Noc nevěsty 04 – epilog

Poslední domky vesnice, v které Aňa bydlela, mizely v průhledu zadního skla automobilu a kolem mě míjely stromy smrkového lesa, kterým jsem právě projížděl. Měl jsem hlavu plnou zážitků a neustále jsem si jako smyčku promítal příběh předchozích dnů. Nepřemýšlel jsem nad dopravní situací. Silnice byly skoro prázdné, nedělní krásné dopoledne lákalo k lenošení, a kdo nemusel, nikam raději nevyjížděl.

Po několika hodinové cestě jsem nakonec zastavil před svým pražským bytem.
Klíč zarachotil ve vchodových dveřích. Ramínko se šaty letělo na jednu stranu, taška s věcmi na druhou.
Dopadl jsem na pohovku, rozhodil nohy, rozepnul pár knoflíků košile u krku, vypnul mozek a díval se do bílého stropu.
Tak to je asi definitivní tečka za několikaletým, byť občas přerušovaným vztahem s Aňou. Našpulil jsem rty a pokýval hlavou.

Zavřel jsem znovu oči a opět si promítal vzpomínky ze svatebního dne.
Přede mnou prošla Šárka se zážitky našeho milování u lesa, i zajímavá blondýnka z příbuzenstva ženichovy strany, která během dne změnila několikrát účes od rozpuštěných vlasů, po rozkošně svázaný drdůlek, který jen více zvýraznil její svůdnost. Když se při tanci, již ovlivněna vínem, usmívala a přímo vyzývavě vlnila tělo, nemohl jsem od ní odtrhnout pohled. Škoda, že jsem se s ní nestačil seznámit.

Příjemné vzpomínání mne ještě provázelo celý zbytek dne.
S neodvratnou pravidelností přišlo pondělní ráno a s ním všední starosti nadcházejícího týdne a vzpomínky na svatbu se začaly pomalu vytrácet z mysli.

***

Skoro po třech letech mě osud zavál opět do míst, kde jsem prožil svatební den mé bývalé lásky. Těch několik kilometrů, které jsem musel sjet z plánované trasy, lehce svému zaměstnavateli vysvětlím.
Na poslední chvíli jsem stačil zapnout blinkr a odbočit na okresní silnici, která vedla k vesnici s motorestem na kraji obce.
Na parkovišti u motorestu jsem zastavil, vystoupil z auta a nadechl se čerstvého vzduchu s vůní okolních lesů.
Nic se tu za těch pár let nezměnilo. Ani ta cesta, která se klikatila mezi domky, ani ty stromy kolem ní.

Nechal jsem auto stát na parkovišti a vydal jsem se tou klikatou cestičkou směrem ke vsi. Zastavil jsem se u domku sestry. Okna zavřená, vypadalo to, že není nikdo doma. Nahlédl jsem přes plot na dvorek.
Na písku si hrála asi tak tříletá holčička. Drobná blondýnka a modrýma očima. Že by to byla Anina dcera?
Zahlédla mne a přiběhla k plotu.
„Hledáte někoho?“ zeptala se.
„Asi maminku,“ odpověděl jsem.
„Maminka je v kostele,“ zvědavě si mě prohlížela.
„V kostele?“ divil jsem se.

Otevřely se dveře a na zápraží se objevila sestra.
„Ahoj brácho, co tady děláš?“ rozhodila ruce. „Pojď přece dál.“
„Je tady Aňa?“ stále jsem si prohlížel malou dívenku.
„Je. Počkej, dojdu pro ní do kostela. To je její dcerka Anička,“ pohladila malou po vláscích.
„Co mají všichni s tím kostelem?“ vrtalo mi hlavou.
„To je dobrý, chci jí překvapit,“ vykročil jsem k místnímu kostelu.

Potichu jsem otevřel těžké dubové dveře a nahlédl dovnitř. Zavanul na mě chladný vzduch a typická vůně kadidla.
Rozhlédl jsem se po kostelní lodi, zda nezahlédnu Aňu . Kostel byl prázdný.
Teprve po chvíli jsem si všiml ženské postavy, která na oltáři utírala prach.
To nebude Aňa. Byla ke mně obrácena zády, silnější postavy, v kalhotech se kšandami, s vlasy svázanými do culíku.

„Aňo?“ zavolal jsem nesměle do kostelního ticha.
Žena u oltáře se otočila.
Byla to ona. Aňa.
V prvé chvíli jsem jí vůbec nepoznal. Kde je ta štíhlá, krásná blondýnka, se kterou jsem se před třemi lety loučil?
Přede mnou stála, řekl bych, tlustá paní s neupravenými vlasy.
„Ahoj strejdo, co tady děláš?“ zeptala se skoro nezúčastněně.
„Jedu okolo, a tak jsem si řekl, že se na vás podívám.“
„Už jsi byl u nás? Počkej tam, já za chvíli příjdu, jen co to tady poklidím.“

Obrátil jsem se a vyšel z kostela. Byl jsem rád, že jsem opět na čerstvém vzduchu.
Anina změna mě tak překvapila, že jsem se z toho nemohl stále vzpamatovat.

Seděl jsem v kuchyni u šálku kávy a poslouchal vyprávění své sestry.
„Anička se zanedlouho po svatbě rozvedla. Nedalo se s ním žít. Dával přednost kamarádům a chlastu. Nemohli jsme čekat nic jiného, než, že to takhle dopadne. A tak je Anička i s dítětem u nás. O práci nezavadí a tak je ráda, že sehnala úklid v kostele.“
Otevřely se dveře a do místnosti vešla Anina dcerka.
„To je náš poklad. Anička po mamince. Pozdrav strejdu.“
„My už se známe, viď,“ odpověděla malá a sedla si vedle mne.

„A co ta Šárka,“ vzpomněl jsem si na milostnou příhodu z Aniny svatby.
„Ta taky dopadla špatně. Po škole nemohla sehnat žádnou pořádnou práci a tak teď prodává v konzumu na návsi,“ vysvětlovala mi sestra.

Už mne tady nic nedrželo.
„No nic, musím jet,“ zvedl jsem se od stolu.
„To nepočkáš na Aničku?“ zdržovala mne sestra.
„Až příště. Teď opravdu pospíchám.“
Ještě jsem poslal vzdušnou pusinku malé Aničce a vyšel z domu.

Cestou k autu jsem se ještě zastavil v místní prodejně potravin, abych si koupil nějaké pití na cestu.
Za pultem stály dvě prodavačky.
„Dobrý den. Budete si přát?“ zeptaly se.
„Šárka?“ vznesl jsem dotaz.
„To jsem já,“ odpověděla jedna z nich.
„Nepoznáváš mě? Já jsem z Aniny svatby. Ten co si s ním, no víš co?“
„Nic mi to neříká,“ dívala se na mne nepřítomným pohledem. „Tenkrát jsem toho vypila trochu víc a moc si nepamatuju. Tak co to bude?“
Odcházel jsem z prodejny s láhví minerálky v ruce.

Konečně jsem seděl v autě. Zadíval jsem se do zpětného zrcátka s otázkou, proč mě Šárka nepoznala. Jsou to přece jen tři roky. Na skráních mi začínají prokvétat šediny, ale to nic neznamená.
Musím se smířit s blížícím se stářím.
„Odjezd,“ zavelel jsem si a byl jsem docela rád, že mám ves za zády.

Zastavil jsem u blízkého lesa, abych si ulevil.
Odešel jsem několik kroků do lesa, aby na mě nebylo tolik vidět, vyndal úd z kalhot a začal dlouze močit.
Podíval jsem se dolů.
„Tak kamaráde, musíš si pomalu začínat zvykat na mou ruku.“