Odhalené tajemství

½ 80. let 20.století

„Já se bojím,“ ozval se ze tmy dívčí hlas. Kusy zdiva zříceniny ozářené měsícem proti nebi vypadaly opravdu strašidelně, ale mladík, co sem dívku zavedl, se nebál. Chtěl svého cíle dosáhnout stůj co stůj a přece to teď nevzdá. Onou metou bylo panenství dívky. A proč se vlekli až na zříceninu?

Letní tábor na louce u lesa pořádaný jistou pionýrskou organizací totiž podobnou zábavu neumožňoval, či rovnou zapovídal. Řešit nechtěná těhotenství ledva dospělých instruktorů a vedoucích nikdo nechtěl.

Přírodě ale neporučíš a proto se podobná dostaveníčka musela konat mimo tábor. Nejlépe v noci a co nejdále. A to byl případ Radka a Moniky, vedoucích skupiny nejmenších děvčat a chlapců. Ti už ve stanech dávno spali, zatímco oni se prodírali křovisky na starou zříceninu, užít si erotiky. A pro Moniku to bylo její poprvé.

Ve své mladické naivitě si ztrátu věnečku představovala jinak, ale chápala, že je nutno se překonat, jinak zůstane starou pannou. A to by byla teprve potupa. Bylo jí čerstvě 18 let a do staropanenství měla daleko, ale řada jejích kamarádek už to měla za sebou, tak s čím otálet?
Radkovi bylo o rok více, na tábory jezdil pravidelně a na kontě měl již dva „zářezy.“ Loni ztratil panictví s Jitkou, hlavní vedoucí, která v tomto oboru byla mistryní a nejenom on skončil během tábora v její posteli a pak ještě stihl zbavit panenství instruktorku Jíťu, trochu kyprou dívku, která se mu odevzdala víceméně ochotně, protože nevěřila, že na první sex sežene hodného a milého kluka. A Radek milý kluk byl, nebo se aspoň tak přetvařoval…

Nyní se tedy dvojice drápala na Klášterní vrch, kde Radek znal jedno pěkné místečko. Ve zřícenině, v úrovni patra, byla zachovalá část zdiva jakési věže a místnosti s velkým krbem. Pod nezřícenou klenbou Radek rozložil deku, jež sebou nesl a pohlédl na Moniku rozklepanou strachy. Někde houkl sýček, dívka vyděšeně vypískla a schoulila se mu v náručí.

„Tady… to… asi… nepůjde,“ špitla. „Já… se… neuvolním.“
„Čeho se bojíš?“ usmál se Radek. „Hradního ducha? Jestli chceš, tak roztopím krb,“ vlezl do něj a zadíval se do komínového průduchu, kde vysoko nad sebou spatřil hvězdnou oblohu.

Jak vylézal ven, drcl hlavou o jakýsi výčnělek a v rohu krbu cosi zašramotilo. Posvítil tam baterkou a spatřil štěrbinu tak na prst širokou. Sáhl znovu na výčnělek, zatlačil a zadní stěna krbu se sama poodsunula a objevil se otvor, tak akorát na skloněnou postavu.
„Hele, co to je?“ otočil se na Moniku, která stála za ním.
„Nějaká tajná chodba… půjdem?“ baterkou si svítil pod nohy a sunul se dovnitř a Monika ho následovala. Zvědavost byla silnější než strach.

Ocitli se v jakési komnatě. Kužely světla klouzaly interiérem. Zachytily dvě truhlice, postel s nebesy a „áááááá!“ dvojí děsivý výkřik naplnil místnost. Na posteli ležela kostra!
Oba průzkumníci se obrátili k východu. Ten byl opět uzavřen, ale kovová páka byla jasným znamením, krbová stěna se odsunula a oba prchali temným lesem do tábora.
Teprve na louce se zastavili a svatosvatě si slíbili, že o tom nikomu neřeknou a na tajemnou komnatu zapomenou.

***

Monika se nakonec ztráty nevinnosti dočkala. S Radkem se poslední večer vytratili od velkého táboráku a na kraji lesa ji Radek pomalu položil do mechu, dlouze líbal, mnul a laskal ji malá, ale pevná prsíčka a když jí stáhl kalhotky, prsty jí jemně přejížděl po pyscích a zkoušel vlhkost otvoru. Jakmile se mu zdála připravená, nalehl na ni, nasadil ocas na štěrbinu a zatlačil.

Monika vše přijímala pasívně a doufala v jeho šikovnost. Když při vniknutí ucítila bolest, vykřikla, ale Radek se do ní nekompromisně tlačil dál. Lekla se a chtěla ho ze sebe shodit, jenže on znovu prudce přirazil a „ooááách…“, silné bodnutí v klíně ji paralyzovalo, ale hned přišlo uvolnění a bolest pomalu odeznívala a cítila, jak ji pochvou projíždí cosi tvrdého, velkého, ale vcelku příjemného.
Radek jen zvolna přirážel a jakmile ho silné tření v úzké pochvě přivedlo na vrchol, vyjel z ní a vycákal ji semeno na břicho. Natolik se ještě ovládl a hlídal, aby nedošlo k neštěstí.

„Ani to tak nebolelo,“ usmála se Monika vesele, ač předtím zažívala nepříjemné chvilky a obětovala pár plátěných kapesníků na setření krve a semene. Naštěstí ani moc nekrvácela.
S Radkem se pajdavým krokem vrátila k ohni a zdálo se, že si jejich dočasné absence nikdo nevšiml.

Po půlnoci, když tábor usínal, dobrovolně se přihlásili k hlídání doutnající hromady popele a skryti temnotou noci se až do rozednění něžně líbali, hladili a laskali. Dalším milostným atakům Radka a sexu přímo před stany se Monika bránila a ubránila…

***

O 15 let později (archeologický průzkum lokality Klášterní vrch)

„Tak to je ono?“ dívala se Erika na zbytky zdiva. „Co tu vlastně hledáme?“
Radek stavěl stan a nic neříkal. Nebyl vystudovaným archeologem, ale pracoval v krajském muzeu v jejich týmu, což byla souhra šťastných náhod. Třetím členem party byl vedoucí Zbyněk, ač již prošedivělý muž a docent, nad nikým se nepovyšoval a s mladšími kolegy si rozuměl. Nejmladší tu byl jen Radek. Antropoložka Erika byla rozvedená třiačtyřicítka, prahnoucí po chlapovi. Z jakého důvodu nebylo zřejmé, ale že sex byl na jednom z předních míst, se shodli vesměs všichni. Z Eriky chtíč a živočišnost doslova odkapávaly. Jenže radovánky na jednu noc odmítala, chtěla vztah a to jí nikdo z jejího okolí nabídnout nemohl a ani nechtěl. Nebyla to sice žádná rašple, ale… věk nezastavíš. Ještě pár let budete divoce souložit a pak co? Uvážeš si na krk stárnoucí babku?

A právě tato trojice byla pověřena úkolem zmapovat ruiny kláštera na Klášterním vrchu a zajistit případné nálezy. Lokalita byla před lety prohledána jen zběžně, tak ať mají čisté svědomí, mínili vědátoři z ČSAV, když jim zadávali tento úkol.
Že původcem nápadu byl Radek, nikdo z týmu nevěděl a že pro to má osobní důvody, už vůbec nikdo. Zážitek z mladí stále nevymizel a teď se naskytla příležitost vše objasnit. Až do loňska držel slib mlčenlivosti, jenže když Monika tragicky zahynula při autonehodě, necítil se jím již vázán a rozhodl se využít svého zaměstnání k rozkrytí záhady tajné místnosti.

Zatím mlčel a vyčkával, jak si s tím poradí vystudovaní odborníci.

***

Výzkumníci úkol pojali trochu jako dovolenou. Spali společně ve velkém vojenském stanu, k dispozici měli auto. No, auto… jednalo se o UAZ 469 vyřazený z armády. Jezdil i nejezdil, ale když jel, byl to tahoun. Bylo léto a koupání zajišťovala nedaleká řeka i rybník.

Erika, pyšná na svoje křivky se před nimi promenádovala často jen v plavkách a pánům pozvolna rostla chuť na zásun.
„Ty vole, docela bych jí vohnul,“ řekl jednou Radek Zbyňkovi, když si zašli do podhradí na pivo.
„No nevím. Víš, že chce vztah,“ mínil Zbyněk. I on měl o Eriku zájem, ale jen po stran sexu. Byl ženatý.
„Hlavně potřebuje vymrdat! Občas má návaly, že bych ji shodil z hradeb,“ ušklíbl se Radek.
Ne, že by se mu starší žena tolik líbila, ale sám byl už dlouho a to chlap si díru nevybírá. Hlavně, že má kam zasunout a ne si ho honit vlastní rukou.

Zbyněk přikyvoval. Erika za mrd stála, o tom žádná, jenže jak to navlýct, aby jim tady dala a po návratu domů bylo všechno jak dřív?

***

Za dva dny se Radek vrátil do tábora o něco dříve, Zbyněk byl ještě v ruinách, když zastihl polonahou Eriku, jak si podebírá, potěžkává a prohlíží si kozy.
„Jééé,“ lekla se a překřížila ruce, ale pak se pousmála a znovu se věnovala potěžkávání.
„Sorry… nechtěl… jsem,“ blekotal Radek magicky přitahován jejími vnadami. Vzhledem k věku to nebyly Alpy, spíš beskydské kopce.
„No co, tak se podívej… mám je už povislý, ale snad… oooáááh… co… to… děláš?“ vyjekla Erika překvapeně, když ji Radek objal a hlavu zabořil do těch měkkých polštářů. Cumlal a sál tuhnoucí bradavky a Erika se zalykala slastí.
„Cucej je, chlapečku… cumlej kozičky… ooooch… anooo,“ vzdychala.

Od prsou přešli ke vzájemnému vášnivému líbání, svlékání a nakonec Radek stál a Erika klečela a kouřila mu péro. Sála ho důkladně, laskala ho a hrála si s ním, jak s nejmilejší hračkou.
„Gulp… gulp… stříkej… vystříkej mi pusu… udělej se… gulp,“ střídavě ho sála a honila k výstřiku a neustala, dokud jí proud semene neprýštil do krku.

Všechno spolkla, ani nemrkla a měknoucí ocas začala sát, že se rychle zase vzchopil a Erika na něj vyšpulila zadek.
Radek za ní přiklekl a přirazil, až hekla. Zezadu jí promnul visící balony a pak ji chytil za boky a rozjel přírazy.
„Jo… jo… bože… to je vono… och… ještě… víc…“ vyrážela Erika spokojeně.

Náhle se rozhrnula plachta a objevil se Zbyněk. Už chvíli venku poslouchal a nyní si rychle rozepnul kalhoty, přistoupil k Erice zepředu a nabídl ji svoji cigaretku k pokouření.
Ta mu ho hned začala sát a cítila se nevýslovně šťastná. Tohle přesně potřebovala a ti blbci na to přišli až teď. Ona se tu prsí, nabízí… jo, s chlapama jsou někdy potíže.

„Potřebuju vystřídat,“ požádal Radek Zbyňka a vyměnili si místa. Erika si vychutnávala v kundě jinej klacek a cumlala kládu mokrou od jejích šťáv. Radek jí bezohledně přirážel do pusy, ale jí to nevadilo. Jeho brko hravě zvládala. Teplý pocit v pochvě jí napověděl, že se Zbyněk právě udělal. Sakra a ona se ještě udělat nestihla…
„Radečku… vraž mi ho tam,“ zakňourala prosebně a pak sama přirážela na jeho tvrdé kopí, které ji dovedlo na vrchol blaha. Hlasitě prožívala svůj vrchol a za chvilenku ji v kundě skončila další nálož semene.
„Kluci… díky… doufám, že jsme ještě neskončili… teda, pro dnešek jo, ale třeba hned zítra. Hergot, kolik jste toho do mě nastříkali… jsem celá zaplněná,“ vytírala si z klína vytékající semeno a otírala si chlupy oslizlé od šťávy a semene.
„A taky se musím oholit,“ okomentovala svoji beranici.
„Nehol se. Mě se to líbí,“ řekl Radek, což ji překvapilo. Mladé holky se přece už kolik let holí. Neznala žádnou holku s bobrem. Pokrčila rameny. Jí to bylo jedno a jestli jim to nevadí, proč tu šaškovat se žiletkama?

***

Druhý den svolal Zbyněk poradu přímo pod věží, nejzachovalejší dominantou celého areálu kláštera, po němž byl zjevně pojmenován i celý vrch.
Snad to ani nebyla věž, možná jen nezvykle velká budova, kde sídlila Matka představená. Zachovalý velký krb z kamenných kvádrů svědčil, že šlo o obytnou komnatu.
„Je to celé zvláštní,“ ukazoval Zbyněk rukou. „Nepřijde vám ta věž větší, než když jste nahoře? Jako by za tím krbem byly nějaké další prostory…“
„A taky kam vedou ta okna?“ poukázala Erika na dvě úzká okna ve zdi.
Teď mohl Radek uplatnit svoji genialitu.

„Pojďme se podívat na ten krb,“ navrhl a při jeho průzkumu „náhodou“ objevil jakýsi výčnělek a pak se všem před zraky otevřel vchod do dosud utajených prostor.
Nález tajemné komnaty byl senzací. Vše tu leželo ukryté odhadem 700 let. Dvě kostry je nijak neděsily, ale ten nábytek, vybavení, zbytky šatů, vše tu leželo neporušené a netknuté. Co se tu stalo, bylo záhadou.
Podle ohledání Erikou byla kostra u stolu mužská věku asi padesáti let a na posteli žena asi čtyřicetiletá. Zatímco muž byl zhroucený v křesle, žena byla v poloze na břiše s roztaženýma nohama a rozpažené ruce měla zaťaté do pokrývek. Doklad zhanobení a vraždy? Poloha těla tomu odpovídala. Muž ji zezadu znásilnil a pak umřel u stolu? To nedávalo smysl. A kdo byli? Muž na půdě ženského kláštera? Nemyslitelné a ta žena, snad ubohá jeptiška ukájející choutky muže z kléru? Nebyl nalezen jediný doklad odhalující jejich totožnost. Na stole ležela listina rozpadlá na drobné kousky, muž snad něco psal… ale co, komu? Pro moderní dobu tento středověký příběh zůstal nerozluštěn.

***

Odhalení tajemství – L.P. 1420, den po sv. Teodoru

Biskupský kočár se v klášteře Svatých sester panny Parmské objevil zcela nečekaně. Abatyše překvapená návštěvou samotného biskupa Leonarda z Witoldu byla znepokojena jeho vážným výrazem ve tváři. Tohle nebyla obyčejná návštěva.

***

„Mám nedobré zprávy,“ sdělil jí biskup, když osaměli v soukromí její pracovny.
„Ryk bojů a masa kacířů postupuje stále blíže. Je třeba postarat se o vás.“
„Nás chrání Bůh,“ zvedla bojovně bradu abatyše, ale biskup se jen shovívavě pousmál.
„O tom nepochybuji, ale teď nemyslím váš život, jako spíše svátosti zde uložené. Ty nesmí dojít úhoně a znesvěcení.“

Abatyše byla zaskočena. Biskupa nezajímá osud žen, ale zdejší bohatství. A tak změnila taktiku. Nesmí být tak odbojná. A biskup nerušeně pokračoval.
„Chápej, vše co máte, nezachráníme před těmi lotry, ale nejcennější relikvie je ještě čas odvézt. Teď hned a v mém kočáře. Jde o cenný majetek církve, ostatky svatých otců…“
„A co já a sestry?“ zajímalo abatyši.
„Klášter zcela jistě neujde zájmu kacířů. Pošlu ti na obranu oddíl mých nejlepších bojovníků. Zbraní se samozřejmě chopí i všechny sestry,“ děl biskup.

Abatyše se zasmušila. Klášter se stejně neubrání, ženy budou… hrůza pomyslet… Vše bude rozkradeno a biskup s tím i počítá. Nic naplat, jeho nařízení je jí rozkazem.
„Chápu. Nyní, prosím, nepohrdni naší skromnou kuchyní. Dojdu to zařídit,“ vstala a po jeho blahosklonném pokynutí opustila místnost.

Biskup si sedl do křesla a natáhl si pohodlně nohy. Ve věku padesáti let už mohl myslet na odchod ze služby Bohu, ale proč by to dělal? Rodové jmění pánů z Witoldu počká. Dokud se mu truhla plní dukáty, není důvod odcházet. Vždy se postaral, aby byla plná a nejinak tomu bylo i nyní, během válečných hrůz. Byl to pragmatický muž, rozhodně ne fanaticky zaslíben Bohu.
Církev vždy označila za kacíře kohokoliv, kdo nesouhlasil s oficiálně nastaveným kurzem víry přímo od svatého otce v Římě a z toho biskup těžil. Neměl problém setkávat se s odpadlíky, vést s nimi učené disputace (a ne všechny myšlenky byly kacířské) a nabízet (tajně) pomoc, třeba v úkrytu cenných předmětů, tak zvaně do úschovy v nejistých časech, kdy se jinověrci vybíjeli ohněm i mečem. Sepsala se o tom listina a věci se přemístily pod biskupovu ochranu. Že pak věřitel zahynul rukou vraha a listina o zápůjčce zmizela, byla jiná věc. Předměty se poté přesunuly z biskupova paláce do jeho soukromí a najatý zlatník už se dokázal postarat, aby daná věc zcela změnila svůj tvar i účel. A tak vznikaly šperky, kterými mohl obdarovávat ženy lehkých mravů i počestné ženy, které podlehly jeho Majestátu…
Jak je krásné opájet se mocí.

„Klap,“ otevřely se dveře a abatyše na velkém podnosu sama přinesla pečeni, chlebové placky i džbánek vína se našel… Trochu neobvyklá krmě na chudý klášter.
„Pro tebe, Milosti, připravily jsme jen to nejlepší,“ šveholila abatyše a biskup se s chutí pustil do jídla.
Žena nejedla, pak přistoupila k velkému krbu, sklonila se dovnitř, cosi klaplo, jeho zadní stěna se poodsunula a ve zdi se objevil otvor, tak akorát na skloněnou postavu.

„Zde ti bude jistě příjemněji,“ otočila se na biskupa s medovým úsměvem.
Ten ztuhl překvapením, mastné prsty si otřel do ubrousku na stole a zvědavě následoval abatyši do tajemné místnosti.
Ocitl se v nádherně komnatě. Takovou výzdobu i vybavení měl snad jen královský palác a pochopitelně i jeho soukromé komnaty. Dvě úzká okna byla vyplněna skleněnými terčíky pospojovanými olovem, takže dovnitř šlo světlo, ale netáhla zima. Prostoru dominovala velká postel s nebesy, dvě umělecky vyřezávané truhlice, stůl s křeslem a na stěnách rozvěšené tkané koberce s vyobrazením nahých žen a mužů v necudných pozicích.

„Ctnostná abatyše a taková komnata?“ ušklíbl se biskup. Jak také jinak. Každá žena je marnivá, marnotratná… zkrátka jde to dílo ďábla, jak kážou svatí otcové.
„Ráda si tu dopřeju pohodlí,“ usmála se abatyše. „Jen noci zde nerada trávím v osamění…“

Muži chtíč napnul ocas, jen to přes sutanu nebylo vidět. A erekce sílila, když si abatyše přetáhla hábit přes hlavu a stála před ním nahá. Bylo jí už jistě čtyřicet let, ale nepoznamenaná těhotenstvím a těžkou prací, nebyla ještě k zahození. Biskup pochopitelně nejraději prznil mladinké nedotčené panny, ale i zde viděl půvab a vyvinuté vnady… i on se svlékl, tvrdý ocas mu trčel dopředu a ženě se zaleskly oči.
„Už aby do mě vstoupil,“ projelo jí hlavou, když se jí zmocnil a povalil do lože. Nyní se choval jako drsný plenitel a ne pokorný sluha Boží. A přesně takto si to žena přála a slastně při tom vzdechla.
„Ach… anoooo… vezmi si mě.“

Tvrdý ocas do ní zajel rázně a prudce v celé délce. Biskup byl dobře obdařen. Pysky se poddaly jeho velikosti, poševní svaly roztáhly a velký ocas pronikl až na dno. Bylo to trochu bolestivé, ale slast sílila. Prsa jí sevřely velké dlaně, mačkaly je a mnuly.
„Oh… vemena máš jak dojnice, ale dole seš úzká dorota,“ sykal muž a začal prudce přirážet.
„Jsem… Elvíra… oáááh… jsi hluboko… o… o… o… o,“ sténala, ale přitom ho rukama za zadek tlačila na sebe, aby ho v sobě cítila co nejvíc.

Muž jí drsně plenil klín stále rychlejším tempem, vzepřený na loktech bušil do sténající abatyše, až zaúpěl a proudem uvolněného semene ji zalil lůno.
„Ooh… uh,“ odvalil se stranou a vydýchával svůj „grande orgasmo,“ což svatí otcové ve svém poblouznění přísně zapovídali, protože co nesouvisí s plozením dětí jest hříšným skutkem. Biskup tyto zábrany neměl a abatyše taktéž ne.

„O této komnatě nikdo neví?“ ujistil se, když se znovu rozhlédl kolem sebe.
„Ne. Vstup kryje krb. Jen skrytá páčka uvnitř umožní posunout zadní stěnu. Sám jsi viděl.“
„Sem si vodíš „amanto“ na své uspokojení?“
„Ne. Tuto výsadu má jen biskupská Milost a tos ty,“ usmála se Elvíra a nastavila se mu zadnicí na všech čtyřech. Hříšná poloha háravé feny.
Muži se ocas začal stavět a stačilo pár prohmatů visících prsů a už mu pevně stál a s mlasknutím zajel mezi kypré polokoule zadku.

„Ano… anooo,“ užívala si abatyše jiný směr proniku a tření a cítila, že další vrchol je opět blízko. Přírazy zrychlovaly a žena v zajetí rozkoše zpočátku nikterak nevnímala náhlý stisk jeho rukou na krku. Ten sílil, až již bylo na obranu pozdě. Silné sevření jí bránilo dýchat, sípavě chrčela a zmítala se v marné snaze se vymanit, ale bezvědomí ji brzy zahalilo mysl svým pláštěm a vše dovršila smrt uškrcením.

Biskup se vztyčil nad mrtvým tělem. Elvíra ležela na břiše, nohy roztažené, ruce křečovitě svíraly pokrývku.
„Sákryš,“ uvědomil si, že se vlastně nestihl uspokojit.
Dodělal se rukou, oblékl, usedl ke stolu a sepsal na pergamen smlouvu o úschově cenným předmětů z klášterní pokladnice do jeho úschovy. Elvíru podepíše za ní, sestry stejně neumí číst a on je biskup, takže mu nebudou v ničem bránit.

Pak se rozhlédl, kde by se napil. Už od poslední soulože mu bylo nevolno, proto to urychlil, ale nyní mu projela tělem opravdu silná bolest. Nemohl vstát, nemohl křičet, nemohl nic. Začal se dávit a bolest ho paralyzovala do bezvládného stavu, kdy život pomalu opouštěl jeho tělo. Pochopil, co se stalo.
Abatyše, ta proradná zmije otrávila jídlo… nehodlala mu vydat klášterní cennosti a jeho… nadřízenou osobu… zavraždila. Ať shoří v ohni pekelném za porušení božích přikázání. Rty se mu pohnuly k modlitbě otčenáše, ale zastavily se na druhém verši. Pohled očí vyhasl. Biskup Leonard z Witoldu byl mrtev.

***

Zmizení abatyše i biskupa vyvolalo paniku a sestry opustily klášter hledaje spásu u jiného řádu. Jen pár nejstarších jeptišek odmítlo odejít. Žily zde celý život a raději zůstanou na prokleté půdě, kde se dějí děsivá zmizení, hlavně, že nikam nemusí jít.

***

První oddíl kacířů dorazil ke klášteru o týden později. Seznaje, že je brána otevřená a nehlídaná je naplnilo zuřivostí, že kdosi již je předešel.
Až pár vetchých stařen jim řeklo, že klášter je proklet a opuštěn, jen ony pokorně čekají na svůj poslední den.
Hejtman Joska Smiřický jim ho chtěl hned ukázat, ale podhejtman Ješek ho zarazil.
„K čemu prolévat krev jeptišek? Zemřou brzy tak jako tak. Raději vezmi pár chlapů na prohlídku sklepení, já to vezmu od půdy. Jistě tu něco cenného zůstalo, no ne?“

Ukázalo se, že měl pravdu. Cenností tu bylo dost a věcí, jež kacíři zničili jako odporující jejich víře, ještě více. Když se vyřádili a naložili plné vozy, klášter bez milosti zapálili, to z frustrace, že zde nebylo pražádných jeptišek, jež mohly ukojit jejich chtíč. Mladá, bezbranná dívčí těla… to bylo něco pro ně.

Nu což, potáhnou dál. Z vesnic už lidé tak rychle neutíkali a tam se vždy se našlo dost žen i panen pro ukojení jejich choutek. Některé se jim odevzdaly dobrovolně, jiné z donucení, ale muži vždy dosáhli svého. Ej, skvělý je život božího bojovníka. Ovšem jen do doby než padne v boji.