Motivace 02

Tomáš seděl u stolu v svém pokoji, obklopený hromadou učebnic a sešitů. Okno bylo pootevřené, dovnitř vanul teplý jarní vzduch, ale on se soustředil jen na rovnice před sebou. Každý večer teď vypadal stejně – žádná hudba, žádné prokrastinování na telefonu.
Místo toho si v hlavě opakoval slova své nevlastní matky Sylvie:
„Zlepši si průměr a já ti postupně nabídnu to nejlepší, co může žena muži dát.“
Ta slova ho hřála uvnitř, ale zároveň mu způsobovala nepříjemné napětí v kalhotách, kdykoli na ni pomyslel. Co přesně tím myslela? A co kdyby to byl jen trik, aby ho donutila učit se?

Dveře do pokoje se otevřely a dovnitř vešel otec. „Tomáši, slyšel jsem od tvé třídní, že ses zlepšil. Tentokrát žádná pětka?“ zeptal se s náznakem úsměvu, což u něj bylo vzácné.
„Jo, snažím se,“ zamumlal Tomáš, aniž by zvedl hlavu. V duchu se modlil, aby otec rychle odešel. Poslední, co teď potřeboval, bylo další kázání.

Otec spokojeně přikývl. „Dobře, tak pokračuj. Kdybych věděl, že na tebe zabere jen pořádné nakopnutí, udělal bych to dřív.“ Pak se otočil a odešel, nechávaje Tomáše samotného s jeho myšlenkami. A ty myšlenky se neustále vracely k Sylvii – k jejímu úsměvu, k těm šatům, které jí obepínaly tělo, k tomu, jak mu ho masírovala přes kalhoty… Sakra, musel se soustředit.

***

Týden uběhl pomalu, jako by se čas schválně líně vlekl. Každý den ve škole se Tomáš snažil, ptal se na hodinách, dělal si poznámky. A pak přišla ta písemka z matiky. Když ji dostal zpátky, srdce mu bušilo – dvojka. Ne jednička, ale oproti pětkám to bylo vítězství. Cestou domů si říkal, jestli to stačí. Jestli to bude stačit Sylvii. Jestli ho odmění…

Večer dostal od otce pochvalu za zlepšení známky a krátké kázání o tom, jak je potřebná dobrá motivace. Poté se otec usadil u televize se sklenkou vína jako obvykle. Sylvie se pohybovala po domě v lehkém župánku, který jí sahal sotva pod zadek. Tomáš ji zahlédl v kuchyni, jak si rovněž nalévá sklenici vína a ucítil, jak se mu zrychluje dech. Její vlasy byly rozházené, jako by se právě probudila z krátkého spánku, a pod župánkem se rýsovaly obrysy jejích prsou. Rychle se schoval do pokoje, aby na ni nezíral příliš okatě.

Hodiny tikaly. Otec usnul v křesle, televize se po hodině sama vypnula. Tomáš ležel na posteli, prohlížel si učebnice, ale myšlenky měl jinde. Pak to přišlo – lehké zaklepání na dveře. Srdce mu vyskočilo až do krku. „Dále,“ zašeptal.

Dveře se otevřely a dovnitř vklouzla Sylvie. Měla na sobě ten župánek, tentokrát lehce pootevřený, takže se mu naskytl pohled na hluboký výstřih. Zamkla za sebou dveře – ten zvuk byl pro Tomáše signál, že tohle nebude obyčejná návštěva. Přistoupila pomalu k posteli, její boky se kolébaly s každým krokem.
„Ahoj, Tome,“ zašeptala s úsměvem, který byl plný tajemného příslibu.
„Slyšela jsem, že jsi dostal dvojku z matiky. To je pokrok, viď?“

Tomáš přikývl. Sedl si na posteli, aby se na ni mohl dívat.
„Jo… snažil jsem se. Myslíš, že to stačí?“
Sylvie se posadila vedle něj, tak blízko, že cítil teplo jejího těla. Položila mu ruku na stehno, lehce, jen prsty se dotýkala látky jeho kraťasů.
„Stačí? K čemu?“
„Ty víš k čemu,“ hlesnul Tomáš. „K tomu, cos slíbila.“
„Vím, co jsem slíbila. Ale postupně… krok za krokem.“
Její prsty se pomalu pohnuly výš, kreslily kruhy na jeho kůži. Tomáš ucítil, jak se mu ohon napíná v kalhotách, a snažil se to skrýt, ale Sylvie si toho všimla.
„Líbí se ti to? To je v pořádku. Já tě povedu.“

Naklonila se k němu blíž, její dech mu hladil tvář.
„Řekni mi, Tome, myslel jsi na mě tenhle týden? Když ses učil, představoval sis, co bych ti mohla dát?“
Její hlas byl měkký, skoro jako šelest, ale plný touhy.
„Jo… pořád,“ přiznal Tomáš, hlas se mu chvěl.
„Nemohl jsem přestat myslet na to, jak ses mě… dotýkala.“

Sylvie se usmála, její ruka teď spočívala přímo na jeho rozkroku, lehce ho tlačila přes látku.
„Dobře. To je ta motivace, kterou potřebuješ.“
Naklonila se ještě blíž a jejich rty se dotkly – nejdřív lehce, jen letmý polibek. Pak ho políbila kurážněji, její jazyk se proplétal s jeho, pomalu, jako by si vychutnávala každý okamžik. Tomáš cítil její prsa přitisknutá k hrudi. Bradavky měla pod tenkou látkou župánku tvrdé jako žula.

Odtáhla se na chvíli, aby se na něj podívala.
„Chceš víc, viď? Chceš ukázat, co může být opravdová odměna.“
Její ruka mu zajela pod tričko, hladila ho po břiše, pomalu klesala dolů. Tomáš přikývl, dech se mu zrychloval.
„Ale pomalu, chlapče. Nechci, abys to uspěchal. Nejdřív mi řekni, co sis představoval. Co bys chtěl, abych ti udělala?“
Tomáš se červenal, ale osmělil se: „Chtěl bych… aby sis ho vzala do ruky. Jako minule, ale… víc.“

Sylvie se tiše zasmála, sexy smíchem, který ho rozechvíval.
„Víc? Dobře, zasloužil sis to.“
Pomohla mu stáhnula kraťasy, jeho vztyčený úd se objevil na světle. Vzala ho pomalu do ruky, prsty ho obepínala a honila mu jej nahoru a dolů v pomalém rytmu.
„Cítíš to? To je za tu dvojku. Ale představ si, co přijde příště… Když budeš ještě lepší, ukážu ti, co umím pusou. Představ si moje rty, teplé, vlhké…“

Tomáš tiše zasténal, snažil se to vydržet, ale její slova a doteky ho přiváděly k šílenství.
„Sylvie… prosím, rychleji.“
„Ne, ne,“ zašeptala a ještě víc zpomalila.
„Musíš si to vychutnat. A teď ty… dotkni se mě. Ukážu ti, jak.“
Vzala jeho ruku a položila ji na své stehno, pomalu ji vedla výš, pod župánek. Cítil její teplo, vlhkost přes tenké kalhotky.
„Pomalu, prsty… ano, takhle. Cítíš, jak jsem kvůli tobě mokrá?“

Jejich dechy se mísily, místnost byla plná napětí. Tomáš ji hladil, poslouchal její tiché sténání, zatímco ona ho dál pomalu, mučivě honila. Nakonec to nevydržel – vystříkl jí do ruky, tělo se mu chvělo a otřásalo se návalem slasti. Sylvie se usmála, vydojila z něj poslední kapku a otřela si ruku o župánek.
„Dobrá práce, Tome. To byla tvoje první skutečná odměna. Pokračuj v tomhle tempu a příště… příště dostaneš víc.“

Vstala, upravila si župánek a přistoupila k dveřím.
„A pamatuj – ani slovo. Je to naše tajemství.“
Pak odešla, nechávaje ho ležet v posteli, plného touhy po dalším pokračování. Tomáš věděl, že zítra bude studovat ještě svědomitěji.