Nové zaměstnání 01- první den v práci

Rušný pracovní den se pomalu blížil ke svému konci. Množství nově přicházejících zákazníků se tenčilo. Někteří si přišli jen zkrátit chvíle zevlování po městě, někteří přišli načerpat inspiraci pro změnu vybavení ve svém bytě, jiní se jen přišli ochladit do příjemného stínu z horkem rozpálené ulice slunného letního dne.
Pokladní již přepočítávala denní tržbu a připravovala pokladnu k uzavření, ostatní prodavačky obcházely výstavní plochy prodejny a snažily se zákazníky nenápadně upozornit na ukončení prodejní doby.

Monika postávala sama nedaleko pokladny a pozorovala pokladní, která počítala tržbu. Ta bankovky skládala do úhledných balíčků a přelepovala je páskami.
„Nebylo toho na tebe dnes moc?“ otázala se jí pokladní Šárka, když zvedla zrak od bankovek.
„Docela jo,“ přiznala se Monika. „To víš, první den v nové práci. Bude to chvíli trvat než si zvyknu a všechno se naučím.“
„Neboj,“ uklidňovala ji Šárka. „Jsme docela dobrá parta, stejně starý holky, uvidíš, že mezi nás brzy zapadneš.“
„A co, jaký je vedoucí?“ začala vyzvídat Monika.
„Pepa? To je fajn chlap a docela hezký. Má akorát jednu vadu, je na ženský,“ přiznala Šárka.
„Jak to víš?“
„No, vím to,“ sklopila Šárka zrak. „My o vlku a vlk za dveřmi,“ mírně pokynula hlavou ke dveřím kanceláře.

Mezi nimi se objevil vedoucí prodejny.
„Šárka nekecala,“ napadlo Moniku, když si šéfa prohlížela. Neviděla ho poprvé. Již dopoledne s ním jednala, když ji přijímal, ale to si ho ze samého studu nevšímala.
Teď, když vedoucí s Šárkou uzavíral pokladnu, měla možnost si ho konečně nerušeně prohlédnout.
Muž tak kolem čtyřiceti, ne zrovna moc vysoký, ale docela štíhlý, s bíbrem, ve kterém se už tu a tam objevil šedý vous, zrovna tak jako na skráních ve vlasech prosvítaly bílé vlasy. To mu dodávalo zvláštní vzhled a charizma, které okamžitě zaujalo každou ženu.
„Tomu asi žádná neodolá, i kdyby chtěla,“ napadalo Moniku a cítila, jak jí rudnou tváře.

„Tak co Moniko, jak se vám líbilo první den v práci?“ oslovil ji a usmál se na ni.
Při tom obnažil dokonale bílý chrup zdravých zubů. To na Moniku zapůsobilo natolik, že se jí podlomily nohy. Bude se muset hodně přemáhat, aby mu odolala.
„Moniko, na co hned takové myšlenky, třeba si tě vůbec nevšimne.“
„Zatím se rozkoukávám, pane vedoucí,“ uzarděně odpovídala.
„Až budeme končit, neodcházejte. Potřebuji s vámi ještě vyřídit nějaké formality,“ usmál se na ni opět vedoucí a zmizel ve své kanceláři.

„A je to tady,“ utrousila Šárka směrem k Monice. „Co jsem říkala. Ten to tedy bere fofrem.“
„Myslíš že…?“ obávala se Monika.
„O tom nepochybuj. Ten po tobě vyjel, že jsem z toho sama překvapená,“ divila se nefalšovaně Šárka. „To já jsem s ním měla větší práci,“ řekla si sama pro sebe.
„Snad ne,“ zauvažovala nahlas Monika. „Možná, že jen potřebuje podepsat vstupní papíry,.“
„To taky,“ popichovala ji kolegyně.

***

Když konečně všechny prodavačky opustily prodejnu, zůstal vedoucí s Monikou docela sám.
„Pojďte se posadit ke mně do kanceláře,“ vyzval dívku, ještě docela vyplašenou z prvního dne v práci a ukázal jí místo v křesle.
Monika si nesměle sedla na kraj, pevně k sobě sevřela kolena a co nejvíce si stáhla sukni v obavě, aby se jí do těchto míst díval šéf co nejméně.
Ten momentálně věnoval pozornost jiné činnosti. Horečně hrabal v papírech na stole a hledal vstupní doklady nové prodavačky.
Teprve, když držel v ruce úzkou složku formulářů, obrátil se k Monice se slovy: „Potřebuji abyste mi podepsala vstupní papíry a proškolení o bezpečnosti práce.“
Konečně se podíval na Moniku a zrakem sjel k jejím nohám, přesně tak, jak to Monika očekávala.
„To bezpečnostní školení uděláme jen tak formálně, určitě víte, co můžete a nemůžete,“ pokračoval dál a pečlivě prozkoumával Moničiny horní partie. Chvíli spočinul pohledem na jejích ňadrech, ale to jen proto, aby zaregistroval, jak se jí dmou zrychleným dechem.

„Vy se mě bojíte?“ zeptal se jí opatrně, protože v jejím chování zjistil jakousi nejistotu.
„Ne,“ zavrtěla mírně hlavou.
„No, proto,“ uklidnil se. „Já vám hlavu neukousnu, a když už to udělám, udělám to tak aby se vám to líbilo,“ snažil se zavtipkovat.
Monika se mírně usmála.
„To je všechno? Můžu už jít?“ zeptala se nesměle.
„Jo,“ pokrčil vedoucí rameny. „Pokud si se mnou nechcete dát kávu, můžete jít domů.“

Monika se zvedla k odchodu.
„Půjdu za vámi zamknout,“ vstal vedoucí od stolu.
Monika ale stále stála ve dveřích a docela litovala svého rychlého rozhodnutí.
„Proč jsem nepřijala jeho pozvání na kávu?“ říkala si v duchu.
Podvědomě očekávala trochu více. Domnívala se, že se bude vedoucí přece jen chovat trochu jinak, když v celé prodejně zůstali sami. Docházelo jí pomalu, že se jí šéf docela líbí a očekávala to, že i ona ho zaujme.
„Chtěla jste ještě něco?“ zeptal jí, když viděl, že se nemá k odchodu.
„Já… já si to rozmyslela. Tu kávu si dám,“ vrátila se Monika a znovu usedla do křesla. Nyní už ne tak opatrně. I sukni nechala mírně vyhrnutou. Nemá přeci co schovávat. Nohy má snad pěkné?

Pozorovala ho, jak vodou z konvice zalévá dva šálky s vonící, čerstvě namletou kávou.
Obrátil se k Monice a vyloudil okouzlující bělostný úsměv.
„Dovolíte?“ sehnul se nad dívkou a jeden šálek položil na stolek před ní. Sklonil se natolik, že Monika ucítila zblízka kořeněnou vůni fáčka.
„Cukr?“ vydechl na ni otázku, vonící mátou, nejspíše ze žvýkačky.
„Děkuji,“ šeptla.
„Děkuji ano, nebo děkuji ne?“
„Ano.“
Otočil se ještě pro cukřenku, položil ji vedle Moniky a posadil se naproti ní.
„Řekněte mi něco o sobě. Kde jste před tím pracovala, jste vdaná, máte děti? Přiznám se, že jsem do dotazníku moc nekoukal, ale jsem zvědavý.“
Monika usrkla horkou kávu a dala se do vyprávění.
Po chvíli se vedoucí podíval nenápadně na hodinky. „No nic, je nejvyšší čas jít domů, aby vás manžel nepodezíral z nějakých nekalostí.“

V okamžiku, kdy se chystala Monika vstát, nečekaně jí položil ruce na kolena.
V dívce hrklo.
„A je to tady,“ pomyslela si. „Mám dělat, jako že nic, nebo mu ruce odstrčit?“
„Víte,“ začal pomalu. „Může se stát, že v zápalu práce vám občas tyknu. Nebude vám to vadit?“
„Klidně mi můžete tykat pořád. Jmenuji se Monika.“
„Teď jsem to asi přehnala,“ došlo Monice okamžitě, ale bylo již pozdě svolení brát zpět.
„Ne, to si nemůžu dovolit,“ krotil její rozhodnutí. „To jen pro případ, že bych zapomněl. Tykám tady všem děvčatům.“
„Buď je to frajer, nebo to na mě zkouší,“ napadlo Moniku. „Každopádně se pro začátek zachoval jako gentleman.“

Rozloučili se před obchodem a každý se vydal domů na opačnou stranu.

„Co řeknu doma Jirkovi?“ uvažovala Monika cestou. „Mám mu říci, jakého mám nového šéfa, a že je to navíc moc hezký a galantní muž? Ty bych tomu dala. Akorát bych v manželovi vyvolala žárlivost, a to potřebuji co nejméně. Bude to těžký boj. On se mi totiž vedoucí moc líbí a nemusel by mi říkat dvakrát.“

„Ahoj rodino,“ halekala mezi dveřmi, „už jsem doma.“
„Tak jak bylo v práci první den?“ přivítal ji polibkem na čelo Jiří.
„Co chceš slyšet o prvním dnu? Teprve se rozkoukávám,“ přiznala po pravdě Monika.
„A co šéf?“ položil Jirka nečekaně otázku.
Monika se mírně začervenala.
„Normální. Starší pán, docela slušňák. Myslím, že to s ním půjde. Co chcete k večeři?“ rychle zamlouvala odpověď na manželův dotaz.

***

„Ne, že si s ním něco začneš. Musel bych ho zabít,“ naoko vyhrožoval Jiří, když si později zalezl k Monice do postele.
„I ty můj vrahounku,“ smála se Monika a jednou rukou šmátrala pod peřinou a hledala manželovo přirození.
Byla tak rozrušena z prvního setkání s novým zaměstnavatelem, že ji přepadla touha po milování, při kterém si chtěla představit, že je to právě s jejím novým vedoucím. K tomu jí měl posloužit Jirka.

Ten její snažení kvitoval s povděkem. Rád se se svou ženou miloval. Zbožňoval její pevná prsa, hebké břicho s rozkošným pupíkem, porostlé jemnými chloupky i hladce oholený bochníček jejího pohlaví, který vždy chtivě přijímal stále připravený úd.
Jiří do Moniky vjel pomalu a hladce a zatlačil ho až na samé dno.
Monika rozevřela nohy, co nejvíce mohla, zavřela oči a spustila svou fantazii naplno.
Místo svého muže si představovala šéfa vonícího santalovým dřevem, píchajícího jí plnovousem do tváří. Vůbec si neuvědomila, že se Jiří zapomněl oholit.
Při vyvrcholení málem vykřikla šéfovo jméno. Ještě že jí Jirka zakryl ústa, aby hlasitým výkřikem při orgazmu nevzbudila děti.

***

„To jsem blázen,“ nestačil ráno Jiří kroutit hlavou. „To je snad poprvé, kdy tě vidím, že se tak těšíš do práce.“

Když jsem sedl k počítači a napsal několik prvních řádků, uvažoval jsem o tom, že by mohl vzniknout nový seriál. Dopsal jsem a přečetl si to po sobě. Tehdy mě napadlo, že by možná tento příběh stačil jako samostatná povídka. Nechám to na vás. Sami si rozhodněte, zda chcete pokračování.