Pajdulka

Milá vzpomínka na vojenskou lásku

Sloužil jsem na vojně v Brně, v kasárnách v Židenicích. Po těžkém úrazu mě přidělili na telefonní ústřednu, což mělo za následek vcelku pohodlný vojenský život. Žádné rozcvičky, pochodování po buzerplacu, žádná cvičení. Zato dost vycházek a relativně i volného času.

Na vycházky jsem chodil obden a rád přitom objevoval město. Hospody jsem nenavštěvoval, protože s žoldem 70 korun na to prostě nebylo a já nehodlal obtěžovat rodiče s nějakými příspěvky. Byl jsem rád, když mi to vystačilo na cigarety.

Jak jsem tak chodil po městě, prohlížel výkladní skříně a pokukoval po děvčatech, ani v nejmenším jsem netušil, co mě do konce vojny čeká. Blížil se konec roku 1967 a tehdy se začal odvíjet příběh, kdy jsem poznal JI.

Seznámili jsme se úplnou náhodou. Bylo to začátkem prosince, když jsem ji spatřil před obchodním domem, jak se s pomocí francouzské hole snaží vstát ze zledovatělého chodníku, na němž uklouzla. S velkou a plnou nákupní taškou se jí to příliš nevedlo. Pomohl jsem jí a nabídl se, že jí nákup pomohu odnést. S viditelnou úlevou mou nabídku přijala.

Cestou jsem si všiml, že po tom uklouznutí napadá na jednu nohu a nabídl se, že seženu nějakou pomoc a ošetření. Odmítla to s úsměvem, prý je to u ní normální stav. Když jsme asi po čtvrthodině dorazili k domu kde bydlela, za odměnu mě pozvala na kafe. A protože venku docela slušně mrzlo, rád jsem na její pozvání kývnul.

Byt měla velký, prostorný. Posadila mě ke stolu a šla postavit vodu na kafe. Než se začala vařit, stačila roztřídit a uklidit nákup. Pak přinesla dva velké kouřící hrnky s kávou, postavila je na stůl a posadila se proti mně.

Zpočátku konverzace trochu vázla, hlavně z mé strany, protože nejsem zrovna ten pravý společenský typ, a když jsem dopil kávu, zvedal jsem se ke strategickému ústupu.
„Nechoďte, prosím! Uvařím vám ještě jedno,“ řekla se smutnýma očima a já poslechl.

Uvařila další kávu a nevím proč, povídání se stalo nějak snadnější, až jsem nakonec zapomněl na utíkající čas. Bylo už dost pozdě, když jsem si konečně uvědomil, jak dlouho si s ní povídám a je nanejvýš vhodné se rozloučit a odejít.

„To už opravdu musíte?“ zeptala se.
Když jsem odpověděl, že vojna je vojna, s pochopením přikývla.
„A… mohl byste zase někdy přijít?“ zazněla její další otázka, která mě uvedla do velkých rozpaků.
„Já, já nevím, co na to říct. Vždyť jsem vám jen pomohl s nákupem a pak vás ještě celé odpoledne zdržoval,“ koktal jsem, zaskočen její prosbou.
„S vámi se ale moc hezky povídá a pro mě to dnes byla velice příjemná změna v jinak jednotvárném životě. Já vím, jednou nadobro odejdete a už vás nikdy neuvidím, ale do té doby byste mě mohl potěšit svou přítomností. Prosím, přijďte zase někdy.“

Jsem měkkota. Utáhla mě na vařené nudli svýma smutnýma očima. Od té doby k ní chodím na návštěvy. Ne často, nanejvýš jednou za týden, ale chodím k ní čím dál raději.

Věrka je menší, maličko plnější, avšak skoro o deset let starší plavovláska. Před třemi lety měl její muž autonehodu, při níž zahynul a jí museli amputovat nohu pod kolenem. Místo ní jí dali protézu. Z manželství jí zůstala čtyřletá dcerka, kterou dává spát chvíli před tím, než přicházím. Je milá, sympatická a úžasně hezká.

Do svátků jsem ji stihnul navštívit třikrát. Už při druhé návštěvě jsme si začali tykat a při třetí jsme se s malou Aničkou skamarádili natolik, že mě přijala za strejdu.

Na Vánoce jsem odejel domů k rodičům a vybral si tak svou poslední vojenskou dovolenou. Deset dní uběhlo jako voda a když jsem se vrátil k útvaru, těšil jsem se, že už brzy budu moci Věrku navštívit. Jenže člověk míní a „nevím kdo“ věci mění. Jako na potvoru onemocněl můj spolubojovník s telefony a já nikam nemohl. Sice mi dali na výpomoc jednoho vojína, ale jen přes den a jen proto, aby mi vlastně mohl víceméně posluhovat, jako donést jídlo a podobně. A protože na ústředně byla služba nepřetržitá, žádná vycházka se tím pádem nekonala.

Naštěstí Věrka měla telefon, takže jsem si s ní mohl popovídat alespoň prostřednictvím drátů. Volal jsem jí každý večer, a jak plynul čas, naše hovory byly delší a delší a víc a víc intimnější. Po pár týdnech jsem měl pocit, že se známe odjakživa.
Uplynul měsíc, než se můj bojový kolega vrátil z nemocnice. Nechal jsem mu napsat tři vycházky po sobě, aby se mohl po tak dlouhé odmlce potěšit se svou manželkou, a teprve pak jsem zavolal Věrce, jestli mohu přijít. V jejím hlase zněla neskrývaná radost. Domluvili jsme se na pátek a já si, nevím proč, nechal napsat vycházku do rána.

Přivítala mě s rozzářenou tváří. Pomohla mi z kabátu a hned mě vedla do pokoje.
„Kde máš Aničku?“ bylo moje první, na co jsem se zeptal, protože mě to, jako rtuť živé mrně, nepřišlo uvítat.
„Je trochu nemocná, tak jsem ji dala k babičce, když do školky nemůže a já do práce musím.“ odpověděla. „Něco pro tebe mám,“ dodala a zamířila do ložnice. V okamžení se vrátila, schovávaje za zády ruku.
„Něco ti u nás zanechal Ježíšek. Tak tady, prosím, to je pro tebe,“ řekla a najednou mi podávala malou, úhledně zabalenou krabičku.
„To je fakt pro mě? Nespletl se a nepatří to někomu jinému?“
„Výslovně napsal, že je to jen pro tebe.“
„Ale já pro tebe nic nemám! Nenapadlo mě to…“ soukal jsem ze sebe s nesmírnými rozpaky.
„To vůbec není důležité,“ přerušila mne. „Přijmi to, prosím.“
„Tak to mockrát děkuju, ale…“
„Žádné ale,“ přerušila mne znovu. „A už to rozbal. Jsem zvědavá, jestli přijdeš na to, k čemu to bude dobré.“

Vzal jsem si tedy dárek a pomalu ho rozbalil. Otevřel jsem krabičku a v ní se skvěl úhledně stočený – krejčovský metr. Rozvinul jsem ho. Byl nádherně vyzdobený, až to bralo dech.
„No tedy!“ udiveně jsem vzhlédl. „Jak víš, že zanedlouho budu stříhat metr?“
„To je vojenské tajemství,“ odpověděla s úsměvem.

Opatrně jsem svinul metr zpátky do krabičky.
„Překvapila jsi mě, opravdu, a moc mě to těší. Jen nevím, jak ti tu mou radost budu moct oplatit.“
Nečekaně se ke mně přitiskla.

„O jedné radosti bych věděla. Pomiluj se se mnou – prosím.“

Překvapením jsem úplně ztuhnul.
„Ale já… já… já nevím. Víš, nerad bych měl pocit, že si myslíš, že ti takříkajíc „vyhovím“ jenom proto, že jsi… no, třeba, že nemáš příležitost. Nechtěl bych mít dojem, že jsem toho využil a zneužil…“

Položila mi prst na ústa.
„Ale tak to přece vůbec není, a ty to víš. Jó, je fakt, že těch příležitostí moc nemám a ani je nijak zvlášť nevyhledávám. Ale přece jenom jsem ženská a chybí mi to a ty jsi mi tak blízký, že jsem si o tobě nechávala zdát a moc po tobě toužím. Nic si nepřeju tolik, jako se s tebou milovat. To, cos řekl, pusť z hlavy a miluj se se mnou, prosím.“

Byla prostě neodolatelná. Odmítnout ji by byl neodpustitelný hřích a já ji opravdu nechtěl zklamat. Tak jsem ji poprvé, co jsme se znali, políbil. Bylo to dlouhé políbení a oba jsme si ho vychutnávali. Když jsme se ho jakžtakž nabažili, vyprostila se z objetí, poodstoupila ode mě a začala se pomalu svlékat.

Bylo to pro mne svým způsobem zvláštní, protože jsem věděl, s čím se budou muset moje oči střetnout. A věděla to i ona. Jenže na rozdíl ode mě na to byla připravená. Knoflík po knoflíku rozepínala halenku, pod kterou, jak se nakonec ukázalo, již nic neměla. Nechala ji volně spadnout na zem a chvíli sledovala, jak se na ni dívám. Potom rozepnula zip kalhot (sukně z pochopitelných důvodů nenosila) a zvolna je posunovala dolů, až se ukázaly kalhotky. Vteřinku, dvě, v té pozici setrvala, ale posléze i kalhoty skončily na zemi.

Bezděčně jsem sklopil oči a díval se na její poškození. Najednou jsem se zastyděl za svou, byť přirozenou reakci. Honem jsem oči zvedl a upřel je na celou postavu. Vypadala jak Venuše Milétská, jen s tím rozdílem, že Věra měla ruce a naopak jí chyběla část toho, na čem Venuše Milétská stojí. Ale stejně jako ona byla krásná.

Věra nedala nijak najevo, že by si něčeho všimla. Vsunula palce za okraj kalhotek a pomalu je stáhla až ke kolenům. Pak už následoval jen jejich volný pád dolů.
Přistoupila ke mně.

„Teď je řada na tobě,“ řekla a bez ptaní mne začala svlékat. Samozřejmě nejdříve košili, pak kalhoty, tričko a nakonec trenky. To už mi ocas pevně stál a trčel dopředu jako bodák připravený ke zteči. Vzala mne za ruce a položila si je na svá, sice poněkud menší, ale stále ještě pevná prsa.

„Tohle je ten správnej robertek,“ potěšeně řekla, když se chopila mého bojovníka a začala se s ním mazlit. V tu chvíli můj tlak vylétl nahoru jak raketa a než jsem se nadál, pojistná záklopka nevydržela napětí a Věrčinu ruku i naše těla zalila záplava horkého semene.

„Že tys ale byl potřebný,“ smála se Věrka a já bych se nejraději hanbou do země propadl.
„Ale no ták, to je přece úplně normální,“ chlácholila mne. „Tys také dlouho neměl ženskou, viď? Tak se tomu nediv, to přece ani jinak dopadnout nemohlo. Pojďme se umýt, ano?“

V koupelně měla vanu uzpůsobenou pro její potřebu, tedy sedací a s pomocnými držadly. Na okraji vany měla připevněnu malou kulatou otočnou sedačku. Posadila se na ni, sundala si protézu a opatrně ji uložila do police, umístěné v blízkosti jejího dosahu.

Pak se přetočila a řadou navyklých pohybů usedla do vany. Vzala do ruky sprchu, spustila ji a vybídla mě, ať si vlezu k ní. Jenže pro dva tam bylo málo místa, takže jsem se chvíli vrtěl jak holub na báni, hledajíc vhodnou polohu, až si mě nakonec postavila proti sobě. Začala mě umývat, jak jinak, než na těch nejintimnějších místech. Samozřejmě mi to dělalo moc dobře a když skončila, snažil jsem se jí to stejnou měrou oplatit.

Do ložnice jsem ji odnesl. Držela se mě kolem krku a já všemi smysly vnímal její vůni. Uložil jsem ji do postele, lehl si vedle ní a začal objevovat krásu jejího těla. Dotkl jsem se jejích ňader, hladil je, mazlil se s nimi a s podivem hleděl, jak tuhnou bradavky. Posunul jsem se níž, na břicho a krátce poté i do jejího klína. Světle zbarvené chloupky jejího pohlaví, dobře skrývající touhu její vášně, byly měkké a hebké. Když jsem je rozhrnul, vykoukla na mě růžová mezírka smyslnosti, korunovaná o něco tmavěji zbarveným spínačem rozkoše. Spokojeně zavrněla a řekla: „Teď zase já.“

Znovu jsem ulehl vedle ní. Přiklonila se ke mně a začala mě hladit pěkně od shora až po místa, kde jejího mazlení bylo nejvíce potřeba. Byl jsem asi opravdu velice potřebný a hlavně nadržený, protože během několika málo minut mi úd ztuhnul jako kámen a trčel dopředu jako rapír nějakého rytíře. Jenže stejně jako moje chlouba, najednou jsem ztuhnul i já.

„Já nemůžu!“ vyhrklo ze mě zoufale.
„Proboha proč?“ vyděšeně se ptala.
„Jsem špatný voják.“
„A co to s tím má společného?“ nechápavě kroutila hlavou.
„No, správný voják s sebou vždycky nosí provázek, nůž a prezervativ. A já nikdy nemám nic z toho u sebe,“ vysvětloval jsem.

Úlevně se rozesmála.
„Ale ty můj vojáčku, nic z toho přece u mě nepotřebuješ. Ani ten prezervativ. Po té nehodě nemůžu už mít děti a navíc, já mám moc ráda, když cítím, jak mě uvnitř vyplňuje horké semeno. Tak už pojď a vstup do mého ráje.“

Položila se zpět na záda a uvolnila cestu. Přemístil jsem se nad ní, rukama uchopil balonky ňader a údem se snažil najít cíl. Pomohla mi a já do ní vklouzl tak snadno, že jsem tomu ani nemohl uvěřit. Ale byl jsem tam, byl jsem uvnitř a cítil jsem její vnitřní chvění. Pomalu jsem se začal pohybovat. Snažil jsem se vnímat tu cestu, kdy jsem pronikal dolů, třel se o stěny toho přírodního zázraku a zase se vracel zpět, abych znovu zopakoval tu nádhernou pouť do jejího lůna. Vnitřní chvění jejího pokladu blahodárně působilo na mého kamaráda.

Růžové lístečky jejího okvětí něžně obepínaly tělo bohatýra a tunýlek blaženosti jej laskavě svíral. Zrychloval jsem rytmus a pronikal dolů, jak nejvíce to šlo. Každou minutou mé opojení stoupalo, až nakonec po prudkém přírazu vytrysklo v gejzíru neskonalé vášně. V tom okamžiku se Věrka pod přívaly mých výstřiků naplno rozechvěla v divokém orgasmu.

Dlouho jsme pak leželi jen tak, spokojeně oddychujíce a s myšlenkami na právě prožité chvíle.
„Bylo to moc rychle, viď?“ řekl jsem tiše.
„Nebylo. I já jsem to chtěla rychle a tys mi vyhověl. Co víc jsem si mohla přát?“ odpověděla.
„Neměli bychom se umýt?“ zeptal jsem se nesměle. Souhlasila.

Odnesl jsem ji do koupelny a zase zpátky. Jenže ne do ložnice, ale do kuchyně. Vznikla tak docela nezvyklá situace, kdy seděla nahá u stolu a já, řídě se jejími pokyny, pobíhal nahý po kuchyni a chystal něco k našemu posilnění před dalšími společnými požitky.

Když jsme se najedli, přemístil jsem nás zpět do ložnice. Lehli jsme si na postel, líbali se, vzájemně objímali a mazlili a snažili se co nejdříve dosáhnout stavu, kdy se budeme moci milovat. Přestože jsem už dvakrát vyvrcholil, ani teď netrvalo dlouho a díky Věrčině důkladné masáži jsem byl znovu připraven. I Věrka byla už dostatečně nachystána, protože ani já jsem nelenil a její zahrádku svou masáží přichystal. Tentokrát jsem si její nohu i pahýl opřel o ramena. Překvapivě rychle jsem našel terč a vsunul náboj dovnitř.

Od počátku jsem nasadil poměrně vysoké tempo. Přirážel jsem co nejvíc to šlo. S každým přírazem Věrka vzdychla, až jsem měl obavy, zda jí tím neubližuji, ale tvářila se blaženě, tak nebyl důvod se tím znepokojovat a nijak jsem nepolevoval. Naopak se mě zmocnil pocit, že by to chtělo ještě něco víc. Začal jsem se tedy hýbat do stran i všelijak jinak, což Věrka kvitovala slastným povzdechnutím: „To je ono!“

Samou námahou jsme oba hekali, až najednou Věra vyjekla a roztřásla se ve spontánním vyvrcholení. Nepřestával jsem přirážet, ba naopak jsem intenzitu znásobil, abych i já došel ke stejnému závěru. Ale trvalo ještě hodnou chvíli, než jsem dospěl k témuž. Když konečně výstřiky začaly plnit její komůrku, vypískla podruhé a byli jsme v tom oba. Společné vyvrcholení završil nádherný pocit slasti a blaženosti, jaký může přinést jen oboustranně odevzdávající se milování.

Po nezbytné očistě, jsme spolu jen tak leželi, povídali si a přitom se hladili a mazlili. Až po několika hodinách jsme se cítili připraveni k dalšímu milování. Trvalo dlouho, hodně dlouho a bylo stejně krásné, jako ta předchozí. Pak, stuleni k sobě, jsme spali až do dopoledních hodin.

Mé další návštěvy nebyly zase až tak časté. Museli jsme brát ohled na malou Aničku, aby si na mě moc nezvykla a nedotklo se jí příliš, až jednou odejdu. Využívali jsme tedy převážně možnosti, kdy mohla být u babičky.

Pak přišli rudí bratři, a tím nemám na mysli indiány. Pro mě to znamenalo na dost dlouho silně omezený pohyb. Třebaže se pak objevila možnost ji navštívit, zase nebyla příznivá konstelace u Věry. Když jsem se pak konečně k ní dostal, zbývaly mi do civilu pouhé čtyři dny. Ten poslední, nám vyměřený čas, jsme strávili způsobem, jaký se nedá popsat. Byli jsme šťastní i smutní. Neloučili jsme se, prostě jsme se od sebe jen vzdálili a už se nikdy neviděli. Jediné, co nás spojovalo, byly vzpomínky. Vzpomínky na celý život.

Autor

4.8 57 votes
Hodnocení povídky
Subscribe
Upozornit na
guest
2 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Shock

Pěkné…..se smutným koncem, ale život už je takový

Marťas

Krásný příběh z vojenského života. Jeffe tvé příběhy vždy potěší u srdce. Hlavně proto, že u tebe není sex na prvním místě, ale pouze dokresluje příběh. Děkuji

2
0
Would love your thoughts, please comment.x