Nové zaměstnání 02 – Příhoda ve skladu

„Je někdo v pokladně? Rád bych zaplatil,“ netrpělivě přešlapoval zákazník u pokladního pultu v prodejně nábytku, když právě kolem procházela Monika.
„Vy jste pokladní?“ obrátil se muž k ní z dotazem.
„Promiňte,“ přišla Monika s okamžitou vymlouvavou odpovědí. „Hned vám ji zavolám,“ a odeběhla do zázemí prodejny hledat Šárku.

„Holky, nevíte, kde je Šárka,“ zeptala se hloučku dívek, stojících na chodbě.
„Viděla jsem ji jít do skladu,“ hlásila jedna z nich.
„Kde je tady sklad,“ točila se Monika bezradně v chodbě.
„Támhle na konci, ty kovové dveře,“ ochotně jí ukázala směr, táž prodavačka. „A nezapoměň zaklepat,“ řekla si potichu pro sebe.
Všimla si totiž, že před několika minutami ve skladě zmizel i vedoucí prodejny.

Monika otevřela velké kovové dveře. Rozlehlé skladové prostory byly byly doslova napěchovány krabicemi nábytku, uložené sedací soupravy i kusový nábytek tvořily doslova nepřehledné bludiště s mnoha kouty, ve kterých se mohl kdokoli lehce schovat.

Nejprve chtěla zavolat Šárčino jméno, ale pak si to rozmyslela. Uslyšela totiž nedaleko za hromadou papírových krabic, podezřelý šramot.
Ve zlé předtuše se potichu vydala za zvukem.
Čím více se blížila k onomu místu, tím zřetelněji slyšela hovor dvou osob, ženy a muže.

„Neblázni Pepo. Říkám ti, že dneska to nejde,“ poznala hlas své kolegyně.
„Proč? Ty máš poslední dobou pořád nějaké výmluvy. Podívej, to už je k nevydržení.“
„To je přece vedoucí prodejny,“ domyslela si Monika, když uslyšela jeho příjemný hlas.
„No tak, opravdu to nejde,“ zaslechla opět rezolutní odpověď Šárky. „Ráno jsem to dostala, už to chápeš?“
„No a co já teď, to si ho mám vyhonit?“ odpověděl rezignovaně mužský hlas.
„Tak ukaž, nějak to vyřešíme. Jinak bych to s tebou nevydržela,“ zašeptala Šárka.

Nastalo ticho. Jen mlaskavé zvuky a šéfovo vzdychání dávalo tušit, co se za hromadou krabic odehrává. Monika udělala ještě několik tichých kroků, když škvírou mezi nábytkem uviděla následující scénu.
Šárka klečela před vedoucím prodejny a v ústech měla jeho žilnatý penis.

„To snad ne! Šárka! Od té bych to vůbec nečekala. Cos mi to kamarádko udělala?“ prolétalo hlavou Monice. „Proč? Proč?“
„To není tak, jak si to myslíš,“ rozeběhla se za ní Šárka. „Počkej, já ti to vysvětlím.“
„Nech mě!“ odsekla jí Monika. „U pokladny na tebe čeká zákazník!“

Po chvíli vyšel ze skladu i vedoucí. Proplížil se kolem hloučku prodavaček, sledován jejich zvědavými pohledy a zmizel ve své kanceláři.
Následný šepot a potutelný smích dával vědět o čem se v té chvíli skupinka prodavaček baví.
Monika stála stranou a nezúčastněně vstřebávala to, co před chvíli viděla. Bylo jí z toho do pláče.
Měla trochu jiné představy o jejím vztahu k šéfovi, a to se jedním okamžikem zbortilo.
„Já hloupá jsem si na něho myslela,“ honilo se jí hlavou, „a on zatím se Šárkou. No hezky to v té nové práci začíná.“

V tom se otevřely dveře kanceláře vedoucího a zevnitř se ozvalo: „Moniko, můžete prosím, na chvíli?“
„Posaďte se,“ ukázal Monice na křeslo, když vstoupila do kanceláře.
Včera tu seděla nadšená, s tím, jak se jí tu bude líbit a dnes by se nejraději sebrala a utekla. Její představa, jak bude hezky s novým nadřízeným vycházet, se rázem rozplynula po tom, co viděla ve skladu.

„Mrzí mě to, co jste před chvílí viděla a chtěl jsem vás poprosit, abyste o tom mlčela,“ začal se nesměle omlouvat.
„To myslíte před holkama?“ zeptala se Monika. „Nezdá se vám, že ony to ví?“
„No, před nima taky, ale hlavně mimo prodejnu,“ zadíval se na ni prosebně svýma modrýma očima.

„Ty jeho oči jsou tak uhrančivé,“ pomyslela si Monika, „proč já blbá jsem tak slepá, že mu snad odpustím.“
V tu chvíli se viděla jak sama před ním klečí a místo Šárky má ona jeho přirození v ústech.
„To se mi ještě nikdy nestalo,“ přemítala dál. „Místo toho, abych ho nenáviděla, mám po tom všem ještě takové myšlenky. Kdyby ho teď vytáhl, určitě bych neodolala. Já bych snad byla schopná Jirkovi zahnout.“

Zvedla hlavu a zadívala se vedoucímu do očí.
„Slibuju,“ zašeptala.
„Děkuju, a já taky slibuji, že to s Šárkou skončím,“ rozzářil se mu zrak.
„Proč mi slibuje, že to se Šárkou ukončí?“ kroutila hlavou Monika. „Mně je to přece úplně jedno.“
Nebylo.
Ve chvíli, kdy už brala za kliku, uslyšela tiché: „Moniko.“
Otočila se.
Vedoucí k ní udělal několik kroků, oběma rukama jí uchopil hlavu.
„Děkuji,“ a vtiskl jí na ústa polibek. Měl to být polibek poděkování a smíru, ale Monika instinktivně otevřela ústa a jejich jazyky se na chvíli propletly.

Monika vyšla z kanceláře a hlava se jí motala. S takovým hapy endem nepočítala. Rázem bylo všechno odpuštěno.
„Nezlobíš se na mě?“ omlouvala se jí u pokladny Šárka.
„Nemáš se mi za co omlouvat,“ usmířeně se na ni Monika usmála. „To byl tvůj problém,“ odpověděla.

„Tak jak bylo dneska v práci?“ zeptal se manžel Jirka, když v předsíni odložila kabelku a boty.
„Normálka,“ odpověděla a v kuchyni sháněla něco k jídlu. „Mám hlad jako vlk.“
„Přeci mu nebudu vyprávět, co se mi dnes stalo,“ řekla si pro sebe.

Bylo již pozdě večer, když vyšla Monika z koupelny, omotaná jen osuškou kolem nahého těla.
Jirka již čekal v posteli, nažhavený na každodenní milování.
„Pojď ke mně do pelíšku. Podívej, jak už se na tebe těší,“ odhrnul přikrývku a ukázal manželce trčící kopí.
„Nezlob se miláčku, dnes z toho nic nebude,“ odpověděla nezúčastněně Monika, lehla si a otočila se k Jiřímu zády.

Měla ještě plnou hlavu toho, co dnes viděla, ale hlavně stále cítila na rtech Josefův vášnivý polibek.