuřila. Svedla stárka, nechala se ohnout o hřídel kola, vyhrnout suknici a zezadu tvrdě vyšukat, aby pak manželovi žalovala, že ji Albert znásilnil!
Stárek horlivě svědčil v její prospěch a Josef, i když se mu leccos nezdálo, dal na slova ženy a bratra vyhodil z domu.
Albert si sbalil uzlík a za posměšného úšklebku Johany i omluvného pohledu stárka navždy opustil rodný mlýn.

***

Šel cestou necestou bez zjevného cíle a třetího dne se v jedné krčmě seznámil s mužem v mnišské kutně. Byl to ramenatý muž ve středním věku a vypadal spíš jako… no prostě, ne jako klerik.
„Tys mnich?“ otázal se Albert.
„Ano. Jsem Alfonas, ale říkej mi Alfons,“ představil se muž.

Albert se s ním dal do řeči a ráno oba muži pokračovali v cestě spolu.
„Kam vlastně jdeš?“
„Do nového kláštera Kristových bratří,“ odvětil Alfons.
„O žádném takovém řádu jsem nikdy neslyšel,“ opáčil Albert a Alfons se zasmál.
„No vždyť říkám, že je nový. Jsi bystrý a jak jsem včera pochopil, chtěl bys nahradit zemřelého bratra. Tak pojď se mnou a uvidíš sám.“
Albert se zamyslel.
„No, víš, já a mnich? Studená cela, odříkání, půst, modlení… já jsem vyrostl v mlýně.“
„Náš řád potřebuje i mlynáře,“ děl Alfons. „Nežli složíš řádový slib, místo si prohlédneš a až pak se rozmyslíš, co se sebou učiníš. A věz, že život tam je trochu jiný než jinde.“
Více neřekl a Albert se nevyptával, jen ho Alfons zajímal ještě více.

***

Na noc se zastavili v krčmě, která už od pohledu byla nevábná a podezřelá. Alespoň složení hostů tomu odpovídalo. Jen v jednom koutě seděl dobře oděný muž a k němu se tisklo mladé děvče a tvářilo se vystrašeně. Asi dcera.

„Co to bude, holoto?“ oslovil je neuctivě krčmář, ale Alfons nehnul brvou.
„Pivo a placky… a přenocujeme tu, je to možné?“
„Che, che… možné je všechno, i holku na noc, ale co takhle stříbrňáky? Mnich a panáček na vandru… moc-li pak toho máte?“ nastavil muž ruku.

Alfons zpod kutny vytáhl naditý měšec a odsypal pár mincí na stůl.
„Stačí?“
Krčmář se ihned změnil v usmívajícího a úslužného sluhu a uháněl pány obsloužit a ostatní hosté natahovali krky, aby viděli, kolik peněz ten mnich na stůl vysázel.

„Herdek filek, toť by stálo za to, jim od nich trochu odpomoct,“ řekl si Matyáš, místní falešný hráč a když Alfons s Albertem dojedli, přikolébal se k nim a nabídl džbánek vína a hru v kostky.
„Prohraješ,“ řekl suše Alfons. „Vždycky prohraješ, to ti říkám… tak to ani nezkoušej.“
„Bojíš se? Já neprohrávám… nikdy,“ šklebil se zkaženým chrupem Matyáš a ze záňadří vytáhl měšec s penězi.
„Můj vklad do hry. Až skončíme, bude naditý tvými stříbrňáky! Tak se všichni dívejte!“ zahalekal na celý lokál.

Alfons sjel očima celé to osazenstvo. Vesměs to byli Matyášovi přátelé a i když vyhrají, stejně je okradou. S penězi už odsud neodejdou a vůbec zda-li živí.
„Tak aby bylo jasno! U stolu budu jen já a ty. Ostatní zůstanou v uctivé vzdálenosti, protože tak to chci a ty to, šenkýři, zařiď. Ty, Alberte, sedni si k tamtomu ctihodnému muži,“ pokynul směrem k obchodníkovi, jehož dcera se na Alberta plaše usmála, „a tohle je můj vklad!“ položil Alfons na stůl svůj naditý měšec a všichni vydechli nad tou nádherou. Tolik peněz pohromadě už dlouho neviděli.
„Až prohraješ, odejdeš i se svými kumpány a nepokusíš se o nějaký úskok! To ti radí můj přítel!“ a zpod kutny vytáhl úctyhodný tesák.

„Óóóó,“ vydechli všichni překvapeně a s jistým respektem k tomu záhadnému, sebejistému mnichu.
Matyáš nasucho polkl, až mu poskočil ohryzek, ale ustoupit už nemohl. To on s tím začal a slíbil muže oškubat… no nic, vždycky přece vyhrával. Vyhraje i teď.

***

Vržené kostky se kutálely po stole a dívka Albertovi našla a stiskla ruku.
„Jsem Margita,“ špitla celá zrudlá, zatímco její tatík napjatě sledoval hru.
Albert jí řekl své jméno a dál už si „povídali“ jen tiskem ruky a Albert pocítil v klíně náhlé vzrušení.

Po chvíli si dívka nenápadně poposedla blíž a druhou ruku mu položila na koleno.
„Bojím se těch mužů okolo,“ zašeptala a zrychleně dýchala.
„Ochráním tě,“ slyšel Albert říkat sám sebe a cítil, jak její ruka stoupá po stehně tam, kde tvrdý úd napínal látku nohavic. Její prsty se dotkly údu a Margita mu pohlédla do očí. Její se leskly, jeho byly spíše vyplašené.
Než Albert stihl cokoli, její celá dlaň začala přejíždět stojící ocas a masírovat ho přes nohavice. I tak to bylo slastné a vzrušující a Albert se udělal. Semeno mu na nohavicích vytvořilo mokrý flek a ocas mu začal měknout. Vzrušená Margita ho dál třela, až do úplného změknutí.

„Chi,chi… měl by ses jít přestrojit,“ špitla a sama cítila vlhkost v klíně a stružky šťáv na stehnech.
„Ano,“ řekl Albert dutě, vstal a zmizel v chodbě. Náhradní nohavice neměl, musel počkat, až skvrna zaschne.

***

Matyáš zuřil. Prohrával, jak mu mnich předpovídal a hodil-li podvodem vysoké číslo, on ho vždy záhadně překonal. Nakonec mu zůstal prázdný měšec.
„Tys podvodník!“ zařval zalitý vztekem.
„Tak dost!“ vstoupil mezi ně sám krčmář. „Byla domluvena poctivá hra a tys prohrál… Ano nebo ne?!“
„Ano… jistě… tak jest,“ ozvaly se další hlasy a Matyáš se chtě nechtě musel zklidnit.
Alfons jeden stříbrňák před něj posunul prstem.
„Tu máš, ať nejsi škodný a pamatuj… se mnou se nežertuje!“ shrábl výhru, odebral se do komory a krčmář vyháněl ostatní ven, že už má dávno mít zavřeno.

***

„Ty nepůjdeš spát?“ zeptal se Albert, když viděl, že se Alfons nechystá na lože.
„Ne. Což tě nenapadlo, že on nepřipustí svoji potupu? Neuspěl u mne, uspěje u toho obchodníka. Má jistě peníze i hezkou dcerunku.“
„Chce ji zneuctít?!“ vyskočil Albert z lože.
„Možná. Spíš ji unese a otce klidně zabije. Jsou to ničemové. Sám sis všiml, byl jich plný šenk. Budeme ve střehu a zabráníme tomu,“ řekl Alfons a vytáhl tesák.
„Ale… nezabiješ… bližního svého?“ hlesl Albert.
„Nezabiju,“ kývl Alfons hlavou.

***

Přepadení se odehrálo, jak Alfons předvídal. Jen s tím rozdílem, že muži byli tři, jeden držel nůž u obchodníkova hrdla a druzí dva se hodlali ukájet na jeho zuřivě se bránící dceři. Již měla vyhrnutou suknici, jeden ji držel ruce, druhý nad ní klečel a cpal jí do úst kus hadru.
„Jen počkej, panenko, jak budeš skučet blahem, he, he,“ chrčel muž natěšeně.

Ve chvíli, kdy na ni nalehl a jeho úd začal násilně roztahovat stažené pysky, vrazil dovnitř Alfons s Albertem. Zatímco Albert s polenem v ruce začal hlava nehlava tlouct muže na dívce, Alfons třetího muže omráčil střenkou tesáku. Tlučené muže pak znehybnil stejným způsobem a sevřel do náruče v šoku se třesoucí a plačící Margitu. Albert vzdychl, neboť dívku v náručí očekával on a pozornost obrátil na osvobozeného muže.

„Děkuji vám, pánové,“ řekl muž. „Jsem Hans Braumalz a cestuji do města Budweis za obchodem. Vzal jsem sebou i dceru, aby poznala svět., no, zatím měla čest jen s tou stinnou stránkou. Zde jsem nocovali díky nehodě na povoze a podomek to do večera nestihl opravit. Jsem vám opravdu neskonale vděčen za naši záchranu. Je možno vás odměniti penězi? Či co chcete, rád vám to dám.“
Albert zašilhal očima po Margitě, která jak ho spatřila, zrudla a sklopila zrak.
„Peněz netřeba. Myslím, že můj společník touží po věcech, které penězi ani nelze vyjádřit, nemám pravdu?“ usmál se Alfons na Alberta.
Hans naštěstí nic nepochopil, ale byl rád, že ušetřil a prosil oba muže, zda by po zbavení se těch individuí, strávili noc v jejich komnatě, na stráži.

Lupiči skončili svázáni a vyhozeni na hnojiště a Hans ulehl s dcerou na jedno lůžko, druhé obsadil jen Albert. Alfons usedl na židli ke dveřím.
„Jsem zvyklý na lecjaké nepohodlí, ale myslím, že už nám nic nehrozí. Dobrou noc.“

***

V noci Alberta vzbudil dotek na tváři. Chtěl vykřiknout, ale čísi ruka mu překryla ústa. Hned ji poznal, byla to Margita.
„Pššš, chtěla bych s tebou být o samotě. Pojď do vaší komory.“
„A… a co tvůj otec?“ zeptal se Albert.
„Jak usne, spí jak dřevo. Tak půjdeš?“
Sunuli se tiše ke dveřím, kde podřimoval Alfons. Ten dobře věděl, co se děje, ale nedal na sobě nic znát. Dvojice se prosmýkla na chodbu a vklouzla do komory.

Když Margita zavřela dveře na závoru, rozžala na stole malou svíčku.
„Jsme tu, abych se ti odvděčila za naši záchranu. Ne tak, jako předtím v šenku, ale tak jak se má, celou duší, srdcem i tělem,“ a nato si začala svlékat šaty.

Albert stál zkoprněle uprostřed místnosti, i když Margita již celá nahá.
Zíral na černý chomáč chlupů v zarostlém klíně, pevné prsy a souměrnou postavu se širšími boky. Ideál krásy a zralosti.
Margita pochopila jeho rozpaky.
„Tys ještě neměl ženu, viď?“
„Já… ehm… ne… nemůžu… budu knězem,“ řekl Albert pevně, ale nejistota v hlase se nedala přeslechnout. Taktéž pohled na tvrdý ocas v nohavici byl nepřehlédnutelný.
„Ale ještě jím nejsi,“ odvětila Margita a popošla k němu.
„Otec Alfons ale…“
„Ten tu není…“ řekla Margita něžně, objala ho rukama kolem krku a políbila na ústa.

***

Alfons vstal, protáhl si zatuhlé údy a vyšel na chodbu. Z komory naproti slyšel vzdechy, sténání a hekavé zvuky soulože. Spokojeně se usmál. Muž má okusit vše. I květy hříchu a tělesné slasti, než se stane knězem. Pak mu bude tento ráj zapovězen, i když… zná dost kleriků, kteří celibát nedodržují. Proč taky, že?
A šel na dvůr aby i on si ulevil a dosáhl rozkoše a uvolnil tlak v rozkroku.
Stačilo pár rychlých pohybů rukou a trhavý výron semene dopadal na hnůj vedle nehybně ležících svázaných lupičů.

***

Albert se zazmítal a vyvrcholil. Cítil, jak svou mízu uvolňuje do sténající Margity, ležící pod ním. Ta mu nohy omotala kolem pasu aby jí neunikl a užívala si celou, trochu nemotornou, soulož. Byla Albertovou první dívkou a hřálo ji u srdce, že ho zaučila v lásce pro jiné dívky v jeho budoucím životě.

***

Ráno se krčmář tvářil omluvně.
„Pustil jsem ty pobudy a vypráskal je odsud bičem. Ti už se nevrátí a já nechci mít nějaké problémy s vrchností… chápete jistě. A proto je také jídlo pro vás zdarma,“ ševelil.

Poté se cesty všech rozešli a zasmušilý Albert se Alfonsovi svěřil se svým trápením.
„Otče Alfonsi, zhřešil jsem.“
„Ne. Jen jako mladý muž plný síly jsi utrhl plody lásky. To je zcela normální.“
„Ale, nesezdán se svobodnou pannou…“
„Pannou nebyla zcela jistě,“ pousmál se Alfons. „Spíše si myslím, že tě v lásce zaučila a jak říkám. Jsi normální mladý muž a nemusíš se ohlížet na řeči ctěných prelátů, kterým se už úd ani nepostaví.“
„Jsi zvláštní, otče. Takové řeči od mnicha bych ani nečekal. Jsi jím opravdu? Umíš hrát v kostky, zápasit a teď ty divné řeči o smilnění…“ dumal Albert.
„Moc otázek na jednoho muže. Pokusím se ti na ně odpovědět, ale ne najednou. Cesta je dlouhá. K tomu včerejšku. Prošel jsem sám světa kraj a naučil se čelit nebezpečí. Nikdo se za tebe v potyčce nepostaví a musíš se ubránit sám. Ty lotry, a byl jich plný šenk, jsem hned od počátku odhalil, že jsme pro ně snadné oběti. My i ten Braumalz s dcerou. Čekal jsem, s čím přijdou, i je provokoval. Jsou to prosťáčci a jejich falešná hra na zkušeného hráče co prošel cizími kraji a šenky… cha… neplatí. A tvé spojení s Margitou? Již jsem ti řekl své. Dnes už se o tom nebavme.“

***

Ušli kus cesty a odpoledne se zastavili ve vsi, kde se chystala oslava Filipojakubské noci. Vesničané chystali velkou hranici, připravovali jídlo a veselili se víc a víc s ubývajícím dnem.
„Zůstaneme tu do zítřka,“ rozhodl Alfons a hned se nenuceně zapojil do debaty s vesničany a přijal i nabízený džbánek zkvašeného nápoje.

Albert se rozhlížel okolo, zaregistroval i páry mladíků a dívek nenápadně mizející k lesu a remízkům, až náhle se u něj zastavila plavovlasá copatá dívka.
„Jsem Květa. Dnes je tajemná noc bohyně Devany a nikdo by neměl být sám. Můžu zůstat s tebou? Radovat se a milovat?“
Albert se zajíkl. Nečekal tak přímočarou otázku. Zadíval se na Alfonse a spatřil, že ho sleduje a kývá hlavou, aby přijal dívčino pozvání.

„Tak… ano,“ řekl nakonec a dívka vedle něj usedla a podala mu džbán.
„Napij se… je tam i trocha blínu, ale neboj… jen na rozkurážení.“
Nápoj byl silný a Albert cítil, jak se mu po třetím napití motá hlava. Sílilo v něm však i něco jiného. Touha po milování s onou dívkou, která mu před očima vyvstala v nádhernou krasavici.
„Chci tě,“ zablekotal a objal ji do náruče.
„Chi,chi… tak pojď… ale jinam… třeba k nám na seník,“ zachichotala se dívka, taktéž obveselená nápojem a táhla ho za sebou.

V seníku už sice bylo veselo, ale nedali se rušit milostným hekáním a uvelebili se v druhém koutě. Květa odhalila prsa a vyhrnula si sukni, Albert si stáhl nohavice ke kolenům, nalehl na ni a prudkým přírazem do ní vstoupil.
„Ach… ano,“ vyjekla Květa slastně a s potěšením sledovala, jak jí zabořil obličej na hruď a laská jí prsa, mne se, mačká, líbá a saje vzrušením tvrdé bradavky.
Do toho stále rytmicky přirážel a když Květa vykřikla a stáhla ve svém vrcholu poševní svaly, uvolnil Albert semenovod a vše do ní vypustil.

Ocas mu ale nijak neochaboval, což Květa přijala s neskrývaným potěšením.
Poklekla a nastavila mu zadek. Albert tak nějak podvědomě se k ní přimkl a hladce do ní vnikl. Mokrá kundička ho přijala a poševní svaly sevřely a v tomto jiném směru přirážení to bylo nanejvýš slastné. Jeho dlaně jí podebraly a mnuly prsa a Květa opět vyvrcholila.
„Už… nemohu… prosííím…“ sténala celá hotová, ale Albert do ní stále bušil neutuchající silou.

Nakonec šoustal hadrovou panenku a když ji konečně vystříkal a vyjel z ní, padla k zemi v hlubokém spánku z umrdání. Albert se vedle ní zachumlal do sena a oddal se spokojenému odpočinku.

***

Druhý den se svěřil Alfonsovi, že opět neodolal pokušení a svodům ženského těla.
„Ale tys mi to sám odsouhlasil, otče,“ dodal.
„Tak jest,“ souhlasil Alfons, který zatajil, že i on sám si v noci užíval s jednou vesničankou. „Tělesným potřebám je škodlivé se bránit. A to i v postavení kněze.“
„Ale, otče, celibát…“
„Je k smíchu, chlapče. Máš být celou svojí osobností oddán Bohu, odpíráš si slasti pozemské a myslíš, že dosáhneš Ráje, nebo čeho… po smrti? Duše dosáhne nebes, říká se, ale je to tak? Existují nějaká nebesa a peklo?“
„Rouháš se!“ vykřikl Albert hněvivě. „A navíc, slyšel jsem, jak uctívají jakousi pohanskou bohyni Devanu. To vše je proti hlásání katolické církve. Měl jsi zakročit!“
„Tak jinak. Ty jsi věřící, já jsem věřící, ale s ohledem na běh života a vlastní prožitky, mám na vše jiný názor. Promiň, ale je to tak. Nyní, pojď, jistá selka nám slíbila polévku, než vyrazíme dále na cestu.“