Noc nevěsty 03 – únos.

Dveře pokoje se za námi zavřely. Aňa zůstala stát opřena o dveřní rám a hledala za zády klíč.
„Co děláš?“
„Zamknu, aby nás nikdo nerušil,“ odpověděla a otočila klíčem v zámku.
„Neblázni, nezamykej. Budou tě hledat, a kdyby zjistili, že jsme se tady zalígrovali, bude zle,“ varoval jsem ji před jejím počínáním.
Otočila se ke dveřím a odemkla.
„Ty mne nemáš vůbec rád,“ řekla mi vyčítavě a posadila se vedle mne na lůžko.

Porovnala si svatební šaty, aby si je nezmačkala. Mlčky jsme si hleděli do očí. Na chodbě bylo stále ticho. Ženich zřejmě novomanželku nepostrádal.
„Holky mě určitě hledat nebudou. I kdyby mě viděly s tebou odcházet, budou mi to přát,“ přerušila Aňa ticho.
„A co ten tvůj?“ zeptal jsem se.
„Vždyť si to viděl. Napájí se k kamarádama a o mně snad ani neví,“ postěžovala si Aňa.
Na chodbě bylo stále ticho.

„No vidíš, co jsem ti říkala. Ten snad ani neví, že vedle něj nejsem.“
Opřela si o mě hlavu. „Jeffe, já jsem se asi neměla vdávat.“
V očích se jí objevily slzy.
„Tak proč jsi si s ním začínala?“ divil jsem se.
„To bylo na večírku. Znáš to. Alkohol a taky jsem zatoužila po klukovi, a bylo to,“ líčila mi, jak se se svým manželem seznámila.
Objala mě oběma rukama kolem krku a naplno se rozbrečela.
„Tak nebreč,“ hladil jsem ji po vlasech. „Máš tu přece mne,“ snažil jsem se ji ukonejšit a pohladil ji po vlasech.
Aňa se ke mně přivinula ještě těsněji, snad proto, že ve mně cítila oporu, snad proto, že jsem jí svým věkem připomínal otcovskou náruč, kam mohla kdykoliv utéci pro pomoc.

V tu chvíli se rozletěly dveře a mezi nimi stál její manžel, ještě se dvěma kumpány v zádech.
„Tak tady jsi, ty čůzo,“ rozkřikl se na Aňu. Stál sotva na nohou.
„Já tě hledám jak blbec a ty se tady objímáš s tím dědkem.“
„Tak to stačí,“ vylétl jsem z lůžka a postavil se proti němu. „Nic špatného tady nedělá. Únos nevěsty patří ke svatbě. Ty místo toho, abys ji normálně hledal a vykoupil si ji, chováš se tady jako blbec,“ snažil jsem se mu vysvětlit situaci.
Aniž mě vyslechl, odstrčil mě, až jsem narazil na zeď.
„Uhni.“
Hrnul se s napřaženou rukou k Aňe.
„Sáhni na ní, a rozbiju ti držku,“ odrazil jsem se od stěny a stál jsem opět proti němu. Mávl jen rukou, uchopil Aňu za rameno a táhl ji do restaurace. Oba bodyguardi ho následovali.

Zůstal jsem v pokoji sám. Incident mi tak rozhodil náladu, že jsem klesl do křesla a bezmyšlenkovitě koukal do zdi. Vůbec se mi nechtělo dolů.
Trvalo dlouho, než jsem se vrátil mezi svatebčany.

Aňa seděla vedle svého muže, který s partou kamarádů likvidoval láhev alkoholu, a nepřítomně koukala kamsi do neznáma. Jen jsem zakroutil hlavou a sedl si ke švagrovi.
„Kde jsi byl celou dobu?“ zeptal se, marně však čekal na odpověď.
„Docela jsem dostal chuť na něco tvrdšího, než je cola.“
„Končí ti služba, dneska už nikam nepojedeš,“ rozhodl švagr a nalil mi skleničku. Otočil jsem ji do sebe na jeden lok. Snad mi alkohol vrátí náladu a zapomenu na to, co se před chvílí odehrálo nahoře.

Snažil jsem se dohnat ostatní, abych se dostal do všeobecně dobré nálady a alkohol mi začal celkem zdárně stoupat do hlavy.
Rozhodl jsem se nadýchat trochu čerstvého vzduchu a vyšel jsem na chvíli na terasu motorestu. Byl tu nejen zdravý vzduch, ale taky krásný výhled do okolí. Opřel jsem se o zábradlí a zakoukal se do panoramatu krajiny, vesničky v zářezu mezi kopci a lesem na horizontu. Ucítil jsem dívčí prsa na zádech.

„Jeffe, ty se mi vůbec nevěnuješ,“ uslyšel jsem za sebou něžně vyčítavý hlas Šárky. „Ty jsi na mě zapomněl.“
„Ale nezapomněl, musím se věnovat taky ostatním.“
„Nebudeš mi to věřit,“ tiskla se na mě dále Šárka, „ale už to na mne zase jde. Nevyjedeme si k lesu?“ škemrala.
„Šárinko, kočičko, nechci tě zklamat,“ vymlouval jsem se, „ale už tolik nevydržím jako za mlada.“
„To je škoda,“ smutně odcházela zpět do sálu. Neměl jsem po incidentu s manželem Ani zrovna na tyto věci chuť.

Nad vesnicí se začal snášet soumrak, v sále rozsvítili lustry, aby svatebčané na sebe lépe viděli. Několik z nich se rozloučilo a počet lidí se pomalu zmenšoval. Nakonec zůstala parta nejstatečnějších, kteří společně přeřvávali muziku. V jiném koutě svorně diskutovala skupina chlapů za přičinlivé pomoci svých manželek. Skupina mladých okupovala parket. U jednoho ze stolů polehával na politém ubruse novomanžel.
„Možná, že by bylo nejlepší ho odvést do postele. Ten už dneska skončil,“ navrhl švagr.
„Mám ho odvézt?“ nabídl jsem se.
„Ne, já ho dovedu. Stejně nemůžeš řídit, už jsi něco vypil a za průser to nestojí. Vždyť je to jenom kousek.“

Díval jsem se za nimi z terasy, jak ho ještě s jedním ze svatebčanů odvádí do nedalekého domku.
„Ani já už nebudu moc pít, zítra se vracím domů,“ rozhodl jsem se ještě chvíli posedět.

Avšak dobrá nálada, kterou jsem měl před incidentem, se už nevrátila. A tak jsem se po chvíli se všemi rozloučil a vykráčel do svého pokoje v prvním patře motorestu.
Sundal jsem si jen sako a natáhl se do nerozestlané postele a nechal na sebe proudit večerní vánek z otevřeného okna.
Měsíc zvědavě nakoukl dovnitř, aby dal vědět, že doba už značně pokročila. Otřásl jsem se chladem a raději okno zavřel.

Vracel jsem se k lůžku, když jsem uslyšel slabé zaklepání.
Kdo to může být v tuto noční dobu?
Otevřel jsem dveře.
Na chodbě stála Aňa. Už neměla na sobě svatební róbu, ale lehoučké přilnavé šaty.
„Pustíš mne dál?“ zeptala se.
Ustoupil jsem, aby mohla dovnitř.
„Proč nejsi s tím tvým? Co svatební noc?“ byl jsem zvědavý.
„Jakápak svatební noc. Leží v posteli na břiše a neví o sobě. Tak takhle jsem si to nepředstavovala,“ začala zase nabírat. „Můžu zamknout?“ vrátila se zpět ke dveřím.
Mlčky jsem přikývl.

„Přišla jsem se rozloučit. Něco mi říká, že tě zase dlouho neuvidím.“
Uchopila šaty za okraj sukně, zvedla si je a začala přetahovat přes hlavu. Seděl jsem na posteli a mlčky pozoroval vzrušující svlékací scénu. Nakonec si stáhla kalhotky a stála přede mnou úplně nahá.
„Vlez si pod peřinu, ať ti není zima,“ poodhrnul jsem přikrývku.
„Pojď ke mně,“ vyzvala mne a odhodila si z těla cíp peřiny.
Nelenil jsem a na oplátku jsem jí předvedl svůj striptýz.
Přitiskla se ke mně. Mlčky jsme leželi a oba se dívali do stropu, na kterém se občas objevily pruhy od světel projíždějících aut, ve směru k okresnímu městu.

Na údu jsem ucítil její teplou dlaň. Uchopila ho něžně do ruky a přetáhla kůžičku přes žalud. Můj nenechavec se začal probouzet k životu. Oplatil jsem jí něžnost vložením své ruky mezi její stehna. Hladil jsem její vyholené pohlaví a vnímal teplo, vycházející z jeho nitra.
Obrátila se ke mně bokem, aby měla snadnější přístup k mému kopí a jemně mi ho začala honit. Ani mé nenechavé prsty nezahálely a jeden z nich začal vnikat do pochvy.
Mlčky si na mne obkročmo sedla, aniž pustila z ruky mé stojící mužství a špičku žaludu navedla k okraji rozevřených pysků.
Začala na mne nasedávat, a nechala ho vnikat hluboko do nitra ženství. Opět se nadzvedávala a jako píst ze sebe vytahovala úd, aby ho vzápětí nechala proniknout ještě hlouběji.
Bradavky svých prsů nechala schválně houpat nad mými ústy a nabízela je k mazlení. Neodolal jsem a střídavě jsem je bral mezi rty a sál. I já jsem tušil, že se zase dlouho neuvidíme a snažil jsem se být k ní co nejněžnější. Vzrušení se blížilo k vrcholu.
Naposled na mě nasedla a pak jsem jen cítil stahy vagíny, a to jak nasávala vystřikující semeno.
Po dlouhé chvíli se ze mne svalila, převrátila se na bok, a přitlačena ke mně nahým teplým zadečkem, usnula.
Ležel jsem na zádech a ještě dlouho se díval do bílého stropu, než i mně se začala zavírat víčka.

Probudil jsem se do nedělního rána. Pohled na hodinky říkal, že jsem to trochu přehnal. Bylo devět.
Vyleželý dolík od Ani byl prázdný. Ani nevím, kdy odešla. Rozhlédl jsem se okolo, zda mi nenechala nějaký vzkaz.

Se šaty na ramínku v jedné a taškou v druhé ruce jsem sešel do přízemí, a hledal někoho z obsluhy motorestu. Hovor mě dovedl do kuchyně. Zde jsem zastihl i vedoucího.
„Odjíždíte?“
Přikývl jsem a zeptal se, co dlužím.
„Účet nepotřebuji,“ dal jsem mu dvoutisícovku do ruky.
„Snídat nebudete?“
„Díky, nemám ještě hlad,“ odpověděl jsem mu již u auta.
Ohlédl jsem se ještě naposled na místo posledního milování s Aňou a nastartoval.

Když jsem projížděl kolem Anina domu, přibrzdil jsem a přemýšlel, zda se s ní mám ještě rozloučit.
Raději ne. Šlápl jsem na plyn a rozjel se směrem k domovu.