Obchodní dům 02

„Až budeš mít trochu času, máš se zastavit u ředitelky,“ oznámila mi sekretářka, když procházela odděleními obchodního domu.
„Nevíš, co mi chce?“ zeptal jsem se zvědavě.
„Nevím, ale moc nadšeně se netvářila, když mi to říkala. Nemáš nějaký průšvih, nezačal sis něco s nějakou prodavačkou?“
„Blázníš, vždyť mě znáš, že já na to nejsem,“ zalhal jsem jí. „Víš co se říká? Co je v domě, není pro mě.“
„To ti zrovna tak věřím,“ zatvářila se nedůvěřivě. „Tak nezapomeň.“

O hodinu později jsem klepal na dveře sekretariátu.
„Posaď se chvíli, šéfka tam někoho má,“ ukázala mi sekretářka na křeslo. „Počkej, snad už bude končit, ten chlap je tam dost dlouho.“

Sedl jsem si a netrpělivě čekal. Můj zrak bloudil po stěnách místnosti až jsem nakonec spočinul pohledem na štíhlých nohách sekretářky Alice. Ta si toho určitě všimla, a rozhodla se, že mě trochu pozlobí.
Uchopila okraj sukně a mírně si ji vyhrnula.
„Dneska je nějaké horko,“ řekla jako na omluvu.
„No, to mně zrovna ne,“ odpověděl jsem. „Spíš mi běhá mráz po zádech, když nevím, co mi chce.“
Jindy bych to už nevydržel, a začal bych se sekretářkou koketovat, ale tentokrát jsem na to neměl ani pomyšlení.

Náhle se otevřely dveře ředitelčiny pracovny a z nich vyšel elegantně oblečený muž a rozloučil se.

„Paní ředitelko, je tady vedoucí z nábytku,“ oznámila Alice do otevřených dveří.
„Řekněte mu, ať jde dál,“ ozvalo se z ředitelny.

Nadechl jsem se a vstoupil.
„Tak pojďte, vy hříšníku a posaďte se,“ ukázala mi ředitelka na volnou židli. Stála u okna a dívala se chvíli na mě, chvíli do rušné ulice a mlčela.
Pozoroval jsem její postavu. Štíhlá čtyřicátnice, v přiléhavém, slušivém kostýmku, který dal vyniknout její postavě. Útlý pas a široké boky dávaly tušit dokonalé tělo.
Jindy bych ji svlékal očima a hádal, co asi pod tím kostýmkem má. Jakou podprsenku, jaké kalhotky, jestli má punčocháče, nebo snad punčochy a podvazkový pás?

„Co s vámi?“ zeptala se po chvíli. „Určitě jste si vědom toho, že tržby na vašem oddělení prudce klesají, a vypadá to, že se situace do budoucna nezlepší. Před chvílí odešel zástupce firmy, která ve městě otevřela specializovanou prodejnu nábytku na podstatně větší prodejní ploše než máme my a těm se konkurovat nedá. Už jsme se dohodli, že od nás část zásob zboží odkoupí.
Zkrátka, na další poradě vedení navrhnu, abychom vaše oddělení zrušili. Vzniklou volnou plochu bychom pak rozdělili mezi domácí potřeby a drobné zboží.“

„Ale co s vámi?“ pokračovala ředitelka v monologu. „Můžu vám nabídnout funkci zástupce vedoucího na některém oddělení průmyslového patra, nebo…“
„Nebo?“ opakoval jsem po ní.
„Nebo bychom se museli rozloučit, ale to bych nerada. Jste jediný muž na patře a děvčata vás mají ráda, jak jsem slyšela.“

Přistoupila ke mně zezadu a položila mi ruce na ramena. Stála u mě tak blízko, až jsem cítil, jak se hroty ňader dotýká mé hlavy.
„I já bych se s vámi nerada loučila, ale mou nabídku asi nepřijmete.“
Snažil jsem se k ní otočit a oči mi spočinuly v jejím výstřihu. Nos nasál vůni ženského těla.
„Jste laskavá, ale vaši nabídku opravdu nemůžu přijmout. Jednak bych šel funkčně dolů a taky určitě za nižší plat.“

Po chvíli mlčení a přemýšlení se ředitelka nadechla a prudce stiskla ruku, kterou měla stále položenou na mém rameni.
„Bylo by tu vlastně ještě jedno řešení,“ zvolala vítězoslavně.
Vyslal jsem k ní zvědavý pohled.
„Vlastička, sektorářka na průmyslovém patře odchází do důchodu. No, to je nápad! Vy byste tu funkci mohl přebrat po ní.“
Chtělo se mi vyskočit a dát jí pusu.

„Co vy na to? Cítil byste se na tu funkci?“
„Což o to, paní ředitelko… Cítil… Ale dejte mi chvíli, musím si to nechat projít hlavou… do zítra,“ málem jsem začal zadrhávat v řeči.
„Dobře Pepo. Zítra mi přijďte říci, jak jste se rozhodl, abych to stačila oznámit na poradě.“

„Tak jak jsi dopadl?“ zeptala se sekretářka, když jsem ji míjel v její kanceláři.
Zvedl jsem palec nahoru.
„To je dobře,“ usmála se. „Už jsem se bála, že tě neuvidím.“
„Neboj. Hned jak budu mít trochu času, přijdu se pomazlit,“ slíbil jsem jí ve dveřích.
„Znám jednoho, ten toho nasliboval a skutek utek,“ slyšel jsem ještě za sebou.

Od toho dne se mi život změnil.
Na pondělní krátké ranní poradě, kdy se sešli všichni zaměstnanci na jednom z pater, jsem byl představen jako vedoucí sektoru průmyslového patra. Z davu přítomných žen se ozvalo několik slibných mlasknutí.
Tričko jsem vyměnil za košili a pomalu jsem si zvykal i na vázanku.
Vyměnil jsem kancelář za jinou, nyní o patro výše a dostal stůl naproti dosluhující Vlastičce. I ta pookřála. Najednou přestala mít zájem o odchod do důchodu a byla ochotna mi předávat zkušenosti i po pracovní době. Začala se i provokativněji oblékat.
Což o to. Zase tak špatně na svůj věk nevypadala a leckterý muž by se za ní otočil.

Mně ale bylo nejlépe na provoze. Měl jsem nyní úplně jiné starosti, než v oddělení nábytku a práce mě bavila. Musel jsem se hlavně postarat, aby směny byly dostatečně obsazeny potřebným počtem zaměstnanců, pravidelně kontrolovat doplňování zboží, řešit stížnosti zákazníků, na konci týdne takzvaně uzavírat pokladny, dělat dozor při odvádění tržeb do hlavní pokladny.
Nejraději jsem měl odpolední směny. Tehdy, po odchodu všech pracovníků administrativního patra, včetně ředitelky, jsem byl odpovědný za celý provoz obchodního domu.

Na jedné z odpoledních směn mě náhle překvapila přítomnost ředitelky. Že by přišla nečekaně kontrolovat běh obchoďáku, nebo snad mě?
Okamžitě, jak jsem ji zahlédl, běžel jsem k ní.
„Co vy tady, paní ředitelko. Na kontrole?“
„Ne, vůbec ne. Zastavila jsem se jenom jako zákaznice,“ odpověděla na můj zvědavý dotaz.
„Ale co vy Pepo. Spokojen?“
„Na výsost, paní ředitelko,“ tetelil jsem se.
„To jsem ráda a čekala bych trochu vděčnosti,“ překvapila mě svou odpovědí.
„Promiňte,“ omlouval jsem se. „Zapomněl jsem. Moc děkuji.“
„Ne, tak jsem to ale nemyslela,“ pousmála se. „Půjdu ještě k sobě nahoru. Až budete mít trochu času, zastavte se u mě.“
Dech se ve mně na chvíli zastavil. Jak to myslí? Že by snad? To ne!

Nečekal jsem na výtah a rychle vyběhl schody. Za několik okamžiků jsem stál přede dveřmi ředitelny.
Už jsem zvedal ruku, že zaklepu na dveře, když se mi do hlavy vloudila pochybnost.
Co když si to Josefe jen špatně vysvětluješ? Třeba to ředitelka myslela jinak. Třeba má pro tebe nějakou práci. Zkrátka něco úplně jiného, než ty si myslíš… Ale co. Vděčnost projevit musíš i kdybys byl zklamaný.

Nadechl jsem se a zaklepal.
„Vstupte,“ ozvalo se z druhé strany.
Opatrně jsem otevřel dveře.
Ředitelka stála opřena o konferenční stůl, ve svém dokonalém kostýmku. Přejel jsem pohledem celou její postavu a okamžitě si všiml rýsujících se knoflíčků podvazkového pásu na sukni. To mě zaujalo natolik, že jsem ucítil probouzející se vzrušení tam dole.
Přibližoval jsem se k ní pomalu, krok po kroku a očekával její reakci.
Stála, opřena rukama o desku stolu a ohryzek na krku jí poskakoval, jak se jí zrychloval dech.

Už jsem stál tak blízko ní, že jsem cítil její horký dech na tvářích. Teď, nebo nikdy. Lehce jsem ji políbil na rty. Objala mě kolem krku a polibek mi vrátila. Ale ne obyčejný. Jazyk mi vrazila hluboko do úst a přitiskla se ke mně tak, že jsem okamžitě cítil každý detail jejího těla.
Nenechavé ruce hledaly lem sukně a pomalu ji vyhrnovaly výš a výš.
Uchopila mi ruku, snažila se ji odtrhnout, ale marně.
„Ne tak zhurta, chlapče.“
To už se mi dostala ruka přes okraj punčochy a já ucítil nahou kůži stehna.

Uslyšeli jsme na chodbě kroky. Ředitelka mě odstrčila a rychle si stáhla vyhrnutou sukni.
„Zapomněli jsme zamknout,“ vydechla.
„Tak já…“ vydal jsem se ke dveřím.
„Ne raději ne,“ konstatovala smutně. „Nechme to raději na příště.“
Tímto přerušením ji asi opustilo vzrušení.
„Vždycky, když budeme takhle spolu, můžeš mi říkat Moniko. Jinak jsem pro tebe paní ředitelka. A varuji tě. Jak umím milovat, tak dokážu nenávidět a mstít se.“

Odcházel jsem z ředitelny se smíšenými pocity. Na jednu stranu mě těšila její přízeň a bylo mi jasné, že ji mohu mít, kdy se mi zachce, ale na druhou stranu jsem musel být opatrný, aby se nedozvěděla o žádné mé avantýře s kteroukoli zaměstnankyní obchoďáku.
To by byl můj okamžitý konec.

Vrátil jsem se zpět na oddělení a do konce směny jsem byl imunní vůči všem vyzývavým pohledům prodavaček.