Není to ve hvězdách…

Francek se toulal ulicemi a opět trpěl jako kůň. Potřeboval nutně zasunout neposlušný klacek, který ho dokázal ztrapnit snad každou vteřinu jeho života. Trčel mu od těla ve chvílích, kdy se to nehodilo, takže každá holka ve čtvrti se mu mohla pubertálně vysmívat, aniž by pochopila jaké trápení vysoký kostlivec má.

Nepatřil mezi hezouny, kterým ženy samy padají k nohám. Denně se prohlížel v zrcadle a sledoval vyhublé tělo, umaštěné kudrny a uhrů tolik, že je nedokázal spočítat. Zoufale se skrýval u sebe v pokojíku a odbýval starostlivou matku, jenže na něj dorážela a nutila ho žít. Denně absolvoval pouze cestu na studia a pak honem domů, aby se skryl ve svém kutlochu. Za závěsem pak sledoval mumraj na ulici a záviděl vrstevníkům, kteří se hojně párovali a užívali si studentských radovánek.

„Nejdu, slyšíš? Nikam prostě nejdu!“ odfrkl opět mamině.
„Franto, nech toho. Tak aspoň odemči. Co budeš dělat doma? Je tak krásně! Seber se a jdi na plovárnu třeba!“ nutila ho máma ztrápeně.
Francek jen zoufale pohlédl na bouli v kaťatech a představil si další trapas do sbírky. Jasně se viděl, jak prochází špalírem všech těch polonahých prsatek a marně maskuje stožár v rozkroku. Je opět středem posměchu a opět rudne až na lopatkách. Pohladil proto svého natěšence, odfrkl směrem k mámě pár trpkých výlevů a oddal se další ruční práci.

Ležel na boku, pravačkou si roloval předkožku a vybavoval si svůdné samičky, se kterými by rád šoustal k zbláznění. Jenže čím víc se blížil za hranice normálu, tím zběsilejší představy měl. Místo mladinkých kuřátek se mu před očima vrtěly zadnice padesátiletých statných kobyl, které se nechávaly odstrkovat nadrženými čtyřicátnicemi, za nimiž poskakovaly ony vyšprtnuté dívčinky. Byl zoufalý. Nevěděl, kterou si vybrat a tak sliboval všem dohromady. Natahoval levačku, snažil se dotýkat imaginárních křivek a než si užil vysněné podívané, už mu jarabáček stříkal ke kotníkům té nejdivočejší.

Odpadnul na znak, funěl a otíral si zpocené čelo. Znovu padal do depresí, ale nakonec se vztyčil do pozoru a vztekle překousnul naprázdno. Ze stolu sebral telefon, vytočil číslo nejbližšího kamaráda a překvapil sám sebe, že je schopný udělat něco pro to, aby se zbavil panictví.
„Jo a nezdržuj to. Říkals, že tvá máti k ní chodí, tak se nevyptávej a dej mi na ni číslo!“ zuřivě žadonil do mobilu.
„A pro koho to chceš? Ty chceš jít ke kartářce?“ dal se do hlasitého smíchu výsměchář.
„Nestarej se. Pro mě to není. Moje…moje mamka říkala, že by si zašla, tak ji chci překvapit. Tak co? Dáš mi ho nebo co?“ zapíral své plány Francek.

Ještě chvíli čelil posměškům, než konečně vzal do ruky tužku a zapsal si nadiktované číslo na desku stolu. Pak radostně ukončil hovor, ztěžka dosedl na kolečkové křeslo a s úlevou se rozvalil. Byl si stoprocentně jistý, že po jedné návštěvě šarlatánky s křišťálovou koulí se dočká vytouženého a cestou domů potká dívku svých snů. Natolik ho zoufalství ovládlo, proto nelenil a vytočil číslo kartářky s těmi nejlepšími preferencemi.

„No dobře a kdy by se vám to hodilo? Já vám můžu nabídnout zítřek kdykoli a nebo kdyby se vám chtělo, můžete přijít hned. Vypadla mi jedna zájemkyně, tak mám zrovna volno. Aha, aha…dobře…adresu znáte??? Tak si pište…“ naslouchal příjemnému altu a poslušně zapisoval ulici s číslem, aby se konečně ledy hnuly.

Z bytu vystřelil jak namydlený. Neměl moc času vysvětlovat matce proč se zamyká v koupelně, proč se převléká do svátečních bermudů a proč z nenadání mizí z domu, když ještě před chvílí mámu hloupě odbyl. Každopádně se rodička usmívala štěstím, když mu hleděla do zad a slyšela že schody dolů bere po dvou.
„Konečně se pro něco rozhodl,“ vydechla spokojeně máma a zavřela se do prázdného bytu.

Francek klopýtal ulicemi. Nevnímal uchichotané spolužačky, které si na něj opět bezdůvodně ukazovaly prstem a mávnul rukou nad každým, který se snažil zmírnit jeho tempo. Prostě spěchal snu vstříc a přes to nejel vlak. Zabrzdil až u vchodových dveří starého pavlačáku. Až tam mu došlo, že touha je silnější než rozum, protože místo autobusu doběhl po svých. Vydýchával se v průchodu, lapal po dechu a klidnil své nitro, aby kartářku nepřepadl ufuněný.
Pomalinku se blížil ke dvoru, odkud už vzhlížel k podlažím před ním. Dlouhé chodby, lemované dveřmi bytů či oprýskaným zábradlím, zvláštně voněly. Jak šlapal vzhůru natahoval nozdrami všechny vůně i pachy. Lokal odér smaženého oběda, zakouřeného bytu, míjel pootevřené dveře, kterými se linul pach moče a zrychlil krok, aby ho tahle nelibost nakonec neodradila. Vyběhl do třetího patra jako srnka a docela razantně zabušil na černé dveře.

„No no no, to je mi spěchu…kdo to…přejete si?“ otevřela mu umračená padesátnice.
„Já se omlouvám, promiňte. Nechtěl jsem…já jsem…volal jsem vám a vy jste říkala, že můžu přijít ihned…“ vykoktal ze sebe vysvětlení hromburác.
„No ano, dobře, ale stačilo tady zazvonit,“ ušklíbla se rejpavě vědma a uvolnila vstupní dveře, aby kostitřas mohl vstoupit.
Francek vešel dovnitř a loktem se nechtěně dotknul jejího ňadra, čehož si ale ani nevšiml. Pouze kartářka se mile usmála, když zavírala dveře za návštěvou. Panic vcházel pomalu dál do bytu a prohlížel si všechno, co bylo k vidění. Kýčovitý byt na něj působil všelijak. Chvíli tajemně, chvíli naopak strašidelně. Všechny cetky, co byly rozvěšeny po zdech mu připomínaly návštěvu kolotočů, kdy se jako malý krčil strachem ve vozíku a křičel, dokud jízda hradem hrůzy neskončila. Místnost, prosvětlená zapálenými svíčkami ho ujistila, že se vyskytuje na konci tunelu a že bude už jen dobře. Usadil se tedy ke stolku s kartami a přikrčenou hlavou mezi rameny, čekal na věštkyni.

„Ty jsi mladý, to jsem nečekala. Mladí se tomuhle spíš vysmívají a ničemu nevěří,“ usadila se proti němu.
Francek zvedl hlavu a konečně si ji podrobně prohlédl. Zrzavá kudrnatka se mu zubila do tváře. Vypadala zvláštně, spokojeně. Jako by ji opravdu potěšil. Cenila na něj chrup a probodávala ho pohledem z nádherných zelených očí. Obrovská kukadla ho zkoumala ze všech stran a on se cítil jako malý klouček. Seděl proti krásné ženě s respektem a prosil ji v duchu, aby už konečně začala. Nemohl se dočkat, až položí první dotaz.

„Já už nevěděl kudy kam. Napadla jste mne vy, protože jsem byl už moc zoufalý,“ přiznal barvu uhřenec.
„Tak se do toho dáme,“ rozhodila ruce nad stolem vědma a teprve teď si Francek všiml obrovských medicimbálů, které skrývala pod třásňoidním šátkem.
„Co bude třeba?“ polkl na sucho a opravdu se velmi snažil na ty superkoziska necivět.
„Tak si řekni, co bys rád věděl…“ pronesla zrzka a jako by si všimla panických pohledů, propla se v zádech a dala víc na obdiv svůj krutě dlouhý járek.
„Rád bych věděl, co mě čeká…jestli si najdu…kdy si najdu holku…“ špitl tiše stydlín a nedokázal odpoutat zrak od zralých křivek i když měl potřebu se studem propadnout.
„Já ti ale neřeknu datum. Můžu se podívat, co tě čeká, ale nepočítej s přesností. Hledáš dlouho? Marně? A na stálo nebo jen tak na pobavení?“ míchala zrzka taroky a přitom Francka šmírovala od hlavy k patě.

Pozorovala jeho chování, vzhled, cítila z něj všechny touhy. Neuměla si poručit, takže nechala projevovat tu zlobivku v sobě. Nešla ji zabrzdit vrozená provokace, se kterou celý život zápasila. Takže se dál prsila a nahlížela už beze studu k rudému zajdovi, který se snažil vysvětlit své tužby i potřeby. Mačkal si dlaně k rozkroku, křížil nohy a v duchu se modlil, aby jeho neposlušnou bouli zralenka nezahlédla. Ta však měla rentgenový pohled. Vše, co se mu dělo ve tváři ji usvědčilo v tom, že spodek volá po lačné mindici a jediné, co hoch potřebuje, není výklad budoucnosti, ale právě její ochlupacená čárka.

„Je potřeba, aby sis přisedl ke mně. Takový je postup, víš. Přisedni si, natáhni nohy, ruce podél těla…musíš spolupracovat. Spusť ty ruky dolů. Musíš být uvolněný, jinak to nepůjde. Ták, to je ono a…no vida!“ navedla si klučinu po svém a mlsně se olízla, když uviděla stojatého buchara, který se dral letními bermudami ven.
„Já se omlouvám…“ hlesl těsně před kolapsem Francek.
„Nemáš proč. Už chápu, že hledáš. Musí to být holka? Nemohla by to být jedna rezavá, chtivá, zralá, zkušená žena? Co? Vadí ti zrzavé vlasy? Je to chemie. Jen barva. Jinak jsem černovláska. Chceš důkaz? Podívej,“ zvedla se z křesla vědma a palci zajela za pas legín, aby mu dala nahlédnout ke kudrnaté voňavce.

Francek byl rád, že sedí. Byl by sebou sekl na podlahu a zmařil tak konečně možnost si zapíchat. Držel se sedáku a bojácně nahlížel za lem uplých elasťáků, které zrzce obepínaly dokonale široké boky. Měl těsně u nosu doklad o tom, že rusovláska je přírodní bruneta, navíc chtíčem voňavá. Nasával vůni zralého klína. Bál se zvednout pohled, tak jen nehybně seděl a čekal na další zrzčin impuls. Najednou se nedokázal ani pohnout. Jen špička jazyku mu projela mezi rty, čehož kartářka využila.

„No sláva. Já se bála, že se nechytneš. Lízal bys viď? Neboj, všechno bude. Pojď se přesunout vedle. Co je?“
„Mě nejde udělat ani krok. Mám tu…trému…promiňte…“
„Neboj se, to zvládneš. Vidíš to? Já trému nemám a už se ti tu svlíkám. A to ani nevím, jak se vlastně jmenuješ. Pojď to zkusit, koloušku.“
„Já jsem Francek. František. A vy?“
„Pojď, pojď, nezdržuj se. Šup, kraťasy dolů, no vidíš. Tričko…říkej mi třeba teto, ano? Budu tvoje tetička. Tvoje hodná tetinka.“
„Bojím se.“
„Ale chceš mě, že? Řekni, že mě chceš.“
„Moc.“

Přesun do vedlejší místnosti byl plný klopýtání, koktání, ale nakonec se oba ocitli u široké postele v pokoji, který snad skoro nepatřil do temného bytu. Prosvětlená místnost se zářivě bílou pelestí, ho absolutně odzbrojila. Najednou z něj spadla jakási úzkost a dokázal se v plné síle posadit do měkkého lože. Konečně ji mohl vnímat samčím pudem, protože stres z něj zázrakem spadnul. Pozoroval každý její pohyb, který rozhoupával ty dva obrovské měchy. Viděl čokoládové dvorce velké jako dlaně a těšil se na chundelatou čupřinu.

„Chtěl bych ti ji česat.“
„Česat? Nemám s tím problém, ale ještě jsem to nezažila.“
„Nesměj se mi, prosím.“
„Ne, to ne. Nesměju se. Usmívám se. Támhle za tebou na stolu je hřebínek a já se ti tu zatím nastavím. Takhle nějak?“
„Roztáhni nohy, prosím.“
„Takhle?“
„To je přesný. Je krásná. Kdybych cuckal a bolelo to, řekni mi. Lehnu si k tomu, abych to pořádně viděl.“

Zrzka byla v sedmém nebi. Mohla se opět necudně roztahovat před cizákem, což ji vždy rajcovalo. Nabízela mu chundelku k česání a rudla ve tváři silnou chutí po sexu. Každý dotek hřebínku mu oplatila zavzdycháním. Francek nevynechal snad ani jeden kundovlásek a doopravdy si s ní vyhrál. Zkoušel pěšinku, zkoušel čupřinku, ale hlavně se snažil zahlédnout červeného poštěváka, na kterého se tolik těšil.

„Víc toho nebude?“
„Jsi nedočkavá.“
„No tak to se nám trošku otočily role. Já myslela, že i ty chceš zažít to co já.“
„Krásně ti voní. Tu máš ten hřebínek, už nebude potřeba.“
„Nebude? K čemu se chystáš?“
„To za chvíli ucítíš. Zakloň hlavu a zavři oči.“
„Takhle?“
„Přesně takhle. Líbí se ti, když nic nevidíš nebo to vadí?“
„Naopak. Je to vzrušující.“
„Tak je měj zavřené a já budu pokračovat, ano?“

Zrzka se spokojeně usmívala ke stropu a čekala na další zajdův krok. Když ucítila horký dech na kudrnce, zatřásla se nedočkavostí. Cítila to pnutí v kundici. Cítila jak ji pičkošlem vytéká ze svolné díry a stéká k análu. Cítila klitoris, který jí hrdinsky trčel a čekal na jazyčí lásku. Cítila se naprosto silná a odhodlaná k mrouskacímu boji, ale první průliz jazykem ji položil na znak. Ruky jí zeslábly a s olíznutým poštěvákem se položila na lopatky. Franckovo hbité mluvidlo jí rejdilo v pyscích, brnkalo o zduřelce a nutilo ji kňučet jako raněné štěně. Kroutila se v bocích, čechrala si vlasy a prosila všechny svaté, aby tahle chvíle nikdy neskončila.

„Krásně chutnáš!“
„Bože, nepřestávej. Tohle mi musíš dělat dlouho, slyšíš? Kde ses to naučil? Kde…nepřestávej! Nemluv! Ještě.…Ještě dovnitř a hluboko! Hlavně hluboko!“
„Musím prsty. Jinak jazyk nedosáhne, vidíš? Jde jen sem…“
„Nech ho tam! Vecpi ho do mě a mrskej s ním, prosím! Prosím! Takhle to miluju! Vypij mě!“
„Jsi celá ulepená. Krásně tečeš!“
„Nemluv a lízej, Františku!“

Francek dál bojoval. S poštěvákem v puse, s chlupoidním šimráním v nose i s křečí, kterou pomalu dostával do sanice. Hrdinsky bojoval s naprosto chtivou kundou, o kterou se třel celou tváří, špikoval ji prsty a užíval si uhekaného altu. Předorgasmická hekohra mu zněla v uších jako rajská hudba. Nechtěl přestat ani když ho bolela celá pusa a jazyk dřevěněl.
„Vyšukáš mě? Chci se udělat s tebou.“
„Už můžu do tebe? Bojím se, že budu hned.“
„Tak s přestávkou. To půjde. Počkej, ještě gumu. Nasadím ti ji.“
„To se jen dotkneš a bouchnu.“
„Ukaž, to je to tak zlý?“
„Ne! Nesahej na něho nebo stříknu. Prosím.“
„Ani olíznout ho nemůžu? Už ti ho některá kouřila?“
„Nikdy! Ještě nikdy ho žádná ani neolízla!“
„Já musím, promiň!“
„Bože!!! Ne! Já se fakt udělám, přestaň. Za chvíli, ano? Budu si s tou tvojí chlupaticí ještě hrát. Chceš? No tak! Prosím! Pusť mě. Uděláš mě, neblázni. Budu stříkat, pusť!“
„Ten je tak tvrdej. Fialovej. Je mi ho líto. Potřebuje se vyspermonit. A já to mladý mlíčko tak ráda!“
„Ne! Zešílím! Proboha, ne! Nech ho nebo…“
„Výborná mrdka! Naprosto luxusní mladinká mrdečka! Ještě chci!“
„Proboha a jak? Copak to…co děláš? Cukají mi nohy. Já se z tebe zblázním!“
„Jsi mladej. Uvidíš, že ti neklesne. Ještě si božsky zašukáme, uvidíš. Chutnáš mi. Líbí se ti kuřbička ode mě? Umím to?“
„Je to to nejlepší, co jsem zatím zažil. I koule dáš do pusy? Proboha, co je? Kam mě to…co je? Ty mi chceš lízat pr…Do háje, to je slast!!!“

Zrzka mu nedala vydechnout. Pořád se mu dobývala k análu jazykem a polykala ho od žaludu až po kořen. Nevšímala si jeho úpění a nereagovala ani na prosby. Jela si po své nymfomanské koleji a s tvrdolínem v puse se na něj slastně usmívala. Mrkala očkem, funěla do tempa a sama si prstila čárku, aby se udržovala v hicoidním světě.
„Chceš si zkusit tempa nebo chceš, abych si vyskočila do sedla?“
„Chci na tebe. Chci se dusit mezi těma vemenama.“
„Líbí se ti? Tak pojď, na co čekáš? Zkus to horko v mojí pizdině.“

Francek se chopil své povinnosti. Držel si ptáka za žaludem a mířil s ním do frndí mordy. Zrzka si roztahovala a rozčesávala vstup, takže jej lákala na rudě červený vnitřek. Na kundí masisko, které ho pohltilo, jen co se dotknul branky. Zaplul až na samé dno, složil hlavu mezi měchy a chvíli ležel nehnutě. Musel si užít ten první zákluz. Chtěl nerušeně vnímat horko a mokro, chtěl cítit ptáka, který se mu topil u dělohy. Jenže ramlice byla tak chtivá, že jej vyrušila svými přírazy. Hlavu mu držela v kozozajetí, dusila ho nekompromisními vemeny a sama se zespodu přibodávala, až mu předkožka mlaskala o chundelku. Už zase ho přemohla. Už zase ho nutila ke kuráži a nedala pokoj, dokud se hřebeček neprobral a nezačal ji rytmicky šoustat.

„No to je ono! Tohle jsem potřebovala. Zajížděj, miláčku. Ještě hlouběji to zkus. No! No! To je ono. Prcej mě! Zrychli! Buď divokej, slyšíš? Takhle to mám ráda, přidej!“
„Ty mě zničíš!“
„Nezničím, ale přidej! A přitlač. Ještě. Buď můj silák. Můj mladinkej silák!“
„Ještě rychleji? Jde to vůbec? Ještě to není ono?“
„Jsi šikovnej, ale přidej ještě. Nebo počkej, já sama,“ zavelela ke změně polohy prcalenda. Převrátila ho na znak, naskočila si do sedla, zapřela se dlaněmi o jeho hrudník a rozjela jízdu, jak ze zrychleného filmu. Francek nic nestíhal.
Jen se snažil chytit rozskákané kozy, ale tempo už neudržel. Nechal se ošukávat cizačkou, od které čekal lecos, jen tenhle zážitek ne. Proplouval jí mlaskavicí a kolaboval při jejím rajcovním hekotu. Zrzka se mu před očima změnila v saň, která si tvrdě jede pro vítězství. Všude kolem byly její skákající cecky, zrzavé kadeře a šustící chlupy z kudrnaté mezinožky.

„Už budu, připrav se. Už se ti udělám. Už si můžeš vyrýt první zářez na pažbě, zajíčku. Budu! BUDU!!!“
Prsatice se ve vzduchu zastavila, nadzvedla se a s hlasitým projevem sesedla z ohonu, a všechnu rozkoš mohla ze sebe vycákat. Vysíleného Francka osprchovala od hlavy k patě a naprosto smyslů zbavená se v orgasmické křeči ještě dokázala přesunout, aby mladého vyděšence dokouřila. Fanyn mačkal nabrané prostěradlo v dlani.
Zíral na chtivé rty, kterými ho udělanka opět přiváděla k šílenství. Nedala zase vydechnout jemu, ani sobě. Plná energie se ochotně dávila žaludem na mandlích a šklemrala pohledem o další dávku mrdiny. Prezervativ žmoulala v prstech a vyplazovala jazyk, aby měl juhan kam krápnout.
„No do háje!!!“ zaúpěl zcela nekontrolovaně Francek když podruhé vycákal otevřenou pusu usměvavé zrzečky.
„Ty jsi byl naprosto skvělej!“ pochvalovala ho kartářka.
„Ne. Já se cítím docela hloupě. Nic jsem nestíhal,“ provinile pronesl Franta.
„Neblázni! Byls úžasnej. Jen jsem ani jednou nepostřehla, že bys mi řekl teto. To by se mi líbilo. Budeš muset přijít ještě jednou, víš o tom?“ vycenila na něj zuby v širokém úsměvu.
„Však já s tím počítám, protože já si zase nevšiml, že bys mi udělala ten výklad karet,“ mrknul na ni lišácky Fanyn.
„V kartách to přece není!!! Dala jsem ti jasnej důkaz, ne? A stav se hned zítra, ano? Slib mi to. Nebo kdybys chtěl ještě třeba večer,“ pleskla ho po rameni rošťácky zrzka a znovu se rozvalila na znak, jako by ho snad ještě jednou chtěla zničit.

Francek se usmál, slíbil brzkou návštěvu, ale protože se na další výkon už necítil, ve vší slušností se rozloučil, upravil a odešel k domovu. Celou cestu si vše promítal zpětně, takže byt odemykal opět s tvrďákem, ale tentokrát ho neproklel. Naopak s úsměvem pozdravil mámu a uklidil se tiše do pokoje, kde svého divobijce něžně pohladil.