Obchodní dům 09

Stál jsem před obchodním domem, dveře vrátnice za sebou. Tak neslavně skončila má šestiletá kariéra.

„Je to škoda, že končíte Josefe,“ loučil se se mnou vrátný a podal mi ruku. „Už tady nikdy nebude taková pohoda, jako když jste tady byl.“
„Pane kolego,“ poklepal jsem mu po rameni, „život jde dál, tady to bylo už neúnosné. Nebude to trvat dlouho a budete si taky hledat novou práci.“
„Já mám už vystaráno,“ svěřil se mi vrátný. „Už mám zažádáno o důchod. No nic, mějte se hezky a když půjdete kolem, zastavte se na kus řeči, rád vás uvidím,“ doprovodil mě ještě před obchoďák.

Naposledy jsem se ohlédl za budovou z šedivého betonu, zavzpomínal na všechna svá dobrodružství a milostné avantýry a vydal jsem se pomalým krokem k domovu.
Jsem nezaměstnaný.
Je to hrozný pocit, být po tolika letech bez práce. V té chvíli jsem si ještě pořád neuvědomoval svou novou situaci.
Odpočinu si několik dní a pak se půjdu přihlásit na Úřad práce.

Mylná představa mého posledního šéfa o stovkách nezaměstnaných, čekajících před vrátnicemi podniků, se nekonala.
Dokonce ani v inzerátech novin nebyla žádná přehlídka volných pracovních míst, a pokud se nějaký inzerát objevil, lákal většinou na post pomocných dělníků, uklízeček nebo různých sezonních pracovníků.

Seděl jsem doma u kávy a prohlížel různé inzertní časopisy, občas jsem si v některém z nich zaškrtnul nabídku a posléze zvedl telefon, abych se dozvěděl, že místo je již obsazeno, a v několika případech mi bylo i sděleno, že jsem na požadovanou funkci starý.

Nezbývalo mi nakonec nic jiného, než se vydat na úřad, o kterém jsem si myslel, že jej nebudu nikdy v životě potřebovat. Byla to navíc nutnost, nechat se zaregistrovat, aby za mě stát hradil potřebná pojištění.
Nebyl jsem sám, kdo postával přede dveřmi Úřadu práce, jen jsem se od ostatních tak trochu lišil oblečením i barvou pleti.

V prvé chvíli jsem se chtěl otočit a odejít, ale nakonec jsem v sobě našel odvahu a vstoupil jsem do dveří.
Paní v informačním okénku si mě dlouho prohlížela a porovnávala mou podobu v občanském průkazu. Zřejmě jí to hlava nebrala, že takový člověk jako já, hledá pomoc zrovna na takovémto úřadu.
Nakonec mě poslala na opačnou stranu chodby a ne mezi ty desítky čekajících spíše na sociální dávky.
„Počkejte si u dveří 120, až na vás přijde řada,“ usmála se na mě a vrátila mi občanský průkaz.

Posadil jsem se na židli u příslušných dveří a čekal, až někdo vyjde. Po chvíli jsem vstal, abych přiložil ucho ke dveřím. Bylo tam ticho. Snad tam ani nikdo není. Sedl jsem si zpět a trpělivě vyhlížel příslušného úředníka.

V tom chodbou přicházela žena, oblečená v elegantním kostýmku, určitě nějaká úřednice a zatavila se u dveří.
„Jdete ke mně?“ zeptala se a uchopila za kliku.
„Zřejmě ano.“
„Pojďte dál a posaďte se,“ ukázala na volnou židli.
Ještě než jsem si stačil sednout, přistoupila ke mně a podala mi ruku.
„Tichanová… Dominika,“ představila se.

Tohle jméno odněkud znám, ale odkud, začalo mi vrtat hlavou. Díval jsem se na její lýtka a náhle se mi v paměti vybavilo, jak si žena s takovýma nohama vyhrnuje sukni.
No jasně! Domnělá zlodějka v obchoďáku.
„Tak už jste si vzpomněl?“ usmála se na mě žena. „Moc mě to mrzí, co jsem tenkrát udělala. Když já jsem po tom parfému tolik toužila.“
„To je v pořádku, zapomeňte na to. Koupil vám ho nakonec manžel?“
„Nekoupil… nekoupil a již se mnou ani nežije. Rozešli jsme se. Máte ještě moji vizitku? Proč jste tenkrát nezavolal?“ začala se vyptávat.
„Já už ani nevím,“ přiznal jsem.
„To je škoda, chtěla jsem se vám nějak odvděčit.“
„Můžete teď, najděte mi práci,“
„Od toho tady jsem. Po něčem se podíváme, ale moje nabídka poděkování pořád trvá,“ položila dlaň své ruky na mou.

Dlouho listovala v nějakých papírech a pak se dívala do počítače.
„Což o to. Pracovních míst je docela dost, ale rozhodně ne pro vás,“ zvedla konečně hlavu a podívala se mi do očí. „Budeme se teď vídat častěji,“ dodala.
„Jak to?“ podivil jsem se.
„Jednou za čtrnáct dní se budete hlásit, tak jsou nastavena pravidla,“ vysvětlovala mi.
„Oba se budeme snažit najít nějakou práci, no a po těch dvou týdnech to vyhodnotíme a uvidíme.“
„To se mi jeví rozumné,“ souhlasil jsem.
„Pak je tu ještě další možnost, že se uvidíme častěji,“ tajemně se usmála. „Moje nabídka stále platí.“

Opět se ve mně probudil normální chlap, který nenechá žádnou sukni na pokoji.
Zpětně jsem si v paměti promítl onen okamžik, kdy si tato dáma před časem vyhrnovala v kanceláři obchodního domu sukni, aby mi ukázala své dokonalé nohy.
Tehdy byla situace jasná.
Že by ji touha po milostném dobrodružství stále držela, nebo je to dáno tím, že je bez manžela?
Každopádně se taková nabídka neodmítá.

„Rád bych se s vámi setkal mimo úřad,“ vylétlo ze mě.
„Kdy a kde?“ následoval okamžitě z její strany dotaz.
Nečekal jsem tak rychlou reakci a chvíli jsem usilovně přemýšlel o místě, které by bylo nejvhodnější pro naše následující setkání.
„Můžeme si jít sednout někam na kávu,“ uvažoval jsem nahlas.
„Pro začátek nezní nabídka špatně, ale kam?“ zeptala se.
„S takovouhle atraktivní ženou se přece nemusím skrývat, aby nás nikdo neviděl. Naopak, měl bych se čím chlubit,“ přemýšlel jsem a nahlas jsem vyslovil návrh. „Což takhle na terasu kavárny v Galerii?“

Kavárna se nacházela na rušném bulváru města s pěší zónou, narušenou jen občas projíždějícími tramvajemi. Byl odtud navíc krásný výhled na panorama města a proto to bylo vyhledávané místo k posezení.
Bylo to zároveň oblíbené místo pro schůzky milenců, ale i důchodců, kteří tu u šálku dobré kávy a zákusku, klábosili celé hodiny.
„Výborně,“ souhlasila, „dobře jste vybral.“
„Dnes ve tři?“ zeptal jsem se s otazníkem.
„Dnes to nepůjde, je úřední den a jsem tu do šesti,“ omluvila se. „Ale pokud bude zítra zase tak hezky jako dnes, čekejte mě tam po třetí hodině.“
„Na shledanou.“
„Neloučíme se na dlouho,“ zamávala mi prsty, když jsem stál mezi dveřmi.

Začala se mi ta nezaměstnanost líbit.
„Tak, jak jste dopadl?“ zeptala se mě úřednice v informacích, když jsem míjel její přepážku.
„Nečekaně dobře paní, nečekaně dobře,“ chtělo si mi až povyskočit.

Druhý den jsem netrpělivě vyhlížel na terase kavárny Galerie paní, se kterou jsem si domluvil na schůzku právě zde.

Byla dochvilná. Přesně ve tři hodiny přicházela z rušné ulice.
Jako modelka v lehkých letních šatech, s kabelkou přes rameno, okamžitě upoutala pozornost nejen mou, ale i mužů, sedících u okolních stolků.
Vstal jsem a odsunul jí židli.
S úsměvem přijala místo.
Objednal jsem dvakrát své oblíbené latte macchiato s příchutí irské kávy.

Upíjeli jsme lahodnou kávu a moje společnice musela občas odpovídat na pozdravy kolemjdoucích.
„Dobrý den, paní Tichanová.“
„Ahoj Dominiko.“
„Nevybrali jsme si zrovna to nejvhodnější místo,“ prohlásila, když znovu odpovídala na pozdrav.
„Omlouvám se, to jsou většinou klienti z pracáku, nebo kolegyně z práce.“
„Nemusíte se omlouvat,“ chápal jsem její popularitu.
„Vidíte támhle ten věžák?“ ukázala na komplex věžových domů na obzoru. „Tam bydlím. Co říkáte tomu, kdybychom šli raději ke mně. Tam nebudeme alespoň tak na očích. Otevřeme si láhev vínečka.“
Nadšeně jsem souhlasil. Vyřešila za mě problém, kam se uklidit do ústraní, abychom nebyli lidem tak na očích.

Zaplatil jsem a po slabé čtvrthodince nás už vyvážel výtah k jejímu bytu.
Stáli jsme u sebe tak blízko, že jsem neodolal, přitiskl ji k sobě a políbil ji.
Mírně mě odstrčila.
„Počkej, nebuď tak nedočkavý, nech to, až budeme u mě.“

Nestačila ani pořádně za sebou zavřít dveře a už jsme se na sebe doslova vrhli. Vášnivým polibkem drtila mé rty a mrštný jazyk mi strčila hluboko do úst.
Ucítil jsem jak rozepíná zip mých kalhot a loví pod nohavičkou boxerek úd, který který zákonitě nabýval na síle a objemu.
Ani já nečekal a chtivě jsem jí rozepínal knoflíčky šatů, které po chvíli padly na zem.

Táhla mě do ložnice a za námi zůstávala cesta na zemi z pohozeného šatstva. Košile, kalhoty, podprsenka, kalhotky, boxerky.
Konečně jsme padli oba nazí do nerozestlané postele. Dominika mě objala nohama a pěstěnými nehty na rukou se mi zaryla do zad. Oba jsme si vychutnávali kontakt nahých těl, jednou ona nahoře, podruhé já.
V okamžiku, kdy jsem ji měl pod sebou, mírně jsem se nadzvedl abych se mohl pohledem pokochat jejími prsy. Krásná a poměrně pevná ňadra jsem mačkal a mnul jsem jí bradavky, dokud neztuhly. Střídavě jsem je tiskl rty.
Klekl jsem si nad Dominiku, úd položil do žlábku mezi prsy, ze strany je k němu přimáčkl.
Se zájmem pozorovala, jak se jí fialový žalud stále více přibližuje ke rtům až do chvíle, kdy se ho mohla dotknout jazykem. V ten okamžik nadzvedla hlavu a otevřela ústa.
Málem se začala dávit, jak hluboko si ho vpustila.

Zaklonil jsem se a volnou rukou jsem jí hladil bříško a klesal s ní stále níže a níže, až jsem se dotkl prvních chloupků. Její reakce byla okamžitá. Nadzvedla zadeček a ještě více rozevřela nohy.
Ukazováček se vnořil mezi vlhké pysky a po chvíli ucítil zduřelý hrbolek poštěváčku.
Přidal jsem další prst a jemně jsem jí ho mnul.
Když jsem oba prsty vsunul hluboko do otvoru vagíny, rozjela Dominika doslova tanec spodní částí svého těla.
Vrtěla zadečkem a prudce ho nadzvedávala ve snaze dostat prsty co nejhlouběji do sebe.
Na chvíli pustila úd ze zajetí rtů, aby se mohla pořádně nadechnout.
„Dělej mi to… pořádně tam vraž ty prsty… tak… tak se mi to líbí,“ hlasitě hekala.
„Domi, já už to dlouho nevydržím,“ zaprosil jsem.
„Pojď do mě,“ pustila definitivně penis z úst, pokrčila kolena a široce rozevřela nohy.

Jistým pohybem jsem jí nasadil úd k pochvě a přirazil. Ten projel hladce celou délkou vlhkého otvoru, až na samé dno.
Zprvu pomalé pohyby pístu se začaly zrychlovat a ložnicí se ozývaly mlaskavé zvuky dotyků zpocených těl, zároveň doprovázené Dominičinými výkřiky.
Když už jsem se domníval, že to déle nevydržím, raději jsem ho vytáhl ven, ale ne na dlouho.
Obrátil jsem si Dominiku na bok, zadečkem k sobě. Nadzvedla nohu a já do ní vnikl zezadu.
Udržet nohu ve vzduchu se Dominice zdálo zřejmě nepohodlné a tak mě po chvíli položila na záda, obkročmo si na mě sedla a sama si určovala rychlost pohybů.

Silné a rytmické stahy poševních stěn naznačovaly, že se blíží k vrcholu.
I já cítil mravenčení ve varlatech a pravidelné pulzování údu hnalo semeno ven.
„Můžu?“ vyslal jsem na poslední chvíli prosebný dotaz.
Mlčky přikývla.
Uchopil jsem ji za obě půlky zadečku a co nejvíce ji k sobě přitiskl.
Semeno v několika prudkých výstřicích proudilo do jejího těla.

Leželi jsme vedle sebe dlouho a povídali si.
„Proč já hlupák ti nezavolal? Už jsme se mohli takhle krásně milovat dávno. Vizitku mám pořád schovanou.“
Přitiskla mi prst na ústa.
„Mlč, ale dočkal si se. Doufám, že nelituješ?“
„Ne, nelituji. Teď ještě kdybych sehnal práci.“
„Práci už máš.“
„Jak to?“
„Budeme se pravidelně scházet a milovat se. To je snad taky práce a příjemná, ne?“

Musel jsem jí dát za pravdu.