Nevinný kvítek

Cecilie se probudila a slastně v posteli protáhla. Ještě se jí nechtělo vstávat, ač otevřeným oknem do pokoje mířily paprsky ranního slunce, vzduch se zvolna zahříval a počasí slibovalo další příjemný teplý den.
Proč vstávat? Je neděle a to je od slova nic nedělat. Předevčírem jí skončily „krvavé“ dny a zítra má narozeniny. Je jí už dvacet let. To je přece krásný věk…

Jedině ji ještě trápilo, že dosud nepoznala lásku. Vztah k muži, nejlépe mladému, hezkému, vtipnému, dobře situovanému, kterému by dala syna. Jenže dítě se rodí ze svazku muže a ženy způsobem jejich spojením, nazývané početí a ona neví, co to je. Tedy ví, ale ne dost podrobně… zkušenější přítelkyně tomu říkají mazlení či milování a divně se přitom chichotají, nány jedny, ale aby byly konkrétnější, to ne.
Aby se zeptala matky, nepřicházelo v úvahu. Matka Amalie ji v deseti letech strčila na vychování do kláštera a zpět domů si ji vzala až po pěti letech, kdy se Cecílie z dítěte stala mladou slečnou a měla za sebou první, jak prohlásila jedna z jeptišek „avere il mestruazioni.“
Sestry Kristovy vůbec Cecílii vysvětlily a naučily vše, co mladá dívka má vědět a znát, jen o lásce nepadlo ani slovo. V rodině se nikdy o takových věcech nemluvilo a Cecílie se neptala. Jen z klášterní výchovy již věděla, že děti nenosí čáp ani vrána. Tajně a zřejmě právem, obviňovala matku, že ji do kláštera poslala právě proto, aby jí nemusela tyto věci vysvětlovat sama.

***

Cecílie Bergmann byla jedinou a tudíž patřičně hýčkanou dcerou dvorního rady Alfonse Bergmanna a jeho ženy Amalie Tiriaci, dcery rumunského velkostatkáře. Otec, zavalitý šedesátník na dceru moc času neměl a otcovskou péči vyvažoval penězi na vše, co si jen vzpomněla. Matka, upjatá žena, o dvacet let mladší manželka, se uzavřela ve svém světě tlachání v kruhu stejně nudných přítelkyň, pořádáním otravných večírků anebo vyšíváním ozdobných přehozů či ubrusů, jichž se doma už daly počítat na desítky. O nějakých důvěrných stycích mezi rodiči se nedalo ani hovořit, tudíž Cecílie byla v tomto velmi nevědomá. Navíc si připadala opuštěna, nemilovaná a větší zájem o svou osobu cítila vlastně jen ze sloužících, kteří to ovšem měli v popisu práce.
„Cože jsi tak dobře naladěna?“ zeptala se usmívající kuchařky, když se u ni zastavila na snídani.
Nechtěla sedět sama v jídelně, když ostatní již byli pryč. Kuchařka zrudla a pípla.
„Dnes v noci byl u mě můj Jindřich, slečno.“
„Dobře jste se spolu pobavili, nemýlím-li se,“ nadhodila Cecílie.
„Ano, slečno… a teď mě omluvte,“ vyběhla kuchařka ven.
„To nemůžete na ni tak zhurta,“ ozvala se právě vstoupivší Jarmila, která byla též osobní komornou Cecílie. „Teprve nedávno vzájemně si stvrdili svou lásku.“
„Stvrdili?“
„Ano… myslím na loži. Slečno, stále jste v nevědomosti, že?“ vzdychla Jarmila nad její dětskou naivitou.
„Starej se o svý!“ vztekle Cecílie vstala, hnala se do stáje, kde si dala připravit bryčku a usedla na kozlík.
„Jedu se projet. A chci být sama,“ oznámila překvapenému správci a práskla do koní.

Bryčka tažená dvěma klisnami svižně projela dvorem a zamířila k lesoparku na kraji města. Cecilie uměla ovládat spřežení, ale koně byli klidní a vyrovnaní i pod nezkušenou rukou.
Náhle ji předjel kočár s hraběcím erbem na dvířkách. Cecílie si pomyslela, že asi hraběnka Doksanská si vyjela na výlet či na besedu… Ale sem? Vždyť tato cesta směřuje do… Náhle kočár zahnul do lesa a to ji zcela zmátlo. Tahle odbočka přece nikam nevede?
Než si utřídila myšlenky, minul ji jezdec na koni. Byl to nějaký voják, asi dragoun a k jejímu úžasu zahnul tamtéž co kočár. Že by hraběnka měla tajné dostaveníčko s tím vojáčkem? Proč ale tady v lese, v utajení…?
U odbočky zastavila bryčku, seskočila a dál pokračovala pěšky. Nešla dlouho. Na malém palouku stál kůň i kočár, jinak všude bylo ticho. Pak spatřila kočího, jak na konci mýtiny opřený o strom si pokuřuje dýmku. Asi panstvo nechtěl poslouchat při hovoru. Cecílii přemohla zvědavost a ke kočáru se přiblížila ze strany tak, aby ji kočí neviděl. Stála těsně u něj, že slyšela vše, co se odehrávalo uvnitř. Místo hovoru však slyšela jen tlumené vzdechy a sténání.
„Ah… ah… ah… ještě… víc… drahý… oááááách… anooo,“ slyšela vzdychat hraběnku.
Znělo to ale spíše bolestně, než slastně. Cecílie to nedokázala dobře rozpoznat. Co tam vlastně konají? Náhle se kočár rytmicky rozkymácel do stran a slyšela i hekání muže.
„Jo… už… budu… už… jo… drž… Hedvikooooo… uuuuž,“ chroptěl hlas a Cecilie si uvědomila, že jde skutečně o hraběnku Doksanskou, neboť se jmenovala Hedvika.
Kymácení kočáru se zrychlilo, zvuky zesílily, když náhle na rameno Cecilie dopadla ruka. Vyjekla leknutím, otočila se a spatřila kočího s obnaženým údem v ruce.
„Co tu slídíš, kočičko, chceš si snad taky zašpásovat?“
Dívka se mu vytrhla a seč jí síly stačily chvátala ke své bryčce, ale muž ji nepronásledoval. Vzrušeně naslouchal zvukům milenců, vyhonil si ocas rukou a semeno vystříkal do trávy. Klín té vystrašené holky na svoje uspokojení nepotřeboval.

***

Cecílie, se celá vyděšená navrátila domů, uzavřela se v pokoji a vstřebávala hrůzyplné dojmy. V kočáře se konalo… to… početí a slizký kočí se svým obnaženým údem jí nabízel zašpásování. Asi chtěl, aby se i ona obnažila a… Nikdy naživo mužský úd neviděla a tento byl tlustý, žilnatý, s fialovou hlavicí na konci. Jakáž to hrůza!

***

O několik dní později k nim zavítala na návštěvu hraběnka Doksanská. Cecílie se tvářila poněkud kysele a byla ráda, když ji matka po čaji poprosila, aby je nechala samotné k důvěrnému hovoru.
„Jistě, mamá,“ poslušně dcera vyplula z pokoje, ale hned ucho přitiskla ke dveřím. I tak ale slyšela jen útržky hovoru.
„A opravdu… celá jsem se chvěla… velký… dvakráte… předám,“ zachycovala slova hovoru, který se jistě týkal toho lesního dostaveníčka.
Dámy se přitom velmi smály a špitaly si i necudná slova, která Cecílie z úst matky nikdy neslyšela. Když hraběnka odjela, Amalie sršela vtipem a měla vůbec dobrou náladu a nabručenou Cecilii špičkovala vtipnými narážkami. Nakonec dodala.
„Víš, dcero, náš život vůbec není lehký. Jsou chvíle, kdy je třeba si tu jednotvárnost trochu okořenit a hned je zase lépe. Hraběnka mi poradila, jak na to.“
„A co je to, mamá?“
„Hm… Myslím, že je to záležitost nás, dospělých. Tím nechci říci, že nejsi dospělá, ale jsi velmi mladá a nepropadáš ještě trudnomyslnosti. Proto ti více neřeknu… alespoň prozatím. Ty se věnuj studiu, v poslední době si všímám, že ho zanedbáváš.“
„Vždyť je léto, mamá,“ oponovala dcera.
„Do školy sice nechodíš, ale soukromí učitelé budou chodit i přes léto. Ale i tak najdeš čas na schůzky s přítelkyněmi.“
„Že bych jich tak měla,“ pomyslela si Cecílie, ale dál nevyzvídala.
Byla ráda, že má matka dobrou náladu. To se s ní dalo i mluvit. Jen to „okořenění života“ jí vrtalo v hlavě.

***

Jednoho dne si na zahradě házela s Jarmilou kroužky, když po cestě od brány cválal jezdec, v němž Cecílie poznala dragouna z lesoparku. Zašel do domu, brzy se zase objevil, vsedl na koně, ale neodjel pryč, nýbrž po cestě zamířil směrem k rybníku. Cecílie věděla, že tam v křovinách jsou různá zákoutí a místa jak stvořená pro důvěrnou schůzku. Sama tam sedávala, chtěla-li mít klid a nyní dumala, proč tam míří i dragoun?
„Slečno, už nechcete hrát?“ vytrhla ji z přemýšlení Jarmila.
„Už ne… díky,“ pohodila věci na zem a šla domů. Nějak ji všechno přestalo bavit.
„Kde je matinka?“ zeptala se služebné.
„Milostpaní šla ven. Máme ji ale čekat na večeři, slečno,“ řekla služka.
„A ten muž, voják, co přijel na koni?“ zajímalo Cecílii.
„O tom nic nevím, slečno. Mohu už jít?“ pokračovala služka za svou prací.

Dívce došlo, kam asi matka šla a proto vyrazila do parku, ale pěšky, obezřetně a hlavně tiše.
Tušení ji nezklamalo. U rybníka pokrytého žabincem a vlastně celým nevábně vypadajícím, si všimla u stromu uvázaného koně. Tady začínala křoviska pokrývající břeh a tam byla ta utajovaná místa, lépe přístupná spíše z vody, než z loďky. Cecílie tu ale znala i ty nejužší stezky a šla dál, až oba spatřila na jednom travnatém plácku. Byli polonazí, objímali se a vášnivě líbali. Matka měla vykasané šaty k pasu a rozepnutou košilku s odhalenými prsy, které muž právě laskal a mnul v rukou.
„Ohhh… děláš to skvěle… můžeš víc… víííc,“ sténala Amalie slastí.
Muž pokračoval v laskání, pak si rukou shrnul kalhoty pod zadek a převalil se ženě mezi rozevřené nohy.
„Ojedu tě jak fenu,“ zasyčel, když tvrdě přirazil… a vzápětí znovu.
„Ty zvíře… aúú… ah… ah!“ vyjekla Amalie bolestně.
Muž nyní přirážel pomalu, avšak s velkým důrazem na hloubku a Amalie prožívala rozkoš. Cecílie se zatajeným dechem sledovala svou upjatou matku, která se tu projevovala jako smyslná a vilná žena plná nadrženosti a chtíče! Koná zde s vojákem styk a je nevěrná manželovi.
Muž z ní vyjel, zvedl ji nohy za kotníky a zapřel si je o ramena. Pak na ni pomalu nalehl.
„To… neee… oh… pomaluuu… můj… hřebečkuuu… úúúh,“ vzdychala Amalie a cítila ho opravdu hluboko v sobě.
Muž ji však držel ruce za zápěstí vzpažené a Amalie nebyla mocna žádné obrany. Brzy začala sténat a Cecilie pocítila zvláštní mravenčení v klíně. Ne pohled na matku, ale ty slastné vzdechy ji vzrušovaly. Ono se jí to líbí!
„Už… ještě… chvilku,“ sténala Amalie nad přírazy a rytmickými pohyby.
Ptáka cítila hluboko v sobě a blížila se k vyvrcholení. Muž se věnoval jejím prsům, stále pevným a přitom tak měkkých na mnutí a mačkání. Laskal hroty bradavek a Amalie se zalykala narůstající rozkoší.
„Jsi má čubka!“ zesílil a zrychlil přírazy.
„Ano… jsem tvá… oáách… dobrý božeeeee,“ Amalie pocítila cukání v pochvě a při výstřiku semene vyvrcholila a kroutila tělem, jak si zvyšovala dosaženou rozkoš.

Muž v ní zůstal zaražený, dokud mu ocas nezměkl, pak ji spustil nohy a sledoval čůrek semene a šťáv vytékající jí z klína. Pak zvedl hlavu a jeho pohled se střetl s Cecílii! Oba se na sebe chvíli zaraženě zírali, než dívka bleskově zmizela a muž se svalil vedle oddychující Amalie. Sám toho měl dost.
„Ach… jsi skvělý… mohu s tebou ještě někdy počítat?“ vzdychla uspokojená Amalie.
„Jistě… dej mi vědět před Hedviku,“ děl dragoun, jinak podporučík Hans Snittlauch z 11. pluku císařských dragounů.

Urostlý, mladý voják měl rozsáhlou sbírku milenek, vesměs osamělých a opomíjených neuspokojovaných žen a manželek i několik mladých panen a nebránil se dalším záletům. V sexu byl výkonný s patřičnou výdrží a před vdavkami či jinými problémy ho chránila jeho profese. Kdyby požádal o přeložení, bylo by mu vyhověno a nikdo by se nedozvěděl kam. Ženy a dívky s tím musely počítat a jestli ne, nebyl to jeho problém.

Nyní tedy mezi jeho nové milenky přibyla přítelkyně hraběnky Doksanské. Rozhodně za další hřích stála. Kdo ale byla ta holka co je pozorovala? Služebná, či snad dcera, má-li nějakou?
„Jaký je tvůj stav? Jsi vdova, či provdána?“ zeptal se.
„Proč tě to zajímá?“
Hans se pousmál.
„Nic tím nesleduji, jen s kým mám vlastně tu čest? Hedvika hovořila o přítelkyni, ale nic více o tobě nevím… jsi-li vdána, co rodina? Tak proto, budeme-li se vídat častěji.“
„Jsem manželkou dvorního rady, více vědět nepotřebuješ. Scházet se budeme jen tady, chápeš, že na čaj o páté tě domů nepozvu,“ odvětila Amalie a začala se oblékat. Hans nenaléhal dál. Netušil, že brzy se to dozví, ale jinak než by ho kdy vůbec napadlo.

***

Cecílie seděla v pokoji a tvářila se vesele. Konečně viděla na vlastní oči styk, jak muž strká tu svoji věc do ženy. Sice ji trochu děsila velikost mužova údu, ale když spatřila matčinu slast, pochopila, že ji to nebolí. Nakonec se o svůj zážitek podělila s Jarmilou. Pochopitelně zamlčela, koho viděla, ale jinak to popsala podrobně.
Jarmila souhlasila, že pro ženu se jedná většinou o příjemné chvíle, jen je třeba muže řídit podle svých potřeb a ne jak chce on. Tedy rychle a jen na zádech s mužem mezi rozevřenými stehny.
„A poprvé… jaké to je?“ zajímalo Cecílii.
„No, slečno… jak pro koho. Mě to trochu bolelo. To víte. Prý je tam nějaká blanka a ta se musí údem prorazit,“ odvětila Jarmila. „To je ta ztráta věnečku, jak se říká.“
„A potom?“
„Pak už je to rozkoš, slečno, alespoň já to tak zažívám,“ zrudla Jarmila.
„To potvrzuje, co jsem viděla,“ souhlasila Cecílie. „Co myslíš, je lepší jít do manželství jako panna, nebo ne?“
„Tradice vyžaduje vaši počestnost, slečno! Jak by váš manžel nesl pomyšlení, že někdo jiný už do vaší brány lásky vstoupil a co kdyby tam zasel život? Víte, muži jsou v tomto velmi nesmlouvaví. Oni mohou navštěvovat veřejné domy s konkubínami, říkají tomu schůzky na zkušenou, ale pokud žena ulehne s nějakým mužem před manželstvím, je pošpiněna a mnohdy už se ani nevdá.“
„A ty?“
„Já? Jsem jen služebná. Pokud se vdám, tak za mnoho let, až ušetřím nějaké zlatky a v mém případě netřeba čekat na prince na zlatém koni.“

Toho večera usínala Cecílie s přesvědčením, že ona si své panenství až do svatby rozhodně ochraňovat nehodlá.

***

Jakmile zastihla matku opět v dobrém rozmaru, přiměla ji k rozhovoru jen mezi čtyřma očima.
„Viděla jsem vás,“ pronesla a Amalie nechápavě zvedla obočí.
„O čem to, probůh, hovoříš?“
„Tam u rybníka. Ty a ten dragoun. Oddávali jste se hříchu. Podrobnosti chceš taky slyšet? A slova „můj hřebečku“ třeba…“
„Zadrž!“ zasyčela Amalie vyplašeně a hned se rozeštkala.
„Ano… hřešila jsem… ale… to je ono koření života, o němž jsem ti vyprávěla… s tvým otcem už nic není. Neuléhá se mnou a já… jsem velmi osamělá a potřebná… citu… něhy… pohlazení. Baronka mi sama poradila co s tím a dohodila i svého milence. Je opravdu úžasný… co s tím chceš dělat?“ zvedla na dceru uslzený pohled. „Neřekneš to otci, že ne?“
„Dopřeješ mi ho. I já chci okusit jeho sílu,“ řekla Cecílie pevně.
Amalie čekala všechno, jen ne tohle!
„Jak tohle můžeš po mě chtít? Vždyť jsi panna!“ vykřikla.
„Jsem, ale už nechci být,“ odvětila Cecílie trucovitě.
„To nejde! Až se vdáš, poznáš spaní s mužem. Dříve ne! Jsi dívka z dobré rodiny a žádná děvka!“ křičela Amalie hystericky.
„A ty můžeš bejt děvka, drahá matko? Jsem zvědava, co na to řekne otec,“ vyštěkla Cecílie pomstychtivě a tím zarazila matce vodu na mlýn.
Ta jen zalapala naprázdno po dechu a cítila, že prohrála. Čest její dcery bude pošpiněna díky jejímu románku s vojákem. Až nebude pannou, zájemců o její ruku ubude, ale vlastně, bude to velkou závadou? Doba kráčí vpřed mílovými kroky, mnozí mladí spolu obcují již před svatbou… Ať tak či tak, stejně nemá jinou možnost.
„Tak dobrá,“ kapitulovala Amalie. „Sjednám ti tu schůzku. Ale nečekej nějaké velké štěstí a rozkoš. Hans je štědře vybaven a ty jsi panna. Nevím, zda-li bude s tebou ztrácet čas nějakým mazlením. A zda vůbec tě bude chtít.“
„Zařiď to, matko,“ děla Cecílie a tvářila se odhodlaně, ač uvnitř v ní byla malá dušička a moře obav a strachu.

***

Hraběnka Doksanská sjednala schůzku s Hansem přesně dle požadavku Amalie. V daný čas na známém místě. Řekla mu to ve chvíli, kdy od ní odcházel po společně strávené noci.
Hrabě byl celý týden pryč, takže Hans nenasytnou Hedviku šoustal celou noc. Udělal se sedmkrát a zdálo se, že posledním číslem, které ho už vůbec nebavilo, dosáhla i Hedvika svého definitivního uspokojení. Jinak se vždy vrhala na jeho zařízení a ústy i rukou ho hned ladila do potřebného postoje a tvrdosti.
Nyní jen oddychovala a usmívala se nad prožitým orgasmem. Hans se obrátil na bok a v tu ránu vyčerpáním usnul. Milenci pak spali až do oběda, odpoledne se Hans musel vrátit do kasáren a přitom vyslyšel prosbu o schůzku od Amalie, ženy dvorního rady Bergmanna.

***

Na schůzku se Cecílie vypravila vybavena radami od Jarmily a celá nervózní a rozechvělá čekala na travnatém plácku na svého milence. Ten byl velmi i když mile překvapen její osobou a hned poznal, že ona je tou dívkou, jež je minule pozorovala.
„Kdo jsi, krásná slečno?“ políbil jí dvorně ruku a představil se.
„Cecílie… Cecílie Bergmann,“ zněla odpověď.
Tak tedy dceruška Amalie a Hans hned pochopil, že o schůzku zjevně požádala ona matčiným jménem, neboť, že by s ní byla domluvena bylo nepravděpodobné.
„O co ti jde? Jistě si tu nechceš vyprávět pohádky?“
Cecílie se neurazila.
„Jsem dospělá, jestli ti jde o tohle. Viděla jsem vás tu onehdá s matkou a přeji si také zažít tu slast, jíž si ji obdařil.“
„Tys ještě nikdy… neměla… muže?“
„Ne. Dnes to bude poprvé.“
Hans nebyl zrovna nadšený, ale nechtěl dívku zklamat, která se dobrovolně oddá muži, který není a nebude jejím manželem a odevzdá mu, co měšťanské dcerky mají pečlivě střežit a uchovávat? Bude jen muset být opatrný a něžný.

„Mohu tě políbit a svléknout?“ navrhl a dívka kývla.
Během líbání ji uvolnil šaty, rukou prohmátl malá ale pevná prsíčka, dívka táhle vzdychla a bradavky jí ztvrdly a napřímily se. Cecílií projel příjemný mrazivý pocit slasti a položila se na záda, jak na ni pomalu tlačil. Hans se zbavil košile, stáhl si kalhoty jen aby si uvolnil ztopořený klacek a pak jí nalehl mezi pokrčené roztažené nohy.
„Buď opatrný,“ zašeptala Cecílie s obavou v očích a Hans nasadil žalud na pysky a pomalu zatlačil.
Šlo to jen pozvolna, dívka nebyla příliš uvolněná a hned začala bolestně sykat. Hans ale nehodlal její utrpení prodlužovat. Tlačil se do ni dál a když se začala zmítat „ne… já nechci… neee,“ přirazil prudce a prorazil její nevinnost.
„Ach… oááááách,“ vykřikla bolestí a cítila, jak se do ni tlačí něco velkého a bylo to bolestivé a nepříjemné.
Hans strojově přirážel, cítil tření i stahy úzké panenské pochvy a v poslední chvilce opustil její lůno a semeno jí vycákal na břicho. Mezi jejími roztaženými stehny viděl koláč krve, no, nebyl to hezký pohled.
Cecílie plakala, protože takhle si to nepředstavovala a nakonec obětovala spodničku na očistění klína i jeho údu od panenské krve.
„Promiň,“ zmohl se Hans na omluvu. „Nečekal jsem, že to bude takové bolestné.“

Cecílie neměla co říci. Pannou sice již nebyla, ale na další milostná dostaveníčka chuť rozhodně neměla. Cítila jen bolest a ta krev… Tohle musí probrat s Jarmilou.
„Už mě nevyhledávej a schůzky s matkou taky skonči, nebo to povím otci,“ řekla, když se rozcházeli.
Hans jen pokrčil rameny, vsedl na koně a odcválal, aniž jí věnoval jediný pohled.

***

Cecílie se doploužila domů a dělala jakoby nic. Amalie věděla, že dcera prožila svoje „poprvé“, ale na nic se nevyptávala. Stižena vinou sama byla rozhodnuta pletky s dragounem ukončit. Cecílie se vrátila do role pokorné a cudné dcery dvorního rady.
O rok později jí rodiče vybrali manžela, obchodníka, vdovce ve středním věku. Tomu se Cecílie zalíbila a byla takřka ruka v rukávu, dokud nezjistil, že dívka není počestná. Cecílie se mu ochotně oddala v loži ještě před svatbou, protože muž se jí vcelku líbil a bylo jí to jedno a on nechtěl kupovat zajíce v pytli.
Ze svatby sešlo a Cecílie si nakonec vzala vrchního komisaře Huttlera, který ve věku 76 let již nebyl schopen sňatek řádně konzumovat.
Když po třech letech zemřel, stala se Cecílie bohatou vdovou a žádanou partii, kdy panenství již nikdo nevyžadoval. Jak dopadla, kdo ví?