Ivo a Markytka patřili mezi zvláštní rodinky na sídlišti. Markytka prožila těžké dětství po boku svého otčíma, protože po útěku její matky nikoho jiného neměla. Vyrůstala pod drobnohledem zvláštně jednoduchého týpka, který si ji dobíral hlavně v době puberty a protože byla Markytka prosáklá jeho jednoduchostí, nepřišlo jí nic divného na tom, probírat citlivá témata zrovna se svým vychovatelem. Otázky na tělo zodpovídal Ivo s vyplazeným jazykem, čemu holčina nerozuměla, to ji ukázal v praxi a tak rostla podle jeho představ.
Po dvacítce byla už v širokém okolí známá jako jednoduchá rajda, která si myslí, že chlapa je potřeba vysát finančně i po sexuální stránce. Pokud ji potkalo nějaké zklamání, bylo to pokaždé jen v oblasti materiální. Nejednou plakávala Ivovi na ramínku, že ji nový amant nenakoupil nic drahého. Nikdy neprojevila kousek citu ohledně ztracené šance na lásku a pokaždé oplakala jen to materiálno.
Z každého návratu z nepovedeného randete z ní otčím tahal rozumy a detaily. Vzrušoval se nad tím když popisovala kam jí amant šahal a co mu nabídla. Poslušně popisovala každé zachvění a přihlížela honění svého opatrovníka, které jí přišlo naprosto normální. Nakonec se mu vrhala do náruče uplakaná, protože měla vyhlídnuté nové botičky nebo kabelku ke štrasovým minišatkám a není nikdo, kdo by je koupil, aby se mohla líbit dalším a dalším mužům. Možná spíš chodila na smluvené schůzky s pány jen pro doplňování svého kýčovitého šatníku a nebo nové kousky do šperkovnice. Do podrobna popisovala kdejakou pusinku, letmé i ráznější doteky a když příšlo na sprostší akce, zvrhla se její zpověď do ukázek na Ivovi a tvrdé šoustání.
Z jejich bytu bývalo denně slyšet vzdychání a nebo křik málokdy myslícího Iva, který se dokázal rozzuřit nad vším.
Každé ráno začínal svoje lehárko při invalidním důchodu stejně. Zašel za Markytkou do pokojíku, odhrnul peřinu a hladil ji všude, kde se mu zlíbilo, dokud se jeho svěřenkyně neusmívala a nevítala ho ve svém pelíšku. Ocumlával jí bradavky, ošahával pysky a neraději ze všeho měl, když mohl o její lůno malinko rázněji zabojovat. Laškovné protesty v něm budily siláka, který si nakonec vzal co opravdu chtěl, dokud se Markytka nesmála štěstím při orgasmu. Zbožňoval ji stejně tak jako ona jeho, takže nějaká vážná známost ani nepřicházela v úvahu.
I když Ivo nápadníky dohazoval a Markytka poslušně chodila na každou schůzku, oběma bylo jasné, že se stejně nikdy neopustí. Vychoval si ji k obrazu svému, což nedalo moc práce, protože byla vděčná za jeho zájem i lásku, když hrozilo, že zůstane na světě úplně sama. Poslouchala ho od mala na každé slovo a dokonce tehdy ani neprotestovala, když ji poprvé vlezl do koupelny a zneuctil ji. Od té doby k němu vzhlížela a nastavila, kdykoliv bylo třeba. Dál ji už jen učil svému vkusu, vyzývavému chování a nadměrnému sebevědomí, které mu ona dokazovala pravidelně 2× denně, když ho polonahá vítala v pelíšku a večer mu chodila předvádět nové kousky prádélka, které pořizovala ze svých sociálních dávek.
Byt, který byl přeplněný cetkami, přehozy, dečkami, ubrousky, krajkami, soškami a vším co jen lapalo prach, byl denně svědkem tvrdých šoustaček a necudných rozhovorů, nebo nadržených návštěv. Po večerech, kdy se hrávaly karty a vzduchem létaly ustřižené rožky z krabičáku, si sousedé nestíhali měnit studené obklady na čelech. Celé patro slyšelo jasné dohady Iva s mužskými návštěvami, kterým se Ivo snažil vnutit tu nejlepší partii na světě, v podobě ochotné Markytky. I kdyby každý potenciální ženich stokrát souhlasil, křik proběhnout musel, protože bezzubý otčím jiný projev nezvládal. Skoro každý večer bývalo zvykem, že Markytka chystala občerstvení, rozlévala krabičák do hrnků a sypala buráky na otlučené talířky, aby uhostila vyzývavě oděná, chlapskou návštěvu.
Ani večer před Markytinými dvacetinami nebyl jiný. Ivo ráno přišel vzbudit s trčákem svou holčičku, přilehl, stiskl péro do dlaně a přejížděl žaludem po bělounkém boku. Namáčkl se tváří na trojky a špičkou jazyka dosahoval na bradavky.
„To už je ráno?“ zamrouskala s úsměvem Markyta a chopila se ihned práce. Ručkou s ještě zavřenýma očima, nahmatala tvrdolína, přetahovala předkožku a odpovídala zvídavému výslechu.
„Kde jsi byla včera tak dlouho? To jsi musela přijít moc pozdě, protože já na tebe čekal!“ olizoval ji okolo ouška Ivo.
„My jsme si šly s holkama zatancovat,“ odpovídala poslušně jeho princezna.
„A nějaký nový úlovek máš? Platili ti kluci?“ lezl na její tělo otčím, aby mohl zapustit kořen.
„Ale docela i jo. Byli štědří,“ roztahovala nohy Markyta a přizpůsobovala se blížící se šoustačce.
„Mrdal tě někdo?“ přirážel už pravidelně Ivoš a nehleděl na Markytčino vzrušení. Ranní erekce byla sice jistá a bez práce, ale nikdy nevydržel do ženského orgasmu, což mu při jeho jednoduchosti bývalo pravidelně i jedno.
„Jeden jo. V parku. Byla už tma,“ křížila nohy za jeho zády a nechala se prošťuchovat se spokojeným úsměvem.
Stačilo málo a pantáta se vzepjal, aby mohl potřísnit mladé bříško zralým spermatem. Jen malá představa jak se jeho chovankyně ohýbá o lavičku a kdosi neznámý jí zajíždí mezi půlky, ho dostala na vrchol. Vystříkal se z představy, klasicky slezl, aby mladou vyhnal do sprchy a šel si do kuchyně nalít krabičák, který pokaždé popíjel už od rána.
„Co máš dneska v plánu?“ poplácal zadeček zahalený v osušce a zapálil si ubalenou cigaretu.
„Chceme jít s holkama večer na kafe,“ mazala si starý rohlík Markyta a míchala turka v oprýskaném hrnku.
„To se musíš vyšňořit,“ pomrkával tradičně Ivoš, který tyhle večerní výlety miloval, protože bylo jasné, že další den bude mít zase o čem vykládat.
Snídaně proběhla v šedivé kuchyni, něco se pouklízelo, chvíle poobědového spánku taky proběhla a odpoledne se přehouplo v navečer rychlostí světla. Sám otčím šel vybrat Markytce oblečení jak měl ve zvyku. Ze skříně vyhodil všechno miniaturní a průsvitné a i když modely připomínaly spíš jeho mládí, Markyta si to radostně oblékala, jako by měla šito přímo u Adama. Vyšperkovaná a vyondulovaná si přenesla šminky ke kuchyňskému stolu, aby dopřála svému opatrovníkovi pohled na zmalovaný obličej, nechala se mezi dveřmi poplácat, ošahat, povzbudit a vypadla z bytu do tmavého městečka.
Ivoš nastřihl další krabici vína z kartonu, zasedl k balení cigaret a připravil se na zvonek, protože očekával domluveného spoluhráče ke kartám. Přišel kamarád Mára odnaproti, který byl na tom inteligencí stejně jako on. Bezzubý chlapík s flanelovou košilí, hlasitým projevem a věčnou chutí na alkohol. S radostí, že nebude večer trávit sám, šel kamarádovi otevřít, nabídl kafe, nalil víno a rozdal první vějíř.
„Myslel jsem, že bude doma mladá,“ nenápadně zaslintal pozvaný bezzubec.
„Jo? Chtěl jsi? Už si s ní nevím rady. Vyhnal jsem ji na zábavu, aby se jí konečně ujal někdo jinej. Vždyť ta holka neměla pořádně chlapa. Je pořád zalezlá doma. Se divím jak to dělá se sexem. Co ji znám, tak mi nikdy o žádným, kterej by jí plenil pysky, neřekla,“ lhal Ivoš, aby zapřel rodinné orgie a doléval honem kyselé levné víno.
„To víš, tobě se asi svěřovat nebude. Ale kdyby bylo potřeba vyplenit, tak se hlásím,“ nabízel se jednodušec.
„Ty bys o ni měl zájem? Ona je teda náročná. To jsem ji naučil já. Takže by tě stála měsíčně dost, ale je to krasavice a ta se musí hýčkat,“ básnil i Markytě otčím jako by byla miss planety.
„Však víš, že těch peněz moc nemám, Ivoši. Tak aspoň zašukat,“ slevoval Mára z požadavků.
„To ne. Zadarmo ne. Já ji učím na přepych a nedávat nic zadarmo,“ mluvil o ní dál Ivo jako by se bavil opravdu o Kráse nesmírné, která přitom vypadá stejně jako kýčovitá kolotočářka.
Večer pokračoval v detailech, kdy pod stolem oba nenápadně prsty prohmatávali své klacíky a navzájem se doplňovali prasárničkami týkajícími se nepřítomné Markyty. Dolévali si kyselák, švindlovali při každé hře, hlasitě se doplňovali a ustali, až když do bytu vstoupila naštvaná Markyta.
„Copak? Co, že jsi doma?,“ přitáhl si ji k sobě starostlivý Ivoš a natřásl jí dlaní kulatý bok.
„Jsem naštvaná. Dnešek byl úplně zabitej. Nikdo se nechytal,“ zesmutněla Markyta a začaly se jí objevovat slzičky, které Ivoš nesnesl. Zbrunátněl, nafoukl se a dotčeně spustil nadávky na adresu všech impotentů, kteří nechtějí jeho holčičku. Prskal kolem sebe jedovaté sliny a pouštěl vztek všemi směry.
„Vůbec nikdo?“ vztekal se už s přirozeným křikem na celý byt.
„Ne. A holky se se mnou pohádaly,“ pokračovala dál v žalování Markyta, aby ze sebe udělala co největší chudinku.
„Holky ti závidí krásu! No řekni sám, Máro! Není to hřích tohle tělo neuctívat?“ nervoval se Ivoš a vzteky rudý zvedal svěřenkyni sukýnku, stahoval trojúhelník kalhotek a nabízel pohled na neoholený klín.
Zaskočený host na sucho polkl a ani nedutal, aby tohle představení nepřerušil zbytečnou konverzací. Markyta se nechala odhalovat a slzičky mizely jedna radost, jen když se mohla ukázat a slyšet na sebe chválu.
„Copak je normální, aby o tohle nikdo nestál?“ rval z ní otčím už i vršek a mezi bojem s minioblečky si rukou drandil hada pod tepláky.
Bez okolků, s jednoduchostí jemu vlastní, tvrdolína nakonec vytáhl a dál se věnoval slečince, kterou od mala vychoval. Odtrhával veškeré oblečky i se spodním prádlem, nadával na dnešní svět a brunátněl nejen nadržeností, ale i vztekem z nepovedeného večera.
„Vždyť ona je pořád nadržená. Pořád mokrá. Není dne, kdy by mi tu nefňukala. Ona potřebuje chlapa. Však ona umí! Každej by mohl být jedině rád, protože opravdu umí!“ křičel na zírajícího Máru a tlačil Markytku na kolena, aby předvedla něco ze svého orálního umění.
Hloupoučká slečinka bez myšlenky přiklekla a nasála otčímův ocas. Pochutnávala si na dobře známé jahodě i když dnes se jí zdála o moc víc nalitá. Olizovala žalud a po očku sledovala klejícího Iva i vytřeštěného Máru. Opatrovník seděl pohodlně na židli, křičel na adresu impotentních neumětelů a občas syknul rajcem, protože jeho za roky vycvičená čubinka dělala přesně to, co si přál.
„Takhle ona umí! A přesto mi chodí domů uslzená! Není přece těžký ji zalehnout a ošoustat!“ plival jedy dál Ivoš a už se zvedal nad Markytu, aby ji mohl povalit na podlahu v kuchyni a začít se po ní válet.
Mára se posunul i s židlí před stůl, aby jasně viděl a olizoval si bezzubé dásně. Lítal jazykem sem a tam, valil oči a nenápadně si stavěl stožár v teplákách.
„Tohle nikdy nepochopím! Nikdy! Taková kost a oni ji nechají takhle se trápit! Cítíš ho tam?“ zajel, za stálého hudrování, ohonem Ivoš do roztažených pysků.
„Je tam! Už je tam,“ začala se usmívat Markytka a slzy zmizely nadobro.
Nechala se obdělávat svým skorotatíkem a měla o to větší radost z dnešního publika. Rozdávala sladké úsměvy směrem v brunátnému Márovi, držela se jeho kotníků a nechala se vděčně nabodávat v rozčileném tempu otčíma. Kozičky jí skákaly, nad hlavou se tyčil další neudělaný ocas a v kundičce jezdil milovaný ptáček, na který se denně těšívala.
Mára ukazoval nalitou jahodu, po nazvednutí si stáhl tepláky pod zadek a předváděl i obrovské koule. Občas se sehnul, aby promnul tvrdé bradavky nebo zkrotil hopsající cecíky a dál si leštil tyčinku. Doufal v přepuštění a tak zadržoval výstřik co nejvíc zvládal. Koukal zhora na zarážejícího kamaráda a ze všech sil si nepřípouštěl nic z toho, co tento byt za ty dlouhé roky asi zažil. Nesměl myslet na nic z toho, co se mu stejně do podvědomí vkrádalo.
„Už budeš? Já bych taky chtěl,“ dovolil si nakonec zaškemrat o šuk, protože míra nadrženosti mu odebrala veškeré ovladače a nestydatost.
„Ještě chvilku a budu. Proč?“ pigloval si skorodcerušku Ivoš a čekal co z návštěvy vypadne.
„Já bych taky chtěl,“ ukazoval omluvně na svůj kokot i nadrženou rudou Markytku Mára.
„Zvládneš ho?“ ptal se ufuněně Markyty otčím a hned po jejím zakývání nadrženě zrychlil, aby co nejdřív přepustil flek rozdělanému spoluprcíři.
Sebral všechnu sílu, zaťal zuby, vychválil mladinkou Markytu do nebes a s tíhou dolehl na hladké tělo, aby mohl naposledy mrsknout chlupatou zadnicí, vytáhnout ocas a pocákat pysky z venku.
„Počkej, uhni, taky chci,“ zvedal se ze židle Mára a stahoval si tepláky, aby měl pořádnou volnost.
„Kolik u sebe máš? Přece ji nenecháš jen tak! Podívej na to čeká, chuděrka. Celá mokrá, dívej!“ provokoval Ivoš a ukazoval zestříkanou kundu, aby pro ni vydělal nějakou korunu a dokázal tím, že celé roky byla jeho výchova správná.
„Neblbni! Já mám jen dvě stovky,“ klekal už nadrženě mezi mladá stehna Mára a zkoušel se položit břichem na mladý pupík, protože doufal, že tohle je jen špatný vtip.
„No tak naval ty dvě stovky, protože zadarmo ani kuře nehrabe,“ bránil zásunu vystříkaný dozorce.
„Ježiši neblbni, vždyť se známe, ne,“ tlačil se žaludem na pysky a nevěřil, že kamarád ho opravdu zinkasuje.
„Neblbnu, říkám ti buď dej ty dvě stovky a nebo zase vstaň,“ trval na svém Ivo.
Markyta se nadrženě lehce třela o nalitou fialovou jahodu rozšukanými pysky a sledovala rozhovor obou prcáků jako na tenise. Usmívala se přitakávala otčímovi, aby Mára pochopil, že dokud nedá co má, tak připuštěný nebude. Provokvala ho chlupatou čičinou, kroutila si bradavky a olizovala zmalovanou pusinku, aby si co nejvíc nalákala dvoustovkového zákazníka.
„Je to na stole v peněžence, no. Vem si to,“ kývnul hlavou Mára směrem ke kešeni, počkal si až ji pokladník otevře, vytáhne poslední bankovku a pak konečně nadrženě zapíchl ohon do mladé natěšenky.
Markytka se zmítala a podávala svůj nejlepší výkon, jako by právě dostala zlatou kreditku a ne pouhé dvě stovky. Přirážela a nechala se povzbuzovat od otčíma, nechala se hladit po vlasech a chválit za to jaká je luxusní pichna. Mára se po ní válel a soptil, zabodával žihadlo do kluzké mokřiny a nechal si ocas ždímat úzkou škvírkou. Plenil ji pipinu do chvíle, dokud se nepřidržela Ivošových paží, nevykulila zmalované oči, nezastavila svůj pohyb a nekřičela v orgasmu, který moc dobře poznal každý z jejich patra.
„Teď já, teď já,“ připravoval se v kleku Mára s vytaseným ocasem v ruce, rukou přihoňoval cukající kundičku a pumpoval ze sebe semeno, kterým mladou Markytku zcákal od hlavy k patě.
Funěl a skučel slastí, strkal ještě rychle prsty do chlupaté pičky, aby si co nejdéle užil dvoukilové sólo a jemně hladil svoje vyplivané hádě.
„Když ti příjdou prachy, tak jsi vítanej,“ usmívala se nahulatá Markyta a tulila se tváří do Ivošova klína, jako by se styděla.
„Vidíš? Takhle je pořád nadržená a mokrá. Ale má pravdu, holka moje,“ přitakával jí otčím a nedělalo mu problém ji veřejně nabízet.
Mára už stál na nohách, sledoval rozvalenou slečinku, navlékal si tepláky a kroutil hlavou nad tím, co se stalo. Najednou ho to pohoršovalo, i když byl spíš uražený na kamaráda, který odmítal slevit. Usedal zpátky za stůl, popíjel kyselák, kouřil bezfiltrovku a během dalších rozdaných karet přemýšlel nad datem, který značil přísun peněz. V duchu rozpočítával platby a hledal místo, kde ušetřit, aby si tuhle návštěvu mohl co nejdřív zopakovat.
