Na chvíli bez dohledu 01 🇨🇿

Žili jsme se ženou v takovém malém činžáčku, spíš v šestibytovce. Byla postavena svépomocí někdy v šedesátých letech minulého století a byt v něm jsem zdědil po mých rodičích. Nebylo to nic velkého, ale nám vcelku stačil. Ten dům však měl jednu zvláštnost. Byl sice už modernizovaný, zateplený, plastová okna a podobně, ale tu archaickou neobvyklost si zachoval dodnes. Tou byl totiž domovnický byt v přízemí, dokonce i s funkční domovnicí.
Byla to taková klasická domovnická čarodějnice, která do všeho strkala nos, o všem musela vědět a nikoho nenechala na pokoji. Přes všeobecnou neoblíbenost jí však nikdo nemohl upřít, že jedině díky jí byl v domě i kolem něj dokonalý pořádek a čistota. Navíc kontrolovala, kdo do domu přichází a odchází, takže nikdo nezvaný se přes ni do domu prostě nedostal. Každého z bydlících otravovalo její věčné: „Kam jdete, proč tam jdete“, ale na druhou stranu vlastně byla tím nejlepším bezpečnostním zařízením proti případným zlodějům.

Proti našemu bytu bydlela jedna stará a milá paní. Byla to docela čiperka, ale jednoho podzimu onemocněla a v lednu následujícího roku odešla, jak se říká, na onen svět. Její byt zůstal prázdný a nikdo nevěděl, co s ním bude dál.
Jako na potvoru, krátce poté ochořela i moje manželka. Po měsíci léčení problémů s páteří ji lékař předepsal lázně. A tak asi po třech měsících čekání manželka odjela v polovině června do Lázní Libverda. A pak… pak se začaly dít věci…

Týden po jejím odjezdu jsem si v pátek vzal dovolenou, abych si mohl vyřídit něco na úřadě. Když jsem ráno kolem deváté vyrazil zlikvidovat tuto povinnost, samozřejmě jsem narazil na naši nepřehlédnutelnou domovnici.

„Tak kampak, mladej, kampak?“ vtíravě zaševelila obvyklou otázku.
„Ále, ani se neptejte,“ odpověděl jsem co nejotráveněji, „vůbec se mě nechce, ale musím na vyšetření.“
„Na vyšetření? A kam?“ Její zvědavost vzrostla o sto procent.
„Na ornitologii.“
„Na or… co!?“ vytřeštila oči.
„Na ornitologii. Tak jako vy chodíte na gynekologii, tak my chodíme tam,“ trpělivě jsem vysvětloval, zatímco mi v koutcích škubalo. Chvíli na mně tupě čuměla a pak jí to došlo.
„Vy sprosťáku,“ zaječela, zapadla do bytu a práskla za sebou dveřmi.

Spokojeně se pochechtávajíc, jak jsem ji doběhl, jsem zamířil vyřídit záležitost na úřad. Kupodivu tam nebylo ani moc lidí. Možná proto, že jsem tam šel hned a neodkládal to na pozdější dobu, jak je u nás národním zvykem. Díky tomu jsem to měl během půlhodinky za sebou a mohl si zajít na mou oblíbenou alžírskou kávu do Bobo Café, jak jsem si předsevzal.

Cestou jsem potkal kolegyni Alici. Vypadala, jako by ji přejel šicí stroj, tak jsem ji pozval s sebou. Usadil jsem ji v předzahrádce a zašel objednat alžířanku pro oba. Když nám ji donesla usměvavá servírka, začal jsem vyzvídat.
„Tak už to vysyp, co tě tak žere. Víš dobře, že na mě se můžeš spolehnout.“
„Já vím,“ povzdechla si a konstatovala: „Jsem děsně otrávená.“
„A čím, prosím tě?“
„Úplně vším. V práci to stojí za zdrávas královno, doma jakbysmet. Starej je na prd, je línej, k ničemu se nemá, škoda mluvit,“ stěžovala si.
„On tě zanedbává? Že by měl milenku?“ řekl jsem s trochou nedůvěry ke svým slovům.
„To já nevím,“ řekla Alice, „ale možný to je. Už tři měsíce jsme spolu nic neměli. Dokonce mě ani nepohladil po zadku, což dělal děsně rád, protože mě to lechtalo a já dycinky ječela.“
Nechybělo moc a málem u toho vzlykla.

„No jo, život je pes,“ prohlásil jsem hlubokomyslně. „Je to už nějakej čas, co jsem se ti důvěrně svěřil, že bych se s tebou docela rád pomazlil celým tělem, jenže tys po mně blejskla očima, že jsem se málem propad do země.“
„Když já se styděla a neměla odvahu ti říct, že já taky,“ řekla Alice a cudně sklopila oči.
„Tak to můžem napravit. Mám volnej byt, žena je v lázních, myši můžou mít pré,“ nabídnul jsem jí možnost s nadějí v hlase.
„Tak to je problém,“ ozvala se Alice zarmouceně.
„Co je problém? Že mám volnej byt?“ podivil jsem se.
„Ale ne. Potíž je v tom, že mám červenou stopku a ještě tak tři dny ji budu mít. Kdyby toho nebylo, tak už se tě ptám, co tady ještě děláme,“ řekla navztekaně.
„No jo, to je tedy fakt k vzteku. Začínám bejt docela nadrženej, ale když to nejde, co se dá dělat. Řekneš aspoň, až budeš moct?“
„O tom nepochybuj. Navnadils mě,“ odpověděla Alice s nadějným příslibem.
„Tak bezva. Už teď začínám přemejšlet, na kolik způsobů si to rozdáme,“ řekl jsem a další půlhodinu jsme mluvili už jen o sexu. Pak jsme alžířanku dopili a nezbylo nám, než si jít zatím po svých.
Kam šla Alice nevím, ale já se zastavil u kamaráda v hospůdce, aby mi do plastikových krabiček naservíroval nějaký oběd a vydal se na cestu domů.

Před barákem bylo rušno. Hned u vchodu stál velký náklaďák s plachtou, ze kterého vynášeli balíky všelijakých desek a sem tam i nějaký nábytek. Došlo mi, že asi budeme mít nové sousedy. A taky jo. Dveře protějšího bytu byly dokořán a asi šest chlapů se střídalo v nošení přivezeného nákladu. Raději jsem rychle zapadl dovnitř svého bytu, abych jim nepřekážel a případně nepřišel k úrazu.
Snědl jsem oběd, umyl nádobí a rozhodl se, když už mám tu dovolenou, že si po tom dobrém jídle dám nejmíň dvacet. Jak jsem si vybral, tak jsem i udělal. Pohodlně jsem se rozvalil na gauči, zavřel oči a nechal si zdát o tom, jaké to bude s Alicí.

Ze sladkého snění mě vyrušil bzučák zvonku. Odmítl jsem ho vnímat, ale druhé zadrnčení mě už probudilo. Samozřejmě jsem si zanadával, že mě nenechají v klidu lenošit, vždyť je to teprve chvilka, ale bezděký pohled na hodinky mě usvědčil z omylu. Byly čtyři odpoledne a já tedy šel otevřít nezvanému hostu.
Za dveřmi stála pěkně rostlá ženská, tak v mém věku, zubíce se na mě s ústy od ucha k uchu. Dokonale mě tím odzbrojila.

„Čím můžu posloužit, paninko?“ zeptal jsem se s medovým úsměvem.
„No, já jsem odnaproti a řekla jsem si, že bych se měla jít seznámit s nejbližšíma sousedama,“ řekla a obdařila mě dalším úsměvem.
„Tak jo, já jsem Franta,“ představil jsem se a napřáhl packu k potřesení.
„A já Eliška. Eliška Jančí,“ přiřadila i příjmení. „Jé, to jsem ráda, Františku, že si budeme tykat. Tak by to mělo mezi sousedama bejt, né?“ zahlaholila vesele.
„A jančíš?“ neodpustil jsem si otázku, kterou jistě slyšela nesčíslněkrát.
„No samo, že jančím,“ rozesmála se ještě víc.
„No, já jsem Jiří Franta,“ řekl jsem už vážně a upřesnil tak svoje představení se, „ale jestli si chceš tykat, mně to neva. Tak pojď dál, nebudeme přece stát ve dveřích,“ pobídnul jsem ji dovnitř.
„To bych ráda, ale mám velkej problém a já se přišla i zeptat, jestli bys mě s tím nepomoh. Jenže to nejdřív musíš vidět. Moh by ses na to zajít juknout?“

Jejímu ztrápenému výrazu se nedalo odmítnout. Sáhl jsem pro klíče, zabouchnul dveře a následoval ji do bytu. Zavedla mě do místnosti plné zabalených desek a různých prkének. Bylo mi to jasné, přesto mě uvedla do reality.
„Objednala jsem si novej nábytek s tím, že mi ho dovezou a smontujou. Slíbili mi všechno, a takhle to dopadlo. Tak se tě chci optat a poprosit tě, jestli bys byl schopnej mi to dát dohromady.“ Bezradně pokrčila rameny. „Já na stavebnice nejsem a asi bych na to ani neměla sílu,“ dodala.
Přehlížel jsem ti hromadu dřeva a pokyvoval hlavou.

„Jako správnýmu kutilovi to pro mě potíž není, jenom to nebude dneska. K tomu je potřeba aku vrtačka a tu nemám nabitou. Ale, i když tady vidím gauč, postel ti přece jenom postavím ještě dneska. A zejtra bych udělal zbytek. Jestli ti to tahkle stačí…?“
„Aby ne! Ty seš prostě můj anděl spásnej,“ zajásala Eliška a chystala se mě obejmout.
„Dojdu si pro vercajk,“ uhnul jsem na poslední chvíli. „Zatím se pokus najít tu postel.“

Když jsem se vrátil s nářadím, stála hrdě u největší zabalené hromady.
„To by mohlo bejt ono,“ řekla pyšně nad svým objevem. Jak se ukázalo, nejednalo se o postel ve smyslu slova, ale o válendu s úložným prostorem.
Společnými silami jsme balík rozbalili a po podlaze rozložili součásti skládačky. Pak jsem Elišce doporučil, ať si jde vybalovat třeba věci do kuchyně, jelikož si s tím poradím sám, a pustil se do díla. Trvalo mi skoro hodinu, než jsem všechno smontoval dohromady a to včetně čtyř pojízdných šuplíků pod válendu. Došel jsem pro Elišku.
„Tak kam to chceš šoupnout?“ zeptal jsem se a mnul si přitom ruku, bolavou od usilovného šroubování.
„Teda Jirko, ty seš ale šikulka,“ nadšeně zhodnotila výkon. „Asi doprostřed k týhle zdi,“ ukázala, „pak se s tím stejně asi bude muset hejbat.“
„Tak mi s tím pomož to tam dát.“

Každý z jedné strany jsme opatrně přenesli skelet válendy ke zdi. Vyvrcholením akce bylo slavnostní položení, údajně speciální matrace.
„Hele, není nějak moc široká?“ zeptal jsem se, protože až teď jsem si všimnul její nezvyklé rozsáhlosti.
„Ona je vlastně jako jeden a půl lůžko. Já se totiž strašně ráda rozvaluju. Nechceš ji vyzkoušet?“ vybídla mě Eliška s jiskřičkami v očích.
„Ne, ne, ne, to je výsadní právo majitelky,“ odvětil jsem se smíchem. „Tady jsem pro dnešek skončil a jdu domů, protože mám hlad jako herec, a taky musím zprovoznit tu aku vrtačku.“
Začala mě urputně přemlouvat, že něco nachystá, že si pak můžeme popovídat, líp se poznat a podobně, ale já se nedal.
„Ráno přijdu tak v devět,“ oznámil jsem a div ji s úsměvem nepohladil, aby si to tak nebrala.

Doma jsem zapnul nabíječku s baterií, navečeřel se a zapnul televizi, abych nějak ukrátil čas, než se baterka nabije. Pak jsem s chutí zalezl do postele, abych se skvěle vyspal a nabral síly na nadcházející den.

Bylo devět hodin, když jsem v pracovním triku a v montérkách zazvonil u Eliščiných dveří. Otevřela mi v ledabyle zapnutém župánku.
„Přijdu později,“ řekl jsem rozmrzele a otočil se k odchodu.
„Co blázníš!“ vyjekla a chytila mě za ruku. „Copak jsi nikdy neviděl ženskou v županu?“ Zasmála se a vtáhla mě dovnitř.

Rozložil jsem si nádobíčko a pustil se do sestavování skříní, poliček, stolků a židlí, zatímco ona se urychleně dávala do pucu. Pak se přišla zeptat, jestli mi může s něčím pomoct.
„Jo. Tady s tou skříní,“ řekl jsem a postavil sestavenu skříň na základnu. „Kam to chceš šoupnout?“
„Já vlastně nevím,“ rozhodila bezradně rukama. „Možná až to bude všechno v kupě a budu si to umět představit.“

Tak jo. Pustil jsem se do své práce a Eliška na mou radu zase do té její. Makal jsem jako šroub, dokonce i oběd jsem vynechal, jen abych to měl co nejdříve dokončené. V podvečer bylo konečně hotovo. Zavolal jsem Elišku, že mám padla.
„Teď už si jen vymysli, co a kam budeš chtít šoupnout,“ ukázal jsem pyšně na smontovaný nábytek rozestavený kolem dokola celé místnosti. Rozmyslela si to vcelku rychle.
Pak už se celým bytem ozývalo jen ,to šoupneme sem, tohle šoupneme támhle´. I když nám to poměrně svižně šlo, rozmisťovali jsme nábytek přes dvě hodiny.

„A teď si dáme panáka,“ řekla rozjařeně, když jsme dali na místo i tu nejposlednější židli. Zahnala mě do kuchyně, kde vytáhla láhev irské whisky a rozlila ji do dvou skleniček.
„Tak na tvý zdraví a tvoji sílu, ať máš nejen ruce vždycky k dílu,“ zaveršovala a vzápětí se rozesmála zvonivým smíchem. „Jsem poděs, co?“ poznamenala s nefalšovaným veselím. Až jsem jí ho záviděl. Skleničky se zlatavou tekutinou jsme vypili nadvakrát, abychom si ten irský zázrak mohli náležitě vychutnat.

„Tak,“ odfoukla si Eliška, když jsme dopili, „teď se někde pěkně posaď a já nachystám malou večeři.“
„Ale já doma večeři mám,“ oponoval jsem.
„Žádný odmlouvání, Jiříčku. Celej den jsi tvrdě makal, abych já pak měla radost. Teď je na mně, abych zase já udělala radost tobě.“
Zatahala mě za nos a jemně mě nasměrovala k židli u jídelního stolu.

„No tak teda jo,“ nechal jsem se přemluvit a posadil se. „Ale… jestli bych moh poprosit…“
„Cokoli si jen budeš přát,“ přerušila mě s lišáckým úsměvem.
„…docela by mě bodlo kafe, jestli můžeš, a taky, jestli bych si moh na balkoně vyhulit brko.“
„Co jestli bys…?“ Vytřeštila na mě oči v jediné představě, která ji napadla.
„Vykouřit cigaretu,“ upřesnil jsem. „Občas si něco takovýho dopřeju.“
„Tfujtajbl,“ odlehlo jí, „já už se lekla, cože to tam vlastně… Tohle mně nedělej, jo.“
Pohrozila mi prstem a postavila na kafe.